Co týden dal

Úterý 1. března: nejdřív malý doplněk ke včerejší poznámce ohledně současné a zřejmě i příští „kádrové politiky“ na IKEM, ale taky v nemocničním zdravotnictví všeobecně. K znovupřijetí obou lékařů, jichž se původně vedení Institutu chtělo zbavit, přispěla i petice 88 lékařů a 55 sester. Prvek účasti pracujících na vedení podniku byl uplatněn už ve zmíněné televizní revoluci (pracující z televizního zpravodajství a publicistiky ani nemuseli nic podepisovat, všichni je viděli ostužkované na obrazovce, a to včetně jejich „véčkařů“, tj. sympatizantů). Účast byla tehdy spontánní, o tom nepochybuji. Dá se to ale taky naorganizovat, zejména tam, kde chybí veřejná kontrola, která v případě televizní revoluce fungovala (model: žádosti pracující o přísné tresty pro vlastizrádce v padesátých letech, jistě, dnes není situace tak vypjatá). Podle internetových stránek IKEMu má institut 1450 pracovníků, 550 s vysokoškolským a 640 se středoškolským vzděláním (to mi úplně neštymuje s počtem 220 lékařů, který uvádí Právo, je možné, že většina vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců nejsou lékaři? Asi ano). V každém případě se petice pracujících mohou do budoucna stát jedním z pilířů řízení nemocničního zdravotnictví. A protože už nepůjde o přidávání peněz, ale o přijímání (a logicky taky vyhazování) lidí, je se obávat, že lidová spontánnost ustoupí poněkud do pozadí a uplatní se spíše manipulace spoza křoví.

Prezidentovo vystoupení ve prospěch zavrženého náměstkovského kandidáta Bátory přerostlo v slovní přestřelku mezi ním a prof. Halíkem. Pro spravedlnost je třeba dodat, že prof. Halík byl vyprovokován, ale zároveň, že se to vyprovokování podařilo. Už je kolem toho slušná mela. Shodou okolností zároveň kolegium děkana Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně zbavilo některých funkcí profesora filosofie, který – údajně, rozsudek soudu není ještě pravomocný – posílal svému kolegovi divoce výhružné maily. Obě „kauzy“ mají něco málo společného, zejména východisko: jde v obou případech o střetnutí po výtce akademické, totiž mezi dvěma profesory. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Škody způsobené údajně ministrem Vondrou během českého předsednictví EU se začínají jaksi scvrkávat. Původní veřejná obžaloba (obžaloba v přeneseném slova smyslu) zněla: smouva předpokládá plnění 85 milionů, výsledek byl přes pět set. Nyní se ukázalo, že smlouva předpokládala sice plnění 85 milionů, ale mělo být zajištěno 170 akcí, jejich počet se však zdvojnásobil. Celkové výdaje tedy neměly překročit nikoli 85 milionů, ale 200 milionů Kč. Pokud to bude takhle pokračovat, mohly by se nakonec jako jediné škody ukázat škody způsobené na preferencích ODS, což jsou zároveň škody na preferencích celé koalice (TOP09 na akci Vondra nijak zvlášť nepřibrala).

Poradce premiéra Nečase Joch považuje útok na Bátoru za „trochu nefér“. Je pravda, že mu byly vyčítány názory představitelů Národní strany, aniž bylo dokázáno, nakolik je jako nezávislý kandidát za stranu sdílel. Na druhé straně sama kandidatura za NS je podle pana Jocha „na destrukci osoby trochu málo“. Myslím, že hovořit o destrukci osoby je trochu nadsazené, kdo znal ještě před měsícem pana Bátoru, dnes o něm píšou všechny noviny a ohnivě se ho zastal prezident. Stačí to jen na zmaření jeho nominace na post prvního náměstka ministra školství, a to považuji za naprosto přiměřené a po všech stránkách náležité. Pan Bátora se hodí daleko spíš do hradního týmu, to přece taky není špatné.

V organizacích ODS, zrušených za spolupráci s KSČM, se prý mluví o tom, že „tenhle krok nás vrací do padesátých let“. To je omyl, v padesátých letech se za spolupráci s KSČ odnikud nevylučovalo.

Středa 2. března: ministr Pospíšil chce, aby vláda doplatila soudcům platy za prvních devět měsíců minulého roku. V souvislosti s enormním zvýšením lékařských platů je třeba konstatovat, že soudcům byly přesto platy sníženy. Nechápu, proč mají být snižovány platy soudcům, když soudnictví je základním pilířem každého spořádaného státu, a nemocniční lékaři mají dostat přidáno tak, jako dosud nikdo nedostal, jen proto, že zahrozili řízeným zhroucením nemocniční péče (pročež by, je mi líto, organizátoři této akce podle mého názoru patřili právě do péče soudců). V té souvislosti je pozoruhodné, že ta akce advokáta Kubíčka vedla valstně jen k rozhodnutí státního zastupitelství, že všechno bylo v pořádku. Před soud se to nedostane.

MUDr. Matoušek z III. Interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze varuje před přeplněnými stoly jídla na velikonoce. Varování je zřejmě určeno kolegům v nemocnicích, aby to nepřeháněli s oslavami svého odborového úspěchu.

Michail Gorbačov se dožívá osmdesáti let. Z politiky je už hodně dlouho venku, většina jeho národa ho proklíná. V Právu píší, že „dál zkouší boj s větrnými mlýny“. Myslím, že ho to šlechtí. Nepochybuji o tom, že se jednou dočká uznání nejen za své politické působení, ale i za zásluhy o svobodná média (pokud se nemýlím, má podíl na vzniku a existenci Novoj Gazety a jeho zhodnocení Vladimíra Putina a jeho politické potěmkiniády je lapidární a poměrně přesné). Nepochybuji, že bych si s ním v mnoha věcech vůbec nerozuměl (nechápu, jak může držet Lenina, vždyť to byl skutečný tvůrce zatím nedůslednějšího pokusu dokázat, že darebáctví se v politice vyplácí, experiment se pochopitelně nezdařil, mj. i díky Gorbačovovi, který ho, řečeno tenisovou terminologií, ukončil esem, ale trval přes sedmdesát let a stál život desítky, možná stovky milionů lidí). Zároveň ale taky nepochybuji, že uznání, kterého se Gorbačovovi dostává na Západě (my jsme taky Západ), je oprávněné, a že si toho, co dnes vypadá jako boj s větrnými mlýny, budou jednou vážit i v Rusku. Napsal jsem před deseti lety do Událostí krátký text k jeho sedmdesátinám, a protože v něm i dnes souhlasím s každým slovem a jsem líný se opakovat nebo psát ještě něco navíc, dávám ho zde k dispozici.

Nemám žádný vyhraněný vztah k tomu, čemu se říkalo pop-music (nevím, jak se tomu říká dnes). Protože si každý den musím prolistovat troje noviny, narazím tu a tam na nějaké jméno. Například na jméno Ewa Farna. Slečna Farna je Polka a občanka ČR, Zpívá česky i polsky. Natočila teď spot, vyzývající Poláky v ČR, aby se při nadcházejícím sčítání lidu nestyděli za svou národnost: hrozí totiž, že díky asimilaci klesne v řadě obcí (nikoli v celé ČR, jak nesmyslně uvádí dnešní článek v MfD) počet občanů polské národnosti pod 10% a z obce zmizí nápisy v polštině (zákon si žádá 10% a více). Ke zprávě se vrátím.

Agentura STEM/MARK uspořádala ohledně názorů veřejnosti na povolání zdravotních sester. Zakončili ho otázkou: „přáli byste si, aby zdravotní sestry ošetřovaly nemocné ve spodním prádle?“ Kdyby na otázku měl odpovídat zarytý a beznadějný sexista, ohradil by se nejspíš v první řadě nikoli proti tomu, že jde o výraz neúcty vůči pracovníkům (přesněji řečeno pracovnicím) ve zdravotnictví, což prohlásila zástupkyně Asociace zdravotních sester, ale proti tomu, že je to úplně falešně položená otázka: vnucuje se mu totiž jen odpověď ano nebo ne, zatímco správná odpověď by měla znít „jak která“. Jinak je pravda, jak praví zmíněná představitelka sester, že otázka je irelevantní: když je vám opravdu blbě, nedokázali byste to nejspíš ocenit.

Petr Pithart se v MfD ohrazuje proti názoru Tomáše Sokola, že KSČM nebyla zakázána v březnu 1990 (a proti obdobnému názoru premiéra Nečase). A píše: „Stěžovatelé ve skutečnosti volají spolu s Bertholdem Brechtem: Zvolme si jiný národ! Tento zklamal, není hoden naší důvěry.“ To je jednak nepravda, jednak demagogie. Kdyby se v květnu 1990 udělalo referendum o tom, má-li být KSČ zakázána, bylo by 70% veřejnosti pro. Národ za to tedy nemůže. Čili, je třeba spíše volat: zvolme si jiné Pitharty! Zklamali oni, žádný národ.

Tamtéž píše v souvislosti s Klausovým srovnáním Bátory s Hilsnerem Petr Suchomel o tom, kdo všechno lobboval za Hilsnerovu smrt. Považuji za příznačné, že vůbec nikdo nezmínil zcela základní věc: na tom že Hilsnera (který se nejen nedopustil rituální vraždy, ale podle mého názoru vůbec žádné vraždy) je třeba podrobit soudnímu a mediálnímu lynči, se shodli harmonicky čeští i němečtí nacionalisté v monarchii. A vůbec: pokrytecké řeči současných českých šovinistů (tím samozřejmě nemyslím pana Suchomela) o tom, jak se naše prostředí vyznačovalo idylickým soužitím české, německé a židovské komunity (pak přišel Hitler a všechno to pokazil, takže jsme Němce museli okrást a vyhnat), jsou nejen nepravdivé, ale taky nestydaté: jediná věc, ne které se už od středověku dokázali zdejší Češi a Němci shodnout, byl pořádný pogrom.

„Příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní bojovat“, řekl kdysi podle Barbory Tachecí Jan Stráský (a v rozhovoru pro MfD to nepopřel). To je pravda, jen by asi nebylo dobré ji při tom boji zničit.

Čtvrtek 3. března: Podle toho, co píší v MfD, se dva hlavní kandidáti na předsedu ČSSD asi domluví v tom smyslu, že předsedou bude Sobotka a prvním místopředsedou Hašek (opačná možnost je prý vyloučena). To je výborné, v takovém případě je volba nadbytečná a může odpadnout.

Prezidenta mají volit lidé, zní titulek tamtéž. To je pozoruhodný posun v pojetí české politiky: doposud občané (a názory utvářející média) sice politiky pohrdali, ale lidství jim odpíráno nebylo.

Podle průzkumu agentury Factum Invenio by volby vyhrála ČSSD před ODS (rozdíl 5%), na třetím a čtvrtém místě by byla TOP09 a KSČM, na páté by se propracovali lidovci s 8,8% a šesté by skončily Věci veřejné (6,5%). Hranici volitelnosti se blíží prý i zelení s 4,4%. Vládní koalice by měla většinu jen tenkrát, kdyby zahrnula i lidovce, jinak je myslitelná jen velká koalice ČSSD – ODS (pokud vyloučíme koalice za účasti nebo s podporou komunistů). Proti volbám v květnu loňského roku si polepšily opoziční strany a lidovci, pohoršily strany vládní koalice. Tak velký zisk lidovcům zatím nepředpověděla žádná jiná agentura, je třeba vyčkat, zda výsledek potvrdí někdo další.

Polská menšina na severní Moravě usiluje o to, aby v nadcházejícím sčítání obyvatelstva neztratila podporu v obcích, kde má dosud nad 10% (znamenalo by to mj. ztrátu práva na polské školy). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Pátek 4. března: dnes jsem si přečetl v Právu, že podle návrhu nového občanského zákoníku má každý dům být automaticky součástí pozemku, na němž stojí. To u nás platilo až do roku 1950, kdy bolševici starou a logickou úpravu změnili (nějak si nedovedu představit, že by to bylo kvůli něčemu jinému, než aby stát mohl lépe krást soukromé stavby, ale třeba to tak není, nejsem odborník). Co mi vzalo dech, je, že zásada, jež se u nás nyní novátorsky uplatňuje, byla součástí rakouského občanského zákoníku z roku 1811, a ten v Rakousku platí dodnes (platila tedy do roku 1918 i u nás a dovolil bych si předpokládat, že byla přejata i do československých zákonů). To je stabilita vlastnických práv! Ovšem v Rakousku, ne u nás. Tam by se člověk snad ani nebál spořit si na penzi.

Základní a zcela konsternující zprávou dne je ovšem informace o včerejším uzavřeném jednání Výboru PS pro obranu a bezpečnost. Očekávalo se, že bude řeč o problému korupce při sporných armádních nákupech v minulosti. Vypovídat měl někdejší velitel Vojenského zpravodajství Krejčík. Tomu šlo však zjevně především o problém jeho údajně vynucené rezignace na funkci. Obvinil Vlastu Parkanovou, která tehdy vedla resort obrany, že ho na základě materiálu vypracovaného jeho náměstkem, nynějším zástupcem ČR v mezinárodním vojenském štábu NATO v Bruselu Adamem (Adam po Krejčíkově rezignaci přejal na čas jeho funkci) donutila odstoupit. Výbor poté, co Krejčíka vyslechl, vyzval Parkanovou k odstoupení ze všech veřejných funkcí a požaduje i rezignaci Pavla Adama. Toto je v podstatě informace, jak ji přinesly dnešní Lidové noviny, podepsán je pod ní Ondřej Stratilík, a je to informace naprosto skandální úrovně. Nejen že v ní není přímo řečeno, že Parkanová nebyla na jednání výboru vůbec pozvána a mohla se tedy k tomu, o čem se jednalo a co znala jen z druhé ruky, vyjádřit pouze přes média (důvod může být v tom, že většina členů výboru vůbec nepřepokládala, že generál Krejčík využije zbavení mlčenlivosti výlučně, aby dosáhl satisfakce; tedy důvod, proč Parkanovou nepozvali, ne důvod pro to, aby to zpráva v LN mírně řečeno zamlžila). Za druhé, z podrobné zprávy Práva se člověk poměrně přesně dozví to, co by si i bez toho snad dokázal ve velmi hrubých hrubých obrysech sám domyslit, totiž že se opozici podařilo získat početní převahu (ale to zase není důvod, proč to ve zprávě LN tentokrát úplně zatlouci). Ve výboru má většinu vládní koalice (18 ku 12), předsedou je ovšem poslanec ČSSD a exministr Bublan, což umožňuje za příznivých okolností jakousi pohyblivost, pokud jde o program jednání. Nakonec totiž měla při jednání výboru většinu opozice 10 ku 9 a využila ji k usnesení, jímž vyzývá Parkanovou k odstoupení. (Výzvu ministru Vondrovi, aby odvolal Adama, podle Práva podpořili všichni přítomní poslanci kromě tří, kteří se zdrželi hlasování). Rozvržení absentérů bylo: jeden ze 4 VV, tři z šesti TOP09, pět z osmi ODS (!). Zpráva v MfD je indolentní jen o fous méně než ta v LN, poměr sil při hlasování je zmíněn jen v jedné větě citované z toho, co řekl poslanec Vidím (prostě přišlo málo koaličních poslanců). Necítím se být odborníkem na vojenské zpravodajství, konsternují mne vlastně jen dvě věci: podivný způsob informování o schůzce výboru (vypadá to, že se LN s MfD domluvily, důvod nechápu). Za druhé, způsob, jakým ČSSD prosadila rezoluci, je neslušný a navíc je to ryzí paroubkismus. Člověk má občas dojem, že stranu pořád řídí její expředseda, jen je upozaděn, protože jeho nevymáchaná huba dělá na veřejnost špatný dojem. Dále, pokud je to odveta za „stav legislativní nouze“ z loňského podzimu, bylo by to sice pochopitelné, ale jen pokud by poslanci ČSSD měli všichni méně než patnáct let. A za třetí, jak může koalice přistupovat k tak poměrně závažnému jednání s tak obludnou indolencí? Nebo to bylo (v případě ODS) naschvál? Chtěli v tom zkoupat TOP09? Na to to nevypadá, generál Krejčík je zjevně neřízená střela, chválil a očišťoval exnáměstka Bartáka, kterého se nyní ujal Miroslav Kalousek (TOP09). Jediné, co se z toho rumrajchu dá vyvodit, je, že koalice nefunguje a z novinového zpravodajství je spolehnutí jen na Právo.

