Co týden dal

Pondělí 2. června: „Hladovkáři“ Tamáš a Bauer se rozhodli svou akciu „přerušit“. Nahradí je sociálně demokratické osobnost, které však nebudou hladovět furt pryč (to je osobností nedůstojné), ale postupně, každý jen 48 hodin, načež ho vystřídá jiný a on se může svobodně nadlábnout. Dobrou chuť, totiž přesněji řečeno dobrý hlad. Tématu se týká naše glosa.

Miloš Zeman poskytl Právu rozhovor v souvislosti se svou sice nevyžádanou, avšak ohlášenou kandidaturou na prezidentský stolec (kandidatura se týká roku 2013, takže pan Zeman má dost času na přípravu). Kandidatura poněkud rozzlobila předsedu ČSSD Paroubka, i když se zdá, že ve straně už Zemana podporuje jen pár lidí, kteří se uplatňují jen na regionální úrovni (exministři Palas a Schling, náš čtenář-korespondent Foldyna). Zeman se ve vzpomínkách vrací k hvězdným dnům opoziční smlouvy a s opovržením se vyjadřuje k možné spolupráci ČSSD s malými stranami. Pan Paroubek je ovšem v lepší situaci, než byl kdysi on, bude moci spolupracovat se všemi střídavě a najednou – s komunisty, s ODS i malými stranami. Jinak pokud Zeman vzpomíná na své období jako na období, kdy „pravice“ a „levice“ (řekněme obecněji „politické strany“) spolu ještě dokázaly komunikovat, má v něčem pravdu. Paroubek dovedl k dokonalosti pojetí politiky jako pokračování války jinými prostředky.

Podle MfD vznikl konflikt mezi Zemanem a Paroubkem proto, že Zeman chtěl, aby Paroubek odstranil z vlivných pozic jeho osobní nepřátele a uzavřel opoziční smlouvu s ODS, kdežto Paroubek odstranit ty lidi odmítl a byl pro koalici s ODS. To bych se hrozně divil, Zeman toho chtěl nepochybně o hodně víc.

Poslanec Tlustý vypověděl válku předsedovi ODS Topolánkovi a vládě všeobecně. Obvinil Topolánka, že „táhne ODS ke dnu“ a že mlží ohledán cesty do Itálie, která byla „tak trochu dovolená, trochu výlet s kamarády a trochu jednání s ministry“. Kritika je poněkud nesmyslná, když je někdo na dovolené, může podnikat výlety s kamarády i jednat s ministry, problém je kolem financování cesty letadlem do Itálie. Prohlásil rovněž, že nepodpoří Langrovy zákony o tajných službách a policii, protože prý posilují policejní stát, a aby nadzvedl ministra Kalouska, který sedí na jeho křesle, podpoří poslance Urbana v návrhu na snížení DPH u pohonných hmot. Jiří Paroubek má ve své straně větší pořádek, politiky s takovou přebujelou iniciativou bez váhání vyhazuje. Topolánkovi zjevně nezbývá, než se omezit na rozhořčené verbální protesty, protože Tlustý má ve straně jakousi nezanedbatelnou podporu. Otázka ovšem je buď anebo. Buď to dokáže Tlustému zatrhnout, nebo vláda končí. Třeba ne hned, ale čím později, tím hůř pro ni.

Špatným znamením je i to, že ministr Liška nehodlá při hlasování ve Sněmovně podpořit smlouvu o radaru. V této důležité věci nemá už zjevně vláda, hladovka sem, hladovka tam, dostatečnou podporu, a není divu, že ministryně Riceová nespěchá s návštěvou Prahy: bude nejspíš zbytečná.

Komentářové stránky Práva se stávají platformou nespokojených poslanců koalice. Dnes tam kritizuje zdravotní reformu poslanec KDU-ČSL Carbol, vyrovnání s církvemi poslanec ODS Schwippel. A Alexandr Mitrofanov píše: „ČSSD si musí vybrat. Buď je ODS skutečné zlo, a pak se s ní nelze spojit nikdy. Anebo jsou to partneři v politickém kšeftování a veškeré bububu z Lidového domu jde jenom kouřová clona, za níž se budou rozdělovat posty a peníze jako za opoziční smlouvy.“ Normální politika se v civilizovaných zemích odehrává mezi těmito dvěma krajnostmi.

Vstoupení stínového prezidenta Švejnara na konferenci ČSSD se v ČSSD nesetkalo s velkým souhlasem. Dr. Rath např. prohlásil, že strana bude, když se koalice rozpadne, usilovat o předčasné volby v příštím roce. S velkou koalicí ani s opoziční smlouvou nepočítají. Též nepočítají s tím, že by vládli s malými stranami. Z toho plyne, že po pádu vlády zavládne zřejmě na rok anarchie.

Ministr Liška chce zavést povinné mateřské školy. Nejlepší by možná bylo odebrat dítě hned po narození matce a svěřit ho státním institucím. Zaplať pánbůh, že jsem se narodil v roce 1940, za protektorátu bylo sice možné leccos, ale tohle ještě ne.

Úterý 3. června: Premiér Topolánek prohlásil, že už nepokládá Vlastimila Tlustého za svého poslance. Nejde o to, za koho ho pokládá nebo ne, ale jaký je jeho status ve straně a v poslaneckém klubu. Sám Tlustý řekl, že se za poslance a člena ODS pokládá. Ze strany ho může vyloučit jen členská organizace, která se k tomu ani trochu nechystá. Topolánek má v poslaneckých řadách renegáta, který nesouhlasí s vládní politikou v nejvýznamnějších bodech, nejspíš není schopný s ním nic dělat a zbývají mu jen bezmocné verbální výpady. Tlustému zjevně nejde o věcné záležitosti (nebo nejde mu jen o ty věcné záležitosti, kdo to má rozsoudit), ale o Topolánkův pád. Ve chvíli, kdy vládní koalice disponuje jen minimální většinou a Tlustý má na své straně další lidi, je něco takového nesnesitelné a neudržitelné.

Koalice se dohodla-nedohodla na úpravě manipulačních poplatků ve zdravotnictví. Úprava je malá (zruší se poplatky za novorozence, výhledově i poplatky dětí do šesti let a důchodců v ústavech). Není jasné, zda s ní budou spokojeni i lidé jako Hovorka nebo Carbol (spíše ne), kverulovat hodlá i poslankyně Šojdrová. Zdravotnická reforma je choulostivá věc: nejprve se prosadí jeden dva ústupky, a pak se celá sesype, respektive to, co z ní zbude, bude natolik na obtíž, že to ničemu nepomůže, jen to bude vládu kompromitovat.

Stínový prezident Švejnar poskytl Právu rozhovor, v němž se přimlouvá za koalici ČSSD, Lidovců a zelených. To už tu prosím bylo. Nejdřív za Špidly, který se zuby nehty bránil spolupráci s komunisty a byl proto často vůči koaličním partnerům bezmocný. Pak za Paroubka, který se spolupráci s komunisty ani trochu nebránil a bezmocní byli na oplátku koaliční partneři. Není těžké uhádnout, jak by vypadala švejnarovská koalice teď.

Petr Uhl vytýká v Právu ministryni Parkanové zbabělost, protože za totáče neprojevila žádný odpor proti režimu, „hladovkový ani nehladovkový“. Jak to může vědět? Spousta lidí se za totáče snažilo dělat tam, kam je život postavil, v práci, ve svém okolí, kloudné věci, leckdy se značným osobním nasazením. Nekončili v kriminále, dokonce se jim občasd něco povedlo, Svobodná Evropa o nich ovšem neinformovala a oni by o to ani nestáli. Přesto takové iniciativy byly možná důležitější než spektakulární aktivity Charty 77, udržovaly v českém prostředí nenápadné zbytky civilizace. Nejde mi teď o paní Parkanovou osobně, ale o typicky chartistické pohrdání českou veřejností, s nímž Uhl a jemu podobní vstupovali v listopadu 1989 do politiky. Jejich vzkaz české veřejnosti zněl (a zjevně dosud zní): chovali jste se jako srabi, bando ničemná, a proto budete v příštích letech poslouchat a držet hubu. Když ne, omlátíme vám o hlavu vaši někdejší zbabělost. Naštěstí jako oslovení voličů tohle zrovna dvakrát nefunguje.

Taktéž v Právu vytýkají Chorvatům „poklonkování“ před Němci a Rakušany (nezapomeňme, jsou to úhlavní nepřátelé Slovanstva!) v souvislosti s tím, že Chorvati zakázali turistům dovážet si na dovolenou proviant (masné a mléčné výrobky). Opatření potrefí turisty s chudších zemí EU (mj. Čechy). Že by Chorvati rádi na turistech vydělali víc než dosud a donutili je u moře nejen bydlit, ale i stravovat se, je svým způsobem pochopitelné. Zároveň je absurdní, aby si lidé nemohli vzít s sebou ani jídlo na cestu. Taky je u nás asi hodně lidí, kteří na pobyt v Chorvatsku po této úpravě mít nebudou, a je otázka, zda na ní Chorvatsko spíš neprodělá. Je to ale jejich problém a ublíženecké skučení je nedůstojné a směšné.

Tlustého přátelé Schwippel a Raninec podpořili výzvu ČSSD uspořádat předčasné volby do PS (Tlustý se tomu opatrně vyhnul). Předčasné volby by pro ODS v každém případě znamenaly velkou porážku. Je tato vstřícnost jakousi nabídkou Paroubkovi na příští spolupráci? ODS prohraje podzimní volby do Senátu a krajských samospráv, kongres svrhne Topolánka, do čela se dostane Tlustý a preference se dají zase jakž takž do pořádku. To je hodně odvážný kalkul. Problémů OSDS se týká naše dnešní glosa. V každém případě platí, že účet za současný chaos v koalici zaplatí především, ne-li výlučně ODS.

Pana Tlustého láká do svých řad europoslasnkyně Bobošíková. Vzhledem k tomu, že své řady tvoří pouze ona, dá se to vyložit tak, že by si ráda pana Tlustého a jeho dva kolegy osedlala, případně použila jako trojspřeží. To si vyhlídla toho pravého.

Jiří Přibáň v zajímavém článku v dnešních LN dochází k tomuto závěru: „Aby právo ve společnosti fungovalo, musí být předvídatelné a konzistentní. Nález ve věci zdravotnických poplatků je potom výmluvným příkladem, jak ztráta konzistence v rozhodování Ústavního soudu vede i ke ztrátě jeho předvídatelnosti, a nakonec i k paralýze schopnosti autoritativně interpretovat obsah ústavních práv. K tomu, aby soud změnil své předchozí rozhodnutí, je totiž třeba kvalifikované většiny devíti soudců, což se v případě poplatků ve zdravotnictví nestalo. Dnes tak existuje hned několik protichůdných názorů soudu na to, co je z hlediska ústavnosti bezplatná zdravotní péče. Přitom se zdá, že ústavní soudci nedokážou tyto rozpory odstranit a judikaturu opětovně sjednotit. A to je z ústavního hlediska špatná zpráva stejně tak pro odpůrce poplatků, jako i pro jejich stoupence.“ Myslím, že nejde o čistě právní problém, špatné je to, že se Ústavní soud stal potenciálním klackem opozice na vládní koalici (ten vývoj probíhá už od dob koaliční smlouvy, ale teď kulminuje), že se o něj opozice s koalicí přetahují, a že žádný soudní orgán není schopen v tak necivilizovaném prostředí obstát.

Středa 4. června: Poslanci Tlustému a jeho dvěma kolegům se podařilo těsnou většinou odložit projednání zákona o vyrovnání s církvemi na dobu po prázdninách: to je pro vládu krajně nevýhodné, protože se rozjede kampaň před senátními a krajskými volbami a vyrovnání s církvemi je věc nepopulární. Kromě toho Tlustý prosadil ještě zřízení komise, která má konce roku navrhnout kompromisní řešení. Trio Tlustý, Raninec, Schwippel prokázalo, že je schopné v případě potřeby spolu s opozicí přehlasovat vládu. A že to budou dělat při každé příležitosti, dali všichni tři pánové najevo hned vzápětí, když se postavili proti „antidiskriminačnímu“ zákonu, který vetoval prezident. Protože ČSSD cítí šanci k svržení vlády, zákon tentokrát na rozdíl od předchozího projednávání rovněž nepodpoří. Zákon přitom vyžaduje Evropská unie, a vláda svým neúspěchem Bruselu nechtě předvede, že už nedrží otěže v rukou. Tématu se týká naše dnešní glosa.

„Cesta premiérovy party (rozuměj na dovolenou, bd) stála přes milion“, zní jásavý titulek v Právu. Co je komu do toho? Problém by nastal, kdyby si premiér platil dovolenou ze státního, kdyby použil služeb letecké společnosti tak říkajíc za protislužbu, nebo kdyby se ukázalo, že nemohl mít dost peněz na zaplacení.

