Co týden dal

Pátek 2. května: ODS se rozhodla zmáčknout Stranu zelených: zastavila v Senátu jednání o uznání Mezinárodního trestního soudu, na němž mají zelení coby strana prudce proevropská zájem, a odblokuje ho jen v případě, že SZ odsouhlasí stavbu amerického radaru v Brdech. Vicepremiér Vondra obvinil SZ, že se vymlouvá na dva chybějící hlasy pro radar. Problém je, že Bursík se na ty dva hlasy nevymlouvá, on je prostě nemá, jsou to hlasy poslankyň Zubové a Jakubkové z frakce místopředsedkyně Kuchtové která jde Bursíkovi a Topolánkovi po krku kvůli svému odvolání z vlády. Zablokuje radar tak jako tak, a pak se uvidí. Na osudu Mezinárodního trestního soudu jí teď až tak moc nezáleží, protože s Paroubkem by se na něm dohodla, a pokud na podzim spor s Bursíkem vyhraje a Topolánkovi nezbude než ji vzít zpátky do vlády, řekl bych, že už se o radaru nějak dohodnou. ODS jí „vydíráním“ dává jen trumfy do rukou. Pan Vondra a další poněkud podlehli image Strany zelených jako mladých idealistických entuziastů. Nedělejte si iluze, jsou stejní jako vy.

Ostatně, pokud jde o Mezinárodní trestní soud, je velmi obtížné ho chápat jinak než jako instituci, kde budou západoevropští břichopasové s Ahmadínežádem, Kaddáfím, Chávezem a jak se všichni ti darebáci jmenují, soudit americké imperialisty za jejich ohavné zločiny. Děkuju, nechci.

V Afghánistánu padl další český voják. Nechci to cynicky bagatelizovat, ale při akcích, kvůli nimž se zřizují armády, bývají padlí, budeme si na to muset nějak zvyknout. Pozoruhodné je jen to, že ČSSD krátce před tím, než se zpráva dostala do ČR, v návalu vstřícnosti pomohla vládě prosadit vyslání dalších vojáků do Afghánistánu, protože vnitrostranická opozice v SZ (Zubová a Jakoubková) při prvním hlasování hlasovala proti návrhu. Když se pak Paroubek o smrti vojáka dozvěděl, obvinil prý vládu, že zprávu úmyslně zatajila, že česká veřejnost není připravena na takové věci (vyslat vojáky ano, ale za žádných okolností nesmějí přijít o život) a že by si ČSSD byla v této situaci svou podporu zatraceně rozmyslela. Není nad zásadovost v politice.

Ke středečnímu neúspěšnému hlasování o důvěře vládě se vrací naše dnešní glosa.

Jak se dalo čekat, Tlustý a spol. nejsou spokojeni s tím, jak vláda doplnila návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Tlustý se sice nevyjádřil, ale jeho dva kolegové nešetřili skepsí. Poslankyně Němcová navíc požaduje, aby do zákona bylo včleněno, že svatovítská katedrála patří všeholidu (Nejvyšší soud došel před časem v této věci k závěru, že všeholid rovná se stát; ano, to bylo zjevné už od 25. února 1948). S tímto doplňkem bude KDU-ČSL sotva souhlasit. Tlustému, Němcové a spol. jde zjevně o ochromení vlády a rozbití koalice. Co si představují jako následné řešení v situaci, kdy socialisté s komunisty mají před ODS (zvlášť před ODS oholenou o spojence) velký náskok a budou ho mj. i díky aktivitám Tlustého, Němcové ad. ještě zvyšovat? Kromě toho Paroubek není Zeman. Zeman byl za totáče intelektuál s antipatií k režimu, po roce 1996 mu nakonec šlo o to, s Klausem nějak vyjít. Paroubek je bývalý normalizační ekonomický papaláš a jde mu o to, ODS zničit.

Odboráři zahájili mohutnou protivládní plakátovací akci. Pozoruhodné je, že si v ní mj. roztrpčeně stěžují na to, že „národ zase drží hubu“. Podobné zklamání vyjadřují i „protizákladnoví“ aktivisté. Národu chybí revoluční duch. To není tak špatná zpráva, a proto se k ní ještě vrátíme.

NATO obviňuje Rusko z toho, že se snaží „narušit územní celistvost Gruzie“. NATO má dlouhé vedení. Rusko už dávno územní celistvost Gruzie narušilo a teď se právě chystá sežrat i ten zbytek. Jako bytostný optimista jsem přesvědčen, že NATO je ještě schopné mu v tom zabránit. Otázka je jen, zda to udělá.

Zbyněk Petráček píše v LN v souvislosti s posledními dvěma aférami se zneužíváním dívek v Rakousku o tom, že se Rakousko pokouší vybruslit z vlastního průšvihu, místo aby ho analyzovalo. Pokud bude Rakousko analyzovat aktivity dvou úchyláků jako národní problém, dopustí se naprosté něvěcnosti. Že se něco podobného stalo v poslední době dvakrát zrovna tam, je naprostá náhoda. S případným podílem Rakouska a Rakušanů na nacismu (byli pachatelé či oběti) to nemá nic společného, a kromě toho: byli Češi pachatelé či oběti v případě komunismu? Sama otázka je nevěcná, protože co je to komunismus? Zde hovoříme o tzv. marxismu-leninismu, státní ideologii Ruského impéria v letech 1917-1991, a tomu Češi sice pořádně naletěli, ale říkat, že jsou „pachatelé“, by bylo divoké přehánění.

Sobota 3. května: Vůbec bych nepsal o případu rakouského prasáka, který ukrýval dvacet let v podzemí svou dceru a sexuálně ji zneužíval, nebýt jedné maličkosti: totiž narážek, že jde o specificky rakouský problém, dokonce nějak souvisící s údajnými rakouskými problémy s Anschlussem. Překvapivé podobnosti tu sice jsou, ale s našimi, českými specifiky. Především rakouská policie má přece jenom něco společného s českou, protože teprve teď přišla na to, že prakticky není možné, aby úchylákova manželka, která vychovávala tři jeho děti, zplozené s vlastní dcerou, chovanou ve sklepení pod zahradou, o tom nic nevěděla. Zdá se být nepochybné, že baba lže, jako když tiskne. A tím se případ dostává do těsného sousedství s případem Kuřim, kde jde o věci méně ohavné, ale přece jen ohavné, zato pojaté podstatně kolektivněji, a kde, jak to vypadá, lžou úplně všichni.

Britská labouristická strana utrpěla katastrofální porážku v komunálních volbách. Nesleduji podrobněji britskou vnitřní politiku, brání mi v tom mj. jazyková bariéra (moje angličtina není nic moc), ale neodpustím si dva dojmy laického pozorovatele: za prvé, Tony Blair byl politik mimořádně schopný (což není vzácné) a pokud jde o poměr ke spojencům, hlavně k USA, mimořádně korektní (což vzácné naopak je). Nástupci velkých politiků to mají vždycky těžké: tak neuspěl Anthony Eden po Churchillovi i John Major po Tatcherové. Možná, že je to taky tím, že velcí politici nemají s výběrem svých nástupců šťastnou ruku (nejsem ovšem schopen posoudit, nakolik si Blair Browna vybral sám). Jinak mne velmi potěšilo vítězství Borise Johnsona v Londýně – nejen kvůli pádu jeho rudého předchůdce. Vítěz slíbil ve volební kampani svým voličům mj., že když mu dají hlas, jejich manželkám se zvětší poprsí a oni se stanou vlastníky luxusního BMW. Taky prý před časem označil obyvatele Papuy – Nové Guiney za lidožrouty, za což se ovšem omluvil. Jistě, bylo to politicky krajně nekorektní. Ale aspoň se v politické korektnosti neutopíme jako v moři neochucené krupicové kaše.

Sociální demokracie obvinila ODS, že chce „kšeftovat s lidskými právy“ a vyměnit se zelenými souhlas s radarem za ratifikaci Římského statutu (jde o zřízení Mezinárodního soudního dvora). Pokud jde o Mezinárodní soudní dvůr, tahá ovšem ČSSD za kratší konec provázku, tady je na koni ODS, veřejnosti je ta instituce buď lhostejná, nebo se jí (nikoli neprávem) bojí. Nebude to takový trhák jako zdravotní reforma nebo americký radar.

Skupina slovenských poslanců chce prosadit odhlasování seznamu kulturních děl z oboru literatury, médií a hudby, nevhodných pro mládež do 18 let. Tím titulům na indexu udělá takovou reklamu, že by jí za to pořizovatelé a provozovatelé měli platit.

V ODS se vnitřní opozice pokouší zablokovat majetkové vyrovnání s církvemi a může se opřít o sympatie ve veřejnosti. V KDU-ČSL se zase vnitřní opozice pokouší odpálit zdravotní reformu (těžko se ubránit dojmu, že s tichou podporou Jiřího Čunka), a taky s podporou veřejnosti. Tento střet dvou populismů může snadno koalici rozbít a ČSSD ho s chutí podporuje a hecuje. Vláda si předsevzala udělat dvě nepopulární a potřebná opatření. Pokud se jí to nepovede, ztrácí smysl a měla by z toho vyvodit důsledky, jinak na to její účastníci (především ODS) doplatí v preferencích.

