ARCHIV

Opravdu velmi abstraktní nebezpečí?

Předpovědi o konci dějin a příchodu království Božího, které se vyrojily poté, co zkolaboval Sovětský svaz, se bohužel nenaplnily. Ani jsme se nenadáli a stojíme rovnýma nohama uprostřed dalšího velkého konfliktu. Na obzoru je nepřítel daleko krutější a záludnější než líné a zbabělé rudé impérium. A Evropa dělá, jako by ho neviděla.

Doba "horkých" světových konfliktů skončila s polovinou minulého století. Také světová "studená" válka je dnes historicky překonanou formou konfliktu. Pro ten čtvrtý, který už probíhá, a před nímž blednou lokální konflikty posledního desetiletí (např. balkánský) nemáme zatím ani jméno.

Samotného nepřítele je těžko postihnout. Nejméně nepřesné označení je: masový terorismus jako hnutí, světonázor, neviditelná velmoc. Ve své nejvýraznější, nejúčinnější podobě má vlastní působivou ideologii (islámský fundamentalismus), odhodlané bojovníky, technicky zvýhodněné proti lidem ze Západu tím, že si nijak neváží individuálního života: cizího ani vlastního. Technologie výroby chemických a biologických zbraní hromadného ničení nejsou složité ani nákladné a nebezpečí, že zasáhnou taky útočníka, útočníka nezajímá: nezáleží mu na životě. Útočiště a základny vojákům světového džihádu ochotně poskytují zaostalé tyranské země. O to, aby nebyly znepokojovány, se stará OSN: organizace, založená kdysi v euforii jako klub světových demokracií, hrála pak o hodně skromnější, ale užitečnou roli platformy, kde se nepřátelé na život a na smrt čas od času domlouvali na kompromisním řešení lokálních sporů. Odvrácenou stinnou stránkou světové organizace bylo a je, že se z ní postupně vyvinulo odborové sdružení států beránčí i vlčí povahy proti vzájemnému "vměšování do vnitřních záležitostí" (malé výjimky potvrzují pravidlo). A navíc: když se jednu teroristickou skrýš (Afghánistán) podaří přece jen dobýt, jsou na obzoru hned další tři.

Už z toho důvodu je zjevné, že požehnání OSN k útoku na Irák, kterého si žádá Evropa, je nepředstavitelné. Evropští politici pějí unisono: je třeba diplomaticky jednat. USA (a Velká Británie) jsou osamoceny v nezáviděníhodné pozici "válečných štváčů". Přitom je zjevné, že jen ony vyvodily trvalé poučení z neúspěchu politiky appeasementu. Evropu zalila vlna mnichovanství. V čem byl problém Mnichova? ČSR nebyla žádným zázrakem demokracie, když s pomocí vítězných mocností po válce vznikala, měla bohyně spravedlnosti obě oči zavřené. Ale v okamžiku, kdy se objevil Hitler, patřila k civilizovanější části Evropy, politicky i mocensky. Francie a Británie si v Mnichově hrály na arbitra mezi Hitlerem, který je chtěl zničit a kterého vzaly do party, a sebou samými, jichž se zřekli. Dnes si Evropa pod záminkou smiřování Izraelců s Palestinci (ne že by nebylo důležité) hraje na arbitra mezi zemí, která při všech svých chybách je jednou z nás, a teroristickým monstrem.

K mnichovanství patří iluze, že se nás to (zatím) až tak netýká. Podle německého ministra vnitra Německu hrozí pouze "abstraktní nebezpečí". Ohroženy jsou podle předsedy Úřadu na ochranu ústavy především americká, židovská a izraelská zařízení. Ovšem, tak jsou prozatím nastaveny priority.

Prorok konce dějin Fukuyama a Javier Solana se domnívají, že v případě Iráku jde Spojeným státům o preventivní útok, předseda Spolkového sněmu mluví dokonce o agresi. Stejně si západní mocnosti v roce 1938 namlouvaly, že žijí uprostřed hlubokého míru. Čtvrtý světový konflikt začal nejpozději 11. září minulého roku, a zatímco Spojené státy (a Izrael) se zoufale brání proti teroristické agresi, Evropa se spoustou hloupých řečí netečně přihlíží.

Situace připomíná americký western V pravé poledne: šerif, kterého opustili občané městečka, jež má chránit, se musí sám vypořádat s bandou padouchů. Ve filmu se mu to podaří, jenže ve všedním životě se za zbabělost platí, a tak bandité šerifa vyřídí. Pak přijdou na řadu počestní měšťanostové, přívrženci diplomatického jednání mezi šerifem a bandity. A protože jejich hebké ručičky a vypasená bříška se pro boj příliš nehodí, dostanou zabrat, až se z nich bude kouřit.

Mladá fronta Dnes 12. září 2002