Co týden dal

Pondělí 3. května: První máj tentokrát proběhl poměrně idylicky, extremistů bylo málo (asi teď netáhnou, protože extrémní charakter má zuřivá volební antikampaň velkých stran, v níž dominuje Paroubek). Nejvíc slaví komunisté. „Čtyřicet let poválečného Československa je vydáváno za ghetto“, prohlásil místopředseda Grospič. To mi nějak nevychází, buď to od roku 1985 už neplatí, nebo válka skončila pro pana Grospiče až v roce 1949. Taky je omyl, že by inkriminované období bylo lze označit jako ghetto (přesně 1948-89, můžeme přifařit i skoro tři léta předtím), naopak, byli jsme ruskou provincií, čím dál tím víc integrovanou. Tématu „první máj“ se týká naše dnešní glosa.

Věci veřejné jsou zvláštní strana, učí se v politice všude, kde je se něco u veřejnosti osvědčilo. Teď nabízí „místo předvolebních gulášů a karafiátů“ veřejnosti pomoc v boji proti bezdomovcům, narkomanům, hluku a šikaně. Bojovat budou mobilní dvoučlenné hlídky VV, řízené za pomoci konzultací policistů a sociálních pracovníků z řad příznivců VV. Bude to zjevně soft forma toho, co před časem spektakulárně prováděla Národní strana v severních Čechách (v Praze nejsou problém Romové). Pozoruhodné je zapojení policie do předvolební kampaně. Hlídky už údajně fungují a mají na sobě žluté reflexní vesty s černým nápisem „VV hlídka“. Budou mít později i uniformy? Analogií se nabízí několik, ani jedna není zvlášť lichotivá. Věci veřejné jsou nebezpečná strana.

Václav Klaus i Václav Havel kritizují volební kampaň. Klaus se soustředil na ODS a nové strany. Vytratil se prý ideový souboj mezi levicí a pravicí z devadesátých let (tj. zjevně mezi kapitalismem, nebo přímo demokracií, a socialismem), převládají osobní výpady, směšné billboardy, podpásové útoky. Řekl bych, že volební kampaň by neměla být v první řadě soubojem fundamentalistických ideologií, v kritice jejího současného stavu má ovšem Klaus pravdu. Dále kritizuje ODS, že nedokázala znovu nastartovat (měla se zbavit nejméně dvou osob). To je dobré: nejdřív se mu nepovedlo vytvořit vzpurné ODS silnou protiváhu, potom se naopak podařilo za jeho mohutného přispění udělat z ODS kůlničku na dříví, a teď se diví, že se nedaří ji dát zpátky dohromady (spravil by to další potrestaný hříšník, kdo, to neřekl, tipnul bych si Langera, Mrázek ho v telefonátu nazval Íčkem). Řekl bych, že prezident přecenil své síly, rozmontoval (nebo spíš rozmlátil?) přístroj a teď se mu sotva podaří dát ho znovu dohromady. Na kritice nových stran, „nedefinovaných, prázdných, bez členské základny“, jistě něco je, ale „desetitisícová základna“ velkých stran (v případě ODS a ČSSD mezi 20 a 30 tisíci) není taky nic moc, i tady se uplatní velrybáři a strana se „převaluje“. Předseda Nečas, místo aby expředsedovi připomenul jeho podíl na nynějším tristním stavu ODS, se pak provinile omlouval jako chlapec přistižený při nemravnosti. Klausova slova je taky těžké chápat jinak než špatně skrytý zásah do předvolební kampaně. ODS se to nepovedlo. Co vlastně chce? Prezident by se do takových věcí vůbec neměl plést. Václav Havel zase prohlásil: „Tady se stává podivná věc. Když se o něčem řekne, že to má politické pozadí či politický podtext, tak to zní téměř, jako by se řeklo, že to má podezřelé pozadí či podezřelý podtext. Politika má prostě špatné jméno.“ Málokdo se přitom hned od převratu a vlastně ještě před ním snažil zkompromitovat politiku tak, jako on. Si tacuisses… Máme prý zkušenost, že po dvaceti letech „přicházejí určité otřesy“. Havel nevolá po žádné revoluci, ale jen o „menším otřesu“, který by vynesl nahoru nové lidi. Myslím, že bude spokojen, bude to ovšem otřes spíše větší než menší¨a vynese nahoru Paroubka. Na Paroubkovi mu vadí, „že kdykoli promlouvá, tak mluví jako dospělý k dětem“. To je zajímavé, mně vadí, že mluví jako zupák k manšaftu. Shrnuto a podtrženo: ti dva se kriticky vyjadřují k tomu, co sami způsobili, respektive na čem se sami podíleli, ale o svém podílu na věci nejen že nemluví, ale zjevně vůbec nevědí. Václav Klaus a Václav Havel mají společného víc, než jak to na první pohled vypadá.

Podle Jiřího Fraňka nejmladší generace „bere zcela vážně nádherný ideologický blábol našich pravicových agitpropčíků“ o tom, že vítězství levice (tj. KSČM a ČSSD) znamená návrat totality. Je to tím, že totalitu znají jen z biografu a „nějak jim uniká, že tady levicové vlády byly v době, kdy tahali kačenku, a přece žádný návrat k totalitě nevypukl.“ Jistě, návrat k žádné „totalitě“ nehrozí, v Rusku např. taky není žádná totalita. V době, kdy tahali kačenku, u nás ale byla Zemanova menšinová vláda vázaná opoziční smlouvou s ODS a Špidlova středolevá koaliční vláda s lidovci a US-DEU. Je velký rozdíl mezi Špidlou (a vlastně i Zemanem) na jedné a Paroubkem na druhé straně, a hrozící menšinovou vládou Paroubkovy ČSSD vázanou třeba nepsanou opoziční smlouvou s komunisty. To bude taky docela nová zkušenost, kterou bych si na rozdíl od pana Fraňka docela rád ušetřil.

Ministr Janata poněkud zlomyslně nabídl politickým stranám, že jim jeho ministerstvo zanalyzuje jejich ekonomické propočty. Mohlo by to prý sloužit voličům jako vodítko při posuzování jejich programů. Strany kromě TOP09 to odmítly s tím, že mají vlastní experty (možná některé ani žádné propočty nemají a nebylo by co analyzovat).

Daniel Kaiser píše v LN, že Věci veřejné ubírají voliče i sociálním demokratům. Je to docela dobře možné, ta strana je na ubírání voličů všude, kde ještě nějací jsou, programově postavená.

Podle průzkumu pro Otázka Václava Moravce v Praze (pořizovaly jako obvykle STEM a SC&C) vede těsně ODS (22,5%) před ČSSD (20.5), Následují TOP09 (19), Věci veřejné (15) a KSČM (15). Těsně před branami zůstali s 4,5% zelení. Součet hlasů pro ODFS, TOP09 a VV dává tak obrovskou většinu, že se zdá být velmi pravděpodobné to, co píše pan Kaiser (zároveň je to důkaz pro naprostou nevypočitatelnost té strany. TOP09 je vypočitatelná, jenže k vítězství by v tomto případě občanským demokratům nestačila. (V průzkumu stejných agentur pro Čro v Olomouci vede s obrovským náskokem ČSSD). V obou případech by ale Paroubek nemohl udělat menšinovou vládu s komunisty v zádech, a jen v Olomouci by mu stačily ke koalici lidovci a Věci veřejné. Před volbami vzniká jakási chaotická tlačenice, v níž navíc není vůbec jasné, kdo je kdo.

Úterý 4. května: z krajských průzkumů toho nelze moc vysuzovat. Přesto je zajímavé, že ty poslední, v Jihomoravském kraji, v Praze a v Královéhradeckém kraji, mají něco společného: odstup mezi ODS a ČSSD se dramaticky zmenšil tím, že obě strany (tentokrát i ČSSD) ztrácejí. Vypadá to, že tu v krajním případě bude několik zhruba stejně silných stran. ODS, ČSSD, TOP09, KSČM a Věci veřejné, a navíc možná jeden-dva trpajzlíci, kteří prolezou do Sněmovny s odřenýma ušima (KDU-ČSL, zelení). Hlavní Paroubkův trumf, komunisté, se přestávají hodit k tomu, k čemu je chtěl použít – jako kladivo na středové mrňavé strany. (Říkám to s jistou rezervou, Praha je zcela zvláštní případ). Pokud by volby dopadly takhle, dá se očekávat, že bude mít předseda ČSSD ve své straně problém. Jeho hlavní finta s komunisty by mu nevyšla a ke koalici by bylo zapotřebí přinejmenším tří stran. Radek John v té situaci ukázal sociálním demokratům vlídnou tvář: koalici s ČSSD nebrání program, ale Paroubek. Třeba nakonec přijde na to, že ani Paroubek nevadí, když nemá v zádech komunisty. Jenže Paroubek se předvedl jako natolik nespolehlivý partner, že si každý rozmyslí jít s ním do holportu.

Klaus se pustil s vervou do „malých stran, ale taky do ODS. Ne však do všech malých stran, jen do těch, co mu nejdou pod fousy, a ty jsou bohužel o hodně větší než ty, které nu pod fousy jdou. Dočasný šéf ODS Nečas horlivě vrtí ocáskem, řekl bych, že se bude muset ještě hodně snažit. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Píšu to strašně nerad, ale na kritice „modrého týmu“ ze strany ČSSD něco je. Proč ODS považuje za potřebné zřizovat si vlastní, když to mám říci hodně zdrženlivě, svazarm? Je to přinejmenším netaktické a hloupé.

„S Rusy si čím dál líp rozumí Němci i Obamova Amerika. Pro Berlín bude brzy Moskva důležitější než Brusel. My si musíme dobře a rychle rozmyslet, s kým jsme, kam chceme patřit, a začít se podle toho rozhodovat. Žádný hlavní proud, který by nás vedl, nebude k mání,“ píše v LN Lenka Zlámalová. Neviděl bych to tak černě, kdyby česká politika nebyla tak strašně nemožná. Nacionálsocialisté z „liberálního“ křídla ODS neměli až dosud na práci nic jiného než pokud možno co nejvíc provokovat Německo, s tím, že Amerika (Bush) nás podrží. Rusko je podle nich buď papírový tygr, nebo náš slovanský bratr, nebo náš slovanský bratrský papírový tygr. Paroubkovi „sociální demokraté“ soustavně provokovali USA za Bushe a prakticky v tom pokračují i za Obamy. Zaorálek s Paroubkem jsou přesvědčeni, že USA je papírový tygr. Rusové jsou naši slovanští bratři, lépe řečeno náš slovanský bratrský papírový tygr, kterého můžeme využít při rozehrávání svých politických hrátek na světové scéně. Klaus je někde uprostřed mezi těmito dvěma krajnostmi. Pokud nedokážeme být loajální ke svým západním spojencům, tj. především k USA a k Německu (situace se od roku 1945 změnila), je s námi ovšem konec. Pokud to dokážeme, nemusíme se bát, když se zlepší jejich vztahy s Ruskem, je to koneckonců i v našem zájmu.

Středa 5. května:. Dnešní půlkulaté výročí vypuknutí květnového povstání z roku 1945 bylo aspoň v hlavním zpravodajství ČT neseno v poněkud vyváženějším duchu než v minulosti (jakési uvolnění tabuizovaných témat, tj. masakrování Němců po válce, je pozoruhodné, připomíná mi trochu ruské odtajnění katyňského masakru vlastnímu obyvatelstvu; člověk chorobně podezíravý by mohl nabýt dojmu, že obojí spolu tak nějak souvisí). Kritika zůstává v rámci kritiky „excesů“, jak to bylo trpěno už bezprostředně po roce 1945. Jinak samozřejmě kritizovat samotné povstání by bylo nespravedlivé: s tím, že v okamžiku, když se Hitlerovo Německo octne v koncích, k jakémusi výbuchu lidového hněvu dojde, se nedalo nic dělat. Nešťastnou shodou okolností postavili povstalci německým jednotkám, kterým už nešlo o nic jiného, než dostat se co nejrychleji do amerického zajetí, do cesty barikádu. Velmi by mne zajímalo, zda povstání nepodněcovala taky československá vláda z Londýna v marné naději, že se tak otevře cesta k osvobození Prahy Američany, kteří k ní měli podstatně blíže (bylo jasné, že by to mělo zcela zásadní význam pro další vývoj celého Československa). Taky se dalo očekávat, že po osvobození Prahy dojde k násilnostem cvůči bezbranným německým civilistům, bohužel nikdo nepočítal s tím, že by se jim mělo čelit a předem se na to připravit, a z Londýna českou veřejnost spíš obecně k násilí hecovali. Nejmenovaní „čeští historici“ tvrdí, že postřílení německých civilistů na Hanspaulce mají na svědomí ruští (oni říkají sovětští) vojáci. Nechápu proč by to dělali (ti Rusové, zato chápu, proč to říkají ti historici). Historik Stehlík neví o případech, že by se lynčování zúčastnili Češi, kteří s Němci celou válku bojovali. Nevím, jak to může vědět, vždyť se vůbec neví, kdo se lynčování zúčastnil. Někteří asi ne, někteří možná ano (je velmi dobře známo, a to i panu Stehlíkovi, že brutálních masakrů v Postoloprtech účastnili příslušníci Svobodovy armády, kteří bojovali na východní frontě – a v Žatci jim slíbili pěkné domečky po mordovaných). Opravdu líto je mi těch, kteří se podlehli davové hysterii a vlastní slabosti a nechali se opravdovými gaunery strhnout k věcem, které by je za normálních okolností ani nenapadly. A pak si ten problém s sebou nesli celý život.

Podle agentury CVVM mladí voliči mezi 18-29 lety preferují ODS, své hlasy by dali i TOP09, Věcem veřejným a zeleným. Propadli by komunisté a lidovci, špatně si u nich však nestojí ani ČSSD 27,6% ku 27,9% pro ODS. Problém je, že volební účast v této skupině je jen třetinová, a že je velkou otázkou, s kým půjdou do koalice Věci veřejné.

Předseda VV John se zřejmě cítí na koni, a diktuje si, kdo jsou dinosauři. Seznam dinosaurů byl nyní rozšířen o Miroslava Kalouska. Není úplně jasné, zda pan John nechce sedět ve vládě s „dinosaury“ nebo se stranami, v nichž „dinosauři“ zaujímají čelné pozice. Tipl bych si to první: s ČSSD do vlády klidně, ale jen když ve vládě nebude Paroubek. Paroubek se pak může stát např. předsedou Poslanecké sněmovny. ČSSD, KDU-ČSL a Věci veřejné by možná na vládní většinu vydaly a tentokrát, jak to vypadá, by ČSSD neměla v záloze komunisty, protože s nimi nejspíš většinu dohromady nedá. VV počítá do vlády taky s Jozefem Zielencem, Pavlem Teličkou či Janem Švejnarem, ovšem jen tehdy, pokud oni budou chtít, což se neví (např. Telička, zdá se, už teď nechce).

Volební kampaň se přiostřuje. Na mítink ve Slaném přišel jakýsi student s transparentem „Jmenuji se Paloubek a brzy budu první zastřelený prezident v ČR“. Na Kladně kdosi údajně vrhl na pódium s představiteli sociálních demokratů litrovou sklenici od okurek s utopenci (připadá mi to krajně podivné, jednak je toho pokrmu k takové akci škoda a jednak házet tak těžkým předmětem na větší vzdálenost musí být krajně namáhavé (pokud by to byl učinil na kratší vzdálenost, byli by ho lapili). Sociální demokraté rozehrávají v té souvislosti svá oblíbená témata nacismu, NSDAP, SA atd. v souvislosti s „pravicovými“ stranami a hovoří o štvavé kampani „pravicových“ médií. Situace mi začíná velmi připomínat tu na jaře roku 1969; nezapomínejme, že ministerstvo vnitra má ČSSD už vlastně tak trochu v rukou.

Václav Klaus pozval na Hrad lídra Nečase. Vymazal si ho sice před časem z mobilu (což je zjevně takový výraz opovržení, jako když - podle Vlasty Buriana coby podvodného přednosty stanice ze stejnojmenného filmu – pošle jeden přednosta druhému lokomotivu uhlím napřed) – ale jen co zlídrovatěl, nechal se pan Nečas slyšet, že on by si pana prezidenta nikdy odnikud nevymazal, nevymazal si ho ani ze své paměti, ani ze svého srdce. Panu Nečasovi se teď nespíš dostane otcovského odpuštění a ODS se stane pro střízlivě uvažující lidi opět nevolitelnou.

TOP09 navrhuje, aby v případě operací v implantologii, kam patří mj. operace bederních kloubů, bude prosazovat spoluúčast řádově ve stovkách korun. Připadá mi to od té strany jako zvlášť vydařená ukázka černého humoru.

Karel Škrabal píše o deníku Referendum, kde odstartovali cyklus textů na téma „Proč se hlásím k levici“. Přičemž „přiznanou inspirací je prvorepublikový cyklus časopisu Přítomnost“ Proč nejsem komunistou“. Dodávám jen, že nepřiznanou inspirací je publikace, jejíž jméno si úplně přesně nepamatuji (laskavý čtenář mne opraví), vyšla někdy před volbami 1946 a jmenovala se nějak jako „Proč volím komunisty“ (ozdobil ji tehdy svým příspěvkem i Václav Černý).

Jiří Paroubek se prý vyhýbá televiznímu střetnutí s Petrem Nečasem. Jeho mediální mágové a věštci mu prý spočítali, že svůj poslední souboj s ním u diváků prohrál. To se tak stává: Topolánek coby šéf ODS se zbavil Špidly a Grosse a prozřetelnost ho za to odměnila Paroubkem. Paroubek úspěšně zničil Topolánka, za to má teď na krku Nečase.

Čtvrtek 6. května: Mirek Topolánek obdržel před několika dny živnostenské oprávnění v oboru poradenství, zprostředkování obchodu a služeb, realitní činnost, správu a údržbu nemovitostí, přípravu a vypracování technických návrhů, výzkum a vývoj, reklamní činnost i marketing, mediální zastoupení (cituji dle Práva). Zdá se mi, že je to skoro všechno, ale jsem v oboru podnikání zcela negramotný. Lídr Nečas zároveň tvrdí „nechceme se na něj vykašlat“, čemuž lze rozumět taky „musíme si ho nějak pořádně zavázat, aby ho nenapadlo vyvádět“. Topolánek zřejmě vyvádět moc nehodlá, což mi přijde trochu líto, jeho přítel Dalík ho prý láká do Ameriky (doufám, že ne do Paraguaje, ale do USA). To by mohlo mít románový happyend. Vyštvaný politik odjíždí do Spojených států a vypracuje se na přední osobnost amerického byznysu. „Spekuluje se“ s tím, že by se mohl stát velvyslancem v USA (a věrně plnit rozkazy ministra zahraničí Zaaorálka, doplňuji já, pevně věřím, že pan Topolánek není až takový mamlas). Problém pana Topolánka, jak se zdá, je, že chtěl pro ODS i pro českou politiku v podstatě dobré věci, jenomže o tom tak nějak nevěděl. Pokud by mu opravdu šlo i o ODS, i o Česko, neodjede do USA, nestrpí, aby se o něho ODS postarala, a počká si jako řadový člen ODS pár měsíců, jak se situace po volbách vyvrbí.

