ARCHIV

Třeste se, smraďoši

Zatím co je zájem médií i veřejnosti strháván dalšími a dalšími výstředními nápady, jimiž nás zahrnuje Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo životního prostředí si v tichosti a cílevědomě prosazuje svou. A tak skoro před půl rokem prošel takřka bez povšimnutí Zákon o ochraně ovzduší, který zakazuje právnickým, a jak doufám i fyzickým osobám smrdět.

Považuji zákon za velmi prospěšný a rád bych to doložil jedním osobním zážitkem. Kdysi – jsou to asi tři roky – jsem cestoval pražskou tramvají, zabrán do četby denního tisku. Z dálky ke mně doléhala vzrušená debata o lidských právech. Cítil jsem jakési uspokojení, jak živě se česká veřejnost zabývá politickými problémy. Vyrušila mne až vlna neskutečného smradu, nepochybně srovnatelná s tím, který se šířil v evropských městech zachvácených morovou epidemií v letech 1347-53. Ač jsem se v minulosti zúčastnil řady besed na téma lidských práv v disidentském prostředí, kde se pohybovala řada lidí výrazně upřednostňujících duševní hygienu před fyzickou, tohle pro mne bylo úplné novum. Rozhlédl jsem se a spatřil na nepříliš vzdáleném sedadle zanedbané individuum středního věku. Bylo oblečeno do jakýchsi maskáčů, promočených vepředu i vzadu něčím, co rozhodně nebyla voda. Klopu špinavého saka zdobila americká vlaječka. Nějaký starý muž mu vyčítal: člověče, to se nestydíte takhle smrdět? A smraďoch argumentoval Listinou základních práv a svobod: je to prý jeho nezadatelné právo.

Měl jsem zpočátku chuť vmísit se do debaty a vysvětlit mu, že jeho svoboda smrdět se dostává do konfliktu s právem jeho bližních na čistý vzduch, ale pak jsem své právo raději realizoval tak, jak to už přede mnou učinila většina cestujících, a z tramvaje jsem vystoupil. Prázdný vůz s politizujícím smraďochem zmizel kdesi v nedohlednu.

Nový zákon umožňuje podobnou situaci řešit cestou práva. Stanoví stupnici šesti základních smradů, odstupňovaných dle intenzity. Protože zápach je natolik bohatý počitek, že se nedá jednoduše kvantifikovat nějakým měřícím přístrojem, počítá se s odborně vyškolenými pracovními silami, tzv. čichači, kteří budou z úředního pověření provádět vyhodnocení pachu a podají o tom svědectví.

Úřední postup ve výše popsaném případě by tedy měl být následující: Občané cestující v tramvaji mají povinnost upozornit policejní orgán na podezření ze spáchání trestného činu. Policista přivolá tým čichačů (jak nezáviděníhodná profese!), kteří neprodleně provedou klasifikaci a sepíšou o tom protokol. Na jeho základě pak policejní důstojník přivolá speciální protichemickou jednotku, která se delikventa zmocní, očistí ho a vydá světské moci k potrestání.

Je tu ovšem jakýsi problém. Stanovit stupeň smradu je činnost dosti subjektivní; čichači nabývají velké a snadno zneužitelné moci. Mohou ji zneužít například ke kompromitaci politicky nepohodlného člověka: smí se individuum, porušující svým zápachem zákon o ochraně ovzduší, stát např. prezidentem republiky? Nemůže tento zákon nakonec být ještě horší metlou na nevinné občany, než ten lustrační?

Je zjevně zcela nezbytné, aby čichači prošli sítem pečlivého a odpovědného výběru. Jejich nominaci by na návrh hlavního hygienika ČR měly schvalovat obě komory parlamentu. Jmenovací dekret pak nabude platnosti, stejně jako Benešovy dekrety, podpisem prezidenta republiky.

Některé zkušenosti z poslední doby (např. problémy s Radou České televize) ovšem svědčí o tom, že ani takovéhle municiózní ošetření nemusí vést k cíli (např. výtka řediteli televize, že nepředložil přesvědčivou koncepci, je stejně věcně bohatá a stejně objektivizovatelná, jako že nepřípustně smrdí). Je tedy třeba, jak by řekl Jan Ruml, když byl ještě ministrem vnitra, se smířit s tím, že svoboda smrdět je daň, kterou platíme za demokracii? Naštěstí sociálně demokratická vláda nás nedá: dobře ví, že péče o blaho občanů má přednost před takovými pofidérními záležitostmi, jako je svoboda. A proto: třeste se, smraďoši! Le jour de gloire est arrivé!

2. prosince 2002