Václav Klaus podrobil drtivé kritice vládní návrh reformy důchodů. Některé jeho výhrady jsou nesmyslné (prý se dnešním důchodcům nevysvětluje dostatečně, že jich se reforma netýká a pocítí jen zdražení, způsobené zvýšením DPH – obávám se, že to nepochopili jen ti, u nichž se už rozvíjí Alzheimerova choroba, a na tu je každé vysvětlování krátké). Jinak je fajn, že máme nejen premiéra komentátora, ale i prezidenta komentátora. Pochopí snad pan Nečas konečně, že na Hrad se může spolehnout stejně málo jako Topolánek, protože prezident je stižen přesvědčením, že by měl být zároveň premiérem a že každý premiér vlastně sedí na jeho židli? Klaus signalizuje, že koaliční kompromis ve formě zákona nepodepíše. Pokud se mu podaří získat na svou stranu VV (třeba jen tak, že by VV trvaly na tom, že zákon musí být ústavní), zákon zbourá, pokud ne, koalice ho hravě přehlasuje. Jenže - i pokud by pan Nečas nakrásně pochopil po tři čtvrtě roce to, co Topolánek pochopil hned po svém zvolení předsedou ODS, totiž že Klaus je jaksi z povahy věci jeho úhlavním nepřítelem, moc mne zajímá, jak o tom přesvědčí paní Němcovou.

Analytik hlavní kanceláře ODS Zbyněk Klíč vidí za požadavky koaličních partnerů ODS o větší zastoupení ve funkcích náměstků zlotřilé intriky médií. Politická paranoia se u nás rozvíjí už od dob Mirka Topolánka, tohle je dosti pokročilé stádium. Mně připadá spíš zajímavé, proč mezi resorty, kde má ODS (a netýká se to jen ODS) v náměstkovských funkcích vlastně jen symbolické zastoupení, neuvádí ministerstvo vnitra? Považuje ho za tak bezvýznamné?

Sobota 5. března: premiér Nečas neodpověděl na Klausův článek ohledně důchodové reformy tak, jak by to udělal normální předseda vlády, totiž výzvou, aby si hleděl svého, nýbrž pokorným ujištěním, že vláda bude reformu „trpezlivo vysvětlovať“, jak říkával soudruh Husák. ČSSD je potěšena tím, že prezident má jiný názor než premiér (jak by nebyla), i když názor sám se jí zase až tak nelíbí. Další oslabení koalice! A Bárta se sešel s Klausem – jak jsem předpokládal, VV cítí příležitost jak se koaličně-opozičně zviditelnit a celou záležitost s důchodovou reformou znovu otevřít: opozice, vyděračské metody LOK a ČLK, podrazy ze strany VV a vůbec rozhádaná koalice… mnoho psů, Nečasova smrt.

Prezidentovy myšlenky jako obvykle rozvíjí nadoraz jeho sekretář Jakl: „Proč stát nenechá lidem jejich peníze a svobodu v tom, ať se postarají o sovou budoucnost a své stáří, jak chtějí?“ Výborně, je však třeba jít ještě dál: totéž se dá vztáhnout na majetkové pojištění všeho druhu. Dá se to vztáhnout na policii a hasiče.Haste si sami! Taky na lékaře, když se lidé budou léčit sami, nebudou mít roupy a nebudou za to chtít trojnásobné platy. Atd. Hoj, na Hradě, tam je veselo!

V letech 1968-9 skoro celá společnost podporovala socialismus s lidskou tváří, píše Petr Uhl v Právu. Já ne, časopis Tvář, kam jsem přispíval, taky ne. Lidé si přáli lidštější uspořádání poměrů než dosud, a řada z nich naletěla slibům reformních komunistů. Vystřízlivění přišlo velmi rychle. Když se pak lidé po převratu 1989 rozkoukali, nikdo už na „socialismus s lidskou tváří“ (vlastně by se přesně mělo říkat „stalinismus s lidskou tváří“) nebyl zvědavý.

Dnes se konala zásadní demonstrace proti vládním reformám. Organizovala ji iniciativa ProAlt, podpořili ji odboráři (zjevně ČMKOS) a sociální demokraté včetně těch Mladých. Účast byla několik stovek (policie uvádí dvě stovky, to je taky několik, na rozdíl od jedné stovky, organizátoři napočítali až tisíc: točnoje vremja dvěnádcať časov, maximálno trinádcať. Všech několik stovek (tj. dvě stě až tisíc) skandovalo „demisi, demisi“. Vláda se už zase otřásala v základech. Zúčastnili se statutární místopředseda ČSSD Sobotka, poslanec Tejc, senátorka Gajdůšková a Vladimír Špidla (nevím, zda byli započteni do těch dvou stovek nebo jaksi navíc). Předseda ČMKOS Zavadil prohlásil vládu za neumětele, kteří neumějí počítat, ten jim to nandal. Vyvstává otázka, jak umějí počítat organizátoři, když jde o počet účastníků. Ve stínu úspěšného nemocničně lékařského vydírání vypadá tato akce zvlášť směšně. Učte se u Engela a Kubka, hoši (to platí i pro pana Zavadila).

Pondělí 7. března: Věci veřejné vyhrožují, že vypoví koaliční dohodu ohledně důchodové reformy, pokud vláda nevysvětlí lidem hlavně razantní růst DPH u některých položek. Prohlásil to ekonomický expert strany, poslanec Babák. Podmínka by měla správně znít „pokud nebudeme mít dojem, že vláda dostatečně vysvětlila“, protože to, že někdo něco nedostatečně vysvětlil, se dá říci vždycky. Hádanice o výjimkách je absurdní, nemůže dobře dopadnout, a koalice si ji způsobila sama. Předseda poslaneckého klubu Gazdík se nechal slyšet, že seznam jakýchkoli výjimek je mimořádně špatný a česká povaha mimořádně inteligentní a náchylná k tomu najít způsob, jakým se to dá obejít. Exministr Janota se vyjádřil rovněž proti výjimkám a pro jednotnou sazbu, byť třeba nižší. Oba mají pravdu v tom smyslu, že jakmile se stanoví výjimky, otevře se o těch výjimkách hádka, která nemůže skončit jinak než totální destrukcí celého projektu. Zvlášť když je po ruce spousta dobráků, kteří si přihřívají vlastní politickou polívčičku a vylepšují své mocenské pozice, od prezidenta přes VV po sociální demokraty, a pak samozřejmě ušlechtilí idealisté, kuturträgři a krasoduchové, co bojují za tak krásné věci, jako jsou levné knihy. Jejich petici už podepsalo 64 tisíc lidí, to je zhruba tolik, jako obě petice týkající se nemocničně lékařského vydírání dohromady. Prohlašuji tu zcela jednoznačně, že s peticí proti zvýšení DPH u knih nesouhlasím, nikdy by mne ani nenapadlo ji podepsat. Dr. Rath říkával, že stávka musí pacienty bolet. To byla ovšem obludná sprosťárna, zvlášť od lékaře. Ale jsou opatření (jako důchodová reforma, tj. takové, kde se předpokládají úspory), která musí bolet všechny. Nezastávám se této podoby reformy (nemám na ni silný názor), jen protestuji proti české vychcanosti, která věří, že je možné zároveň utahovat si opasky a cpát si břicho. Zdražování knih a novin je nepříjemné, ale občas nezbývá než dělat nepříjemné věci. Premiér Nečas prohlásil, že Pandořinu skříňku výjimek už otvírat nechce. Už je dávno otevřená, otevřeli ji tím, že vůbec nějaké výjimky připustili.

Prezident Klaus pokračuje v zásadních vyjádřeních: bude prý pokračovat v debatě o důchodové reformě – proboha, uvědomuje si Nečas, že by se měl pokusit ODS před Klausem zachránit? Je to strana nepříliš vábná, když chtěl dávat dohromady idealisty, co by mu pomohli ji očistit, našel dva, jeden se teď topí až po uši v jakémsi problému finančního charakteru, druhý chová idealistické vztahy ke Klausovi, bohužel láskyplné, takže se pro roli zachránce strany nehodí. V pozadí se pak už jen rojí, aspoň podle zlých jazyků, mohutné oddíly Petrovských. Přesto má Nečas povinnost chránit stranu před nimi i před Klausem – povinnost, kterou mu nezávidím a které dostát možná ani nelze. Pokud by se zhroutila ODS (nebo pokud by do ní Klaus nacpal svůj politický potěr), zhroutí se český politický systém.

Zároveň se Klaus pustil do svého věčného oponenta Václava Havla. Václav Havel představuje v těch sporech bohužel velmi často (ne vždycky) jakéhosi sparingpartnera, nešťastného mrťafu z americké filmové grotesky, který upadne na nos ještě předtím, než utkání začalo, a vzbuzuje veselí v (promítacím) sále. Nyní vystoupil se zásadním prohlášením o tom, že v Libyi je třeba zasáhnout vojensky. Zasáhnout tam musí „Západ“. Zásadní pravidlo pro pomoc někomu zní: napřed se zeptej, zda tu pomoc chce. Libyjští Kaddáfího odpůrci vědí, co jim hrozí, a proto raději hned sami prohlásili, že ve své zemi cizí vojáky nechtějí. Jednak z principu a jednak proto, že by jim to jejich odpůrce omlátil o hlavu. Oba důvody jsou respektabilní. Zároveň je zjevné, že pokud nedostanou zbraně a letadla, Kaddáfí je nakonec zmasakruje. Ale: komu se má pomáhat? Je tam nějaká organizovaná síla, která proti Kaddáfímu bojuje? Jsou tam lidé, kteří by dovedli se zbraněmi zacházet, je možné je to někde naučit? Mají nějaké piloty? Jenže Havlovi se to mluví. Jde o typickou pomoc ústy. Nic nestojí a nic z ní taky nakonec nebude, vypadá však velmi ušlechtile.

Přispívat rodičům na penzi odmítají dvě třetiny Čechů, zní titulek v LN: jde o množnost, kterou lidem nabídne důchodová reforma. Jenže – znamená to, že jsme ze dvou třetin národ nelidů? Potřebným rodičům pomáhá odjakživa většina lidí, jen to nijak neformalizuje, ostatně to většinou ani nejde, protože je to praktická pomoc, která nespočívá v tom, že se rodičům podstrkují peníze.

Úterý 8. března: podle televize al-Džazíra shání firma penzionovaného izraelského generála prý se souhlasem izraelské vlády Kaddáfímu africké žoldnéře. Izrael se totiž obává, že alternativou ke Kadáfího režimu je „fundamentalistický islámský stát“. Nevím, nakolik je ta arabská stanice důvěryhodná, ale údajná izraelská obava zní bohužel velmi logicky. Někdo by měl zformulovat aspoň jeden důvod, proč by mohl v Libyi přijít po Kaddáfím k moci někdo lepší. Tedy proč by neměl přijít někdo buď (v lepším případě) stejný, nebo z hlediska izraelských zájmů (což jsou mimochodem i evropské a americké zájmy) ještě horší.

Václavu Klausovi se daří likvidovat výdobytky vládní politiky. Pokračuje ve frontálním útoku na důchodovou reformu. Koalice vypadá na první pohled silně, ale zdá se, že v ní není nikdo, kdo by měl chuť a odvahu mu oponovat. „Chybu“ přiznává předseda poslaneckého kubu TOP09 Gazdík, Kalousek chce s Klausem komunikovat, v ODS prý uvažují o snížení jednotné sazby DPH. Ve čtvrtek nebude koalice jednat o zdravotní reformě, jak si optimisticky naplánovala, ale znovu o tom, co už jednou uzavřela, tj. o důchodech. Postoj Věcí veřejných je jasný, předseda John si myje ruce: svoje jsme prosadili (slevu pro rodiny s dětmi a sníženou sazbu DPH pro některé položky, zbytek je problém koaličních partnerů). Nečas se ještě nevyjádřil, ale i kdyby snad chtěl klást odpor, jeho šance jsou nevelké. Klaus otiskl v MfD zdrcující kritiku vládního projektu. Ještě předtím dal najevo, že hodlá v politice setrvat i po vypršení prezidentského mandátu, jeho nynější mohutnou aktivitu je třeba chápat jaksi ve světle tohoto prohlášení. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Klaus i ministři Schwarzenberg a Vondra mají jistě pravdu, když se vyjadřují víc než skepticky k možnosti nějakého zásahu v Libyi. (Schwarzenberg říká pro LN, že „cestou jsou už přijatá opatření jako embargo na zbraně, uzavření kont a přísunu peněz“. Kaddáfího odpůrce to nepochybně aspoň částečně postihne. Kaddáfího, řekl bych, jen velmi málo). V této věci panuje shoda mezi koalicí a opozicí, a to je v našich podmínkách přece jen trochu podezřelé. Vondra argumentuje mj. i potřebou mandátu od Rady Bezpečnosti OSN. V té souvislosti je krajně zajímavé, že prezident velmi usilovně kritizuje EU a občas i NATO, ale o této prohnilé organizaci (tj. o OSN), která simuluje světovou jednotu a shodu na demokratických principech, a jediné, čeho je schopná, je maskovat nejednotu neúčinnými prohlášeními, usneseními a dokumenty, neutrousil ještě ani slova kritiky. Zřejmě je to typ mezinárodní instituce, která plní úlohu, jakou v jeho pojetí mezinárodní instituce mají mít: je úplně bezmocná a neplete se zbytečně a hlavně účinně do řemesla lídrů států, které sdružuje.

Petr Pešek vidí v LN jako jednu možnost dalšího vývoje událostí v Libyi „somalizaci“ revoluce. Myslím, že to není možné, Somálsko nemá tolik kvalitní ropy (řekl bych, že nemá skoro žádnou, přesněji řečeno že nemá vůbec nic).

Vedoucí katedry veřejné ekonomiky Vysoké školy finanční a správní Jaroslav Vostatek rozkryl v Právu pozadí vládní důchodové reformy: její detaily servírují vládě odborníci „v zájmu svých chlebodárců či obchodů“. „Samozřejmě nelze vyloučit ani přímý vliv příslušných institucí.“ Konečně zase zní v právu ten správný hlas, zase jako v době Charty 77. Je zarážející, že autorovi těchto soudů zjevně nepřipadají vůbec neslušné.

V MfD se vyjadřují k očekávaným sporům ohledně důchodové reformy, které nastanou v PS: „Zatímco ministři TOP09 věří, že debata se povede hlavně v kabinetu a výsledek pak koaliční poslanci poslušně schválí, šéf poslaneckého klubu Petr Gazdík počítá s tím, že vládní návrh ještě výrazně upraví Sněmovna.“ Rád bych v té souvislosti jen upozornil, že pravidlem by měl být první postup (koaliční poslanci vládní návrh “poslušně“ schválí“), kdežto ten druhý, přeorávání vládních návrhů rozlícenou Sněmovnou, by měl být výjimkou, protože z toho za prvé vyjde nepochybně tak říkajíc zkurvenina, a za druhé to svědčí o vládní nemohoucnosti.

A na závěr: dnes (už zase) oslavujeme MDŽ. Mluví se o tom i v televizi. Nijak moc mne nepřitahují nově importované svátky západní provenience (Valentýn), ale tohle mi je vysloveně odporné. Řeči o tom, že to není původně komunistický svátek, jsou nezajímavé, pro nás tady je to v první řadě komunistický svátek. Napsal jsem o tom kdysi v šerém dávnověku Událostí fejeton, nic lepšího bych teď nezplodil a navíc nemám čas. Tady je.