První místopředseda ČSSD dostal na mítinku od jakéhosi ožraly do zubů. Je to něco, co by se dít nemělo, zároveň věc v politice nikoli úplně neobvyklá (před časem se to stalo Silvio Berlusconimu (myslím, že taky ve víru volební kampaně), dal si velmi záležet na tom, aby hned druhý den vypadal jako úplně fit. ČSSD vyzvala prezidenta i ostatní strany, aby odsoudily násilí v předvolební kampani. To jistě každý rád udělá, ale dokonce i předseda KSČM Filip zároveň prohlásil, že slušnou kampaní by měla ČSSD začít hlavně sama u sebe. Což je svatá pravda. Podle poslance a kandidáta na poslance Jeronýma Tejce ČSSD pozastaví velké mítinky, protože vládne nesnesitelná atmosféra nenávisti (kdopak ji asi tentokrát rozpoutal?). Zdá se, že kvůli jedné ráně pěstí je to reakce poněkud přehnaná. V každém případě ovšem ČSSD za zbytek předvolební kampaně nejspíš výrazně ušetří. Paroubek mluví o „útoku na slušnost, solidaritu a sociální spravedlnost“ (bít stínového ministra financí je sociálně nespravedlivé) a „na demokracii a svobodu v této zemi“, jde prý o „bezprecedentní vyvrcholení nenávistné kampaně“ pravicových médií a ODS v režii Ivana Langera. Terminologie je rudoprávní, tak asi z padesátých let minulého století. Stane se z Ivana Langera poté, co Paroubek vstoupí do Strakovky hlavním vchodem, Milada Horáková v kalhotách?

Můj skorovrstevník Václav Klaus mne hluboce zahanbil. Již jako čtyřleté dítě podával v květnu 1945 kostky (rozuměj dlažební) při stavbě barikády. Mně bylo o rok víc, ale zachoval jsem se zbaběle. Seděl jsem ve sklepě.

Nerozumím tomu, jak kdekdo v Právu, od Alexandra Mitrofanova po Jiřího Fraňka (to už přeskakuji o den dopředu) sní o tom, že by si teď měli podat ruku vlk s beránkem (tj. pravice s Paroubkem) a vyslovit se proti násilí v kampani. Čemu by to pomohlo, Paroubek situaci vyšponoval do dnešní podoby a docela se mu to hodí. Je naprosto zjevné, že nechystá nějaké usmíření, ale naopak zúčtování.

Filmaři Remunda a Klusák, kteří prosluli zřejmě docela vydařeným filmem Český sen, natočili film o hnusných obhájcích radaru (na rozdíl od Ondřeje Štindla, který patřil podle vlastních slov k jeho umírněným zastáncům, patřil jsem já k jeho zastáncům fanatickým a patřím k nim dodnes) a statečných bojovníků za mír a usmíření (s Putinovou veleříší). V žádném případě se na to svinstvo nepůjdu podívat. Mám jen dvě poznámky k recenzi Věry Míškové. Paní Míšková píše o „tragikomickém pohledu na českou společnost s palčivou hašteřivostí, neuvěřitelnou argumentací zejména oficiálních činitelů i samotnou absurditou lítého boje o něco, co jediným telefonátem ze zámoří zmizelo ze světa“. To bohužel, zbytečně slušně řečeno, není ani trochu pravda: zrušení plánů na protiraketovou základnu si opravdu vybojovala česká veřejnost, český lid, tím, že se drtivou většinou postavil proti. Vlastně to bylo stejné jako v letech 1945-8, byli proti jako broukající sbor v opeře, v níž sólo zpívali kašpaři, kteří z Moskvy čerpali buď inspiraci, nebo snad dokonce i prachy (dokázat to ovšem nemohu, prý o tom zpravidla dotyční ani nevědí, možná že jak kteří). Obama udělal pak jen to, co udělat musel: bylo totiž stoprocentně jasné, že radar v české Poslanecké sněmovně nemá šanci projít, a polská raketová základna bez českého radaru by neměla smysl. A pokud by česká strana stála za radarem tak rozhodně, jako polská za raketami, Obama by projekt prostě zrušit nemohl. Čili: zradíš-li sám sebe, nikdo ti nepomůže. A jaképak „poznání, jak málo rozhodujeme o svém osudu, byť se hádáme sebevíc“. Tentokrát jsme o svém osudu rozhodli sami, bez jakéhokoli nátlaku zvenčí, politicky legitimně a zcela suverénně, tj. nemáme se na koho vymlouvat. Ať žije Trokavec!

Nechci nějak zevrubně komentovat situaci v Řecku, ekonomickým záležitostem nerozumím a řecká problematika mne nezajímá. Připadá mi pozoruhodné jen to, jak se eskalace násilí podobá té u nás. Tam jde ovšem o hospodářskou krizi, stát se ocitl na pokraji propasti, u nás jde o krizi politickou. Pokud jde o míru násilí, můžeme se od Řeků ještě mnohému přiučit (a řekl bych, že se přiučíme). Jako laikovi mi jen připadá poněkud nedomyšlený projekt společné měny, který umožní jednomu chudému společenství vyjídat spoustu bohatých, a přijde se na to až v tom okamžiku, kdy už se s tím podle mnoha odborníků nedá skoro nic dělat. Mám trochu obavu, že ČR (a středoevropské= postkomunistické země všeobecně) podobným způsobem vyjídají politickou kredibilitu EU. Možná, že EU přijde na to, že musí zbavit eurozónu Řecka (nedovedu si představit, jak se to dá udělat, je to zároveň ekonomický i politický problém). A možná že potom přijde na to, že např. ČR do EU nepatří. Dokonce možná, že na to přijdeme zase sami, jako v případě amerického radaru. Nu co: dvacet let svobody bylo docela fajn, je to jako když topený může na chvilku vystrčit hlavu z vody a dýchat svěží vzduch. Zaplať Pán Bůh za to.

LN si vzaly tentokrát na paškál předsedu KDU-ČSL Cyrila Svobodu. V „přesilovce“ redaktorů listu přišel na přetřes mj. i návrh, aby rodiče získali volební hlasy svých dětí. Problém tvoří otázka, podobná té z Evangelia (komu bude patřit při vzkříšení žena, která sedmkrát ovdověla) – zde kdo získá právo při volbách disponovat hlasy dvanácti dětí, zplozených sedmi muži (pan předseda se tu drží počtu v Evangeliu). Zatímco při vzkříšení je odpověď prostá, lidé se už nežení ani nevdávají, ze bude třeba, aby rodiče uzavřeli notářskou smlouvu o tom, kdo bude za děti volit. Musím říci, že nápad se svou blbostí rovná tomu z dílny ODS, aby poslanci a ministři byli trestáni za deficit státního rozpočtu (ODS navrhuje zatím jen peněžité tresty, mohli by ale, aby to bylo účinnější, dostat pořádně nařezáno). V obou případech nechápu, jak někoho může něco podobného vůbec napadnout. A už sám fakt, že ho to napadne a strana to vezme za své, ji činí v podstatě nevolitelnou.

Pátek 7. května: ČSSD se rozhodla jednak pozastavit velké mítinky s účastí „centrálních lídrů“, a jednak vydat se „za lidmi“ , „na pracoviště, do fabrik, na setkání s odboráři, zaměstnanci, seniory, na vysoké školy“ atd. To jsou pěkné gottwaldovské formulace, jednak jsou pochybnosti o ústavnosti této propagandy, které by se měly průběžně vyjasnit, a zároveň se vyskytují pochybnosti i o účinnosti podobné kampaně. K důvodům pro rozhodnutí ČSSD přibyl i fakt, že v Plzni neznámý žhář zapálil (v noci) volební stánek strany. ČSSD se zároveň rozhodla přerušit veškerou komunikaci s „pravicovými médii“, tj. Mladou frontou Dnes, Lidovými novinami, Hospodářskými novinami a časopisy Reflex a Respekt. S rozhodnutím zřejmě nejsou všichni představitelé ČSSD úplně srozuměni, reptá např. stínový ministr zahraničí Zaorálek. Tématu specifické formy vyvrcholení volební kampaně se týká naše dnešní glosa.

ČSSD je strana mnoha tváří. Nejprve ústy hejtmanů požadovala zákaz tzv. voleb nanečisto mezi středoškoláky, které dohodla organizace Člověk v tísni s ministerstvem školství (ministerstvo se pak od projektu hrdinně distancovalo), pak přistoupila v podstatě na kompromis (volby se uskuteční, ale výsledky budou oznámeny až po řádných volbách). Nyní Paroubek nikoli jako „pouhý Paroubek“, nýbrž jako „Paroubek předseda ČSSD“ žádá, aby výsledky (nevelká část z nich už prosákla na veřejnost) byly zveřejněny okamžitě. Přiměl jej k tomu zevně průzkum agentury CVVM, pořízený na vzorku voličů ve věku 18-29 let. V této skupině jsou preference mezi ODS a ČSSD zhruba vyrovnány. Nejde ovšem o středoškoláky a nejde o lidi ve věku od 15 do 19 let, jako tomu bylo v případě voleb nanečisto. Výsledky voleb nanečisto se zřejmě budou dosti lišit (ČSSD dostane podstatně méně hlasů), zároveň jsou daleko méně reprezentativní a jen velmi málo z těch lidí přijde k volbám, protože většinou ještě nemají volební právo. Politika Jiřího Paroubka začíná vypadat poněkud chaoticky. Ztrácí snad nervy?

ČT2 odvysílala včera celý film „Zabíjení po česku“. Jeho podstatná část se týká masakrů v Postoloprtech ( o tom, že šlo o českou záležitost, není pochyb, byla jako česká záležitost už před únorem 1948 vyšetřována parlamentní komisí, ta zjistila, že vše je amnestováno zákonem č. 115/1946 Sb, Přesto byl předseda komise pro jistotu po únoru 1948 odsouzen k smrti, naštěstí stačil včas zdrhnout. O událostech jsme tu pravidelně referovali (např. zde nebo zde). Na začátku dokumentu promítli filmové záběry ze zmasakrování několika desítek německých civilistů z 9.nebo 10. května 1945. Nejdřív je postříleli a pak ještě pro jistotu přejeli náklaďákem. Ve filmu se tvrdí, že masakr provedli Češi, uniformovaní historici z Vojenského historického ústavu, dospěli k závěru, že to byli vojáci ruské (jak se tehdy říkalo „rudé“) armády. Nakonec se prý k tomu přiznala i dcera člověka, který snímek pořídil a pak pečlivě ukrýval, protože předchůdci důstojníků z VHÚ po něm dosti intenzivně pátrali z důvodů, které lze snadno odhadnout. Té paní byly v době masakru 4 roky (doufám, že vyšetřovatelé, tedy pardon výzkumníci z VHÚ nemuseli za účelem jejího přiznání nasadit hmaty a chvaty). Inu, možné je všechno, přiznám se, že jsem o hromadných a nemotivovaných masakrech německých civilistů ruskými vojáky u nás zatím nic neslyšel ani nečetl (jejich zájmem byly spíše „děvočky“, což je sice hnusné, ale přece jen většinou o něco lepší než vražda). Naopak existuje pár svědectví o tom, že ruští důstojníci zvěrstva na německých civilistech prostě zarazili. Doufám, že případ admirálové z VHÚ nějak podrobněji rozeberou a vysvětlí, dále doufám, že ta nešťastná paní nedala generalitě VHÚ do rukou originál filmu nebo že si aspoň ponechala a uschovala kopii. Konečně by mne v tomto případě velmi těšilo, kdyby snímek dostali v úplnosti k analýze i ruští kolegové našich historiků ve zbrani a mohli se k němu vyjádřit. Považoval bych totiž za mimořádně hnusné a zbabělé (věřím, že to není ten případ, i když se přitom musím dost namáhat), kdybychom nejen něco podobného měli na triku (samozřejmě zprostředkovaně, lidé, co zločin spáchali, už nejspíš nežijí), ale pak to ještě ke všemu svedli na Rusy.

Lubomír Zaorálek označil „miliardáře“ Zdenka Bakalu (jinou titulaturu LN neuvádějí, v Právu hovoří ještě o „uhlobaronovi“) v souvislosti s tím, jak naložil s byty ve vlastnictví OKD, za gaunera (přesněji řečeno zachoval se prý jako gauner). Bakala ho zažaloval, soud dnes žalobu odmítl s tím, že Zaorálkova kritika měla „pravdivý základ“. Jako laik se domnívám, že úkolem soudu nebylo zkoumat, zda má kritika pravdivý základ, nebo ne, ale zda je pan Zaorálek sprosťák, nebo ne. Stejně v případě „justiční mafie“ bylo podle mne laika úkolem soudu zjistit, zda je paní doktorka Benešová sprosťačka, nebo ne. Pokud ovšem soud zjistil, že označení mafie sedí, měli být všichni žalující hned v soudní síni zatčeni pro účast na organizovaném zločinu. Soudy, které vynášejí výše uvedené rozsudky, nepřispívají k vládě spravedlnosti v naší společnosti, nýbrž jen k růstu sprosťáctví tamtéž. A pokud je tento způsob souzení v souladu s našimi zákony, jsou naše zákony v nepořádku, protože ony přispívají k růstu sprosťáctví v ČR.

Miroslav Kalousek utrousil ve svém rozhovoru několik roztomilých vět o ODS a ČSSD („sociální demokracie Jiřího Paroubka sociální demokracií není, to jsou zdivočelí neokomunisté“), ale vyjádřil se taky k případu Topolánek: „Způsob, jakým se s ním jeho strana vypořádala, byl mimořádně hnusný a jenom svědčí o velmi problematické situaci uvnitř ODS“. Obojí bych podepsal, i když způsob, jakým pan Kalousek vysvětluje svůj pokus o dohodu s Paroubkem na sklonku léta 2006, nějak nedovedu skousnout.

„Nedopusťme přepisování historie druhé světové války“, hřímá Václav Klaus v Právu. nacismus prý znamenal nejvyšší myslitelné ohrožení ne pouze svobody, ale samotných základů naší civilizace. Je mi líto, ale nechť si pan prezident trhne nohou. Dějiny spočívají v neustálém přepisování dějin, nic není jednou provždy zapsáno zlatým písmem v nějaké kronice, tak, že by se na tom nesměla změnit ani čárečka. Vše podléhá kritickému zkoumání a prosadí se to, co je lépe a pravdivěji zdůvodněno. To je podstata každé vědy, i historické. Konkrétní případ: vůbec není pravda, že nacismus znamená nejvyšší myslitelné ohrožení naší civilizace, nýbrž nanejvýš že znamenal doposud nejvyšší ohrožení naší civilizace, přičemž i to je sporné, protože ruský komunismus byl v době svého rozkvětu jednak nebezpečím pro západní civilizaci v mnoha ohledech srovnatelným a jednak strašným neštěstím jak pro země sovětským Ruskem okupované, tak pro ruský národ. Jsem přesvědčený , že např. radikální islamismus by pro nás znamenal nebezpečí ještě větší než nacismus a ruský komunismus. Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. A neutápějme se v globálních problémech, víc se nás dotýkají ty, co se odehrávají mezi českými kopečky, jak pohrdavě říkají naši krasoduchové. Jiří Paroubek samozřejmě není ani Gottwald, ani Jakeš. Dějiny se nevrací a neopakují. Tím není bohužel řečeno, že Jiří Paroubek nemůže být ještě horší než Gottwald.

Na téže stránce v Právu je velmi zajímavý článek Václava Bělohradského (úplně mne to šokovalo). To, co píše o antipolitice, malých stranách a nedůvěře v moc idejí měnit svět mi připadá přesné. Nesedí mi dvě věci: za prvé, nedomnívám se, že křesťanství je politická záležitost a dá se zpolitizovat. Křesťanství je víra, nikoli politikum, to je úplně jiná dimenze. Křesťan může být liberál, konzervativec i sociální demokrat. Evropský stát je sekulární stát a otvírá se věřícímu člověku jen tak, že jeho víra je osobním vkladem do jeho politické angažovanosti. Jen si myslím – zjevně na rozdíl od Václava Bělohradského - že sekulární stát, liberální demokracie v širokém slova smyslu nemůže bez účasti velkého počtu lidí s tímto vkladem fungovat. Je to přitom technická, nikoli mystická záležitost. A teze, že složitost světa nemá být nahrazována jednoduchým bojem dobra proti zlu (podstata fanatismu), má své meze. Jsou situace, kdy to úplně nejde: konflikt mezi demokracií a nacismem (je ovšem pravda, že účast komunistického Ruska v boji proti Hitlerovi vytvořila situaci, která dává Bělohradskému za pravdu, i když se mu zrovna tohle asi nebude líbit: brát to -včetně účasti Stalinova Ruska jako jednoduchý boj dobra proti zlu byl tehdy tragický omyl a znemožňoval dělat pragmatickou politiku.)

Somálští piráti zajali ruský tanker s komickým jménem Moskovskij universitět. Vše další nebylo komické, nýbrž na první pohled docela vydařené. K tankeru se přiblížily dvě ruské válečné lodi,´ námořní pěchota se dostala na palubu, zajala všechny piráty (až na jednoho, toho zabila) a osvobodila loď i posádku. Zajatci mají být dopraveni do Moskvy a souzeni „podle norem ruského a mezinárodního práva“. Dá se očekávat, že jim bude cca 15 let pořádná zima. Říkám to s rezervou, nejsem specialista na námořní operace a možná mne nějaký čtenář opraví.

Průzkum veřejného mínění k Otázkám Václava Moravce v Karlovarském kraji nepotvrdil výsledky tří předchozích: rozdíl mezi ČSSD a ODS je tu velký, přes 8%, komunisté dýchají ODS na záda, TOP09 a VV mají od této trojice odstup 4-6%, do Sněmovny by pronikli ještě dva trpajzlíci – zelení a Zemanovci (po 5%). Vznikl by nanejvýš pat, přičemž s divokou koalici, která by vznikla – pokud by vůbec vznikla - mimo „rudý blok“ by si nepochybně neporadil ani Topolánek. Je třeba vzít v úvahu, že Karlovarský kraj je jakýsi antipod Prahy – nejmenší ze všech krajů ČR.

Pondělí 10. května: Václav Klaus řekl časopisu Týden, že je a není proti přeběhlictví. Je zcela zásadně proti přeběhlictví v případě „stabilizované politické scény, kde visačka ODS, ČSSD, KDU-ČSL či KSČM byla visačkou jisté kvality, jasně definované identity“, O tom si dovolím velmi silně pochybovat. Nejprve ČSSD pod Špidlou, pak ODS pod Topolánkem se své odporné visačky pokoušela intenzivně zbavit, bohužel se to ani v jednom případě nepovedlo. Pokud někdo prchá z Paroubkovy odpudivé autoritářské strany nebo z Nečasovy ODS, která pochoduje mit ruhig festem Schritt zpátky do Klausovy zadnice, je to naprosto legitimní a řekl bych sebezáchovný krok. Že zklamaní lidé budou opouštět TOP09 a hlavně Věci veřejné, je pochopitelné, VV to má ovšem, pokud se nemýlím ošetřené, s uprchlíkem – poslancem (na jiných uprchlících nezáleží, naopak, je velmi záhodno, aby po volbách ze všech stran veškeré členstvo uprchlo a nepřekáželo papalášům v jejich odpovědné práci) bude naloženo zhruba podle Benešových dekretů. Takže úprky z VV (do nové, roduverné ODS, kam jinam!) jsou jen zbožným Klausovým snem. Nečas se při setkání s Klausem minulý týden nesnažil úplně marně, vysloužil si jakousi Klausovu chválu. Strana se mění (pozdrav Pán Bůh) a Klaus by jí dokonce „za určitých okolností“ mohl dát ve sněmovních volbách hlas. Předtím však Nečas musí ještě ukázat, že si ho zaslouží. Tak výborně, jeden hlas by tu byl, teď ještě nějaké další. U pana Nečase zaujala pana prezidenta jedna myšlenka: totiž že je třeba vrátit ekonomickou dimenzi do centra pozornosti naší země. Safra, to je nápad, jak na to ten člověk přišel? Jinak Klaus kritizuje osočování mezi politiky a stranické hlídky v ulicích (není těžké přijít na to, že to není OK) a je proti tomu, aby ČR platila škody v zemích eurozóny, jako je momentálně Řecko (což mi připadá správné). Podle podržtašky Jakla nehodlá Klaus jmenovat Nečase předsedou jako prvního v případě, že by ODS s TOP09 měly dohromady parlamentní většinu, ale volby by vyhrála ČSSD (zdá se, že Schwarzenberga pořádně nenávidí). Prezident už taky neřekl výslovně, že by odmítl jmenovat menšinovou vládu ČSSD, závislou na hlasech komunistů. Měl by to těžké, ale pokud by se nechtěl stát tzv. Háchobenešem, měl by v takovém případě odstoupit. Tedy aspoň slušný člověk by to udělal. Jenže odstoupit Klaus neumí, v kursu pro prezidenty ho to neučili.