Z rozhovoru, který poskytl Mladé frontě Dnes předseda Ústavního soudu Rychetský, plyne, že by si rád pro svou instituci přivlastnil práva, která jí nepřísluší (Ústavnímu soudu podle něho nemá jít jen o soulad zákonu s Ústavou, ale o „test proporcionality zákona“, zda zákon při omezení práv a svobod zasahuje co nejméně do lidské důstojnosti každého člověka). Zároveň se obává o přenos politických a ideologických postojů z půdy parlamentu na půdu Ústavního soudu, tímhle pro ten přenos otvírá do široka dveře. Na druhé straně chápu jeho rozpaky nad tím, jak soud v Hradci Králové rozhodl v případu Kulínský (i když je jistě neobvyklé, že se k záležitosti vyjadřuje, byť i soukromně, předseda ÚS). „Vysvětloval jsem si to tak, že ten, kdo to soudil, neměl sílu při nedostatku důkazů zprostit obžalovaného obvinění, ale současně neměl sílu mu dát trest, jaký by si zasloužil.“ Řekl bych, že neměl dost odvahy ho propustit pro nedostatek důkazů a zároveň neměl dost důkazů na to, aby ho odsoudil k přiměřeně přísnému trestu. Tím se jen posílil dojem, že jsme svědky zamýšleného, leč nedokonaného soudního lynče. Soud zvolil krajně nešťastnou střední cestu, ve věcech spravedlnosti zvlášť zhoubnou.

Stanislav Komárek dává v příloze LN Orientace čtenářům následující hádanku: „Co je to? Představte si stát, obývaný majoritním etnikem, v rozsáhlém hornatém regionu při hranicích žije etnikum minoritní. Oba národy jsou nějak historicky spjaté, ale v mluvené řeči si nerozumějí. Majoritní etnikum má na území toho minoritního jakýsi starý, obskurní historický nárok, v zásadě ještě feudálního data. To minoritní se cítí utlačeno, je také skutečně ve správních orgánech podzastoupeno, hlavně „ochočenými“, v zásadě kolaborujícími jedinci. Podle práva národů na sebeurčení se chce odtrhnout a má v tom podporu a sympatie vlád Západu. Tomu však majoritní etnikum brání s poukazem na historická práva, a také proto, že hornaté oblasti jsou důležité strategicky, nejvyšší představitel státu prohlašuje, že se jedná o vnitřní záležitost země. Probíhají srážky, demonstrace, pouliční boje, minoritní etnikum má za hranicemi charismatického a mediálně známého vůdce, který jeho snažení zjevně i skrytě podporuje. Případ vyvolává velkou mezinárodní pozornost a napětí…“ Má jít o sudetské Němce, analogie je vedena s dnešním Tibetem a naprosto neuvěřitelným způsobem kulhá: „sudetoněmecké etnikum“ bylo minimálně na téže všeobecně kulturní úrovni jako české a pokud jde o počet, byl poměr zhruba jedna ku třem (spíš pro Němce o něco příznivější). Charismatický a mediálně známý vůdce byl politický zločinec, hlava mocného stomilionového státu, k němuž se „minorita“ chtěla připojit. Tibeťané jsou kulturně proti Číňanům o hodně zaostalejší, pokud jde o počet, o tom raději nemluvit. Nikdo je nevydává za vzor civilizace a demokracie. Jen si zaslouží autonomii, a že se při svých protestech nechovají jako angličtí gentlemani, je pochopitelné. Nikde v sousedství neexistuje miliardová totalitní tibetská říše a srovnávat dalajlamu s Hitlerem je nehoráznost, nad níž zůstává rozum stát. Kdyby se uplatňovala morální kritéria pana Komárka v minulém století, nikdy by se nebyl zhroutil koloniální systém. Považuji tento způsob uvažování za bezohledný, nadutý a nespravedlivý.

Pondělí 5. května: Ministr Jehlička oznámil v ČT1 veřejnosti, že na stavbu Národní knihovny podle Kaplického návrhu nejsou peníze. To snad měli zjistit předtím, než na to vůbec vypsali soutěž. Chování státu v této záležitosti je neuvěřitelně buranské a je mimořádně obtížné se zbavit dojmu, že vítr fouká z Hradu.

Sociálně demokratická lobby v Právu (tentokrát Pavel Verner) opět hlásá církvím chudobu. Pokud někdo chce provozovat něco tak tmářského, jako církev, musí to dělat pokud možno zadarmo. Tito lidé jdou ještě dál než Klaus, když církve přirovnal ke spolkům zahrádkářů. Od těch se nepředpokládá s takovou samozřejmostí, že by nesměly mít výdaje.

Dnes propukly v Praze masové protesty rozhořčené české veřejnosti proti americké základně a proti příjezdu americké ministryně zahraničí, který se nekoná. Údaje o účasti se liší, zatím není jasné, sešlo-li se sto nebo dokonce dvě stě lidí. Viz můj dnešní článek v LN.

Předseda ČSSD Paroubek hodlá dovršit svou majestatizaci tím, že se dá zvolit do předsednického křesla členstvem. Je ovšem otázka, zda se členstvo (není ho zase až tak moc, asi 18 000, doufejme, že jsou všichni živí, doufejme, že mezi nimi chybí např. Rumcajs, který by tam sice patřil, protože je srdcem sociální demokrat, ale jako pohádková bytost patrně nebude mít ani v ČSSD volební právo, nebo Juraj Jánošík, jenž je občanem SR) vůbec dostaví k volbě. Kromě toho se prý aktivizuje až zatraceně živý Rumcajsův následník ze žďárských lesů a hodlá se Paroubkovi volbu náležitě osladit. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Úterý 6. května: Demonstrace proti americké základně se nakonec včera zúčastnilo něco přes tisíc lidí, z nichž podle odhadů před úřad vlády dorazilo asi tisíc. Je to sice víc, něž kolik jsem uvedl včera (údaje byly z odpoledního shromáždění), ale taky žádná velká sláva. Lid je proti základně, ale je to, jak by řekl pan prezident „slabé ne“. Na barikády kvůli tomu nepůjde, jak by si různí šašci přáli.

Koalici se dnes nepoddá ukončit první kolo parlamentní debaty ohledně zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Bude se projednávat až na červnové schůzi PS. Proti hlasovalo už celkem pět poslanců ODS. Na jedné straně Tlustý a spol. mohli sotva zákon odkývat, aniž by je všichni přestali brát vážně. Na druhé straně autorita nejen koalice, ale i nynějšího vedení ODS nezdary tohoto typu velmi klesá. Topolánkovi nezbude než pokusit se nějak přesvědčit Tlustého a jeho kolegy, že oni jeho potřebují ještě víc, než on je. Jinak je třeba konstatovat, že se v této věci vytvořil parlamentní blok, zahrnující širokou škálu politiků od komunistů po dejme tomu nacionalistické (když už mám být hodně slušný) křídlo ODS. Je mi z toho nanic. Ještě ale není všem dnům konec.

Jiří Paroubek vysvětlil generálnímu tajemníkovi NATO Japp de Hoop Schefferovi stanovisko své a ČSSD k české účasti v zahraničních misích NATO. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V souvislosti s výročím konce 2. světové války píše Dan Hrubý v dnešní Mladé frontě Dnes: „Nikdy v moderních dějinách nebylo dobro od zla tak dokonale oddělené jako ve druhé světové válce, v případě západních spojenců a nacistů to platí dokonale… Jedinkrát se pohádka stala skutečností, tak proč si to aspoň na pár hodin nepřipomenout.“ To je jakýsi pokus o popření dějin, a neplatí samozřejmě nikdy, tedy ani v tomto případě: „západní spojenci“ napřed ještě před válkou projevili vůči Hitlerovi podivnou směsici nezájmu a kapitulantství. Vzhledem k tomu jim pak nezbylo spojit se proti Hitlerovu Německu se zaostalou Stalinovou orientální tyranií. Během války se v lecčems uchýlili k napodobování protivníka (masakrování civilního obyvatelstva kobercovými nálety, navíc v situaci, kdy už se Německo zjevně nebylo schopno nijak účinně bránit). Iluze dokonané pohádky stojí na dvou poválečných lžích: na lži Norimberského tribunálu, spočívajícího na nemravné fikci, že se Západ a Stalinovo Rusko dokážou dohodnout na společném pojetí práva a spravedlnosti, a na lži OSN, simulující, že jde o společenství světových demokracií, navíc opřené o potěmkinské základní dokumenty. Část z nich (ty politické) řada států dodržovat nechtěla a nechce, druhá část (ty sociální) v mnoha ohledech ani dodržovat nejde. Samozřejmě platí, že v druhé světové válce prohrála ta horší strana, a mezi vítězi byli ti lepší (bohužel nikoli v přesile). Dobro a zlo je v dějinách porůznu prorostlé a oddělit je dá práci.