Středa 9. března: Titulek otvíráku v dnešním Právu zní „Důchodová reforma rozkládá véčkaře“. Jde očividně o nedopatření, správně měl znít, soudě podle textu který následuje, „Véčkaři rozkládají důchodovou reformu“. Hodlají prosadit zdanění hazardu (jejich poslancem je mj. i bojovník proti hazardu exsenátor Novotný), a dále mezi nimi podle poslance Humla neexistuje na již vyjednané reformě shoda. Poslankyně Navrátilová se (podle MfD) těší, že se vyjedná víc výjimek. Nejlepší by bylo, kdyby se do výjimek zahrnulo všechno. Protože se prý vyskytly i návrhy na snížení sjednocené DPH, nebo na zachování dvojí sazby a pouhé zvýšení té dolní, bude mít zítra K9 opravdu co dělat.

S přičinlivostí třídního premianta, který si vzal k srdci peskování pana profesora, vypracoval premiér Nečas referát o důchodové reformě a otiskl ho v Mladé frontě Dnes. Text je (bez ironie) přehledný a informativní a druhotný dojem čtenáře tedy je, že na Klausových výhradách přece jen něco bylo. Premiér si dokonce si troufl tenkým hláskem obhajovat i sjednocení sazby DPH. Je tu ovšem problém: aby systém mohl fungovat, zdá se mi, musí se opřít o důvěru nějaké nezanedbatelné části veřejnosti. Tu důveru není ovšem obtížné rozptýlit, stará se o to například středočeský hejtman Rath, který prohlásil, že pokud se ČSSD dostane k moci, znárodní po maďarském vzoru úspory v soukromých fondech. Jeho kolegové ve vedení strany (Sobotka, Škromach, Hašek) se proti tomu sice ohradili, používat citlivé slovo „znárodňování“ jim připadá přinejmenším netaktické, a také Rath řekl, že „znárodnění“ se bude realizovat jen tenkrát, bude-li spoření do soukromých fondů povinné (což vláda neplánuje; ovšem kdo se jednou pro soukromé spoření rozhodne, nebude už moci toto rozhodnutí změnit). Ale i kdyby se ohrazovali stokrát, Rathovo vyjádření zůstane politicky relevantní: zasilo nedůvěru. Klidně si spořte holoubkové, až se dostaneme k moci, ukradneme vám to. To přece zní českému člověku velmi důvěryhodně, daleko důvěryhodněji než všechny plány všech stávajících vlád. Má zkušenost s tím, že lidé jako dr. Rath nekecají, a co slíbí, to taky provedou.

„Vše co mám, si vemte, jen nepoužívejte chloroformu“, tato sentence z jakési Thurberovy povídky (o stařence, která trpěla panickou hrůzou ze zlodějů a vždy před usnutím si dávala na stůl cedulku s tímto nápisem) by mohla být mottem k rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož zabití zloděje má být vždy posuzováno jako vražda. Když přijde zloděj, je tedy nejlépe bez zbytečných okolků všechno vydat a doufat, že poté zachráníte holý život. Rozhodnutí je pro soudy nižších instancí právně závazné. Posléze je mluvčí NS upřesnil v tom smyslu, že pouze zabití prchajícího zloděje je vždy vraždou. Pokud zloděj utrpí úhonu během kradení, mohou tedy soudy volnost postupovat k chování okrádaných případně i benevolentněji.

Ministr Dobeš hodlá zvýšit kvalitu českého vysokého školství tím, že povolá experty ze zahraničí. Chce na to půl miliardy Kč, odborníci tvrdí, že to vystačí tak na jeden rok, protože experti jsou zvyklí tak na sedmi- až osminásobné platy ve srovnání s těmi zdejšími. Pokud se jim jich dostane, vytvoří se u nás privilegovaná kasta cizáků, kteří budou kvůli vysokým příjmům v opovržení asi tak, jako jsou teď naši nemocniční lékaři, možná ještě víc, protože to budou cizáci a nikoli Češi rodu slovanského. Taky není nikde dáno, že dobře placený zahraniční expert z renomované západní univerzity musí být nutně kvalitnější než ten mizerně placený český. Snad, když se už vláda jednou rozhodla rozhazovat, mohli i vysokoškolští pedagogové, nebo aspoň někteří, dostat dejme tomu ty necelé tři tisíce navíc, které teď budou brát sestry v nemocnicích. Možná, že by to mohlo být levnější, než to, co plánuje ministr Dobeš, a přitom taky funkční.

K postupu ČSSD, pokud jde o kritiku vlády ve věci důchodové reformy, se vyjádřil i starý dinosaurus Jiří Paroubek (cituji dle LN): „Co mne mrzí, je to, že neslyším silný opoziční hlas ČSSD proti tomuhle ožebračování lidí, lžím a ponižování lidské důstojnosti. Místo toho, aby ČSSD stále v čele kritiky této prolhané politiky, aby bránila nejen své voliče, ale i ty, kteří slibům ODS, TOP09 a VV naletěli, slyším jen nesmysly typu, že vyšší DPH na knihy či kulturu je vlastně v pořádku…“ Bože, přece jen se něco změnilo k lepšímu. Jak je dobré, že to tenhle člověk nehaleká každý večer z televizní obrazovky. Sobotka je sice jen soft-Paroubek, ale i tak je to o dost snesitelnější.´

Ale abych ho zase nepřechválil. V on-line chatu na stránkách ČSSD napsal, že by bylo užitečné zkrátit mandát vlády tak, aby na podzim příštího roku mohly být předčasné volby do PS (zároveň s volbami do krajů a do Senátu). ČSSD je připravena podpořit občany, kteří se rozhodnout vyjít do ulic. „Protesty podporujeme… Pokud se vláda nevzdá svého šíleného plánu na zdražení sjednocením DPH, měla by velkou demonstraci proti tomu zorganizovat i ČSSD, třeba ve spolupráci s dalšími iniciativami.“ Má se tomu rozumět tak, že ČSSD hodlá organizovat pouliční nepokoje za účelem svržení vlády? Ale ne, to pan Sobotka samozřejmě neřekl. Nicméně v civilizovaném státě se vlády volí a odvolávají volbami a nikoliv pouličními demonstracemi.

Věci veřejné řešily závažný kádrový problém: týkal se údajného poklesku předsedkyně poslaneckého klubu Kristýny Kočí, která měla být viděna ve společné loži s Ivanem Langerem (tj. v loži na stadionu, kde se hrál daviscupový zápas ČR – Kazachstán). To, jak si s ním sdtrana poradila, je tématem naší dnešní glosy.

Čtvrtek 10. března: Že penzijní reforma dozná velkých změn a že ty změny se budou týkat především sazeb DPH, bylo jasné už před dnešním jednáním K9. Návrhy, které byly údajně ve hře (zvýšení dolní sazby, tři sazby včetně nulové, jednotná sazba, ale o dost snížená (17 %) svědčily o jistém zmatku. Konečný výsledek vypadá jako složitá soustava kompromisů: pro příští rok se zvýší snížená sazba na 14%, horní sazba bude 20%. Od přespříštího roku bude jediná sazba, ale nikoli 20%, nýbrž už jen 17,5% - a to bez jakýchkoli výjimek. Podstatné je, že vláda vyslala další signál své nestability a slabosti svého postavení (jinak by asi sociální demokraty nenapadlo plánovat si její svržení cestou demonstrací). Proti vládě stojí tak říkajíc tři pilíře: prezident, opozice, vnitřní opozice (Věci veřejné). Celkový dojem je otřesný: projekt byl dosti překopán (z technického hlediska byl už v původním problém, jakmile se otevře prostor pro výjimky, otvírá se prostor pro naprostý zmatek), ale např. základní kritické výhrady prezidenta Klause (zejména spojení reformy se zvýšením DPH) nebyly zohledněny: vlk se nenažral a koza je na nejlepší cestě ke chcípnutí. Prezident dnes zveřejnil další článek v MfD. Včera tam měl článek Nečas. Politici se mění v publicisty. Je pozoruhodné, že takovýhle maglajz tu v krátkých dějinách ČR ještě nebyl. Člověk už pomalu neví kdo je vláda, kdo jde opozice, kdo je prezident (prezident představuje zároveň vládu, opozici i sama sebe). Vláda má dojem, že dosáhla jednoty, a chce jednat s opozicí, pro níž je i nový návrh nepřijatelný. Jenže: je ta nynější vládní jednota opravdu definitivní a nezhroutí se ze zítra nebo pozítří pod další palbou prezidenta – publicisty jako domeček z karet?

Druhá hlavní záležitost dne, Kalouskova „mystifikace“, s tím prvním souvisí. Ministr financí včera večer sdělil šéfredaktorovi MfD, že má k dispozici videozáznam z porady šéfredaktorů českých novin a časopisů. Tématem bylo zvýšení sazby DPH pro noviny (a knihy). Šéfredaktoři se chtěli domluvit mj. na společném dopise vládě a parlamentu (obsahem měla být výzva sazbu nezvyšovat). Kalousek chtěl sestřih záznamu dát k dispozici v pořadu ČT Hyde park. Zpráva vypadala na první pohled jako nepříliš věrohodná (pořídit videozáznam ze schůzky, která se konala v redakci MfD, by muselo být dost náročné), vzbudila však mezi účastníky jakousi paniku. Proč? Je přece přirozené, že se scházejí a jednají o té věci bezprostředně se jich dotýká, není na tom nic v zásadě nelegitimního, Kalousek tvrdí, že „veřejná diskuse o penzijní reformě je zásadním způsobem ovlivněna ekonomickými zájmy vydavatelů novin“, to vypadá jako by říkal, že nám tu prostřednictvím svých zdejších přisluhovačů diktuje své zájmy mezinárodní kapitál – něco podobného by člověk hledal spíše na stránkách Haló novin. Nerozumím např. jedné věci, kterou dnes zmiňuje i Martin Fendrych v Týdnu.cz: proč pan ˇVCásenský panu Kalouskovi neřekl: máte nahrávku? No tak ji klidně zveřejněte! Kalousek zjevně žádnou nemá a prasklo by to. Dnes Kalousek své včerejší tvrzení dementoval, žádnou nahrávku nemá, chtěl si jen ověřit, zda se šéfredaktoři opravdu scházejí a jednají o sazbě DPH na tisk. Je pravda, že informace o schůzce byla tím, jak na Kalouskovu zprávu o nahrávce šéfredaktoři reagovali, potvrzena. Je taky problematické, má-li si člen vlády vypomáhat takovýmhle lstivým vtipkováním. Navíc se mu podařilo média proti sobě dosti rozlítit. Na druhé straně si nemohu odpustit poznámku, že Kalouskova „mystifikace“ by vypadala docela jinak, kdyby u nás nebylo obvyklé, že se život politiků „dokumentuje“ způsobem obvyklým spíš u tajných služeb (a příslušníci tajných služeb, tedy bývalí, v aférách občas figurují). Když pak politik předstírá, že dělá něco podobného, zvedne se bouře nevole. Kdyby Kalouskův záznam existoval, připomínalo by to aféru Watergate (dosti vzdáleně, ovšem). Ale je dobré taky připomenout, že konečnou stanicí investigativní žurnalistiky, založené na podobných technikách, je WikiLeaks. Svoboda projevu, která požírá sama sebe. Takže bych se až tolik nevztekal. A mimochodem, dnes vyšla v MfD zpráva o jakémsi mailu, který poslala někdy v říjnu místopředsedkyně VV Klasnová několika dalším vedoucím představitelům strany. Stěžuje si na autoritativní politiku svého manžela Víta Bárty. Konflikt se zjevně mezitím urovnal, MfD má k dispozici plný text mailu a přetiskla ho. Od zprávy je těžké si odmyslit, že se někdo hrabe buď v soukromé e-mailové korespondenci paní Klasnové, nebo v e-mailové korespondenci VV, nebo v obojím. Kdo asi? Slušný člověk to nebude, slušní lidé to nedělají (že by to byly „orgány činné v trestním řízení“, které by to dělaly s oficiálním požehnáním, nepředpokládám).

Pátek 11. března: Koalice, tísněná zjevně Věcmi veřejnými, představila v poměrně rychlém sledu druhou verzi návrhu důchodové reformy. Změny se týkají především sazeb DPH. Tohoto tématu (a nejen jeho) se týká naše dnešní glosa. Koaliční pružnost se stala terčem všeobecné kritiky. Připojil se i vrchní komentátor ČR Václav Klaus. Podle něho „je samozřejmě lepší, že to bude takhle, snad (!),než jak to bylo navrhováno dříve“, znepokojuje ho ovšem snadnost s jakou koaliční devítka změnila radikálně svůj postoj, což prý znamená, že nějaké hluboké přesvědčení o správnosti předchozího návrhu neexistovalo. On ovšem kritizoval spojení reformy se změnami DPH a zároveň i samu reformu. Pan prezident si na koalici a její nejsilnější stranu, ODS, zjevně zasedl. Svržením Topolánka si moc nepomohli, zde je další důkaz, že vstřícnost premiéra Nečase není opětována. Prezident je poměrně cílevědomý, jeho cíl není jasný, ale musí nějak souviset s jeho budoucím uplatněním, až už prezidentem nebude. Své bývalé straně očibidně ani trochu nedůvěřuje. I Jiří Paroubek, poté, co musel z čela ČSSD odejít, se stal komentátorem, vnitrostranickým a zuřivě zatrpklým. S něčím podobným by se ovšem Klaus po odchodu z Hradu rozhodně nespokojil, ostatně on neodejde kvůli tomu, že něco prohrál. Věci veřejné slíbily, že teď už žádné změny v důchodové reformě prosazovat nebudou, ale v jejich klubu jsou jakési zdroje neklidu (posl. Novotný, Huml), dosti nepředvídatelné. Premiér si chce jednotu koaličního tábora pojistit tím, že se schválením návrhu spojí otázku důvěry vládě. To by mohlo zabrat.

Ministr Kalousek se v souvislosti s reformou dostal do konfliktu se šéfredaktory největších českých „papírových“ periodik. Nejprve si vymyslil, že má videonahrávku jejich schůzky, kde koordinovali svůj postup ve věci zvýšení DPH na tiskoviny a knihy, a oni mu, zdá se, na ten špek skočili. Neměl samozřejmě nic, a pak se už jen z celé věci vyvlékal. Podle MfD a LN (a internetového serveru Aktuálně, který nebyl účastníkem akce) poněkud chaoticky, ale média jsou v této věci jednou stranou sporu. I této záležitosti se týká naše glosa. Titulek článku, kterým v MfD informují o Kalouskově akci, zní: „Ministr Kalousek oznámil: Včera jsem vám úmyslně lhal.“ Titulek je nesmyslný. Lhát znamená říkat úmyslně nepravdu, tj. říkat nepravdu a vědět o tom, že je to nepravda. Neúmyslně lhát nelze.

Prezident se ovšem pro ČT vyjádřil nejen k důchodové reformě, ale taky k problému Libye, o němž se na bruselském summitu, jehož se účastnil, jednalo. Prosazení bezletové zóny nad Libyí znamená podle něho válku (to je trochu přehnané, válka tam už je), ale jinak je prý vynikající, že v hlavní vládla naprostá jednota – Kaddáfí musí bezpodmínečně odejít. Problém je, že jemu se nechce a EU jej bude muset donutit hypnózou, protože na ničem radikálnějším se nedohodne. Nebylo by v takovém případě lepší skromně mlčet?

Středočeský hejtman David Rath chtěl prosadit stavbu rozhledny v areálu kladenské nemocnice. To bylo příliš i na středočeské zastupitelstvo, a to mu neodhlasovalo finance na pořízení projektové dokumentace. Věc je o trochu méně bizarní, než jak to vypadá na první pohled: za evropskou dotaci, určenou pro cestovní ruch, chtěli postavit v areálu nemocnice parkoviště, podle pravidel EU by však parkoviště muselo být součástí turistické atrakce. Z toho důvodu měl být komín místní již nepoužívané teplárny přebudován na vyhlídku pro turisty. I s tímto vysvětlením byl však plán moc velká síla i pro některé komunistické zastupitele (vznikla obava, že to praskne a kraj si utrhne si v Bruselu ostudu). Dr. Rath teď uvažuje o tom, jak programovou dokumentaci pořídit za nemocniční peníze. Projekt připomíná nikoli náhodou starý český film U nás v Kocourkově.

