ARCHIV

Planetární meditace českého prezidenta

Václav Havel vystoupil minulý pátek na Newyorské univerzitě a dosáhl zcela jistě světového prvenství: jsem přesvědčen, že dosud žádný významný politik nepronesl projev, v němž by se tak důsledně zabýval jen sám sebou.

Celé prezidentovo vystoupení byla ovšem hra na nervy posluchačů: nechával je chvílemi balancovat až na samém pokraji zoufalství a pochyb, aby jim zápětí podal pomocnou ruku a vlil klid do jejich zmučených duší.

Hned úvodem se zkoprnělým hostům svěřil, že setkání na půdě univerzity v něm vyvolává otázku, "zda jsem se za těch třináct let změnil, co ze mne ten nepochopitelně dlouhý pobyt v prezidentské funkci udělal". Posluchač v tu chvíli trne: nedojde snad řečník v depresi k závěru, že zhloupl a stal se sklerotickým, případně že se z něho stal ještě větší náfuka, než jakým byl dříve? Tyto obavy jsou ovšem vzápětí zaplašeny: "Velmi jsem za tu dobu zeskromněl. Možná mi nebudete věřit, ale já mám skutečně každým dnem ze všeho větší trému, stále víc se bojím, že to či ono nezvládnu a zkazím, stále větší trápení mám s psaním svých projevů, v nichž se stále více hrozím toho, jak beznadějně musím pořád dokola sám sebe opakovat (průnik přízemní reality do vznešeného světa prezidentské sebereflexe), stále častěji se bojím, že krutě zklamu něčí očekávání…" Jaká směs roztomilé, plaché skromnosti a bezbřehé zodpovědnosti! Vzápětí je však posluchač znovu vržen do močálu nejistoty: "Jsem si zkrátka stále podezřelejší. A čím víc nepřátel mám, tím víc se vnitřně přidávám na jejich stranu a stávám se de facto hlavním nepřítelem sama sebe." Publikum se opět ocitá na pokraji zoufalství. Je opravdu všechno ztraceno? Naštěstí mu Havel podává "jedno z mnoha možných vysvětlení této věci": "Jak stárnu, zraji a nabývám zkušeností i rozumu, začínám si zvolna a v celém rozsahu uvědomovat míru své zodpovědnosti a podivně pestrou paletu závazků, které z přijatého úkolu vyplývají."

Sotva se posluchač zotaví, je tu další mučivá pochybnost. Řečník se ptá, "čeho jsem opravdu dosáhl, co jsem ze svých úmyslů splnil, jaké výsledky, jaké stopy a jaký svět po sobě zanechávám". Soudě podle posledních slov, zní k nám ponurý hlas ze záhrobí nejen politického. Nebude odpověď znít "všechno jsem zpackal a nechávám po sobě moře ostudy?" Tu je třeba skromně upozornit (a Havel to neopomněl učinit), že dostal spoustu čestných doktorátů a že ve slavnostních projevech na jeho počest (tenkrát je pronášeli jiní) vystupuje vesměs "jako pohádkový hrdina: jako chlapec, který jménem dobra tak dlouho bušil hlavou do zdi hradu, v němž panovali zlí králové, až zeď spadla a on sám se stal králem a dlouhá léta dobrotivě panoval." Autor a zároveň objekt oslavné řeči nehodlá svou pohádkovou roli nijak zpochybňovat, jen si naříká, že po sestupu z pohádkového světa odboje do všední politiky "dlouhá léta musel padat k zemi a stále lépe si uvědomovat… že svět opravdu nemá strukturu pohádky." Ačkoli byl k výkonu své funkce vlastně donucen, nebylo mu odpuštěno "nic z tvrdého dopadu z pohádky na zem a ze světa revolučních svátků do světa byrokratické každodennosti".

Tím se blížíme k happyendu. Havel si samozřejmě nemyslí, že svůj zápas prohrál a vše je ztraceno. Cesta, kterou se vydal, znamenala mnoho tvrdé práce, odříkání, trpělivosti, vzdělání, klidného nadhledu, ochoty riskovat nepochopení atd. atd. atd. Kdo dospěl v labyrintu prezidentských pochybností a jejich průběžného rozptylování až sem, bude poctěn tím, že se s ním řečník podělí o tři moudrosti: zaprvé - chce-li lidstvo přežít, musí se jeho civilizační okruhy, kultury, národy či kontinenty navzájem respektovat a nalézat společné mravní imperativy. Představuji si, jakou inspirací budou tato slova pro Saddáma Husejna a Usámu bin Ládina, je-li ještě na živu! Za druhé: zlu je třeba čelit už v zárodku, a nejde-li to jinak, tedy silou. Toto přímé popření podobenství o koukolu a pšenici dává tušit, že náš prezident aspiruje ve vší skromnosti na roli tvůrce nového náboženství. A konečně, praví Václav Havel, ať zkoumáme nejrůznější problémy dnešního světa, nakonec vždy narazíme na otázku, zda to či ono z planetárního a dlouhodobého hlediska je či není odpovědné.

Poté, co jsem si Havlův projev přečetl, mne trápí vlastně jen jedna věc: "z planetárního a dlouhodobého hlediska" je tato směs falešné svatouškovské skromnosti, sebechvály a banálních floskulí strašlivě průhledná. Za pár let bude dělat ostudu nejen tomu, kdo s ní vystoupil, ale aspoň zprostředkovaně i zemi, kterou zastupuje. A to se mi z hlediska nikoli planetárního, nýbrž docela přízemního vůbec nelíbí.

21. září 2002