Středa 7. května: pracovník agentury Christian V.I.P. Tomáš Marek, který školil sociálně demokratické politiky v mediální praxi (a nejspíše se taky zasloužil o vytříbený styl četných komentářů předsedy ČSSD Paroubka) přepadl „údajně“ pobočku GE Money Bank v Praze 5. Protože před akcí i po akci usilovně pracoval ve firmě, dá se předpokládat, že tak učinil v rámci pracovní doby. Vzhledem k tomu, že se nijak nemaskoval a zachytily ho bezpečnostní kamery, můžeme se zároveň domnívat, že jemu se nějakého zevrubnějšího školení v oboru praxe po výtce nemediální nedostalo. K jejímu výkonu měl dostatečný důvod, lépe řečeno příčinu, když vyjdeme z formulací česko-německé deklarace, jež s oblibou používá rovněž spolková kancléřka Merkelová: měl velké problémy s dluhy. Příčina – problémy s dluhy, následek – loupež v bance. Podle naší české logiky je ten člověk nevinný a měl by dál učit papaláše z ČSSD mediální komunikaci. Druhý pozoruhodný případ svázaný s bojem naší opozice za spravedlivější svět se stal předevčírem: veterinář z obce Poříčí na Strakonicku zahájil palbu na obecní úřad. Použil přitom kulovnice, brokovnice, pistole, praku i luku (vystřelil prý padesát šípů se solidními ocelovými hroty). Předtím ozdobil sousedovo auto protestním nápisem proti Condoleeze Riceové (vyryl ho do laku). Jeho osamělá izolovaná protestní akce byla namířena rovněž proti FBI a CIA. Pánové z Proti základnám by tohoto našeho novodobého Čapajeva měli proškolit v duchu V. I. Lenina v tom smyslu, že individuální teror nemá vyhlídky, musí se jednat o kolektivní vystoupení. Pak by novodobému Robin Hoodovi nehrozilo, že ho zavřou do blázince, nýbrž mohl by se stát skutečnou ozdobou nejrůznějších protizákladnových demonstrací.

V oblasti standardní politiky se, jak se zdá, schyluje ke konfliktu v koalici. Poslanec Kasal hrozí ODS, že pokud si neudělá pořádek ve svých řadách, bude on hlasovat proti zdravotní reformě. Tlustý se údajně sešel s místopředsedou ČSSD Urbanem (bylo by divné, kdyby ČSSD nebyla v takové situaci zákulisně aktivní, ostatně těžko jí to vyčítat). Konvulsím na české politické scéně je věnována naše dnešní glosa.

Známý sociálnědemokratický politolog Jelínek vmetl do tváře expředsedovi KSČM Svobodovi, že by z „nás“ (není jasné, kdo je to „nás“: ČSSD nebo celá ČR) nejraději učinil novou hvězdičkou na americké vlajce. Je zjevné, že pan Svoboda je v pojetí socdem politické vědy na rozdíl od KSČM už nereformovatelný. Kromě toho týž politolog Jelínek vytýká USA, že v Jaltě spolu se SSSR „pro nás nešťastně rozparcelovaly Evropu“ (obdoba tvrzení o zradě buržoazních států z roku 1938, Američané nic nerozparcelovali, Rusové si prostě po svém způsobu vzali prakticky všechno, kam se jim podařilo vlézt, a Západ vyčerpaný válkou už jen neměl sílu jim v tom zabránit). Mluvit o hluchotě a slepotě Washingtonu v roce 1968 je nebetyčná drzost, jak mohli pomáhat vládě, která se zaklínala od rána do večera věrností k SSSR a neměla odvahu vůbec o pomoc požádat? Pomoci se dá jen tomu, kdo o pomoc stojí a dovede si o ni říci.

V novinách (dnes v MfD) se dělá velká sláva z podpory Československa Izraeli v těžkých letech jeho vzniku. Aniž bych chtěl popírat, že se vznikající stát těšil v české veřejnosti právem sympatiím a podpoře (stejně jako bravurní výkon izraelské armády o dvacet let později v šestidenní válce), ale ty sympatie by byly zůstaly zcela platonické, nebýt ruského vychcaného plánu zřídit si v Izraelském státu jakési předpolí uprostřed Britského impéria. Český národní hrdina Jan Masaryk se v OSN bil za Izrael jako lev – protože mu to jeho neformální nadřízený Molotov poručil. Možná mu to poslal na jednom z těch lístků, o nichž se zmiňuje v rozhovoru s Viktorem Fischlem. Takže absolutorium si zaslouží jen Izrael, který tuto s nestydatými postranními úmysly organizovanou ruskou pomoc přijal – a když se pak ruský medvěd hlásil o svá imperiální nadpráva, kopl ho do čumáku a stal se integrální součástí svobodného světa.

Pátek 9. května: letošním oslavám Dne vítězství (té hlavní se zúčastnil mj. prezident a ministryně obrany, konala se na náměstí Pod Emauzy, protože obvyklé místo oslav, Národní památník na Žižkově, se opravuje) přihlížely jen hloučky diváků. Prezident nad tím vyjádřil své roztrpčení a prohlásil, že se to musí změnit. Chce tam „pracující“ nahnat povinně, jako se to dělávalo za totáče? Třeba lidé jen mají plné zuby fangličkářství a cítí pochybnosti, nakolik to věncokladeči dělají z pokrytectví – halasně oslavují minulost, aby nemuseli projevit odvahu v přítomnosti. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Někteří vládní politici (např. místopředseda ODS Nečas) obvinili Tlustého a jeho poslanecké stoupence, že se paktují s ČSSD. Tlustý, Raninec a Schwippel to velmi rozhořčeně odmítli, představitelé ČSSD (místopředseda Urban) to stejně nadšeně potvrdili: „Všichni tři poslanci ODS se sešli s nejvyššími představiteli soc. dem. na téma hlasování o restitucí.“ Zdá se, že se poslanci Tlustému tato akce příliš nevyplatila, sociálně demokratičtí lídři ho napřed navnadili, a potom práskli. Vyvolává to podezření, že nebyl dost vstřícný. K problému se ještě vrátíme.

Hezké počasí a blížící se prodloužený víkend ochromil akceschopnost opozice. Chtěla k premiérově informaci o jednáních s USA (téma: základna v Brdech) přijmout usnesení, které by vládě uložilo jednání přerušit nebo ukončit. Ukázalo se však, že v okamžiku hlasování chyběly víc než dvě třetiny sociálně demokratických a skoro polovina komunistických poslanců. Hlasování sice nemělo valný význam (usnesení by nebylo pro vládu závazné), ale výsledek je dost legrační.

Po několika rozhořčených hradních dementi vychází najevo, že dosavadní prezidentův mluvčí Hájek přece jen odchází. Neodchází sice až tak daleko (bude prý zástupcem kancléře Weigla), ale na jeho místo nastupuje člověk z nejbližšího Topolánkova okolí, Radim Ochvat. Při všech spekulacích o významu této změny je třeba vzít v úvahu, že tohle místo je ze všech míst v blízkosti prezidenta Klause nejméně významné a zároveň nejméně záviděníhodné. Je těžké (nebo skoro nemožné) se tam uplatnit, ale velmi snadné se tam znemožnit.

Sobota 10. května: podle volebního průzkumu agentury Median z dubna by ČSSD nyní vyhrála volby o 10% před ODS a zelení by se vůbec nedostali do Sněmovny. Rudý blok by tak získal v Poslanecké sněmovně ústavní většinu. V Právu připisují neúspěch zelených vulgárnímu chování předsedy Bursíka k poslankyni Zubové, sporu mezi Bursíkem a Kuchtovou a „rozostřeným“ výhradám zelených proti radaru v Brdech (rozuměj: nejsou všichni a dost jednoznačně proti). Řekl bych spíš, že pro někdejší voliče ODA, US-DEU a OH přestává být přitažlivou vnitřně nestabilní strana, v níž se mocně uplatňuje levě fundamentalistické, protiamerické a protizápadní křídlo. Kuchtová se Stropnickým mohou tvořit ekologickou sekci v rámci ČSSD nebo něco mezi ČSSD a KSČM, nebo něco úplně jurodivého (protijaderný pacifismus), ale nemohou mít nikdy 5 či více procent voličů. Na druhé straně ODS a KDU-ČSL může sotva přehlasovat ČSSD a KSČM dohromady. Rovněž se ovšem zatím nezdá být úplně spolehlivá (i když podle průzkumu agentury Median by to šlo) budoucí většina ČSSD s KDU-ČSL. Byla by velmi těsná a Paroubek by kdykoli mohl pohodlně přehlasovat lidovce s komunisty. Byli by jen pátým kolem u vozu.