Sobota 12. března: budova zpravodajství ČT se stala cílem útoku po zuby ozbrojené jednotky vojenské policie. Policisté chtěli zabavit jeden z dokumentů, které Ministerstvo obrany poskytlo reportéru Rožánkovi, protože na rozdíl od ostatních nebyl odtajněný. Jak vyplývá z toho, co dnes píší v Právu, vedení ČT to prý již ve čtvrtek odmítlo učinit tak říkajíc po dobrém. Vojáci měli k dispozici soudní povolení - pochybuji, že by v něm byla specifikována forma zákroku, která byla nehorázná, věci nepřiměřená a zároveň nesmírně směšná, protože by si trochu inteligentní člověk mohl předem spočítat, jaký děsný skandál z toho bude a že Vojenská policie absolutně nemá na to, aby si něco podobného mohla dovolit, což se taky vzápětí potvrdilo. Navíc problém zavinila nikoli ČT ale ti, co údajně Rožánkovi neodtajněný materiál mezi odtajněnými poskytli.

Předseda Věcí Veřejných John oznámil včera svou opětovnou kandidaturu na funkci. Zároveň vyzval místopředsedy Klasnovou, Peake a Šťovíčka, aby se o funkci předsedy ucházeli spolu s ním. Paní Klasnová to už odmítla, zajímavější by prý bylo, kdyby se s Johnem utkal Bárta, který však chce kandidovat jen na místopředsedu. Pokud se stane místopředsedou, dá se to, když bude dobrá vůle, vyložit jako krok k normalizaci poměrů ve straně (tj. od toho, že lídr strany nemá žádnou stranickou funkci, k tomu, že bude aspoň místopředsedou strany; v takovém případě mu ovšem samozřejmě nemůže dělat předsedkyni např. jeho choť, to zjevně zatím nejde ani ve VV).

V Právu vyšel dvojrozhovor s kandidáty na předsedu ČSSD Haškem a Sobotkou. Rozdíly mezi nimi spočívají např. v tom, že Hašek menšinovou vládu ČSSD s komunistickou podporou „nepreferuje“ , kdežto Sobotka si i takovou variantu dovede představit. Obě stanoviska se navzájem nevylučují. Oba pánové by ovšem preferovali koalici s lidovci, zelenými nebo nějakým novým politickým subjektem, kdyby se některá z těch stran dostala do PS. To teď ovšem zní spíš jako snění. Podstatný rozdíl mezi nimi je v tom, že Hašek by nechtěl v příštím vedení ČSSD dr. Ratha, kdežto Sobotka to nechá na volitelích (Hašek má jakýsi pud sebezáchovy, to je třeba ocenit). O jakémsi nedostatku reálné dimenze uvažování nynějšího statutárního místopředsedy ČSSD svědčí i to, že chce překonat magický začarovaný kruh konfliktů mezi bývalými předsedy strany a soc. dem. vedením a chce se usmířit s bývalým předsedou Paroubkem (proč ne taky se Zemanem?): to je totéž jako vzít si na noc do pelechu dospělého aligátora.

Evropská unie vyzvala Kaddáfího k odchodu. Klaus by byl chtěl, aby žádala bezpodmínečnou kapitulaci Kaddáfího bez jakýchkoli negociací. Klaus i EU se shodnou na tom, že pro to ( snad kromě „sankcí“, které Kaddáfího zcela určitě nepostihnou) nelze nic udělat. V tom případě by bylo možná lepší držet hubu. Jak praví Ludwig Wittgenstein: wovon man nicht sprechen kann, darüber muss man schweigen. Já bych to pro tento případ upravil na: wovon mann nicht sprerchen darf, darüber soll man schweigen. Je možné, že opravdu nemohou nic dělat, ale je nestydaté zakrývat to siláckými slovy. Václav Klaus prohlásil, že je zbabělé schovávat se za mandát kohokoli včetně Rady bezpečnosti OSN a míří tím na Schwarzenberga. Zároveň hou konstatuje, že účastníci jednání kladli důraz na komunikaci s dalšími arabskými a africkými zeměmi.Teď se ovšem Liga arabských států vyslovila pro zřízení bezletové zóny. Tak co s tím.

Václav Klaus se prý pravidelně schází s faktickým lídrem Věcí veřejných Bártou. Z těch schůzek prý vyplynulo mj. číslo 17 (rozuměj procent pro jednotnou sazbu DPH). To by znamenalo, že rozhodovací kompetence koalice měla dimenzi půl procenta. Klaus ovšem i nadále zůstává odpůrcem spojování DPH s důchodovou rezervou, a pro VV zůstávají všechny dohody kompromisem (a od kompromisu se dá snadno ustoupit).

Eduard Stehlík, jeden z nejoprýmkovanějších českých historiků, se v MfD zastává nás Čechů. Nejsme žádní srabi! A hned uvádí výčty těch, kteří v bojích položili své životy. Např. značná část vysokých profesionálních důstojníků Československé armády v době okupace. Možná, že by mu třeba Poláci namítli, že těm lidem zoufale chybělo jakékoliv mužstvo. Ale Češi mohou ocitovat třeba Masarykovo: „Prací nejsou jen tak zvané velké činy, prací je také práce mozolná; práci nevykonávají pouze rekové, ale také lidé malí a ponížení, o nichž historie ještě vypravovat neumí; prací není jen obětovat život v lomozném ryku válečném, na nějž upírají zraky nejen vrstevníci, nýbrž i potomkové, prací je hlavně obětovat bližnímu své síly a obětovat mu je prací vytrvalou.“ Nebo Havlíčkovo (cituji zpaměti a tedy asi poněkud nepřesně): „Dříve umírali mužové za čest, za blaho svého národa. My však z téže příčiny budeme žíti a pracovati.“ Snad by se dalo říci, že je čas bojovat a umírat a čas žít a pracovat (Masarykova formulace je v této věci velmi opatrná). Je třeba umět odlišit obojí – a v tom směru mají třeba Poláci a Češi jen zrcadlově obrácené manko. Z toho hlediska se mi zdají být některé u nás dnes módní úvahy Poláků obeznámených s českým prostředím o Češích poněkud povrchní.

Pavel Kohout (básník, nikoli ekonom) se v MfD pustil do prezidenta Klause: tolik pamětníků prý pamatuje, jak byl pan prezident rád, byl právě Havlem vytažen z nevětraného duševního a mravního pelechu mlčící většiny, kde ho hrozil strávit vrozený komplex vševědoucnosti, maniodepresivně prostřídávaný komplexem méněcennosti. Nevím, jaké právo mají bývalí stalinisté pohrdat svými spoluobčany, kteří měli své vady, ale např. stalinisty třeba nikdy nebyli. Např. v padesátých letech bylo docela ok být mlčící většinou, pan Kohout to ovšem nezvládl. A o tom, co Klaus dělal v sedmdesátých a osmdesátých letech, ví pan Kohout prd, stejně jako o tom, co dělalo deset milionů jeho spoluobčanů. Nezajímá ho to, je vysoko nad tímto mravním propadlištěm. Mně osobně je takové pohrdání bližními poněkud odporné.

Pondělí 14. března: k zásahu Vojenské policie v ČT televizi je třeba po upřesnění dodat: dokument, o který policistům šlo, byl v době vysílání už odtajněný, ale, jak říká ministr obrany „verze, která byla ukázána v ČT na kameru, prokazatelně nikdy odtajněna nebyla“. Co to znamená, lišil se odtajněný dokument obsahově od toho, který ukázali v televizi? Vojenské policii šlo o to, zjistit, kdo z Ministerstva obrany materiál v době, kdy byl ještě tajný, vynesl. To je samozřejmě důležitá věc. Proti tzv. náhubkovému zákonu se argumentovalo tím, že za úniky např. odposlechů z policie ČR odpovídají ti, kteří únik umožnili, a ne novináři, kteří je pak zveřejňují. Teď se vojenská policie snaží zjistit toho, kdo tajný materiál vynesl, a ČT „chrání zdroj“. Zjistit se tedy nedá nic. Ochranu mají zdroje, novináři, stát nemá žádnou, protože je to v podstatě náš nepřítel. Možná, že je (já jsem asi nenapravitelný optimista a zatím si to ještě nemyslím, je to pořád ještě náš stát, jen čím víc si budeme myslit, že není, a jednat podle toho, tím míň jím opravdu bude), ale pak by bylo zapotřebí to říci otevřeně a ne jen chovat se podle toho v tom, že se mu soustavně svazují ruce tam, kde jde, obrazně řečeno, o „nutnou sebeobranu“. Že zákrok vojenské policie byl nepřiměřený, na tom se shodnou všichni (včetně mne), je ostatně otázka, zda by nebylo správné, kdyby zásahy v civilních objektech a vlastně proti civilistům VP předávala Policii ČR. Redaktor Rožánek prohlásil, když na něm policisté problematickou „verzi“ dokumentu chtěli, že ji už dávno vyhodil. Není těžké si představit, co si při této odpovědi myslili: že si z nich dělá srandu. Nad tím vším pak vzniká nestydatá ideologie, kterou v dnešní MfD bezelstně vyslovil Tomáš Syrovátka: „V zemi, kde policie není schopna vyšetřit případy týkající se organizovaného zločinu či nejmocnějších politiků, jejich práci nahrazují právě novináři. Oni jsou těmi, na něž se obracejí svědci či lidé, kteří se už na korupci či třeba zneužívání funkcí nemohou dívat.“ To je ideologie zbojnická, potažmo loupežnická: „lidé, kteří se na to už nemohou dívat“, a noviny, které suplují práci neschopné policie a dělají jim servis. Budete mít nakonec taky vlastní StB? Je mi líto, ale pokud někdo v právním státě o své újmě nahrazuje práci policie (a mandát si k tomu dal sám, na ten způsob, že náš pracující lid se na to už nemůže dívat, je to nota dobře známá a přitěžující okolnost. Je pozoruhodné, jak se v bezohlednosti k vlastní zemi podobá ideologie pana Engela z LOK ideologii, kterou prezentují v MfD.

V MfD dnes zveřejnili jeden článek, který se mimo jiné zastává Kalouska ve věci s údajným videozáznamem (článek je v podstatě o tom, kdo ohlídá novináře jako „hlídací psy demokracie“). A aby to bylo vyvážené, hned se k věci novináři a veřejný zájem vyjadřuje zástupce šéfredaktora pan Musil. Podle něho techniky, které se používají u nás (tajné nahrávání, „skryté provokace“) jsou běžné i v zahraničních médiích, tj. „na západ od našich hranic“. Co je to proboha za argument, důležité je, zda je to sviňána nebo ne, pokud to používají taky „na západ od našich hranic“, je to jejich problém. Tahle země má problém, je opuštěná, nikdo s ní není loajální.

Úterý 15. března: Ústavní soud rozhodl, že „balíček škrtů“, který na návrh vlády odhlasoval loni parlament, byl přijat v rozporu s ústavou. Zároveň dal vládě čas do konce roku, aby situaci napravila. Celý legislativní proces (od PS přes Senát až po podpis prezidenta) tedy musí proběhnout znovu. Zároveň ale ÚS platnost přijatých zákonů nezrušil - pokud budou do konce roku přijaty způsobem konformním s Ústavou, zůstanou tedy v platnosti tak říkajíc kontinuálně. Statutární místopředseda ČSSD Sobotka žádá, aby se premiér Nečas omluvil za to, že vláda zneužila stav legislativní nouze. Připomíná tchána Nonacourta z Labichovy frašky Slaměný klobouk, kterou u nás známe ze zdařilé úpravy V+W: koukejte se omluvit, zeti! To je zdvořilá varianta k Paroubkovu grobiánství. Soud nebyl jednotný, schválil rozhodnutí nejtěsnější možnou většinou (9 ku 6). K tématu se ještě vrátíme, na jedné straně je pravda, že využití stavu legislativní nouze bylo dosti účelové a problematické, Ústavní soud však zároveň (v „odložení“ neplatnosti přijatých zákonů - rozhodoval politicky. Je však třeba vzít v úvahu, že do této pozice (tzv. třetí komora parlamentu) byl natlačen a je soustavně stěžovateli z legislativy a exekutivy tlačen. Dávat to za vinu jen jemu by bylo nespravedlivé. Ústavní soud je lidská instituce, a tedy chybující (chyboval podle mého názoru např. tenkrát, když předloni znemožnil konání předčasných voleb – tím zároveň vyhrál „pravici“, jak říkají v Právu, loňské volby, což rozhodně nebylo zamýšleno). K tématu se vrátíme.

Je zajímavé, kolik u nás máme přátel svobody tisku: sociální demokracie, předseda Senátu Štěch, ozve se i ČMKOS?

Petra Paroulková vystoupila z ČSSD (podle novin tak učinila SMS zprávou, to je dosti originální, u sociálních demokratů si zjevně na formality nepotrpí). O odchodu uvažuje i Paroubek, zlobí se na své kolegy, že prý si z něho udělali kopací míč. Je pozoruhodné, jak je ten člověk citlivý na to, když jiní dělají jemu to, co on dělával, když byl na vrcholu slávy, daleko průrazněji a s chutí mnoha dalším lidem. Na sjezd ČSSD nepřijde, byl pozván pouze jako poslanec, ne jako bývalý předseda. Prý se chystá (zpráva nezaručená) do České strany národně socialistické 2005, kde už zakotvil někdejší čelný funkcionář ČSSS a v posledních letech Paroubkův poradce dr. Vyvadil. Tím by se dostal zpátky tam, odkud někdy v polovině osmdesátých letech odešel, vlastně ne zpátky, protože čeští (dnes už zase národní) socialisté prošli leninským vývojem po spirále a jsou na podstatně vyšší úrovni než před Listopadem (jen s členstvem a stranickým aparátem budou mít dnes, tipnul bych si, trochu problémy).

Senátor Kubera se domnívá, že by v případě prezidentské volby plebiscitem měla výraznou šanci být zvolena paní Livie Klausová a funkce by proto zůstala tak říkajíc v rodině. To je nesmírně divoký nápad,jsem si jist, že paní Klausová na nic podobného nepomýšlí (její šance by byla jakás takás, kdyby ji podporovala ODS, což si nedovedu představit) a taky Václav Klaus by se k tak směšně humpoláckému tahu nesnížil, ostatně s přímou volbou zásadně nesouhlasí.

„Dnes už se sice málo slyší“, píše v Právu Petr Uhl, „že vítěz (ve volbách) může vše, ale vítězný ryk „většina sto osmnácti hlasů“ doprovází snad každé, i chystané převálcování ve Sněmovně.“ Je snad na tom, když má někdo většinu, něco špatného natolik, Že by se za to měl stydět? Zvlášť když této vládě se vůbec nedaří dotáhnout spoustu věcí aspoň do toho stavu, aby je mohla Sněmovna projednávat, a utrpěla už řadu potupných porážek (největší tu s vydíráním ze strany Lékařského odborového klubu). Dříve zase jiní, když se Topolánkově vládě podařilo něco prosadit,nechutně ryčeli „až vyhrajeme volby, tak to zase zrušíme“. Volby skice vyhráli, ale takovým způsobem, že rušit nemůžou nic.

Soudce, který povolil, aby Vojenská policie zasáhla v ČT, tvrdí, že byl zneužit, protože „očekával, že přijdou do televize čtyři neozbrojení důstojníci v uniformách, prokážou se povolením soudu a pokusí se v poklidu zabavit zmíněnou listinu“; vydal prý pokyn pro zabavení maximálně jednoho šanonu, ne na vystěhování celé kanceláře. Nedovedu si dost dobře představit, jak ve svém pokynu mohl vymezit i způsob, jakým mají policisté zasáhnout – z toho ovšem taky plyne, že za techniku provedení nenese žádnou odpovědnost. Na jeho očekávání ale zase až tak moc nezáleží.

