Problém kariérního diplomata

Slabou stránkou Fischerovy vlády jsou nominace osob do významných postů. Při svém ustavení dostala do vínku udržení statu quo do předčasných voleb. V naší situaci je to úkol pro politického akrobata. Pět měsíců by to snad bylo šlo, ale Ústavní soud a Jiří Paroubek prodloužili dobu o dalších osm.

Post eurokomisaře znamenal Problém s velkým P. Formálně je zcela v kompetenci vlády. Vláda je formálně úřednická, ale úředníci byli jmenováni politickými stranami. Politické strany přišly s vlastními kandidáty (dokonce i ty, které se na sestavování vlády nepodílely). Když se hlasovalo o eurokomisaři, zachovali se všichni odborníci ukázněně a politicky: ministři za ODS hlasovali za Vondru, ministři za ČSSD za Špidlu, ministři za zelené za Švejnara. Výjimku tvořil pouze premiér: lídři nejsilnějších stran se původně pokusili vykopnout nahoru do Bruselu jeho (začala jim vadit jeho popularita, a ta jim zároveň měla v akci pomoci), Fischer po krátkém váhání odmítl a pomstil se tím, že navrhl guvernéra ČNB Tůmu, což nelibě nesla ODS. Díky stranické ukázněnosti nestranických odborníků nebyl tedy zvolen nikdo, a i kdyby byl Fischer dal svůj hlas Vondrovi, nic by se na tom nezměnilo.

V patové situaci se nakonec Topolánek s Paroubkem dohodli na ministrovi pro evropské záležitosti Fülem (nominován za ČSSD). Zelení pak projevili ochotu podpořit Špidlu, ale už bylo pozdě.

Ministr Füle je zkušený diplomat s dlouholetou praxí. Zastával umírněná stanoviska a projevoval velkou míru loajality, takže teď není nepřijatelný pro nikoho, od Paroubka přes Topolánka po Schwarzenberga. Zlobí jenom zelení, budoucí eurokomisař má z minulosti dva problémy: za prvé, studoval na moskevském institutu pro výchovu diplomatů MGIMO, a to v letech 1982-1987. Pokud tvrdí, že to bylo v době perestrojky, je to poněkud nepřesné. Navíc ruské pojetí diplomacie staví diplomacii do těsnější blízkosti špionáže, než bývá zvykem v civilizovaných zemích. Tím samozřejmě nechci říci, že by se snad pan Füle byl nějak namočil, jen že je tu jisté riziko. Druhá věc, a ta vadí zeleným, je členství pana Füleho v KSČ v letech 1982-1989. Nepochybně by se bez toho na MGIMO a ani pak na ministerstvo zahraničí nedostal. Ale jednak, člověk se za totáče na ministerstvo zahraničí nutně dostat nemusel, dalo se žít i bez toho, a jednak, pozoruhodné je zdůvodnění, s nímž pan Füle přišel. Byl prý naivní, zklamal ho vnitřní kompas.

Musím se přiznat, že toto zdůvodnění beru: pan Füle byl naivní, v roce 1982 příliš uvěřil heslu „na věčné časy a nikdy jinak“, ačkoli správné heslo znělo „za pár“. Z toho plyne, že stav jeho vnitřního kompasu opravdu vzbuzuje obavy. Nepochybuji, že v klidných a vyrovnaných dobách bude člověkem na svém místě. Pokud ale přijdou doby neklidné a nevyrovnané – a to se v našem regionu pravidelně děje – mám trochu strach: nebude pan Füle zase naivní, jen v obráceném gardu? A nezklame ho zase vnitřní kompas?

lidovky.cz 11. listopadu 2009