Klaus včera právem ocenil klíčový podíl Ruska na porážce nacistického Německa. K prohlášení „nikdy nezapomeneme na desítky tisíc vojáků, kteří padli při osvobození naší země“ je jen třeba připodotknout, že cílem Stalina a ruského vedení nebylo nás osvobodit, ale připojit nás ke svému impériu, což se taky povedlo. Ruský velvyslanec Fedotov mluvil o tom, že „heroizace nacistů se stává součástí státní politiky určitých zemí“. To je drzá lež, není náhoda, že nikoho nejmenoval. Rusové si jen musí zvyknout na to, že např. pro pobaltské státy nebyl hlavním nebezpečím a hlavním nepřítelem Hitler, ale Stalin. Neříkám, že Hitler byl lepší než Stalin nebo naopak, jen že Stalin pro ně představoval větší zlo, což se nakonec taky potvrdilo. Ani s tím se Rusové zatím nenaučili žít. Jejich „vyrovnání se s minulostí“ se s tím německým vůbec nedá srovnat.

Lidovecký poslanec Carbol prohlásil, že když nebudou „restituce“, nepodpoří radar. Za prvé, v případě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi nejde o restituce, ale o vytvoření podmínek pro odluku církví od státu. Hmotnou základnu má tvořit část majetku, zabaveného církvím (zejména katolické) komunisty. Proto se taky mýlí Martin Weiss v LN, když se domnívá, že jde o akt spravedlnosti: jde o praktické opatření. A dále: člověka se skoro zmocňuje paranoidní podezření, že existuje tichá dohoda mezi vedením KDU-ČSL a Paroubkem: KDU pohřbí radar, když k tomu dostane nějaké dostatečné alibi. (To by ale předpokládalo nějaké srozumění mezi Tlustým a ČSSD; pokud tu bylo, po podrazu ČSSD s vyzrazením kontaktů mezi disidenty v ODS a vedením sociálních demokratů nejspíš vzalo za své; je ovšem taky možné, že Urban nafoukl jej nějaké neoficiální povídání někde u skleničky).

Kdosi v naci na 8. května přepsal cedule na silnicích při vjezdu do Havlíčkova Brodu na „Německý Brod“ (tak se město jmenovalo do roku 1945). Jde nepochybně o provokaci, spor bude jen o to, čí.

Alexandr Kramer tvrdí v rozhovoru s ministrem Jehličkou s vážnou tváří, že „znárodnění“ (mj. i církevního majetku) nebylo jednoznačně špatné. Jaképak znárodnění, šlo o maskované zestátnění, národ není žádná instituce, žádná právnická osoba a nemůže tedy taky nic vlastnit. Hauzírování se „znárodněním“ po roce 1945 byla jen sprostá demagogie.

Podle Jana Rybáře z MfD prý Rusové (ruští politici? ruští intelektuálové?) v souvislosti s druhou světovou válkou opakují: „obětovali jsme miliony lidských životů,a zachránili tak Evropu před záhubou.“ K tomu je třeba dodat: za prvé, chránili taky a v první řadě sebe (na tom není vůbec nic špatného, jen je dobré vědět, že nešlo o ryze samaritánskou akci), a za druhé, zachránili Evropu před záhubou a při té příležitosti jí třetinu sežrali.

Petr Uhl byl na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku vyznamenán Karlovou cenou. Jakkoli s ním ve vnitropolitických i zahraničněpolitických záležitostech většinou velmi nesouhlasím, v této jedné věci se úplně shodneme. Petr Uhl se ve svém proslovu zmínil o tom, že dříve se o téhle věci (vyhnání sudetských němců a průvodní česká zvěrstva) aspoň vášnivě diskutovalo, dnes se už jen mlčí. To je, bohužel, podstata věci. Petru Uhlovi k udělení ceny upřímně blahopřeji.

Pondělí 12. května: Ve včerejších Otázkách Václava Moravce řekl náměstek ministryně obrany Barták, že smlouva s USA o radarové základně počítá pouze s příležitostnými návštěvami ruských inspektorů, nikoli s jejich trvalým pobytem na základně. Není prý dosud rozhodnuto, zda by mělo jít o reciproční návštěvy (reciprocita je podle mého názoru zbytečná a nejsou pro ni věcné důvody, Rusové ji budou považovat za provokaci a bude těžké jim to vymluvit). Sociálně demokratická a komunistická bublina s hrozbou trvalého pobytu ruských vojáků (řekl bych, že ve skutečnosti si ho komunisté přejí a sociálně demokratům je to nanejvýš fuk) tedy splaskla. Podle ministra Svobody by vzhledem k radaru měla být ČR exkluzivně chráněna, tj. když bude vystřeleno najednou víc raket, bude nejdřív zničena ta, která směřuje na její území. A co Polsko, kde budou antirakety umístěny?

České noviny velmi kuriózním způsobem referují o Sudetoněmeckých dnech v Norimberku. To jest nereferují skoro vůbec. Jediný komentář k udělení Karlovy ceny Petru Uhlovi je ten můj z Lidových novin, zpravodajství je minimální (v „papírové“ MfD není o udělení ceny ani slovo, což je zjevně politika pošafrovského vedení listu). Této věci, a taky oficiální reakce ministerstva zahraničí se týká naše dnešní glosa.

Úterý 13. května: událostí číslo jedna je projednávání civilní žaloby několika vysokých pracovníků justice (mj. nejvyšší státní zástupkyně Vesecké a místopředsedy nejvyššího soudu Kučery) na předchůdkyni Vesecké ve funkci a nynější sociálnědemokratickou stínovou ministryni spravedlnosti Benešovou. Ta před časem hovořila v souvislosti s tím, co se dělo kolem případu Čunek, a s těmi, co ji nyní žalují, o „zákulisní justiční mafii“. Celá věc je zpolitizovaná od A až do Z a místo aby se odehrávala v médiích, proběhne teď před soudem. Tím nejrůznější osobní útoky dostanou docela jinou vážnost, soudce má možnost jejich existenci tak říkajíc posvětit, pokud dojde k závěru, že byly opravdu proneseny (řekl bych, že to udělá s velkou chutí), rozvržení papaláši versus neohrožená bojovnice za nezávislost justice se nabízí samo od sebe, případ se potáhne možná déle, než je životnost Topolánkovy vlády, žalující strana bude kompromitována v každém případě, ta žalovaná možná nakonec taky trochu, jenže té to tolik nevadí, není ve funkci. K Paroubkově obžalobě vlády a koalice přibude další bod, a hrozně bych se divil, kdyby nebyl aspoň v něčem podepřen soudem (tj. některým ze soudů, jimiž případ postupně projde). Hlavní svědkyně v celé věci, ostravská státní zástupkyně Andělová, tvrdí, že Kučera na ní žádal, aby prodlužovala trestní řízení s Čunkem, dokud vláda za něho nezíská náhradu, a že když jde o tak vážné politické záležitosti, musí jít nezávislost soudu stranou. To jsou ve skutečnosti vážná obvinění (soud bude ovšem rozhodovat jen o tom, má-li se Benešová za svůj výrok omluvit, nebo ne). A obávám se, že základní dojem ze všeho, z případu Čunek i z tohoto pokračování, pro „řadového člověka“ bude: proboha, jen se těm institucím nedostat do rukou!

Na můj vkus poněkud příliš horlivě vyjádřil své znechucení nad tím, co uvedli někteří svědkové v tomto procesu, ministr Schwarzenberg. Obává se, že to nevrhá dobré světlo na vládní koalici, samozřejmě jen pokud jsou ty výroky pravdivé. A uzavírá, že se v posledních desetiletích naprosto vytratil z naší společnosti stud. Přesnější by bylo říci, že se vytratil daleko, daleko dříve a v posledních desetiletích se proti všemu očekávání ani trochu nevrátil, navzdory svatouškovským frázím o pravdě a lásce, pod jejímiž prapory se měla rozběhnout morální transformace společnosti. Nerozběhlo se nic. Obávám se, že kdyby byl pan Schwarzenberg projevil v tom, jak se k této záležitosti vyjadřuje, trochu víc zdrženlivosti, byl by malounko k renesanci studu přispěl, protože jakási loajalita k vládě, v níž sedím, v situaci, kdy případ není uzavřen, je taky ctnost. Pan ministr se dopustil podobné chyby jako jeho mluvčí v souvislosti se sudetoněmeckými dny (viz naše včerejší glosa), a člověk se nezdrží, aby se neptal, není-li za jeho morálním rozhořčením náhodou taky jen politika.

Vlastimil Tlustý usoudil, že nadešel čas vyhlásit otevřenou válku Topolánkovi. Učinil tak v dnešním Právu (přesněji řečeno na chatové diskusi na serveru novinky.cz, z níž podstatný výtah Právo s chutí převzalo). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Správa šumavského národního parku uzavřela pro vodáky na celé léto velkou část Teplé Vltavy od Soumarského mostu do Pěkné. Ať si z toho ale nic nedělají, až se dostane Paroubek k moci, zákaz zase zruší.