Nepsal jsem tu zatím o japonské živelné katastrofě, je snad samozřejmé, že člověk v tom strašném neštěstí, které postihlo tu zemi, cítí s jejími občany solidaritu. To je normální, neproblematická věc. Problematické je, že v Evropě, zejména v Německu a Rakousku, začali v souvislosti s problémy japonských jaderných elektráren vyvádět, jako by se na jejich země právě řítila obrovitá vlna tsunami (Rakousku a např. Bavorsku přece nic podobného nehrozí, ochrání je Alpy).

Středa 16. března: Loterijní společnost Sazka se topí v problémech a zdá se, že nebude mít na výplatu výher. Zničil ji „chrám zasvěcený hrám“? Zdá se, že u nás vzniká nový obor podnikání: virtuální loterie s virtuálními výhrami. Jeden nešťastník vyhrál virtuálních sto milionů v době, kdy to vypadalo, že jsou ještě skutečné. Je to snad příliš krutý trest za tak malý hřích, jakým je sázení v loterii.

O víkendovém sjezdu ČSSD se bude ucházet o funkci místopředsedkyň ČSSD sedm žen. Pokud budou všechny zvoleny, bude nový předseda obklopen týmem valkýr podobně jako Kaddáfí (ty Kaddáfího jsou ovšem na první pohled atraktivnější, nejspíš to souvisí s tím, že je nemusel nikdo volit). Skoro nikdy nesouhlasím s dr. Rathem, ale když dal najevo, že tahle věc (vyvážení pohlaví ve vedoucích funkcích) se poněkud přeceňuje, protože záleží v první řadě na schopnostech, musel jsem mu dát za pravdu.

Jedno pozitivum ovšem sjezd ČSSD bude mít: nezúčastní se ho expředseda Paroubek. Smiřovací úsilí pana Sobotky vyjde, jak se zdá, naprázdno. Důvod neúčasti bývalého předseda je zjevný: nejde ani tak o to, že nebyl pozván dosti obřadně a dosti významnou osobností stranické hierarchie, ale že mu znemožnili pronést projev (v němž by se nepochybně pokusil vnést do řadu svých odpůrců – a každý, kdo se cpe na jeho místo, je odpůrce – zmatek). Těžko se smiřovat s člověkem, který se nesmířil se svým neúspěchem.

Libyjský diktátor Kaddáfí je na nejlepší cestě k vítězství. To bude nepochybně znamenat ohavné masakry odpůrců. Západ nemohl nic dělat. Stejně ale je dojem z toho, že tu byli lidé, kteří naši pomoc potřebovali a jimž jsme ji – samozřejmě ze zcela racionálních důvodů – odmítli, tristní a zahanbující. Nemohu si pomoci. K tématu se ještě vrátím.

Sčítání obyvatelstva probíhá v dosti velkém zmatku. Komisaři jsou těžko k zastižení – tedy ti skuteční, čeká se na ně prý několik hodin a často marně. Podle MfD je jich málo. Existují ovšem dobrovolní pomocníci, kteří se přihlásí sami, a pokud je vám nad osmdesát, pomůžou vám od zbytečných úspor. K úspěšnosti akce příliš nepřispějí.

Podle LN vyvolal zájem Vojenské policie o ČT ředitel kabinetu ministra Vondry Bulant, který poté, co spatřil reportáž Karla Rožánka (figuroval v ní původně neodtajněný spis), podal trestní oznámení na neznámého pachatele. Prohlásil v té souvislosti: „Pokud budou tajné informace na veřejnost unikat tímto způsobem, bude tu banánová republika.“ Má zcela pravdu, samozřejmě to nijak neospravedlňuje způsob, jakým Vojenská policie v ČT zasáhla. K tématu zásahu (ale nejen k němu) se váže naše dnešní glosa.

Čtvrtek 17. září: zdá se, že světová a evropská protijaderná lobby dostala tím, co se děje v japonské atomové elektrárně Fukušima mohutný impuls. Prezident Klaus se proti tomu právem ohradil, je to průhledné a směšné.

Podle posledního průzkumu veřejného mínění, pořízeného STEM, by volby s převahou vyhrála ČSSD a spolu s komunisty by získala v PS přesvědčivou většinu. ODS, TOP09 a KSČM si udržují stabilní podporu, VV výrazně ztrácejí (ale do PSA by se stále ještě dostaly). Průzkum vzbuzuje lehké podezření, zda není náhodou jakousi dělostřeleckou přípravou na sjezd ČSSD, který začíná zítra, nicméně posuny, které signalizuje, jsou pravdě podobné a v případě Věcí veřejných dokonce svým způsobem potěšitelné – zdá se, že vypočítavý populismus není pro českou veřejnost zase až tak přitažlivý. Na české politické scéně jsou, jak se zdá, nyní tři stabilní strany: ČSSD, ODS a KSČM. Zbytek středopravého tábora je nestálý a labilní. Je taky otázka, co s podporou ODS dělá a udělá soustavné prezidentovo minérské úsilí. Bártovi ovšem, jak se zdá, zatím moc nepomohl.

Situace v Libyi se výrazně překlápí ve prospěch Kaddáfího. Zdá se, že mu zbývá dobýt už jen poslední centrum odporu, Benghází. OASN, jako obvykle v takových případech rokuje a rokuje, vyprodukovat není schopné nic. Co bude Kaddáfí dělat po svém vítězství, není těžké si představit. Jistě, zasáhnout my (Západ) jednak nemůžeme, jednak ani moc neumíme. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Pátek 18. března: Nechce se mi moc komentovat případ zavražděného dítěte z Troje. Jediný podezřelý byl po nalezení těla zavražděné dívky vzat do vazby a je obviněn z vraždy, znásilnění a krádeží. Obvinění ze znásilnění bylo učiněno na základě toho, že policie získala „biologický materiál“. Všichni kriminalističtí odborníci přitom tvrdí, že např. analýza vzorků DNA trvá až dva týdny. Obviněný má bohatý trestní rejstřík, ale sexuální delikty tam nefigurují, není známo, že by byl deviant. Obvinění ze sexuálně motivované vraždy dítěte ovšem podstatně ovlivní jeho pozici mezi spoluvězni ve vyšetřovací vazbě. Doufám, že nebylo vzneseno jen proto, aby byl komunikativnější. (To, že to děvče zabil, je přitom velmi pravděpodobné, stejně bohužel i to, že se to nebude úplně snadno dokazovat).

V souvislosti s případem se znovu otevřel problém tzv. náhubkového zákona, noviny by teď správně nesměly uvádět jméno oběti (dokud se nenašlo tělo, nebylo možné mluvit přímo o zločinu). V té souvislosti se připravuje změna zákona, údaje bude možné uveřejňovat, když to bude ve veřejném zájmu. Je zjevné, že v tomhle případě je dodatečné tajnůstkářství absurdní, ale ne proto, že by uvádět jméno bylo teď ve veřejném zájmu. Hlavní problém tzv. náhubkového zákona je ale zveřejňování policejních odposlechů, které nebyly použity jako důkaz před soudem. Trvám na tom, že je to nepřípustné a že pojem „veřejný zájem“ je v této souvislosti nesmírně gumový, nedá se pořádně vymezit. (K tématu „náhubkového zákona“ jsem se vyjádřil už v době, kdy se o něm u nás vzrušeně diskutovalo, článek tu dávám k dispozici).

Dnes začal v Brně sjezd sociální demokracie, který má (především) konečně zvolit nové vedení strany. (Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, právě probíhá volba předsedy). Situace ve straně se týká naše dnešní glosa. V prvním kole nebyl zvolen žádný z kandidátů (Sobotkovi prý chyběl jediný hlas). Následuje druhé kolo.

Rada bezpečnosti schválila vytvoření bezletové zóny nad Libyí. Rusko a Čína opatření nepožehnaly, ale ani nevetovaly, zdržely se vyčůraně hlasování (veškerá zodpovědnost za výsledek padne na ty, kdo byli pro). Proti byly další tři země, mj. i SRN. V tuto chvíli to vypadá, že letecký provoz nad Libyí by mělo hlídat britské a francouzské letectvo. Kaddáfí se brání tím, že vyhlásil jednostranné příměří (kdo bude schopný to ověřit!) Skoro bych řekl, že rozhodnutí přišlo pozdě. Jinak se odvolávám na komentář Milana Vodičky v dnešních idnes.cz, připadá mi zasvěcený a přesvědčivý.

Komentátor deníku Sme Peter Morvay se dnes v LN vyjadřuje k případu maďarského politika Jánose Esterházyho, od jehož narození v pondělí uplynulo sto deset let. Esterázy byl představitelem slovenských Maďarů, po záboru československých oblastí obývaných Maďary zůstal na Slovensku a angažoval se tam politicky ve prospěch Maďarů, kteří na Slovensku zůstali. Po válce byl odsouzen k smrti jako údajný fašista, rozsudek pak byl ( poté, co se vrátil z Ruska, kam byl odvlečen NKVD) zmírněn na doživotí. Zemřel ve věznici na Mírově v roce 1957. Pan Morvay má jistě pravdu v tom, že Esterázy nebyl liberální demokrat v dnešním slova smyslu řekl bych, že spíš konzervativní nacionalista předválečného ražení). To, že se v meziválečné době zasazoval o zájmy Maďarů na Slovensku, je pochopitelné – ostatně po odtržení maďarských oblastí protestoval proti represím, kterým byli vystaveni Slováci, co se octli po této hraniční úpravě v Maďarsku (vytýčit úplně spravedlivé národnostní hranice nebylo možné), a jako jediný poslanec slovenského parlamentu nehlasoval v r. 1942 pro vystěhování Židů. Nejsem si jistý, zda pan Morvay není v něčem vůči Esterházymu příliš přísný. Napsal jsem o Esterházyho případu kdysi rozsáhlejší článek do střední Evropy, pokusím se ho dohledat, obávám se ovšem, že ho nemám v elektronické podobě.

Sobota 19. března: sociální demokraté jsou veselá společnost. Na svém sjezdu si nejprve vybírali mezi Sobotkou a Haškem. Oba „pánové“ (jak by řekl expředseda Paroubek) jsou představitelé tzv. „paroubkismu s lidskou tváří“, jeden je v tom důslednější než ten druhý, a jak ukázaly volby, výběr byl velmi obtížný. V prvním kole se nerozhodlo (i když Sobotkovi unikl úspěch o jediný hlas), v druhém kole vyhrál Sobotka o 19 hlasů a získal předsednické křeslo. Pak nepodpořil výslovně Haška na funkci statutárního místopředsedy, což mu ovšem nevyšlo, Hašek místo s velkou převahou získal. Pokud jde o místopředsednické posty, z údajně Haškových stoupenců uspěli jen paní Benešová a pan Škromach. Definici paroubkismu s lidskou tváří, vpravdě chruščovovskou, podal ve svém kandidátském projevu nynější předseda Sobotka: „Globální kapitalismus se vymkl demokratické kontrole a regulaci. Útočí na evropský sociální model, je jasné, že případný kolaps sociálního státu může znamenat i počátek konce liberální demokracie“ (a proto: píchni ho, řízni ho, pusť mu krev!). Pan Sobotka taky chce dělat politiku slušně, „ne jako pánové Nečas, Kalousek a Bárta“ (všimněte si, že Paroubkovo jméno nepadlo). Jinak je jeho strategie prostá: „ČSSD musí nabídnout alternativu, ale tu ještě nemá dopracovanou. Do té doby budeme vládu kontrolovat a kritizovat její chyby.“ Oba kandidáti se shodli v tom, že je třeba přesvědčit naši veřejnost. Pan Hašek vyzval ke spolupráci s občanskou společností, „naším spojencem je občanská společnost“. K tématu občanská společnost se ještě vrátíme. Nakonec se rozšířila poplašná zpráva, že se na sjezd chystá sám strašný lesů pán Jiří Paroubek, aby tam demonstrativně vystoupil ze strany. všichni se moc báli, ale nakonec to dobře dopadlo: nepřijel.

Na základě mandátu Rady bezpečnosti (vyžádala si ho liga arabských států a pro Rusko a Čínu bylo obtížné žádost fakticky vetovat) byly zahájeny letecké operace několika západních zemí k prosazení bezletové zóny (mandát se nevztahuje na pozemní operace). Někdejší velitel čs.jednotky v první válce v Perském zálivu Jan Való se vyjádřil v tom smyslu, že světoví politici vhodnou chvíli na intervenci promeškali, protože Kaddáfího nechali po prvním úderu povstalců nadechnout. Taky bývalý náčelník generálního štábu Šedivý si myslí, že už je pozdě: „Kaddáfí je už schopen zničit opozici i bez letectva. Dlouho se čekalo a mezitím se na diktátorovu stranu přiklonila velká část váhající armády. Opozice je už zdecimovaná.“ Nicméně, úspěch a smysl operace závisí na tom, zda jsou Kaddáfího odpůrci schopni se sami bránit (letecké akce jim jenom pomohou). Bohužel, pokud nejsou, jejich porážka bude i porážkou Západu.

Z dnešního rozhovoru s Kristýnou Kočí (v MfD) vyplynulo, že poslanci Věcí veřejných musí vedení povinně hlásit všechna setkání s novináři. To má lehce totalitní charakter. Paní Kočí se domnívá, že předsedou strany by měl být Bárta a Radek John by měl být čestným předsedou. Tím by se dostal do pozice, jakou má v ČSSD Valtr Komárek. Nic moc. Nejlepší by byla tzv. kirovovská varianta, pan John by se stal národním hrdinou. Bohužel, na to situace u nás ještě neuzrála.

Václav Klaus je již stařičký. Ve svém včerejším vystoupení v Brixenu prohlásil: „U nás je založení našeho moderního státu v říjnu 1918 národním svátkem v celé zemi a je oslavováno všude stejně. Jak to? To přece byl „společný stát Čechů a Slováků“, nebo snad ne? A na Slovensku nic neslaví. Pan prezident nějak pozapomněl, že náš moderní stát založil vlastně on.

Petr Zídek píše v LN o procesu s Hnutím revoluční mládeže (Petr Uhl ad.) v roce 1971. Píše mj.: „Jedním z obviněných, kteří při vyšetřování vypovídali více, než bylo nutné, byl laborant Ústavu makronukleární chemie Petr Lukačovič, pozdější otec známého majitele internetového portálu Seznam. Pana Ivo Lukačoviče vůbec neznám, nicméně tato denunciace prostřednictvím jeho otce mi připadá poněkud sprostá. Vlastně ne poněkud.

