RaJ na zemi

Od listopadového převratu bylo neodmyslitelnou součástí našeho života tzv. utahování opasků. Utvrzovali nás v tom politici i média (dokud měli v porevolučním ajfru politici média pod kontrolou). Aby to tolik nebolelo, byla k dispozici spousta sociálních analgetik a anestetik. Tak jsme se dopracovali do situace, kdy už prosté utahování opasků nestačí. Je krize, i když, jak nás ujišťuje Jiří Paroubek, Přítel lidu, státní bankrot nehrozí.

Zdá se tedy, že někoho bude třeba opravdu skřípnout. Skřípnutých by nemělo být zas až tak moc, aby stranám neklesaly preference. Jaká je představa lidu a jaká jeho Přítele (ověřená různými průzkumy)?

Základní tezí je, že solidní státní dluh mají zaplatit bohatí (pokud jde o dědičný hřích, jsme si všichni rovni, ale bohatí jsou na tom relativně hůř). Vyvstává otázka, kdo je „bohatý“. Obecně vzato, princip je jasný. Bohatí nejsme “my“, ale „oni“. Zjednodušeně řečeno, bohatý rozhodně nejsem já, zato určitě můj soused. Průzkumy (cituji dle LN) upřesňují kritéria podle vztahu ke zvýšení přímých daní: podle 53% pracujících je třeba zvýšit daně všem, co berou nad 20 tisíc. Podle 60% by hranice měla být 30 tisíc. Podle 85% padesát tisíc a podle 96 procent sto tisíc, ti to mají spočítané.

Zajímavé je, kdo má podle nás nést náklady tak říkajíc podle profese. Především státní úředníci, jinak řečeno byrokrati. Je jich třeba co nejvíc vyházet, a těm, co zbudou, snížit platy. Od dob šafářů, panských správců, pánů vrchních atp. dobře víme, že nám jen komplikují život.

Další finanční zdroj představují tzv. ústavní činitelé („politici“) a ovšem taky soudci. Berou nekřesťanské peníze a přitom jen stavějí překážky do cesty našemu, tj. selskému rozumu.

Přítel lidu se od smýšlení lidu liší jen v detailech: je zásadním nepřítelem zvyšování nepřímých daní (v tom je radikálnější než lid) a zdanit by chtěl pro začátek jen ty, co berou nad sto tisíc (2% populace). Aby z toho něco bylo, musel by dokázat to, co kdysi Ježíš, když nasytil zástup pěti chleby a dvěma rybami. Snad se to povede, pan Paroubek bývá ve styku s Nejvyšší bytostí a navíc jde jen o první krok. Jinak Přítel lidu akcentuje spíše citový přístup. Navazuje tak na českou revoluční tradici. Revolucionář z roku 1848 E. Arnold (nechme teď stranou, že ho TGM považoval za cvoka) v té vzbouřené době popsal sociální situaci takto: „Řemeslník s bledou tváří, vyschlým tělem, ošumělý, celý pod tíží starostí o zachování své a svých milých skloněný, vrávorá co obraz žalostného utrpení po městě, a fabrikant letí kolem něho ve skvostném kočáře s bujnými koňmi, maje bažanty vypasený břich plný šampaňského vína, ani sobě ubožáka nevšímá.“ Všimněme si, prosím, jak se atributy bohatství coby sociální necitlivosti u Arnolda a Paroubka shodují. Jediné, co chybí, je kaviár (Arnold ho nahradil skromnějšími bažanty). Ale oba jsou zajedno, že bohatci se holt budou muset odříci také velkých aut (kočárů s bujnými oři) a šampaňského. S obojím má Přítel lidu průběžnou zkušenost, předpokládá se, že půjde příkladem vstříc. V každém případě budou položeny základy něčeho, co by se dalo nazvat RaJ na zemi: s tím, že pro začátek lid obsadí 4. cenovou skupinu, kdežto jeho Přítel se, jak vidno, pohybuje v té první. Během času se však vše srovná, podle známého hesla: každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.

lidovky.cz 26. května 2010