Počet odpůrců základny v průzkumech veřejného mínění podivuhodně kolísá v návaznosti na tom, kdo si průzkum objednal. Zdá se, že v závislosti na objednavateli se modifikuje i způsob dotazování. STEM (pracoval tentokrát pro úřad vlády) se tázal nejprve, zda by Evropa měla mít obranu proti balistickým raketám (71% pro), pak zda bychom na zajištění protiraketové obrany měli spolupracovat s USA (52% proti) a konečně, zda si respondent myslí, že se lidé s radarem smíří (67% ano). Za prvé, jsem moc velký primitiv na to, abych si dovedl představit vhodnější otázku než: radar – ano, ano, ne, ne. Za druhé mi připadá zábavné, že naši pracující by sice v každém případě chtěli, aby jim někdo zajistil protiraketovou obranu, ale nesmějí to být Američani. Protože se Sněhurkou a sedmi trpaslíky nelze v této věci nejspíš počítat, zbývají už jen Rusové. Ochrání nás dokonale, máme s tím přece zkušenosti.

ČSSD hodlá prý podle MfD ukázat veřejnosti lidštější tvář. Nebude v budoucnu mj. trvat na placení minimální daně z příjmu, na plošných majetkových přiznáních, a předseda Paroubek se přemůže a nepojede na komunistický sjezd. Jak vidno, ČSSD už zahájila cukrbliky směrem k veřejnosti v rámci předvolební kampaně. Pan Paroubek jistě udělá všechno: všechno pro to, aby se prokousal k moci a udržel se u ní co nejdéle. K prokousání bude potřebovat cukr, k udržení pak už stačí jen bič.

Nemyslím si, že by KSČM usilovala podle svých programových tezí o totéž, co KSM. Obě organizace chtějí svrhnout kapitalismus (já říkám demokracii) a znovunastolit socialismus (já říkám bolševismus), ale jen KSM se hlásí k „revoluční“ cestě, KSČM chce jít (podle svých slov, ovšem) cestou legality. Demokracie je věc formy: v jejím rámci mohou existovat i uskupení, která usilují o její zničení, pokud se zavážou dodržovat určitá pravidla hry, a taky je pak skutečně dodržují. Pokud by taková uskupení existovat nesměla (kdo rozhodne, jak a nakolik je kdo nedemokratický!), nebude to už žádná demokracie. Demokracie je věc vratká a riskantní. Totalita je pevná jako kámen.

V médiích se halasně oslavují úspěchy komunistického Československa na světové výstavě v Bruselu v roce 1958. V této souvislosti je třeba říci, že se tehdy režim vzchopil, zmobilizoval poslední rezervy, které ČSR zbyly z dřívějších lepších dob a zorganizoval obludnou potěmkiniádu, která na Západě ještě udělala dojem (za pět-šest let už by to bylo bývalo technicky nemožné) a on to mohl propagandisticky využít doma, v době, kdy stovky, ne-li tisíce politických vězňů živořilo v jeho koncentrácích. Vzniká otázka, co se má stát s ohavnou renovovanou budovou „bruselské restaurace“: ať z ní udělají muzeum této ohavné šaškárny, na téma „bolševická propaganda a bolševická skutečnost anno 1958. A v jednom koutku nechť zřídí místo restaurace standardní závodní jídelnu z té doby.

A nakonec něco veselejšího. V Brně mají problém: umístili na věži radnice emblém výtvarníka Jiřího Davida, o němž se zpočátku domnívali, že jde o srdce. Část podezíravé brněnské veřejnosti v tom však vidí spíše… (laskavý čtenář si doplní, křížovkářsky řečeno, „hrubý výraz pro ženské přirození na pět“). Autor díla tuto interpretaci rezolutně odmítl, a jeho stanovisko je třeba mít za rozhodující: on přece musí nejlíp vědět, co to vlastně stvořil.

Středa 14. května: Jiří Čunek zveřejnil usnesení státního zástupce Salichova o zastavení trestního stíhání v záležitosti svého údajného úplatku. Je otázka, proč to udělal teprve teď, až když se celá záležitost vyostřila natolik, že tohle jeho rozhodnutí už vlastně mnoho nezmění. Nemohu si pomoci, ten člověk pořád vzbuzuje dojem, jako by byl s Paroubkem domluven. Salichov v usnesení zpochybňuje věrohodnost hlavní svědkyně a poukazuje na to, že tak závažnou informaci na Čunka vytáhla teprve po čtyřech letech. To je základní podivná věc na celém Čunkově případě. Mně připadá daleko podezřelejší zázračné zmnožování Čunkových finančních zdrojů v posledním dvacetiletí, než případ údajného úplatku. Pravda, z toho prvního se už nedá vytřískat příliš politického kapitálu. Čunek v souvislosti se zveřejněním obvinil státní zástupkyni Andělovou, že jej označila za prasáka, který osahává ženské – jenže ten výrok jí přičítá protistrana sporu a myslím, že nebylo zatím nijak prokázáno, že by to byla doopravdy řekla. Zato Jiří Paroubek je v ráži a on i jeho spolupracovníci žádají policejní i parlamentní prošetření údajných politických tlaků včetně možného nátlaku ministerského předsedy. ČSSD ovšem podle slov předsedy poslaneckého klubu Haška „vyčká rozsudku soudce Cepla“. To skoro vzbuzuje dojem, jako by ho znali předem.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu: „Máme sympatickou odlišnost od spousty jiných národů a společností, nepodléháme povinnému diktátu příkazů a zákazů, které platí jinde ve světě. Nemáme ani náboženský útlak ani svěrací kazajku puritánství, chybí nám bezmyšlenkovitá oddanost velké národní ideji či přísné dodržování kastovnictví.“ Jsem přesvědčen, že to není pravda, protože kdyby byla, znamenalo by to, že jsme cynická čuňata.

Ekologické organizace si vybojovaly zřízení nadchodu pro medvědy na dálnici D47. To je významná a průlomová zpráva, takže se k ní co nejdřív vrátíme.

Václav Klaus poskytl rozhovor serveru idnes.cz. Lehce se v něm distancoval od Topolánkovy ODS a vládní politiky (těžce se distancovat nemůže, ostatně dělají to za něho jiní) a v souvislosti s Lisabonskou smlouvou strašil bruselským útokem na Benešovy dekrety. Obávám se, že nic podobného bohužel ani náhodou nehrozí. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Čtvrtek 15. května: Státní zástupce Salichov zastavil trestní stíhání Jiřího Čunka proto, že považoval hlavní svědkyni za naprosto nedůvěryhodnou (já jako vzdálený a málo informovaný pozorovatel mám stejný dojem), a že se nepodařilo prokázat, jaký smysl by měl úplatek v případě zakázky zadané zcela korektním způsobem. Zároveň konstatoval, že v majetkových poměrech Čunkovy rodiny jsou velké nesrovnalosti (což je podle mne coby vzdáleného a neúplně informovaného pozorovatele velmi slabý výraz), nicméně touto věcí se nezabýval, protože k vyšetřování té věci nebyl Čunek Senátem vydán (to mi připadá docela logické). Do jaké míry do věci zasahovali Vesecká, Kučera a Němec je jedna věc, do jaké míry je rozhodnutí Salichova správné nebo ne, druhá.

Jiří Paroubek otevřeným dopisem spektakulárně odmítl účast na sjezdu KSČM. Dopis je ovšem dosti svérázný a stojí za jakousi analýzu. Věnuje se mu naše dnešní glosa. Filip se hodlá předsedovi sociálních demokratů pomstít „rezolucí k voličům a sympatizantům ČSSD“. Pokud si budou obě strany dělat nějakou dobu naschvály, neudělá to dobře jejich preferencím. Proto doufám, že si naschvály dělat budou.

Na Kladensku se objevily letáky se závažnými obviněními vůči středočeskému hejtmanovi Bendlovi. Zároveň se rozšířila zpráva, že autorem je poslanec Tlustý. Bendl i Tlustý podali žalobu na neznámého pachatele, Bendl ve věci letáků, Tlustý ve věcí svého obviňování. Bendlův sociálně demokratický protikandidát na funkci hejtmana David Rath prohlásil, že s letáky nemá nic společného, i když jejich obsah je zcela pravdivý. Měl by se připojit k Bendlovi a Tlustému a rovněž podat žalobu. Čím víc žalob, tím líp. Skoro se mi chce vypsat anketu ohledně autorství letáků, problém je, že standardní anketa Událostí poskytuje jen tři možnosti a zde jsou vlastně čtyři: Bendl, Tlustý, Rath, ani jeden ze tří. Ale ten, kdo věří ve čtvrtou možnost, by konec konců nemusel hlasovat.

Policisté a dopravní experti se v souvislosti s úpravou dopravních pravidel trápí optázkou, zda trestat dodržování „bezpečné vzdálenosti“ mezi vozidly. Za její nedodržení by měly být trestné body. Expertům jde o to, jak objektivně změří vzdálenost policejní kontroly. Je příznačné, že je vůbec nezajímá, jak ji objektivně změří sami „účastníci silničního provozu“, aby ji mohli dodržovat.