Jen co se koalice dohodla na změnách v placení manipulačních poplatků, dali nespokojení poslanci zelených a KDU-ČSL najevo, že je neuspokojují a že budou chtít další: „Je to přijatelné, ale nestačí to“, řekla kulantně poslankyně Zubová. Přidat musíš, holoubku. Přitom chystané zrušení poplatků za děti do 6 let znevýhodní pediatry vůči ostatním lékařům. Poplatky mají smysl buď plošné, nebo vůbec ne. A koalice má smysl jen tenkrát, když jsou její poslanci schopni aspoň v nejzásadnějších věcech udržovat elementární kázeň. Což zjevně nejsou.

ODS chce změnit počty poslanců ve výborech tak, aby v nich koalice získala většinu (nevím, zda je teď k tomu ta nejpříhodnější doba). Poslanec Rath k tomu prohlásil: „Nerespektují elementární politickou kulturu. Tím pádem my musíme oplácet podobnými prostředky.“ Budeme tedy napříště mít na rozdíl od minulosti politiku bez elementární politické kultury. Zajímá mne, zda si toho vůbec všimneme.

A nakonec dobrá zpráva: Praha ztratila šanci uspořádat v r. 2016 letní olympijské hry. Budeme tedy ušetřeni obludné šaškárny a obrovského prodělku.

Čtvrtek 5. června: Je pozoruhodné, že Melčákovi s Pohankou se říká odpadlíci, případně přeběhlíci (což do jisté míry chápu), ale lidem jako Tlustý, Hovorka, Zubová, Jakubková, Kuchtová, Carbol ad.) „rebelové“ (tak se, pokud se nemýlím, jmenuje jakási regionální značka piva odněkud z Vysočiny). V podstatě jde o stejné ptáky, jen s jinak vybarvenými brky na ocase. V čem jsou ušlechtilejší pohnutky paní Kuchtové nebo pana Tlustého, které Topolánek vypudil z jejich vyhřátých ministerských křesel, od pohnutek „přeběhlíků“ z ČSSD? A je, zcela obecně vzato (nemluvím teď o žádných konkrétních případech), např. rozdíl mezi fanatickým blbem a cynickým vyčůránkem opravdu tak velký ve prospěch prvního?

ODS by chtěla nějakým způsobem posílit svůj vliv v zdravotním a rozpočtovém výboru, který ovládají sociálně demokratická „esa“ Rath a Sobotka. Zároveň se zelení hlásí o funkci místopředsedy (místopředsedkyně) PS. Vnitřní opozice v SZ ovšem nepodporuje ani jedno, ani druhé. Vládní koalice v tuto chvíli vyniká jedinou schopností: vynulovat všechny své iniciativy. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Podle nejmenovaných politologů(tak aspoň tvrdí v Právu) jsou pro Topolánka krizové situace něco jako živá voda, Topolánek prý vyniká schopností využít krizové situace ve svůj prospěch. Myslím, že by si to premiér neměl nechat namluvit, situace, do níž se teď vláda dostala, je stoprocentně hrozivá a jako ryba ve vodě s e v ní může cítit jedině Paroubek.

Několik českých novin uvádí, že Strana zelených získala ve volbách pouhých cca 22 tisíc hlasů. To je nehorázná sprosťárna. Každý, kdo si jen malininko přičuchl k tomu, jak se podle dosavadních variant volebního zákona přepočítávají voličské hlasy na mandáty, ví, že 22 tisíc hlasů nestačí ani na jeden mandát a ani náhodou to nemůže být 5% hlasů ve volbách odevzdaných. Ve skutečnosti, kterou si každý může zjistit na stránkách statistického úřadu www.volby.cz, získali zelení 336 487 voličských hlasů. Dezinformace tohoto druhu, byť i třeba dezinformace neúmyslné, z nepozornosti, chtě nechtě nabuzují lynčerské nálady ve veřejnosti vůči „pidistranám“.

Josef Mlejnek jr. vidí v podzimních senátních a krajských volbách jakési šance pro ODS, pokud ovšem Topolánkova vláda do té doby vydrží. ČSSD se tradičně v těchto volbách nedařilo, protože nedokázala mobilizovat své voličské jádro. V této věci s ním bohužel nemohu souhlasit. Jednak se Paroubkovi povedlo ČSSD v českém voličstvu dost solidně „zabydlit“, a všeobecně je situace docela jiná než na podzim roku 2004, kdy ČSSD byla v tak hlubokém úpadku, že v krajských volbách, ať je přepočteme na počet hlasů nebo na mandáty, skončila až za komunisty.

Poslední (nikoli co do významu) zpráva je, že na základě rozhodnutí soudu se “stínová ministryně“ ČSSD Benešová nemusí omlouvat za to, že své bývalé kolegy včetně nejvyšší státní zástupkyně Vesecké označila za mafii. Soudce Cepl udělal na Benešovou jen jakési lehké tytyty, pokud jde o výrazivo a nařídil jí omluvit se náměstkovi Vesecké Grygárkovi, který s kauzou Čunek neměl nic společného. Hlavu Vesecké žádá teď nejen opozice, ale i koaliční poslanci (Kateřina Jacques; v nejbližší době se nepochybně přidá i Čunek, aby KDU-ČSL nezůstala v profilaci pozadu). Podrobněji se záležitostí budeme zabývat zítra, je to jedna z Jbových ran, které dopadají na vládu a premiéra.

Pátek 6. června: Krajský soud v Praze rozhodl, že se bývalá nejvyšší státní zástupkyně Benešová nemusí omlouvat své nástupkyni ve funkci Vesecké a jejím pěti kolegům za to, že o nich mluvila jako o „zákulisní justiční mafii“ (pouze jednomu ze žalobců, náměstkovi Vesecké Grygárkovi, dal za pravdu). To je (zprostředkovaně, samozřejmě) další neúspěch Topolánkova týmu a triumf pro Paroubka a ČSSD. Tématu se týká naše dnešní glosa. Je pozoruhodné, že zatímco pro Právo a Lidové noviny je tato věc „otvírákem“, Mladá fronta Dnes (nejspíš aby vyšla vstříc potřebám svým čtenářům, kdo to vlastně jsou, ti čtenáři) informuje o případu podrobněji až na čtvrté stránce. Na první straně zato najdeme zevrubnou informaci o tom, jak na Islandu bez milosti zastřelili ledního medvěda, kterého tam, chudáka zanesla ledová kra. To MfD chválím, i já považuji takové zacházení se zvířátky za skandální.

V Právu proběhla běžným způsobem polemika mezi ministryní Parkanovou a Petrem Uhlem: tj. způsobem běžným pro Právo, protože zveřejnili reakci Parkanové na Uhlův článek z 3. června, o němž jsme se zmínili v této rubrice, a hned pod ní Uhlovu odpověď. Považuji tento způsob zveřejňování polemik za dost velkou nevychovanost. Pan Uhl opět (tentokrát decentně, náznakem) vyčítá Parkanové, že zatímco ona od roku 1970 studovala na právnické fakultě a v r. 1988 obdržela doktorát, on byl v letech 1970 a 1979 dvakrát z politických důvodů dlouhou dobu ve vězení. Je mí líto, ale dlouhodobé věznění samo o sobě nedělá nikoho lepším a studium na vysoké škole v letech normalizace samo o sobě nikoho horším.

V pondělí bude prý masová stávka učitelů (stávkovat se chystá asi polovina škol). Během stávky se o děti musí postarat rodiče. Správně: stávka totiž, když malounko upravíme slavná slova dr. Ratha, musí rodiče bolet.

Ruský prezident Medvěděv navštívil Berlín a jednal se spolkovou kancléřkou Merkelovou mj. o výstavbě plynovodu po dně Baltického moře z Vyborgu do Greifswaldu. Tenhle projekt vzbuzuje velkou nevoli v Polsku, vyhne se mu. Poláci si ho ovšem vykoledovali tím, že vedli studenou válku současně s Německem i s Ruskem. Budou do budoucna muset jeden z těch dvou konfliktů ukončit, a dal bych krk za to, že to bude ten s Ruskem. Sebevražedné sklony mají středoevropští králíci v dědičné výbavě.

Sociálně demokratický poslanec Miroslav Svoboda, který je znám svým poměrně vstřícným postojem k radarové základně, navrhl prostřednictvím médií, aby se ODS s ČSSD dohodla: ODS pustí vyrovnání s církvemi a ČSSD zato schválí radar. Návrh nevzbudil nadšení ani v ODS, ani v ČSSD, vypadá trochu jako provokace vůči Paroubkovi (slovo „kupčení“ tak oblíbené sociálnědemokratickou tiskovou lobby, na něj sedne jako ulité) a navíc vzbuzuje zjevně i v ČSSD podezření, zda si pan Svoboda nepřipravuje rozběhovou dráhu pro přeskok do vládního tábora. Mlhavě se o svém budoucím hlasování v té věci vyjadřuje další sociálně demokratický přívrženec radaru, poslanec Wolf. A zrádce Snítilý, jenž až do nynějška loajálně hlasoval s ČSSD, která jej vyvrhla za to, že dal v prezidentské volbě svůj hlas Klausovi, přestal docházet na schůze parlamentu, čímž pro koalici snižuje kvórum. Takže brzy už nebudeme vědět – my, Topolánek ani Paroubek - kdo je vlastně kdo. Rozdíl bude jen v tom, že Paroubek bude zrádce průběžně vylučovat, Topolánek ne, protože na to nemá. Je to rozdíl pouze formální, ve výsledku to vyjde nastejno.

Podle agentury Median stáhla ODS náskok ČSSD na 4% (Strana zelených by se prý propadla pod 5% hranici). Výsledku rád uvěřím, až ho potvrdí ještě někdo jiný.

Sobota 7. června: poté, co se ukázalo, že návrh zákona zakazujícího přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti (hodlal ho podat dr. Rath) má oporu i v koaličních řadách, zavázal se premiér Topolánek výslovně, že k této změně nedojde v žádném případě rozhodnutím vlády nebo ministerstva. Změna se může uskutečnit jen zákonem. Přesto pro Rathův návrh hlasovaly i poslankyně Zelených Jakubková a Zubová. Premiérovi se podařilo pacifikovat pouze poslance Hovorku, vzhledem k tomu pak Rathův návrh neprošel. Ministr Julínek nebyl tou dobou v Praze, zdá se, že premiérův slib ho poněkud zaskočil. Premiérova vynucená improvizace není zrovna signál vládní síly.

Strana zelených hodlá ve vládě iniciovat odvolání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké. Není příliš pravděpodobné, že by prošel přes ODS a lidovce (Topolánek se za Veseckou postavil a ministr Pospíšil se rozhodne až podle pravomocného rozsudku). Protože pro odvolání je ministr Liška, vypadá to, že v téhle věci by se byl předseda Bursík, i kdyby měl na věc jiný názor, musel ve vedení strany přizpůsobit většině. Jinak se zdá, že Strana zelených je definitivně rozštěpena, poslankyně Jakubková a Zubová uvažují o odchodu z poslaneckého klubu, kde jsou v menšině, a místopředsedkyně Kuchtová se podle MfD sešla na dvouhodinové schůzce s předsedou ČSSD Paroubkem. Měli jednat o možné vládě ČSSD – Zelení, Paroubek pak řekl, že se SZ počítá jako se strategickým partnerem. Taková vláda by sice mohla vládnout jen s podporou KSČM, ale ČSSD by si spíš představovala dočasnou úřednickou vládu a předčasné volby příští rok na jaře. Vládu teď dělí od pádu jeden jediný poslanecký hlas (s Jakubkovou a Zubovou už zjevně nemůže počítat). ČSSD má ovšem jakési problémy s poslancem Snítilým, pravou příčinou neschválení Rathova návrhu (nebyl přítomen).

Jiří Paroubek rozhořčeně dementoval zprávy bulvárního tisku, že trpí dnou. To je, jak známo, nemoc poživačných aristokratů a bonvivánů. Dnou trpěl např. plukovník Gerbich z Haškova Švejka: když dostal záchvat bolesti, ztratil sebeovládání, zařval „všechno ven, podejte mi revolver“, a na poručíka Duba, který nebyl obeznámen s tím, co se v takovém případě má dělat, a zůstal v místnosti, zamňoukal a hodil kalamář. Škoda, něco podobného by velmi zpestřilo zasedání příští vlády.

Návrh poslance ČSSD Miroslava Svobody na výměnu radar za vyrovnání s církvemi (a případně i reformu zdravotnictví), sice špičky ČSSD znepokojil, ale ODS se k němu nestaví zdaleka tak odmítavě, jak by člověk předpokládal. Považuje (asi právem) radar za nejvyšší prioritu. Jenže ochota vzdát se všeho ostatního za tuto jedinou věc svědčí jen o její nejistotě.

