Pondělí 2. září: Český tisk podrobuje drtivé kritice ministryni školství Buzkovou za to, že posílá svou dceru do nákladné francouzské školy. Co je komu do toho? Sociální demokraté si za to ovšem tak trochu mohou sami, přátelé chudých nabudili ve veřejnosti svou nechutnou sociální demagogií dojem, že jejich děti ze společenské solidarity s chudými hmotou i duchem musí povinně absolvovat školy pomocné.

Evropský demokrat Kasl zjevně v rámci předvolební kampaně tvrdí, že rozkaz k uzavření metra měl dát jeho politický sok a nynější primátor Němec. Primátor Němec se během povodní znemožnil naprosto mistrovským způsobem, ale velitelem pražského metra nepochybně nebyl a od jiného jeho politického soka Hvížďaly je hezké, že se ho ve chvíli, kdy je zasypáván opovržením, které je převážnou většinou zasloužené, zastal.

Ruští experti, vyděšení způsobem, jakým byla v Česku přijata jejich zjevně dobře míněná pomoc, se zmohli pouze na následující vyjádření: "Něco takového jsme dosud nikde neviděli, v Rusku se nikdy nic takového nepřihodilo." Tato slova poměrně přesně vystihují povahu katastrofy.

Úterý 3. září: Českou mediální sférou cloumá poněkud hysterický spor o to, obstál-li v povodních český prezident nebo ne. Prostý lid vyčítá svému vůdci, že se z dovolené v Portugalsku vrátil příliš pozdě. Řekl bych, že v té době záleželo na jiných lidech než na hlavě státu; kritika prezidenta svědčí o tom, že má v české společnosti podobné postavení jako kouzelník u afrických kmenů. Správně by tedy měli považovat za jeho politický neúspěch samotné povodně.

Zemanova ochota vypomoci své rodné ČSSD tím, že se nezištně ujme nevděčné funkce prezidenta, vyvolala v řadách jeho kolegů skutečnou paniku. Vladimír Špidla například soudí, že by kandidát měl být sjednocující, s vysokou prestiží a akademickým věhlasem. Ještě měl dodat, že by měl být malý a hubený jako idol českých politiků dr. Edvard Beneš. Lépe by nejspíš bylo říci rovnou, že Zemana nechtějí, ale to by chtělo kuráž.

poznámka

Sotva se jedna pohroma odvalila, hlásí se druhá. Do ČR míří tzv. odpůrci NATO. Na 21. září svolala KSČM do Prahy konferenci delegátů 40 levicových stran z celého světa (prý to mělo být původně 21. srpna, ale díky nepřízni počasí museli akci odložit). To je jen předvoj. Na vlastní "protestní demonstrace" zvou své kamarády mladí anarchisté, socialisté a komunisté. Vesměs se přitom zaklínají, že jich tentokrát bude méně než na podzim r. 2000 při zasedání MMF a SB. To je víc než podezřelé.

Středa 4. září: Sláva, US-DEU donutila sociální demokraty k ústupu! "Milionářská daň" nebude 37%, ale jen 35%, a nebude se vybírat pořád, ale jen tři roky. Na zrůdnosti toho nápadu to ovšem nic nemění, je to jen pěkná ukázka, jak bude fungovat pravicová korektura sociálně demokratické politiky ve vládní koalici. US dělá totéž, co dělaly KDU a ODA v Klausových vládách, a co dělali jejich politici, dokud ještě nebyli US, ale ODS. Zlatá opoziční smlouva! Vláda se ostatně až do dneška chovala jako člověk v šoku: viz divoké nápady na odklad valorizace důchodů nebo na obrání pojištěných. Od obojího, jak se zdá, ustoupila, ale takové věci by zodpovědné politiky neměly ani napadnout. To je tak těžké zachovat i po neočekávané pohromě chladnou hlavu?

Zato ODS je proti tomu, aby se povodňové škody hradily ze zvýšení daní (včetně nepřímých), protože tak budou platit i postižení. Nevím, jak se dají postižení od nepostižených oddělit jinak, než tím, že něco dostanou, někteří více, jiní méně, podle míry, jíž byli postiženi. Navíc je zajímavé, jak se představy ODS shodují s představami Jörga Haidera. Podobnost nikoli čistě náhodná.

Ministerstvo zahraničí po Kavanově odchodu připomíná zatopenou stanici pražského metra poté, co opadla voda. Někdy v roce 2000 během Kavanovy nepřítomnosti objevili jeho podřízení trezor, k němuž se nikdo nehlásil. Otevřeli jej a nalezli v něm zjevně slušný finanční obnos a nějaké dokumenty. Původní zápis, učiněný o nálezu, zmizel a místo něho byl vyroben náhradní, který není nepodepsán a chybí v něm suma peněz. Posléze se ukázalo, že jde o soukromý trezor pana ministra. Kavan nejprve zatloukal, pak přiznal, že tam měl asi 250 tisíc Kč sponzorských darů z domova i ciziny na volební kampaň (svědkové otevření prý hovoří o 1,5 milionu). Zda peníze zdanil, si nepamatuje. Po otevření trezoru vzal peníze do úschovy tehdejší generální sekretář ministerstva Srba. Pak je prý Kavanovi vrátil. Kromě toho se v tisku objevily zprávy, že český velvyslanec v Kazachstánu je prý důstojník vojenské kontrarozvědky (proboha, na tak vysoká místa se snad špioni neposílají, špionem má být vojenský atašé), někdejší Srbův řídící důstojník (ve skutečnosti to vypadá, že spíš Drba řídil jeho). Jéžíšmarjá.

Pan Neff mne v Lidových novinách poctil tím, že mne nazval kolegou. Abych si o sobě moc nemyslil, zároveň mi vytkl emocionální předpojatost. Oč prý by byl Zeman horší prezident než Havel. Copak jsme na tom ale tak špatně, že si musíme vybírat mezi Zemanem a Havlem?

Evropská unie se rozezlila na Rumunsko kvůli tomu, že se zavázalo nevydávat americké vojáky nesmyslnému Mezinárodnímu trestnímu tribunálu, a to bez konzultací s Bruselem. Rumunský ministr zahraničí logicky namítl, že dokud jeho stát není členem EU, musí mít svobodu rozhodovat se na základě vlastních zájmů. Kdepak jsou vyhlášení čeští eurorealisté? Jejich stanovisko k soudu, kde napříště, jak známe fungování celosvětových institucí, budou třeba zástupci teroristů soudit Američany, mi bolestně chybí. Za totáče mne vždycky uváděla v zuřivost podraznická a vyčůraná politika Papandreova Řecka v konfliktu mezi Ruským impériem a svobodným světem. Dnes se tak chová celá Evropa.

Čtvrtek 5. září: Chaos ve vládním navrhování a odvolávání nesmyslů poračuje. Nápad, aby se "přerozdělila" část toho, co dostanou ti poškození, kteří se včas nechali pojistit, jak se zdá, padl. Zato chce ministr Škromach šetřit na nemocenském. Pokud jde o milionářskou daň, je spokojen prozatímní předseda US-DEU Pilip: "Se skutečným zvýšením bychom nemohli souhlasit, jde jen o symbol". Tedy: symbolicky jsme se přidali k odírání bohatců, dokonce přesto, že to nebude mít žádný jiný smysl, než že se představíme veřejnosti jako bezzásadoví kašpaři

Místopředsedkyně ČSSD a ministryně zdravotnictví Marie Součková se obrátila na prof. Zdeňka Dienstbiera s dotazem, zda by nechtěl kandidovat na funkci prezidenta. Prof. Dienstbier to nevyloučil. Pana profesora máme v dobré paměti.

poznámka

Z pražského metra se údajně daří odčerpávat podstatně víc vody, než se do něho vejde. Prozaické vysvětlení je, že některé firmy, aby podle tržních principů optimalizovaly své slasti, nadsazují množství odčerpané vody. To je přízemní vysvětlení. Musíme však být tak prozaičtí?

fejeton

Německo se odmítá podílet na americkém útoku proti Iráku. Evropské státy žádají diplomatické úsilí o návrat zbrojních komisařů, a válku jen s požehnáním OSN. Podle německého ministra Schillyho pro Německo existuje jen "velmi abstraktní ohrožení". Zdá se, že mezi USA a západní Evropou panuje přinejmenším neporozumění.

Václav Havel zaslal konferenci v Johannesburgu poselství, v němž se mj. praví: "Přestože máme dostatek informací o hrozbách a varovných jevech, člověk se často chová tak, jako by mělo všechno skončit s koncem jeho pobytu na této zemi, a vyčerpává neobnovitelné zdroje a narušuje klima... Člověk toleruje kult hmotného zisku jako nejvyšší hodnotu, před níž musí všechno ustoupit." Originalita těchto myšlenek je úchvatná a jejich zahanbující dopad bude o to drtivější, že zaznívají do paláců mocných z prosté chatrče v portugalské Sintře, kde český eremita o chlebu a vodě medituje nad hříchy nás nenasytných. Ora pro nobis!

Ministr Dostál soustavně pracuje na likvidaci českých literárních časopisů. Je v tom důsledný a nestranný, o podporu přijdou všechny, co ji zatím dostávaly. Martin Komárek v MFD se domnívá, že chudý stát nemůže podporovat záliby svých občanů a že dobrý literární časopis je schopen se na současném trhu prosadit tak, aby se zaplatil. Jenže kultura je o hodně víc než záliba, kultura je víc než stát a víc než politika. A nové myšlenky a opravdu objevná kulturní tvorba si získá velkou oblibu často až dlouho poté, co vznikla. Závidím panu Komárkovi jeho optimismus, sám si myslím, že dobré a kloudné věci se na tomto nedokonalém světě musí dělat bez vyhlídky na to, že se samy zaplatí, a že mají nárok na podporu: pokud u nás zatím ještě neexistují bohatí a kultivovaní mecenáši, tedy od státu. Česopis Tvář, který mimo jiné pan Komárek uvádí, je ostatně dobrý příklad. Pan Komárek se mýlí, i v době, kdy se stala politikem, měla obrovskou remitendu a nečetlo ji víc než tři - čtyři tisíce lidí. Přesto právem žádala podporu od Svazu spisovatelů, který ji vydával a doplácel na ni. Měl ji podporovat, přestože jeho potentáti byli předmětem její kritiky.

Pátek 6. září: Skandál kolem vojenské rozvědky nabývá dosti děsivých rozměrů. Její důstojníci jsou prý podezřelí z finančních machinací, někteří se nezákonně obohacovali a udělali si z instituce cestovní kancelář. Současně se zdá, že z rozvědky unikají výbušné tajné informace. Sabina Slonková píše v MfD v souvislosti s případem Srba o tom, kde byl Srba jako agent po listopadu 1989 nasazen. Je naprosto neprofesionální, když o případu, v němž je - i když nikoli vlastní vinou - namočena až po uši, soustavně referuje, a navíc zveřejňuje věci, které v Srbově záležitosti nejsou příliš relevantní, ale nejspíš postihnou činnost rozvědky. Ministr Tvrdík se domnívá, že rozsáhlý únik informací ohrožuje akceschopnost rozvědky. Není prý vyloučeno, že se kdosi pokouší rozvědku před pražským summitem NATO ochromit. To je nepochybné a už jsme o tom v Událostech psali, celý případ Srba není atentát na paní Slonkovou, ale na Vojenskou zpravodajskou službu. Je nepochybně aspoň zčásti podněcován ze zahraničí. A paní Slonková se do něho dostala jako Pilát do Kréda. Možná.