Alexandr Mitrofanov tvrdí v Právu, že Klausův projev na slavnosti ruského velvyslanectví ke Dni vítězství „vyšuměl nezpozorován“. Klaus tam prohlásil: „Je to den, kdy před 63 lety skončila i pro naši zemi strašná doba druhé světové války a nacistické okupace. Rozhodující podíl na tom mělo hrdinství vojáků Vaší země (SSSR. tj. komunistického Ruska, bd), kteří za cenu nesmírných obětí zastavili do té doby neporazitelnou nacistickou armádu a své vítězné tažení dokončili před 63 lety v květnu 1945 v Berlíně a 9. května v Praze. Nikdy nezapomeneme na jejich hrdinství, nikdy nezapomeneme na desítky tisíc vojáků, kteří padli při osvobození naší země od německé okupace.“ Nedá mi, abych nepřipomněl, že pro Události tento projev nevyšuměl nezpozorován: aniž bychom jakkoli popírali, že ruská účast ve válce byla klíčovou, dovolili jsme si zároveň připomenout, že cílem Stalina a ruského vedení nebylo nás osvobodit, ale připojit nás ke svému impériu, což se taky povedlo. To tu pro jistotu ještě jednou opakuji, protože se nemůžu zbavit dojmu, že v Právu by na to (zvlášť někteří) rádi zapomněli.

Podle jiného článku v Právu vtrhli Rusové v roce 1979 do Afghánistánu „ve snaze udržet spřátelený režim“. To samé se dá říci i o roce 1968 u nás – vtrhli k nám, aby udrželi spřátelený režim. Míra pravdivosti obou výroků je identická.

Ministr Liška chce v rámci školské reformy prosadit, aby se za poslední rok mateřské školky platilo. Stínový ministr ČSSD Havel to odmítá. Navíc by chtěl zavést, aby tento třetí ročník mateřské školky byl povinný. Nebylo by nejlepší děti hned po porodu odejmout matkám a svěřit je do odpovídající socialistické výchovy?

Pátek 16. května: v KSČM vládne předvolební kvas, vybíjí se ve sporech mezi předsedou Filipem a expředsedou Grebeníčkem. Spor je o techniku komunistického politizování, nikoli o ideologii. Komunistům se tenčí členská základna a zvyšuje se její věk. Bohužel to nemá žádný vliv na preference strany. Zřejmě jde je o přirozený trend postkomunistické politiky: členství stran se ustálí na 20-30 tisících členech (to jsou ti, na něž se ještě může dostat nějaký ten drobet při politickém hodokvasu), jinak společnost je společnost voličů a je představitelné, že by mohla existovat i strana zcela virtuální, která by měla slušnou reálnou podporu.

Předseda Filip se rozhodl k odvetné akci za Paroubkovo vypočítavé odmítnutí přijít jako host na sjezd KSČM, chce na něj tlačit přes sociálně demokratické členstvo a voličstvo. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ministerstvo spravedlnosti chystá vyhlášku, podle níž bude moci Nejvyšší státní zastupitelství v rámci dohledu nad vyšetřováním udělit pokyn vyšetřování zastavit (problém případu Čunek byl, že nejvyšší státní zástupkyně tuto možnost neměla a věc byla svěřena jinému státnímu zástupci, který ji pak zastavil). Mám trochu strach, že tahle úprava se bude budoucí Paroubkově vládě velmi hodit, znamenala by oslabení autonomie státních zastupců.

Příspěvek do rubriky jak číst Právo: Titulek článku zní: „USA o polovinu škrtají peníze na radar“. Z článku vyplývá, že výbor amerického Senátu pro obranu navrhl vyčlenit pro raketový štít v Evropě něco přes 700 milionů dolarů, obdobný výbor Sněmovny reprezentantů doporučuje částku snížit na polovinu. Pokud oba výbory dospějí k různému znění rozpočtového zákona, proběhne mezi nimi dohadovací řízení. Jaký smysl má takovéhle lhaní, které pak poměrně stručná zpráva chtě nechtě uvádí na pravou míru?

Další pozoruhodná dezinformace je nenápadně integrována“ do zprávičky Práva o tom, že v Berlíně promítali dokumentární film u útěku skupiny bratří Mašínů přes Dederonii do západního Berlína. Prchali údajně na „vysněný Západ“. Pokud jde o snění, snili o svobodném Československu, nikoli o Západě, a na Západ se „prostříleli“, až když jim bezprostředně hrozila smrt na popravišti. Tím, co dělali (myslím u nás, jako odboj), nemusí být člověk nadšen, ale nemělo by se to překrucovat.

Jak by mohla vypadat „jasná distance od minulosti“, kterou slibují komunisté sociálním demokratům, když je bez dalšího vezmou do party, předvedla v rozhovoru pro dnešní Lidové noviny kandidátka na předsedkyni strany Soňa Marková. Pokud jde o únor 1948, šlo podle ní o „revoluci nenásilnou cestou“. „Vývoj před rokem 1945 směřoval k tomu, co se stalo v roce 1948.“ To je sice pravda, ale když k něčemu směřuje vývoj, neznamená to, že je to posvěceno. Vývoj k Hitlerově Třetí říši směřoval od Versailleské konference. Během studené války prý „došlo k určitému pokřivení myšlenky sociálně spravedlivé společnosti“, což bylo dáno i historickými okolnostmi: „Víme, že studená válka přinesla přinesla některé pokřivenosti pro tzv. socialistický tábor (jakýsi ústupek realitě: říká „tzv.“, bd) ale i pro ten kapitalistický.“ Jistě, svobodný svět se musel bránit agresivním choutkám Stalinova, Chruščovova a Brežněvova rudého impéria. Obrana se dá chápat jako jistá pokřivenost. Historie prý není jen černá a bílá. Jakpak by ne: v tom základním je vždycky taková.

Petr Zídek hájí v LN proti předsedovi Židovské obce Bányaiovi právo položit si otázku, jak by vypadaly dějiny Blízkého východu bez Izraele, a obecně „kontrafaktuální historii, která hledá odpovědi na otázku, co by se stalo, kdyby k nějaké události nedošlo, nebo došlo jinak“. Ve svém textu, s nímž Bányai polemizuje, dospěl k názoru, že dějiny Blízkého východu by bez vzniku Izraele byly přehlednější a spravedlivější. Nedovedu se zbavit dojmu, že takové otázky se kladou jako předmostí k závěru, že se tedy nic tak strašného nestane, když takový zmetek dějin pohřbíme nebo necháme pohřbít. Kdysi byla např. v Německu populární teorie, že Československo bylo historickým omylem (je zajímavé, že pan Zídek ji nezmiňuje, ačkoli ji nepochybně zná. Zmiňuje otázku, co by se bylo stalo, kdyby Československo nepřijalo mnichovskou dohodu, nikoli otázku, co by se bylo stalo, kdyby Československo vůbec nebylo vzniklo). Jistě, střední Evropa by bez Československa byla bývala přehlednější a třeba i národnostně spravedlivější. Obyčejně se v tom hledával důvod, proč bylo správné Československo prodat Hitlerovi. Řekl bych, že kontrafaktuální historie nejenže nemá žádný smysl, ale je zároveň kontraproduktivní, protože sklouzává do alibismu. A pokud jde o to nepřijetí mnichovské dohody, pohled na některé současné česká politiky mávající pomyslným mečem v roce 1938 (svého času to bylo oblíbené téma Petra Pitharta) je prostě neodolatelný.

Sobota 17. května: Jiří Čunek se zasloužil o to, aby se do případu pánů Vaškůje a Šmiřáka náležitě zamatlal tím, že odmítl vypovídat. Ta věc je od počátku podivná: pokus podplatit svědkyni tak zjevně proti Čunkovi zaujatou, pokud by se stal a pokud by ho opravdu spáchal obviněný, by v žádném případě nemohl být projevem naivity a dobré vůle, ani pokusem Čunkovi pomoci. Taky je obtížné věřit tomu, že by si pan Čunek počínal tak, jak si počíná, z neohrabanosti. V souvislosti s děním tohoto typu se člověka snadno zmocňují různá paranoidní podezření. Snad je to tím, že v beztíži politického patu přestávají platit pravidla logiky.

V rámci předvolební kampaně předseda Paroubek ohlásil změny ve vládě (pro náhodné čtenáře neobeznámené s politikou podotýkám, že už dva roky není premiérem, nýbrž jen předsedou největší opoziční strany). Do vlády bude přizván místopředseda ODS a pražský primátor Bém a uvažuje se o odchodu ministra Julínka. Zároveň premiérovi doporučil, aby odvolal ještě místopředsedu vlády a ministra práce a sociálních věcí Nečase. Tím donutil řadu představitelů ODS, aby to, co řekl, horempádem dementovali. Proč to proboha ten člověk dělá?

Jiří Hanák se v Právu pozastavuje nad výrokem místopředsedy KSČM Dolejše: „Svou jasnou distanci jsme řekli, přílišné patlání se v minulosti nepatří politikům, to patří historikům.“ Pan Dolejš jen slovo od slova opakuje to, co česká oficialita a oficiózní historikové melou už někdy od roku 1995 o vyhnání sudetských Němců a o Benešových dekretech. Vyplývá z toho tedy, že přílišné patlání v historii je přípustné jen v některých případech?