Havel prohlásil v Radiožurnálu na adresu ČSSD (aniž by ji jmenoval): „Všichni by se měli zamyslet, zda bezděky konfrontačním charakterem, který dávají předvolebnímu boji, do jisté míry nepovzbuzují výtržníky a násilníky.“ Jaképak bezděky, dělají to schválně a plánovitě, nevychází jim jen jedna věc. Rádi by hecovali násilníky proti politickým oponentům, ale vrací se jim to jako bumerang.

Právo přetisklo na komentářové stránce nenávistný výlev moravskoslezského hejtmana Palase k pořadu ČT2 o vraždění německých civilistů v poválečné ČSR. Něco podobného jsem četl naposled za Charty, předtím jako malé dítě v letech 1951-2. Kde? V Právu, pochopitelně. Není nad tradici. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Rusové oslavovali své vítězství nad Německem (Západ oslavuje své vítězství o den dřív). Prezident Medvěděv v té souvislosti prohlásil, že válku vyhrál lid, Stalin spáchal proti svému lidu množství zločinů. Chápu, že Rusové mají problém. Za Stalina triumfálně vyhráli válku, jejich území se rozrostlo jako nikdy předtím, obsadili velkou část Evropy a stali se jednou ze dvou vojensky nejmocnějších zemí světa. Režim, který přinesli sobě a svým starým i novým koloniím, byl odporný, zločinný a primitivní. Vydržel pak ještě cca pětatřicet let. Vyrovnání se s touto skutečností by i vyspělejší zemi trvalo pořádných pár let. Mám vlastně jen jedno jediné přání: abychom při tom vyrovnávání nemuseli nedobrovolně asistovat. Máme svých problémů dost.

Paroubkův povel nekomunikovat s „pravicovými médii“ vyvolal mezi papaláši nižších rangů v ČSSD jakousi paniku. Proti je notorický kverulant Foldyna, předseda krajského výboru strany na Vysočině Joukl komunikuje se všemi. Už předtím se nad věcí pozastavil pražský šéf Hulínský a dokonce i jeden sociální demokrat, který si nepřál být jmenován, a to už je co říci. Pokud Paroubek uspěje, je všechno OK, ale běda, pokud ne: pak se zvedne řev a dosavadní lev televizních diskusí bude vyhnán jako prašivý pes.

Žádné oslnivé výsledky nepřinesl ani průzkum veřejného mínění ve Středočeském kraji, přesto že ho provedly levotočivé agentury STEM a SC&C pro středeční Otázky Václava Moravce. Podle zatím nepříliš podrobných výsledků (víc bude zítra v novinách) vyhrála ODS následovaná ČSSD (málo lichotivé pro Paroubkova raťafáka Ratha), třetí je TOP09, čtvrtí komunisté a páté Věci veřejné. Nikdo další by se do PS nedostal (a nedostane se do Otázek Václava Moravce speciál pro Středočeský kraj). Je to už čtvrtý krajský průzkum, přispívající k celkovému obrazu, že rozdíl mezi ODS a ČSSD je poměrně těsný. Zajímavé bude, prokáže-li se i ve středních Čechách, že zbývající tři strany dýchají někdejším obrům na záda. Dubnový průzkum agentury Median vykazuje zatím výsledky starého typu, ČSSD vede s 26,6%, druhá ODS má jen 19%, Komunisté 12,3, TOP09 10,7, VV 7,6, Lidovci 7,5 a těsně přes 5% jsou i Zemanovci. Nevím, není-li to už jen hudba minulosti.

A konečně: ČSSSD si naplánovala předvolební finále do PS. Žádá (a taky nepochybně prosadí) mimořádnou schůzi k protikorupčnímu balíčku. V této souvislosti chce probrat všechny hříchy svých protivníků, zejména prezentovat výpověď bývalého detektiva ÚOOZ Tichého ohledně prorůstání zločinu a politiky (půjde zjevně o frontální útok na Ivana Langera a na ODS). Bude to neobyčejně pozoruhodná mela. Nejlepší by bylo, kdyby PS mohla zasedat i během voleb. Vážení čtenáři, včera jsem v návalu práce zapomněl vložit do dopisů čtenářů odpovědi na dopisy Jiřího Kubíka a Jaroslava Klabocha. Činím tak dodatečně, dávám je tam červeným písmem ne proto, že bych je považoval za zvlášť významné, ale jen aby si čtenářži všimli, že tam něco přibylo.

Úterý 11. května: předvolební průzkumy veřejného mínění jsou v zásadě dvojího typu. První typ představuje to, co vylezlo z agentury Median (jde o dubnový průzkum). Vede suverénně ČSSD s jakousi zanedbatelnou ztrátou proti tomu, jak dopadla minule. ODS má o 7% méně a navíc výrazně tratila. Komunisté si drží tradiční třetí místo. Za nimi následuje více či méně vyrovnaná tříšť menších stran (TOP09, Věci veřejné, KDU-ČSL, Zemanovci). ČSSD by sice nebyla schopna získat většinu s komunisty (základní kámen Paroubkovy politické strategie od nástupu do nejvyššího patra politiky), ale Zeman se tváří, že se neuzavírá koalici s nikým, kdo splní jeho základní podmínky. Mohl by podle tohoto výsledku utvořit s Paoubkem menšinovou vládu s podporou komunistů (ti bymu určitě nevadili). Smír mezi Paroubkem a Zemanem by ovšem byl malý zázrak. Sociální demokraté označili výsledky tohoto průzkumu za směšné a krajně nepravděpodobné. Na tom něco je. Zbývá otázka, proč jsou takové. Jedna hypotéza je, že agentury pracují pod tak obludným politickým tlakem, především ze strany Paroubka a ČSSD (Paroubek věří na průzkumy s tak úpornou pověrčivostí, s jakou věřil Albert Valdštejn na astrologii), že z nich prostě nic rozumného vypadnout nemůže. Podstata modelu by ovšem Paroubkovi nejspíš směšná nepřipadala: netknutá silná ČSSD, rozvalená ODS, obklopená tříští malých stran nově vzniklých na jejich troskách. To je jakési racionální jádro prvního modulu, nevylučujícího ještě skuteční volební úspěch ČSSD. Druhý, konkurenční model produkují v poslední době na krajské úrovni STEM a SC&C, poslední ukázkou jsou výsledky ve Středočeském kraji (předtím dopadly podobně průzkumy jihomoravské, královéhradecké a pražské, jistě, není to úplně reprezentativní vzorek). Překvapivě vede, byť s nepatrným náskokem, ODS (24% ku 123% ČSSD). Třetí je TOP09 s 15,5%, teprve na čtvrtém místě komunisté (12%), a Věci veřejné mají 10%. Jinak by se přes 5% nikdo nedostal. Podle tohoto modelu proces hroucení zasáhl už obě velké strany. Vytváří se „systém“ 5 vyrovnaných stran a případně několika malých satelitů (lidovci, zelení, zemanovci). To by znamenalo dosti výrazný a celkový politický rozvrat. Rozvrat by ještě posílilo, kdyby se prosadily pitomé nápady jako kroužkovat lidi z konce kandidátek nebo volit nové malé strany bez ohledu na jejich vyhlídky. V optimálním případě je možné v květnových volbách přivodit porážku Jiřímu Paroubkovi, který znamená velké nebezpečí pro českou demokracii a českou národní bezpečnost. Reformovat a prosvětlit celý politický systém nějakou záračnou volební fintou nelze, to není otázka jedněch voleb a vůbec to není otázka voleb, je to otázka angažmá občanů v politických stranách, které tu všechny jsou od toho, aby se politika reformovala. Lhostejnost občanů způsobila, že se z nich staly jakési gangy o maximálně několika tisíci členech (ještě v letech 1945-8 měly české politické strany - a to nepočítám KSČ - statisíce členů). Lidem se chce do politiky žvanit, ale nikomu se nechce v politice pracovat. Není náhoda, že hlavní slovo v antipolitických kampaních mají komedianti. Masarykovská „politická práce drobná“ by dnes byla každému k smíchu, naštěstí o ní nikdo nic neví. S malou nadsázkou lze říci: iniciativa „Vyměňte politiky“ je slušně řečeno na houbeles. Daleko účelnější by byla nějaká varianta iniciativy „vyměňte voliče“.

První místopředseda ČSSD Sobotka předstoupil před nebojkotované médium (Právo), aby národu demonstroval své boule, utržené ve volebním zápase. Nešlo o pouhou demonstraci, ale o vysvětlení, kde se vzaly a kdo je za ně odpovědný. (Zase se mi vnucují Masarykova slova o „našich lžiradikálech politických“, kteří „chtějí dokonce i cizině a svému politickému odpůrci imponovat svými obnaženými boulemi a jízvičkami, jako žebráci o poutích“). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Nebojkotovaná média se pozastavují nad Paroubkovým rozhodnutím (resp. rozhodnutím ČSSD) jiná média bojkotovat. Pokud by měl britský premiér nebo americký prezident tu drzost přijít s takovým nápadem (je to možnost ryze teoretická, něco podobného může napadnout jen křováky), začala by ho okamžitě z prosté solidarity bojkotovat všechna významná média v zemi.

Paní primátorka Řápková se nechala vyzkoušet od Barbory Tachecí z právní vědy a propadla. Musím se přiznat, že mne polila hrůza a paní Tachecí se budu pečlivě vyhýbat. Mohlo by ji napadnout mne vyzkoušet z historické mluvnice češtiny (jsem studovaný bohemista a ten předmět jsem úporně nenáviděl, možná že i proto, že nám ho přenášel nějaký Bělič, člověk typově velmi blízký Jiřímu Paroubkovi). Dopadl bych ještě hůř než paní Řápková, bez mučení se přiznám, že o historické mluvnici češtiny vím dnes kulové.

Nerad se vyjadřuji k ekonomickým problémům, ale nemůžu to vydržet. Co je to euro? Euro je narkotikum, které v nás po aplikaci na čas vzbudí dojem, že jsme na tom jako SRN, a my se podle toho taky chováme. Pak droga přestane působit, a ukáže se, že do nás SRN musí vrazit biliony a my se i po této terapii máme ještě hůř než před požitím finanční extáze.

Petr Nečas dal dohromady ne snad stínový kabinet, ale kolektiv lidí, s nímž se radí a které ODS může navrhnout případným budoucím koaličním partnerům za ministry. Muselo to být dost pracné, najít v té straně lidi působící aspoň víceméně neutrálně. Cena za to byla vysoká: v kolektivu jsou zařazeni lidé jako Alexandr Entropa-Vondra, nebo tací, které prý Nečasův držkatý předchůdce ve funkci podle našeho tisku označoval atributy jako „otřesný blb“. Líto je mi v tom minisboru jen paní Filipiové, která jako jedna z mála měla tu slušnost zastat se vykopávaného Topolánka. Nebo to od ní bylo tenkrát jen chvilkové pohnutí mysli?

Středa 12. května: Po Paroubkovi žádají nyní zveřejnění úplných výsledků „voleb nanečisto“ i hejtmani (tj. Asociace krajů) ústy svého předsedy Michala Haška. Odvolávají se na to, že dílčích výsledků nejsou prý reprezentativní a ČSSD ve skutečnosti dopadla daleko lépe. Když už k únikům došlo, je třeba zveřejnit vše. Sociálně demokratičtí hejtmanmi se v této věci projevují jako sbor kašparů. Nejdřív tlačili na zákaz voleb, pak přistoupili na kompromis, který spočíval v nezveřejnění výsledků před volbami do PS, teď chtějí zveřejnit vše okamžitě. Přitom celkové výsledky možná budou lepší než to, co uniklo, ale divil bych se, kdyby byly jiné podstatně, a hlavně, výsledky jsou naprosto nereprezentativní a nestojí za ty směšné kotrmelce, které tu hejtmani z ČSSD jako sbor klaunů předvádějí.

Díky (vlastně z piety bych měl psát „vzhledem k“, ale sociálně demokratické věrchušce smutná událost přišla v jistém smyslu velmi vhod) náhlému úmrtí ombudsmana Motejla konečně ČSSD ví, kam s Bublanem. Paroubek ho zdědil po Grossovi, Bublan byl měkkota, na ministra vnitra Paroubkových úderných oddílů se očividně nehodil. Teď je jasno: bude ombudsmanem, to je funkce pro něho jako ušitá. Ombudsman má být dobrák, protože ho nikdo nemusí brát vážně. A ministrem vnitra se může stát tvrdý chlap Pecina.

Do volební kampaně vytáhly i hvězdy pop-music: ty současné i ty více či méně vyžilé. Jejich cíl zní: vyměnit politiky, jak se zdá, všechny. To je tři neděle před volbami opravdu ambiciozní plán. Ti, co tam jsou, se vyhodí, a nacpou se tam nějací jiní. Proč by měli být lepší, není jasné, v každém případě budou o něco blbější. Doporučoval bych spíše dlouhodobou akci vyměňte indolenty, ale to šlo ztuha, lid indolenty zpravidla miluje. A zase: za koho. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Exposlankyně Volfová, která tvoří s exkandidátkou na prezidenta za komunisty Bobošíkovou dohromady stranu Suverenita, prohlásila na okraj zřízení „antijohnovských stránek“: „Jednoho Topolánka jsme se z politiky zbavili, a druhý, který byl nevěrný své ženě, má nemanželské dítě, jsou za ním Dalíci, kteří se teď nazývají Janečkové či Bártové, se nám do politiky dostává. Jako ženy a matky to považujeme za nebezpečné.“ Nejlepší by bylo mladíky, kteří se rozhodnou pro politickou dráhu, preventivně vykastrovat, ženy a matky by pak mohly klidně spát. Navíc formulace je nepřesná, měla znít „my dvě ženy a matky“.

Jiří Pehe napsal propagandistický proparoubkovský článek natolik stupidní, že ho dokonce i v Právu zveřejnili jen jako placenou inzerci (finanční možnosti panu Peheovi závidím, musí to být pořádně drahé). V závěru parafrázuje slova šéfredaktora HN Šimůnka a píše: „my bychom chtěli, aby takzvaně seriozní deníky v naší zemi řídili moudří muži, nikoli pravicoví svazáci, kteří si myslí, že reprezentují „lidi, co si zaslouží odpovědi““. Doufám, že si pan Paroubek vybere pana Pehe do své vlády za budoucího ministra informací.

Podle agentury GFK lidé vnímají celkově velké politické strany mnohem hůř než na podzim. Nejvíc tratila ODS, ale ČSSD je prý jen o prsa zpět. Naplní se model číslo dvě, o němž jsme psali včera, totiž že z voleb vypadne pět zhruba stejně silných stran: ČSSD, ODS, KSČM, TOP09, Věci veřejné? Sestavování vlády by pak bylo zábavné a zdlouhavé. Jakési náznaky tím směrem jsou. Podle volebního modelu agentury Factum Invenio by vyhrála ČSSD (27,5%) před ODS (21,5). Pak následuje jakási mezera a tři vyrovnané menší strany: KSČM (13,9), TOP09 (11,1) a Věci veřejné (rovných 11). Do sněmovny by se dostali ještě lidovci (5,2). Proti minulému průzkumu tratila ČSSD 2%, ODS o něco méně, 0,8%. Přepočteno na mandáty to znamená: ČSSD 66, ODS 51, KSČM 30, TOP09 22 a VV 23 (do počtu mandátů se promítá velikost krajů). Paroubek by tedy menšinovou vládu s podporou komunistů nevytvořil, potřeboval by někoho do party. Stačily by mu Věci veřejné (pokud by se uchýlil např. do funkce předsedy PS a odtud opak v r. 2013 na Hrad, John by sociálním demokratům nejspíš odpustil). Zeman by se nepochybně takhle uskrovnit dovedl, ale toho na rozdíl od Paroubka neřídí žádná vyšší bytost. Pak je taky možná čtyřbarevná středopravovšelijaká koalice za účasti VV, ale John si žádá Kalouskovu hlavu a předsedou takové vlády by musel být buď akrobat nebo naprostá nula, politika, kterou by produkovala, by záhy odpudila úplně všechny a její životnost by se počítala na týdny. Jakási jiskřička naděje v nějaký přesvědčivější výsledek jsou lehké úbytě ČSSD (něco podobného naznačily i poslední krajské průzkumy pro ČT): jenže do voleb zbývají už jen tři neděle. Navíc politická situace je po roční vyčerpávající volební kampani taková, že předpovědět se nedá prakticky nic.

Proces normalizace Ústavu pro studium totalitních režimů, nezadržitelně odstartovaný vykopnutím ředitele Žáčka, zaznamenal komickou peripetii: jeho nástupce Pernes, poté, co vyhodil Žáčkovy nejbližší spolupracovníky, vyletěl dnes sám (prasklo na něj nakonec, že opsal kus své práce o Lidových novinách od někoho jiného, to je metoda v našem vědeckém prostředí sice všeobecně používaná, ale pořád se ještě neprosadila natolik, aby ji bylo lze považovat za zcela košer). Pochopitelně to nic neznamená, proces jede dál, za Pernese dočasně zaskakuje jeho věrný komorník, s Ústavem je konec. Na rozdíl od doby Antonína Novotného, kdy probíhaly nejrůznější likvidace tohoto druhu běžně a hladce, to však likvidátoři nemají zatím správně ošetřené: vybrali si špatného zahajovače a ten se tak nějak neprosadil. Ať si z toho nedělají těžkou hlavu, chybami se člověk učí. Po volbách už to půjde všude jako na drátku.

Čtvrtek 13. května: senátor ODS Nedoma, kterému na podzim vyprší mandát a už nekandiduje, dostal prý nabídku od jakéhosi zprostředkovatele, který shání vhodné kandidáty pro různé strany, mj. Věci Veřejné a TOP09. Dotyčný mu nabídl nejen plné uhrazení volebních výdajů, ale i „podíl na finanční odměně státu za výsledek voleb“ (cituji dle Práva). Historka vypadá krajně nepravděpodobně, nabídka podílu na odměně za volby mi připadá nesmyslná a nechce se mi věřit, že by o zájemce pracovat či spíše sedět v senátu byl v „bových“ stranách tak malý zájem, aby musely po vojensku verbovat mezi těmi, co právě ze senátu vypadli a o jejichž politické úspěšnosti lze mít pochybnosti.

Jiří Paroubek hodlá na poslední chvíli prosadit do volebního programu své strany některé velmi přitažlivé prvky. Tak například na kandidátkách stran pro příští volby musí být minimálně třetina žen. Dalo by se ještě rozhojnit: dále třetina plešatých (asi jenom z celkového počtu mužů, pokud to ovšem genderoví aktivisté nebudou považovat za projev sexismu), proporční zastoupení blonďáků a blonďaček (podle toho, jak jsou zastoupeni ve společnosti). Možná by bylo užitečné, kdyby svého zástupce měli i analfabeti, jsou-li u nás ještě takoví. Dalším pozoruhodným návrhem je vytvoření Rady konsensu. Tato rada by měla zajistit vznik "férového mechanismu" komunikace mezi vládou a opozičními stranami stejně jako neparlamentními stranami. Návrh vychází ze specifické situace, kdy předsedou nejsilnější strany je individuum, které si existenci takové instituce typem své psýchy přímo vyžaduje, ba vzhledem k jeho specifikům by se mělo vlastně jednat spíš o tým dobře secvičených svalovců, ovládajících nejen nuance psychologie (poučit by se mohli ze zkušenosti antikonfliktních týmů policie ČR), ale pro všechny případy taky hmaty a chvaty. Vzhledem k úsilí ČSSD o proporční zastoupení mužů a žen by v týmu měly být zastoupeny i dámy vybavené podobně jako hrdinka známého seriálu Xena – princezna bojovnice (slovo princezna je třeba vypustit, mám dojem, že odporuje našim zákonům).