Česká vojenská nemocnice v Kábulu do konce roku končí, jen část personálu posílí jinou nemocnici. Důvodem jsou jednak úspory, jednak "bezpečnostní aspekty". Nejmenovaný důstojník generálního štábu se v té souvislosti nechal slyšet: "Přiostřením situace mezi Irákem a Spojenými státy se komplikuje také situace v Kábulu. Pokud začne válka s Irákem, nebudou spojenci schopni zajistit odpovídající bezpečnost jednotkám v Afganistánu. Setrvat tam ve chvíli, kdy není pobyt lékařů nezbytný, by bylo zbytečným luxusem." Formálně této úvaze nelze nic vytknout, musíme jen doufat, že každé nasazení našich vojáků v situaci, kdy spojenci nemohou zajistit jejich bezpečnost (to znamená v jakékoli válečné operaci) nebude ze strany našich armádních papalášů do budoucna považováno za "zbytečný luxus".

Soudci protestují proti tomu, že v příštím roce nedostanou přidáno ani těch 7% jako ostatní státní zaměstnanci. Vládní návrh je nešťastný, na platy soudců by se nemělo sahat, pokud chceme mít napříště aspoň naději na nezávislost soudní moci.

Klausův důvěrný přítel, podnikatel Peter Kovarčík, v jehož haciendě na Mallorce předseda ODS ještě loni trávil dovolenou, náhle prohlédl a zjistil, že Klaus propásl šanci. ODS prý trpí arogancí moci, Klaus měl už dávno umožnit, aby se objevily nové tváře, kromě toho měl využít posledních sedm měsíců na to, "aby jako úctyhodný profesor např. chicagské univerzity, kde by měl renomé coby ekonom a vědec, se v lednu stal prezidentským kandidátem přijatelným pro všechny" (mimořádně vyčůraná ideová mlha, v níž se lze pohodlně odpoutat od kompromitujícího a neužitečného kumpána). Pokud se v ODS neobjeví nové tváře, nedovede si pan Kovarčík představit, jak chce strana vytvořit protiváhu mocnému nástupu sociáních demokratů. Pokud jde o ně, "můžeme mít tisíc výhrad vůči tomu, jestli politika je příliš vlevo, nebo není, ale pocit, který mám po prvních měsících nové vlády, je, že tato vláda je tady kvůli občanovi", praví pan Kovarčík. Vidí v tom plus i vůči Zemanově vládě. Není nad spolehlivé a věrné kamarády, kteří člověka podrží, i když se octne v louži!

Spojené státy stupňují přípravy k útoku na Irák, zdá se však, že jsou docela osamoceny. Evropa se distancuje, čeští politici (ministr Tvrdík je čestnou výjimkou) i publicisté (např. Jaroslav Jírů v MfD) jeví známky naprostého zděšení. V souvislosti s možným konfliktem zazněla řada zcela neuvěřitelných výroků. K tématu se ještě vrátíme.

Další signál toho, že mezi Evropou a USA se otvírá hrozivá propast, je konflikt ohledně Mezinárodního trestního tribunálu (ICC).

Experti EU označili za nepřijatelný požadavek USA, aby američtí občané nespadali pod pravomoc tribunálu. Jednotlivé členské státy podle nich sice mohou s USA uzavřít dvoustranné smlouvy o tom, že nebudou tribunálu vydávat Američany, ale jen pokud budou podezřelí souzeni v USA a smlouva se nebude vztahovat recipročně i na občany dané evropské země. To druhé znamená, že by Američané museli vydávat Evropany, kteří se zdržují na jejich území a jsou stíháni mezinárodním tribunálem pro genocidu či válečné zločiny. Stačilo by, aby se tribunál octnul ve špatných rukou, což není těžké si představit, vezmeme-li v úvahu, jak vypadá většina států dnešního světa; pak by USA ztratily právo udílet politický azyl a octly by se bezmála v situaci do jaké chtělo Rakousko-Uhersko na prahu první světové války dostat Srbsko. ICC je nebezpečná utopická hovadina a západní demokratické státy se při její realizaci nakonec mohou vlastní vinou dostat do situace, kdy budou vystaveny tlaku, aby porušovaly zásady, na nichž je postaveno jejich pojetí občanských práv.

Spolkový kancléř Kohl v poslanecké restauraci v kruhu svých přátel označil předsedu Bundestagu Thierseho za nejhoršího předsedu německého parlamentu od dob Hermanna Göringa. Zaslechly to nepovolané uši, ocitoval to Der Spiegel a SPD teď na Kohla tlačí, aby se omluvil. Omlouvat se je třeba za výroky pronesené na veřejnosti a ne za výroky odposlouchané v soukromí. Když si kdysi nynější americký prezident ve volební kampani nevšiml, že jsou zapnuty mikrofony, a utrousil urážlivou poznámku o nějakém novináři, byl to jeho problém, protože mikrofony nikdo nezapnul schválně. Když ale Der Spiegel použije to, co zaznamenal jeho vyslaný slídil, je to problém toho časopisu: to se prostě nedělá, jsou to fízlovské manýry.

Sobota 7. září: Britský premiér Blair prohlásil před odletem do USA v rozhovoru pro BBC, že Británie je ochotna v konfliktu s Irákem zaplatit krvavou cenu. Zaplať pánbůh za ten rozdíl od vyčůrané Evropy a vyděšených českých politiků a publicistů. Vypadá to, že nůžky mezi Evropou a anglosaskými zeměmi se rozevírají. Evropa by na to mohla ošklivě doplatit.

V kremelském Sjezdovém sále se konal "koncert českých hvězd". Dominovali mu Karel Gott a Helena Vondráčková, slosování soutěže, jejíž vítěz z publika vyhrál fabii, provedl sám Vladimír Remek, který si pro tu příležitost připjal řád Hrdiny SSSR (doma se možná zatím bojí). Sláva, vracíme se do normálu, tj. do normalizace. Odřízli jsme hloupé špičky, které nám to jen kazily (Jakeš a spol.), setřásli jsme všelijaký ten disidentský póvl, který vynesly kalné vlny "sametové revoluce", a teď si konečně vládneme sami, my zlaté střední vrstvy české normalizace. Tak konec konců proč to neoslavit v Moskvě.

Pondělí 9. září: Vládní koalice bude mít zjevně problém s Hanou Marvanovou. Ta proti chystaným daňovým úpravám namítá, že se nedělají okamžitá opatření k úhradě škod, napáchaných povodní, ale celkové daňové změny, jejichž účinek se navíc projeví až za mnoho let. Na tom je mnoho pravdy. Marvanová je ovšem i proti zvýšení DPH, a to mi už připadá trochu divoké: argument ODS, že se tak postihují i oběti povodní, je absurdní (k nim by měla směřovat pomoc, a jak lze jinak odlišit oběti od nepostižených?). Paní Marvanová má v mnoha ohledech pravdu, a přesto působí v České politice v zásadě jako neovladatelný destruktivní živel.

Zdá se že volby v SRN vyhrají opět sociální demokraté. Schröder boduje povodněmi (přírodní katastrofy nahrávají každé vládě, a proto by se každá vláda měla snažit před volbami nějakou vyvolat; tím nechci podezírat SPD, že má prsty v letošní přírodní pohromě) a ovšem taky tím, že proti americkým válečným štváčům zastává zájmy mírumilovných německých měšťanostů. Zde je průsečík mezi SPD a FPÖ (a jinými nestydatě populistickými stranami): konec konců antiamerikanismus.

Podle Javiera Solany by úder proti Iráku odporoval lidským právům. Hauzírování s lidskými právy přichází teroristům vhod: žádáme na vás svobodu podle zásad vašich a upíráme vám ji podle zásad našich, řekl prý podle Ferdinanda Peroutky na adresu "buržoazie" jeden český bolševický výtečník někdy v roce 1920. Lidská práva, zdá se, hrají dnes podobnou roli jako zákaz pracovat (a taky bojovat) v sobotu, který svazoval ruce židovským odbojníkům při povstání Makabejských. Praktická nouze je ovšem rychle zbavila fundamentalismu.

Vicekancléřka Riess-Passerová a dva její nejbližší straničtí spolupracovníci rezignovali na politickou i stranickou funkci. Zjevně kvůli sporu o odklad daňové reformy. Haider je z populistických důvodů proti (občan má rád, když se snižují daně), formální vedení jeho strany se chová státotvorně a podporuje kancléře Schüssela, který chce reformu odložit a z daní hradit povodňové škody. Státotvornost vedení FPÖ srazila preference strany pod 20%, proti Haiderovi nemají šanci. Když chce být někdo slušný, nemůže bojovat v populistické straně proti neslušnému lídrovi, nemá na to dost zbraní, vždy a nutně prohraje. Slušní lidé se v neslušných stranách neangažují.

Ještě k slavnému normalizačnímu koncertu v moskevském Kremlu. Zúčastnily se ho i celebrity, ředitel boleslavské Škodovky Kulhánek (myslím, že má důvody cítit se v Moskvě jako doma, i když teď je na tom nepochybně po finanční stránce líp než za totáče) a hlavně čacký ministr kultury Dostál. To je ovšem hrdina. V roce 1968 stál s holýma rukama tváří v tvář okupantům, a tak má nárok se dnes s Rusy paktovat: "Kdyby mi 21. srpna 1968, když jsem stál u zdi s rukama nad hlavou, někdo řekl, že po třiceti pěti letech budu jako člen vlády dělat všechno pro navázání nových přátelských vztahů s ruskými politiky, umělci a lidmi vůbec, měl bych ho za čirého blázna. A je to tady. Jsem ministr, sedím v Kremlu a můj protějšek Míša Šmytkoj je mým kamarádem." Každý by si to nemohl dovolit, ale takový geroj jako ministr Dostál na to má nárok. Může se šmytkojovat. Čo bolo, bolo, terazky som ministrom.

Ve Kvildě vzniká muzeum železné opony. Podle toho, jak o tom český tisk referoval, půjde o to, zpřítomnit situaci, kdy byl svět rozdělen na "dva bloky". Projevovalo se to následně: když nešťastný dobrodruh prostříhal dráty na české straně a utekl pohraničnickým rotwailerům s lidskou tváří, neměl ještě vyhráno. Čekaly ho další dráty a kulometné věže , zhůvěřilá americká soldateska a její němečtí revanšističtí přisluhovači. Teprve když se prostříhal i tady, mohl uprchnout do některé svobodné země, třeba na Kubu nebo do Jugoslávie. Nad debilitou této koncepce zůstává rozum stát: zaostalé ruské impérium s drzostí sobě vlastní schramstlo po vyhrané válce půlku Evropy a izolovalo ji dráty a kulomety od svobodného světa. A dnes se nám někdo pokouší namluvit, že jedni byli za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet. Ostatně, není divu. Starosta Kvildy je bývalý lampasák pohraničních predátorů a jeho zástupkyně bývalou pomocnou stráží.

Pražská ZOO je znovu otevřena. Zkáza, která ji postihla, poskytla různým přátelům zvířat příležitost bojovat za práva našich čtyřnohých bližních. ZOO je pro ně něco jako zvířecí Osvětim. Mezitím se zdá, že kosatku Keiko, kterou kdysi zachránili před smrtí a pak žila dlouho pod lidskou kuratelou, bude po jejím vypuštění do volné přírody nutné zabít, nedokáže se sama živit. Chtít osvobodit zvířata, která se stala na lidech závislými, je větší zvěrstvo než celé zoologické zahrady: viz nešťastní medvědi z Beskyd, kteří se díky lidem za mlada naučili jen jezdit na koloběžce, a ti, co je to naučili a pak cynicky vypustili do volné přírody, se diví, když teď decimují farmářům stáda ovcí.

Ministr Škromach chce omezit příspěvky státu pro organizace a instituce, pečující o staré, handicapované či sociálně slabé občany. S instuitucemi pečujícími o staré lidi, kteří se nemohou o sebe postarat, mám jakési zkušenosti: i současný stav byl neútěšný, a nepomohlo ani to, že jste byli ochotni službu pořádně zaplatit. Každý nemá žaludek na to svěřit své rodiče tzv. LDN (spoustě lidí ovšem nic jiného nezbývá). Shánět pečovatelskou službu bylo ovšem pravé peklo, a teď to nejspíš bude ještě horší. Ovšem, eutanázie by přišla levněji.

