ARCHIV

MDŽ

Nejmladším z dospělých tahle magická zkratka už asi nic neříká. Starší si ovšem vzpomenou, možná že někdy i s jistou nostalgií. Nejvíc asi ti, přesněji řečeno ty, jichž se to vlastně týkalo.

„Mezinárodní den žen“ byl vzorovou ukázkou bolševického pokrytectví. Komunistický režim zavedl hned zpočátku „plnou zaměstnanost“: do práce musely i ženy, samozřejmě to nebyla povinnost ze zákona, ale jinak by se rodina neuživila. Přibyla jim práce navíc. Trpěly tím děti, pro něž byly zřízeny hromadné úložny, jesle a školky. Jednou zavedený zvyk se uchytil, trvá vlastně dodnes.

Komunisté měli rozsáhlé plány na přetvoření přírody. Přesto se jim nepodařilo mimo jiné rozdělit břímě rození dětí rovnoměrně mezi obě pohlaví. Taky starost o děti a rodinu zůstala větší částí na matkách (je to ostatně normální). To se nemohlo neprojevit v pracovní výkonnosti ženské poloviny populace. Proto byly ženy cíleně platově podhodnoceny. Což zase mělo dopad na jejich pracovní výkonnost. A tak dále.

Jednou za rok, na osmého března, se jako kompenzace uspořádala velkolepá opičárna. Měla dvě součásti: v té oficiální promluvil soudruh podnikový ředitel, rozdávaly se dárečky a kytičky. Navazovala (zpravidla v pracovní době) neoficiální, leč trpěná část, jakási bakchanálie, při níž ožralí pracující mužského pohlaví za řevu oplzlých písní sahali svým stejně ožralým kolegyním pod sukně.

Nechápu, jak se po tom může někomu stýskat.

9. března 2003