„Karel Schwarzwenberg… ze svého vyhodí možná milión, aby mu detektivové z auditorské firmy Kroll zjistili, jak to bylo s rodinnou kasou Jiřího Čunka: proboha, vždyť to všichni vědí!“, píše tamtéž Martin Hekrdla. Jak to, co všichni vědí? Problém je v tom, že je to podivné a že nikdo neví, jak se panu Čunkovi ty peníze tak pěkně rozmnožily. Pokud by snad pan Hekrdla věděl, že pan Čunek ty peníze ukradl, ať to pěkně řekne a ať taky řekne, kde a kdy a dokáže to.

Předseda slovenské koaliční strany SNS Slota prohlásil na vládní tiskovce k slovenským učebnicím zakladatele maďarského státu svatého Štěpána za šaška. Přítomný premiér Fico ani nešpitl, přišlo mu to nejspíš vhod. Vyjádření je jednak velmi neobvyklé, představme si, že by na nějaké tiskovce o česko-slovenských kulturních vztazích prohlásil pan Slota za šaška svatého Václava: v tomto případě by s ním sice řada lidí u nás nepochybně souhlasila, ale všeobecný dojem, že to jaksi nepatří k věci, by museli mít i oni. Kromě toho bylo vyjádření určeno k tomu, aby maďarskou stranu rozpálilo do běla, což se taky povedlo. Je příjemné, že tento rustikální styl politiky zatím žádná česká polistopadová česká vládní strana neprovozovala – ale možná že Slováci mají před námi jen náskok a dohnat ho není takový problém, jak se dnes člověku zdá.

V souvislosti s probíhajícím sjezdem KSČM poskytl předseda strany Filip dva rozhovory, Právu a Lidovým novinám. Jsou zajímavé (zvlášť ten v Právu) a vypovídají mj. i o dost zvláštním statutu, který KSČM v české společnosti má. K tomuto tématu se vrátíme. Jiří Kubík vyvozuje v MfD z toho, že počet členů KSČM se od posledního sjezdu snižuje rychlostí 29 členů denně, že někdy na jaře KSČM zanikne. Vzhledem k tomu, že počet voličů od roku 1996 naopak mírně roste (10% - 11% - 18,5% - 13%), dá se očekávat, že bez ohledu na to bude mít setrvalé preference mezi 13 a 18%. A protože je bude mít, samozřejmě nezanikne, jen se počet jejího členstva dostane tak říkajíc do lajny s ostatními parlamentními stranami.

Mladé frontě dnes poskytla rozhovor ostravská krajská státní zástupkyně Andělová. Rozhovor je zcela jedinečný tím, že paní Andělová v něm neřekla prakticky vůbec nic. Pochopitelně se distancuje od toho, že by pana Čunka byla označila za prasáka (což tvrdil u soudu v Praze brněnský krajský zástupce Coufal). V té souvislosti uvedla, že existuje zvukový záznam, který by v případě zproštění mlčenlivosti to, co říká, potvrdil. To je zvláštní, měl jsem dojem, že šlo o neformální schůzku někde v restauraci, v tom případě paní Andělová myslí na zadní kolečka velmi důkladně a velmi zvláštním způsobem. Paní Andělová se kdysi (v případu Kořistka) zachovala velmi zásadově. Tenhle druhý případ je mi poněkud nejasný: působila na těch schůzkách jako nezávislá osoba odolávající nátlaku, nebo prostě jako zvěd druhé z bojujících stran? Jinak jako člověk velmi snaživý se neustále usilovně snažím uvěřit tomu, jak paní doktorka říká, „že doktor Cepl mladší je skutečně nezávislý soudce a rozhodne v souladu s provedenými důkazy, objektivně a spravedlivě“. Snad se mi to povede.

Pondělí 19. května: Komunistický předseda Vojtěch Filip bez problémů obhájil na sjezdu KSČM svou pozici. Radikálové nejsou úplně zanedbatelní, ale zaostali (ostatně liší se od Filipa jen v rétorice a navíc KSČM nemá důvod měnit linii, co by tím získala), „reformisté“ se proti Filipovi vůbec neprofilovali. KSČM je strana, která na tom není až tak špatně a hlavně nemá při své nynější politice co ztratit. Představovat si, že se bude „reformovat“ je směšné, a radikalizovat se – proč? Filip je jen trochu líp učesaný Grebeníček a členům i voličům KSČM se to líbí.

Z víkendového zasedání Republikové rady zelených vzešel závěr, že poplatky ve zdravotnictví se mají zrušit v případě dětí do 18 let, důchodců, žen v šestinedělích a u dlouhodobě nemocných. To v podstatě odpovídá mírnější variantě návrhu ČSSD. Kromě toho zelení žádají „větší prostor pro veřejnou a odbornou k diskusi“ k zákonu o univerzitních nemocnicích a zdravotních pojišťovách. Problém Strany zelených je, že republiková rada je už dnes, jak se zdá, depozitura ČSSD, kdežto v těch orgánech,které jsou rozhodující (poslanecký klub, vedení strany) zatím ještě probíhá přetahování.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu: „Obnaženo na dřeň, budou sociální demokraté muset obhájit své vládní partnery před Washingtonem a Bruselem. Mechanismus je shodný s tím, který existoval před listopadem 1989, kdy se kádrové otázky ve vyšších patrech KSČ musely schvalovat v Moskvě. To je realita členství malé země ve velkém uskupení. Dříve to byla Varšavská smlouva a RVHP. Dnes se musí přihlížet k NATO a EU.“ To je velmi pozoruhodná úvaha. Především je zjevné, že když je někdo členem nějakého uskupení, musí respektovat zásady tohoto uskupení. To ještě neznamená, že všechna uskupení jsou prašť jako uhoď. Tak například některá jsou té povahy, že tam člověk (nebo země) rád a s nadšením vstoupí, protože je přesvědčen, že mu budou užitečná, a ví, že může jejich rozhodování v odpovídající míře ovlivnit. Jiná jsou potěmkinské pseudoinstituce, které si zřizuje drzé orientální impérium, pravlast knížete Potěmkina, k lepšímu ovládání otroků, které si v důsledku druhé světové války naloupilo. Čili: liší se povaha institucí a liší se i „mechanismy“, a to dost podstatně. Pozoruhodná je v této věci spíš proměna pana Mitrofanova - Ještě před třemi, čtyřmi lety to byl střízlivý komentátor dění v české sociální demokracii, jeho články byly věcné, objektivní a informativní. Teď to vypadá, jako kdyby byl po celou tu dlouhou dobu spal a najednou se probudil. Rozvíjí mezinárodněpolitické koncepce, přehledně, prostě a člověk by skoro řekl po putinovsku.

A jedna poznámka do rubriky Jak číst Právo. Opět titulek: „Přírodovědci Bursíkovi: ctěte u radaru ideály své strany“. To vypadá, buď jako kdyby mu psali všichni přírodovědci, co jich je když ne na zeměkouli, tak tedy aspoň v České republice, nebo aspoň Svaz českých přírodovědců, sdružující všechny uznávané univerzitní a vědeckovýzkumné kapacity, nebo aspoň několik akademických es. Pan Bursík nemusí propadat panice (a čtenáři taky ne), není tomu tak.

Slovenský premiér Fico je velkorysá osoba: je ochoten jednat s maďarským premiérem Gyurcsányem, přestože ten to odmítl pod „směšnou záminkou“, že předseda vládní SNS Slota označil zakladatele maďarského státu svatého Štěpána za šaška. Pan Slota to udělal na tiskovce, jednoznačně s úmyslem maďarskou stranu co nejvíc urazit a vyprovokovat, pan Fico byl u toho a nečinně přihlížel. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Mladá fronta Dnes provedla opět rozsáhlou invazi svých reportérů převlečených za mediky a lékaře, do řady českých nemocnic. Pochopitelně byli většinou úspěšní. Jak se dá zabránit tomu, aby se třeba mezi mediky nevetřel někdo nepovolaný? Sotva tím, že se nemocnice změní v něco jako věznice. Spíš tím, že se všeobecně uchytí názor, že se něco podobného nedělá. Akce MfD vypadají naopak jako návod pro zájemce, jak to dělat co nejšikovněji. A kromě toho tak trochu jako nechutná buzerace lidí, kteří mají na práci důležitější věci než honit po nemocničních chodbách reportéry.

Úterý 20. května: V ODS zuří válka kvůli majetkovému vyrovnání s církvemi. Vlastimil Tlustý si ho vybral celkem šikovně jako klacek na Topolánka. Má veřejnou podporu (podle klausovské ideologie jsou církve něco jako spolky zahrádkářů a měly by fungovat zadarmo, tento názor sdílí většina české společnosti a samozřejmě taky většina členů a příznivců ODS) a se svými dvěma nohsledy může přijetí zákona hravě zhatit, což taky udělá. Vládní politika se tak dostává do úzkých, zdá se, že tři základní věci (radar, zdravotní reforma, vyrovnání s církvemi) se opozici ve spolupráci s disidenty v koaličních řadách podaří zlikvidovat. Čeká Topolánka osud Vladimíra Špidly? K této otázce se ještě vrátíme.