Úterý 10. září 2002: Rozpory uvnitř Haiderovy FPÖ přivedly rakouskou koaliční vládu kancléře Schüssela k pádu. Odpálil ji Jörg Haider a z technického hlediska se jeho krok dá pochopit, nic jiného mu vlastně nezbývalo. K věci se pokud možno ještě vrátíme, je svým způsobem poučná i pro nás.

Celostátní výbor KDU-ČSL nominoval na post prezidenta Petra Pitharta. Petr Pithart je člověk pevných zásad: na nějaké funkci mu hned tak nezáleží, když se ho zeptali, zda by se v případě (velmi pravděpodobném), že nebude zvolen, chtěl vrátit do čela Senátu, odpověděl dotčeně: "Takové věci mne nenapadly - myslet na zadní kolečka ve chvíli, kdy vám lidé, kterých si vážíte, vysloví důvěru?" Petr Pithart, jak známo, myslí na zadní kolečka jen tehdy, když mu opravdu, ale opravdu nic jiného nezbývá; a sám sebe volí, jen když mu skutečně hrozí, že ho ti druzí volit nebudou.

Ministr Dostál chce vyměnit Radu pro televizní a rozhlasové vysílání, protože nezakročila proti pořadu Vladimíra Železného "Volejte řediteli". Železný totiž kandiduje na senátora a tímto pořadem se údajně sám propaguje. Podle Dostála se politik zviditelňuje pokaždé, když se v objeví v médiích. Podle této logiky by například herec kandidující na senátora musel přestat hrát, resp. televize by nesměla dávat inscenace, v nichž vystupuje. Taky různí pisálkové z Práva, kteří se nakonec přes poslanecké lavice došphali na ministerská křesla, by byli měli při volební kampani, jež je vynesla do lavic Poslanecké sněmovny, přestat publikovat články v deníku, tehdy patrně ještě rudém. Prohlídněte si starší ročníky Práva, zda se tak opravdu stalo. Dostálův požadavek je absurdní, ale možná dosáhne svého, protože na Radu mají spadeny všechny strany kromě ODS.

Expředsedkyně US-DEU Marvanová váhá s podporou Špidlovým úsporným balíčkům, vadí jí milionářská daň i zvýšení DPH. Paní Marvanová a celá US-DEU je ovšem v pasti, pokud se zapříčí, dohodne se ČSSD s KSČM na ještě větší zhůvěřilosti a obě partaje si to pak v pohodě odhlasují. Tento problém by paní Marvanová ani US-DEU neměli, kdyby v koalici se sociálními demokraty nebyli. Ven z toho je těžké. V US vzniká "pravicová platforma" se sloganem "Se socany až po vstup do EU a dost". Vstup do EU je jistě důležitý, ale co zbude za jeden - dva roky z US - DEU?

Jásir Arafat v Ramalláhu odsoudil vyváženě útoky na civilisty, izraelské i palestinské, a diplomaticky pomlčel o sebevražedných atentátech. Zato pak dostal z každé strany jednu. Izrael tvrdí, že neučinil dostatečně viditelné gesto a nevyzval radikály k příměří, Hamas prohlásil, že projev nesplnil očekávání Palestinců a potvrdil odhodlání pokračovat v boji proti Izraeli. Arafat mezi dvěma židlemi.

Spolkový kancléř Schröder boduje ve volební kampani. Deptá Stoibera v zahraničněpolitické oblasti: v televizním duelu rezolutně prohlásil, že za jeho vlády němečtí vojáci nepůjdou do války kvůli Iráku a že v boji proti terorismu nemají být odrazeny arabské státy, které jsou doposud v mezinárodní koalici proti terorismu. Stoiber nesměle namítal, že kancléř nehledá dialog s americkým prezidentem a tím poškozuje německo-americké vztahy, Schröder kontroval: přátelství nemůže ztroskotat na tom, že obě strany mají odlišné názory na některý problém. Potíž je v tom, že obě strany mají odlišné názory na bezpečnost USA a svobodného světa vůbec. Podle německých průzkumů veřejného zájmu zvítězil v této otázce kancléř nad Stoiberem 57 ku 28%. Tedy: 57% pro mnichovanství.

Miloš Zeman zveřejnil v dnešní Mladé frontě Dnes článek "Útok na New York byl také útokem na Prahu". Jak autora upřímně nesnáším, s tímto jeho textem souhlasím do slova a do písmene a doporučuji ho čtenářům Událostí.

Nikdo neví, zda se Jan Kavan zúčastní konfrontačního hlasování o Špidlově balíčku úspor. Měl by tou dobou zároveň v New Yorku řídit zasedání VS OSN. Tento problém si ČSSD zavařila sama a může se zlobit jenom sama na sebe. Představa, že opoziční strany z pouhé galantnosti stáhnou recipročně jednoho svého poslance, je absurdní: proč by to proboha dělaly? Jaký mají důvod tahat za ČSSD její horké kaštany z ohně?

Cyril Svoboda v dnešních Lidových novinách píše, že se u nás systém bezpečnostních opatření po 11. září výrazně zlepšil. Je to dobře vidět (to tvrdíme my, ne pan Svoboda) na pěkném rozvalení Vojenské zpravodajské služby. Pan Svoboda ovšem není jen předsedou KDU-ČSL, místopředsedou vlády a ministrem zahraničí: je i prorokem a věštcem, tvůrcem nového náboženství. káže: "Je však zapotřebí nalézt jednotný étos, který by využil shodné mravní principy vlastní všem náboženstvím a náhledům na svět a který by umožnil harmonické spolužití všech těchto náboženství. Jen tak předejdeme vzniku teroristických skupin, které páchají své hrůzné činy s fanatismem pramenícím z deformovaného pojetí náboženství jako nástroje zkázy. Pokud vytrhneme kořeny vzájemných nepokojů a zúčastníme se procesu tvorby společného mravního kodexu přijatelného pro všechny, předejdeme jednou provždy hrozícímu nebezpečí." Bože, jak je to všechno lehké! Hlavně že víme, co vlastně máme dělat.

Středa 11. září: Dnes je (vlastně v tu chvíli, kdy to čtete, už přinejmenším včera bylo) výročí teroristického útoku na USA. Článek k němu přináším tedy vlastně o den později - ale napsal jsem ho už v neděli a musel jsem čekat, až vyjde v MfD, pro níž byl určen. Takže se omluvám, ale nezaspal jsem.

Komentář

K neradostnému prvnímu výročí se vyjadřuje kde kdo. Prezident Havel pronesl, jak je jeho zvykem, přehršli dutých banálních frází. Myslím, že pan Špaček coby tiskový mluvčí se už přežil, navrhoval bych, aby do funkce na těch posledních pár měsíců angažovali Leo Mariana Vodičku (osvědčil se před nedávnem v Moskvě). Ten by mohl různá prohlášení pana prezidenta zpívat svým hezkým tenorem, žánrově by to sedělo víc než fádní próza. Po hudební stránce by vystoupení tiskového pěvce mohla mít charakter nekonečných recitativů z Wagnerových oper. Podle pana prezidenta jsme částí koalice proti teroru. Myslím, že naše role je skrovnější, jsme částí (ovšem velmi okrajovou) terče pro teroristy. Pokud se chceme stát opravdu součástí koalice proti teroru, museli bychom dělat jiné věci než simulovat filosofické mudrování. Další našinec, novopečený předseda OSN Kavan dává osobně přednost politickému a diplomatickému řešení, pokud je možné, aby se předešlo válce a krveprolití. K tomu, aby se předešlo krveprolití, by pan Kavan potřeboval stroj času, krveprolití se odehrálo 11. září 2001. Text zcela neuvěřitelných parametrů dodal do MfD k výročí atentátu Václav Klaus, když to jen trochu půjde, budeme se mu věnovat podrobněji. Jiřímu Dienstbierovi v Lidových novinách jde o to, pochopit, "proč je v rozvojovém světě tolik nenávisti, která vede tisíce mladých lidí do náruče fundamentalistických hnutí a k hysterii sebevražedných atentátů". V panu Dienstbierovi se ozývá bolševismus jeho mladých let, ovšem ten s česky lidskou tváří: v tomto případě představa, že stačí, když těm zbídačelým mladým lidem dáme pořádně napapat, a oni nás nechají na pokoji. Vše, co mám, si vemte, jen nepoužívejte chloroformu! Útok na Irák by byl prý jen odříznutím další metastázy. Ovšem, a když se útok odloží, má Husajn a teroristé zelenou. Konkrétněji a kupodivu k věci se vyjádřil z českých politiků jen Jan Kasal: "Když ale teď vidím, co vychází na světlo, v jakém stavu jsou naše tajné služby, přál bych si, aby na tom byly mnohem lépe a naši lidé měli mnohem větší jistotu. Nejsem si jist, zda se rok staré události staly pro nás velkou inspirací. To nemohou dělat amatéři, to je profesionální práce, neboť proti nám stojí protivník, který je těžký profesionál. Ačkoli bych moc chtěl, aby tomu bylo jinak, nemám pocit, že bychom se za rok stali odborníky na boj se zákeřným nepřítelem. A nejsem si jist, zda postavit tři transportéry u bývalého Federálního shromáždění je jediné, co bychom měli udělat, pokud to už vůbec není nadbytečné." Zaplať pánbůh za ta slova.

Jan Kavan se nezúčastní klíčového hlasování o Špidlových balíčcích, pozval si ho na tutéž dobu prezident Bush. Sociální demokraté (totiž předseda poslaneckého klubu Urban) teprve teď začínají uvažovat o tom, že "podniknou kroky", tj. vyzvou ho k rezignaci na poslanecký mandát. Představě, že by recipročně odvolala z hlasování jednoho svého poslance, se podle očekávání vysmála opoziční ODS (a nikdo se jí nemůže divit). Komunisté (Filip) by ČSSD vyšli vstříc, kdyby je pěkně poprosila (a něco hezkého jim za to slíbila, to už soudruh Filip neřekl, ale rozumí se to samo sebou). V ČSSD všeobecně není nouze o dobré nápady, místopředsedkyně Součková navrhuje, aby se o sociálnědemokratickém kandidátovi na prezidenta nedělalo referendum vnitrostranické, ale neformální celostátní - zjevně v naději, že pak by Miloš Zeman dostal přece jen o něco méně hlasů. O moc asi ne, protože většina lidí by se ČSSD na to referendum nejspíš vykašlala a přišli by k němu zase jen straníci, a tedy Zemanovi přívrženci. Populisté to mají lehké, a ti, co populisty ve všem všudy být nechtějí, to mají ve straně prolezlé populismem těžké. Viz Rakousko, Riess - Passerová a Haider. Haider už se taky nechal slyšet, že když ho poprosí, možná by se vrátil. Jeho "podmínky" jsou podezřele podobné těm, které si klade Zeman pro kandidaturu na prezidenta.

Čtvrtek 12. září: Antimonopolní úřad udělil firmám zabývajícím se distribucí benzinu stamilionové pokuty za kartelovou dohodu. Nic proti tomu, osobně si myslím, že se domlouvaly, ale nemá náhlá horlivost úřadu něco společného s potřebou sehnat pro stát peníze na úhradu škod z povodní?

Unie Svobody se dohodla, že podpoří Špidlův balíček a že nepostaví vlastního kandidáta na prezidentskou funkci (bude hlasovat pro Pitharta). Problém je jen s Marvanovou. Pokud komunisté "vyváží" nepřítomností jednoho svého poslance chybějícího Kavana, bude přítomno 198 poslanců. Když se navíc Marvanová zdrží nebo bude proti, vládní návrh dostane jen 99 hlasů (polovina přítomných) a neprojde. Marvanová by musela před hlasováním ze sálu odejít. Unie Svobody se ocitla v bezvýchodné situaci: když zůstane ve vládě, udělá chybu, a když z ní odejde, udělá taky chybu. Chyba se asi stala už tehdy, když do vlády vlezla.