Pondělí 21. března: západní koalice zahájila letecké útoky proti Libyi. Jediná arabská země, která se akce účastní, je Katar. Neútočí přitom na letadla (Kaddáfí žádné do vzduchu neposlal, ví proč), ale na pozemní cíle, protiletadlovou obranu, velící stanoviště, ale taky na Kaddáfího jednotky, ohrožující Benghází (cílem akce je také zamezit masakrům civilního obyvatelstva). Američané se chopili velení po jistém váhání, nic jiného jim nezbylo, zjevně proto, že by ostatní státy nedokázaly své jednotky koordinovat a řídit. Evropané nedokážou bez Američanů efektivně bojovat. To není moc perspektivní. USA by se chtěly co nejrychleji z této „vedoucí“ pozice stáhnout, pochopitelně, každý si o ně bude pucovat boty. NATO se nemůže na účasti v zásahu dohodnout, blokovalo ji Turecko. Zdá se, že Turecko začíná dost podstatně ohrožovat akceschopnost Aliance, mění se sekulární tuerecký stát na islámský náboženský? Pokud ano, má na tom Západ svou vinu, prosazování lidských práv v nynějším západním pojetí v islámské zemi vede, jak se zdá, nakonec nutně k islámské náboženské diktatuře. Proti vojenskému nasazení v Libyi protestuje i Liga arabských států, která si rezoluci OSN vyžádala. Prý kvůli tomu, že jsou oběti na životech civilistů, mělo jít jen o to, aby nad Libyí nelétala letadla. Zprávy o spoustě civilních obětí ovšem šíří cíleně Kaddáfí, a navíc, vojenský zásah většího rozsahu bez civilních obětí je neuskutečnitelný. Taky Rusko se vzchopilo k odporu (je to zcela v duchu imperiální politiky SSSR, své západní konkurenty si nikdy přímo napadnout netroufl, tak jim aspoň házel klacky pod nohy, mezi Putinem a Brežněvem je zjevně takový rozdíl jako mezi Sobotkou a Paroubkem. Kritika západního zásahu má ovšem v Rusku údajně Širokou podporu veřejnosti (zjevně to chápou jako projev vlastenectví), o něco umírněnější stanovisko zaujal jen prezident Medvěděv. Pokud jde o Ligu arabských států, zásah v arabské zemi, pokud ho provádějí z Evropy, bude v arabském prostředí vždycky posuzován přinejmenším s podezřením. Sami přitom nejsou vůbec schopni zasáhnout. Západní země zasahují konec konců proto, že nemohou nechat ty, co se vzbouřili proti Kaddáfímu, zmasakrovat, protože v našem pojetí jsou to naši bližní. (Že tu hrají úlohu i mocenské a hospodářské faktory, je nesporné, ale nejsou tím nejdůležitějším hybným motivem, v tom zásadně nesouhlasím s panem P. Robejškem, aspoň jak jeho názory citovaly české noviny). Je ovšem velmi sporné, zda v pojetí Ligy arabských států jsme my jejich bližní. Pak je každá pomoc těžká, protože se koná proti vůli těch, co jsou k ní sice kompetentní, ale zároveň neschopní a neochotní. Někdejší náčelník generálního štábu Šedivý k postoji LAS řekl (cituji dle MfD): „Oni si nechtějí pálit prsty, zatímco my můžeme? Spolu s USA se začínáme stávat četníky Středního východu. Nechtěl bych se dožít toho, že nás tyto země budou jednou na smrt nenávidět kvůli dnešní vojenské pomoci. A to tím spíše, že Washington prohlašuje, že cílem operace není svržení diktátora Kaddáfího.“ Vyhlídka je realistická, věc je ještě horší: LAS ne že si nechce pálit prsty, ona na žádný zásah prostě nemá. Vypadá to, že v současném světě není kromě USA nikdo, kdo by na nějaký zásah měl. Proto jsou Spojené státy tak všeobecně nenáviděny (i od svých spojenců, kteří vědí, že si to mohou dovolit; zaujmout podobně vychcaný postoj např. vůči Ruskému impériu je daleko obtížnější). Generál Šedivý se jinde (v LN) vyjádřil i na téma eventuelní české účasti v libyjském tažení: „Kdybychom postupovali v duchu současné politické linie, tak bychom museli počkat, až povstalci vyhrají. Pak bychom vyslali své jednotky. Mohlo by jít o polní nemocnici, ženijní jednotky, jednotky protichemické ochrany a některé další.“ To je dosti přesné.

Sociální demokracie vyjadřuje ústy svého předsedy jednotu a spolupráci. Na první pohled by to nemělo být těžké, obě křídla se v ničem neliší, jen v tom, kdo má být předsedou, a je tedy jen otázkou, zda budou schopni rozhodnutí sjezdu plně respektovat. Kdyby mezi nimi byly rozdíly v programu, dají se řešit rozumnými kompromisy. Oni se však liší jen osobními ambicemi, a v takovém případě je to s kompromisy o dost obtížnější. Pan Sobotka se v rozhovoru pro Právo vyjádřil v tom smyslu, že je důležité, aby, až vláda padne, byli ti, kteří její pád způsobí, schopni se s ČSSD domluvit na konání předčasných voleb. Zdá se, že pan Sobotka se k očekávané vládní krizi u nás staví trochu podobně jako Liga arabských států k zásahu v Libyi.

V LN se vyjadřuje biolog Marek Vácha k využití atomové energie (velmi rozumně) a ke vztahu občana a státu u nás (velmi nerozumně). K tomu druhému tématu se vrátím.

A tamtéž vyšla další filipika Jiřího Menzela na obranu Otokara Vávry. Pan Menzel si o odpověď přímo koleduje, pokusím se mu vyhovět.

Otakar T. (tak se to musí psát, je už obžalován, před tím nebyl, takže každý ví, jak se jmenuje; měl jsem námitky proti kritice tzv. náhubkového zákona, ty se ale týkaly policejních odposlechů, tahle šaškárna mi připadá neúnosná) se pokusil spáchat ve vězení sebevraždu. Zdá se, že pokus byl opravdu vážný, možná, že zemře. Zanechal dopis na rozloučenou. Byl na cele ještě s jedním obviněným. Upřímně řečeno, připadá mi to trochu divné: jak to, že spoluvězeň nepřivolal bachaře? Pokus o sebevraždu přece nadělá dost kraválu, bylo to ve tři v noci. Lidé podezřelí ze sexuálně motivované vraždy dítěte to nemívají ve vyšetřovací vazbě lehké. Je těžké pochybovat o tom, že to dítě zabil, ale za to by měl být odsouzen, ne zavražděn. Jak to bylo, nevím, nebyl jsem při tom, konec konců napsal dopis na rozloučenou. Omezuji se tedy na naději, že kompetentní orgány mají vyšetřování a vše, co s ním souvisí, pod kontrolou.

Úterý 22. března: na žebříčku popularity politiků, pořízeného agenturou STEM, výrazně uspěl ministr Heger. Je teď sice až osmý, ale jako jeden z mále si proti minulu polepšil, a hned o rekordních pět bodů. Autoři průzkumu to dávají do souvislosti s jeho rolí ve zvládnutí protestní akce nemocničních lékařů. To je docela dobře možné, lidem zřejmě imponoval svou totální bezbranností: tak má podle českého člověka vypadat správný politik.

Zastupitelstvo v Dobroníně (starostou je komunista) jednalo o tom, co s nalezenými ostatky německých obyvatel, zavražděných bezprostředně po konci války českými vlastenci (byli údajně ubiti krumpáči a motykami, zbraní se ještě nedostávalo, mstitelé museli improvizovat). Zastupitelstvo rozhodlo (zjevně nikoli jednomyslně), že mají být pohřbeni na místním hřbitově, ale jenom ti, co budou policií jednoznačně identifikováni pomocí analýzy DNA. To je správné, přiznáme jen ty vraždy, které nám policie dokáže. Místo pomníku je povolena jen náhrobní deska se jmény a údajně s nápisem „Ve zmatcích poválečné doby zaplatili zde ležící muži svými životy...“. Bože, to je hnusné.

Odbory (závislé, tj. ČMKOS, i nezávislé, Asociace samostatných odborů) uvažují o generální stávce, ale dají ještě vládě šanci, aby se polepšila. Zároveň je zjevné, že si to vláda moc nezaslouží, protože podle předsedy svazu KOVO Středuly (už ze jména je jasné, že nejde o žádného radikála) je nespokojenost s vládou největší za posledních dvacet let. Možná, že by bylo přesnější říci, že největší byla za posledních dvacet let nespokojenost se všemi vládami, kterým nedominovala ČSSD.

V Rusku vypukl konflikt mezi premiérem a prezidentem ohledně spojenecké akce v Libyi. Nejprve ji Putin označil za křižácké tažení (a odsoudil rezoluci OSN, kterou Rusko nevetovalo), nato Medvěděv označil takové hodnocení za nepřijatelné (Putina přitom nejmenoval), nejde o žádný konflikt civilizací. Nepovažuje rezoluci za chybnou, jen ve všem neodpovídá ruským představám. Problém je, že zahraniční politiku má v Rusku v kompetenci prezident a Putin vlastně kritizoval Medvěděva. Nakonec se oba braši smířili, Putin na kritice trochu ubral, Medvěděv trochu přidal a Putin zdůraznil, že si s Medvěděvem dobře rozumějí. Faktem zůstává, že v ruském odporu k Západu to trochu zaskřípalo, dělat zcela brežněvovskou politiku je zatím zřejmě trochu obtížné. Medvěděv poměrně často vystupuje v roli „hodného policajta“: je to dělba práce, nebo je opravdu umírněnější? Původně se to o něm tvrdilo. V tom případě je jeho šance v případě politického souboje s Putinem o prezidentské křeslo velmi malá.

Při letu v oblasti Benghází se zřítilo americké bojové letadlo, zřejmě kvůli technickému problému. Oba piloti se katapultovali, jednoho se ujali povstalci, druhého našlo americké záchranné komando. Přitom přišlo k úhoně několik libyjských civilistů, kteří se naskytli v blízkosti, záchranná komanda jsou zjevně neúprosná. To bude zase kraválu.

NATO se rozhodlo pro účast v libyjské operaci. Hodlá ovšem pouze zajišťovat na moři dodržování zbrojního embarga vůči Libyi. Obama, Sarkozy a Cameron ovšem požadují, aby se celá akce stala akcí NATO. To se zase vůbec nelíbí Lize arabských států. Najít společnou řeč pro všechny zúčastněné je, jak se zdá, skoro nemožné. Problému Libye se týká naše dnešní glosa.

A konečně jedna dobrá zpráva, i když ne vysloveně politická: městským strážníkům v Praze-Libni (v lokalitě s démonickým názvem Čertův vršek“) se podařilo zachránit včera v noci dva mladíky, které na strom rozzuřený divočák donutil vylézt na strom (co všechno se dá v Praze potkat). Strážníci kance zahnali, pokud bychom použili policejní hantýrky, dalo by se říci, že v tomto případě stačila domluva (jinak by byli museli použít hmatů a chvatů).

Středa 23. března: kandidát na senátora v doplňovacích volbách na Kladně Jiří Dienstbier se spolu s delegací ČSSD (tedY přesněji řečeno „dalšími zástupci ČSSD, jak píší v Právu) dostavil na okresní výbor KSČM tamtéž a zjevně předal dopis sociálních demokratů s prosbou o podporu ve druhém kole senátních voleb. Těžko pochybovat o tom, že podobné žádosti tu byly už v minulosti, dosud ale nikdy nebyly tak veřejné a neměly charakter takového obřadu. Velmi jsme pokročili. S podporou komunistů má Dienstbier prakticky vyhráno, jinak by měl problém, i když asi ne velký. Pouť sociálních demokratů na okresní výbor KSČM se měla konat pod heslem „holub v hrsti“.

Ústavní soud má 29. března rozhodovat o stížnosti na loňské komunální volby v Praze. Podle Lukáše Jelínka není vyloučeno, že jeho rozhodnutí „bude šalamounské jako v případě (ne)odpískání balíčku sociálních zákonů“. Bylo by to OK, problém není ve volbách samých, ale ve volebním zákonu, v Praze by se mělo volit stejně jako v ostatních krajích. Volební zákon porušen nebyl, ale volební zákon je problematický. To se týká příštích voleb.

MfD přinesla zprávu o údajném rozkolu ve straně Věci veřejné. Týká se jí i naše dnešní glosa. Rozkol se nakonec konat nebude, podle poslance Babáka a předsedkyně poslaneckého klubu VV Kristýny Kočí se klub dohodl, že poslanci budou nadále jednotní. To je jistě radostná zpráva, je jí třeba věřit, zvlášť uvážíme-li, že poslanci musí kontakty s novináři předem hlásit vedení strany a dodatečně nahlásit to, co novinářům řekli, a kterým. Podle některých poslanců za zprávami o odchodu některých poslanců z VV stojí snahy koaličního třídního nepřítele, ODS. Třídní nepřítel ostatně dostane dnes večer zahulit, na K9 se bude probírat kauza Promopro a ministra Vondry.

Pokud jde o Libyi, nejprve to vypadalo, že NATO převezme patronát nad celou operací, pak, že koalice, která se současně skládá hlavně z USA, ale velí ji Francie, použije NATO pouze jako servisní organizaci, poslední zpráva je, že NATO rozhodně velení nepřevezme. Kaddáfího letecké síly jsou úplně ochromeny, ale jako laik se domnívám, že jen ze vzduchu se žádná válka vyhrát nedá, a hlavně že tu válku si Libyjci musí vyhrát sami. Situace se nedá vůbec srovnávat s invazí do Iráku, tady začali bojovat Libyjci a Západ jim jen přišel na pomoc, protože mu nic jiného nezbývalo. To je taky věc, kterou Rusové možná dost dobře nezvážili, Putin se fakticky postavil na Kaddáfího stranu a u povstalců se teď naši slovanští bratři těší podobné popularitě, jakou měli u nás v roce 1968.

Exministr kultury a poslanec ČSSD Jandák se pustil na Facebooku do Havlova Odcházení a do Havla vůbec (svůj díl dostaly i LN jako prý odedávna havlovský list, zřejmě vychází z recenze v kulturní rubrice, v politické části listu jsem si nikdy ničeho podobného nevšiml, ostatně, kdyby tomu tak bylo, nesměl bych tam psát). Jandák je podle svých slov už od roku 1992 odpůrce „toho pelechu Pravdy a Lásky, které se svým pokryteckým pseudohumanismem a čecháčkovským humorem zaplavují ČR vlnou neuvěřitelného pokrytectví a přetvářky“. Nu, na tom pokrytectví, nemohu si pomoci, něco je. Kvůli tomu není ještě třeba prohlašovat LN za něco jako Völkischer Beobachter a udělovat referentce o Havlově hře, kterou ostatně nemohu ani cítit, esesácké šarže. Je povzbudivé, že ve zcela stejném duchu se podle Práva do Janáka pustil jeho kolega (herecký, nikoli poslanecký) Pavel Landovský, který ho duchaplně označil za „kokotführera“. Debata mne zaujala svou vytříbeností (pokračuje v ní v dnešních LN Tomáš Baldýnský článkem s titulkem „Odprdění“), ale na Facebook se mi nepodařilo proniknout, dospěl jsem k závěru, že bych se musel přihlásit mezi přátele pana Janáka, a to by pro mne byla přece jen dost velká zabíračka. Možná ale, že bych nemusel, já s Facebookem vůbec neumím zacházet, mám z něho hrůzu.

Při konfliktu dvou revizorů s dvěma pasažéry v pražském metru byl jeden z revizorů pokousán. Revizor měl smůlu, kdyby se setkal s kancem (viz poslední odstavec ze včerejšího Co týden dal), stačilo by vylézt na strom a přivolat strážníky.

Čtvrtek 24. března: Otakar Tomek, obviněný ze znásilnění a vraždy devítileté holčičky, zemřel v pražské Vojenské nemocnici na otok mozku. Byl tam převezen poté, co se pokusil ve věznici spáchat sebevraždu oběšením, nakonec tedy úspěšně. Při pokusu o sebevraždu nebyl na cele sám, spoluvězeň údajně spal, nic neslyšel (podle odborníka musel jeho pokus trvat minimálně deset minut). Zanechal po sobě dopis na rozloučenou, kterým jak se ukázalo, žádným dopisem na rozloučenou nebyl. Nikdy se nedopustil žádného násilného trestného činu a podle psychologů nebyl sexuální deviant. Je všeobecně známo, že vrazi dětí jsou ve vězení neustále v ohrožení života. Řekl bych, že stačí už jen obvinění – jeden kolega z Federálního shromáždění ČSFR, který byl jako disident za totáče vězněn, mi vyprávěl, že o něm StB nechala ve věznici rozhlásit, že je obviněn z něčeho podobného, a měl s tím dost problém. Už ve vyšetřovací vazbě. Tohle se určitě nezměnilo – tedy to, že ve vězení stačí obvinění, aby byla věc hotová. Co si má o celé věci člověk myslet?

