Spory profesorů

Spory profesorů jsou v poslední době časté. Stylově se liší podle toho, odehrávají-li se pouze v e-mailové korespondenci nebo ve světle mediálních ramp. Otázka je, nevykazují-li náhodou taky nějaké společné rysy. Ostatně, posuďte sami.

První střetnutí se konalo na vznešeném terénu filosofie, totiž mezi dvěma profesory Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Probíhalo na internetu a vyzyvatel se skryl do hávu anonymity (jak z dalšího vyplyne, měl k tomu dobré důvody). Jeho argumentace byla akademicky vytříbená: „Tak to by ti prospělo, pár ti jich naflákat, až budeš žrát chodník… Stačí jedna injekce v trolejbuse, celkové ochrnutí, shniješ zaživa. Ale brzo už tě to bolet nebude, budeš mít pampersky a tři injekce sedativ denně.“ Oslovený se brání chabě, což souvisí možná nejen s tím, že nezná identitu oponenta, ale i s tím, že jemu je přítmí anonymity pochopitelně odepřeno: „Plešatá, impotentní opice“.

Druhá polemika má poněkud zdrženlivější ráz, což zjevně souvisí s tím, že je po všech stránkách veřejná. Jejím prvním účastníkem (a vyzyvatelem) je prof. Ing. Václav Klaus, t. č. prezident republiky. Tím, co se brání, pak prof. ThDr. Tomáš Halík Th.D.

Václav Klaus se odvolává na jakési vyznání svého příznivce a obdivovatele Bátory (zlí jazykové tvrdí, že se ho pokoušel propašovat jako prvního náměstka na ministerstvo školství), v němž autor vyzdvihuje proti prof. Halíkovi Antonína Koniáše, a připojuje vlastní komentář: „mezi Koniášem a Halíkem vidím rozdíl pouhých tří staletí (a pravděpodobně skutečnou víru v prvním případě a pouhou mediální ekvilibristikou v druhém).“ Prof. Halík kontruje: „stále větší afinita“ prezidenta „k myšlenkovému světu fašizujících maloměšťáků“ je znepokojující. A Bátorovy názory, k nimž se Klaus hlásí, silně připomínají svou mentalitou český fašismus z doby druhé republiky. Klaus se prý jednoznačně hlásí k názoru krajní pravice.

Obojí kritika je osobní a nevěcná. V obou případech silně přehání. Společná je zejména snaha předvést místo živého myšlení škatulkování do ideologických floskulí (humanrightismus, environmentalismus, antidiskriminacionalismus (!), myšlenkový svět fašizujících maloměšťáků, český fašismus z doby druhé republiky). Mailová korespondence citovaná úvodem je konečná stanice podobné učené diskuse.

V dnešním Právu cituje Alexandr Mitrofanov dopis jedné své čtenářky, která komentuje prezidentův text: „Pane Bože, třesou se mi ruce. Buší mi srdce a mám co dělat, abych zadržela slzy: Tolik netolerance, nenávisti, urážek…“ Mám s tím vyjádřením problém, spočívá v tom, že úplně totéž cítím nezřídka, když čtu komentářovou stránku Práva. Například: pan Mitrofanov srovnává spor Bátory a Klause s jejich oponenty s konfliktem, který proběhl někdy před miliony let mezi zaostalými opicemi a pokročilejšími lidoopy, z nichž jsme se vyvinuli my lidé. Odhlédněme od toho, že přirovnání je lehce rasistické (jde o nadsázku, ovšem). Ale – jak z výše uvedeného vyplývá – připadá mi nadsazené také vydávat tyto spory za spory mezi pravdou a láskou a lží a nenávistí. Nikoli: jedni jsou zas osmnáct a druzí za dvacet bez dvou. Zrcadlí stav společnosti, která je prolezlá nenávistí a vůbec o tom neví.

lidovky.cz 1. března 2011