Věk průzkumů

„Strany se přebíjejí vlastními volebními průzkumy“, zní titulek v dnešním Právu. Upozorňuje ne podivuhodný fenomén, který bychom po marxisticku mohli nazvat „odcizení průzkumů veřejného mínění“. Kdo a komu je odcizil, vyplyne z dalšího.

Původní funkce zveřejňování preferencí politických stran byla informovat lidi – a ovšem i sekretariáty politických stran, sedí tam taky lidé - o tom, jakou má která strana v tu chvíli politickou podporu ve veřejnosti. Od toho se bohužel nedá odfiltrovat druhotný efekt: nechtěné (buďme optimisty!) doporučení pro veřejnost, komu se dostává největší důvěryhodnosti, a koho se tedy vyplatí podporovat.

To je mohutný podnět k tomu, aby politické strany udržovaly s agenturami pro průzkum veřejného mínění, zvláště některými (všimněte si, že nikoho nejmenuji), jakési intenzivní, byť i neregistrované partnerství. Což může vést k tomu, že druhotný efekt (doporučení ohledně důvěryhodnosti stran) může převážit nad prvotním (informace o veřejné podpoře). Ideální by bylo, obojí informace nějak zřetelně oddělit.

Jednou cestou by bylo změnit neregistrované partnerství v registrované. Oddělit např. formou licence agentury, které dělají průzkumy tak říkajíc z idealismu a pro vlastní potěchu, od těch, které pracují na zakázky politických stran. Pokud by strana s licencí pro to druhé předstírala to první, dopadla by na ni tvrdá pěst sankcí (např. citelný výprask pro ředitele – obávám se jen, že v Bruselu by nám to zatrhli).

Problém je, že vedení politických stran potřebují nejen ovlivňovat voliče, ale také mít informace o tom, jak se věci opravdu mají. Je zjevné, že jejich registrovaní partneři by jim kromě průzkumu určeného veřejnosti museli poskytnout i průzkumy, určené stranickým papalášům – z logicky věcí plyne, že ty druhé by musely být tajné. Stupeň tajnosti by kolísal podle toho, jak by si strana opravdu stála, a obávám se, že okruh osob s právem přístupu k tajným průzkumům by se postupně zužoval, protože by vyžadoval čím dál tím silnější nervy.

Zároveň by se stala krajně nežádoucí existence agentur poskytujících průzkumy pro vlastní potěšení a nezainteresovaných na politickém zápase. Bylo by je nutno zakázat.

I pak ale zbývá problém. Jak známo, u nás se všechno vykecá, i když je oprávněných osob čím dál tím míň. To vede k tomu, že je třeba informace pro papaláše spontánně přizpůsobí informacím pro plebs (vykecání pak nezpůsobí tak velkou škodu), a nakonec se obojí liší jen tím, že jedno jsou tajné, kdežto druhé ne.

Tento stav informovanosti společnosti se dá charakterizovat poměrně obhrouble, ale myslím, že přesně: všichni nakonec vědí kulové, pouze ti, kterým je předkládáno jako přísně tajné, tomu kulovému k vlastní škodě více důvěřují.

Zkušenost praví, že výsledkem tohoto stavu informovanosti společnosti bývá nakonec revoluce. Ta může, ale nutně nemusí být sametová.

lidovky.cz 17. května 2010