ARCHIV

Rozloučení se Svobodnou Evropou

V pondělí 30. září končí (či přesněji řečeno ve chvíli, kdy to čtete, už asi skončilo) české vysílání Svobodné Evropy. Česká redakce se už před lety formálně osamostatnila od RFE a vysílala na frekvenci Českého rozhlasu 6. Její povoz byl z větší části stále dotován Američany, a tento zdroj nyní vyschl.

Svobodná Evropa po mnoha desetiletích činnosti definitivně odchází z českého veřejného života. A to je chvíle ne snad k rozsáhlé kritické analýze (nad nebožtíkovou rakví se kritické analýzy pronášet nesluší), nýbrž k několika nesoustavným melancholickým vzpomínkám na téma: má setkání se Svobodnou Evropou.

Setkání první se odehrálo za dosti kuriózních okolností. Poprvé jsem totiž měl příležitost poslouchat soustavně a nerušeně české vysílání RFE v době, kdy jsem byl na vojně. V té době jsem už neměl žádné iluze o povaze režimu, v němž mi bylo dáno žít, a jak jsem správně tušil, také prožít většinu života. Očekával jsem souznění duší, místo toho jsem se dočkal zážitku dosti exotického. Projevovalo se to v detailech, zpravodajství bývalo podrobné a věcné. Jednou denně vysílala SE zprávy v jazyce, který jsem naivně považoval za ukrajinštinu a byl jsem příjemně překvapen, jak je jí dobře rozumět (ve skutečnosti šlo o jakýsi rusínský dialekt, informace měly dosáhnout i do Užhorodu a Mukačeva, virtuální Československo existovalo ještě - nebo už zase? - v hranicích z roku 1937). Jednou nebo dvakrát týdně oznámil hlasatel, že v příštích minutách pohovoří "strýc Josef Konopa". Očekával jsem veselé vyprávění v hanáckém nářečí: jaké bylo mé překvapení, když místo toho zazněl seriozní a poněkud suchý národohospodářský komentář! Folklorní pseudonym měl zjevně přiblížit pořad českému rolníkovi. Naopak s Minkou Rybákovou (to jméno! Něco jako Adina Mandlová) a jejími satirickými pořady si člověk moc legrace neužil. Celkový dojem byl poněkud morbidní: měl jsem dojem, že posluchači, jimž byly pořady určeny, jsou už mrtvi. A odněkud z hloubi vesmíru, ze vzdálenosti mnoha světelných let, k nám stále doléhá hlas vyslaný před dávnou dobou, do světa, který se mezitím strašně změnil, ovšemže k horšímu, ale nenávratně. Dodatečně mi došlo, jak obtížné musí být žít v cizině, úplně izolován od domácího prostředí, a přitom se pokoušet do něho promlouvat.

V Praze fungovaly rušičky dokonale: kromě několika týdnů po 21. srpnu 1968 (kalamita mocenská) a několika dní na počátku osmdesátých let (kalamita sněhová) nebylo slyšet nic. České vysílání, posílené vlnou posrpnové emigrace, se mezitím celkem pochopitelně zaměřilo na domácí odpor proti bolševismu.

Mé druhé setkání se Svobodnou Evropou spadá do poloviny osmdesátých let. Ovlivnily ho dvě věci: jednak jsem si koupil na tehdejší (a bohužel i dnešní) poměry neuvěřitelně kvalitní ruské (přesněji řečeno lotyšské) rádio: v nejkratším pásmu krátkých vln se mimo Prahu dala aspoň zčásti rušička od vysílání odseparovat. A jednak jsme začali dělat Demokratickou Iniciativu - a SE se vzápětí přihlásila s nabídkou na pomoc při šíření informací o našich aktivitách. Situace byla složitá a nepřehledná: DI byla jakousi vnitřní opozicí v českém disentu, a to se v českém prostředí (doma i v emigraci) většinou chápe jako zbytečné tříštění sil. SE to s námi neměla lehké, přesto byla spolupráce oboustranně prospěšná. Odehrávala se většinou přes telefony v karlínské odbočce s.p. Mototechna, kde jsem tehdy pracoval. Vydobyl jsem si (z jiných důvodů) posunutou pracovní dobu, a když ve tři hodiny kolegové odešli, rozjel se přenos informací směr Mnichov (s oblibou jsem přitom používal linky svých nadřízených, dodnes si myslím, že si to zasloužili).

Po převratu se české vysílání Svobodné Evropy pokusilo o integraci do domácího prostředí. Tento pokus se ukázal být nad síly redakce. Někdejší hnutí odporu se odstěhovalo na Hrad, z Václava Havla se stala politická pseudostrana a SE začala ztrácet reputaci i posluchače. Přesto v polovině devadesátých let, kdy vrcholil nestydatý pokus Klausovy garnitury o zmanipulování veřejného mínění, pomáhala zachovat názorovou pluralitu v českém mediálním světě. O sudetoněmeckém problému se nějaký čas dalo hovořit jen zde. I za to si zaslouží uznání. A nelze zapomínat na to, že SE byla u nás jako jediná orientovaná především na zpravodajství a publicistiku. Tuto tradici by bylo dobře v nějaké formě zachovat, i když nebude přitahovat zrovna statisíce posluchačů.

Cítím se být SE zavázán. Několikrát se stalo, že mi poskytla příležitost ve chvíli, kdy byla o příležitosti nouze. Proto však nemohu zastřít, že její konec je logický. Česká mediální sféra stojí dnes na vlastních nohou. To je samo o sobě fajn. Otázka je jen, jaké nohy to jsou a na čem (či snad lépe řečeno v čem) stojí.

28. září 2002