Z rozhovoru, který poskytl Právu Vlastimil Tlustý, vyplývá, že jediné, co je ochoten zatím Topolánkovi tolerovat, je existence jeho vlády (nebude hlasovat pro nedůvěru). Nepodpoří Lisabonskou smlouvu, nejspíš ani změnu volebního zákona, je pro radikálnější úpravu manipulačních poplatků pro děti, asi by podpořil snížení daně z příjmu na pohonné hmoty, nesouhlasí se zřízením šestého místopředsednického křesla v PS. Ve věci radaru je „loajální k ODS“, i když se mu nelíbí způsob, jak vláda základnu prezentuje. A ohlásil, že mu jde o radikální změny ve vedení ODS. První místopředseda ODS Bém zaujal po svém zvyku ke konfliktu Topolánek – Tlustý obojetný způsob (v rozhovoru tentokrát pro LN). Tři hlasy si ODS nemůže dovolit ztratit, Topolánek by měl s Tlustým a d. jednat. O čem? O svém odstranění?

A třetí velký víkendový rozhovor, Topolánkův v MfD. Nevyloučil, že vláda může padnout (je opravdu těžké to vyloučit). Vidí budoucnost taky z lepší stránky: „Pokud najdeme kompromisy, tak přežijeme letošní podzim a příští rok české předsednictví EU, a pak si budeme užívat výnosů reforem.“ Problém je, že ten, kdo může už jen nabízet kompromisy, má vlastně prázdné ruce.

Pondělí 9. června: premiér Topolánek v Otázkách Václava Moravce nadhodil možnost, že koaliční vláda by mohla předčasně skončit, a nastínil několik variant takového předčasného konce. Tématu se týká naše dnešní glosa. Za klíčovou záležitost považuje předsednictví pro koalici ve zdravotním a rozpočtovém výboru. Vidím to jinak: klíčový je americký radar. Pokud neprojde, může si vláda předsednictví ve výborech strčit za klobouk.

Topolánek a v návaznosti na něj i ministr spravedlnosti Pospíšil nepodpořili požadavek na odvolání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké: přesněji řečeno Topolánek se za ni výslovně postavil, Pospíšil v každém případě vyčká pravomocného rozsudku ve sporu s Benešovou. Zejména stanovisko ministra Pospíšila je rozumné, nechci to, co bylo v odůvodnění rozsudku krajského soudu v Praze, nijak bagatelizovat, ale ve věci, která je objektem tak zuřivé politické přetahovačky, by bylo dobré vzít v úvahu až konečné soudní rozhodnutí (problém je, že i ono bude výslednicí zuřivé přetahovačky). Paroubek tu věc politicky využívá a přitom po svém zvyku hystericky přehání, ale je třeba mu přiznat, že on sám měl vždycky cit na to, kdy se některého svého člověka musí zbavit (nikdy to nebyl předseda koaliční strany). Topolánek zcela zjevně svou příležitost zbavit se Čunka fatálně propásl.

Předseda Nejvyššího správního soudu Baxa se v rozhovoru v MfD zmiňuje o údajném výroku místopředsedy Nejvyššího soudu Kučery: „hrozí pád vlády a nezávislost justice musí jít stranou“. Luděk Navara, který rozhovor pořídil, jej zjevně považuje za hotovou věc. Mně se zdá být to, že Kučera něco podobného takto doslova řekl, pravděpodobné asi tak, jako že Jiří Čunek masturboval před svou sekretářkou.

Jakýsi pan Tarif Ali v MfD mj. kritizuje americké imperialisty za to, že podnikli agresi do Iráku, a Havla a Michnika za to, že invazi do Iráku podpořili. Sám přiznává, že byl vždy socialistou (podle reportérky, co s ním dělala rozhovor, komunistou), ale nikdy nepodporoval vládu jedné strany. Řekl bych, že byl určitě vždycky pro vládu mnoha stran – ovšem za toho předpokladu, že všechny budou komunistické. V té souvislosti si vzpomínám na jakéhosi mladého českého komunistického funkcionáře s lidskou tváří, který mi v roce 1968 na Evropském fóru v Alpbachu zajíkavým hlasem sděloval, že on je pro to, aby u nás dostaly prostor dokonce i antisocialistické síly. A díval se na mne s vypoulenýma očima, co říkám této jeho závratné smělosti. Měl jsem dojem, že mluvím s někým, kdo právě uprchl z cvokhausu.

„Myslím, že vyjadřovat nedůvěru této vládě je v tuto chvíli zbytečné, protože tato vláda důvěru veřejnosti prostě nemá“, prohlásil Jiří Paroubek v rozhovoru pro Lidové noviny. Z tohoto výroku se mi zdá být zjevné, že pan Paroubek považuje své spoluobčany za idioty. Huba by mu neupadla, kdyby byl řekl docela normálně, že odhlasovat vládě nedůvěru v tuto chvíli nebude možné, a že si rád počká, protože si myslí, že tak nemůže tratit. Bylo by to věcné. To, proč pana Paroubka považuju za nebezpečí pro Českou republiku, je mj. v tom, že takového střízlivého přístupu, který jeho bližní nedegraduje na hlupáky, není schopen.

Demokratický prezidentský kandidát Barack Obama získal hlas významného volitele. Je jím předseda SPD Kurt Beck. Kdekdo Němcům už přes šedesát let otlouká o hlavu druhou světovou válku. Ve stínu tohoto nesmyslného zahanbování historií přítomná nehorázná drzost snáz projde.

Úterý 10. června: Vojenská policie se odhodlala k akci, a ekologické aktivisty, keří kótu 718 v Brdech vyhlásili na protest proti zřízení americké základny za samostatný stát, šetrným způsobem z místa odstranila (tj. provedla odsun účastníků na policejní stanic v Příbrami). Jeden aktivista uprchl a pohybuje se kdesi v brdských lesích). Premiér Topolánek vyjádřil naději, že „odsun“ byl proveden citlivě a nebylo ohroženo zdraví ani majetek. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ministr Schwarzenberg porušil kázeňský řád a zúčastnil se jakési konference v USA, aniž by o tom předem informoval národ, vládu, Právo a Paroubka. Nevím, proč by měl, pokud někdo přesvědčivě nedokáže, že nešlo o čistě soukromou věc a že účast byla v rozporu se zájmy ČR.

Jiří Paroubek vYzval předsedy vládních stran, aby zahájili dialog s opozicí o řešení vládní krize. Odkázal na to, že koalice ztrácí většinu v PS a sám Topolánek už mluví o menšinové vládě.- Pan Paroubek má přitom v rukou účinný prostředek k tomu, jak vládu přimět k dialogu. Je jím hlasování o nedůvěře vládě. Do toho se mu ale nechce, protože správně tuší, že by v něm zatím ještě neuspěl. V tom případě má pan Paroubek smůlu a musí si ještě trošku počkat.

Skupina významných českých lékařů se ohradila proti samozvané prověrce bdělosti lékařského personálu, kterou před časem uspořádala MfD. Dali jsme zde nad tím najevo svou nelibost,. Ale sebekriticky přiznávám, že to bylo málo a nedůsledné (protest lékařů jer zformulován pregnantně a velmi hezky). Proto se k tématu ještě vrátím.

Stejné uznání musím vyjádřit dr. Ortmanovi. V dnešních LN vyslovil zcela přesně a odborně fundovaně to, co mi od počátku na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci Vesecká ad. versus Benešová vadilo. Z právního hlediska je věc zcela jednoduchá: civilním soudům nepřísluší přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení (dr. Ortman případně poznamenává, že Kájínek by pak nemusel hledat pracně důvody pro obnovu řízení a stačilo by mu podat žalobu na ochranu osobnosti, jíž by od základu zpochybnil postup orgánů činných v trestním řízení). Jako laikovi se mi od počátku zdálo, že úkolem soudu bylo zkoumat, je-li dr. Benešová sprosťačka nebo ne, a nikoliv, má-li z trestně právního hlediska pravdu nebo ne. A jako laikovi se mi zdálo, že případ není natolik složitý a exponovaný, aby umožnil mladému ctižádostivému soudci okázalé zviditelnění. Dr. Cepl rozhodl, že to, co paní Benešová řekla, nese sice jakési lehké rysy sprosťáctví, ale že jisté sprosťáctví je v tomto případě na místě. S tím si bohužel nemohu být jistý.

Středa 11. června: Jiří Paroubek sdělil čtyři podmínky, za nichž je sociální demokracie ochotna uzavřít příměří s vládou pro období českého předsednictví EU. Je to urychlené schválení Lisabonské smlouvy, shoda o prioritách českého předsednictví, pozastavení všech jednání o radaru po tuto dobu a přijetí zákona zakazujícího privatizaci zdravotnických zařízení. Pan paroubek zapomněl jen doplnit ještě jeden požadavek, totiž aby byl nad hlavní vchod do Strakovky vyvěšen velký transparent s nápisem „Topolánek je vůl“. Je zjevné to, co bylo zjevné předem, že žádné příměří s vládou uzavřít nechce a neuzavře a ani ho nebude slibovat, zvlášť ve chvíli, kdy má reálnou naději, že vláda může každou chvíli padnout. Slušné by bylo to na rovinu říci. Paroubek zároveň vyzval Topolánka k tomu, aby požádal Sněmovnu o důvěru a zjistil, kolik hlasů vlastně vláda má. Chtěl by toho trochu moc: v ústavě je dáno, že k vyslovení důvěry vládě stačí většina přítomných poslanců, k vyslovení nedůvěry potřebuje opozice většinu zvolených poslanců. Navíc parita sto na sto nestačí na vyslovení nedůvěry vládě ani na vyslovení důvěry vládě. A konečně „rebelové“ (rozuměj kverulanti) zatím ještě nejsou ochotni vyslovit vládě nedůvěru, ale možná by se už zdráhali vyslovit jí důvěru. Z ústavy logicky plyne, že ustavit vládu je o něco jednodušší než ji svrhnout. Pokud se to Paroubkovi nelíbí, ať ústavu změní – a pak by ji změnil znovu, až by se zmocnil vládního kormidla. Výzva „koukej zažádat o důvěru“ je nevěcná a nesmyslná, instrument, který má opozice k dispozici, je vyslovení nedůvěry. Zatím by zjevně pořád ještě neprošlo, proto ten tyátr.

Lid to má ovšem u strýčka Paroubka lepší než zlý Topolánek. Když budeme hodní a budeme ho dost silně podporovat, nadělí nám dědečkům a babičkám pod stromeček každému tři tisíce, děti dostanou o něco méně, dva tisíce (maximum pro rodinu by se stanovilo na šest tisíc). Cesta k moci je pro předsedu ČSSD nákladná věc – tedy nákladná pro státní rozpočet.

Kverulující poslankyně Zubová a Jakubková zablokují zeleným místopředsednické křeslo v PS a koalici většinu ve výborech. Upřímně řečeno, oba nápady byly poněkud nejapné a úplně mimo situaci. Bursík a Topolánek si tuhle ťafku vykoledovali, ať si nedělají iluze,na něco podobného teď ani náhodou nemají. Navíc ta věc s výbory opravdu neodpovídá faktickému rozvržení sil ve sněmovně a těžko se zrovna v tomhle případě Paroubkovi divit, že reaguje odmítnutím párování.

Sdružení „Přátelé Miloše Zemana“ (poté, co předsedal ČSSD, je kroužek zbožňovatelů pro expremiéra přece jen trošku úpadek) si dalo do štítu mj. „přispět ke kultivaci politiky v ČR“. Bylo by možná dobré s tímto bodem počkat do té doby, než vyhynou všichni, co si ještě pamatují, jak Miloš Zeman v letech své politické aktivity kultivoval českou politiku.

V Mladé frontě Dnes zveřejnili včera dopis několika významných českých lékařů, kteří protestují proti nejapné akci „falešní zdravotníci do nemocnic“, zorganizované redakcí MfD minulý měsíc. Akci jsme průběžně komentovali v této rubrice, komentáře shrnujeme, aby je čtenář nemusel pracně vyhledávat. Tématu se navíc týká i naše dnešní glosa. Dopis (který je velmi hezký a trefný) hned po způsobu Práva doplnili redakčním komentářem a jakoby mimochodem i jedním čtenářským dopisem (nepochybuji ovšem, že podobných podpůrných čtenářských dopisů dostanou mraky, milovníci pořádku jako řemen jsou u nás ve většině (požadují ho shodou okolností v drtivé většině po těch druhých).