Je překvapivé, že české noviny komentují výsledky průzkumu Factum Invenio, o nichž jsem psal včera, jako „vítězství pravice“. Odkud vědí, že Věci veřejné jsou „pravice“? Věci veřejné jsou strana, která svou orientaci přizpůsobí momentálním politickým okolnostem. To je jediná konstanta, na niž je u ní možné se spolehnout.

V Izraeli panuje tradiční přesvědčení, že Češi (tj. Československo) pomohli Izraeli v těžkých chvílích před vznikem státu, a v té souvislosti vděčnost. To by myslím chtělo trochu korigovat: Gottwaldova ČSR pomohla Izraeli, protože to dostala od Stalina befélem, a Gottwaldova a postgottwaldovská ČSR, později ČSSR, pomáhala rovněž na ruský befél všemi silami jeho arabským nepřátelům. Mluvím o československém státu, ne o obyvatelích, ti do toho neměli co mluvit. Já jsem naopak vděčen Izraeli za to, jak v roce 1967 ukázkově nařezal stonásobné arabské přesile (vyzbrojené taky československými zbraněmi) a dokázal, že i bolševik (který Araby vyhecoval a vyzbrojil) a jeho spojenci mohou dostat pořádně do kožichu. Byl to po kubánské krizi další signál smrtelnosti „třetího Říma“, další světýlko naděje v tunelu „reálného socialismu“.

Odvolaný „předjarní ředitel“ Ústavu pro studium totality Pernes je, jak plyne z rozhovoru pro LN, pln hořkosti: „mouřenín udělal svou práci a může jít“, prohlásil. Poté, co vyhodil, koho bylo třeba vyhodit, vyletěl sám. To je zasloužený úděl lidí, kteří se neštítí brát na sebe takové úkoly. Vzpomínám si, jak kdysi na prahu normalizace potkal jeden můj kolega známého profesora rusistiky, věrného nohsleda režimu od samého začátku, který během čistek rovněž vyletěl, protože se na stará kolena pokusil o lidskou tvář. Stěžoval si mu trpce: tolik let jsem jim sloužil, a oni se mi takhle odvděčili.“ Zaujala mne odzbrojující upřímnost toho vyznání. Pan Pernes může být tedy rád – dopadl relativně dobře,k protože v tomto případě „jim“ (samozřejmě jiným „jim“, ale je ten rozdíl nějak významný?) sloužil jen pár týdnů.

Kdo chce psa bít… Slovenská vláda předvolebně běsní nad chystaným novým maďarským zákonem o státním občanství. V současné době mohou mít maďarské státní občanství všichni Maďaři, žijící v zahraničí, kromě těch, kteří žijí v sousedních státech. Tento právní stav je obludná blbost. Proč v sousedních zemních ne? Totiž je jasné proč, protože se v sousedních státech pořád počítá s tím, že se z „jejich“ Maďarů stanou postupně potichu Slováci, Rumuni, Srbové, Ukrajinci etc. EU by se to asi taky líbilo, i když to přímo neřekne, nemá ráda zbytečné komplikace. Je tedy možné buď státní občanství Maďarům, kteří mají i jiné státní občanství, vzít (tj. zakázat dvojí občanství), ale to znamená připravit je o kousek svobody, nebo výjimku pro sousední státy, která je absurdní a ničím nezdůvodnitelná, zrušit. Pokud se druhé řešení slovenským politikům nelíbí, neměli by hýkat, řvát a skučet, ale snažit se vysvětlit, proč je současný stav OK. Na to vysvětlení bych byl velmi zvědav. Anebo se snažit o politickou dohodu s Maďarskem, a politické dohody se, jak známo, nejlépe dosahují slušnou komunikací - pokud teď zrovna Slováci nevyhráli nějakou válku s Maďarskem, a toho jsem si nevšiml.

Pátek 14. května: Ivan Langer má prý ze dvou zdrojů neověřenou informaci o tom, že v závěru volební kampaně hodlají blíže neurčení provokatéři zaútočit na paní Paroubkovou, případně dokonce i na samotného jejího chotě. Rozhodl se informaci zveřejnit, pevně věří, že by v Lidovém domě nemohl nikdo nic podobného naplánovat. Očividně podrážděný Paroubek vyslovil přesvědčení, za Langer předem informoval policii a že prohlášení učinil po dohodě s ní, aby nemohlo dojít k maření vyšetřování. K tématu, velmi podnětnému (volební kampaň musí mít přece nějaké překvapivé vyvrcholení!!) se vrátíme.

Jedno vyvrcholení je ovšem už připraveno, a sice velký předvolební vyrvál v PS. Mimořádná schůze nebude, vše se odehraje na té řádné, protože důležité věci (protikorupční balíček, přímou volbu prezidenta a zákon o lobbingu) si ČSSD prosadila do jejího programu. „Předvolební mítink“ na schůzi očekávají s jistým znechucením dokonce i komunisté.

MfD zveřejnila s předstihem definitivní výsledky „voleb nanečisto“. MfD i ČSSD mluví o „studentech“, ve skutečnosti jde o středoškoláky od 15 do 19 let. Výpovědní hodnota výsledků, poud jde o preference stran, je skoro nulová, k mimořádně nízkým procentům ČSSD (taktak přelezla 5%) mohutně přispěla indolentní akce sociálních demokratů, především Paroubka a Ratha, kteří se pokusili středoškolákům volby zakázat, přičemž se ukázalo, že k tomu nemají dost sil. Kdyby tuto akci nebyli podnikli, mohli dostat minimálně o pět procent víc. Žádný z meditujících v dnešní MfD tuhletu skutečnost nevzal v úvahu. Sociální demokraté nejprve vzali akci, která měla být jakousi pedagogická výchovou k zájmu o politiku, jako opravdové volby, pak se je pokusili brutálně zakázat a jejich pokus zkrachoval. Jaký mohli čekat výsledek?

Brutálnímu nátlaku ze strany politických protivníků i médií byly podrobeny i Věci veřejné kvůli „Hlídkám VV“. Udělaly tedy to, co strana, která si zakládá na referendu, zpravidla dělá: totiž referendum, a to rozhodlo, že hlídky nebudou. To taky není zrovna triumfální úspěch volební kampaně.

Pokud Maďarsko udělí maďarské občanství i Maďarům žijícím v sousedních zemích (ti byli dosud z možnosti mít dvojí občanství vyloučeni), odebere jim slovenská vláda slovenské občanství. To je svým způsobem inovace Benešova ústavního dekretu 33/1945 Sb. Následovat by měl „odsun“, přičemž Brusel by vyslal komisi, která by dohlížela na to, aby probíhal humánně (slovenští Maďaři by taky jistě měli mít povoleno vzít si s sebou dejme tomu o dvacet kilo víc než kdysi sudetští Němci z českých zemí). „Pokud si Slováci a Maďaři neřeknou, že jsou Evropané, občané společné Evropské unie, a není se proto oč přít, bude zle“, píše v LN Luboš Palata. To si ale zatím v Evropě nikdo z malých zamindrákovaných národů neřekl, zvlášť ne tam, kde je problém(říkají si to např. zrovna teď Řekové?), Slováci jsou Slováci a Maďaři jsou Maďaři, Slováky a Maďary zůstanou, to není folklorní, ale politická záležitost, a organizovat soužití na „evropském“ základě je iluze. Nevím, co se s tím dá dělat, ale syntetické evropanství nic nevyřeší, v tom má Klaus pravdu, spontánně a samozřejmě zatím bohužel neexistuje, a aby mohlo existovat, musí se napřed vyřešit problémy jako je ten slovensko-maďarský.

Místopředseda věcí veřejných Jaroslav Škárka prohlásil na svém blogu: „Do tramvaje nastoupím jenom tehdy, když není zbytí, protože špinavé sedačky, upatlaná madla, ukrajinští dělníci ve špinavých montérkách, kteří se na mě lepí ze všech stran, a smradlaví spící bezdomovci nejsou pro mne lákadla.“ Závidím pan Škárkovi jeho movitost (pokud místo toho jezdí autem) nebo jeho fyzickou kondici (pokud místo toho chodí pěšky). Mám taky dojem, že přehání, protože ji musím používat, má pro mne mj. i tu výhodu, že když si sednu, mohu v ní pracovat (zpracovávat si denní tisk) a mám tedy své zkušenosti. Pan Škárka byl ovšem v souvislosti s tím výrokem prohlášen málem za rasistu, a to mi zase nesedí: pokud jde o sedačky, madla a ukrajinské dělníky, je to přeexponované hodně, pokud jde o spící a neuvěřitelně smrdící bezdomovce, je to přeexponované taky, ale daleko méně. Aby mi bylo rozuměno: nemám nic proti tomu, když se někdo svobvodně rozhodně smrdět jako skunk, ale prosím, aby přitom respektoval mé právo ten smrad nečuchat. Ostatně, k tématu jsem kdysi dávno napsal fejeton, který tu dávám k dispozici.

Pondělí 17. května: Podle průzkumu agentury STEM by ČSSD spolu s komunisty získali v Poslanecké sněmovně malou, ale zjevně dostačující převahu 3 mandátů. Přitom ČSSD proti minulému průzkumu tratila tři mandáty, ODS získala 7 navíc. Hlavní problém ovšem je, že KDU-ČSL by se s 3,9% vůbec nedostala do parlamentu. Tohle číslo vypadá na první pohled dost nízké. Průzkumy se teď od sebe liší v podstatě tím, zda se lidovci dostanou do parlamentu nebo ne. Pokud ano, Paroubek nebude schopný vytvořit menšinovou vládu s komunisty v zádech, pokud ne, tato možnost zůstane otevřená. Pro strany jako lidovci nebo VV bude jednodušší (ba asi jedině možné) udělat vládu s Paroubkem jen tenkrát, když nebude mít komunisty v záloze jako rezervu. Vzhledem k chaotické situaci před volbami a politickým tlakům ze všech stran mi výsledky průzkumů nepřipadají příliš spolehlivé. V každém případě pokud nebude mít Paroubek možnost vytvořit menšinovou vládu s podporou komunistů (i kdyby pak této možnosti ve skutečnosti nevyužil) nebo pokud nevznikne něco jako pat nebo situace blízká patu, bude mít Paroubek ve vlastní straně nepříjemný problém.

Vyšponovaná politická atmosféra těsně před volbami vede strany k tomu, že se upínají k průzkumům veřejného mínění, které si nechaly pořídit na vlastní objednávku. Jiným zjevně nedůvěřují. ČSSD dokonce spolupracuje (kromě STEM) ještě se dvěma agenturami, které nechtějí zveřejnit svá jména. „Agentura pro výzkum veřejného mínění, která si nepřeje být jmenována“ je nový prvek v našem politickém životě. Pokud to takhle půjde dál, stane se celá ČR „státem, který si nepřeje být jmenován“. Průzkumům veřejného mínění je věnována naše dnešní glosa.

„Politické strany, pleťte se co nejméně do našich životů. Neotravujte nás svým hašteřením. Věnujte se v tichosti správě země, k tomu dostanete od nás mandát. A pokud bude političky a politiky v příštích letech vidět co nejméně, budeme spokojenější“, píše v MfD Viliam Buchert. Jak vidno pro české politické komentátory (a tedy i pro českou veřejnost) jsou politické strany jen servisní organizace, které si oni najímají pro správu země (se správou země správný český občan nechce mít nic společného, není to jeho věc, že by na tom taky trochu zamakal, ho ani nenapadne). Podle toho taky české politické strany vypadají. Mají mohutný ekonomický servis, vycvičené pořádkové oddíly, nanejvýš ještě skupinu odalisek, která jim více či méně obnažená dělá image, a v podstatě žádné členstvo. Jak to může dopadnout, když člověk hodlá pronajmout svou, řekněme to pateticky, vlast, do správy nějaké v podstatě cizí firmě! A to v tomto případě jde aspoň o firmu v zásadě českou, nikoliv nějakou filiálku, jejíž centrála sídlí na území „bývalého Sovětského svazu“. Toto pojetí politických stran je naprosto nezodpovědné. Pokud se na politice aktivně nepodílí většina veřejnosti, nebude politika nic jiného než šaškárna spojená se zlodějnou. A mohou za to ti, co si politické strany najímají, aby se „v tichosti věnovaly správě země“ V tichosti se mají správě země věnovat aspoň trochu všichni občané, jinak to nejsou občané, nýbrž jen vychcaní mužici, a podle toho to s nimi taky dopadne.

Jinak se v českém „pohraničí“ zabydluje ruskojazyčná komunita. Teď se po Karlových varech prý stávají dvojjazyčným městem Teplice. Nic proti tomu, Sudeťáci nás zradili, nelíbilo se jim u nás, bestiím, teď to vyzkoušíme s našimi slovanskými bratry z východu, máme s nimi ty nejlepší zkušenosti. Vždycky když si vzpomenu na naše osvoboditele, jak v srpnu 1968 na tancích ověnčených šeříky projížděli jásající Prahou, orosí se mi oči dojetím. Leč vážně: ruští představitelé se za rok 1968 omluvili (Putin dokonce dvakrát), berme ty omluvy vážně; že bychom z nich vytřískali nějaké odškodnění za zpustošení naší vlasti v letech 1948-89, je směšná představa, ostatně jsme si o ně sami řekli a mnozí z nás se na něm mohutně podíleli. Jen by nebylo dobré se tvářit, že tato mohutnící migrační vlna není nebo v dohledné době nebude politický problém.

Jiří Paroubek se, stejně jako Achilles v Iliadě, udobřil a rozhodl se, že už dále nebude trestat reakční deníky za to, že o něm neopíší hezky. Reakční týdeníky ovšem trestat bude (to ho tolik nepálí). Věřím, že v MfD a v Lidovkách lítají špunty od šampusu. Náš budoucí vládce (všimněte si, že nepíši diktátor) je přísný, ale „slitovný“. Sláva mu!

Jinak se nemohu zdržet poznámky, že pozitivně-negativní reklama ODS na str. 5 v LN s andělem Nečasem a čertem Paroubkem mi připadá stupidní. Je v ní něco rudoprávního. Ať se v ODS starají o své anděly a ne o cizí čerty.

A pokud jde o šéfanděla ODS, píše o něm dnes v LN Petr Kolář: „Lídr ODS Petr Nečas ve své nové roli pořádně vyrostl. Po devatenácti letech si konečně uvědomil, že pokud chce stranu vést i nadále, musí si v ní vytvořit „hlasovací mašinu“ na kongres.“ Mně jako jeho nejvýraznější počin připadá, že mu v současné době z Klausovy zadnice koukají už jen polobotky. Straně to zatím výrazně nepomohlo a v klausovské mediální lobby z toho panuje jakási frustrace. Pan Martin Weiss lituje toho, že ODS nenašla sílu a odvahu k reformním kokům aspoň tak před rokem. Měli jí tenkrát pomoci tak výrazně, jako jí pomohli teď sundat Topolánka. ODS je v rozkladu a mocně se na ní živí strany jako TOP09 nebo Věci veřejné. Těžko jim to vyčítat, „kde je mršina, slétají se supi“. Reforma cestou „vylikvidování“ Topolánka na pochodu k volebním urnám se hradní lobby moc nepovedla.

Čas předvolební mi bohužel nedovoluje se soustavně věnovat textům Luboše Palaty na téma Maďarsko, které opět nabývají na síle. „Místo mizejících hranic mezistátních chce nová maďarská vláda posílit etnické hranice, které jsou pro Budapešť stále ještě výhodnější. To je přece drzost! Správné by podle Palaty bylo, kdyby trpělivě počkala, až Fico a spol. udělají ze všech Maďarů na Slovensku v procesu evropeizace Slováky. Mimořádná drzost je taky srovnávat situaci v Maďarsku se situací v Gruzii. Od Maďarska byli odtrženi Maďaři, součást maďarského národa, a národ je v naší oblasti zároveň etnický i politický útvar. Osetinci ani Abchazové nebyli naproti tomu Rusové a navíc byli aspoň v případě Abcházie na to území Abcházci Rusy importováni v době, kdy se začal konflikt s Gruzií vyostřovat. Gruzie tyto oblasti neukradla, kdežto ČSR s požehnáním Dohody maďarské oblasti dnešního Slovenska ano. Hranice dnes měnit nelze a nikdo je měnit nechce, ani Orbán ne, a Palata to moc dobře ví. Je ale drzost tvářit se, že se proto nedá dělat vůbec nic. Poklus překrýt sajrajt vzniklý v důsledku dvou světových válek plachtou EU je příliš jednoduché řešení a nebude fungovat. V Bruselu si s tím vědí a budou vědět rady stejně málo, jako ČR s romským problémem.

Úterý 18. května: Pivovar Bernard slibuje každé třídě střední školy, kde se aspoň osmdesát žáků-prvovoličů zaváže, že půjdou volit, sud piva (odměněno bude prvních 250 tříd, které se přihlásí). Pro podobnou individuální soutěž prvovoličů je vyhrazeno tisíc bas piv. Odměnění si mohou vybrat mezi alkoholickým a nealkoholickým pivem, volba bude, řekl bych, snadná. Ředitel humpoleckého gymnázia (kde pivovar sídlí) považuje spojení podpory volební účasti s alkoholem za nešťastné. Proč? V téhle zemi je bez alkoholu těžko žít, člověk na to většinou přijde až v době, když už se musí drasticky omezovat (vždycky, když vidím v televizi pana Paroubka nebo jeho choť, zmocňuje se mi skoro nepřekonatelná chuť dát si tři panáky. Bohužel nemohu) . Pokud tu chce aktivní člověk s jakousi politickou zodpovědností vydržet, musí se občas zmastit (to ještě není to nejhorší, protože pokud chce někdo takový vydržet např. v Rusku, musí se stát notorákem).

Lichtenštejnské knížecí rodině bylo laskavě povoleno, aby na své útraty opravila chátrající rodinnou hrobku (je v ní pohřebeno cca. 50 členů rodiny). Hrobka patří všemu československému lidu na rozdíl od Svatovítské katedrály jen ideálně, formálně – právně patří řádu Paulánů, kteří právo Lichtenštejnů na vlastní hrob jako křesťané respektují (to je ovšem jejich skoukromá záležitost, státu do toho nic není). Financovat opravu nebude Lichtenštejnské knížectví, nýbrž jen Lichtenštejnové jako soukromé osoby. Veškerý lichtenštejnský majetek byl u nás zabaven na základě Benešových dekretů, ačkoli Lichtenštejnové nebyli němečtí státní příslušníci, nýbrž lichtenštejští státní příslušníci. Zde se prezident Beneš a spol. dopustil ovšem jisté nedůslednosti, kterou by měl teď jeho dnešní velký nástupce na Pražském hradě napravit a zabavit podle Benešových dekretů celé Lichtenštejnské knížectví. Mohl by tam pak jezdit zadarmo lyžovat.

„Volič, který nepochopí Kalouskovu složenku, se asi nevyzná v žádném z těch témat, a je tedy zcela bezmocný proti kanonádě primitivní politické reklamy, jejíž ubohost většinu lidí pobuřuje“, píše dnes v MfD Karel Steigerwald. Řekl bych navíc, že člověk, který nepochopí Kalouskovu složenku, zjevně v životě žádnou složenku neviděl, nedostal ani nevyplňoval.

