Odbory kritizují Klause a vládu

Co si budeme povídat, Václav Klaus byl ve věci Lisabonu svým způsobem úspěšný. Donutil českou vládu i špičky Evropské unie, aby vyvinuly horečnou aktivitu, a díky tomu pak mohl smlouvu podepsat. Zviditelnil se, dokázal svou důležitost, i když se ta důležitost –- nápadně podobá důležitosti paní poslankyně Zubové na vnitrostátní úrovni.

Pokud jde o věcnou stránku, možná se nic až tak vážného nestalo, česká a unijní Listina se od sebe až tak dramaticky neliší (důkladnější rozbor zatím chybí). Bylo by ovšem poněkud legrační, kdyby kvůli víc než problematickým majetkovým konfiskacím z roku 1945 (že by pro ně dnešní Evropa mohla mít velké porozumění, o tom se u nás oprávněně pochybuje zleva napravo) si musíme do budoucna na některá občanská práva nechat zajít chuť. Docela bych řekl, že nám to patří.

Ještě je tu ale formální problém, který, jak se zdá, všem nedochází. Předseda ČMKOS Štěch protestuje proti tomu, že se ČR dostala do podivného právního stavu: „prezident a vláda se zavázali k něčemu, co odporuje usnesení obou komor parlamentu.“ Jde podle něho o právní zmatek a ten by se měl řešit.

Kritici Klause a vlády nechtějí Lisabonskou smlouvu zablokovat. Odbory vznesou své případné námitky až po její ratifikaci, a předseda Paroubek po svém zvyku slibuje, že jakmile se chopí moci, klausovskou výjimku zruší (protože to říká pokaždé, když mu něco nejde pod fousy, je se obávat, že chce provést něco jako puč, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Zruší taky ústavu?). Přesto je třeba přiznat, že zejména na kritice ČMKOS něco je.

Prezident má podle ústavy výlučné právo ratifikovat mezinárodní smlouvy. Podmínkou je kontrasignace odpovědného člena vlády. Z toho plyne, že pokud prezident smlouvu nepodepíše, smlouva neplatí.

Z ústavy ani z řádného jiného zákona však neplyne, že by si prezident mohl klást při podpisu ultimativní požadavky a že by v tom vláda měla vyjít vstříc a tyto požadavky bez dalšího na mezinárodním fóru projednávat. Je zřejmé, že vláda je ve velmi svízelné situaci, mezi dvěma mlýnskými kameny, Hradem a Bruselem. Nechci se po ní vozit. Jen se mi zdá být velmi problematické, že v této situaci dohodla s Bruselem fakticky něco jiného, než co odhlasoval ústavní většinou parlament. Jde o formální věc, ale formální věci jsou pro demokracii věci zásadní. A z toho hlediska má pan Štěch, ať se to komu líbí nebo nelíbí, pravdu.

lidovky.cz 2. listopadu 2009