Václav Klaus pomalu, ale jistě zraje pro Bohnice. ODS je obklíčena socialisty a médii, v české společnosti vane předlistopadový duch. Socialista je prezident, předseda Poslanecké sněmovny i Senátu. "Mediální apoteóza dnešní vládní koalice vypadá přesně tak, jak jsme to znávali v dobách předlistopadových. Uvědomme si, že to byla především vlivná média a skupinky na ně napojené, kdo připravoval převzetí moci socialisty a jejich společníky." S nimi spolupracují "lidé nepevných zásad a názorů". (Přesně takhle hovořili v šedesátých letech Novotný a Hendrych o kontrarevolučních elementech v kulturních časopisech, Klaus naštěstí nemá k dispozici tak účinné prostředky jako oni). ODS je v tuto chvíli "jediný nositel étosu a smyslu polistopadového zvratu poměrů a boje za svobodu občanů proti všudypřítomnému státu". Liberalismus přerůstající do anarchismu, nebylo by nejlépe stát zrušit? Komunální a senátní volby budou prý dost možná nadlouho i "posledním velkým střetem o zachování existence pravice, která se v naší zemi jmenuje už jen ODS". - Což o to, s ODS je to opravdu dost nahnuté. Ale o tom, že by se jí dalo říkat pravice, mám své pochybnosti.

Exministr Bureš, jeden z kandidátů na prezidentství, zatloukl své členství v KSČ. Nebyl tam ovšem z přesvědčení, jen kvůli kariéře (je zajímavé, proč takovéto zdůvodnění český člověk považuje za polehčující okolnost) a musel tam vstoupit, protože tatínek byl v Sokole, což bylo zjevně třeba vyvážit. Pane Bože!

Václav Havel je hodný člověk: dal by Iráku a Saddámu Husajnovi ještě šanci, aby se polepšili. Jinak se domnívá, že zlu je třeba čelit v zárodku - to je dobré, masakr z loňského 11. září pokládá za zárodek. Pan prezident není žádný troškař.

Americký náměstek ministra zahraničí Bolton rozzlobil světové mírotvorce, z OSN, když jim dal najevo, že rezoluce Světové organizace nebude pro USA závazná. S tím nesouhlasí Kofi Annan, podle něhož "pouze RB má legitimní pravomoc pro případ nezbytného reagování na nebezpečí ohrožení míru a mezinárodní bezpečnosti". Když Vás napadne hrdlořez, nesmíte se ani hnout, dokud Vám to OSN nedovolí. Hrdlořez je totiž taky členem OSN a útočit na členy OSN není dovoleno. Navíc i on spolurozhoduje o tom, můžete-li se bránit nebo ne.

V souvislosti s výročím 11. listopadu se v domácím i cizím tisku vynořilo obrovské množství neskutečných konin. Ty výraznější (kromě již zmíněného Klausova článku z MfD je třeba zmínit esej prof. Halíka v dnešních Lidových novinách) si necháme stranou a pokusíme se na ně reagovat zvlášť. Jinak stojí za to ocitovat spolu s Právem Frankfurter Rundschau: "Na nesmyslné násilí z 11. září nelze reagovat izolovanými akcemi konzervativních neoimperialistů, nýbrž globálními aliancemi. Ty se však nesmějí vyčerpávat v polních taženích proti zločincům, ale musejí cíleně pojmenovávat příčiny zaostalosti, chudoby a zapovězených lidských práv a odstraňovat je." Násilí z 11. září nebylo vůbec nesmyslné, nýbrž velmi dobře a cílevědomě promyšlené a připravené. K zjevně chystané globální alianci pokrokových narudlíků z Frankfurter Rundschau se Saddámem Husajnem proti konzervativním americkým neoimperialistům je třeba jen gratulovat. Představme si, že by třeba Winston Churchill na počátku bitvy o Anglii žvanil něco o tom, že se nelze vyčerpávat v polních taženích, ale cíleně pojmenovávat příčiny chudoby, zaostalosti a zapovězených lidských práv! Podivné úvahy snuje taky Markéta Sedláčková v dnešních Lidových novinách. "Jestliže člověku v tradiční společnosti umožňovala výklad neznámého a překonání nejistoty víra v Boha, dnešnímu člověku nezbývá téměř nic jiného, než důvěra v experta a v expertní systémy". Milá paní, i v naší údajně postmoderní společnosti nás ještě zbylo pár, co nejsme úplně včerejší a přece věříme v Boha. Upřímně řečeno ne proto, že by to byl jakýsi technický prostředek na výklad neznámého a překonání nejistoty, to je víceméně bolševická představa. Paní Sedláčková pokračuje: "Také reakce české společnosti na povodňovou tragédii je důkazem toho, že právě aktivní přístup, solidarita a důvěra v druhé lidi znovu nabývají zásadního významu pro řešení rizik ohrožujících dnešní společnost." Paní Sedláčková musí bydlit na hodně vysokém kopci, nezdá se, že by Povodí Vltavy, primátor Němec nebo pražský Dopravní podnik vzbudili během povodní velkou důvěru a solidaritu. Taky se zdá, že si s riziky ohrožujícími společnost usazenou při březích Vltavy dvakrát moc neporadili.

Pátek 13. září: prezident Bush vystoupil v OSN s projevem, v němž vyčíslil všechny věrolomnosti iráckého režimu zhruba za poslední desetiletí. Výsledný dojem je drtivý a problém má teď nikoli Amerika, ale OSN a RB. Prezident stanovil podmínky, které musí Saddám Husajn splnit, aby jeho země mohla působit aspoň trochu důvěryhodně. Saddám je ovšem splnit nemůže a navíc nechce ani otevřít Irák pro zbrojní komisaře OSN. Může se někdo Američanům divit, když zasáhnou?

Česká armáda má zase problém s nadzvukovými stíhačkami. Je zjevné, že nákup 24 strojů nelze vzhledem k povodním uskutečnit. Vojáci by rádi koupili aspoň polovinu a v zásadě je těžko se jim divit: ČR by ve věcech obranyschopnosti měla ve vlastním zájmu stát aspoň trochu, maličko na vlastních nohách.

Premiér Špidla a předseda PS Zaorálek nehodlají tlačit na Kavana, aby se vzdal poslaneckého mandátu, který v době, kdy zasedá VS OSN, prakticky nemůže vykonávat. Podle Špidly je prý v OSN pro ČR prospěšnější. V OSN bude prospěšný tenkrát, když si ho pokud možno nikdo nevšimne, což není příliš pravděpodobnější. Ještě prospěšnější by byl jako poustevník v Nové Kaledonii. Kavanova nepřítomnost při hlasování o povodňovém balíčku je "vypárována" nepřítomností jednoho komunistického poslance. KSČM to vydává za akt dobré vůle, podle zpráv z tisku se spíše zdá, že ten člověk umírá a nemohl by přijít tak jako tak.

Zdeněk Jičínský v Právu podle tamních zvyklostí denuncuje Petra Pitharta formou věcné analýzy: prý "zmenšil své šance na prezidentství" tím, že v roce 1995 podepsal "petici Usmíření, vnímanou jako až nevkusně vstřícnou landsmanšaftům"". Čímž má být řečeno: dejte si na něho, kolaboranta, pozor, a vnímejte ho jako nevkusně vstřícného "landsmanšaftům". Co se v mládí naučíš...

Sobota 14. září: Špidlova vláda včera zažila svůj černý pátek. Na jediném hlasu koaliční poslankyně Marvanové se zhroutily vládní představy o financování povodňových škod. Nepomohla předběžná masáž kverulantky, jíž se zúčastnili premiér, předseda PS, lídři bratrské KDU-ČSL i kolegové z US-DEU. Špidla se nyní hodlá zbavit celé Unie a pošilhává po komunistech. Lidovcům by údajně tichá podpora KSČM zase až tak nevadila. Prezident se nevyjádřil, není však pochyb, že se hroutí jeho další velký politický sen.

Komentář

Premiér Špidla zjevně položil US-DEU nůž na krk: vaše poslední šance je donutit Marvanovou, aby se vzdala mandátu a nastoupil za ni spolehlivější náhradník (to je zajímavé, na "přítele" spolustraníka Kavana tlačit nechtějí, na členku jiné strany ano). Je neuvěřitelné, že US-DEU se asi pokouší Špidlovi vyhovět. Pokud by Marvanová na mandát opravdu rezignovala, vznikl by ostudný a nebezpečný precedens. Ministr financí zatím uvažuje o zavedení mimořádné, časově omezené povodňové daně. To je ze všech nepříjemných řešení asi to nejrozumnější. Jenže: kdyby to byli udělali hned, asi by s Marvanovou neměli ten problém, co mají nyní, ona by nejspíš byla pro.

Spolkovému kancléři Schröderovi zřejmě tentokrát vyhraje volby zahraniční politika. Poté, co velmi ostře odsoudil případný útok USA na Irák, získal v průzkumech veřejného mínění tříprocentní náskok před Stoiberem. V německém pacifismu je něco zvráceného, svědčí o tom, že Němci svou minulost přece jen ještě úplně nezvládli. Dvanáct let Hitlerova režimu, rozpoutaná a prohraná válka přece neznamenají, že by se Německo už nikdy a nikde nesmělo do žádné války zaplést.

Pondělí 16. října: Vladimír Špidla ztratil glanc. Od vypuknutí politické krize, za níž nese plnou odpovědnost, se chová jako smyslů zbavený. Nejprve rezolutně prohlásil, že Unie svobody musí z vlády ven. To by bylo sice nevýhodné pro všechny kromě komunistů (Unie svobody ztratí napojení na kohoutky, jimiž proudí životodárná vláha vládních požitků, KDU-ČSL se stane v koalici pátým kolem u vozu a ČSSD bude odkázána na komunisty), ale mělo by to jakési opodstatnění: na většinu v PS a hlasování poslanců US-DEU se vláda od této chvíle zjevně vůbec nemůže spolehnout. Pak zasáhl prezident a vynořila se druhá varianta: Unie ve vládě zůstane, přijde jen o jednoho nebo nanejvýš dva ministry. Nad tímto "kompromisem" zůstává rozum stát: problém se ztracenou vládní většinou v PS vůbec neřeší, Unie pokorně přistupuje na to, že má za neposlušnost poslankyně Marvanové dostat na zadek, i když do budoucna nemůže zaručit, že se nebude opakovat. Nato se předsednictvo ČSSD vzbouřilo (těžko se mu divit) a zrodila se třetí verze: Buď se všichni poslanci US písemně zavážou, že budou podporovat všechny "závažnější" vládní návrhy, nebo půjde Unie z kola ven. Je velmi sporné, zda je takový závazek v souladu s ústavou a v každém případě je pro US-DEU neobyčejně potupný. Marvanová už dala na vědomí, že něco podobného nepodepíše. Je tu jen jeden problém: v koaliční smlouvě ČSSD a Koalice s velkým K se v bodě 7 mj. praví: "Smluvní strany se zavazují, že budou na půdě obou komor parlamentu podporovat přijetí vládních návrhů zákonů… Není-li dohodnuto jinak, budou koaliční kluby při hlasování respektovat stanovisko vlády." Marvanová sice nesouhlasila se vstupem do vlády a rezignovala na funkci předsedkyně strany, jako poslankyně US se ale proti této pasáži výslovně neohradila. Dnes ji Špidla rozvíjí a upřesňuje proti ní - ostatně Špidla chtěl už tenkrát, pokud se dobře pamatuji, aby smlouvu podepsali všichni poslanci vládní koalice jednotlivě.) A tak Miloš Zeman má tentokrát pravdu, když Špidlovi ze žďárských hvozdů zlomyslně vzkazuje: Vládnout se musí umět.