Čtvrtek 12. června: Sněmovnou cloumá zuřivá rvačka o většinu ve zdravotním a rozpočtovém výboru (a to znamená i o předsednické křeslo dr. Ratha a Bohuslava Sobotky). Vládní koalice už nedokáže ve Sněmovně prosadit skoro nic, ale tohle by možná zvládla za předpokladu, že poslanec Snítilý, který je hospitalizován, se hned tak neuzdraví. Opozice se brání úpornou obstrukcí (upřímně řečeno nedostala jinou šanci). Předseda ČSSD Paroubek prohlásil: „Budeme mít dobrou paměť. Jak se chováte vy k nám, budeme nuceni se chovat v budoucnu my k vám.“ To je jen o fous lepší než „Es kommt der Tag“. Navíc jsem přesvědčen, že Paroubek se k žádné skutečné opozici nikdy nedokáže chovat korektně (v přípravce pro manažery RaJ se korektní chování zřejmě nevyučovalo). Přesto je zbytečné a neslušné poskytovat mu k tomu důvody. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Naše glosa se týká i rozhodnutí ministra Schwarzenberga nabídnout demisi v případě, že se nepodaří v PS prosadit smlouvu o americkém radaru. Že by se to povedlo je podle jeho realistického odhadu dost nepravděpodobné. Naštěstí nejsme vázáni jen na americké válečné zločince. Ruský prezident Medvěděv dospěl k názoru, že NATO není vhodné pro řešení evropské bezpečnosti“, protože není s to řešit její problémy. Jedna z jeho slabin je, že řada evropských zemí není jeho členy a ještě dlouho nebude. Správně, členství by tedy asi podle pana prezidenta mělo být povinné. S tím, jak to zařídit, mají naši slovanští bratři z východu bohaté zkušenosti. „Máme v Evropě řadu problémů, které by se daly řešit u jednacího stolu, s vyloučením armád“. S ruskými jednacími stoly máme zase své zkušenosti my, nacházejí se vesměs v Moskvě a armády jsou vyloučeny, protože se v té době zrovna bez řádného označení prohánějí po Čechách, Moravě a Slovensku. Už se těším, až pan Medvěděv a spol. budou zase řešit naše problémy. Většině lidí v ČR to, jak se zdá, vadit nebude. Hlavně, že tu nebudou žádní zlotřilí Američané.

Podle CVVM jsou dvě třetiny Čechů pro znovuzavedení trestu smrti, jen jedna třetina proti. To je nadějné, pro trest smrti je stejný počet lidí jako proti americké radarové základně. (možná to nejsou ti samí, ale množiny se nepochybně aspoň překrývají už jen vzhledem k hojnému počtu komunistů mezi odpůrci základny). Poměr je však stejně reprezentativní a bude-li se volat v této věci po referendu, volá se stejným právem jako po referendu o americkém radaru. Vzhůru, občané! Zbavme se Američanů a můžeme začít stavět šibenice.

Pátek 13. června: Událostí dne je nepochybně odmítnutí Lisabonské ústavy referendem v Irsku. Přiznám se, že na věc, jak říká pan prezident, nemám silný názor, dovolím si jen dvě poznámky. Z prvé, zdá se, že představa evropské integrace tohoto typu je v současné době nerealizovatelná, evropské země na to (prozatím nebo tak vůbec, nedovedu rozhodnout) nemají. Jsou dvě možnosti: buď myšlenku další inetgrace opustit, nebo omezit počet integrujících se zemí (zjevným kandidátem na to, by zůstala stranou, je Česká republika). A dále: horlivost obhájců české „suverenity“ (Klaus a jeho zbrojnoši jako Jakl nebo Zahradil) je podezřelá, těm lidem jde hlavně o to, aby jim někdo zvenku nekoukal moc pod prsty a jejich obrana suverenity nápadně připomíná bolševické zdůrazňování „principu nevměšování do vnitřních záležitostí“. Pozoruhodné je také, že se Klaus a spol. s tímto populismem pomalu dostávají v české politice na vedlejší kolej a tak trochu do sousedství směšných iniciativ Miloše Zemana: divoká politická řež se dnes vede o úplně jiné věci. A ještě jen tak mimochodem: představa, že by ta dnešní Evropská unie byla schopna v příštím dvacetiletí zajistit protiraketovou obranu ČR, je mimořádně směšná.

Premiér Topolánek nakonec docela s přehledem zvládl úpornou taktickou bitvu, kterou rozpoutala opozice poté, co bylo soudně zproblematizováno jednání některých vysokých justičních představitelů (rozsudek ovšem dosud není právoplatný). Udělal ovšem ústupek v tom, že připustil vznik parlamentní komise, která se má zabývat vyrovnáním s církvemi. V komisi budou mít koalice a opozice stejný počet zástupců, a to ještě jen v tom případě, že se mezi zástupci ODS nevyskytne nikdo z Tlustého spojenců (v této věci má Tlustý v ODS víc podporovatelů než Ranince a Schwippla). Jde v každém případě o komplikaci a přinejmenším o zdržení v jedné z těch věcí, kvůli nimž si vláda zaslouží jakousi podporu. Za tuto cenu vláda Paroubkovi dokázala, že ještě není na spadnutí. Je otázka, zda ta cena není příliš velká. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Miloš Zeman, poté, co neměl vůbec nic společného se vznikem kruhu jeho ctitelů, hlásá politickou toleranci a snášenlivost. Jiří Paroubek je tím natolik zneklidněn, že vyzvídá u předsedy KSČM Filipa. Pak se vyzvídání pokusil zapřít, leč Filip ho tak říkajíc práskl (médiím, aby nevzniklo nedorozumění). Po prezidentské volbě to mezi ČSSD a KSČM už neklape tak, jako předtím. Paroubek si možná příliš brzy vzal do hlavy, že už komunisty nepotřebuje.

Alexandr Mitrofanov se v Právu hlásí k názoru, že politika je pokračováním války jinými prostředky. V civilizovaném světě platí spíše názor, že politika je snaha řešit spory dohodou, kdežto válka jakýmsi naprosto nenáležitým vykolejením. Politika je tu proto, aby války pokud možno nebyly. Viděl bych to tedy spíš tak, že určitá zcela specifická politika je pokračování války jinými prostředky. Pokud ovšem jde o Paroubka a nynější ČSSD, má pan Mitrofanov do slova a do písmene pravdu.

Sobota 14. června: tématem dne zůstává irské ne Lisabonské smlouvě. Z čeho pramení potíže EU s integrací? K této otázce se ještě vrátím malou a zela obecnou poznámkou, nejsem odborník na konkrétní problémy Unie.

Jiří Paroubek vydal zvláštní tiskové prohlášení, v němž vehementně popírá, že by se ptal předsedy KSČM Filipa na sdružení „Přátelé Miloše Zemana“. Filip trvá na svém (tj. že o tom mluvili okrajově, že se ho na to Paroubek ptal, že Paroubkovi řekl svůj názor – že sdružení kultivuje politickou scénu -, a že se na tom s Paroubkem neshodnou). Proč na téhle maličkosti Jiřímu Paroubkovi tolik záleží, mi není jasné. Zjevně mu záleží už úplně na všem. Vžil se do role superopozičníka, který, kde to jen trochu jde, kveruluje.

České listy zjevně právem komentují skutečnost, že Topolánek přistoupil na vznik parlamentní komise ohledně vyrovnání s církvemi, jako faktickou rezignaci na tenhle významný bod nynější koaliční agendy. Právo informuje o vyjádření České biskupské konference a Ekumenické rady církví v článku s mezititulkem „Biskupové vyhrožují“. Vyhrožují, sviňáci! Je třeba je proto bít po tlamě. Jako starý, konzervativně založený člověk mám vždycky radost, když věci zůstávají, tak jak byly. Měl bych se tedy vlastně z toho, jak píše Právo, radovat. Zrovna v případě Práva se mi to ale příliš nedaří.

To, že se v opozičních kruzích (ostatně nejen tam) říká poslancům Melčákovi a Pohankovi „přeběhlíci“, chápu. Pro Tlustého a spol., Jakubkovou, Zubovou a Hovorku se naopak razí ušlechtilý titul „rebelové“. Abychom byli vyvážení, budeme je nazývat kverulanty. Jednak u pana Tlustého a paní Kuchtové, jejíž poslaneckou frakci tvoří zmíněné poslankyně, jde velmi zřetelně o zhrzené mocenské ambice (netvrdím, že jen a pouze o ně), a jednak práce ve straně je týmová práce a v situaci, jaká je v PS, vyžaduje od poslanců určitou dávku loajality. Loajalita je pozitivní vlastnost, i když českému člověku se to někdy těžko vysvětluje. Člověk samozřejmě nemůže a dokonce nemusí být vždycky loajální, ale musí to, že nezůstal loajální, nějak přesvědčivě zdůvodnit. Poslanci Tlustý, Raninec a Schwippel, poslankyně Zubová a Jakubková, o poslanci Hovorkovi ani nemluvě, se z hlediska loajality projevili stejně jako poslanci Melčák a Pohanka. Přesvědčivost zdůvodnění, pokud se vůbec o nějaké pokusili, je stejná, tj. nulová. Tedy žádní rebelové, kverulanti.

V USA vyvinuli skenery (pro použití na letištích), které vás virtuálně svlíknou, aby zjistili, zda nemáte u sebe zbraň či výbušninu. Prý se už instalují na některých amerických letištích. Technika volně souvisí s případem herečky Bohdalové, kterou kdosi vyfotil na balkoně nějakého tureckého hotelu v Evině rouše a pak fotografie nabídl bulváru, kde je zveřejnili. K případu se vrátíme.

„Duel policisty Čermáka s aktivistkou Jacques skončil tak, že při potyčce zmrzačený Čermák je vyhozen od policie, a Jacques sedí v parlamentu, třebaže soud dal zasahujícímu – tehdy ještě – policistovi za pravdu“, píše Ondřej Neff v Lidových novinách. To mi nějak nehraje: úraz utrpěl policista tak, že ho někdo úplně jiný než paní Jacques kopl tam, kde mají civilisté zadnici. O míře vážnosti tohoto úrazu svědčí verva, s jakou pak cpal paní Jacques pendrekem do auta. Ten zásah byl, jak z televizního záznamu vyplývá, přehnaný a zbytečný, a to bez ohledu na to, zda policistu paní Jacques předtím provokovala nebo ne. Tak se slušný mužský k ženě nechová, i když je zrovna policajt. A nerozumím tomu, proč a jak by to všechno mělo ovlivnit její poslanecký mandát.

Pondělí 16. června: Republiková rada zelených se zcela vymkla kontrole Bursíkova (dosud) vedení strany. V poslaneckém klubu sice koalice zjevně ztratila (fakticky, ne formálně) dva hlasy, ale koaličníci tam mají převahu. Zatím. Ministr Liška, jak to tak vypadá, se rozmýšlí. Tématu se týká naše dnešní glosa. Na kritiku poslankyň Zubové a Jakubkové reagovala předsedkyně Klubu Kateřina Jacques tím, že odstoupila. Jejím nástupcem se má stát poslední z poslanců Zelených, o kterém se zatím nemluví a na něhož se zatím žádná funkce nedostala, Přemysl Rabas. Dosud byl k Bursíkovi loajální.

Prezident Klaus začal z nemocničního lože pohřbívat Lisabonskou smlouvu. Tančit radostí nemůže, je zatím v rekonvalescenci. Stejně razantně se vyjádřil i předseda Senátu Sobotka a první místopředseda ODS Bém, Topolánek a Vondra byli zdrženlivější. Lidovci a ČSSD jsou pro pokračování ratifikace, řekl bych, že mají pravdu, ať se vyjádří všechny členské země. Taky by bylo záhodné, kdyby se vláda a nynější vedení ODS trochu odlišilo od nenávistného ideologického fanatismu Klause a spol. Jde o praktické záležitosti, ne o posvátné ideje. Převálcovat Irsko, i kdyby zůstalo samojediné, ovšem nelze.

Podle sociálně demokratického politologa Jelínka v dnešním Právu se ministr Schwarzenberg provinil tím, že „zarputile postupuje proti usnesení sjezdu strany zelených, která ho do vlády nominovala“. To je skutečně ohavný zločin, doufejme, že obviňování nedojde tak daleko jako v srpnu 1968, kdy s Právem (tehdy rudým) sbratřená ruská komunistická média nazvala jednoho dosti statečného představitele reformního křídla KSČ „pološíleným renegátem“.

Úterý 17. června: poté, co předsedkyně Klubu zelených Kateřina Jacques odstoupila z funkce, řekly obě kverulující poslankyně, že o to jim vůbec nejde, odložily svůj odchod z klubu, prohlásily (na následné tiskové konferenci), že nehodlají opustit koalici a daly si podmínky, za nichž jsou ochotny v klubu setrvat. Klub má podle nich nadále rozhodovat na základě konsensu všech členů, všechna jednání mají být otevřená členům vedení a republikové rady, poslanci mají respektovat usnesení nejvyšších stranických orgánů. Pokud by Bursík přistoupil zejména na první podmínku, bude poslanecký klub přinejmenším paralyzován a on sám zahájí své politické harakiri. Otázka je, může-li vzhledem k situaci ve straně dělat něco jiného. Mladá fronta Dnes šťastně a zlomyslně připomněla chvíle, kdy po volbách zelený klub svorně demonstroval svou jednotu v tričkách s nápisem „nejsem Paroubkův hlas“. Kde jsou ty časy!