Rovněž v Právu píší, že premiér Fischer musel zrušit cestu do Šanghaje, protože by ho tam nepřijal ani starosta (Fischer si totiž dovolil před časem dát najevo nespokojenost s porušováním lidských práv v Tibetu). No a co má být? Dáme si kvůli tomu nohu za krk? Čína nás jistě k životu nepotřebuje, ale my ji taky až tak moc ne. Ne natolik, abychom se kvůli ní chovali jako kurvy.

Středoevropan Luboš Palata se činí. Maďarská menšina prý vadí „i mnoha českým nacionalistům, protože až dosud ukazovala, že to šlo po válce udělat i jinak než vysídlit a vyhnat tři miliony českých Němců“. To je třeba si upřesnit, jak jinak: za prvé, na všechny slovenské Maďary se vztahovaly Benešovy dekrety se vším všudy. Divoké vyhnání probíhalo podobně jako v českých zemích. S vyhnáním „klidným“ bylo třeba počkat na rozhodnutí Pařížské mírové konference z r. 1946, jejímž úkolem bylo uzavřít mírové smlouvy s Hitlerovými spojenci (což se taky stalo). Tam se proti českému a slovenskému požadavku na „odsun“ Maďarů ze Slovenska postavili ostře západní spojenci, zejména USA, a ani Rusové nebyli moc nadšeni, už jim bylo jasné, že schrasmstnou jak ČSR, tak Maďarsko, a proč si komplikovat situaci stěhováním otroků jedné své kolonie do druhé. A tak byli „Čechoslováci“ odkázáni na dvoustranné jednání s Maďarskem o tzv. výměně obyvatelstva: výměna probíhala tak, že za každého Slováka z Maďarska, který se dobrovolně přihlásil k repatriaci (jeho slovenství se zvlášť důkladně nezkoumalo, a tak té příležitosti využila spousta Maďarů, kteří měli máslo na hlavě z doby Szálasiho diktatury) byl násilím deportován do Maďarska jeden slovenský Maďar. Protože byly takto „vyměňovány“ celé rodiny, převýšil počet vyhnaných Maďarů počet „slovenských navrátilců“ (teoreticky by tomu bylo mohlo být i naopak, v praxi se to kupodivu v takových případech nestává) a dosáhl počtu cca 90 000 lidí. Dále bylo podle Benešova dekretu o pracovní povinnosti deportováno asi 45 tisíc Maďarů do českých zemí, hlavně do tzv. pohraničí (tak se po r. 1945 říká Sudetám) na nucené práce. Byli deportováni dočasně, ovšem na neurčitou dobu, po roce 1949 se směli formálně vrátit, vrátila se asi polovina, tj. ti, jejichž majetek nebyl mezitím úplně rozkraden. Pouze jedno opatření bylo ve srovnání s tím, co se dělo v českých zemích, „liberální“ (zjevně je to to, co středoevropan Palata dává „českým nacionalistům“ za vzor): každý Maďar, který v sobě pod tlakem okolností (nezapomínejme, že svoboda je poznaná nutnost, že, pane Palato) objevil slovenské kořeny, mohl se přihlásit za Slováka (tj. etnického Slováka). Pokud byla jeho žádost shledána oprávněnou, byl přijat do slovenského národa, obdržel slovenskou národnost a přestaly se na něho vztahovat Benešovy dekrety. Čili, šlo to jinak, ale jednak to nebylo nic moc, a jednak to bylo proto, že „odsun“ neschválily velmoci. Vzhledem ke všem těmto okolnostem bych se tím moc nechlubil.

Paroubkově předvolební koalici se podařilo protlačit Poslaneckou sněmovnou tzv. „protikorupční balíček“, umožňující státním orgánům, aby provokovaly a následně postihovaly trestnou činnost, podobně jako to dělala StB za totáče, a zajišťující beztrestnost zločincům – práskačům. S návrhem nesouhlasil dosud žádný právník (ani nejvyšší státní zástupkyně a ministryně spravedlnosti) a dokonce ani Petr Uhl. Jde ovšem víceméně o gesto, Senát návrh nejspíš vrátí a Sněmovna už ho nestihne do voleb projednat. Ale není to gesto prázdné, ukazuje, pro co pro všechno najde Paroubek podporu u lidovců a zelených (o přeběhlicích ani nemluvě).

Středa 19. května: Do voleb zbývá zhruba týden. Dnes byly zveřejněny výsledky průzkumů agentury CVVM, včera preference v Moravskoslezském kraji pro Otázky Václava Moravce. Moravskoslezský kraj je poněkud specifický, jakýsi protějšek k Praze. Výrazně by zvítězila ČSSD, na „pravici“ je tříšť stran, které (zatím ještě pořád) dominuje ODS. Protože by se podle výsledků v kraji dostala do Poslanecké sněmovny i KDU-ČSL, byl by celkový výsledek vyrovnaný s tím, že občanský tábor svou pestrostí a roztříštěností slibuje povolební chaos, kdežto postkomunisté (Paroubkova ČSSD a KSČM) to mají jednodušší – jsou to jen dva subjekty a snáze se dohodnou, protože mají k sobě ideově blíž (ČSSD je jakási KSČM s lidskou tváří a s předbolševickou sociální demokracií má společné jen jméno). Podle celostátního průzkumu CVVM by se naopak KDU-ČSL (o zelených ani nemluvě) do Poslanecké sněmovny nedostala. I tady má ČSSD obrovský náskok před ODS (zhruba 11%), postkomunisté by vyhráli v přepočtu na mandáty 103 ku 97. ODS od března ztrácí, výměnou na špici si tedy spíš ublížila než pomohla. Je zcela zjevné, že za prvé podle průzkumů klíčový význam bude mít to, zda se lidovcům podaří překročit pětiprocentní hranici (není to zatím vyloučené), a za druhé, že hlasy pro zelené jsou utracené hlasy pro případnou budoucí proti – postkomunistickou koalici (hlasy omylem vhozené do koše místo do volební urny), a tedy fakticky hlasy pro Paroubka. Výsledek Zemanovy strany je lhostejný, bere hlasy zprava i zleva a do PS se nedostane ani náhodou. A konečně: co budou dělat po volbách Věci veřejné, je naprosto nejasné. Paroubkovo vítězství o tři mandáty (s komunistickou podporou), které vyplývá z průzkumu CVVM, bude dostatečné k tomu, aby se náš polistopadový politický svět důkladně proměnil. Přesněji řečeno bude to od listopadu 1989 zatím nejdůkladnější politická změna.

Vzhledem k významu hlasů pro KDU-ČSL mohou sehrát nezanedbatelnou úlohu povodně na Moravě. Ne snad proto, že by jedni politici v poodnovém populismu přebili druhé, ale protože lidé tam budou mít spoustu přízemních, ale reálných a velmi pochopitelných starostí a na účast ve volbách jim možná nezbude čas. V této oblasti je KDU-ČSL tradičně podstatně silnější než třeba v Čechách. A v případě tak malé podpory, jakou má KDU-ČSL celkem, mohou o pádu pod 5% hranici rozhodnout řádově stovky hlasů.

Jiří Hanák píše v Právu: „Vždyť Německo, příliš silné a velké pro malý kontinent, ponecháno samo sobě bylo vždy nebezpečné sobě i sousedům (nevím, jak bylo nebezpečné sobě i sousedům ve čtrnáctém století, bd). Avšak integrované do společné Evropy plní roli lokomotivy, která do značné míry i finančně táhne Unii.“ Jinými slovy, aby Německo nebylo nebezpečné, je třeba mu nasadit za krk několik vychcaných pijavic, které mu budou ssát krev, aby na tom nebylo až moc dobře a nemělo roupy. Zatím se to (s Řeckem) daří znamenitě. Jen nevím, jak si od podobné politiky může někdo slibovat něco dobrého.

Lukáš Jelínek se pozastavuje nad tím, jak vypadají politické preference středoškoláků. Tíhnou doprava, někteří i k extremismu. Chyba je v tom, jak jednostranně jsou orientovaní jejich pedagogové. „Docela rád bych byl muškou a tiše naslouchal moudrům, která někde mladí slýchají v hodinách dějepisu a základů společenských věd.“ Řešení je prosté: bude třeba nasadit profesionální mušky (lidově se jim říká fízlové) a podle jejich hlášení pak nevhodné pedagogy vyházet. Paroubek to po volbách zvládne. A zároveň by se vyplatilo zvednout dolní hranici aktivního volebního práva třeba na 60 let. To by taky výrazně pomohlo.

Volební stan ČSSD na Palackého náměstí v Kutné Hoře smetlo večera nákladní auto a zranilo dva aktivisty strany. Místopředseda Urban předčasně prohlásil, že šlo o nehodu (automobil, který přivezl propagační materiály strany, „se odbrzdil“). Paroubek nepochybně uvede tento kapitulantský výrok na správnou míru. V pozadí je Ivan Langer a modrý tým.

Je fajn, jaké nadšení se šíří mezi českými intelektuály nad tím, že se konečně mluví i o „německých obětech“ pražského povstání (naposledy Petr Zídek v dnešních LN). Jistě, je dobře, že se o tom mluví. Ale to, o čem se mluví, totiž tzv. „excesy“ nejsou podstatou věci. Podstatou věci jsou Benešovy dekrety a vyhnání tří milionů českých Němců. Tzv. excesy jsou jen omáčkou, bez níž by to nešlo: aby se tři miliony lidí nechaly okrást o veškerý majetek a vyhnat jako zvířata ze svých domovů, je třeba dosti ukrutného teroru. S vlídností a v rukavičkách se takové prasárny dělat nedají. Snad se po čase začne mluvit věcně i o těchto podstatných věcech, bez vykrucování na „příčiny“ a „následky“ a na to, že to tenkrát dělali všichni.

Středoevropan Palata čaruje dnes v LN se slovy „Uhersko“ a „Maďarsko“. Uhersko tu bylo před Trianonem, Maďarsko po Trianonu. Uhersko bylo podle něho zjevně něco úplně jiného, něco, v čem Maďaři nehráli o nic významnější roli než např. Slováci. Houbeles. Slovenský politický národ vznikl v první polovině devatenáctého století. To není žádná hanba. Důležité není být starobylý. Důležité je např. nechovat se jako prase. Finové nejsou tak starobylý národ jako Češi, akorát v současné době asi tak desetkrát civilizovanější. Uhersko a Maďarsko jsou v češtině synonyma, jen „Uhersko“ je starší, archaický výraz pro Maďarsko. Je odvozeno od jména tureckého kmene (nebo kmenového svazu) Onogurů s nímž Maďaři přišli na své cestě do Evropy do styku (odtud taky jména Ungarn, Hongrie, Hungary, Věngrija).

Čtvrtek 20. května: Lídr Nečas ve své straně příliš neuspěl s návrhem, aby kandidáti na ministry, ale i poslanci ODS odešli ze státních, soukromých i obecních firem. Pak prý stanovisko „upřesnil v tom smyslu, že se má týkat jen kandidátů do vlády“. Zdá se, že reforma strany naráží, na tom by nebylo nic zvláštního. Pozoruhodné je, že zprávu o Nečasově ústupu Právu sdělil „jeden z místopředsedů ODS, který si nepřál být jmenován“. Teď už zbývá, aby ji potvrdil (nebo vyvrátil, vztahy lídra s místopředsedy nejsou, jak se zdá, ideální) lídr strany, který si nepřeje být jmenován.

Zveřejňování předvolebních průzkumů je povoleno do pondělka. Pak nastává povinné ticho až do chvíle, kdy se uzavřou volební místnosti.

Kalouskova složenka tím či oním způsobem znepokojila 41% lidí, 44,4% se necítí dotčena. Podle 42% lidí je správné, že Kalousek upozornil na státní dluh, 51% lidí si to nemyslí. Za nezdařilou považuje akci 61% lidí, za zdařilou 33,5%. Je nepravděpodobné, že by TOP09 volilo víc než 33,5% lidí. O složenkové akci mluví tak či onak každý. Kalousek i TOP09 mohou být spokojeni, povedlo se.

Včera večer kdosi (už znovu) nastřel chodník před sídlem KSČM v Praze červenou barvou. Smysl podobných akcí mi uniká. Komunisté na tom budou tím hůř, čím víc lidí přijde k volbám, a ne čím víc lidí si zničí v ulici Politických vězňů boty.

Španělský soudce Garzón hodlal bez ohledu na amnestii z roku 1977 (umožnila změnu režimu ve Španělsku v demokratický) vyšetřovat případy lidí, kteří zmizeli během vlády diktátora Franka. Byl suspendován a obviněn ze tří trestných činů. To je OK, slušný režim se nepozná v první řadě podle toho, že hodlá vyšetřit všechna podezření z trestných činů, ale že dokáže držet slovo.

Petra Paroubková se sešla s volebním lídrem Věcí veřejných Bártou. Schůzku domluvil (a zúčastnil se jí) podnikatel Jaromír Soukup, který už předtím asistoval u úspěšného odpálení Topolánkovy vlády. S Bártou a Radkem Johnem se už předtím sešel lídr ODS Nečas. Expředseda ODS Topolánek se sešel na soukromé schůzce s Paroubkem, předseda ČSSD ho ujisti, že kdyby snad v budoucnu něco potřeboval, může se na něho s důvěrou obrátit (a způsob, jakým se ODS Topolánka zbavila, přirovnal k chování vlčí smečky, proč ne, může si to dovolit, on s tím přece neměl tentokrát opravdu nic společného). Samozřejmě, podobná jednání patří k politice. Už pouhé aranžmá však může způsobit, že si člověk připadá tak trochu jako zvířátka v závěru Orwellovy Farmy zvířat. K tématu se volně váže naše dnešní glosa.

Z poslední „přesilovky LN“ s lídrem Nečasem dýchá jakási druhoplánová spokojenost s tím, jak to nakonec s tou výměnou v ODS klaplo. Podle Ondřeje Štindla Nečas v mnoha ohledech působí jako protiklad Mirka Topolánka, vystupuje zdvořile a odměřeně, Zbyněk Petráček zdůrazňuje, že v poměru k Rusku se zase od Topolánka až tak neliší. Petr Kolář se zmiňuje o lídrově despektu k malým stranám. ODS ovšem už není to, co bývala, díky lídrovi se od jeho nástupu v preferencích ještě o něco zmenšila a jak to bude vypadat po volbách, ví sám Bůh. Nad velikostí ODS se vznáší velký otazník, vypadá to, že míří do druhé ligy (mezi KSČM, TOP09 a Věci veřejné) a na špici zůstane osamělá ČSSD. Pokud se tak stane, je ovšem velmi pravděpodobné, že ODS v tomto společenství zaujme čestnou pozici „největšího z trpaslíků“. Docela bych to Klausovi a jeho mediální lobby přál.

Pátek 21. května: Není pravda, že by Věci veřejné jednaly s ČSSD, nýbrž je pravda, že Věci veřejné nejednají s ČSSD, a to ze dvou důvodů. Za prvé, údajné setkání je pouhá souhra náhod: Pan Bárta měl schůzku s panem Soukupem v restauraci Soho, pan Soukup tam náhodou obědval s paní Paroubkovou a s její malou dcerou. O politice nepadlo ani slovo. Pan John pak (za druhé) vysvětlil, proč o politice nemohlo padnout ani slovo: za Věci veřejné nejedná pan Bárta, ale on. Mohlo tedy jít buď o soukromou schůzku, nebo o náhodné setkání. Nejspíš šlo o obojí, totiž o soukromou schůzku, která se uskutečnila čirou náhodou. Vysvětlení mi svou věrohodností připomíná jiné, které kdysi podal pan Vladimír Železný o svém setkání se slovenským premiérem Dzurindou (pro pořádek zde připomínám svůj komentář k němu, kdyby se trochu oprášil, hodil by se i na dnešní souhru náhod).

Z průzkumu, který si objednala u agentury Median Mladá fronta Dnes (týká se toho, kdo má být premiérem, kdo má naopak z politiky odejít, kterou stranu lidé mají nejvíc neradi atp.), vyplynulo, že 40% respondentů (daleko nejvíc) si přeje odchod předsedy Paroubka. Současně si nejvíc respondentů, i když zdaleka ne 40%, přeje téhož Paroubka za předsedu vlády. Na základě toho prý vznikl v ČVSSD plán, podle něhož by po volebním vítězství a v případě odporu případných menších koaličních partnerů k osobě pana Paroubka svého předsedu upozadili výměnou za slib, že ho všichni poslanci vládních stran budou v r. 2013 volit prezidentem. Kdo s tím plánem přišel, není jasné, rozhodně to nebyl sám Paroubek, kterému se plán víc než nelíbí. Poukazuje na to, že za tři roky už taková dohoda vůbec nemusí platit (vychází přitom zřejmě ze svých zvyklostí). Zrovna v téhle věci se mu ani trochu nedivím. Průzkumu agentury Median se věnuje naše dnešní glosa.

Rovněž Mladá fronta dnes uspořádala, pravděpodobně podle vzoru středoškolských „Voleb nanečisto“, internetové zkusmé volby, jichž se zúčastnilo skoro 64 tisíc čtenářů. V přepočtu na mandáty by podle nich získala nejvíce mandátů TOP09 (92), následována ODS (66), Věcmi veřejnými (26) a zelenými (16). ČSSD by (podobně jako lidovci) nepřekročila 5% hranici. Vypovídací hodnota výsledku je se středoškolskými volbami srovnatelná, chybí tu jen DSSS a Pirátská strana.

A konečně poslední věc z oboru průzkumů, oblíbená a tradiční soutěž o nejdůvěryhodnějšího stranického politika, pořadatelem je tentokrát CVVM. Vyhrál s přehledem Radek John, jak by ne, nestačil ještě nic zkazit, protože taky nic neudělal. Druhý je Schwarzenberg (ten už se provinil, byl ministrem zahraničí). Následuje Zeman, ten toho zpatlal dost, jenže je to už dávno. A teprve pak následují lidé politicky činní. Politická soutěž krásy je věc nezajímavá, může vzbuzovat v politicích pocity žárlivosti (hodný trpitel Sobotka Bohuslav předběhl svého šéfa Paroubka), ale to je tak všechno.

Sobota 22. května: V Právu komentují průzkum popularity politických lídrů, který pořídila CVVM a o němž jsme včera psali. Lidé prý dávají najevo, že mají dost politiků velkých stran a nahoru posílají nové tváře. To je dobré: druhý skončil Schwarzenberg, třetí Zeman, nazývat je novými tvářemi je opravdu odvaha. Ostatně pan John taky není nová tvář, jen aktivní politiku si dosud nezkusil. Víra v nové tváře má v sobě něco pověrčivého a mystického. Když budu mít zdravotní průšvih a budu chtít, aby mi ho někdo vyléčil, nebudu se asi pídit po nové tváři.

Expředseda ODS Topolánek se poprvé od svého sesazení veřejně vyjádřil k společenskému problému: považuje prof. Dvořákovou, která vyšetřuje kauzu udělování titulů na plzeňských právech, za věcně, odborně i politicky nekompetentní a žádá její odvolání. Byla prý po dlouhá léta hlásnou troubou Lidového domu. Přiznám se, že poslednímu dojmu jsem se marně bránil, že mluvit o „statečném vystupování“ paní profesorky ve věci plzeňských práv či o tom, že se projevila jako „mravně silná osobnost" považuji za nadsazené, sehrála prostě svou šarži heroiny v mediálně atraktivní šou. Na druhé straně bych si vůbec netroufl tvrdit, že plzeňské problémy jsou vycucané z prstu a není mi příliš jasné, proč pan Topolánek cítí potřebu tenhle problém medializovat týden před volbami. Zkrátka: si tacuisses…

Složení Sněmovny by se mohlo změnit navzdory přání politických stran, píší dnes v Právu (a to pomocí preferenčních hlasů, jak to požaduje iniciativa Defenestrace 2010). Nebylo by nejjednodušší politické strany zrušit? Pak bychom nejspíš žádné preferenční hlasy nepotřebovali. A ještě lepší by bylo zrušit volby. Což se ostatně možná zase na nějakou dobu stane.