V souvislosti s atentátem Hany Marvanové na ministerská křesla US-DEU zazněla ve straně řada dosti neuvěřitelných výroků, které stojí za to ocitovat. Kdosi nejmenovaný mluví o tom, že Marvanová vrazila svým kolegům nůž do zad (německy se tomu říká Dolchstoss). Jan Ruml, kdysi Saint-Just Sametové revoluce, tvrdí, že "hlasování o daních nebylo nijak osudové. Myslím, že je nutné demonstrovat věrnost programu na daleko důležitějších věcech." Jsou tedy věci důležité, při nichž se program dodržuje, a méně důležité, kdy se na něj může kašlat. Hranici mezi nimi má pan Ruml nastavenu velmi velkoryse. Řadu perel vydal úřadující místopředseda US Pilip. Na případě Marvanové je prý vidět, jak tenká je někdy hranice mezi zásadovostí a fanatismem. I tady je problém v tom, kam si tu hranici nakreslil pan Pilip. Ostatně, měl s ní problémy už v minulosti: jet na Kubu ostentativně podpořit boj za lidská práva, to byla zásadovost. Nepřistoupit pak v Castrově vězení na omluvu "kubánskému lidu" by ovšem byl fanatismus. (Aby mi bylo dobře rozuměno: nevyčítám panu Pilipovi, že se ve vězení podělal. Nejsem si vůbec jistý, jak bych se v takové situaci zachoval já. Vyčítám mu, že na Kubu lezl, když za sebe nemohl ručit a zjevně nepočítal s tím, že bude za své okázalé gesto muset nějak zaplatit). Pan Pilip také vyčítá Marvanové, "že se postavila do role jediného vykladače programu" (totéž vytýkali Hendrych a spol. stranickým renegátům v šedesátých letech minulého století) a že "není ochotna respektovat názory demokratické většiny" (tomu se říkávalo demokratický centralismus). Nezapomínejme však, že US-DEU má i své hodné členy. Jedním z nich je ministr (nebo snad už ex-ministr?) Němec: "Jsem lojální člen strany a vždy budu dělat to, co je ku prospěchu straně". Pan ministr by se byl v životě možná lépe uplatnil, kdyby se byl narodil o tři čtvrtě století dříve. Byl by to se svým heslem nepochybně dotáhl daleko.

Na pátečním nočním zasedání poslaneckého klubu prý unionisté jeden po druhém Marvanovou vyzývali, aby se vzdala mandátu. Zapojili se i nestraníci Karásek a Fischerová. Pan Kubělka v dnešní MFD požaduje, aby ti, co vyslovovali pochyby o politické řiditelnosti "nezávislých" kandidátů, se jim teď omluvili. Mne to ani nenapadne. Za co? Že se teď chovají jako čuňata? Správně se měli k Marvanové přidat.

Radost má jen ministr práce a sociálních věcí Škromach. Poté, co US-DEU odpadne, nebude už muset dělat žádné ústupky. "Ty daňové návrhy byly hodně prounionistické. To, co předložíme znovu sněmovně, už zdaleka takhle vstřícné nebude." To je mnohoslibné a chtělo by to rozvinout.

V Teplicích nad Metují byl v neděli za přítomnosti předsedů PS Zaorálka, Senátu Pitharta a SdL Posselta odhalen "Kříž smíření" vztyčený na památku 22 německých civilistů (vlastně 21, byla mezi nimi jedna Češka) zavražděných v roce 1945 čs. vojáky. Iniciativa, která se zrodila přímo v místě, si zaslouží více uznání a o něco méně pitomých řečí, než kolik jich tam podle zpráv ČTK a Práva vedli čeští parlamentní výtečníci (přesné znění obou proslovů se pokusím sehnat, ostatně Pithart tam říkal možná to, co vyšlo dnes v LN). Také je pozoruhodné, že představitelé jakéhosi lokálního vojenského spolku se domnívají, že se u nás zapomíná na 360 000 čs. obětí a že pomník postuluje kolektivní vinu Čechů. To je dobré. O 360 000 obětech nacismu se u nás mluví kolem dokola už přes půl století, jen se nepřipomíná, že drtivá většina z nich byli Židé zavraždění v nacistických vyhlazovacích táborech, že nejspíš polovina z nich byli podle Norimberských, pardon Benešových dekretů Němci (tj. udali při sčítání lidu počínaje rokem 1930 německou národnost nebo byli členy německých spolků) a ti, co přežili, mašírovali do "odsunu". Taky nechápu, proč postavit pomník dvaadvaceti zavražděným znamená uznávat kolektivní vinu Čechů. Vedeni touto logikou by se mohli Rusové, Rakušané, Němci a Francouzi dostat do zuřivého sporu o památník bitvy u Slavkova.

Úterý 17. září: Ani schůzka lídrů koaličních stran u prezidenta nepřinesla řešení. Prezident zjevně nijak agresivně do sporu nezasahoval, jen prosil Pilipa, aby jeho strana podporovala vládu aspoň do doby, než bude ČR přijata do EU. Chudák Pilip by asi rád, jenže si to může jen těžko dovolit. Stařičkého mocnáře mi je skoro líto, fotografie v dnešních Lidových novinách je výmluvná a dojemná. Už předtím Špidla vyzval všechny tři ministry US-DEU, aby odstoupili, Pilip mu odpověděl, že tak učiní jedině tehdy, když ČSSD odstoupí od koaliční smlouvy: to by fakticky znamenalo pád vlády a možná nové volby. Špidla sice vyhrožuje demisí celé vlády v případě, že unionističtí ministři neodstoupí, ale riskovat nové volby se sociálním demokratům v tuto chvíli asi nebude chtít (Špidla ovšem demonstroval bezradnost a sociální demokracie jistou rozpolcenost). Ze záhadných náznaků vicepremiéra Svobody se dá usoudit, že existuje řešení, které však Unie nejspíš nepřijme (!!). ČSSD žádá po Unii písemné záruky všech deseti poslanců včetně Marvanové, že v důležitých věcech budou hlasovat pro vládní návrhy zákonů. Do toho se Unii nechce, v případě Hany Marvanové by podobný závazek asi nebyl až tak absolutní, jak si to Špidla představuje, a kromě toho je to neústavní. Unie místo toho navrhuje dodatek ke koaliční smlouvě, podle něhož budou napříště klíčové zákony projednány se všemi poslanci a vládní strany se zaručí, že jejich zástupci v parlamentě budou pro. Kdyby to Unie nedodržela, její ministři jsou ochotni podat sami demisi. Spokojí se s tím Špidla? Pokud ano, vyvíjí se situace, v níž by stačilo, aby v Poslanecké sněmovně zasedala pouze Hana Marvanová. Mělo by to i své výhody, ušetřilo by se na poslaneckých platech.

ODS zvolila taktiku zlého a hodného policajta. Zatímco Václav Klaus svolává na hlavu nešťastného mrťafy premiéra hromy a blesky, obviňuje ho úplně nespravedlivě ze spřežení s komunisty a tvrdí, že s ním ODS nebude jednat "ani vteřinu", poslanec Nečas naříká, že je ČSSD dosud neoslovila a raději jedná s KSČM (kdyby to zkusila, byli by vstřícnější?). Ale ČSSD je rozpolcena, lidé jako Foldyna jsou pro spolupráci s ODS i KSČM (s ODS by prosazovali integraci do Evropy a politiku vůči NATO, s komunisty sociální zákonodárství). Vykutálený plán, jeho slabostí je, že počítá se slabomyslností obou potenciálních partnerů: budou rádi spolupracovat na velikosti a slávě ČSSD.

ČSSD v této vzrušené situaci projednává způsob, jak vybrat kandidáta na prezidentskou funkci. Na sobotním zasedání Ústředního výkonného výboru schválili návrh na širší, nadstranické referendum, jemuž budou předložena jména potenciálních kandidátů ČSSD: výsledek hlasování má být pro vedení strany závazný. Podle předsedy PS Zaorálka prošel tento kuriózní nápad většinou pouhých dvou hlasů. Není se co divit, je to věcně vzato nesmysl: proč nutí lidi, kteří s jejich stranou nemají a nechtějí mít nic společného, aby spolurozhodovali o tom, koho bude ČSSD kandidovat na prezidenta? Co je to za divný alibismus?

Jan Kavan prý nemá výčitky svědomí kvůli výsledku hlasování ve Sněmovně. Pan Kavan výčitky svědomí nemívá, není vyloučeno, že mu chybí. Prý byl do své významné funkce v OSN zvolen sice jako osoba, ale reprezentuje celou naši republiku. Tu se musím ohradit: mne pan Kavan ani v OSN, ani nikde jinde nereprezentuje. Kromě toho přikládá OSN zjevně větší váhu, než jakou ve skutečnosti má.

V Praze začal soud s komunistickými kolaboranty ze srpna 1968. Oba (Jakeš i Lenárt) tvrdí, že oni nic, s nápadem na dělnicko-rolnickou revoluční vládu přišel Červoněnko a přijal ji jediný Mlynář. Je zjevné, že jim nikdo nic nedokáže, svědci jsou v drtivé většině mrtvi, ti, co žijí, své kumpány kryjí. Kromě toho se Jakeš přiučil od odpůrců předělávání dějin, Pešků, Křenů a spol.: dějiny se prý soudit nedají. Škoda, že v této souvislosti nerozvinul teorii příčiny a následku. Než taková šaškárna by snad bylo lepší nechat oba zločinné dědky na pokoji.

V Právu uvažuje Pavel Verner o tom, že si vlastně prezident měl povolat na kartáč Marvanovou: "Jenom lituji, že si hlava státu ještě před tím nepozvala k důvěrné rozmluvě poslankyni Marvanovou. Prezident jí mohl mimo jiné vysvětlit, že poslancování není sprint, ale čtyřletý maratón, a vyhrát jednu bitvu o daně z důvodů principiálních, jenže za cenu likvidace vlastní strany, znamená prohrát svým voličům mnohé politické naděje. Taky jí mohl vysvětlit, že poslanec je sice odpovědný svému svědomí a voličům, jenže ti ho zvolili jako člena stranického týmu s určitým programem a na kandidátku byl nominován politickou stranou, ne svým svědomím. Možná by během takové návštěvy ukáplo pár slziček, poslankyně by odložila šat z idejí a oblékla kostým z rozumu a vládní krize mohla být zažehnána." Je zajímavé, jak pisatel najednou věří v čarovnou moc prezidentské autority, dřív o ní psával realističtěji. Ostatně, ať už si o paní Marvanové myslíme cokoli (chválou na její adresu jsme vždy šetřili, a jsem přesvědčen že oprávněně), má svou hlavu, strávila za totáče skoro rok v bolševickém kriminále a není mi nic známo o tom, že by tam brečela. Pokud by snad prezident chtěl dostát nárokům, jež na něj bez jeho zavinění pan Verner vznáší, musel by nejspíš sáhnout k tvrdším prostředkům a např. pohrozit vzpurné poslankyni, že ji dá po sovětském vzoru znásilnit jednotkou Hradní stráže. Tím bychom se opět dostali do středu světového dění.

Komentáře, zejména ty v MfD, se snaží dokázat, že vlastně o nic zásadního nejde, případ je uměle nafouknutý, Špidla ho měl přejít, Marvanová nemá pravdu, když mluví o tom, že se drží programu své strany, atp. atp. To ovšem není pravda: vládní koalice, s níž komentátoři příliš sympatizují, než aby mohli být objektivní, prokázala v citlivé věci velikou křehkost a slabost: všichni to očekávali, nikdo si to nepřál (ani autor těchto řádků), každý se snažil myšlenky na podobný malér zaplašit, nicméně stalo se a teď dělají, jako by se nechumelilo. Vláda a její premiér se v maléru motají jako slon v porcelánu. Je to pokrytecké, respektovsky servilní směrem k hradním výšinám a zaslepené.

