Náhlá smrt Lisabonské smlouvy?

Stávající Evropská unie jeví se být pozorovateli, který se jejími problémy detailně nezabývá, v současné době velikou, málo funkční obludou se spoustou nákladných institucí, o jejichž užitečnosti by se zatím daly vést dlouhé a vášnivé spory (vévodí jim Evropský parlament). Její další integrace by sice byla žádoucí, ale to by se na ní členské země musely napřed umět vůbec dohodnout.

Jako důkaz, jak je to obtížné, může sloužit krystalicky čisté (ve smyslu technickém, nikoli morálním) stanovisko českých euroskeptiků. Zopakoval ho teď znovu prezident opakovanou výzvou: vraťme se ke společnosti přátelských, efektivně kooperujících států! Takové společenství, dokonce v širším rámci, tu už jednou, v roce 1945, vzniklo, totiž OSN. Je to pěkný příklad, problém je, že příklad odstrašující. (Společenství nezávislých států nechávám pro jednoduchost stranou). Prezidentovo pojetí před časem hezky doplnil místopředseda ODS Nečas: hleďme získat z EU vše, co je možné, a nedejme jí ani o chlup více, než je nezbytné. To je princip dojné krávy. Je se pouze bát, že EU v Klausově pojetí bude toho mlíka mít velmi málo.

Problém je v tom, že neexistuje elementární jasno nejen o cílech integrace, ale o technice, jak přijmout příslušná rozhodnutí. Například: má nyní proces ratifikace Lisabonské smlouvy proběhnout až do konce, nebo je to zbytečné, protože hlas každého státu, a tedy i Irska, má váhu veta, a je to tedy třeba brát jako „náhlou smrt“ schvalovací procedury, jako když padne gól při prodloužení v hokeji? Jistě, každý by měl mít právo se vyjádřit. Na druhé straně, těžko se vyhnout dojmu, že ti, co tlačí na pokračování („motory“ evropské integrace, v Praze např. prezident Sarkozy), kalkulují s tím, že se pak Irsko octne v izolaci a bude muset hledat cestu, jak rozhodnutí změnit: opakovat referendum jednou, dvakrát, doku to nevyjde? Podobně uvažují u nás eurooptimisté, předseda ČSSD Paroubek a ministr Liška. A podobným směrem ukazují úvahy evropských celebrit o tom, že si irští představitelé teď musí s problémem, který nám všem zavařili, nějak poradit. Irští představitelé nemusí vůbec nic, rozhodnutí občanů v plebiscitu je legitimní a nikdo s ním nehne.

EU je (už zase) v krizi. Tak jak je, fungovat do budoucna nemůže, a změnit se, jak se zdá, nedokáže. Kliku má pouze česká vláda a její premiér: dali Lisabonskou smlouvu prozíravě k ledu tím, že rozhodnutí o ní svěřili, jak je v Česku zvykem, Ústavnímu soudu. Minimálně do podzimu nemusí mít žádné stanovisko a mohou doufat, že se do té doby všechno nějak vyvrbí i bez nich.

Je to ovšem výhoda, kterou není radno se pyšnit.

lidovky.cz 17. června 2008