ARCHIV

Volby v Německu a stíny minulosti

Překvapením německých voleb není výsledek - ten se všeobecně očekával - , ale dramatický průběh. V odhadech, průběžně zveřejňovaných poté, co se zavřely volební místnosti, CDU/CSU dlouho vedla; až nakonec se ukázalo, že síly jsou docela vyrovnané, a SPD zvítězila jen díky třem tzv. převislým mandátům. PDS podle očekávání vypadla a musí se spokojit se dvěma mandáty z jednomandátových obvodů. O výsledku tak nakonec rozhodl souboj malých stran, Zelených a FDP, který liberálové navzdory vlastním optimistickým předpovědím slavně prohráli: místo plánovaných 18% získali jen 7,4% a 47 mandátů. Zelení je trumfli 8,6% a 55 mandáty. Vládní koalice má dnes hubenou většinu 306 z 603 hlasů, lze ovšem předpokládat, že dva bezprizorní poslanci PDS budou jen zřídka hlasovat s konzervativní opozicí.

SPD přišla o 2,4% voličských hlasů a 47 mandátů - toto druhé číslo je ovšem zavádějící, protože se změnil počet volebních obvodů a Bundestag má dnes o 63 křesel méně než v roce 1998. CDU/CSU posílila o 3,4% a získala 3 mandáty navíc. Bude sebevědomou opozicí, nepochybně důraznější než doposud. Edmund Stoiber nevyhrál, ale osvědčil se.

Předvolební kampaň i samy volby však taky otevřely hned několik problémů. I příležitostného pozorovatele německé politické scény zarazí rozdíl volebních výsledků v nových a "starých" spolkových zemích. Nejde jen o poměr mezi SPD a CDU/CSU, na východě má převahu levice. Východ si nese jako kouli na noze 16% hlasů pro postkomunistickou PDS (na západě má PDS pouhé 1%; mám podezření, že jsou to voliči, které tam kdysi vyslal Markus Wolf blahé paměti). Je to strana velmi nevábná - ale je možné tak výraznou odlišnost mezi dvěma dosud neúplně srostlými částmi země jednoduše převálcovat volebním systémem, aniž by to mělo nežádoucí vedlejší účinky?

Když se po dlouhých hodinách napětí ukázalo, že přece jen zvítězil Schröder a dosavadní koalice, nepochybně se velmi ulevilo českým nacionalistům ve vládě i v opozici. Zjevně bude pokračovat dosavadní politika společného opatrování Chrámu smíření, do jehož základů byl po vzájemné dohodě zabudován sudetoněmecký kostlivec. Posílená opozice německé vládě tento nemravný kompromis sotva pochválí - i když vláda to zjevně dělá ze zoufalství, proto, aby se jí drzý politický ratlík ze sousedství už konečně přestal plést pod nohy. Jenže ústupky ratlíka spíše povzbudí, opozici rozdráždí, a spoluprací těchto tří faktorů se zazděný problém stane časovanou pumou, která může nakonec pracně zbudovanou stavbu docela rozmetat.

To je věc skoro banální a mnohokrát řečená. Zajímavější jsou dva skandály, které se rozvinuly ve volební kampani a svým způsobem ji ovlivnily.

Ministryně spravedlnosti ve Schröderově vládě Herta Däubler-Gmelinová v jakési neformální předvolební diskusi s voliči prohlásila, že prezident Bush zjevně hodlá válečným tažením proti Iráku odvést pozornost americké veřejnosti od vnitropolitických problémů, tak jak to kdysi dělával Hitler. Zaslechl to reportér regionálního deníku, nenechal si to pro sebe a propukl skandál. Ministryni kritizovali nejen křesťanští demokraté a liberálové - protesty se ozvaly i z Bílého domu. Bushova poradkyně Riceová vyjádřila roztrpčení nad německým nevděkem - vždyť právě USA Německo od Hitlera osvobodily. Delikventka pak ve svém obvodě prohrála volby, Schröder se jí zastal, ale zároveň poslal omluvný dopis prezidentu Bushovi, a ona "sama od sebe" odstoupila.

Druhým hříšníkem je dnes již bývalý místopředseda FDP Jürgen Müllemann. Ten zase rozšířil v předvolební kampani letáček, v němž kritizuje izraelského premiéra Šarona za to, že posílá tanky do palestinských uprchlických táborů a pohrdá usneseními OSN. Napadl rovněž místopředsedu Ústřední Židovské rady v Německu Michela Friedmana - prý je spoluzodpovědný za antisemitské nálady v Německu. Müllemann už předtím označil palestinské sebevražedné atentáty za legitimní odpor proti cizí okupaci, s tím, že on je pro spravedlivý mír na Blízkém východě. Jeho názory nepochybně ovlivnily hubený volební výsledek FDP, a tak ho vedení strany posléze přimělo k rezignaci na stranickou funkci.

Vzniká otázka, zda ve způsobu, jímž se Německo vyrovnalo se svou minulostí, není přece jen něco pokřiveného. Pokud ano, mají na tom nepochybně spoluvinu i jeho partneři a spojenci (o vzteklých ratlících na východě ani nemluvě). Německo je udržováno ve stavu permanentní provinilosti. Musí se neustále omlouvat a odškodňovat, a při každé příležitosti je mistrováno a sekýrováno i od těch, kteří se ani slušně omluvit neumějí. Křivdy, které se v minulosti Němcům staly (především vyhnání deseti milionů lidí z jejich domovů) dosud nikdo neuznal. Není divu, že pak mnozí z nich mají pocit, jako by pokání nefungovalo tak, jak má, že se projevuje únava z ustavičného omlouvání (Martin Walser). Odtud jakási ušlápnutost, z níž se pak odvíjejí docela falešné závěry.

Především jakési sympatie pro Palestince, pochopení, založené na docela falešných analogiích, které ochromuje a deformuje cit pro spravedlnost. Německo se neumí postavit na stranu Izraele, ačkoli na ni logicky patří, a podpořit svého amerického spojence.

A za druhé: Němci jakoby z prohrané války vyvodili, že za žádných okolností nesmí bojovat. Jenže problém Německa nebyl, že bojovalo, v tomto nedokonalém světě je velmi často zapotřebí bojovat, ale že bojovalo na špatné straně. Řešením není pacifismus: řešením je postavit se na správnou stranu, a pak třeba i bojovat.

O špatném porozumění mezi Německem a jeho spojenci ostatně svědčí i to, co řekla paní Riceová. USA Německo neosvobodily: USA Německo porazily a celá Evropa je jim za to dodnes vděčná. Těžko ovšem chtít na Němcích, aby se ze své porážky radovali: mohou pouze uznat (a nepochybně to většina Němců činí), že tato porážka jim otevřela cestu ke svobodě, demokracii a v neposlední řadě i ke prosperitě. Německo je ovšem USA velmi zavázáno, ale za něco jiného: za to, že je USA po dlouhá desetiletí chránily před krvavou mordou bolševického krokodýla. To, že se Němci vyrovnali se svou minulostí (jakkoli tu jsou jisté resty, o nichž jsme hovořili), je německá zásluha, to za ně nikdo udělat nemohl. Americká zásluha je, že jim k tomu účinně pomohli zajistit čas a klid. Samozřejmě, že se jim to vyplatilo, ale tak už to na světě chodí.

Právě z tohoto hlediska je výrok paní Däubler-Gmelinové, nehledě na to, že zazněl na jakémsi neformálním fóru, nebetyčná drzost a je v pořádku, že za něj musela zaplatit svým ministerským postem.

23. září 2002