Světec nebo Plojhar?

Tento text je jednak nepřímou polemikou s tím, co dnes napsal Zbyněk Petráček do LN. A jednak příspěvkem k odpovědi na otázku: kdo to vlastně nastoupil po kardinálu Vlkovi na pražský arcibiskupský stolec? A jak hodnotit „kompromis“ ve věci Svatovítské katedrály? Jistě je to primárně věc katolíků, do níž bych neměl co mluvit, jenže:

Za prvé, jde o největší českou křesťanskou církev. Kdyby ji stát zardousil nebo zotročil (obojí se stalo po únoru 1948), přijdou na řadu další křesťanské církve, které kdysi komunisté rovněž nenáviděli, jenom jimi pro jejich slabost ještě navíc pohrdali. A jak by taky ne – zatímco kardinál Beran skončil v kriminále, Josef Lukl Hromádka kolaboroval, až se mu dělaly boule za ušima.

A za druhé: každé ideologicky a politicky pokřivené zprznění práva je věc, která se týká všech občanů ČR, nejen katolíků, protože jakmile se ujme v jednom případě, šíří se jako rakovina.

Vyjednaný „kompromis“ ve věci katedrály spočívá v tom, že vše zůstane při starém, jen to dostane „lidskou tvář“. Katedrála patří, stejně jako v roce 1954, „všemu pracujícímu lidu“, přičemž „veš pracující lid“ rovná se v dnešním výrazivu stát. Stát a církev budou o katedrálu pečovat společně, čímž se pro návštěvníky nic nemění. Církev stáhne žalobu k Ústavnímu soudu a pečovat o katedrálu bude rada složená z křesťanů a pohanů.

Jsem zásadně proti tomu, aby kostely patřily někomu jinému než církvím. „Všechen pracující lid“ má k dispozici „chrám zasvěcený hrám“, který lépe odpovídá jeho potřebám. Na rozdíl od pana Duky se nedomnívám, že by kostel byl „autorem“ (kdo to, proboha, je?) věnován „celé světové kultuře“. Karel IV. prý zamýšlel věnovat památku „k poctě Boha a k potřebě všechněch Čechů milých“. Jenže jak císař, tak všichni Češi milí byli tenkrát věřící křesťané. Taky všichni pohřbení králové, jichž se dovolává bývalý komunista Mahler, byli věřící křesťané. Pan Duka pomohl tuto tradici (že křesťanské kostely mají patřit křesťanům, což neznamená, že by tam nesměl nikdo jiný) prolomit v návaznosti na bolševickou vyhlášku z roku 1954.

Zbývá otázka, proč to pražský arcibiskup dělá. Předpokládejme tu nejlepší motivaci – chce v křesťanském duchu, pokorou a vstřícností, umožnit dohodu v dalších otevřených problémech. (Pohani to berou jako projev slabosti). Nebo (další stupeň, který zatím ze slušnosti nepředpokládám), hodlá diplomatickou obratností posléze dosáhnout toho, co se jeho předchůdci nepodařilo přílišnou tvrdohlavostí (fanatici jako já by řekli důsledností). Zde začala kdysi dráha Josefa Lukla Hromádky. Anebo snad (to už je ovšem poněkud zlomyslná spekulace), na základě uznání, že svoboda je poznaná nutnost, dospěl k názoru, že když jde do tuhého, musí všechny zásady stranou (zde dráha Josefa Lukla Hromádky a taky Josefa Plojhara skončila).

Chtěl bych jen upozornit, že přechod od prvního ke třetímu je pozvolný a snadný – jde vlastně o velmi, velmi kluzký tobogán. V bibli se v té souvislosti mluví o široké cestě.

lidovky.cz 25.května 2010