Ministr Bárta údajně „nevyloučil“, že bude kandidovat na předsedu Věcí veřejných. Pokud by tak učinil, rozhodně by to znamenalo jakousi normalizaci poměrů v té straně. Role Teng Siao-pchinga je sice jistě pohodlná, ale v demokratické instituci se něco podobného nesluší. Na zasedání poslaneckého klubu VV zněly, jak píší v Právu (podle zdroje, který si nepřeje být jmenován, tj. údajně) plamenné výzvy jako: „Kurva, musíme být jednotní! Když nebudeme, tak to tady rovnou můžeme zabalit.“ (měl to prohlásit předseda John). Předsedův proslov (samozřejmě údajný) má výrazně chruščovovský styl, nebyl však docela důsledný – správně by měla druhá část výroku znít: „tak se na to tady rovnou můžeme vy…“ Podle MfD tajná vzpoura ve VV pokračuje, poslanci pouze prý nenašli zatím odvahu vystoupit a promýšlejí svou „exit strategy“. „Exit strategy“ podle toho znamená „jak to udělat, aby to pokud možno nebolelo“. Udělat to tak ovšem nejde, taková rozhodnutí bolí vždycky.

Věci veřejné se Sněmovně, a to znamená sociální demokracii, ústy místopředsedkyně ústavněprávního výboru Kateřiny Peake omluvily za to, že musí dodržovat koaliční dohodu a hlasovat proti sociálně demokratickému návrhu zákona, s nímž souhlasí. Sociálně demokratičtí poslanci se smáli, neměli pro ten kajícně vstřícný krok porozumění. Je otázka, jaký smysl mají podobná gesta, veřejnosti se to nedonese, opozici, jíž je gesto formálně určeno, je to k smíchu, koaliční partnery to mírně řečeno nenadchne.

Zprávou dne je ovšem způsob projednávání aféry Vondra. Zprávy o jeho průběhu jsou zatím kusé, nejvíc řekli v dnešních Událostech České televize. Pan Vondra nepatří k mým nejoblíbenějším politikům, nicméně to, co se rýsuje, je dosti úděsné: vypadá to, že včerejší koaliční jednání o Vondrově problému s firmou Promopro skončilo rozhodnutím, že koalice nepřipustí zařazení této otázky na program dnešní schůze ČT, pokud Vondra sám ještě před schvalováním programu ve Sněmovně vystoupí a provede sebekritiku. Vondra tak učinil, samozřejmě velmi nedůsledně, nicméně přihlášení se k zodpovědnosti a slovo omluva padly. Vondra tedy na základě koaliční dohody sám nahlodal svou pozici. Nato vystoupil Kalousek, omluvil se plénu za tu trapnost, kterou Vondra předvedl, a on i předseda poslaneckého klubu TOP09 Gazdík vyzvali ministra k okamžité abdikaci. Poté „loajálně“ hlasovali proti zařazení případu na program jednání. Pokud to bylo opravdu tak, je těžké tento postup představitelů TOP09 označit jiným slovem než zákeřný. K tématu se zítra zcela jistě vrátíme.

Přečetl jsem si celostránkový článek Vladimíra Justa v MfD a Poslední slovo Jana Rejžka v LN na téma Havlova filmu Odcházení a jeho recenzentů. Pan Just potřeboval celou stránku na to, aby dospěl k závěru, že Havlovy „anatomické pitvy“ jsou snad pro někoho nestravitelné, ale to by nemělo být důvodem ani k mediálnímu svatořečení, ani k mediálnímu lynči jejich autora. To je soud jako vystřižený ze Zahradní slavnosti. Nicméně panu Justovi, řekl bych, vadí daleko spíš to, co zjevně považuje za mediální lynč (cituje Ondřeje Neffa, Kamila Fillu z Aktuálně.cz a Terezu Spáčilovou MfD). Podle Rejžka zase „reakce většiny filmových kritiků je především naprostým debaklem jejich profesní způsobilosti a schopnosti vnímat. Ne proto, že se jim Odcházení nelíbilo, ale pro chatrný způsob argumentace.“ Problém tedy je v tom, že negativní kritiky jsou nekvalitní. Je mi líto, ale tuhle argumentaci znám z roku 1965, kdy zakazovali Tvář. Dnes na štěstí už neexistuje Svaz československých spisovatelů, cenzura a ÚV KSČ, chuť zavřít kritikům hubu naneštěstí ano. Považuji to za skandální.

Pátek 25. března: Událostí dne je omluva ministra Vondry v Poslanecké sněmovně za podíl na kauze Promopro. Učinil ji, protože to koaliční partneři vyžadovali jako nezbytnou podmínku, aby mohli hlasovat proti zařazení případu na program schůze PS. Měl se omluvit na schůzi PS ještě před hlasováním o programu, což učinil. Učinil to polovičatě, nepochybně proto, že si chce udržet ministerské křeslo. Jistě je taky přesvědčen o tom, že jeho vina je daleko menší, než co se mu připisuje. Na druhou stranu těžko se zbavit dojmu, že opozici v koalici (v tomto případě TOP09 a jejího místopředsedu, ministra Kalouska) by uspokojila jen taková omluva, po níž by musela nutně následovat Vondrova rezignace. Pokud ano, měli to říci rovnou, a v tom případě by snad mohla stačit i rezignace bez omluvy. Poté, co se Vondra nedokonale omluvil, udělali z něj Kalousek s Gazdíkem šaška. V koalici opravdu panují zvláštní moresy. O posledních událostech kolem ministra Vondry plasticky a přehledně informuje dnešní MfD. Téhož tématu se týká naše dnešní glosa. Vládnutí premiéra Nečase se začíná podobat Božímu trestu za podtržení Topolánka.

Téma dnešních LN je věnováno způsobu recenzování nového Havlova filmu Odcházení. Jiřímu Peňásovi se nelíbí průměrně, Jáchymu Topolovi o hodně víc.Už mne skoro začíná mrzet, že jsem se LN zastal proti útokům exministra Janáka. Je mi líto, ale tady nejde o to, že se o filmu píše nekvalifikovaně nebo nevkusně, ale že se někomu nelíbí a ten někdo má tu drzost, že to řekne veřejně. Pan Topol píše o „zakyslosti a nenávisti“ vůči Havlovi, ale zároveň taky: „Zákruty světa jsou přece tak bláznivé. Stačí vyjít z kina a uvědomit si, že hlavním vládcem je znalec všeho, mnoucí si ruce nad seznamy nepřátel, kompatibilními s těmi estébáckými, či… že vysokým úředníkem je pán, který nepochází z opice, ale zřejmě z Vesmírných lidí.“ To první má být Klaus? Klaus o filmu snad zatím nic neřekl ani nenapsal, navíc není žádný vládce, ale prezident s dosti omezenými pravomocemi. Druhý napadený je zjevně Petr Hájek. Nesmí mít státní úředník výhrady k Darwinovi? Pokud jde o pocházení z opice, já si (nejspíš na rozdíl od pana Topola) myslím, že člověk je Boží stvoření. To se už zase nesmí veřejně říkat? Mezi tímhle způsobem psaní psaním a psaním např. Michala Semína není vůbec žádný rozdíl.

V dnešních LN zveřejnila exministryně spravedlnosti Kovářová pozoruhodně krvelačný článek o Otakaru T. (člověk podezřelý z vraždy devítiletého děvčátka, který zemřel v nemocnici poté, co se ve vězení pokusil o sebevraždu). Článek končí vyznáním: autorka vítá, že dotyčný zemřel, a doufá, že existuje peklo. Ježíši Kriste, paní doktorko, tomu člověku nikdo nedokázal, že je opravdu vrah, a nadto sexuální. Nechci se ho zastávat, jen upozornit na formalitu, která není nepodstatná, a z právníka, který ji přehlíží, jde větší hrůza než z vraždícího sexuálního maniaka.

Sobota 26. března: V souvislosti s „Případem Vondra“ poskytl Miroslav Kalousek rozhovor Právu, MfD a Lidovým novinám. Vondru už k rezignaci nevyzývá, ostatně nežádali prý Vondrovu rezignaci kvůli smlouvě s Promopro, ale kvůli nedostatečnému pokání. K tomu je třeba říci, že pokání ovšem žádali kvůli smlouvě s Promopro, takže tohle je pokrytecká finta. Pokud jde o dohodnutou formu pokání, tvrdí, že na ní „padla jasná a závazná slova, jak bude probíhat čtvrteční schůze Sněmovny“. Jasná a závazná slova prý zněla: „Vondra si posype hlavu popelem a především si udrží naprostý distanc od nějaké teorie spiknutí oproti němu.“(MfD) „Pan ministr Vondra vystoupí sám a dostatečně se omluví.“ To je víc než mlhavé, co znamená „fatální porušení“ takové dohody, co znamená „dostatečně se omluvit“, resp. „posypat si hlavu popelem“? kdo bude rozhodovat, zda je to „dostatečné“? Podle Kalouska byla prý na koaliční schůzce (či bezprostředně po ní?) uzavřena dohoda „na bázi důvěry“ mezi Vondrou a ministrem Schwarzenbergem, měli spolu dohodnout formulace. Po Vondrově projevu ve Sněmovně se Kalousek prý ptal Schwarzenberga, „zda obsah projevu byl tím, na čem se dohodli“, a Schwarzenberg řekl, že ne. (Vondra ovšem zase prohlásil, že omluvné formulace se Schwarzenbergem konzultoval, měl by se tedy vyjádřit přímo pan Schwarzenberg). Jinak musel ovšem ministr Vondra klesnout dost hluboko, když na tak ponižující podmínky přistoupil, normální člověk by žadatele poslal někam a funkcí by praštil. Pan Vondra je ovšem, jak říká, „politik“ a pro ty zřejmě platí jiná pravidla. TOP09 i Věci veřejné tvrdí, že nechtějí koalici rozbít, to by ještě scházelo, podtrhli by si sami pod sebou stoličku. TOP09 stačí, že Vondru (a zprostředkovaně i ODS) dostatečně dehonestovala. Není vyloučeno, že se to teď s Vondrou potáhne jako s Čunkem. Klesla už ODS (pokud jde o politickou váhu, samozřejmě) na úroveň KDU-ČSL?

Poslanec Huml nejprve chtěl být vydán Sněmovnou k trestnímu stíhání, pak nechtěl, pak zase chtěl. Nakonec nebyl, pro jeho vydání nehlasovalo dost poslanců. On sám se při hlasování zdržel, což je v podstatě totéž, jako kdyby byl proti (počítají se hlasy pro). Takže nakonec nechtěl. Jeho stranický kolega ministr Dobeš prohlásil: „Ti, kteří nehlasovali pro vydání, jsou politickými dinosaury“. Když člen VV prohlásí o někom, že je politický dinosaurus, je to ta nejstrašnější nadávka a prokletí, jaké si lze představit (asi jako když Pavel Landovský řekne o někom,že je „kokotführer“).

A když už jsme u ministra Dobeše, chce, aby se na základních školách vyučovala sexuální výchova, ovšem v rámci nepovinného předmětu „etická výchova“. To je řešení jednak šalamounské, jednak podivné, věcně to patří do biologie (něco jiného je láska, ale ta se snad nemusí vyučovat). Proč by se měli žáci základních škol vyučovat, že děti nenosí čáp, jenom nepovinně?

Václav Bělohradský otiskl v Právu po dlouhé době článek, který mi připadá docela zajímavý. Upozorňuje, že diskontinuita státu vede k potřebě zdůvodňovat jej ideologicky („platí obecně, že stát, který netrvá, se musí trvale zdůvodňovat mytologickými prostředky“), což v Česku způsobuje vlny antipolitiky. V loňské volební kampani to podle něho byla jednak „brutální delegitimace demokratické levice“, jednak „masové využití morální paniku vzbuzujících hesel o vládě kmotrů, o všepronikající korupci, proti níž lze bojovat jen založením nových antipolitických stran, jejichž antipolitičnost symbolizují postavy jako kníže Schwarzenberg nebo novinář Radek John. V demokratických zemích se proti korupci nedemonstruje na ulicích, kdo má informace o spiknutí kmotrů, předá je policii, pokud ne, jedná se o morální paniku.“ „Způsob střídání vlád a elit nesmí připouštět vítěze nebo poražené totální, musí mít jen vítěze nebo poražené marginální“, nesmí se připustit, aby vítězové zavedli pravidla, podle nichž už budou vítězit vždy. Bělohradský dále mluví o „produktivní ose střídání“, podle níž se formují instance vlády i opozice, střídají se liberálové se socialisty. „V Česku ideje nejsou nástroje k pochopení světa, které vyměníme, když se svět změní a už mu neodpovídají, v Česku se ideje vyznávají. Je to dědictví dob, v nichž se za ideje umíralo v Kostnici, na střelnici v Kobylisích či v uranových dolech. Místo aby se idejí využívalo k popisu situací, které se snažíme vyřešit, jsou vyznávány jako Pravda, pro kterou se musíme obětovat.“ To poslední by chtělo asi nějak upřesnit, proč má „svět“ přednost před „idejemi“, co je to „svět“, navíc za ideje se vždycky umírá, jen to někdy trvá déle a míň to bolí. Nicméně jakési pseudonáboženské uvažování (fanatismus) je u nás dost časté – jenže, řekl bych, napravo i nalevo. Nezdá se mi např., že „mediální obraz Paroubka jako diktátora“ by byl úplně od věci, Paroubek znamenal skutečné nebezpečí a jeho „levicovost“ byla vzhledem k tomu nebezpečí něco podružného a nezajímavého (Sobotka ani Hašek žádné srovnatelné nebezpečí neznamenají, i když se jim nepodařilo od paroubkovské politiky docela distancovat). Panu Bělohradskému vadí Reflex, mně zase nenávistné výlevy lidí jako Martin Hekrdla, Jiří Hanák, Jan Keller. A když tvrdí, že „tato vláda je jiná než vlády předchozí,… je nejen nejhorší od roku 1989, ale … vychyluje osu politických změn z lib-lab (liberální, labouristický, bd) do jiné, brutální polohy, která nemá v Česku obdoby“, přehání a prezentuje zleva totéž, co kritizuje napravo. Tahle vláda jistě není nic moc, ale to, co ji odlišuje např. od Špidlovy koalice, je jen a jen to, že má velkou většinu v parlamentu. Navíc podle průzkumů veřejného mínění průběžně ztrácí podporu ve veřejnosti, takže princip střídání se nezdá být ohrožen. A konečně, politiku je třeba posuzovat z toho hlediska, je-li pravdivá, správná, spravedlivá, a to může být, když klade důraz na iniciativu, i když klade důraz na solidaritu. Je čas rozhazování kamení a čas sbírání kamení.

V Lidových novinách pokračuje diskuse o Havlově filmu Odcházení. Vlastně to ani moc velká diskuse není. K tématu se vrátím.

Pondělí 28. března: Vít Bárta se rozhodl,že bude kandidovat proti Johnovi na funkci předsedy strany. Zřejmě (správně) vyhodnotil situaci jako neudržitelnou. Pokud jde o Johna, chce, aby se stal čestným místopředsedou strany s právem veta. Johnovi se to nelíbí, a taky právem, je těžké vyhodnotit to jinak než jako odstavení, čestný předseda je něco jako vycpaná politická mrtvola a právo veta mu bude k ničemu, stejně si nemůže troufnout je proti skutečnému předsedovi používat. Mohl by to udělat snad jednou, dvakrát, pak by s ním byl konec (pokud by za sebou neshromáždil nezanedbatelnou část strany, a to čestní předsedové nedělávají, odporuje to jejich vycpané důstojnosti). John by raději zastával funkci místopředsedy (ti bývají většinou živí), chápe to nejspíš jako své odstavení ve chvíli, když už straně nemůže posloužit jako vábnička ve volbách, a pokud to tak opravdu chápe, tak taky právem. Bárta chce zakotvit stranu „pevně ve středu“, zatímco John je prý spíš „pravdoláskařský“ (má to být synonymum za žvanil?). A chce taky „véčka vyčistit od kmotrů“. To je pozoruhodné ze dvou důvodů: jednak, jak to vypadá, VV tak usilovně bojovaly proti kmotrům, až se jim zahnízdili v jejich vlastní straně. A za druhé a zároveň připomíná mi to nějak Stalinovu tezi o neustálém zostřování boje s třídním nepřítelem. Bylo to tak i u nás, po Horákové přišel na řadu Slánský. Na politické procesy to naštěstí zatím nevypadá, VV k tomu chybějí příslušné instrumenty.