V Lidových novinách píše jakási rozvášněná čtenářka: "Hano Marvanová, Váš názor je pro Vás nejvyšší modlou. Umíte vytvářet společné dílo? Individualismus, to je hlavní příčina rozpadu pravice. Vaše pravda je dokonalejší než pravda kohokoli jiného." Co se za bolševismu naučíš, za kapitalizovanéno socialismu jako když najdeš. Milá paní, na individualismu stojí celá naše civilizace a když už jednou dojdu k závěru, že mám pravdu, tak ji samozřejmě považuji za dokonalejší než to, co považují za pravdu jiní.

Středa 18. září: Vládní krize je zřejmě zažehnána. Je třeba říci, že prozatím. Strany vládní koalice se dohodly na dodatku ke koaliční smlouvě, jehož text v tuto chvíli zatím není znám, ale údajně jde o to, že se všechny strany zavážou podporovat zákonné normy, které vláda označí jako prioritní (podle předsedy KDU-ČSL Svobody má jít cca o 10 zákonů ročně). Zároveň ovšem musí váda předjednávat své návrhy v poslaneckých klubech, a podle poslankyně Marvanové, která to vše uvedla do pohybu, "dokud kterýkoli poslanec bude mít s důležitým vládním návrhem jakýkoli problém, bude poslanecký klub postupovat jednotně." Poslanci se tedy nebudou muset osobně upisovat k poslušnosti, ten problém na sebe vzala vedení stran.

Co z toho plyne? Špidla nakonec musel rezignovat na razantní požadavky (demise všech tří ministrů US, demise vlády jako celku). Jeho pozice v ČSSD po krizi rozhodně není pevnější, může si za to ovšem sám. Zjevně se projasní dohadovací mechanismy v nesourodé koalici, ovšem za tu cenu, že se v zásadních věcech vyžaduje jednomyslnost poslaneckých klubů. To bude velmi, velmi obtížné. Smrtelnost a vratkost vládní koalice se stala zřetelnější. Zachraňuje ji zjevně jen to, že situace po jejím případném pádu je černá díra, vzbuzující hrůzu. Jak dlouho bude tento odstrašující mechanismus fungovat, je ve hvězdách. Politická situace v ČR se od voleb v roce 1996 postupně a plíživě destabilizuje.

Čtvrtek 19. září: prezident Havel slíbil George W. Bushovi (chtěl jsem původně napsat "svému americkému kolegovi", ale to mi po zralé úvaze přišlo velmi legrační) účast ČR v případném útoku na Irák. Váže ji ovšem na dvě podmínky: na podporu Rady bezpečnosti a účast NATO jako celku. Američané o obojí usilují, ale je velká otázka, zda se jim podpory od Rady bezpečnosti dostane. Nemyslím si, že by se česká pomoc měla takhle podmiňovat. Havel zopakoval svou tezi, že "zlu je třeba čelit v zárodku" (kdyby se prý v roce 1938 byla proti Hitlerovi spojila celá Evropa, nemusela později čelit takovému násilí). O tom, jak je to s čelením zlu od samého počátku, psal kdysi velmi pěkně (a kriticky) Emanuel Mandler. Pokusím se ten článek najít a připomenout.

Předsedové a místopředsedové koaličních stran a předsedové koaličních poslaneckých klubů podepsali ve středu dodatek ke koaliční smlouvě. Zákony, které vláda označí za zásadní, podpoří po projednání podle koaliční smlouvy všichni poslanci koaličních klubů. Pokud US-DEU tuto podmínku nedodrží, odejdou její ministři z vlády. Poslanci US-DEU nebudou ani pak hlasovat pro návrh na vyslovení nedůvěry vládě. KDU se zavazuje, že se v tom případě už nebude s US-DEU solidarizovat a její ministři pěkně v klidu setrvají ve svých funkcích. Smlouva je - mimo jiné - smlouvou o budoucí opoziční smlouvě (všechny prebendy, jichž se US-DEU během účasti ve vládě dobrala kromě ministerských křesel jí zůstanou nepochybně zachovány), jenže Zeman měl lepší vkus a vybral si aspoň silnějšího partnera. Také je velmi sporné, zda ten poslanec, který způsobí výbuch koalice a následné vyobcování US-DEU z vládního ráje, bude schopen dodržet podmínku nehlasovat pro nedůvěru zbytkové vládě. Kdybych měl sázkovou kancelář, přijímal bych už dnes typy na to, kdo to asi bude. US-DEU se pokořila (dodatek je vlastně jen o ní), ale skutečnou záruku dát nemůže. Výsledek "náběhu ke krizi", jak praví premiér Špidla, popsal stručně a přesně Martin Komárek v Mladí frontě Dnes: Mimořádně slabá vláda s těžce oslabeným premiérem.

Aby to dotvrdila, popírá v dnešním Právu Hana Marvanová premiérova slova (zveřejněná tamtéž), že podpoří státní rozpočet. Pouze, pokud rozpočet zohlední pomoc postiženým občanům a pomoc bude záviset od schválení rozpočtu, nemůže sice slíbit, že rozpočet podpoří, ale nebude ten, kdo způsobí, aby ti lidé podporu nedostali. Potíže, jak se zdá, nekončí.

Těžce nemocný komunistický poslanec Houzák, kterého KSČM "vypárovala" za nepřítomného Kavana, ve středu zemřel. Pokoj jeho popelu, ale to, že poslance Kavana vypárovali vlastně s umrlcem, svědčí o zdatném obchodním talentu KSČM. Pan Filip ovšem tvrdí, že pro komunisty je čest pomoci vládní straně, která má svého člena v důležité mezinárodní funkci a učiní tak i napříště. Mají těch umírajících více?

Martin Hekrdla v Právu píše: "Kdo má rád dogmatické škatulky, ocení názor, že v této trochu operetní vládní krizi naštěstí zvítězily síly dobra, tedy liberalismus a internacionalismus socialistů, unionistů a křesťanských demokratů, nad silami zla, nad autoritářstvím a nacionalismem ODS a KSČM. Komu se podaří takovou dogmatikou zastřít, že pravolevá osa a různost sociálních zájmů vede uvnitř těchto údajně nesmiřitelných táborů, zmate voliče". Je velmi zábavné, jak Klausovo fanatické černobílé vidění světa (odvěký zápas socialismu s kapitalismem a naopak) vyhovuje marxistickým fundamentalistům jihoamerického střihu.

Jaroslav Plesl zase v Lidových novinách dochází k závěru, že "řídit se při hlasování svědomím ještě neznamená dosáhnout kýženého cíle". Svědomí má u nás velmi špatnou pověst. Když se pan Špidla v situaci, která vznikla v důsledku toho, že paní Marvanová hlasovala tak, jak hlasovala, rozhodne spolupracovat s komunisty, je to problém svědomí pana Špidly a ne svědomí paní Marvanové.

Pátek 20. září: Senát odsouhlasil zmrazení platů ústavních činitelů, soudců a státních zástupců. Je to populistické opatření se škodlivými důsledky: zvyšuje se nebezpečí korupce v politice a soudnictví a nepřímo se podrývá nezávislost soudů. Tady by se šetřit nemělo.

Městská organizace Unie svobody v Olomouci kritizuje vedení strany za souhlas s dodatkem koaliční smlouvy. Jde prý o diktát a nepatřičný ústupek silnějšímu partnerovi. Rozklad unie bude pokračovat bez ohledu na to, že se udržela u vlády. Taky vzpoura Marvanové nemá charakter politického činu, to by z ní musela vyvodit nějaké důsledky. Ostatní regiony prý s vedením strany souhlasí. Podle Josefa Zieleniece je US víc součástí problému než součástí jeho řešení. To je teď zcela zjevné.

Vůbec postavení koalice a zejména US-DEU je natolik "transparentní", že ho dokážou pojmenovat i politici, ti současní i bývalí. Zieleniec hovoří v citovaném rozhovoru z Práva o "programově nevyvážené koalici, navíc zesílené snahou ČSSD využít povodňové situace k dalšímu programovému posunu a slabá politická vůle US-DEU". Václav Klaus v Lidových novinách zase říká, že Unie spolkla, co by normální člověk spolknout neměl.

Vladimír Železný se prý uvázal PPF, který za něj zaplatil miliardovou částku Američanům, že v příštích měsících opustí funkci ředitele Novy, možná v souvislosti s volbami do Senátu, kam kandiduje. Je-li tomu tak, je to nepochybně největší odstupné, jaké kdy bylo v České republice proplaceno. Míra obtížnosti pana Železného, takto vyčíslená, by si zasloužila octnout se v Guinessově knize rekordů. Možná, že by to mohlo inspirovat Američany v případu Saddáma Husajna.

V Mladé frontě Dnes se zvedá diskuse (zatím čtenářská) o tom, je-li přípustné, aby ČT vysílala normalizační seriál Žena za pultem. Myslím, že je to trochu jiný případ než Major Zeman: kuriózní dokument o vzdálené době. Jak budou na dnešního diváka působit problémy bolševického maloobchodu, byť i přikrášlené? Může to otrávit jeho duši a nakazit ho totalitní ideologií? To je přece směšné. Myslím, že si s tím lidé poradí.

Sobota 21. září: vládní krize je sice na první pohled zažehnána, ale zdá se, že si koaliční partneři novou situaci vykládají každý jiným způsobem. Lídři US-DEU a KDU-ČSL se domnívají, že v rozhodování o tom, které zákony budou prohlášeny za důležité (a budou pro ně muset povinně hlasovat všichni poslanci jejich stran, přičemž pokud se to US-DEU nepodaří ve svém poslaneckém klubu zajistit, podají její ministři demisi), mají faktické právo veta. Vyplývá to prý z "ducha koaliční smlouvy" - tak přibližně (o když ne doslovně) to řekl úřadující předseda US-DEU Pilip. Karel Kühnl se dokonce domnívá, že zákon, s nímž vláda spojí vnitrokoaliční důvěru, musí označit za důležitý všichni ministři. Z toho by vyplynul následující mechanismus: Špidla navrhne, aby zákon byl označen za důležitý. Nato se ministři US-DEU obrátí na Marvanovou, a podle toho, co řekne, budou buď souhlasit nebo ne. (Paní Marvanová totiž podle dodatku ke smlouvě rozhoduje o jejich ministerském bytí a nebytí.) Sociálně demokratičtí partneři lidovců a unionistů jsou ve vztahu k tomuto návalu legislativního spiritismu zdvořilí, leč zdrženliví. Mají své jisté, ani v koaliční dohodě ani v jejím dodatku není o něčem jako právo veta pro KDU a US ani slovo. Jiná věc je, že Špidla bude napříště asi opatrnější, další podobný skandál by ho mohl odrovnat ve vlastní straně.

Ani Unionisté to nemají dvakrát jednoduché. Jinak by se Pilip nemusel obracet na členstvo otevřeným dopisem, v němž spolustraníky (vlastně Marvanovou) vyzývá, aby nehájili vlastní názory až do krajnosti a snažili se o kompromisy. Strana prý nesmí figurovat jako skupina individualit, jinak nebude od ostatních vnímána jako seriozní partner. "Prosadit více bodů z volebního programu US-DEU nám umožní naše přítomnost ve vládě, nikoli přechod do opozice". Bylo by pro stranu neprozíravé, kdyby neschopností přijmout kompromis umožnila komunistům prosadit "opravdu socialistické projekty". Čili: situace nás nutí zůstat ve vládě, jinak nás nahradí ti horší, totiž komunisté (viz fejeton) a prosadí opravdu socialistické projekty. Takže každý rozumný člověk musí uznat, že nám nezbývá nic jiného, než abychom zůstali dřepět v ministerských křeslech a socialistické projekty o něco málo méně opravdovější (např. milionářskou daň) prosazovali spolu se sociálními demokraty sami.