Předvolební aktivity ČSSD vyvrcholí podle volebního lídra Tvrdíka ve čtvrtek ráno, kdy strana na frekventovaných místech, např. před fabrikami a na nádražích, rozdá přes sto tisíc koblih. To je naprosto vynikající nápad, bohužel, stroze vojenský mozek ing. Tvrdíka ho nedokázal dotáhnout do konce. Proto se záhy (pokud možno už zítra) k tématu vrátíme.

Jiří Paroubek poskytl velký rozhovor Právu. Na začátku se sice dost zapotil, v něčem má nepochybně pravdu (např. Když se ohrazuje proti stupidním billboardům ODS, na nichž je usměvavý Načas a jako protiklad „hodně defétisticky se tvářící Paroubek“ (to je řečeno hodně jemně). Paroubek sem, Paroubek tam, stranickou propagaci tohoto typu považuji za neslušnou a stupidní. Jinak se pan Paroubek dušuje, že až vejde hlavním vchodem do Strakovky, neprovede žádnou noc dlouhých nožů, kvalifikovaní lidé se nemusejí bát o práci, „na rozdíl od protéžé pánů Šnajdrů a podobných“. Totéž říkával v roce 1969 dr. Husák blahé paměti: poctiví pracující se nemají čeho bát (rozuměj na rozdíl od nepoctivých nepracujících). Tenkrát jsem si mohl říkat: jen sic kecej, svině, stejně tě přežiju. Teď je mi aspoň zjevné, proč je třeba věřit v Boha.

Volby jsou na obzoru, a podle toho, co píše MfD, se aktivizují ti, kteří naši politiku z pozadí řídí: Jaroslav Tvrdík, Vít Bárta (netřeba představovat), radní ODS v Praze 10 Tomáš Hrdlička (údajně šedá eminence ODS v Praze a zároveň “architekt strany Věci veřejné“ tedy pozdrav Pán Bůh). Předsedové stran (ODS, Věcí veřejných, ČSSD) o setkání údajně nebo skutečně nic nevědí. Řekl bych, že nic neví pan Nečas, na jeho místě bych se tím nechlubil. Pan Tvrdík přitom údajně pana Hrdličku nezná, pan Hrdlička připouští náhodné setkání (s panem Tvrdíkem, který ho nezná), podle pana Bárty jde o blbost. Martin Komárek považuje podobné schůzky za běžný folklór, já bych řekl, že je to drzost, jaká tu ještě nebyla. Funguje opravdu česká politika jako loutkové divadlo? Naše politické strany jsou ve smutném stavu, protože od převratu spousta okázale apolitických estétů považuje politické strany a politiku všeobecně za něco podřadného a opovrženíhodného. Tak dlouho jste o tom žvanili, až se Vám to podařilo – vaší indolencí, ostentativním nezájmem a pohrdáním - vytvořit.

Kmotři se chystají na Nečase, straší v MfD. Údajně hned po volbách. Nebojme se: pokud zůstane pan Neřas pevně zakotven v zadnici pana prezidenta a bude mít v zádech mohutnou mediální lobby, jíž vévodí MfD, nic mu nehrozí.

Pavel Kohout (ten spisovatel, ne ten ekonom) upozorňuje v MfD, že v Rakousku mají SPÖ a ÖVP, tedy dvě největší strany, ve srovnání s ČSSD a ODS víc než desetkrát tolik členů. „To říká vše o násobku kvality, kterou nabízejí voličům k výběru“. To je pravda do slova a do písmene. Tam, kde se politikou a politickými stranami pohrdá, mění se politické strany pozvolna, jak by řekl sv. Augustin, v peleš lotrovskou.

Josef Chuchma se v MfD projevil jako člověk sociálně citlivý. Respektive byl k tomu přiveden cestou zahanbení: cestoval v tramvaji s jakousi mimořádně smrdící bezdomovkyní. Všichni si od ní štítivě odsedávali, vytvořilo se jakési srozumění sociálně necitlivých. Tuto falešnou solidaritu prolomila mladá dáma, která dala smraďošce dvě stě korun. Dojemné. Jen si dovoluji zapochybovat o tom, že si obdarovaná z té sumy koupila aspoň jedno mýdlo.

MfD poskytl rozhovor Miloš Zeman, politický velikán t. č. bez příliš viditelného vojska. Odpovídá v něm na otázku, proč neodolal vábení vrátit se do politiky, když se byl v minulosti tisíckrát zaklínal, že ho to ani nenapadne, odvolávkou na Winstona Churchila: „Jen hlupák nemění svoje názory.“ Ovšem. To ale vůbec neznamená, že ten, který mění své názory, nemůže být totální blb.

Mentálně postižení filmaři natočili řadu rozhovorů s politiky. Bylo by zajímavé, smíchat je s rozhovory, které natočili mentálně nepostižení profíci, a pak nechat publikum, aby se pokusilo takto vzniklou hromadu znovu roztřídit. Nevím jinak, k čemu by takové experimenty měly být dobré. Považuji za úctyhodné, když se někdo snaží zapojit mentálně postižené do života společnosti, tak, aby byli užiteční a věděli že nejsou jen na obtíž. Výše zmíněný experiment se mi ovšem jeví jako nehorázná blbost. Každé postižení je handicap a znamenám, že člověk nikoli vlastní vinou nemlže dělat to, co dělají nepostižení.

Dva Romové málem umlátili třináctiletého chlapce „z většiny“. Učinili tak dílem proto, že neměl nic, co by mu bylo možné ukrást, a jednat tak trochu taky proto, že nebyl Rom. V novinách (např. v LN) teď kňučí, že tématu zneužívají extremisté. Je to pozoruhodné: když zmlátí „bílého“ mj. i za to, že je bílý, je to něco úplně jiného, než když zmlátí Roma za to, že je Rom. Jistě je rozdíl mezi cíleným rasovým útokem a „pouhou“ loupeží, provázenou rasistickými žvásty. Ale rád bych v té věci slyšel od nejrůznějších romských aktivistů a od lidí jako je pan Pape ad. pár náznaků, že ani tohle není v pořádku, že i tohle může podporovat protiromské rasistické aktivity, že i s tímhle by se mělo něco dělat a že s tím něco dělat chtějí. Zatím nikdo z nich ani nekuňkl.

Pondělí 24. května: Většina novinářů reaguje na nedělní partii na Primě jako na politickou prezentaci bez života. Chyběl jim tam humor (je pozoruhodné, čemu říkají u Paroubka humor; Paroubek trochu omezil svou aroganci a hulvátství, hlavně proto, že byl v časové tísni, a hned si mediální specialisté stěžují na nedostatek srandy). Nečas se v té dvojici jeví jako ten slušnější, vždycky, když je nějaká dvojice, jeden z ní se jeví jako slušnější, navíc Nečas je zvyklý poslouchat, i když samozřejmě ne Paroubka. Jak jsme předpokládali, agentura Ipsos tambor, která pracuje na objednávku ODS, už pohotově zjistila, že lepší byl Nečas. Debata byla „solidní“, jak říká politolog Kubáček. Tedy nezáživná, protože účastníci prakticky nedostali možnost mluvit všichni najednou, což naposled v Otázkách Václava Moravce dělali důsledně a skoro pořád. Strohé polovojenské aranžmá na Primě mělo ovšem i své výhody: nebyla to sice taková sranda a takový divý boj, ale posluchač zato aspoň většinou věděl, o čem je řeč.

Bavorský předseda vlády Seehofer chce na podzim navštívit ČR a jednat s českou vládou mj. o Benešových dekretech. Takové jednání bude jistě možné, ale někdy v roce 2050, pokud v té době ještě nějaká ČR bude. Etika Steinbachová se domnívá, že Česko by bylo při přijímání do EU připraveno udělat ústupky, kdyby na ně SRN a EU vyvinuly tlak. EU nikdy žádný tlak vyvíjet nebude, bruselští úředníci dobře vědí, že celá střední Evropa stojí na vratkém mírovém uspořádání z let bezprostředně po první světové válce, a jak se z té kymácející se stavby vytáhne jeden kamínek, celá se sesype. Na druhé straně, jednou se stejně jeden kamínek vydrolí, tomu se nedá zabránit, všechny stavby chátrají, i politické a mocenské, pak to celé s rachotem spadne a bude to nejspíš větší pohroma, než kdyby se evropští představitelé pokoušeli stavbu nějakou umírněnou a opatrnou dohodou stabilizovat sami a dřív. Jenže jak? Ostatně zdá se, že už je pozdě.

S posledním předvolebním průzkumem politických prefeencí přišla agentura Factum Invenio. Její preference se většinou liší od dalších renomovaných (STEM, CVVM), často však bývají přesnější. Teď Factum Invenio vlastně jako jediné počítá s tím, že do PS proniknou lidovci, což by mělo pro Paroubka nepříjemné důsledky: „pravostřed“ (jenže co to je? Jsou Věci veřejné pravostřed? Věci veřejné mohou být úplně všechno) by měl převahu, to znamená Paroubek by nedal s komunistickou podporu dohromady většinu. Upozorňuji, však, že ještě nikdy nebyly průzkumy preferencí tak nejisté a problematické jako dnes, ne snad proto, že by je agentury chtěly samy falšovat, ale že v tak hysterické a dlouhé volební kampani a pod takovými tlaky je udělat spolehlivý průzkum těžké, ba nemožné. Průzkumu se týká naše dnešní glosa.

Nový pražský arcibiskup Duka se bleskově dohodl se státem (tj. s prezidentem, Klausem, zde platí „stát jsem já“) o tom, že Svatovítskou katedrálu bude vlastnit společně katolická církev a ateistický stát. Nu což, je to věc katolíků, když chtějí spoluvlastnit svůj největší kostel s pohany, ať je po jejich. Pokud příští rok zase vyhrajeme mistrovství světa v hokeji, může se spontánní lidová oslava konat tam. Celebrovat by mohl Václav Klaus a mělo by se aspoň dbát na to, aby naši zlatí hoši, unavení dlouhým oslavováním, aspoň nepoblili oltář. Pokud se ovšem arcibiskup domnívá, že oplátkou získá nějaké ústupky ve věci majetkových restitucí, krutě se mýlí. Náš stát a jeho osvícení občané jsou ochotni církvím (a to znamená katolické církvi, ty ostatní nemají žádný zajímavý majetek) ponechat jen to, co se už za žádných okolností nevyplatí ukrást. Je to tatáž logika, s níž postupovali komunisté po únoru 1948.

Úterý 25. května: ODS zahájila frontální útok na TOP09, která je sice jejím nejbližším potenciálním partnerem, ale (možná právě proto) jí krade voliče. TOP09 se ovšem už předtím profilovala na účet ODS (solidní sociálně demokratická strana, s níž je možné jít do koalice). Teď ji ODS v inzerátech obviňuje, že se chystá uzavřít koalici s ČSSD, stejně jako se o to pokoušel Kalousek v roce 2006 (pro osvěžení čtenářovy paměti: ne že by to tenkrát bylo od Kalouska něco zvlášť nóbl, ale udělal to až potom, co se Topolánek vykašlal na své deklarované koaliční partnery a začal se s Paroubkovou ČSSD pelešit sám). Strany, s nimiž se uvažuje pro příští ne-postkomunistickou koalici, se teď navzájem horlivě obviňují z toho, kdo všechno chce jít s Paroubkem na holport (zdá se, že o Paroubka je zájem) a zároveň se každá dušují, že ona by nikdy s Paroubkem do koalice nešla (čemuž skeptický volič věří daleko méně).

Vedoucí PR a marketingu ČSSD Dimun varuje před přeceňováním volebního modelu Factum Invenio. Dělá to jisté účelově, ale má v podstatě pravdu: fakticky jsou tu dva modely: za prvé rozestup mezi ČSSD a ODS se udržuje, ČSSD drží své pozice, ODS stagnuje nebo ztrácí, KDU se nedostane do parlamentu (model příznivý pro ČSSD); a za druhé zmenšování rozestupu mezi ČSSD a ODS a KDU nad 5% hranicí (těsně), to je model, který vyhovuje ODS. Tento druhý model vyplývá jen z průzkumů agentury Factum Invenio a ze sumace některých krajských průzkumů, což není příliš reprezentativní. Factum Invenio bývala ovšem před volbami poměrně přesná.

Spor o katedrálu sv. Víta je rozřešen zdárným kompromisem, jásají politici i tisk. Stát si katedrálu ponechá a katolická církev bude mít tu čest s ním o ni společně pečovat. Moje včerejší zpráva byla tedy nepřesná, nejde v žádném případě o nějaké spoluvlastnictví, omlouvám se. Stát (tj. prezident Klaus) se najedl, a arcibiskup Duka nejspíš čeká, že ve věci církevního majetku a smlouvy s Vatikánem na něj zbude odměnou za jeho nynější zdrženlivý půst nějaké to sousto. To chci vidět. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Já komentuji politiku, říká prof. Dvořáková v dnešním rozhovoru pro Právo, protože jsem politolog. Kdybych byla entomolog, tak budu komentovat brouky, což by se Topolánkovi líbilo asi víc. Mně taky.

„Co takhle zkusit vytknout si jeden společný cíl pro celou zemi (v těchto volbách je jím bezpochyby snížení děsivého státního dluhu) a zapomenout na vlastní zájmy tak, jako to dokázali hokejisti?“, píše v MfD paní Jana Blažková. Co je to za příšernou blbost? Vyhrát mistrovství bylo vlastním zájmem každého českého reprezentanta, protože se mu tím otvírá vyhlídka na slušné angažmá v zahraničí (a nevím, třeba tu a tam i doma). Na tom není nic nelegitimního, to je úplně v pořádku. Jistě přitom taky chtěli, aby vyhrála ČR. A to platí po úplně každou lidskou činnost, v politice by lidi neměli zapomínat – a taky nezapomínají – na vlastní zájmy, jde jen o to, jsou-li to zájmy legitimní. Z takových zájmů se pak skládá „zájem vlasti“. Ti, co mají plnou hubu odříkání ve jménu vlasti, jsou nejpodezřelejší individua pod sluncem.

Vláda včera rozhodla o vyvlastnění farmářky Havránkové, která už šestnáct let spolu s asi sedmdesáti klakou a jak se nyní ukázalo, i se svou sestrou úspěšně drží posd krkem stát ve věci dostavby dálnice z Prahy do Hradce Králové. Je mi líto, ale v této věci nejsem liberál. Dálnice potřebuji a nejsem sám. Neopovažuji je za dílo ďáblovo. Považuji taky za užitečné, když se u nás staví velké továrny. Stát jsem tady i já. To, že se vlastníci pozemků snaží situace využít tak, aby svůj majetek co nejvíc zhodnotili, je přirozené, ale jsou případy, kdy se mi jejich jednání jeví jako ohavné vydírání státu, tedy taky mne. Všemi deseti souhlasím s vyvlastněním farmářky Havránkové. A lidé, kteří věří v nedotknutelnost vlastnictví tak, jako křesťan věří v nedotknutelnost Evangelií, jsou podle mne nebezpeční rouhaví fanatici utržení z řetězu.

Jeden čtenář Událostí mne seznámil se soukromou anketou, kterou mezi přáteli pořádá. Otázka zní: „Myslíte, že vybuchne ještě nějaká předvolební bomba? (typu Kubiceho zpráva v r.2006)?“ To je otázka velmi podnětná, uvažoval jsem sám o tom, že něco podobného dám do ankety Událostí, ale pak jsem od toho upustil, protože v pátek ve 14.00 bych musel anketu měnit, a normálně jsem zvyklý ji měnit až v neděli večer. Nicméně se pokusím odpovědět tady: svod skončit volební kampaň nějakým pořádným výbuchem (obrazně řečeno) je ovšem velký a vyhovoval by nátuře pana Paroubka a jeho blízkých. Nevěřím ovšem v akci typu Kubiceho zprávy, to dá moc práce a musí se to dlouho připravovat a trochu předem anoncovat. Už by se o tom vědělo. Bolestínské nátuře předsedy ČSSD (bolestín je tenkrát, když uprostřed svých urážlivých exhibicí dostane, zase obrazně řečeno, do nosu) by odpovídalo spíš, kdyby někdo ČSSD teď těsně před volbami nějak ukrutně ublížil. Ivan Langer mluvil o údajném chystaném napadení paní Paroubkové s dítětem, případně snad samotného předsedy, ani tomu moc nevěřím, je to spojeno s rizikem, bylo by to bezohledné a na to má pan Paroubek svou rodinu a sám sebe moc rád. Spíš bych to tipnul na nějakou akci, v níž mučedníky budou víceméně nedobrovolně dělat malí čičmundové. Muselo by se to stihnout zítra nebo pozítří, ideální datum je pozítří. Pokud se ovšem nestane nic, což je taky možné, zasloužil by pan Paroubek zlatou pamětní medaili Mucia Scaevoly za politické sebezapření.

Středa 26. května: TOP09 dala výslovně najevo, že nepůjde do koalice s ČSSD ani tenkrát, kdyby v jejím čele nestál Paroubek. Jediná možnost je, že by se radikálně změnil program této strany (což dost dobře není možné, musel by se změnit po volbách a voliči by volili jinou stranu, než jaká by pak seděla v parlamentu). ODS nato ústy lídra Nečase TOPku milostivě vzala na vědomí, za zbývající dva dny do voleb se už moc voličů nenaloví.

Jaromír Soukup odpověděl na otevřený dopis předsedy SZ Lišky, který jsme tu zveřejnili. Ohrazuje se proti tomu, že o „otřesné zkušenosti“ s jeho osobou mluví Liška až nyní, když na to měl čtyři uplynulé roky. Bohužel ty čtyři roky mluvily samy za sebe, od odvolání ministryně Kuchtové (které pan Soukup dělal náměstka) přes rozvrat v SZ až po pád Topolánkovy vlády. Mluvit o tom tehdy by bylo jako opatřovat český film českými titulky.

Pokud by se ve volbách utvořila taková situace, že by lidovci pronikli do PS a ČSSD spolu s komunisty neměla většinu (touto úvahou se zabývají v dnešním Právu), vznikla by zajímavá situace. ČSSD nebude schopna utvořit menšinovou vládu s komunistickou podporou, koalice ODS – TOP09 - KDU-ČSL taky na vládní většinu nedosáhnou. Jazýčkem na vahách se stanou Věci veřejné. Věci veřejné jsou cosi jako učesaná česká podoba Lepplerovy Sebeobrany. V dnešním Aktuálně.cz píší, že mají k dispozici smlouvu, kterou prý museli kandidáti VV do Sněmovny podepisovat. Pokud zahlasují proti rozhodnutí kompetentního orgánu strany nebo dokonce prchnou k jiné straně, vypláznou sedm milionů, pokud se však pro nesouhlas s linií strany pouze vzdají mandátu, obdrží naopak bonus za slušnost ve výši půl milionu. Rád bych předpokládal, že jde o zlomyslný podvrh, ale vůbec se mi to nedaří. Jinak mají VV velké ambice, byly by rády, kdyby její kandidát (pan John) mohl obsadit v koaliční lásce funkci ministra bezpečnosti (spojení dosavadního ministerstva vnitra a obrany). Mottem bezpečnostního programu strany je „budování komplexního bezpečnostního systému“ (cituji dle Jakuba Jirsy z LN), do něhož budou patřit nejen obě zmíněná ministerstva,ale i státní zastupitelstva, soudy, obecní policie, bezpečnostní agentury. Doporučoval bych navíc, aby součástí ministerstva byl i odbor pro euthanasii, kterou mají VV rovněž v programu. S tím, že k provedení aktu euthanasie nebude zapotřebí souhlas usmrcovaného, protože kompetentní orgán složený z lékařských specialistů je o té věci schopen rozhodnout daleko kompetentněji. I Věci veřejné se zaklínají, že „s Paroubkem nikdy“. V této souvislosti to zní pro občanské strany spíš jako hrozba.

