Potíže Západu s Libyí

Především je třeba odmítnout přesvědčení, že zásahy Západu, jako je ten v Libyi, jsou vždycky z 99% motivovány politickými a hospodářskými zájmy a jen z 1% ohledem na „lidská práva“. To je velmi nespravedlivý soud. Dnešní západní pojetí lidských práv je dosti problematické. Dejme tomu, že jde, o něco málo přesněji řečeno, o „morální ohledy“. Pak je třeba vidět, že jednak morální ohledy od politických je leckdy obtížné odlišit: nechat jen tak řádit nespolehlivý avanturistický režim, který ztratil podporu velké části vlastního obyvatelstva, je problematické z mezinárodně politického i „morálního hlediska“. A jednak, že ač politické a ekonomické ohledy jsou vždycky přítomny, těch údajných 1% je rozhodující. Je pravda, že nevíme přesně, kdo jsou ti lidé, co proti Kaddáfímu povstali, a že zatím není úplně jasné, co chtějí. Jejich odpor proti nelidskému tyranovi je ale dost legitimní na to, aby jim bylo pomoženo, z prostého důvodu: pro nás jsou to naši bližní (což není morální, ale náboženský pojem). To, že pro arabskou, případně islámskou stranu my bližní nejsme, protože ten pojem v našem pojetí (i nepřítel je bližní) nezná, není pro nás žádné alibi.

To je ideální stránka věci. Pak je tu stránka pragmatická: je velmi obtížné pomáhat někomu, kdo si aspoň v základních věcech nedokáže pomoci sám. To je hlavní chyba, které se dopustili Američané ve Vietnamu, ne snad „agrese“, ale nemístný idealismus a altruismus (ctění spojeneckých závazků). Liga arabských států např. protestuje proti tomu, že zasahující spojenecké jednotky překračují mandát daný rezolucí č. 1973 RB (protest byl posléze poněkud zmírněn). Liga je jistě k pomoci Libyi výrazně kompetentnější než Západ. Bylo by dobré, kdyby její představitelé věděli, že Západ jim milerád a co nejrychleji předá celou operaci, aby ji zajistili svými silami, přičemž samozřejmě přijímají i veškerou odpovědnost za to, jak dopadne. Že zjevně nejsou schopni takový úkol zvládnout, není problém Západu, protože řešit jejich neschopnost není v jeho kompetenci.

Povstalci proti Kaddáfímu by měli vědět, že to, co je v silách západního společenství, je dát jim šanci, která je časově omezená. Musí co nejrychleji dokázat, že jsou schopni – také - si pomoci sami. Musí se dohodnout na tom, kdo jsou a co chtějí. Měřítkem přitom není švýcarská demokracie, ale něco lidštějšího a politicky spolehlivějšího než je nynější libyjský diktátor.

Obojí by se mělo vyjasnit tím spíše, že západní společenství to nemá lehké. Vůbec se nedivím prezidentu Obamovi, že s měrou americké účasti má problém, ale zároveň je zjevné, že jedině USA disponují masivní vojenskou silou a jedině USA mají zkušenosti a schopnosti celou akci koordinovat. Obojí je trnem v oku evropskému pytli blech: francouzský prezident by si chtěl vydobýt napoleonské ostruhy, Itálie žádá, aby velení převzalo NATO, zjevně s vědomím, že to v současné době není možné. V opačném případě zváží, zda i nadále poskytne své letecké základny. Ministr Schwarzenberg žádá totéž, je těžké posoudit, zda v tom je italská vyčůranost nebo česká indolence, nebo směs obojího. Německo, deklasované po druhé světové válce na stát permanentně poražený, využívá teď všechny výhody tohoto statutu. NATO je neakceschopné kvůli islamistickému Turecku: západní společenství se svým prosazováním „lidských práv“ mohutně podílelo na demontáži tureckého sekulárního státu, aniž by uvážilo, že v islámském prostředí vede prosazování těchto práv k islámské diktatuře.

Euroatlantický blok tak v současné době nedisponuje žádnou společnou fungující institucí. Pokud tažení do Libye skončí neúspěchem – tj. nedokáže ho buď v dohledné době zvládnout, nebo se v dohledné době stáhnout – povede to k výraznému prohloubení jeho rozkladu.

lidovky.cz 22,. Března 2011