Dá se ostatně očekávat, že US bude nyní nějakou dobu sekat dobrotu. Paní Marvanová ukojila svou potřebu kverulantství, zatím nepodala nejmenší důkaz o tom, že by jí šlo o něco více. (Věcně měla jistě pravdu, ale pak by z toho přece musela vyvodit nějaké důsledky!) Řekl bych, že teď bude - přes ty silácké řeči v souvislosti s rozpočtem - zase nějakou dobu ticho po pěšině. Potřebujeme přece všichni "klid k tvořivé práci", jak říkával nebožtík doktor Husák, a paní poslankyně nedostala jen tak zbůhdarma třikrát po sobě bobříka vyčůranosti.

Václav Havel podle Práva čelí kritice za to, že projevil souhlas s americkou invazí do Iráku a slíbil USA v té věci pomoc. Senátor Coufal (ČSSD) mluví hned o drzosti, protože o pomoci může rozhodnout jen vláda a parlament. Taky senátor Falbr je znechucen údajnou prezidentovou servilitou vůči USA. Rychetský prohlásil, že Havel vyjádřil jen svůj osobní názor. Souhlasí pouze Jan Zahradil a ODS: podle něho by bylo ovšem lepší, kdyby akce měla podporu RB a zúčastnil se jí širší okruh států, ale i když to nepůjde, je třeba Spojené státy podpořit. Ač se mi přitom dělá lehce nevolno, musím v této jedné konkrétní věci se Zahradilem souhlasit. Abychom se ale pana prezidenta jen pořád nezastávali, zmiňme aspoň v krátkosti jeho projev na newyorské univerzitě.

poznámka

Před soudem, který má rozhodnout o vině Miloše Jakeše a Jozefa Lenárta, se odehrává nechutná fraška: Jakešův obhájce Kolja Kubíček, který začal v případu Dreithaler (proslýchalo se tehdy, že je členem SdL) a pak se prý chystal kandidovat za Sládkovy Republikány, přirovnal Jakeše k Ježíšovi. Lenárt se zase sám přirovnává k Giordanovi Brunovi a k Husovi. Oba obžalovaní mluví o politickém procesu ve stylu padesátých let. Je to smutné svědectví o tom, jak mizivou má naše soudnictví autoritu. Ostatně, jak by ne, když státní zástupce už naznačil, že i v případě odsouzení soud ze zdravotních důvodů nejspíš od výkonu trestu upustí. Zároveň ve Francii kdekdo protestuje proti propuštění exministra Papona, kterému je přes devadesát let. Myslím, že oba braši by těch pět let docela dobře snesli.

Pondělí 23. září: Schröderova SPD vyhrála poměrně těsně německé volby. Vlastně přesnější by bylo říci, že je prohrála FDP, sobě i svému většímu koaličnímu partnerovi.

poznámka

Klausovi zjevně roste v ODS opravdová konkurence, Evžen Tošenovský ohlásil svou kandidaturu na předsedu strany. Je velká otázka, zda s natolik inertním tělesem, jaké se Klausovi a spol. (a přiznejme, že nechtě a nepřímo i jejich oponentům z Hradu a okolí) ze strany podařilo udělat, změna vedení může nějak pohnout. Ostatně, jako další protikandidát už se hlásí Klausův suplent Zahradil. Aby bylo aspoň zčásti zaručeno, že změna, i kdyby se nedala už nijak odvrátit, může být jen kosmetická.

Srbovi obhájci protestují proti tomu, že Tomšovicová, která vypovídá o údajných rozsáhlých úplatcích na ministerstvu zahraničí za Kavana, má jen postavení svědka, ač se na úplatkářských aférách musela nějak podílet. Celý případ Srba je nesmírně podivný, jistě svědčí o tom, jak neuvěřitelné poměry panovaly v Černínském paláci, ale zároveň je těžké se ubránit podezření, že je za ním ještě něco jiného a možná ještě závažnějšího. Kdo to vlastně rozehrává a jaký to má všechno smysl?

Zlínskou lékařku obvinili, že neposkytla odpovídající pomoc malé pacientce, která pak zemřela. Šlo o děvčátko z rodiny, žijící na hranici sociálního minima v holobytě. Neslo údajně stopy trýznění. Pro lékaře nemusí být jednoduché stanovit v takto "ztížených" podmínkách správnou diagnózu. Zvlášť tehdy, když třeba rodičům na životě dítěte dvakrát moc nezáleží a lékaře nevidí rádi, protože by mohl přijít na věci, které by jim byly velmi nepříjemné. Když pak dítě zemře, není nic snadnějšího, než nabudit proti lékaři lynčerskou atmosféru: jako by povinnost lékaře byla zajistit, aby pacient nezemřel. To ale nejde, umřeme všichni a lékaři jsou proti tomu v zásadě bezmocní..

Úterý 24. září: Miloš Jakeš a Jozef Lenárt byli zproštěni obžaloby z napomáhání vlastizradě. Oba staří darebáci tedy triumfují. Ze soudu si dělali legraci, české státní instituce nemají zjevně velkou autoritu. Svědkové jsou buď mrtví, nebo zatloukají. Povinností soudu není posuzovat historii, praví soudkyně. Bohužel, pro řadu lidí to není historie, ale bolestná součást jejich života. Ti, kteří je poškodili, si z nich teď dělají před soudem srandu. Taky Petruška Šustrová dochází dnes v Lidových novinách k poněkud kulišáckému závěru: "Vina, kterou tito dva - a nejen oni v očích tolika z nás nesou, je vina historická. Na historii je trestní právo krátké. Abychom mohli soudit dějiny, museli bychom vybudovat tribunál docela jiný, tribunál, který by se nedržel kulatých paragrafů, ale přirozeného práva, jak je cítí většina z nás. Nedělejme si ovšem iluze - takový tribunál nemůže nikoho odsoudit do vězení. Mohl by však pomoci obnovit cit pro spravedlnost, který v nás doba onoho ˝socialismu˝ značně utlumila." Některé otázky však zůstávají otevřené. Například: proč tito lidé nebyli postaveni před soud hned po převratu? Tenkrát ještě nepanovala taková důkazní nouze, řada jejich kumpánů, údajně významnějších než oni, věřme tomu, ještě žila. Nebo: utlumila u nás cit pro spravedlnost až doba socialismu? S našimi někdejšími německými spoluobčany, kteří byli v roce 1945 zákonem zbaveni občanských práv a majetku, se nikdo nepáral tak, jako se my dnes pářeme s Jakešem a Lenártem. A dodnes je drtivá většina národa přesvědčená, že to bylo správné. Když Jakeš papouškuje po soudkyni, že nelze soudit dějiny, říká totéž, co naši historici a politici o vyhnání Němců. Jenom to protáhl o dvacet let dopředu.

Moravskoslezský hejtman Evžen Tošenovský oznámil, že hodlá kandidovat na funkci předsedy ODS, a čeští komentátoři se mohou pominout nadšením. Konečně nová tvář! A jaká naděje, Klaus ho prý nemá rád! Pan Tošenovský se ovšem sklání před Klausovou velikostí, chtěl by ho mít prezidentem a čestným předsedou strany, bude pro něj vždycky vzorem a inspirací - výměna za hlasitého pochlebování a podlézání nemůže být v tak zatuchlém a autoritářském společenství, jako je ODS, dovedena do konce, a pokud bude, nic nepřinese. Aby změna měla vůbec nějaký smysl, musí být důkladná, což mimo jiné znamená, že musí být provedena, samozřejmě obrazně řečeno, formou kopnutí do zadnice.

Středa 25. září: Zaměstnanci plzeňské Škodovky opět demonstrují: na počátku devadesátých let vyšli do ulic proti (západo)německému revanšistickému kapitálu (Siemens), který hodlal rozchvátit plzeňské rodinné stříbro, a za vlasteneckého podnikatele Lubomíra Soudka, jednoho z hrdinů klausovské české třetí cesty privatizace. Dnes jeden z demonstrujících říká: "Za tehdejší iluze bych si nafackoval. Vidíte, jak jsme dopadli." A chtěli by "silného investora". Jenže už je asi pozdě. Za hloupost, nadutost a šovinismus se platí a do šrotu bude jen těžko někdo investovat.

Jiří Hanák (alias Pepa z Hongkongu) se v Právu zlobí, že Jakeš s Lenártem nepochodují za mříže za to zlo, co způsobili. A zároveň opakuje po Jakešovi, že dějiny se nedají soudit. Problém reformně zastydlých komunistů typu Jiřího Hanáka je v tom, že pro ně dějiny začínají 21. srpnem 1968: tehdy totiž prohlédli a dali se na zboj. Prohlédli jako poslední ve chvíli, kdy už se dost dobře nedalo neprohlédnout. Takové prohlédnutí nemá žádný smysl.

Německý kancléř Schröder usilovně žehlí to, co zpackal ve volební kampani. Z nestydatě populistických důvodů ji postavil v první řadě na nadbíhání zažitému a velmi problematickému německému pacifismu. Teď, když vyhrál, by to rád zase všechno zrušil a nechal si z toho jen volební vítězství, jenže smůla: jedno s druhým je srostlé, a navíc upsal za volební vítězství duši čertu; na rozdíl od toho, co se vypráví v pohádkách, čert není žádný hlupák, nedá se opít rohlíkem. Člověk by řekl, že pro německé sociální demokraty nemůže být inspirací Miloš Zeman, v tomhle případě to skoro vypadá, že kancléř nějaké zemanovské manýry přejal.

"Zásadní chybou je, že justiční orgány posuzují trestnost těchto činů z hlediska tehdejších právních předpisů. Což vede k paradoxním důsledkům. Například se zkoumá, zda Lenárt nerozvracel socialistické společenské a státní zřízení. Mnohem logičtější by bylo posoudit, zda jednání obžalovaných nebylo trestné podle všeobecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy. Takový postup umožňuje Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Tu se Česká republika zavázala plnit a její ustanovení stojí nad zákony," říká soudce Ústavního soudu Vladimír Čermák, autor nálezu Ústavního soudu ve věci Dreithaler (a Benešovy dekrety). Když jde o rok 1945 a sudetské Němce, musí ovšem jít všeobecné právní zásady, uznávané civilizovanými národy, stranou. Tenkrát totiž ještě neplatily. Jak může někdo chtít, aby se všeobecné právní zásady uznávané civilizovanými národy jednou (v roce 1968) aplikovaly, jindy (v letech 1945-6) zase ne?

Nový předseda rakouské FPÖ Reichhold chce (kromě obligátního rozmetání Temelína a zrušení Benešových dekretů) ještě dosáhnout toho, aby před vstupem do EU byly "vyrovnány mzdové rozdíly mezi ČR a Rakouskem". Proboha, jak? Nejlepší by bylo část rakouských mzdových fondů předisponovat do ČR a zde je "přerozdělit". Kdyby se mu to podařilo prosadit, asi by to zacloumalo preferencemi Svobodných víc než události posledních týdnů.

"Německá (a polská) zkušenost nás učí, že seznámení s výsledky práce zločinné instituce nevede k nenávisti a pomstě, ale nejvýš k pohrdání a často ovšem také k pochopení a odpuštění. Hlavně však může veřejnosti zprostředkovat informace o morálnosti či nemorálnosti někdejších postojů veřejně činných osob. Což je samozřejmě pro morálně značně devastovanou společnost účinná nenásilná léčba",píše v Lidových novinách Petruška Šustrová a má úplně pravdu. Když se to ovšem na začátku devadesátých let strana, v níž jsem se tehdy angažoval (LDS), pokoušela prosadit zveřejnění registru svazků, byl český disidentský Olymp tvrdě a jednoznačně proti.

Čtvrtek 26. září: V Právu píší, že pokud Miloš Zeman nedobude pražský Hrad, mohl by se usalašit v Bruselu, buď jako zástupce ČR, nebo dokonce na místě, které v roce 2004 uvolní Romano Prodi. Doufám, že se jedná jen o šíření poplašné zprávy.

