Proč mluvím o mediokracii

Před časem jsem si přečetl v Lidových novinách, že politici často mluví o mediokracii. A pocítil jsem touhu se přiznat: nejen politici, já taky, ač ne politik. Napsal jsem o tom dokonce mj. článek. Vzhledem k událostem posledních dnů mi to téma připadá zvlášť aktuální.

Především je třeba upřesnit: něco jako mediokracie existuje, a sice jako neblahý jev. Nechci ale přehánět, jako to má ve zvyku pan prezident, existuje to jen jako projekt v hlavách některých lidí. Jak už to bývá, jeho část se bohužel daří uskutečňovat. Demokracie je nedokonalá a občas se nějaká její složka, bez níž by demokracie demokracií nebyla, vezme do hlavy, že si ze svobody ukousne větší krajíc, než jí náleží. Vznikne stav, kdy demokracii hrozí, že demokracií být přestane, a ten stav se musí řešit. Přitom ten stav nezpůsobují všichni lidé činní v té oblasti, ale zpravidla pár nevhodně agilních jedinců. Tímto způsobem akci LOK s podporou ČLK „Děkujeme, odcházíme“ nelze samozřejmě přišít nemocničním lékařům jako třídě, ale pár nezodpovědným individuím, která využila skutečné problémy a jistotou trojnásobku strhli spoustu lidí. Problémy mediální sféry se této skoro modelové situaci bohužel trochu podobají. Svědčí o tom dva skandály z poslední doby.

Jde o případ Kalouskovy „mystifikace“ a přepadu zpravodajství ČT komandem Vojenské policie. Ministr Kalousek simuloval, že si dovolil něco, co si doposud směla dovolit jen média – blíže neurčenou cestou získal záznam z porady vedoucích pracovníků nejvýznamnějších českých periodik, kteří hovořili o tom, jak reagovat na zvýšení DPH pro tisk. V mediální sféře vzniklo rozhořčení, že někdo (člen exekutivy) se podílí na výrobě toho, co bylo dosud vyhrazeno jejich cechu. Že si něco podobného člen vlády nesmí dovolit, je mimo diskusi (podotýkám jen, že Kalousek si to nedovolil), zda si to smí dovolit média, je v mnoha případech sporné.

Problém zásahu Vojenské policie s tím předchozím souvisí. Policie pátrá po dokumentu, který někdo vynesl z Ministerstva obrany. Dokument byl v době, kdy se tak stalo, tajný, a ten, kdo ho vynesl, se dopustil trestného činu. V diskusích kolem „náhubkového zákona“ se zdůrazňovalo, že za úniky informací odpovídají ti, kdo je uniknout nechali nebo se na úniku podíleli. Když se pak policie něco podobného pokouší vyšetřit, usadí ji novináři tím, že musí chránit zdroje (a nanejvýš ji ještě vydráždí sdělením, že hledaný dokument už dávno vyhodili). Je zjevné, že za takových okolností se nedá vyšetřit vůbec nic. Neospravedlňuji způsob provedení zásahu, který byl zároveň skandální a směšný, ani povážlivou možnost, že se Vojenská policie zároveň dostala k materiálům, k nimž se dostat nesměla.

Situace s předáváním utajených materiálů připomíná tak trochu metody pražských kapsářů: ten co to čajznul, to předá rychle někomu dalšímu, koho už policie vlastně stíhat nemůže. Není divu, že pak vzniká dojem privilegované vrstvy, která si vůči občanům (politici a vojáci jsou taky občané) může dovolit leccos, co oni nesmějí. V takové situaci se rodí nenáležité reakce postižených jako houby po dešti.

Lepší zákony mohou snad k řešení situace přispět, ale to základní nevyřeší: v téhle zemi chybí loajalita ke společné věci. Jednou z realizací společné věci je stát. A loajalitu zákonem nenastolíš.

lidovky.cz 16. března 2011