Návštěva francouzského prezidenta v Praze a jeho setkání s lídry Visegrádu se točily kolem Lisabonské smlouvy. Francouzský prezident by byl rád, kdyby se pokračovalo v její ratifikaci, tři visegrádské země ji už ratifikovaly a jsou zjevně taky pro pokračování v proceduře, Topolánek všechno přehrál na Ústavní soud a může se tvářit, že to není jeho problém. Stanovisko ODS a vlády je nejasné, s formulací nespěchají, mají čas do podzimu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Policie obvinila bývalou Čunkovu sekretářku Urbanovou z křivého svědectví. Dopustila se ho údajně tím, že setrvala na své výpovědi i poté, co státní zastupitelství konstatovalo, že skutek se nestal. Urbanová se brání, že Čunka přímo z převzetí úplatku neobvinila (což je, aspoň podle toho, co jsem si mohl přečíst v novinách, pravda). Případ vyšetřuje kriminální policie v Praze 1, protože tu Urbanová byla u výslechu. Urbanové to připadá divné a není sama. Obviněním Urbanové se ovšem případ Čunek znovu otevřel. Vydrží do roku 2010?

Soud v Haagu projednává žalobu, kterou podali pozůstalí po masakru v Srebrenici (pro čtenáře, kteří nejsou zcela v obraze, připomínám, že masakr nezorganizovali zlotřilí Albánci, ale naši srbští slovanští bratři) na nizozemskou armádu, protože nezabránila vraždění. Nizozemští vojáci tam ovšem byli jako ozbrojené síly OSN, je tedy třeba žalovat OSN.

Spolková kancléřka Merkelová při své návštěvě v Polsku podpořila návrh polského premiéra Tuska na zřízení muzea druhé světové války v Gdaňsku. Podle Tuska má muzeum být pravdivou výpovědí o tom, kdo zavinil celou tragédii, kdo byl skutečnou obětí té války. (Cituji podle L. Palaty v LN). Jinými slovy, o tom, že úplně za všechno včetně vyhnání můžou jen a jen Němci, kdežto Poláci vůbec za nic. Na realizaci této koncepce se mají účastnit i němečtí historici. Jakýsi problém je s Rusy, protože v muzeu má být poukázáno i na zločiny komunismu. Ruský odpor, na rozdíl od německého, který neexistuje, má být překonán přizváním ruských historiků k realizaci projektu. Obávám se, že to nebude stačit, Rusové na rozdíl od Němců nejsou dostatečně zpacifikováni a nenechají si to líbit. Kancléřka Merkelová zároveň ujišťovala své polské hostitele, že německý projekt „viditelného znamení“ (ohledně vyhnání Němců) nemá být „přepisováním historie“ (co to je, historie už byla jednou definitivně sepsaná, to mi uniklo). Je ostatně teprve ve stádiu schvalování vládou. Poláci si totiž nárokují právo vetovat účast vyhnaneckých organizací a jejich představitelů na tomto čistě německém podniku (nejde o „Centrum proti vyháněním“, tohle je vládní záležitost). Nebylo by nejlepší vyhnané vyhnat ještě někam dál, jako při stěhování národů, aby při „viditelném znamení“ zbytečně nezacláněli (některé germánské kmeny se tehdy dostaly až do severní Afriky).

Autoři televizního seriálu Příběhy železné opony dali podnět nejvyšší státní zástupkyni, aby posoudila, zda se zřizovatelé tohoto zařízení nedopustili zločinů proti lidskosti a nepatří před soud. Je zajímavé, jak vyčpělé a laciné jsou dnes takovéhle iniciativy, působí jako řev brontosaura z Bbradburyho povídky. Boj s komunismem je passé, komunismus je minulost. Je třeba bojovat s Paroubkem, Rathem, Tlustým, Hovorkou, Kuchtovou, Zahradilem a nepřebernou spoustou dalších. S Filipem taky, ovšem, ale ten je jen jedním z mnoha.

Středa 18. června: U Krajského soudu v Brně se projednává případ dvou dětí z Kuřimi, které se staly obětí mučení jakési náboženské sekty, k níž patřila i jejich matka. Kdo a jak je vinen, bude těžké zjistit, protože všichni zúčastnění zjevně lžou, až se jim od huby práší. Nicméně to, co s těmi dětmi prováděli, vyplynulo na světlo Boží a je to otřesné. Jen se mi nějak nechce věřit, že by to byl projev náboženské blouznivosti, k té má český člověk dosti daleko. Všechno by se stalo transparentnějším, kdyby za tím byly prachy.

Jiří Franěk si pochvaluje, že soudce v tomto případu nevyloučil veřejnost (taky nevím proč by tam veřejnost nesměla být) a že dokonce připustil, aby televize přenášela „drsné detaily obžaloby“. Tady je ovšem problém, televizní přenos v tak citlivém případě snadno nabudí lynčerské nálady. Přitom je důležité, aby i tady šlo o spravedlnost. Z toho hlediska je mi divné, proč pan Franěk v témže článku píše o „občanech Natvrdlých, kteří též něco podobného zahlédli nebo zaslechli, ale nechtěli se „plést do cizích věcí““. To se mi moc nelíbí, má to v čtenáři nabudit pocit provinilosti, aby byl víc naměkko a dalo se s ním líp cvičit.

Ještě vykutálenější vyjádření poskytl slovenský premiér Fico v případě sexuálního vraha Nováka. Odmítl požadavek Jána Sloty na znovuzavedení trestu smrti, a zdůvodnil to tím, že pro Nováka by smrt byla vykoupení ve srovnání s tím, co ho čeká ve vězení od spoluvězňů. (Je známá věc, že lidé, kteří bez mrknutí oka podřežou pokladní v bance a postřílí k tomu ještě pár náhodných zákazníků, aby nebyli svědci, propadají morálnímu fundamentalismu ve styku s przniteli dětí). To je pozoruhodný argument: když někdo dostane doživotí (které si v tomto případě, řekl bych, vrchovatě zaslouží), má být do konce života v kriminále zavřen, ale nemá tam být mučen. Pan Fico vlastně říká: „dáme mu doživotí a ostatní už zařídí spoluvězni.“ To je dobré, tak to fungovalo za Stalina v Rusku – a to i pro třídní nepřátele.

Zelené dosud nepřeběhlice Zubová a Jakubková si daly na tiskovce podmínky, za nichž zůstanou v klubu zelených. Podmínky jsou pro předsedu Bursíka naprosto nepřijatelné, zajímalo by mne jen, zda to přesně ví. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Premiér Topolánek mluvil o lisabonské smlouvě jako Pýthie, podobně i vicepremiér Vondra. Argumentují tím, že mají dost času. Nejjednoznačnější vyjádření poskytl ministr Svoboda: platí prý, že koalice lisabonskou smlouvu bere jako dohodnutý kompromis a bude dále usilovat o to, aby obsah smlouvy byl naplněn. Což je přece jen, jak se říká, lepší než drátem do oka. (Mezitím horní komora britského parlamentu dokončila ratifikační proces lisabonské smlouvy, dolní komora smlouvu ratifikovala ještě před irským „ne“ a zbývá už jen podpis královny).

Michiganská guvernérka si dovolila na jakémsi mítinku demokratického prezidenstkého kandidáta Obamy zmínit jeho neúspěšnou konkurentku Clintonovou a publikum začalo pískat. Nato Obama o své protikandidátce prohlásil: „Je to bojovnice a my takové v Demokratické straně potřebujeme, protože máme hodně za co bojovat.“ Dovedete si představit, že by něco podobného utrousil o nějakém svém protivníkovi náš emeritní ekonomický náměstek RaJ? Já ne, a to mi na Paroubkovi vadí, ne jeho „levicovost“. I levicový politik může dělat v mnoha ohledech rozumnou politiku (příklad: Tony Blair).

Petra Procházková v LN píše, že podle světové služby pro výzkum veřejného mínění World Public Opinion je ve světě v důvěryhodnosti na druhém místě ruský prezident, pardon premiér Putin. O důvěryhodnosti průzkumu svědčí, že důvěryhodnějším je už jen generální tajemník OSN, ale jen o dvě procenta.

V LN si vyřizuje účty s Ondřejem Neffem výkonný ředitel Greenpeace ČR Tutter. Nepsal bych o něm, protože se nachází hluboko pod prahem mých rozlišovacích schopností, nebýt toho, že jeho text obsahuje mj. tato slova: „Také se podivuje (Neff), proč odboj Gruzie proti Rusku nespadá do pole působnosti Greenpeace. Ale to jsem Vám již jednou vysvětlil, pane Neffe! Předmětem naší kritiky není jakýkoli konflikt, ale takový, který který souvisí s jaderným zbrojením. Tedy po lopatě: Greenpeace není pacifistická organizace a respektuje právo na nutnou obranu.“ To je opravdu vykutálené: pokud Rusko zmákne Gruzii pouze konvenčními zbraněmi (což je víc než pravděpodobné), nebude to obyvatele korun stromů z Greenpeace vzrušovat: ale běda Gruzii, kdyby někde vyškudlila atomovou zbraň a pokusila se jí ruské invazi bránit! V tom okamžiku aktivisté bleskově opustí koruny a v počtu nejméně dvaceti se shromáždí před gruzínským velvyslanectvím k protestům proti gruzínské nelidskosti. Bránit je samozřejmě možné, nejsme pacifisté: ale jedině hubou. To jsme si vyzkoušeli v roce 1968, ale jen proto, že nám nic jiného nezbývalo. Je to dost blbé. Byl pan Tutter už tenkrát na stromě?

Čtvrtek 19. června: buď ve Sněmovně nebo na Hradě se ztratil originál státního znaku České republiky. Je to něco tak potupného, jako když se indiánskému kmenu ztratí totem. Aby byl zdůrazněn sakrální význam předmětu pro naši Státnost, měli by být viníci, kteří ztrátu dopustili, rychle identifikování a zvlášť trýznivým způsobem utraceni. Pokud se ovšem posvátný předmět rychle nenajde.

Opozice chtěla, aby byla na program mimořádné schůze Sněmovny zařazena informace premiéra o tom, jaký postoj zaujme Česká republika na Evropské radě k pokračování v ratifikacích Lisabonské smlouvy. V tomto případě se nedivím, taky by mne to zajímalo (návrh ovšem neprošel). Koalice podle všeho hodlá zaujmout pozici mrtvého brouka s odkazem na to, že u nás se k věci musí napřed vyjádřit Ústavní soud. Ministr Schwarzenberg vyloučil možnost, že by se ČR připojila k nějaké rezoluci, vyzývající země, které tak dosud neučinily, aby rozhodly o ratifikaci smlouvy. Z rezoluce bohužel trčí snaha dostat Irsko pod tlak za trest, že jeho občané rozhodli v referendu tak, jak rozhodli. Tady je zdrženlivost na místě. Premiér Topolánek se po návratu z Bruselu údajně sejde s Jiřím Paroubkem k diskusi „o podpoře našich priorit“. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ministerstvo zdravotnictví připravilo dalších 6 základních zákonů zdravotní reformy (mj. i zákony o převodu státních nemocnic na akciové společnosti), ministr však hodlá předložit jen tři nejméně kontroverzní. Příliš si nepomohl, opozice i přeběhlík-nepřeběhlík Hovorka podpoří jen jeden z nich. Kdyby ministr předložil jen ten jeden, nepodpořili by ani ten. Do druhého čtení prošel pozměňovací návrh poslankyně Šojdrové na zrušení poplatků pro novorozence (vláda k němu něco málo přidala, opozice hodlá dalším pozměňovacím návrhem systém poplatků totálně nabourat). Zdravotní reforma se otřásá v základech. Navíc se ODS nakonec rozhodla nominovat do komise pro vyrovnání s církvemi Vlastimila Tlustého. Tím posílají k ledu další svou podstatnou iniciativu. Už zbývá jen, aby odtroubili i radar. Pak se budou moci odporoučet a nikdo už si toho ani nevšimne.

Na inkviziční dotaz europoslankyně – někdejší komunistické kandidátky na funkci prezidenta Bobošíkové (která si velmi dobře rozumí např. s europoslancem ODS Zahradilem) odpověděl premiér Topolánek: „Zpochybnění poválečných dekretů prezidenta či majetkové nároky (vyhnaných sudetských Němců, bd) jsou pro vládu ČR neakceptovatelné.“ Obávám se, že ani tohle zaklínání mu už příliš nepomůže: tedy u opozice určitě ne.

Ke kritice nejvyššího státního zastupitelství a představitelů justice, kteří žalovali stínovou ministryni ČSSD Benešovou, se teď přidal už i Petr Pithart. Vypadá to s nimi bledě, když si na ně troufne už i on. Zbývá jen, aby se přidal i Jiří Čunek.