Nadšení českých šovinistů odprava doleva nad vítězstvím SPD v parlamentních volbách (zvlášť roztomilé je to od vymětačů levicových ďáblů z ODS) zřejmě poněkud ochladí úpěnlivé nabádání německých sociálnědemokratických poslanců (předsedkyně německo-české skupiny v Bundestagu Ernstbergerová, mluvčí sociálně demokratické frakce pro evropské otázky Gloser) k otevřené a sebekritické vnitročeské diskusi o problémech "vysídlení" sudetských Němců. A oba zároveň varují před tím co ohleduplně nazývají "razantní výroky z české strany na adresu sudetských Němců" z předjaří tohoto roku. Sociální demokraté by to nedělali, kdyby tím nevycházeli vstříc veřejnému mínění v Německu. Němci jistě nejsou nijak bytostně zainteresováni na tom, jak se politicky prosadí organizace vyhnanců, a forma zviditelňování těchto organizací jim může být dokonce protivná, ale drtivá většina německé veřejnosti nikdy nepřistoupí a nemůže přistoupit na to, že vyhnání Němců z východní Evropy bylo OK a je možné přes něj přejít k dennímu pořádku. Česká politika trpí iluzemi, když si myslí, že celá věc se dá zazdít.

Ministerstvo zdravotnictví vydalo vyhlášku, díky níž se musí určité druhy pečiva a rozkrojený chléb v samoobsluhách prodávat zabalené. Tento průnik hygienického fundamentalismu do českého svinčíku (jeho důsledkem může být jen to, že ze samoobsluh zmizí určité druhy zboží) korunovala autorka úpravy tím, že nepěkně vyhlížející zabalené cukrové koblihy mohou být také provokací těch, co chtějí nařízení sabotovat. Zdá se, že se schyluje k politickým procesům s baliči koblih.

Pátek 27. září: "Američané chtějí české vojáky do Afghánistánu", čteme sugestivní titulek v Právu. Imperialisté chtějí prolévat krev nevinných českých hochů. Zejména pro Právo platí "Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš". Zapojit se do obrany proti islámskému terorismu je ovšem naše povinnost a taky náš zájem. ČSSD je v této věci rozpolcená (až na ministra Tvrdíka, ten má zjevně jasno; zajímalo by mne, zda Srbova aféra náhodou nemířila na něho, a to proto, že má na českého ministra obrany a sociálního demokrata až příliš jasno). Naštěstí ODS je pro (Klaus a jeho podkoní Zahradil už dávno touží mít společné hranice s USA), takže se tentokrát asi dobrá věc prosadí.

Papaláši z nového vedení ČSSD sní o tom, že by se Miloš Zeman mohl stát (pokud nevyjde jeho prezidentská kandidatura, ovšem, ale tomu je třeba rozumět "aby snad proboha nevyšla") zástupcem ČR v EU. Ti s divočejší fantazií (nebo snad ti, co se Zemana nejvíce bojí) dokonce tvrdí, že má reálné šance vystřídat za dva roky Romana Prodiho. Klaus se sice vyjádřil pro Zemanovo bruselské angažmá (na prezidentském stolci by se rád viděl sám), ale celkem realisticky upozorňuje, že to druhé je nehorázná blbost. Editor Událostí v tomto případě souhlasí s Václavem Havlem, že je třeba uvažovat v celoplanetárních dimenzích, a považoval by za vhodnější umístit Zemana coby velvyslance ČR na Východním Timoru nebo někde v Africe, kde by jeho vytříbené manýry nebyly rušivě vnímány jako extravagance.

Hana Marvanová se hájí v rozhovoru s Alexandrem Kramerem z obvinění z nespolehlivosti a nešetří přitom sebechválou: "Já si vůbec nemyslím, že jsem lehkomyslná a nespolehlivá; lidé, kteří mne dobře znají, vědí, že jsem naopak velmi zodpovědná. Paradoxně právě to je nejčastější příčinou těch mých zpoždění." (Rozuměj pozdních příchodů na všechny akce, které začínají v pevně stanovenou hodinu). Tak dobré mínění, jako paní Marvanová, má o sobě samém už jen náš pan prezident. Nebylo by užitečné, abychom si nemuseli zvykat na osobu psychicky jinak disponovanou, rozšířit seznam kandidátů na funkci i o paní poslankyni? Jinak je zajímavé, že si lovec politických skalpů Kramer na trojnásobné držitelce Bobříka vyčůranosti tentokrát vylámal zuby. Ze zcela nepochopitelných důvodů jí prvoplánově nevytýkal strašidelnou nedůslednost, nýbrž naopak přílišné lpění na svědomí a zásadách, což odpovídá image, které si paní poslankyně už drahná léta v rozporu se skutečností vytváří a v jehož údržbě už má značnou praxi.

V pondělí končí vysílání české stanice Svobodná Evropa.

fejeton

Soud s Vladimírem Hlučínem se zadrhl na tom, že právní zástupci obžalovaného nemají prověrku pokud jde o přístup k utajovaným skutečnostem (prověrku požaduje novela zákona o utajovaných skutečnostech). Vzniká situace podobná jako za totáče, kdy politické vězně směli obhajovat jen speciálně prověření advokáti. Česká advokátní komora na to upozorňovala už v době, kdy se zákon projednával, a před tím, než měl novelu podepsat Havel, se obrátila na Kancelář prezidenta. Ta výhrady ČAK odmítla. Zdá se, že hradní výšiny zajímají jen známí pana prezidenta, významní sportovci a pak různí drobní asociálové. Pan Hlučín je možná fanatik, ale ani to by nebyl důvod k tomu, aby se s nám zacházelo jako před převratem, to jest jako s dobytkem.

Česká republika se nemusí bát Benešových dekretů, dokud ji v Bruselu zastupuje filosof. Pavel Telička se před rakouskými novináři vyjádřil k věci takto: "dekrety jsou historie a nejsou v žádném rozporu s evropským právem, a proto ani nemají žádnou souvislost se vstupem ČR do EU". Zároveň myslitel doufá, že "Česko nebude jedinou zemí, která by nebyla přijata kvůli nacionálním zájmům jednoho státu". Není jasné, zda "jedním státem" rozumí v tomto případě o Rakousko, Německo, nebo obě země (když jde o zájmy svobody a demokracie, musí jít aritmetika stranou). Česká republika samozřejmě žádné nacionální zájmy nemá, jí a panu Teličkovi jde přímo o ideály humanitní. V diskusi vystoupil též Karel Schwarzenberg (viz bobřík vyčůranosti za měsíc září 2002).

Pondělí 30. září: Zdá se, že Miloš Zeman novému vedení ČSSD jen tak na špek neskočí. Nechystá se zjevně za devatery hory a řeky do Bruselu, kde by ho Špidla a spol. rádi viděli, nýbrž na Hrad. Vyslovil souhlas se svou kandidaturou na funkci prezidenta, kterou mu nabídly "Sociálnědemokratické ženy"(řídí je a reprezentuje oddaná stoupenkyně bývalého premiéra paní Volfová). Referendum si žádá nikoli nadstranické, které si vymysleli jeho nástupci v naději, že by snad nemuselo pro Zemana dopadnout dobře, ale jen a jen vnitrostranické; a jak se zdá, jeho stoupenci ho také hned začali provádět, bez ohledu na to, že Ústřední výkonný výbor strany se rozhodl jinak. Faktické rozdělení rolí v ČSSD je jiné než formální rozdělení funkcí.

V Chomutově vztyčili sochu "slavného rodáka" Josefa Gerstnera, a to bez účasti zástupců městské správy, které organizátoři zapomněli pozvat. Nás však zajímá spíš označení "slavný rodák". Josef Gerstner byl pochopitelně Němec. Chomutov byl až do roku 1945 německé město. V roce 1945 byli všichni (němečtí) obyvatelé vyhnáni a jejich místo zaujali jiní, totiž Češi a další Slované, možná tu a tam i nějaký Maďar, pro změnu vyhnaný z jižního Slovenska. Tak jacípak rodáci.

Ministr Tvrdík je v nezáviděníhodné situaci. Z jedné strany na něho útočí poslanec Nečas (ODS) a obviňuje ho, že netradičním způsobem, jímž nařídil prověřit ostrahu muničních skladů, ohrozil životy vojáků základní služby, kteří objekty střežili (řekl bych, že životy riskovali, ale opravdu jen maličko, spíš profíci z elitní jednotky, když museli strážící záklaďáky budit). Z druhé strany jde po něm Filip, druhá hlava naší opozice, a vyzývá ho k odstoupení za to, že nabídl Američanům, aby na našem území rozmístili zařízení protiraketové obrany. Současně noviny rozmazávají případ vloupání do muničního skladu v Čermné nad Orlicí. Případ Srba, opakujeme, byl zacílen na rozvrácení vojenské rozvědky. Ministr Tvrdík možná v USA neopatrně sliboval věci, které dosud nebyly na vládní a parlamentní úrovni projednány, ale jeho vstřícné stanovisko k USA je chvályhodné a je prvním českým ministrem obrany od roku 1992, který na první pohled nepůsobí jako kašpar. Možná že proto ty útoky. Kdyby se ČR nedej Bůh dokázala jednou ubránit, bylo by to ukrutné vybočení z naší novodobé historie.

Zato exministr Lachnit vede kampaň pod heslem "Zeman na Hrad" a perlí. Dosavadní čeští prezidenti se podle něho dělí na politické profesionály (Masaryk, Beneš, Gottwald, Zápotocký) a nepolitická individua, která dostávala příležitost v době, kdy se nedalo nic dělat (Hácha, Svoboda, v kuloáru k nim přifařil i Havla). Nabízí se otázka, v čem byli Gottwald a Zápotocký profesionály: oba se osvědčili ve vraždění, druhý prý uměl obstojně i mazat deku. Dále za mlada hrával po hospodách na harmoniku a k stáru začal psát romány. Tedy umělec. Nezavání to apolitičností havlovského typu? Chtěl bych věřit, že historická analýza pana Lachnita je pouze projevem psychické poruchy.

Historickými úvahami se ovšem nezabývá jen exministr, ale v souvislostí se svatováclavským svátkem i český premiér. To je ovšem významnější, a proto se premiérovými historickými meditacemi budeme zabývat zvlášť.

Podle rakouského tisku dospěla tříčlenná komise expertů, pověřená Evropským parlamentem posoudit, nakolik jsou Benešovy dekrety v souladu s právem EU, k závěru, že v souladu jsou, přesněji řečeno, že "nemají diskriminační platnost, která by nebyla v souladu s evropským právem". Česká strana by se měla pouze "morálně zamyslet" (?!) nad zákonem č. 115/1946 Sb. (tzv. amnestijní zákon). Dekrety ovšem mají diskriminační platnost při restitucích českých občanů německé národnosti (viz náš článek na toto téma). Na to se ovšem v Evropě kašle.

Michaela Prokopová píše v Mladé frontě Dnes o Mečiarovi. Protože pochopil, že si v bývalém Československu na absolutní moc v žádném případě nesáhne, spolu s Klausem radikálním řezem rozdělili republiku navzdory přání většiny národa. Jakého národa? Československého, českého nebo slovenského? Češi si tenkrát přáli soužití se Slovenskem, ale bez Mečiara. Slováci si přáli společný stát, v němž by byli samostatní. Obě přání jsou té povahy, jako kdybychom si přáli, když zvedneme obě nohy od země, plavat v ovzduší. Každý, kdo se o to doposud pokusil, dopadl na zadnici. Politika není umění nemožného, jak si snad myslí paní Prokopová. A "Slovensko nespadlo Mečiarovi do klína", jak píše, nýbrž Mečiar legitimním způsobem a přesvědčivě vyhrál slovenské volby.