Poté, co maďarský parlament odhlasoval zákon o dvojím občanství, přijala dnes NR SR zákon dvojí občanství naopak zakazující. Kdo přijme cizí státní občanství, přijde o slovenské, což znamená ztratit nejen právo volit a být volen, ale např. i právo na lékařskou péči. Slovenský zákon platí od půli července, maďarský od začátku příštího roku. Bohužel nemám teď před volbami čas se té věci podrobněji věnovat, doženu to příští týden.

Paroubek v rámci volební kampaně zdůvodňoval progresivní zdanění bohatců. Žádnou velkou újmu neutrpí, budou si jen muset kupovat menší auta, míň kaviáru a šampaňského. Předseda ČSSD jim půjde příkladem vstříc, i on je milovník náročných laskominek, luxusních restaurantů, hotelů a drahých obleků. Budeme všichni společně žít zase nenáročně, oblečeni v tesilu, ale nikdo z nás nebude trpět hladem a vyslovenou nouzí: Zkrátka RaJ na zemi, jak zní titul naší dnešní glosy. (V této analýze jsme vzali v úvahu i mínění našich pracujících, jak ho shrnuli v dnešních LN).

Pozoruhodným zážitkem byl dnešní duel Paroubek – Nečas v Radiožurnálu. Debata byla podstatně míň „spoutaná“ než na Primě, ale moderátor Veselovský ji přesto v podstatě zvládl i včetně dotazů diváků, s nimiž bývá problém (někteří z nich touží hlavně exhibovat). Posoudit, kdo „zvítězil“, je pro mne těžké, protože chronicky nesnáším hulváty lampasáckého a komunálně náměstskovského typu, a jsem tedy předem zaujatý (i když pan Nečas taky není případ, kterému bych zrovna fandil). Paroubek měl v některých věcech pravdu (53% lidí se domnívá, že své straně škodí, k úspěchu mu ovšem bohatě stačí větší část těch zbývajících). Byl útočný a arogantní, Nečas se snažil mluvit věcně, proti útokům se ovšem bránil. Když ze sebe začne předseda ČSSD sypat miliardy, nemohu se zbavit dojmu, že lže, i když mu možná křivdím, nejsem schopný si ty čísla nějak pohotově ověřit. Co si troufnu říci s přesvědčením, že je v tom nutná míra objektivity, je skutečnost, že Nečas je pro Paroubka o dost obtížnější soupeř než Topolánek – i když bezprostředně po „utkání“ předseda ČSSD po vzoru Cassia Claye prohlásil „Nečase jsem přejel jako parní válec“ a klaka ČSSD byla asi pětkrát silnější než ta z ODS (to si v Radiožurnále dost lajdácky zorganizovali, chtěli tím dát najevo, že pro Nečase jde o utkání na soupeřově půdě?). Vyhrál Nečas? Jak u koho. V těchto případech je to složitější, než v boxu, kde poraženého odnesou nebo odleze po čtyřech. Řekl bych, že u lidí se smyslem pro jistou slušnost, věcnost a uměřenost vyhrál Nečas, jen nevím, zda je jich u nás většina.

Čtvrtek 27. května:: dnešní den proběhl bez nějakého velkého skandálu (přepočítal jsem se a jsem tomu docela rád) a vyvrcholil posledním televizním duelem Jiřího Paroubka a Petra Nečase, který v ČT skončil chvílí předtím, než píšu tyto řádky. Vývoj všech čtyř duelů (začalo to v ČT) je pozoruhodný. První proběhl ve znamení divokého chaosu, vymkl se moderátorovi úplně z rukou (je těžké mu to mít za zlé, zvládnout oba účastníky je nadlidská práce a k relativnímu úspěchu se dá dojít jen cestou opakovaných pokusů a poučení z chyb). Na základě toho pak na Primě, vyděšeni možností, že by se něco podobného mohlo opakovat, stanovili pravidla tak přísná, že to vlastně vůbec žádný duel nebyl. Převládla snaha držet oba nebezpečné šílence od sebe (přesněji řečeno nebezpečného pana Paroubka od pana Nečase). V Radiožurnálu se poučili, nechali účastníkům víc volnosti, pan Paroubek, zřejmě nabitý energií, kterou nestačil utratit na Primě, se projevil jako hulvát, moderátor však debatu zvládl. Zato se pořadatelům zcela vymkla z rukou účast diváků, resp. posluchačů v sále. ČSSD včetně předsedy se předvedla jako úderná síla sládkovské povahy. Řekl bych, že to hodně lidí neznechutilo, ale možná se pletu: tak např. paní Vadlejchová a Růžičková z LN napsaly, že Nečas působil proti „lidovějšímu“ Paroubkovi, který „se nebál mnohdy zvyšovat hlas“. Obě dámy se asi řadí do velké většiny „obyčejných“ lidí, kdežto já jsem člověk neobyčejný v tom nejhorším smyslu, a k tomu ještě neobjektivní primitiv: slyšel a viděl (na internetu) jsem arogantního sprosťáka, z jehož vystupování se mi dělalo nevolno. Skoro bych řekl, že k závěru, že to nemuselo udělat nejlepší dojem, dospěla i Paroubkova americká Brigáda Socialistické Práce, protože v dnešním, závěrečném souboji byl předseda ČSSD jako vyměněný. Jeho útočnost se zmenšila na skoro únosnou míru (a člověk si mohl mj. všimnout, že v některých věcech má pravdu, elementární slušnost bývá i praktická). Organizace byla perfektní, publikum prověřeně civilizované, moderátor zvládal situaci(i když musel snést Paroubkovo obvinění, že nadržuje Nečasovi, a to hned na začátku, kdy pan předseda mluvil očividně od věci). Skutečným horrorem byla pouze část věnovaná zahraniční politice – bylo těžké rozhodnout, která z obou stran znamená větší nebezpečí pro Českou republiku. Teď už nás čekají jenom volby, a pak duely, při nichž bude pan Paroubek coby český premiér mluvit se svými nepřáteli po husákovsku sám. Dívat se na to už nebudu muset. Všechno špatné má své dobré stránky.

Ministr vnitra a pražský lídr Pecina to trochu přehnal a začal se ještě před volbami šplhat na Paroubkovo místo. Nato mu dal Paroubek úkol jako z pohádky: musí vyhrát v Praze, a pokud se mu to povede, může se stát ministrem vnitra. Kdybys byl mlčel, zůstal bys ministrem. Změnu bych vítal, nahradil by ho zřejmě pan Bublan, který vyhlíží relativně dobrácky.

Věci veřejné vykopaly ze čtvrtého místa středočeské kandidátky Danielu Göttelovou, protože odmítla podepsat nesmyslný závazek ohledně hlasování na rozkaz, o němž jsme psali včera. Paní Göttelová byla na kandidátce jako nezávislá a za odmítnutí si zaslouží uznání trochu malounko podobné jako František Kriegel za to, že nepodepsal moskevské protokoly – je jasnější, co si myslet o těch, co to bez váhání podepsali.

Znovu upozorňuji, že ke slovensko-maďarskému sporu, který považuji za velmi závažný a zásadní (a stanovisko českých komentátorů vesměs za nestoudné) se vrátím hned po volbách, nestíhám. Nemohu jen pominout nehorázný článek Magdaleny Sodomkové z MfD. „Ať už se zdá reakce Slováků jakkoli frenetická, pravda je, že totéž platí v Česku. Kdo zažádá o cizí občanství, ztrácí české.“ Jo, my nemáme s občanstvím problém, protože u nás nemáme sudetské Němce, ty jsme okradli a vyhnali (a přitom zčásti povraždili). Slováci (Přesněji řečeno Ficova vláda) mají na Slovensku (třeba zdůraznit, že českou zásluhou, zásluhou Masaryka a Beneše, Masaryk z toho měl později špatný pocit, protože nebyl prase, jenže to už se s tím nedalo nic dělat, protože vytáhnout jednu cihlu z vratké stavby ČSR by mělo za následek dominový efekt) pět set tisíc Maďarů, které nechtějí uznat jako politickou součást vícenárodnostního státu, a nemohou je přitom okrást, vyhnat a vyvraždit. Také tvrzení, že „částí Horních Uher bylo dnešní Slovensko“ je nesmysl, naopak, částí dnešního Slovenska byly Horní Uhry, které ovšem znamenaly totéž, co u nás např. Posázaví, tj. geograficky, nikoli politicky vymezené území. Jižní část Slovenska při Dunaji, obývaná Maďary, žádné Horní Uhry nebyly, prostě proto, to byla a je placka.

Vladimír Kučera cituje v MfD známý výrok přičítaný Churchillovi, „kdo nebyl ve dvaceti komunistou, nemá srdce, kdo jím zůstal po třicítce, nemá rozum“. Mám dojem, že tam má být „socialistou“, ale nevím to jistě, nechci se hádat. Chtěl bych to, co pan Kučera uvádí, na základě své životní zkušenosti opravit (tak to aspoň platilo v padesátých a šedesátých letech u nás): kdo byl ve svých dvaceti letech komunistou, mohl být ještě jen blb. Kdo jím zůstal po třicítce, byl už svině.

Prezident Klaus sice vytrvale odmítal jmenovat na soudce kandidáta, který nerespektoval jeho rozhodnutí, ignorující zákon, ale teď naopak promptně jmenoval soudkyní odstupující poslankyni Šedivou. Paní poslankyně se přesune druhou kosmickou rychlostí z poslanecké lavice do soudní síně. Předsedkyně Nejvyššího soudu Brožová se proti tomu ohradila, a to právem. Mezi zákonodárnou a soudní mocí by měla být propast, a to i časová. Takovéhle bleskové vyměňování rolí ji zasypává.

Pátek 28. května – volební komentáře první část: Vážení čtenáři, jako pokaždé při parlamentních volbách, budu pravidelně v kratších časových úsecích komentovat volební dění. Je to pro mne významné hned v dvojím slova smyslu: za prvé, mám podezření, že jsou to moje poslední svobodné volby do PS. Postará se o to Paroubek nebo zubatá. A za druhé – na všech volbách do PS počínaje rokem 1990 (absolvoval jsem jich zatím 7) mne fascinuje jedna věc: je to civilní záležitost, lidé tam chodí tak, jak přišli nebo snad odskočili si z práce, ale přesto je na tom něco malounko slavnostního: tj. není to šaškárna. Cítím to tak já a jsem přesvědčen, že i většina z těch, s nimiž jsem se dnes v budově školy na Smetance náhodně setkal. Jistě, náš stát není zrovna ideální a naši politici jak kdo, někdo lepší, někdo horší (k tomu, co ještě bude následovat, zdůrazňuji výslovně, že Miroslava Kalouska počítám mezi ty výrazně lepší), ale my taky nejsme nic moc, takže nebuďme příliš nároční, z toho, co máme, si můžeme rozumně vybrat.

Ve srovnání s minulými lety se mi účast zdála být stejná, možná malounko větší (chodím vždy hned po druhé hodině), musel jsem stát frontu, byť krátkou, před členkou komise, která měla arch mj. s mým jménem, i před urnou. To ale může být tím, že je hezky, svítí sluníčko a lidé koukají, aby byli co nejrychleji z Prahy ven. Údaje o účasti budou snad k dispozici průběžně, během těchto pro mne předběžně posledních voleb do PS. Svoboda je hezká věc, mám dobrou náladu. Zítra o 14. hodině ji začnu nepochybně rychle a nezadržitelně ztrácet.

Volby měly svou předehru: představitelé Pirátské strany si včera počíhali před parlamentem na místopředsedu TOP09 Kalouska. Za okolností, které nejsou ze spotu jasné, vyzískali z pana místopředsedy řadu výrazů, které jistě nepatří do slovníku arcibiskupa Duky, když mluví k věřícím. Na druhé straně se musím přiznat, že patří k těm, které s oblibou používám např. já, dávám si jen pozor, aby mne přitom někdo – to uvádím čistě jako teoretický příklad – ze záludných, případně dokonce zištných důvodů potajmu nenahrál. I když v mém případě by se toho zase až tak nestalo, nepotřebuju žádné voliče, jen tužku, papír, počítač a připojení k internetu. Jinak mi celá věc nápadně, ale opravdu nápadně připomíná akci likvidace Mirka Topolánka. Pan Kalousek byl v poněkud povznesené náladě (mám pro to pochopení, k abstinentům – kteří nejsou abstinenti z vyloženě zdravotních důvodů – mám podobný vztah jako polní kurát Katz). A pokud jde o zdůvodnění, abychom zůstali u národního klasika: když se Katz ptá Švejka, proč se rozplakal uprostřed jeho ožralého blábolení při mši, a říká mu, přiznejte se, pacholku, že jste si chtěl ze mě udělat legraci, Švejk mu odpovídá v tom smyslu, že chtěl jemu udělat radost při pohledu na polepšeného hříšníka (o tom byla řeč) a sobě legraci. Na základě tohoto přiznání získal pak místo pucfleka. Nepochybuji, že Pirátská strana chtěla sobě udělat legraci, nemohu se zbavit dojmu, že někomu jinému chtěla udělat radost. A kdyby to nebyla strana tak veskrze seriozní, musel bych zápasit s dojmem, že to nebylo jen tak za milý úsměv. V každém případě, užijte si to ve zdraví, hoši! (tím myslím ten nehmotný úspěch, samozřejmě).

Pátek 28. května – volební komentáře druhá část: k dispozici je jen neoficiální (a zjevně ne zcela přesný) údaj o volební účasti. Údajně mělo odvolit skoro 50% lidí. Protože první den volívají zhruba 2/3 těch, co se volit odhodlají, znamenalo by to poměrně vysokou volební účast (mezi 70 a 75%). To je na jednu stranu dobré (veřejnost cítí, že opravdu o něco jde), na druhou stranu je otázka, pro koho je velká účast výhrou. V minulosti se říkalo, že pro ČSSD, protože má „rozvolněnou“ voličskou podporu, myslím, že poté, co se dostal Paroubek k veslu, to už tak jednoznačně neplatí, vnesl do image své strany takovou dávku fanatismu, že ještě překonává fanatismus podporovatelů ODS od Sarajevském atentátu do volební porážku v roce 2002. To je ovšem jen moje spekulace, mohu se mýlit. Je taky možné, že se dosavadní nevoliče podařilo získat pro nové kreace typu TOP09 a Věci veřejné, možná něco, nedej Pán Bůh, i pro Zemanovce (účast by mohla být až o 10% vyšší než před čtyřmi lety). Že by výrazně přibrali zelení nebo lidovci, je nepravděpodobné, nikdo je jako nové kreace nebere.

Mladá fronta Dnes pořídila společný obraz šesti politických lídrů, kteří buď v PS v minulém období byli, nebo mají šanci se tam nyní dostat: (Zeman, John, Nečas, Schwarzenberg, Liška, Svoboda). Vyzvali též Proubka, ten ovšem „jako jediný účast na společném snímku politických lídrů odmítl“. S obrázkem mám problém. Chybí tam představitel KSČM, strany, která v PS byla a nepochybně znovu bude. MfD k tomu má nějaký důvod, ten důvod může být třeba dobrý, ale měl být vysloven. Důvody neúčasti pana Paroubka jsou zjevné, všech sedm pánů stačil během kampaně několikrát sprostě urazit, nemyslím si, že by se bál, že dostane do kožichu (jeho kolegové jsou gentlemani, šest na jednoho by bylo krajně nesportovní, a kromě toho by si byli před volbami u veřejnosti asi ublížili), ale chápu, že by mu to bylo nepříjemné. Je zvláštní, že neargumentoval nepřítomností svého budoucího potenciálního spojence Filipa na fotografování. Berou všichni komunisty jako pouhou použitelnou rekvizitu, něco jako smeták? Mohli by se v budoucnu divit, věcně vzato je to politická strana se stejnými formálními atributy jako oni. Tak jsme si to po listopadu 1989 zařídili.

Což lze ostatně rozvinout. Komunisté nejsou ten hlavní nebezpečný protivník, jsou jen malé, ale významné závažíčko, přidané na misku vah, kde se rozvaluje pan Paroubek. Ten je hlavní aktér. „Ale jednu věc si naše země nezaslouží. A sice vládu Paroubka s komunisty. Nedovolme jim to“ , píše Robert Čásenský v dnešní, vlastně už včerejší, když se koukám na hodinky, MfD. To se snadno řekne, snad by se mělo říci něco trochu víc. První, co si čtenář vyvodí, je „volte kohokoli, jen ne Paroubka a komunisty“. To je nejjednodušší cesta, jak zařídit Paroubkovi a komunistům, aby se mohli, byť třeba v případě KSČM nepřímo, podílet na vládě. V souvislosti s tím se mi už pár týdnů vybavuje jakýsi historický příklad, říkat ho nyní je už trochu opožděné. Ale je velmi nutkavý. V Německu byli vlivní politici, kteří se snažili v roce 1932 zabránit Hitlerovi, aby se chopil moci (tj. stal se říšským kancléřem a jmenoval vládu) - nedisponoval totiž parlamentní většinou. Pak tam byli takoví, kteří sice nebyli ani trochu nacisté, jen ho brali jako jednoho z nich, politiků Weimarské republiky, sice tak trochu nechutného populistu, jehož však lze s vypětím sil jakž takž skousnout. Ještě poté, co se zmocnil exekutivy, co zorganizoval ohavný spektákl s požárem Říšského sněmu, co rozpoutal teror vůči svým důsledným odpůrcům (především sociálním demokratům), se konaly říšské volby, v nichž NSDAP nezískala absolutní většinu. Načež mamlasové, kteří NSDAP brali jako stranu mezi stranami (přesně tak, jak bere česká žurnalistická elita, různí ti Musilové, Zahradníčkové, Peheové a bohužel taky pan Čásenský, pana Paroubka), odhlasovali Hitlerovi plné moci. Ukázalo se bohužel, že to není politik jako každý jiný, jen trochu výstřednější, ale smrtelně nebezpečný predátor, který pak bez rozpaků zničil nejdřív je, pak půlku zeměkoule a nakonec svou vlastní zemi. Nechci srovnávat pana Paroubka s Hitlerem, bylo by to nespravedlivé už proto, že Paroubkovy možnosti jsou velmi omezené. Chci srovnávat jen chování českých intelektuálních elit („osobností“) s „osobnostmi“ Výmarské republiky. A pak je tu další, podstatná věc. Když se hlasovalo o zplmomocnění Hitlera coby diktátora, byla proti jediná strana, už napůl zdecimovaná německá sociální demokracie (nepleťme si ji s ČSSD). Z toho plyne jakési zpětné poučení: v posledních volbách do Říšského sněmu v roce 1933 neměl člověk, aby udělal něco proti Hitlerovu nezadržitelnému vzestupu, jednoduchou možnost volit kohokoli jiného než NSDAP (široká cesta). Měl jen jednu jednoznačnou možnost (úzká cesta): volit sociální demokracii. Všechno ostatní bylo špatně.

