22.10.-29.10. 2001

ARCHIV

Občané druhé kategorie

Koncem předminulého týdne referovaly české noviny vítězoslavně o tom, že vláda SRN "nechce zasahovat" do petičního řízení parlamentu ČR ve věci českých občanů německé národnosti. Řízení se týká návrhu na odškodnění, s nímž se na petiční výbor PS ČR obrátilo Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nejdůležitější a největší organizace, zastupující zájmy našich německých spoluobčanů. Bylo by velmi neblahé, kdyby kvůli tomu, že pozornost světa je soustředěna na Afghánistán, zůstalo jen u těchto v podstatě nesmyslných zpráviček: vždyť vláda SRN do petičního řízení českého parlamentu ani zasahovat nemůže, jde o vnitročeskou záležitost. Zato česká veřejnost, čeští publicisté a hlavně čeští politici by požadavkům německé menšiny měli věnovat zvláštní pozornost.

O co jde? Po vyhnání drtivé většiny německého obyvatelstva z ČSR zbyli především v českých zemích Němci, vyňatí z odsunu jako antifašisté, nepostradatelní odborníci, rodinní příslušníci ze smíšených manželství. Ti všichni obdrželi nejpozději v roce 1953 československé státní občanství a byli tak, formálně vzato, zrovnoprávněni s "Čechy rodu slovanského".

Předtím ovšem, bezprostředně po skončení války, byla drtivá většina těchto lidí, stejně jako jejich vyhnaní krajané, vystavena nelítostným represím: byli zbaveni občanských práv, byl jim zkonfiskován majetek, byli nahnáni na nucené práce. Pokud vůbec dostávali plat, část jim byla srážena, další ukládána jako tzv. "vázané vklady", z nichž pochopitelně nikdy neuviděli ani korunu. Část z nich byla násilím přestěhována do českého vnitrozemí. Postihlo je jaksi s předstihem to, co později, po komunistickém puči, potkalo značnou část české populace. Dalo by se tedy říci, že historická spravedlnost jejich handicap do jisté míry vyrovnala.

Situace se ovšem změnila po roce 1989, a to ve dvou věcech. Především se rozběhly restituce. Vymezení počátku "rozhodujícího období" 25. únorem 1948 naše německé spoluobčany z restitucí fakticky vyloučilo. Špatné svědomí a protesty českých Němců přinutily české politiky, aby se disproporcí zabývali. Federální shromáždění proto v roce 1992 pověřilo Českou národní radu, aby zákonem upravila restituci majetku čs. občanů, kteří o něj přišli na základě prezidentských dekretů č. 12/1945 a 108/1945 Sb. ČNR to vzápětí provedla v rozsahu působnosti zákona o restitucích půdy a zemědělského majetku. Naši němečtí spoluobčané byli tedy restituováni napůl. To ale ještě není všechno. Podmínkou pro restituci je, že se dotyčný "neprovinil proti československému státu". Naši němečtí spoluobčané tedy byli znovu kádrování. Formulace je ovšem mírnější než formulace zmíněných prezidentských dekretů (např. dekret 108 vyžaduje pro vynětí z konfiskace, aby dotyčný dokázal, že zůstal věrný ČSR, nikdy se neprovinil vůči českému a slovenskému národu a buď se činně účastnil boje za její osvobození, nebo trpěl pod nacistickým terorem). Je to vlastně jakási nepřímá novelizace obou dekretů, jejichž současná platnost je takto potvrzena. Jakápak tedy vyhaslost! To je první věc, kde se českým a německým občanům ČR prokazatelně měřilo dvojím metrem.

Druhá věc jsou nucené práce: za mohutného přispění českých úřadů a českých politiků se Češi, nuceně nasazení za druhé světové války, dočkali odškodnění. Čeští Němci loajálně čekali, až bude zmírněna tato dějinná křivda, a teprve poté se přihlásili se svými obdobnými nároky. Úřady a politici mlčí jako hrob. Ovšem, odškodnění totálně nasazeným šlo z německé kapsy. Bez ohledu na to zůstává smutnou skutečností, že i zde se českým a německým občanům ČR měří dvojím metrem.

Je třeba konstatovat, že Česká republika hrubě porušuje zásadu rovnosti svých občanů před státem a před zákonem. Takový stav by měl být pro každého slušného člověka v této zemi nesnesitelný. Je zjevné, že ho nelze změnit bez mravního, politického i právního přehodnocení toho, co se dělo v někdejší ČSR po druhé světové válce s německým a maďarským obyvatelstvem. Politici ani historici ve vládních službách si s tím ovšem hlavu nelámou.

Jedno je však jisté: stát, který diskriminuje vlastní občany, nemá v Evropské unii co pohledávat.

Mladá fronta Dnes 29. října 2001