Europoslankyně Roithová (Za KDU-ČSL, nikoli za ČSSD) v Právu píše na téma irské referendum: „Nesmysly, kterými protievropská klika vystrašila občany v Irsku, jsou trestuhodné lži. Irská vláda by se teď měla pustit do opravdového boje s těmito lživými strašáky, a pak si referendum zopakovat.“ Podobně rady udíleli Brežněv a spol. někdy v dubnu 1968 politbyru KSČ. Měli ovšem k dispozici, jak se ukázalo, víc nástrojů než paní Roithová. Obávám se, že ve své bezelstnosti (pořád ji vidím, jak kdysi coby ministryně vítala naše zlaté hochy z Nagana na ruzyňském letišti přizdobena obrovitou červenomodrobílou mašlí) řekla jen nahlas to, na co dnes potichu myslí hodně západoevropských politiků podstatně významnějších než ona.

Průzkumy volebních preferencí, které provedly dvě důležité agentury (STEM a CVVM) se sice v lecčems rozcházejí, ale celkový obraz je stejný: velký náskok ČSSD před ODS a slabé postavení malých stran (KDU-ČSL, zelení). Paroubek je stále v situaci, kdy si může partnera vybírat ze tří nebo dokonce čtyřech možností. A současné vládní couvání na tomhle trendu nic nezmění.

Stavba té části pražského dálničního okruhu, která má propojit brněnskou a rozvadovskou dálnici, značně pokročila. Budují se na ní i tzv. biomosty, které mají sloužit jako přechody pro divokou zvěř, jíž se to v přilehlých částech pražské aglomerace jen hemží. Doufám, že nechybí i nezbytný přechod pro medvědy.

Pátek 20. června: Opozice označila Julínkovo rozhodnutí předložit zatím pouze tři z šesti zákonů reformního balíčku za své vítězství. Má nepochybně pravdu. To, že podstatnou část odložil, může klidně znamenat (a nejspíš taky znamená, ať chce či nechce), že je odkládá navždy.

Poslanec Wolf z ČSSD (jeden z těch, kteří by sice byli pro radar, ale upřednostní stranickou kázeň) se obrátil na policii, protože dostává řadu výhrůžných esemesek. Podobné dostává údajně i jeho manželka, obsahují i výhrůžky smrtí. Na otázku, zda neuvažuje o tom, že opustí ČSSD, odpověděl poněkud pythicky : „Nechci to řešit. Analyzuji situaci a sbírám informace.“ Otázka je, zda si nevytváří odraziště pro přeskok. I když to vehementně popírá.

Jiří Paroubek poskytl rozhovor Právu. Týká se eventuelní dohody o neútočení s ODS. K podmínkám, které si pro ni klade, prohlásil: „Jestliže vláda za to (když splní podmínky ČSSD, bd) dostane ujištění, že bychom během půl roku neiniciovali nedůvěru kabinetu, tak to je u slabé vlády, jako je ta Topolánkova, dar z nebes.“ Dar z nebes by to byl taky a hlavně pro Paroubka, protože kdyby mu ODS vyšla vstříc, bude potom ještě o hodně slabší než teď.

Rozhovor poskytl Právu i kverulující lidovec |Hovorka. Používá v něm soustavně první osoby plurálu: „V tuto chvíli je pro nás důležité“, „nebudeme chtít ustoupit“, určitě je budeme připomínkovat“. Co to znamená, to „my“? Já a ČSSD?

A ještě jednou Jiří Paroubek: v Právu má navíc ještě článek, v němž píše, že odborová stávka je mnohými vnímána jako generální a vláda by to měla brát vážně: „Historie varuje: když bylo jedno takové vysvědčení vládě vystaveno v listopadu 1989, žádné další už nedostala, skončila navždy.“ Paroubek zapomněl zmínit jiné takové vysvědčení, po němž vláda skončila navždy, totiž to z února 1948. Kdoví, zda by tahle připomínka nebyla víc na místě.

Česká delegace na summitu Bruselu nebyla ve dvakrát šťastné pozici. Další „ne“ Lisabonské smlouvě by znamenalo její pohřbení. Česká vláda si to zařídila tak, aby nemusela říci ano ani ne. Původně to vypadalo jako výhoda, teď na sebe přitahuje nervózní pozornost většiny států Unie. Tématu se týká naše dnešní glosa.

„Národní garda“, kterou zřídili lidé z extremistické Národní strany, hodlá učit děti v Karlových varech sebeobraně, aby se dokázaly ubránit před romskými násilníky. Je s podivem, že se stát neumí bránit před agresivními pidistranami, které si zakládají jakési polovojenské organizace a ty se pak populisticKy profilují na citlivých tématech.

Sobota 21. června: Miloš Zeman se zúčastnil v Praze křtu knihy vzpomínek bývalého ruského velvyslance v Praze Lebeděva a při té příležitosti se vyjadřoval i k politice. Je pro referendum k Lisabonské smlouvě (zajímavý nový nápad, zmnožující stávající chaos, instrumenty k prosazení zatím Zemanovi chybí, jeho fanklub je v počátcích a nezdá se, že by do budoucna oplýval velkou údernou silou – není však vyloučeno, že Paroubkovi pořádně zamotá hlavu). Ke svému možnému návratu do politiky jako obvykle prohlásil: „Pokud nenastane zcela mimořádná a neočekávaná situace, kterou ani prognostik nedokáže předvídat, tak nevidím důvod, proč bych šťastný, bezpracný život na Vysočině měl vyměnit za nějakou politickou nebo jakoukoli jinou práci.“ Ač neprognostik, troufnu si předvídat, že taková situace nastane co nevidět. Zeman dále chystá vydat knihu „Jak jsem řídil republiku z Vysočiny“: titul je nadnesený, měl by znít „Jak jsem házel Paroubkovi klacky pod nohy“ – v téhle disciplině byl (a možná ještě je) docela úspěšný. To, co Miloš Zeman v poslední době na veřejnosti říkal, je (poprvé) cosi racionálního: totiž konstatování, že atmosféra nenávisti, v níž se odehrává politický boj v současné ČR, je nesnesitelná a pro stát zhoubná.

U příležitosti odvolání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké ve sporu s Benešovou prohlásil právní zástupce všech žalujících Petr Toman: „Soud rozhodoval o věcech, k nimž neměl pravomoc. Nebyl oprávněn přezkoumávat a hodnotit věcnou správnost rozhodnutí orgánů činných v trestním, řízení v takzvané kauze Čunek, kárná rozhodnutí orgánů státního zastupitelství ani rozhodnutí ministrů spravedlnosti.“ Říká tedy v podstatě totéž, co napsal před časem v LN dr. Ortman. Řekl bych, že soud měl rozhodovat o tom, zda to, co řekla paní Benešová, je sprosťáctví nebo ne, a že tento mandát daleko překročil. Tím nechci obhajovat postup paní Vesecké, dr. Kučery a dalších v souvislosti s kauzou Čunek. Problém rozhodnutí Pražského soudu je formální záležitost, ale ta je zásadní.

Důvěra v prezidenta Klause podle STEM klesla, stále však obnáší 61% (nejvíc měl na přelomu let 2004 a 2005, 78%). Je třeba ovšem vzít v úvahu, že při mystickém významu, kterou česká veřejnost samotné funkci prezidenta přičítá, existuje určité nemalé procento, které by dostal i Spejbl, pokud by ho do té funkce zvolili.

Poslanec Wolf, který projevoval už pár dní nedokonale zamaskované zaječí úmysly, dnes vystoupil z klubu ČSSD. Odchod zdůvodnil útoky na svou osobu zejména v souvislosti a tím, co říkal o americkém radaru. ČSSD (přesněji řečeno předseda poslaneckého klubu, který od Wolfa obdržel dopis, jehož obsah zatím nebyl zveřejněn) dští oheň a síru a vyhlásila vládní koalici totální parlamentní bojkot. Zatím není jasné, jak daleko vzpoura poslance Wolfa povede. Nicméně Paroubek má problém. Nakolik si pomohl Topolánek, se teprve ukáže. Situace, v níž se o nejvážnějších politických záležitostech rozhoduje na základě něčeho, co se podobá hře „škatule, hejbejte se“, musí ve veřejnosti vzbuzovat dost velkou nedůvěru v demokracii.

Jana Blažková píše v Mladé frontě Dnes na okraj případu Kuřim: „Pro soudce Götha mám tip: jizva po típnutí cigaretou se hojí přes dvacet let. A ta po noži zůstává patrná na doživotí. Takže rozhodně nevadí, když mu ruka při stanovení výše trestu v tomto případě trochu „ujede“.“ To je krutý omyl, vadí to stejně jako v každém jiném případě. Vzbuzování iluzí, že když jde o takovou citově zatíženou věc, jako je mučení dětí, mají vášně přednost před spravedlností, je nezodpovědné podněcování k lynči.

V EU mají teď opravdovou hrůzu z toho, co v „irské krizi“ provede Česká republika. Vicepremiéru Vondrovi se to líbí: „Dospěli jsme a musejí s námi jednat jako rovný s rovným“ (totiž v Bruselu). Myslím, že se mýlí, panický děs špiček EU z případného českého vyvádění je hrůza před tím, co udělá nevychovaný pubertální fracek v situaci, která na něj klade příliš velké nároky. Neměla by nám zase až tolik imponovat. Oč normálnější by bylo, kdyby měli dojem, že je na nás spoleh.

Jakýsi Čechoameričan usiluje o znovuvztyčení sochy prezidenta Wilsona před Hlavním nádražím v Praze (sochu odstranili nacisté poté, co USA vstoupily do druhé světové války). Má šanci, proti tomu žádní bojovníci protestovat nebudou. Možná by bylo dobré spojit vždycky obnovu jednoho neproblematického pomníku s jedním problematickým a tentokrát vztyčit před nádražím dvojpomník prezidenta Wilsona a maršála Radeckého.

Štěpán Mareš zveřejnil před časem v časopise Reflex v rámci comicsu „Zelený Raoul“ díl věnovaný Rakousku pod názvem „Rakousko země rodinných hodnot“. Obrázkový seriál vzbudil v Rakousku velmi živý zájem. K tématu se vrátíme.

Pondělí 23. června: ČSSD vyhlásila ODS, kterou považuje za hlavního viníka Wolfova odchodu z poslaneckého klubu ČSSD a posléze i ze sociální demokracie, krvavou pomstu. Pomsta se ovšem nezastaví pouze u ODS, ale postihne citelně i Spojené státy zřejmě jako hlavního Topolánkova spojence. Tématu se týká naše dnešní glosa. Zemanova šedá eminence Miroslav Šlouf přitom tvrdí, že v ČSSD existuje ještě dalších 10 – 15 nespokojených poslanců, kteří uvažují o odchodu. To číslo bude zjevně nadnesené, nicméně zdá se, že jakýsi neklid existuje a že by se Paroubek i ve Wolfově případě možná měl více zlobit na Zemana než na Topolánka. Paroubek musí být v dost zoufalém rozpoložení, protože slibuje všem poslancům, kteří zůstanou ČSSD věrní, volitelné místo na kandidátce v příštích volbách do PS. Sociální demokraté se hodlají veřejnosti za Wolfův odchod omluvit. Proč? Rozhodl se sám, oni za to nemohou. Omlouvají se např. bachaři, kteří svou nedbalostí umožnili, že z nápravného zařízení unikl přísně střežený chovanec: je tahle analogie v ČSSD na místě?

Poslanec Wolf ovšem trpí taky určitými iluzemi, nebo se je možná jen snaží lidem namluvit. Nelíbí se mu, že v ČSSD vyjádřit vlastní názory rovná se zrada a od svého nynějšího postavení si slibuje, že se bude věnovat smysluplné práci zákonodárce nevázané na despotismus a slepou poslušnost. Zdá se, že si dělá dost velké iluze, politika je týmová práce a osamělý poslanec rovná se bezmocný poslanec – jiné je to jen v situaci patu, v níž ten sto první nabývá takového významu, že ostatní jsou vlastně zbyteční. Ale i tam mu nezbývá, než se vždycky přidat na tu nebo na onu stranu. Sám toho mnoho nenageneruje. Přesněji řečeno nic.

Zítra mezi 13. a 14. hodinou proběhne protivládní generální stávka. Že by nějak vládou otřásla, není příliš pravděpodobné, a myslím, že to organizátoři ani nepředpokládají. Jde spíš o zkoušku, nakolik jsou naše potěmkinské odbory schopny provést v budoucnu nějakou rozsáhlou a dlouhodobější akci, která by otřásla celým společenským provozem. Někde (na železnici) to je, jak se ukázalo už za časů odborářského bosse Duška, poměrně dost snadné. Je možné, aby byrokratický odborový aparát ochromil celou zemi? Stačí mu na to síly? Problém je v tom, že veřejnost to z větší části zajímá asi podobně jako odborové akce za minulého režimu, bude třeba se obejít bez její horlivé a masové účasti. Ale je taková účast k efektivní akci nutná? Dá se touto cestou naorganizovat nějaký sametový Únor, na němž se spolupodepíše dobře organizovaný odborový aparát a všeobecná lhostejnost lidí, pokud jde o věci veřejné? K tomu zítřek leccos napoví.