Pátek 28. května (to, co se voleb bezprostředně netýká): Ústavní právníci, na něž se obrátilo Právo, odsoudili vesměs a jednoznačně „smlouvu“, kterou uzavřely Věci veřejné se svými kandidáty na poslance (o věci jsme psali včera). Stranou však zůstal hlavní důvod, proč je ustanovení ústavy tak důležité. V ústavě (článek 26) se praví: „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.“ Poslanci nejsou povinni v první řadě uskutečňovat vůli svých stran a svých voličů, ale to, co považují za správné a spravedlivé, a to i proti vůli svých stran a svých voličů. A poslanci mají právo hlasovat „v nesouladu“ s programem strany, pokud se v tom či v onom ukáže, třeba až dodatečně, býti zhovadilým, což se stává velmi snadno. Ve všech těch případech mají povinnost své stanovisko veřejnosti a spolustraníkům vysvětlit v důvěře, že veřejnost je přístupná rozumným argumentům – a pokud se jim to nepovede, mohou být ze strany vyloučeni, nebudou příště zvoleni – jen nesmějí být zbaveni mandátu. Samozřejmě toho lze zneužít, ale škod, vzniklá z opomenutí této ústavní výhrady, by byla větší, než škoda z jejího případného zneužití. Závazek, s nímž přišly Věci veřejné, má bolševický charakter, vykazuje ovšem jisté nedokonalosti – např. to, že musí být slovo od slova sepsán a nepovažuje se za samozřejmost. Sláva! Aspoň tak hluboko jsme ještě neklesli.

Poté, co se kandidát na poslance VV Horváth vzbouřil proti svému krajskému lídrovi, přišlo vedení strany na to, že byl na konci 90. let podmíněně odsouzen za podvod. Kdyby byl poslouchal, nevadilo by to. Vykutálené.

Na rozdíl od MfD zahrnuly LN Vojtěcha Filipa mezi lídry. Vyplatilo se, pan Filip přispěl k charakteristice KSČM, jíž předsedá, a kterou tedy taky důvěrně zná: „KSČM je stranou, která nemá přeběhlíky.“ Ovšemže ne, v podstatě všichni, co chtěli přeběhnout, tak učinili po listopadu 1989 (hlavně do ČSSD, kde tvoří značnou část členstva, stálo by za to zjistit, jakou, při skrovné členské základně ČSSD by to neměl být problém.

Mimochodem je pozoruhodné, s jakou lehkostí a ochotou poskytuje pan Paroubek, který tvrdě odmítá MfD, rozhovory Lidových novinám. Člověk by předpokládal, že pokud má partajní papaláš tu drzost, že uvrhne některá média do klatby, dokážou postižení držet basu. Jinak sami nahlodávají svobodu projevu zaručenou v Listině základních práv a svobod. Daniel Kaiser se v LN (v souvislosti s tandemem Tvrdík – Soukup) pateticky ptá: „dnes a zítra půjde tedy i o to, jestli bude ČSSD v české mediální krajině zvýhodněna tak, jako ji v soutěži politických stran zvýhodňuje vlastnictví Lidového domu.“ Bude zvýhodněna, pokud postižená česká média neprojeví aspoň trochu vzájemné solidarity. V takové kravině jako byl odpor vůči tzv. náhubkovému zákonu, se jí okázale holedbali, v této zcela podstatné věci se některá nejmenovaná média chovají jako skunci. Ještě chvíli, a člověk by se ptal: nemají to náhodou s Paroubkem domluvené?

Sobota 29. května – volební komentáře první část: první odhad agentury SC&C hlásí 62% volební účast (což nevěští nic dobrého, je to poměrně málo, daleko méně, než se ještě včera čekalo), a jako obvykle nesmyslně „optimistické“ údaje pro nepřátele Jiřího Paroubka. ODS a ČSSD by měly získat po 20%, v podstatě na téže úrovni je TOP09 (17%), na dalších místech jsou Věci veřejné a KSČM shodně s 11%. Do PS by se dostaly s 5% lidovci. Jakousi šanci dostat se do PS mají i zemanovi (4%). Zkušenost z minulých let praví, že se teď všechno až do večera bude měnit jen k horšímu. Ale třeba taky ne, co kdo ví. Jenže já tomu druhému moc nevěřím.

Sobota 29. května – volební komentáře druhá část: po sečtení cca 12% volebních okrsků vypadají výsledky trochu jinak než průzkum ČT: ČSSD má 23,6%, ODS 18,1, TOP09 13,9, KSČM 13,6, VV 11. Lidovci by se do PS nedostali, šanci mají Zemanovci a Suverenita Bobošíkové, proboha! Sečteno je zatím 12% okrsků, to je ještě málo, když bylo v minulosti sečteno mezi 20 a 30%, už se zpravidla vyhranila určitá základní kostra, která pak doznávala už jen dílčích změn (bez ohledu na to, že nejdřív byly samozřejmě sečteny ty nejmenší okrsky). Tento výsledek, v němž by navíc lidovce vystřídala bobostrana, se rovná horroru. Úbytkem hlasů byla postižena především ODS, věichni, kdo mluví o úbytku velkých stran, mluví o úbytku ODS, a to znamená destabilizaci politického systému.

Sobota 29. května – volební komentáře 3. část: Výsledky po sečtení cca 59% okrsků: Věci veřejné 10,88, KSČM 12,40, ČSSD 23,23, TOP09 15,28, KDU-ČSL 4,54, ODS 19,26. Postupem času se pomalu snižuje rozdíl mezi ODS a ČSSD, roste počet voličů TOP09. V ČT24 panuje jakási radost nad tím, že „velké strany“ prohrávají. Ve skutečnosti ČSSD si s odřenýma ušima svou výrazně vedoucí roli v postkomunistickém táboře udrží, zatímco v „občanském táboře“ (tj. napravo od KSČM a ČSSD) vládne chaos, sestavit vládu nebude vůbec snadné a co budou dělat Věci veřejné, je obtížné říci. Lidovci budou „pravici“ velmi chybět. Nenaplnil se nejhorší scénář a Paroubek bude mít asi problém. Ideologie, že strany mají být pokud možno malé, je obludná blbost. Pan Šídlo z ČT se raduje, že zvítězila pravda a láska. Myslím, že to není tak jednoduché, i když by se mu to velmi líbilo.

Sobota 29. května – volební komentáře 4. část: teď už se dá říci, že výsledky se krok za krokem blíží původnímu odhadu SC&C, který byl tentokrát překvapivě přesný. Byl jsem tentokrát na základě minulých zkušeností příliš skeptický. V podstatě je rozhodnuto v tom smyslu, že Paroubek utrpěl dosti drsnou porážku. Jeho koncept vládnout s komunisty v zádech se hroutí. Má v podstatě jen jednu šanci, naslibovat Věcem veřejným hory doly, jenže VV se zavázaly, že nebudou vládnout s podporou komunistů. Jiná otázka je, jak bude vypadat a vládnout eventuelní „pravicová“ vláda, nakolik bude akceschopná. Může mít sice zjevně na české poměry neuvěřitelnou většinu v PS, je ovšem otázka, jak dlouho vydrží.

Sobota 29. května – volební komentáře 6. část: Dokonáno jest. Jiří Paroubek nazřel, že jeho dosti avanturistická politická linie skončila neúspěchem, a odstoupil. Podle svých slov dobrovolně a z vlastní iniciativy, věřme mu to. V každém případě to udělal relativně důstojně a bez hloupých řečí. Pokud vznikne trojkoalice ODS – TOP09 – Věci veřejné, bude mít v PS neslýchanou většinu 118 hlasů. ODS se ovšem bude muset smířit s tím, že její „vedoucí role“ bude o hodně skromnější, než na jakou byla zavedena v Klausových dobách, a na nevypočitatelného, populistického partnera (čímž nemyslím TOP09). Pokud se toto koaliční uskupení dokáže chovat k sociálně demokratické opozici dostatečně vstřícně, podle zásady „velkorysost ve vítězství“), mohou se komunisté octnout v úplné izolaci. Byla by obrovská hloupost a nezodpovědnost hnát postparoubkovskou ČSSD do náruče KSČM. To, o co jde, není kultivace ČSSD, a už vůbec ne pomocí klacku, ale kultivace českého politického systému jako celku (s výjimkou komunistů, protože ti jsou nekultivovatelní).

Sobota 29. května (události netýkající se bezprostředně voleb): Volby nevolby, čistky v Ústavu pro studium totalitních režimů pokračují. Jeho ředitel (snad zatím prozatímní, po vyhazovu pana Pernese, který se ukázal coby normalizátor být neudržitelným, jak příjemná pohled, když něco tak apriori nemorálního, jako je český historik, dostane za uši!) odvolal šéfa Archivu bezpečnostních složek Ladislava Bukovského. Nyní je vše pod kontrolou. Je třeba sestavit radu, které určí, kdo si zaslouží být označován za agenta StB, a kdo ne, a na základě toho provést důkladný update Registru svazků. Bylo by to krásné zahájení činnosti nového týmu. Titul „agent StB“ bY se přitom nezískával trvale: pokud by se dotyčný choval dejme tomu pět let řádně a nedráždil historické a vládní papaláše, mohl by být z registru vyškrtnut, a dostal by o tom úřední osvědčení.

Pondělí 31. května: Kroužkování se tentokrát ve volbách ujalo. Někde jsou důvody celkem jasné, většinou ale spíš, proč určití lidé pro nedostatek preferencí vypadli, než proč tam jiní přišli: to se zjevně týká Ivana Langera (osobně se domnívám, že pokud by se voliči rozhodovali jen kvůli aféře „Íčko“, medializované zejména v MfD, dali na záležitost dosti nafouknutou; ze zveřejněných odposlechů nebylo vůbec jasné, zda se Langer s Mrázkem zná a zda ví, že je Mrázek v tom, o čem se hovořilo, angažován) a ústeckého kandidáta ČSSD a Paroubkova úzkého spolupracovníka Petra Bendy. Z těchto případů je spíš jasné, koho voliči nechtějí, než koho chtějí. Do prekérní situace se dostal hokejista Šlégr, který je na téže kandidátce jako Benda a kdyby odstoupil, Benda by prošel. Šlégra chce nový trenér národního mužstva Hadamczik jako spolupracovníka. Nepochybuji o tom, že pan Šlégr je vynikající hokejista a mám podezření, že by ve funkci, kterou mu trenér nabízí, byl platnější než v poslanecké lavici. N druhé straně, pokud by zablokoval pana Bendu, udělal by České republice nejspíš rovněž velkou službu. Jeho nynější situaci mu nezávidím, je to dost náročné a odpovědné politické rozhodování. Nicméně, zavinil si to sám.

Prezident Klaus přijal dneska postupně podle volebních výsledků předsedy všech pěti parlamentních stran. Předseda ČSSD Sobotka pro sebe vyžaduje právo (zvykové, nikoli plynoucí z ústavy), aby jej prezident pověřil jako prvního sestavením vlády. Formálně vzato by to znamenalo, že Klaus by pověřil Sobotku funkcí premiéra a na jeho návrh by jmenoval ostatní členy vlády; takto jmenovaná vláda musí do třiceti dnů poté předstoupit před PS s žádostí o důvěru. Pokud ji nedostane, jmenuje prezident jiného premiéra a postup se opakuje. Vypadá to v této situaci jako zbytečné zdržování, Nečas se vyjádřil, že by měl vládu sestavovat on, protože má na rozdíl od Sobotky reálnou šanci na úspěch (nebylo by to protiústavní), ale rozhodnutí samozřejmě nechává na prezidentovi, Schwarzenberg i John jsou pro dodržení dosud obvyklého postupu. Nedovedu posoudit, jak velký prostor dává tento postup pověřenému premiérovi pro obstrukce, jsem si jistý, že pan Paroubek by ho byl využil maximálně. Co bude dělat pan Sobotka, ví Bůh. Klaus zatím nikoho sestavením vlády nepověřil. Další sporná otázka je, zda má být jedna místopředsednická funkce ve Sněmovně svěřena komunistům (Nečas je proti, ČSSD pro). Když už komunisty jednou ve Sněmovně máte, musíte je pojednávat po formální stránce jako každou jinou stranu, řekl bych.

„Jako přikovaný, téměř bez hnutí brvou, seděl víc než pět hodin (ve stranické centrále KDU-ČSL, při sledování toho, jak dopadly volby, bd) na jednom místě místopředseda Senátu Petr Pithart“, píší v Právu. Pithart je v prekérní situaci: je profesionální předseda, případně místopředseda Senátu, a jeho funkce je teď ohrožena, jeho strana nemá zastoupení ve Sněmovně a to jí ubírá na významu (v Senátu rovněž nemá vlastní klub). Po podzimních volbách se nadto složení Senátu změní. Možná by se měl pan místopředseda porozhlédnout po jiném hnízdišti, TOP09 či VV, ale budou ho chtít ne coby prostého senátora (to už zřejmě neumí), ale přímo coby místopředsedu Senátu? Pithart přitom setrvá v Senátu ještě minimálně dva roky.

Ustavující schůze Poslanecké sněmovny se má podle prezidenta Klause a předsedy KSČM Filipa konat 22. června. Problém je, kdo ji má svolat a řídit až do chvíle volby nového předsedy. Má to. být dosavadní předseda, pokud byl znovu zvolen poslancem. Jenže předseda Vlček krátce před skončením volebního období rezignoval na funkci i na poslanecký mandát a nový předseda už nebyl zvolen. V tom případě se v jednacím řádu praví: „Není-li bývalý předseda Sněmovny poslancem, svolá schůzi, za předpokladu, že je poslancem, nejstarší bývalý místopředseda Sněmovny, a není-li ani toho, nejstarší poslanec nově zvolené Sněmovny; pokud ten svolání ustavující schůze odmítne, svolá ji následující nejstarší poslanec.“ Nejstarší bývalý místopředseda Sněmovny Jan Kasal poslancem není, a je otázka, zda tedy má přijít na řadu druhý nejstarší bývalý místopředseda, který zvilen byl, tj. paní Němcová, nebo nejstarší poslanec nově zvolené Sněmovny, jímž je Karel Schwarzenberg, kterému se do toho ale ani trochu nechce. Poněkud srandovní komplikace.

Z funkce předsedy pražské organizace odstoupil Pavel Bém. Je to počátek jeho volného pádu do poslanecké lavice. Na poslaneckou kandidátku v Praze si sice najmenoval jen své lidi, ale kroužkování v tomto případě zafungovalo pozitivně a vneslo mu do prořídlých řad zvolených poslanců kukaččí vejce v podobě Marka Bendy. Musím se přiznat, že jsem tomu rád. Na místo místopředsedy ODS rezignoval Petr Gandalovič kvůli špatnému výsledku ODS v Ústeckém kraji, kde byl lídrem. Zřejmě to přepískl se vzpourou vůči Topolánkovi.

Otevřená otázka je, kdo všechno vyletí z teplých místeček v Lidovém domě. Černá mračna se stahují nad hlavním volebním manažerem Tvrdíkem a nad Paroubkovým poradcem Dimunem. Pan Dimun nejspíš zamíří do Věcí veřejných (tam ještě nebyl), pan Tvrdík spadne z větší výšky a řekl bych, že na tvrdé.

Politolog z Lidového domu, přesněji řečeno z Masarykovy akademie Lukáš Jelínek prozrazuje v dnešním Právu své politické preference jemnými významovými odstíny. Když Nečas avizoval polepšenou ODS, učinil tak “mazaně“. Když se Paroubek rozhodl odstoupit, učinil tak „chytře“. Protože nazývat Paroubkovo rozhodnutí mazaným je jednak věcně nemožné a jednak taky neslušné, upadla by panu Jelínkovi ústa, kdyby řekl „chytře“ i o Nečasovi? Zdá se, že v ČSSD a v jejím bezprostředním okolí budou ještě dlouho zakopávat o trosky paroubkismu.

Pozoruhodné je, že během povolební noci se konalo několik sešlostí: jednak ty stranické (ODS např. v Malostranské besedě), jednak v restauraci ve Žlutých lázních. Kde zasedala zjevně budoucí třetí komora parlamentu, podnikatelští bossové (pp. Hrdlička, Bárta, Háva ad.). Pokud se to dělo i v případě minulých voleb, nemělo to takovou publicitu. Možná, že označení třetí komora parlamentu je příliš skromné, mělo by se říkat braintrust, cosi jako kdysi svobodní zednáři, jen zatím o něco méně nóbl.

Devatenáct přeběhlíků není k mání, píše v MfD Karel Steigerwald. Nebyl bych tak optimistický, je tam jedna celá potenciálně přeběhlická strana. Musí přebíhat najednou, jinak budou kverulanti platit po sedmi milionech. Robert Čásenský tamtéž doufá, že „snad Nečase se Schwarzenbergem ani nenapadne, že by straně, kterou významně sponzorují soukromé bezpečnostní agentury, svěřili ministerstva vnitra či obrany s jejich mocenskými nástroji.“ Zlatá slova – a kdyby jenom sponzorovali, ony je taky aspoň zčásti tvoří.

Dalibor Balšínek je (v LN) toho názoru, že tyto volby byly především plebiscitem o Jiřím Paroubkovi. Opravdu to tak vypadá, je daleko jasnější, kdo prohrál, než kdo vyhrál. Např. Petr Kambersaký se domnívá, že prohrála levice, já bych řekl, že prohrály autoritativní choutky a byl bych rád, kdybych mohl říci, že vyhrála demokracie, jenže to se teprve uvidí. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Prezident Klaus poskytl rozhovor spřízněným Lidovým novinám. Hovořil mj. o důvodech ztrát, které ve volbách utrpěly nejsilnější politické strany: „Začalo to patem roku 2006 a strašlivou nevstřícností a nepřátelstvím ODS a ČSSD. Vedlo to přes „specifičnost“ (abych to řekl neutrálně) chování M. Topolánka přes vstup byznysu do horních pater politiky. Nepřetržitě to živil způsob politiky J. Paroubka…“ To jednak není pravda (pokud jde o nevstřícnost a nepřátelství, byl iniciátorem Paroubek, hodně se toho naučil od Zemana a od Klausových zlatých hochů, k nimž ovšem Topolánek vůbec nepatřil) a jednak je to vůči Topolánkovi, který se už ani dost dobře nemůže bránit, sprosté.

Oprava:Z ÚSTR mne upozornili, že informace o tom, že by současný (prozatímní, pokud se nemýlím) ředitel ústavu pan Hazdra odvolal šéfa Archivu bezpečnostních složek Bukovszkého, neodpovídá pravdě, nýbrž pravdě odpovídá, že „má záměr“ ho odvolat. Je tomu tak, za mylnou informaci se čtenářům i pracujícím ÚSTR omlouvám (skoro mám cukání napsat všem poctivým pracujícím, ale neučiním tak). Pan Hazdra bude asi moci dělat tak zásadní personální rozhodnutí až poté, co bude ve funkci ředitele potvrzen (nebo to udělá někdo jiný, až bude potvrzen někdo jiný). Můj komentář má tedy správně znít:

„Volby nevolby, čistky v Ústavu pro studium totalitních režimů budou zřejmě pokračovat. Jeho ředitel (snad zatím prozatímní, po vyhazovu pana Pernese, který se ukázal coby normalizátor být neudržitelným, jak příjemný pohled, když něco tak apriori nemorálního, jako je český historik, dostane za uši!) „má záměr“ odvolat šéfa Archivu bezpečnostních složek Ladislava Bukovszkého, samozřejmě za to, že „nezvládl roli manažera a garanta práce archivu“. Až se tak stane, bude vše pod kontrolou. Bude třeba sestavit radu, které určí, kdo si zaslouží být označován za agenta StB, a kdo ne, a na základě toho provést důkladný update Registru svazků. Bylo by to krásné zahájení činnosti nového týmu. Titul „agent StB“ by se přitom nezískával trvale: pokud by se dotyčný choval dejme tomu pět let řádně a nedráždil historické a vládní papaláše, mohl by být z registru vyškrtnut, a dostal by o tom úřední osvědčení.“