Alexandr Vondra si udržel důvěru premiéra a ODS. Dalo se to čekat, TOP09 prakticky nedala Výkonné radě ODS jinou šanci. Předtím velkoryse slevila z požadavku na Vondrovo odstoupení, a místo toho žádala, aby už nezastupoval ODS na jednání koaliční devítky. Nedovedu si představit, jak mohli přehlédnout, že ODS na něco podobného nemůže přistoupit, protože je to jednak drzost a jednak by tím kapitulovala. Zjevně TOP09 z nějakého důvodu víc vyhovuje Vondra jako profláknutý ministr než Vondra jako ministr odvolaný. Právo cituje „koaliční zdroj“ (nová verze zdroje, který si nepřeje být jmenován), podle něhož se Vondra měl v minulosti věnovat spíš kontrole podezřelé smlouvy než zkoušení superbů nebo ochutnávání jednohubek. Co je komu do toho, jestli někdo ochutnává jednohubky, navíc smlouvu lze kontrolovat a ochutnávat při tom jednohubky. Podle zdroje se také koalice shodla na tom, že Vondra spolu se Schwarzenbergem sepíší Vondrovu omluvu. Jak mohli na něco podobného přistoupit, omluvu si přece každý píše sám a nikdo mu do toho nemá co kecat, to je zase taky trochu, i když vzdáleně, podobné stalinským procesům (víc by se to podobalo, kdyby omluvu měl Vondrovi napsat sám Schwarzenberg, nebo ještě lépe Kalousek). Kromě toho už přistoupit na to, že se Vondra omluví, byl sebevražedný akt. Buď se prokáže zanedbání, a pak musí odejít, na omluvě už nezáleží, nebo ne, a pak má TOP09 smůlu. Místo toho, jak se zdá, se obě strany obratným manévrováním v případu Vondra navzájem dostaly do slepé uličky. Lépe řečeno do ní zacouvaly, protože ODS zmeškala příležitost jednat tvrdě hned na začátku a TOP09 by ráda dosáhla toho, čeho lze dosáhnout rozbitím vlády, aniž by vládu musela rozbíjet a podtrhávat si pod sebou sesli. V tom případě nezbývá než gratulovat.

Náměstek ministra financí Barták odstoupil. Čelil obvinění, že na dvou amerických manažerech (jedním z nich byl bývalý americký velvyslanec v Praze Cabaniss) údajně požadoval úplatek. Jakmile s obviněním začaly zabývat kompetentní úřady, Barták požádal o neplacenou dovolenou, než se záležitost vyšetří. Úřady si dávají na čas. Nynější Bartákova demise se dává do souvislosti se sporem o Vondru, není vyloučeno, že hoa spíš otrávilo dlouhé čekání – jistě, hladem by neumřel, ale být příliš dlouho mrtvým broukem (náměstkem na dlouhodobé neplacené dovolené) je otrava, člověk má svázané ruce a postupně se na něj zapomene.

Jiří Paroubek se připojí k návrhu KSČM na vyslovení nedůvěry vládě. Vydal v tom smyslu útočné a zároveň ublížené prohlášení, v němž si vyřizuje účty s médii (všemi, i když Právo tentokrát výslovně nenapadá) i se svou vlastní stranou. Trpký je úděl Ikara, který z nadoblačných výšek dopadl tvrdě na zadek. Ti, co mu předtím sloužili, se od něho s opovržením odvrátili, a jemu nezbývá než dělat totéž, co dělal za Topolánka, v docela jiné situaci. Koaliční partaje se perou jako vzteklí čoklové, ale když jde o další trvání vlády, drží basu (mj. i proto, aby se mohli dále prát). Ubohý Paroubek!

Úterý 29. března: na těle zavražděné holčičky z Tróje se podle expertízy kriminalistického ústavu nepodařilo najít žádné biologické stopy proti O. Tomkovi, který byl obviněn z vraždy a znásilnění, ve vězení se údajně pokusil o sebevraždu a na následky pokusu pak v nemocnici zemřel. Biologický materiál byl skoro půl roku po vraždě natolik znehodnocen, že se z něho nedalo nic poznat. Snad by se mělo veřejnosti aspoň nějak naznačit, na základě čeho byl Tomko obviněn z něčeho tak strašného, jako je znásilnění (a následná vražda) dítěte. Jde o to znásilnění.

Miroslav Kalousek prohlásil na téma dalších vztahů TOP09 s ministrem Vondrou: „Nikdo v TOP09 panu Vondrovi nevěří. Dohody, které budou na panu Vondrovi, nebudeme brát vážně.“ Znamená to, že nežádají sice jeho demisi, ale budou ho ostrakizovat? Ve vládě a v koalici panují opravdu divné moresy.

Zdá se, že co se týče politické budoucnosti Radka Johna, mají John a Vít Bárta různé představy: John v rozhovoru pro Právo řekl: „Pokud by vyhrál Vít Bárta, tak jsem přesvědčen, žer bych jistě byl místopředsedou“ (zatím co pan Bárta, jak se zdá, si chce pověsit paroží svého nynějšího předseda nad svůj trůn coby čestně předsednickou ozdobu). Zato Bárta prý včera řekl, že by v žádném případě nechtěl, aby John přestal být ministrem vnitra. O tom ale ani slovo nepadlo, čili: neboj se hochu, ministrem zůstaneš.

Ústavní soud dnes rozhodoval o stížnosti malých stran proti volbám v Praze. Tentokrát se zachoval maximálně zdrženlivě neaktivisticky (mám k dispozici jen zprávu ČTK). Stížnost zamítl, protože se nepodařilo dokázat, že cílem rozdělení města bylo poškodit menší strany, které tak přišly o mandáty, na něž měly jinak nárok. ÚS připustil, že rozdělení mělo vliv na výsledek voleb. Ale účelovost a např. zlý úmysl v tom ÚS nenašel. (To mi úplně nesedí, otázka číslo jedna nebyla, zda se prokázal úmysl menší strany poškodit, ale zda rozdělení mandátů bylo spravedlivé.) ÚS konstatoval, že vytvoření stejně velikých obvodů není možné, takže faktické rovnosti volebního práva nelze prakticky dosáhnout (řekl bych, že lze, pokud Praha bude jeden volební obvod). Ústavní soud musí při přezkoumávání voleb zachovat jistou zdrženlivost (důvody té zdrženlivosti bez jakékoli ironie chápu) a nemůže nijak zohledňovat povolební vývoj v Praze (samozřejmě, ale co to má společného se spravedlivostí voleb, chtěl to na ÚS někdo?). ÚS zamítl i stížnost hnutí Občané za svá práva v Praze, kteří zpochybňovali skutečnost, že se do městského zastupitelstva volilo podle zákona o obcích (tuhle pochybnost mám taky a důvody, které ÚS k zamítnutí stížnosti vedly, budou jistě velmi zajímavé). Účastníci sporu rozhodnutí samozřejmě respektují. Místopředsedkyně VV Karolína Peake si nedovede představit, jak by se účelovost rozhodnutí (starého) zastupitelstva dala prokázat, nešlo přece o trestný čin (já si to taky nedovedu představit a nezdá se mi to navíc být pro rozhodování relevantní). Opakuji, chápu zdrženlivost ÚS a jeho složitou situaci, jen si myslím, že v té věci mohl udělat aspoň o trošku víc, než udělal. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Věci veřejné vystoupily se svou strategií zdravotnické reformy. Nechtějí zjevně zvedat razantně zdravotnické poplatky, jak to navrhl ministr Heger a schytal to od ODS (nemohu se zbavit dojmu, že za Kalouska, který ODS zle zavařil v případě Vondra), ale jen některé. Velmi mne zaujal nápad, aby nadstandardy v péči určila Česká lékařská komora. ČLK prý, jak tvrdí server idnes.cz, navrhuje, aby pacient měl nárok z veřejného zdravotního pojištění na provedení výkonu, který je v souladu se současnými poznatky lékařské vědy. Zažádal-li by však o provedení „výkonu“ jiným způsobem, uhradí rozdíl mezi nejlevnějším a nadstandardním. Z toho je zjevné, že pokud by si někdo vyžádal „výkon“ od šamana (tj. nebyl by v souladu se současnými poznatky lékařské vědy), pak, kdyby šaman byl drahý, má smůlu, bude platit. To mi připadá panu doktorovi Kubkovi a jeho blízkým z ČLK velmi podobné. Aby to nemělo chybu, mělo by se to ještě doplnit kategorizací pacientů do tří skupin: nadstandardní, standardní a podstandardní (k poslední patří mj. ti, co nesouhlasí s akcí „Náš exodus, Váš exitus“). Pro každou by se stanovily specifické standardy: nadstandardní standard, standardní standard a podsdtandardní standard. Nebo se už snad na tom spontánně pracuje?

Středa 30. března: soudce Ústavního soudu Jiří Nykodým prohlásil ke kauze pražských komunálních voleb (cituji dle Práva): „Soud nemůže hodnotit výsledek voleb optikou, která se mu jeví jako nejlepší, ale zajímá ho, zda byly dodrženy zákony a zda nebyla účelovými kroky deformována vůle voličů.“ Zákon dodržen byl, ale vůle voličů byla deformována. Otázka účelovosti je v této rovině neřešitelná a opravdu nevím, jaký má význam. V souvislosti s rozhodováním ÚS o volbách v Praze se úplně zbytečně mluví o tom, že ačkoli v metropoli celkově zvítězila TOP09, vznikla koalice ODS s ČSSD. Koalice vznikla po formální stránce řádným způsobem, a pokud by se tomu ÚS jakkoli opřel, byl by právem obviňován z politického rozhodování. Senátor Dienstbier se domnívá, že ÚS posvětil určitý způsob manipulace s volbami, přizpůsobování volebních obvodů tak, aby to bylo výhodné pro někoho, kdo má v danou chvíli možnost rozhodnout. Je těžké se zbavit dojmu, že něco podobného se opravdu stalo.

Po jednání koaliční devítky o zdravotní reformě řekl Miroslav Kalousek mj.: „Řadu levicových výhrad ODS chápeme, respektujeme. Z hlediska koaličních kompromisů jsme některé jejich levicové připomínky i připraveni se skřípěním zubů akceptovat.“ Nezáleží snad na tom, zda jsou „levicové“ nebo „pravicové“, ale zda jsou věcné a správné. Ostatně kdo je arbitr ohledně toho, co je levicové a co je pravicové? (Petr Uhl dnes v Právu hovoří dokonce o „pravicových a levicových lidech“: aby se od sebe dobře rozeznali, měli by ze zákona nosit červené a modré klobouky). U nás se používá nalevo slova pravicové a napravo slova levicové jako synonymum slova „smraďošské“. Je to směšné.

Člověk se těžko zbavuje dojmu, že důvodem konfliktu o Vondru je nedostatek „konsensu“ mezi TOP09 a ODS ohledně toho, že se v zájmu hladké spolupráce nebude šťourat v problémech ministerstva obrany. To asi bohužel není možné, neboť ministerstvo, resp. jeho minulost zdá se být jedním velikým mimořádně pohodlně schůdným a sjízdným tunelem. A zatím si s tím žádný politik neporadil. ODS a Vondrovi nezbývá než se pokusit s tím něco udělat. Mám chuť se vsadit, že se jim to nepovede.

Včera přinesla MfD zprávu o veřejné akci iniciativy D.O.S.T., která se postavila za svého předsedu Ladislava Bátoru. Ten se údajně stal obětí mediální štvanice (už jsme tu o jeho případu psali). K problému se vztahuje sloupek Rostislava Matulíka taktéž v MfD, který mne inspiroval ki této glose.

Čtvrtek 31. března: Prezident Klaus udělil milost Karlu Baštovi z Ivančic, který bal odsouzen za vraždu: střílel po zlodějích kteří mu kradli v jeho firmě a bohužel se strefil. Soud ho nejprve odsoudil jen za zabití, případ nakonec doputoval až k Nejvyššímu soudu, který rozhodl, že šlo o vraždu (tj. pokus o vraždu, v autě s prchajícími zloději postřelil jednu ženu tak, že přišla o zrak, o případu jsem psal). Použil zbraň ve chvíli, kdy pachatelé už činnosti (kradení) zanechali a byli na útěku. Podle mluvčího Nejvyššího soudu se už jednalo o pomstu. Nevím, snad to formálně vyhovuje zákonům, ale spravedlnost je víc než zákon a z hlediska spravedlnosti mi výklad mluvčího připadá hodně přitažený za vlasy. Klaus ve zdůvodnění svého rozhodnutí rozsudek nezpochybňoval, uvedl jen důvody udělení milosti, které mi připadají respektabilní, a v tomto případě jsem rád, že v téhle zemi někdo takovou pravomoc má. Milost patří k výkonu spravedlnosti. Předsedkyně Unie státních zástupců v této souvislosti prohlásila: „Už nedávným zpřísněním sazeb pro násilnou trestnou činnost, která ohrožuje život či zdraví, a naopak zmírnění sazeb pro majetkové trestné činny dali zákonodárci najevo, že zdraví má být na prvním místě.“ Nemohu se ubránit dojmu, že paní doktorce vypadlo hned dvakrát, nejprve za slovy „život či zdraví“, a podruhé za slovy „jasně najevo, že zdraví“ vypadlo slovo „zlodějů“. Nevolám po krvi, jen mám dojem, že by to snad mělo být trochu líp „vybalancováno“.

Premiér Nečas sdělil ministrům, že pokud někdo bude v budoucnu požadovat demisi nějakého svého kolegy, poletí z vlády. Podle koaliční smlouvy má při odvolávání ministra nejprve hledat podporu strany, kterou ministr zastupuje, je zjevné, že v tomto případě by neuspěl. Na druhou stranu i z toho důvodu si takové jednání těžko může nechat líbit. Nebylo by lepší, kdyby dal koaličním partnerům prostě najevo, že ODS v té vládě taky nemusí být? Pan ministr Kalousek, kterému se zdá být ODS příliš levicová, by pak musel dělat koalici s ČSSD, která není zrovna superpravicová. Ale třeba by si TOP09 a VV s Bohuslavem Sobotkou lépe rozuměli (měli by těsnou ústavní většinu).

Podle chystané novely zákona o veřejném zdravotním pojištění by měl poskytovatel zdravotní služby (např. nemocnice) mít právo zakázat pacientovi konkrétní návštěvy, používání telefonu, případně vycházky. To poslední mi připomíná dobu, kdy jsem absolvoval základní vojenskou službu. Pokud se mezitím prokouše k moci ČSSD a ministrem se stane opět dr. Rath, bude možné pacienta potrestat ještě tvrdým ložem, temnicí a půstem (samovazbou ne, to se považuje za nadstandard).

Podle průzkumu agentury SANEP bylo pro vojenský zásah v Libyi 43,7 procenta respondentů (relativní většina, proti bylo jen 34,4%). Ovšem zároveň se přes 70% vyslovilo proti české účasti na zásahu. Dalo by se to shrnout do formulace: jsme pro to, aby tam zasáhli jiní než my. To je skoro dokonalé.

Jiří Přibáň vytýká v LN Ústavnímu soudu, že se při rozhodování o platnosti pražských voleb nezabýval možnou protiústavností toho ustanovení zákona o volbách do zastupitelstev obcí, které zastupitelstvím otvírá cestu k libovolné změně volebních obvodů (jde o § 27 zák. č. 491/2001 Sb.). To je velmi relevantní námitka, poukaz sám o sobě by snad ovšem směřoval k potřebě novelizace zákona, ne rovnou ke zrušení voleb.

„Sudetoněmecké sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ (ne to z Mnichova, toto založili pp. Pecina, Šinágl a Wolfgang Habermann) se dočkalo satisfakce u Městského soudu v Praze. Ten vyhověl stížnosti Sdružení na rozhodnutí ministerstva vnitra z roku 2009, jímž vnitro odmítlo Sdružení registrovat. Rozhodnutí MV je strašlivá četba a Městský soud udělal to, co udělat musel (podotýkám, že tu byly případy, kdy soud udělal to, co nemusel, a byl to ještě o hodně vznešenější soud než ten Městský). K případu se ještě vrátíme.