Úterý 24. června: událostí dne je odborářská stávka. Týká se jí i naše dnešní glosa. Psal jsem ji dopoledne, ještě předtím, než se to rozjelo. „Odboráři“ varovali účastníky stávky před vládním terorem (trošku přeháním, mělo jít o „vyhrožování“, zajímalo by mne, zda téže zbraně nepoužívají sami tam, kde jsou silní v kramflecích. Vsadil bych se, že jo.) Na základě toho, co jsem viděl, se mi zdá zpravodajství v lidovkách.cz i v Českých novinách poněkud přehnané. Ráno jsem byl na poliklinice, sestra na oddělení, kam jsem šel, telefonicky odpovídala na dotazy vyděšených pacientů (o vyděšení se nepostarali ani tak „odboráři“, jako média): ne nestávkujeme ani náhodou, můžete přijít a co vím, v celé budově nestávkuje nikdo. Pošta pracovala normálně, nic jiného u nás na sídlišti není. V půl jednén jsem sedl na tramvaj a odjel do centra. Potřeboval jsem si vyzvednout zásilku na další poště, pošta pracovala normálně (13.05). Šel jsem na tramvaj na Mírák, tramvaje jezdily normálně. Ve 12.14 jsem nasedl na tramvaj číslo 23 a vydal se do centra. Malý zádrhel nastal pouze na Pavláku, kde se producírovalo asi čtyřicet kraválistů za barikádou ze sena, kterou přehradili magistrálu (není nic snadnějšího než takováhle blokáda, viz blokády „ekologistů“ na rakousko-české hranici, kde stačí tři traktory). Složení protestujících: starší odboroví bafuňáři a pubertální mládež. Tramvaj se zdržela asi pět minut (to tam bývá za hustého provozu normální), pak těch čtyřicet „zemědělců“ barikádu odstranilo a ze řevu a pískání se zjevně odebrali do metra; detaily jsem neviděl, tramvaj jela dost rychle. Policisté se omezili na to, že řídili dopravu, a udělali dobře, ti lidé by byli štěstím bez sebe, kdyby proti nim byli nějak zasáhli. Když tramvaj dojela do stanice těsně nad Karlákem, policisté, kteří tam odkláněli dopravu, aby auta nejezdila zbytečně nahoru k zablokovanému Pavlovou náměstí, s odkláněním přestali (bylo 13.27). Žádnou frontu tramvají směrem do kopce jsem nezaznamenal. Dole na Karlově náměstí jsem vystoupil, šel jsem pěšky Lazarskou, Vodičkovou, přes Václavák do Jindřišské na Hlavní poštu. Tramvaje jezdily normálně, Hlavní pošta fungovala normálně. Pak jsem ještě prošel Václavák, Ulici 28.října a Národní a skončil ne obědě U medvídků, kde kupodivu nestávkovali. Jako stávka mi to celé připadalo dosti srandovní, pravda, ve velkých továrnách to třeba bylo jiné.

Ve stínu velestávky (nejvíc stávkovali zjevně lékaři v nemocnicích; to je pozoruhodné, v únoru 1948, pokud se pamatuji, jim nebylo souzeno sehrát tak významnou roli) se odvíjejí dozvuky případu „utečence“ Wolfa. Náš čtenář-korespondent Foldyna vyzval vedení ČSSD k zamyšlení (to je jakýsi atak na Paroubka, pan Foldyna ovšem zjevně patří ke zbytkům rozprášené Zemanovy Národní gardy), severomoravský region i vedení strany se postavilo za svého předsedu. Paroubkova pozice je pevná, ale i tahle pevnost má své meze. Když vládu včas nezničí, padne sám.

O utečenci Wolfovi prohlásil jeden z jeho kolegů, že nebyl ochoten akceptovat argumenty druhých. To by nebyl zase až tak strašný hřích, pokud by ty argumenty byly zhovadilé.

Nejvyšší odborový papaláš Štěch prohlásil, že stávkou neutrpí česká ekonomika žádné nebo jen zcela nepatrné ztráty. Podle toho, co jsem viděl v Praze (viz výše) nemám důvod mu nevěřit. Pokud ovšem stávkovalo skutečně tolik lidí, kolik odborový dalajláma uvádí (plus mínus milion), není to dvakrát dobré vysvědčení pro českou ekonomiku (za totáče se říkalo, že když byla na pár dní – např. při sněhové kalamitě v roce 1979 - totálně ochromena, velmi se tím prý ušetřilo).

Středa 25. června: údaje o počtu účastníků hodinové výstražné stávky proti vládním reformám se liší, protože neexistuje jednoznačná definice toho, co znamená se stávky účastnit. Podle předsedy ČMKOS Štěcha a některých dalších odborových předáků stačí projev sympatie. Někteří však kromě sympatií dokonce nepracovali, byla to skoro třetina všech účastníků. Tématu se týká naše dnešní glosa.

„Rebelky“ (rozuměj kverulující poslankyně) Zubová a Jakubková se rozhodly, že neopustí poslanecký klub Strany zelených, přestože nebyly splněny jejich hlavní požadavky (právo veta v klubu). Nechtějí se prý podobat „utečenci“ Wolfovi. Ostatně může jim to být jedno, stejně prohlásily, že budou hlasovat, jak se jim zachce. Jejich guru, místopředsedkyně strany Kuchtová, sdělila, že by se SZ neměla orientovat jednostranně na ODS a vypustit se zřetele ČSSD jako strategického partnera. Budou tedy sice sedět v koalici a těžit z toho, přitom ale zároveň strategicky spolupracovat s Paroubkem. Vykutálené. Na rozdíl od A. Mitrofanova (viz jeho komentář v dnešním Právu) si myslím, že je slušnější a přímější rovnou odejít, než zůstat sedět na pohodlné koaliční sesli a sabotovat. Pokud jsou ti první dezertéři, mělo by se těmhle říkat marodéři. (Jinak dávám přednost těm, co zejména v těchto poměrech zůstávají své straně loajální).

„Prestižní americký internetový portál“ Foreign Policy zařadil Václava Havla mezi stovku nejvýznamnějších světových intelektuálů. Kritéria bohužel nejsou tak jednoznačná jako u tenisových žebříčků. O konečném pořadí v rámci stovky pak nerozhodují vzájemná střetnutí účastníků, ale hlasování čtenářů. Náš reprezentant se bohužel neprobojoval do první dvacítky, na třetím místě skončil jakýsi radikální islamista. Zda se dostalo i na Kaddáfího a Castra, zpráva neříká.

Vláda Angely Merkelové vypracovala koncepci pro rozvoj památníků historie do roku 2015, která údajně, aspoň podle šifry KOV v Právu (kdopak to asi je?), neklade na tutéž úroveň nacismus a komunistickou diktaturu v bývalé NDR. Vida, oč je u nás větší svoboda než v Německu! My si pořád ještě můžeme dovolit klást na tutéž úroveň nacistickou okupaci a komunistickou diktaturu, nebo chcete-li německou a ruskou okupaci (a co tomu řekne nějaká šifra KOV, nám může být ukradené).

V dnešní MfD vyšel článek Vladimíra Kučery o Walesově údajné spolupráci s polskou Státní bezpečností. Některé autorovy závěry mi připadají dost podivné. „Umělci se často zabývají dvojznačným vztahem mezi Kristem a Jidášem.“ Jakýpak dvojznačný vztah, podle Evangelií Jidáš Krista zradil a basta. Nebo „Je totiž velkohubé vyhlašovat „já jsem se s nimi (s StB, bd) nezapletl coby nehynoucí statečnou zásluhu, pokud druhá strana o zaplétání neprojevila zájem.““ V takovém případě nezaplést se s StB nebyla zásluha, ale to nic nemění na tom, že zaplést se s StB byla výrazná „nezásluha“, něco, co se dělat nemá a nesmí. Z toho hlediska ten, co se nezapletl, protože neměl příležitost, je na tom pořád ještě výrazně lépe než ten, co příležitost dostal a zapletl se. Nebo snad byla nějaká hanba, že o člověka neměla StB zájem?

Čtvrtek 26. června: jakoby v návaznosti na výstražnou hodinovou odborovu stávku proběhla v PSP tři důležitá hlasování, v nichž měla opozice šanci ukázat svou sílu: novela zákona o důchodovém pojištění, novela upravující manipulační poplatky ve zdravotnických zařízeních a hlasování o programu mimořádné schůze, která měla být věnována umístění amerického radaru v Brdech. Ve všech třech případech si koalice prosadila své, i když dosti těsně a s jednou malou korekci, kterou do svého pozměňovacího návrhu propašovala poslankyně KDU-ČSL Šojdrová. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Vedení poslaneckého klubu ČSSD obstálo v hlasování o důvěře, které předseda Hašek vyvolal v návaznosti na odchod poslance Wolfa. Důvěru vedení nedali jen dva poslanci, neví se, kteří, protože hlasování bylo tajné. Výsledek za normálních okolností přesvědčivý, za našich (tj. nenormálních) až tak ne, protože to vypadá, že v klubu číhají dva další adepti na ilegální překonání železné opony, tzv. utečenectví).

Podle agentury STEM podpořilo odborovou stávku 62% lidí (možná že by bylo lepší mluvit o tom, že 38% bylo vysloveně proti, ostatním to bylo, řekl bych na základě svých odhadů a pozorování, většinou fuk). Odborům prý důvěřuje 42% lidí (to by bylo v našich poměrech všeobecné nedůvěry poměrně dost). Tohle zjištění považuji však za velmi odborářsky optimistické.

Pokud jde o úterní stávku, místopředseda ČMKOS Zavadil prohlásil, že „jenom totální blb si může myslit, že to byla politická stávka“. Předpokládám, že po těchto mužných slovech se většina pochybovačů zastydí a řekne si, jako v té známé anekdotě, „oj, čort, ty ugavaril meňja“. Abychom nebyli za blby, shodněme se na formulaci, že to byla zcela nepolitická stávka proti vládní politice.

Alexandr Mitrofanov upozorňuje v Právu, že se vládní rétorika tváří v tvář odborářským protestům téměř dokonale kryje s reakcemi vyhasínajícího vedení KSČ v průběhu protestního roku 1989, a že situace odpovídá popisu té z šedesátých let, jak ji podávají „Dva tisíce slov“. Z toho víceméně vyplývá, že v optice pana Mitrofanova jde stejně jako v roce 1968 a 1989 i dnes opozici o změnu režimu. S tím bych celkem souhlasil.

Taktéž v Právu píše Petr Uhl o případu údajné spolupráce Lecha Walesy s polskou státní bezpečností. Zdůrazňuje, že spolupráce s StB byla „téměř vždy vynucená“. A jak by ne, každý dobře věděl, že něco takového se nedělá, dělat to dobrovolně mohl jen vyslovený úchyl. To, že byla spolupráce vynucená, nic nemění na tom, že se to nedělá. Proč pan Uhl stejně vášnivě neobhajuje ty, kteří spolupracovali s gestapem, to, co jim hrozilo v případě odmítnutí, bylo přece většinou daleko horší a tvrdší, než to, co hrozilo kolaborantům s StB. Aby mi bylo dobře rozuměno: neobhajuji konfidenty gestapa, ale nechápu, proč hájit jedny a nehájit druhé. Navíc: jistěže člověk, který se nějak zapletl s tajnou policií, z toho mohl vybřednout a pak udělat něco velmi užitečného (příklad: Imre Nagy), jen nechápu, proč by se kvůli tomu nesmělo o tom, že se zapletl, mluvit: přestává to zapletení snad kvůli tomu, že se o něm nebude mluvit, existovat?

Předseda ČMKOS Stěch se v MFD chlubí, že za výkon své funkce pobírá 23 tisíc čistého měsíčně. To nechápu. Proč nesmí být předseda největší odborové centrály za výkon své funkce slušně placen? Je to snad hanba? Navíc každý, kdo si to přečte, se bude obtížně bránit dojmu, že nás pan předseda tahá za nos.

Zatímco český prezident volá do světa, že Lisabonská smlouva nesmí po irském „ne“ nikdy platit, premiér Topolánek prohlásil v Berlíně, že ratifikační proces „prakticky pokračuje“. Pokud proces pokračuje, je otevřená možnost, že přece jen platit bude. Topolánek si bude muset své stanovisko s Klausem nějak vyjasnit, zatím se mu do toho, jak se zdá, moc nechce.

Jakýsi čtenář nazývá v Lidových novinách „rakouskou“ epizodu Zeleného Raoula, k níž se vyjadřuji v článku ze středy, „kameňákovskými“ vtipy. Problém je tedy v tom, že Rakušané na rozdíl od nás nemají smysl pro humor, projevující se v kameňákovských vtipech. Totiž v kameňákovských vtipech na Rakušany. Kdyby nám Rakušané předložili pár podobně „kameňákovských vtipů“ na Čechy, skákali bychom vzteky tři metry do výšky. Rakušané si to totiž nesmějí dovolit, protože na rozdíl od nich jsme vítězi světové války. Řekl bych, že je to k zblití, ten český smysl pro humor.

Pátek 27. června: Podle policejní reformy nebudou smět městští strážníci od Nového roku měřit dodržování povolené rychlosti na městských komunikacích, aby si města příliš nenahrabala -bylo by to nemorální. Jedním z důvodů, pokud tomu rozumím, bylo ovšem i to, že městská policie není dost důvěryhodná instituce, a pokud nebude pod kuratelou Policie ČR, nedá se jí důvěřovat. A soukromým firmám už vůbec ne. Ostatně, komu se dnes u nás dá důvěřovat? Nejlepší by bylo, kdyby rychlost nesměl měřit nikdo. Další inovací je, že nehody, kde je škoda menší než 100 000.- Kč, nemusí vyšetřit policie a záležitost si mezi sebou urovnají sami účastníci tak, že vyplní tzv. europrotokol. Považuji tohle zavedení účastnické samoobsluhy za skandální a k tématu se ještě vrátím. Komu proboha pak ještě chtějí pomáhat a koho chránit? Na českých silnicích zavládne od prvního ledna příštího roku státem tolerovaný gangsterismus. Jistě, ve Švýcarsku by to fungovalo, nebo možná dokonce funguje. Jenže u nás bohužel není Švýcarsko.

Podle průzkumu agentury STEM si 73% lidí myslí, že poslanec, který opustí svou stranu, by měl vrátit mandát. Já si to nemyslím z důvodů, které se, když mi zbyde čas, pokusím vysvětlit v komentáři. Podle téhož průzkumu vidí 40% lidí za odchodem Petra Wolfa z ČSSD politickou korupci, 34% nesouhlas s vedením ČSSD a 26% odchod považuje za poslancovo soukromé rozhodování. Nechci se pana Wolfa zastávat, jen upozornit, že ve skutečnosti vůbec nezáleží na tom, co si o jeho pohnutkách kdo myslí, ale jaké jeho pohnutky jsou. Protože většina těch, co si o tom myslí to či ono, o tom zároveň ví prd. Průzkumy tohoto typu považuji za zavádějící a nekorektní. Nevypovídají totiž nic podstatného o tom, o kom si lidé to či ono myslí, ale ve skutečnosti daleko víc o těch, co si to myslí.

Poslankyně Šojdrová vyhrožuje v Právu ministru Julínkovi: ať se jen opováží pozdržet platnost novely zákona o manipulačních poplatcích, kterou prosadila (a v níž podle ministrova názoru svévolně vypustila sankci pro zdravotnická zařízení, která poplatky odmítají vybírat), a uvidí. Musím říci, že svatouškové typu paní Šojdrové, Hovorky, Zubové, Jakubkové, Tlustého, Schwippela a Ranince jsou mi ještě odpornější než sociálně demokratičtí „utečenci“. Proč nemají aspoň tu slušnost, aby opustili koaliční řady a přidali se čestně a otevřeně k opozici?

V Mladé frontě Dnes se „rakouského“ dílu seriálu Zelenýá Raoul, který vyvolal dost velký rozruch v Rakousku a který mne dosti popudil, čemuž jsem taky dal veřejně průchod, zastává Karel Steigerwald. Jeho článku se týká moje dnešní glosa.

Prezident Klaus udělil milost pašerákovi heroinu Novotnému, který strávil devět let v thajském kriminále a další čtyři (po vydání do ČR) ve Valdicích. Podle thajského rozsudku tam měl zůstat ještě patnáct a půl roku. V tisku se objevují obavy, zda to nezpůsobí diplomatické problémy mezi ČR a Thajskem a zda to nebude mít vliv na osud eventuelních dalších českých pašeráků, dopadených v té zemi. Možná jsou ty obavy zbytečné, hlavně kvůli tomu, že thajský rozsudek byl nelidsky přísný a to, co si oba dopadaní čeští pašeráci museli vytrpět, nepochybně odstraší jejich každého dalšího potenciálního následovatele z ČR.

Španělská parlamentní komise pro životní prostředí schválila rezoluci, jímž se lidoopům udělí zvláštní opičí práva, podobná lidským. To je neobyčejně pozoruhodná a zábavná iniciativa, která si zaslouží zvláštního komentáře.

Podle Mladé fronty Dnes objevili vědci u jiných hvězd v naší galaxii planety, které mohou být podobné Zemi. Závidím našim potomkům, třeba tam bude jednou možné emigrovat.

Sobota 28. června: Předsednictvo ČSSD včera přijalo volební řád pro přímou volbu předsedy strany. Přímá volba je způsob vstřícný stávajícímu předsedovi strany, který se už zprotivil většině svých blízkých spolupracovníků, ale tato nechuť zatím nestačila dorazit do nižších pater strany. Paroubkovi by se v budoucnu mohl hodit. Předseda poslaneckého klubu se i vyjádřil i k hlasování o důvěře vedení klubu. Ukázalo se, že kromě třech poslanců, kteří byli buď proti nebo se zdrželi, bylo ještě 8 nepřítomno (mj. poslanec Svoboda, který je znám svým pozitivním postojem k americkému radaru – zároveň se však vždycky zapřísahal, že v té věci bude hlasovat se stranou). Podle slov pana Haška není do čeho vkládat marné naděje.

Český národ se krutě provinil na panu Hekrdlovi: podle agentury Eurobarometr si proti loňsku o deset procent víc Čechů myslí, že si polepšili, a jsou spokojeni s přítomností i vyhlídkami do budoucna. Liší se tím od jiných, uvědomělejších Evropanů. Selhali i ve svém odporu k americkému radaru: ačkoli s jeho instalací jich nesouhlasí minimálně 60%, skoro nikdo z nich není ochoten demonstrovat a musí to svými bizarními akcemi nahrazovat pánové Tamáš a Bednář a obyvatelé stromů z Greenpeace, což je sice mediálně atraktivní, ale zároveň poněkud směšné. Lid si zjevně nezaslouží svého publicistu. Nechtěl by si publicista, abych obměnil známý výrok jemu ideově blízkého Berta Brechta, vybrat nějaký jiný?

Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek poskytl dva vydatné rozhovory Právu a Mladé frontě Dnes, vyšly v jeden a týž den, což se u nás už stává jakýmsi nepsaným pravidlem. Je to pro čtenáře poněkud únavné, zvlášť když oba tetxy, jak je tomu v tomto případě, vynikají svou naprostou nezajímavostí. Pozoruhodné bylo snad jen to, že se Viliam Buchert musel úporně bránit Haškově snaze dělat naopak rozhovor s ním (nakonec to jakž takž uhrál). Rozhovor v MfD taky obsahuje aspoň několik perel. Například: „Komu to slouží, když se nějaký sociálnědemokratický poslanec odpojí od našeho programu a teď slouží pravicové vládě?“ Nebo: „Pokud chce pomoci straně, tak ať prezentuje názory, které jsou totožné s vedením strany.“ Jinak pan poslanec nepopírá, že se čelní socdem politici občas chovají jako dobytek (tedy přesněji řečeno „expresivně až agresivně“), ale je třeba, stejně jako v případě vyhnání sudetských Němců, rozlišovat příčinu a následek. Příčina je chování ODS, následek je chování ČSSD. Když se někdo chová jako prase, mohu, ba dokonce musím se i já chovat jako prase. Takže se během tohoto procesu budou všichni čím dál tím víc chovat jako prasata. Na panu Haškovi je třeba ocenit aspoň jeho relativní bezelstnost.

Ve středu proběhla v PSP legislativní smršť, související s příchodem prázdnin. V ničem si nezadala s tou povětrnou, která pak v noci zavalila celou ČR. Legislativní smršť byla způsobena tím, že díky zuřivé studené válce mezi opozicí a koalicí se Sněmovna dostala k práci na zákonech, které nejsou zajímavé jako předmět divokých a zásadních sporů, a kterých bývá vždycky nejvíc, až úplně nakonec. Odnese to kvalita přijímaných zákonů a reputace parlamentní demokracie u veřejnosti. A větší vinu na této situaci má teď nepochybně opozice.

Senátor Novotný obvinil jakéhosi senátora z ODS (neřekl kterého), že mu při prezidentské volbě sliboval úplatek za to, když dá hlas Klausovi. Protikorupční policie toto oznámení nyní odložila, neboť se nepodařilo prokázat, že došlo trestnému činu. Senátor se ohrazuje, že nebyl využit záznam stacionární kamery, pod níž mu dotyčný kolega úplatek nabídl. Hrad tvrdí, že tam žádné kamery nebyly. Pan Novotný má smůlu, ale zase ne tak velkou. Vypadá to, že si může kdykoli vymyslit a rozšířit na veřejnosti cokoli, a nic mu za to nehrozí. Vida, jaká je u nás svoboda, aspoň pro některé.

Podle Luboše Palaty v dnešních LN je snaha přiblížit Rusko Evropě pro Evropu obrovskou šancí. Nevím jak pro Evropu, pro nás rozhodně ne, pro Rusko asi ano, a čím větší šance je to pro Rusko, tím menší pro nás. Zkušenost našich minulých přibližovačů (Beneš a spol.) mluví za všechno.

Podle Miloše Čermáka tamtéž jsou intelektuálové hanebná verbež. Nebylo by náhodou třeba je poslat na nucené práce, aby přišli na lepší myšlenky? Pan Čermák píše o anketě svou amerických časopisů, v níž se vybírala stovka nejvlivnějších intelektuálů světa, a říká mj.: „Kdo je nejvlivnější intelektuál, zajímá i nadprůměrně vzdělaného Evropana nebo Američana jen jako kuriozita, kterou se lze dozvědět ráno z novin při mazání rohlíku máslem. Není to nic, čeho by se aktivně účastnili. Lidi žijící v takzvané západní civilizaci vzrušovalo slovo intelektuál naposledy v šedesátých letech. Dnes je zvláštním terminologickým dinosaurem.“ Uvažování pana Čermáka je mi (od počátku) dosti vzdálené. Normálního člověka nezajímá, jestli je někdo nejvlivnější, ale jestli má pravdu, nebo ne, jestli mu něco důležitého říká, nebo ne. V tom případě mu odpustí i ten ukrutný hřích, že je intelektuál.

Pondělí 30. června: Poslanec – utečenec Wolf obvinil Jiřího Paroubka, že ho v souvislosti s volbou prezidenta údajně vydíral údajnými nesrovnalostmi v tom, jak Wolfova firma využila jakési dotace: dáš-li hlas Klausovi, prásknu tě. Vida, a pak někdo zase údajně (tvrdí to redakce MfD) z prostředí Lidového domu Wolfa opravdu prásknul, poté co vzal nohy na ramena a opustil Paroubkův tábor (bližší specifikaci charakteru toho tábora, která vyplývá z toho, co se v něm v poslední době odehrává, nechám na čtenáři). Případu Wolf se týká naše dnešní glosa.

Premiér Topolánek se včera dopravil na finále ME v kopané (zase údajně, všechno se u nás děje údajně) vládním letounem. Právo to vzápětí vyčenichalo. Podle úřadu vlády šlo o „normální oficiální cestu schválenou vládou“. Každý se zeptá “proč“. Ať tak či onak, je zarážející, že ti lidé nejsou schopni si ani ten nejmenší požitek odpustit. Je to infantilní.

Parlamentní komise se začala zabývat otázkou „církevních restitucí“, jak píší v Právu (jde o majetkové vyrovnání s církvemi, které by umožnilo odluku církví od ateistického státu, a církvím permanentně nepřátelského bez ohledu na to, zda mu bude kralovat Klaus či Paroubek). Komise se teď bude tou záležitostí zabývat deset let (pokud bude ČR ještě deset let existovat), než zjistí, že se na ničem nedohodne. Možná ale, že do té doby se změní složení parlamentu a problém se vyřeší: restituovat se bude, jak je u nás zvykem a jak by to veřejnost podpořila, naopak stát z církevního majetku.

Ministr Langer hrozí zákazem Národní strany. Ale zatím ji nezakázal. Chápu, že to může být právní problém, tito extremisté jsou dost šikovní. Co ale vůbec nechápu, je fakt, že nelze zakázat, a to okamžitě, tu jejich Národní gardu. Asi to zatím není dvakrát moc lidí, ale z principu by nemělo být politickým stranám umožněno, aby si zřizovaly paravojenské organizace. A vůbec se nedivím komunistům, když se pozastavují nad řešením „Svaz mladých komunistů ne, Národní garda ano“. Správné řešení je: obojí ne.