Odpůrci radaru Tamáš a ještě jeden, zapomněl jsem, jak se jmenuje, drží demonstrativní hladovku. Zatím zhubli o osm kilo. Chudinkové. Zhubnutí o osm kilo ještě není důvod, proč by měli vzbuzovat úctu, respektive klesla-li naše společnost tak hluboko, že jí zhubnutí o osm kilo připadá jako úctyhodný čin, není to šťastné znamení. Právo dojemně líčí, jak pan Tamáš trpí. Pro mne je podstatné, že důvod, pro který trpí, je špatný, a žádné utrpení ho lepším neudělá.

Ministerstvo spravedlnosti prý má k dispozici už osm návrhů, jak změnit volební zákon. Návrhy, jak vyplývá z článku v dnešním Právu, spočívají v tom, že buď usilují posílit pozici velkých stran, nebo usilují posílit pozici malých stran, a některé konečně zároveň usilují oslabit pozici KSČM. K tomu je třeba říci, KSČM sem, KSČM tam, volební zákon, který je účelově šit na to, aby oslabil roli jedné parlamentní strany, protože si s ní její konkurenti v politickém zápase nevědí rady (často proto, že se jí v tom či onom podobají, a komunisté se od nich liší jen tím, že jsou o hodně radikálnější, což je problém, který známe z let 1945-7), je naprosto nepřípustné a je to nebezpečný precedens. Ale špatné je obecně různé zvýhodňování těch či oněch pomocí deformací proporčního systému. Korektní způsob, jak zabránit patu, je např. zvýšení počtu poslanců při zachování proporčního systému, a hlavně samozřejmě rozumná politika (vůbec se není třeba obávat toho, že ji u nás budou najednou dělat všichni).

Mladá fronta Dnes s horlivostí hodnou lepších věcí pokračuje v laciném líčení populistické infiltrace reportérů do nejrůznějších nemocnic. Nikdo si netroufne nic říci, protože jde přece o zdraví nás pracujících (nebo snad nás daňových poplatníků? Nebo, ještě lépe řečeno, nás pracujících daňových poplatníků?). Ministr Julínek to považuje za dobrý nápad, já to považuju za drzost a za obtěžování zdravotníků (dá se jim právem vyčítat spousta významnějších věcí, než že mezi sebe tu a tam omylem pustí drzého reportéra). Michal Musil uvádí jako vzorový případ, co může způsobit, když se někdo nepovolaný převlékne za lékaře, „heparinového vraha“ Zelenku, to je přece úplný nesmysl, ten člověk byl na oddělení, kde řádil, regulérně zaměstnaný. Místo toho, jak lacině buzerovat zdravotnický personál, měli by se v MfD starat o demagogii posttotalitních stran ve věci amerického radaru, majetkového vyrovnání s církvemi a zdravotnické reformě. Jenže tam by mohli taky tu a tam u veřejnosti narazit. Ale proč ne? Asi si myslí, že tohle víc útočí na city jednodušších čtenářů, kterých je většina. Pokud si to myslí, jsem přesvědčený, že čtenáře šeredně podceňují.

Strana zelených si vybírá atraktivní kandidáty pro senátní volby. Zároveň je člení do dvou kategorií podle toho, jak jejich názory odpovídají zelenému programu. Některé chce podporovat hodně, jiné jen trochu. Kandidovat je chce všechny. Tématu se týká naše glosa.

Luboš Palata reagoval v dnešních Lidovkách na mou polemickou poznámku k jeho článku z minulého týdne. Jeho polemické manýry jsou stejně nesnesitelné a neseriózní jako jeho názory. Svou polemiku nazval „Německo jako stát nese vinu za válku a okupaci“. Jistě, nese, je třeba jen doplnit „Hitlerovské Německo“. Dnešní Německo žádnou vinu nenese. Kromě toho pan Palata taky lže. Reagoval jsem na jeho text čtenářským dopisem, který tu dám k dispozici, jakmile v LN vyjde.

Středa 21. května: podle nejnovějšího průzkumu agentury STEM to vypadá, jako by ODS poněkud stáhla ztrátu na ČSSD (dělá teď necelých 6%). Dnešní opozice by i tak získala ve Sněmovně pohodlnou většinu 105 mandátů. Navíc vzhledem k velmi dobrému výsledku zelených (přes 10%) by ovšem Paroubkovi k (minimální) většině stačili pouze zelení, a dohromady s lidovci k většině velmi pohodlné. Je to zjevně jakýsi dlouhodobější trend, který potvrzují i jiné agentury, a tím se dá mj. vysvětlit, proč Paroubek ochladl vůči KSČM a začíná mu o krapítek víc záležet na salonním vystupování: vládnout s malými stranami a komunisty si volat na pomoc jen když budou malé strany zlobit, to se mu už jednou osvědčilo. Zelení a lidovci by se octli v nepříjemném postavení. Lidovci by asi do podobné pasti jen tak nelezli, jejich problém však je, že jim teče do bot, vznášejí se těsně nad 5% hranicí, což by je mohlo učinit pro Paroubka komunikativnějšími. Stranická opozice v SZ (Kuchtová, Stropnický ad.) je zřejmě schopna úplně všeho, naštěstí jen ne uspět ve volbách - pokud jí Bursík z nedostatku důslednosti (tradiční choroba české politiky) nějak chtě nebo nechtě nepomůže.

Vzhledem k této částečné reorientaci předsedy ČSSD, dále ke zjištění sociálně demokratických expertů, že dr. Rath je nemalé části české populace naprosto nesnesitelný (zjištění je optimistické, lidé jsou pořád ještě schopni na určité podněty reagovat normálně) a k tomu, že se blíží krajské volby, v nichž je dr. Rath sociálně demokratickou jedničkou ve Středočeském kraji, hodlá se prý vedení strany i krajská organizace pokusit o jeho aspoň částečné polidštění. Nebudou to mít lehké, pacient se nabízené péči zuřivě vzpírá (mám dojem, že např. v oblasti psychiatrie je taková nespolupráce poměrně běžný jev, tragika tohoto konkrétního případu je v tom, že dr. Rath je zřejmě mentálně zcela zdravý). K tématu se vrátíme.

Odboroví papaláši z žižkovské kachlíkárny vyhlásili na 24. června výstražnou hodinovou stávku. Budou protestovat proti vládní aroganci. To je nejlepší řešení, pořádně se nepozná, kdo stávkoval a kdo ne. Celý den budou stávkovat zaměstnanci nemocnic, léčeben a rehabilitačních ústavů, tam si rathovská lobby nepochybně zajistí poslušnost většiny podřízených (pokud by někde nestávkovali, je to třeba považovat za projev odvahy). Dnes demonstrovali proti zdravotnické reformě (přeměně nemocnic na akciové společnosti) v Praze studenti medicíny. Vzhledem k údajné přítomnosti lékařských celebrit, děkanů a proděkanů mám jakési pochybnosti, zda to byla akce stejně spontánní jako ta 11.listopadu 1989. Před opuštěným Úřadem vlády (vláda zasedala v Teplicích) zase protestovalo „několik stovek“ zjednaných odborářů. Demonstrace byla doprovázená zpěvem (internacionály, nebo si už modernizovali repertoár? Spíš asi ano, mladší lidé už ten někdejším hit - „Již vzhůru, psanci této země“ – neumějí, předseda Štěch by musel zpívat sólo). Prostor před Úřadem vlády se pro svou stísněnost velmi hodí k optickému zvětšování komorních demonstrací, proto budou „odboráři“ v protestech pokračovat.

O celoevropské mánii s dotacemi na pěstování řepky olejné (vyrábí se z ní biopříměsi do nafty), která zasáhla v nebývalé míře i Česko, ba se dala napsat kniha s titulem „Ani zelená, ani modrá, nýbrž žlutá planeta“. V okolí mého nynějšího bydliště je žlutý každý třetí postdružstevní lán. Ceny potravin stoupají, příroda trpí, k produkci biopříměsi se spotřebuje víc nafty, než kolik se pak výsledným produktem nahradí. Původní pohnutky iniciátorů byly přitom (mimo jiné) ekologické povahy. Poznamenávám si to, abych nezapomněl, že až budou Události v prosinci udělovat svou pravidelnou medaili Volkerta van der Graafa (letos jsme ji vypustili), je k dispozici vážný kandidát.

Můj oblíbený Tomáš Zahradníček se v MfD pozastavuje nad pokusem polských a německých historiků (přesněji řečeno dvou polských jednoho německého) o jakousi příručku k výuce dějepisu na gymnáziích v obou zemích. Jde o učební pomůcku. Každý autor si „napsal své“. Například ten německý mluvil o tom, že v roce 1945 Polsku připadla „historická německá území“, což prý je podle převažujících reakcí skandál. Kromě toho je to bohužel pravda. Pan Zahradníček by „podobné bitvy“ přenechal „politikům, diplomatům a novinářům“, historici by měli bádat. O čem? Zjevně o věcech, které nevzbuzují spory. Takové věci jsou ale nezajímavé. Je hezké, že se ti Poláci rozhodli aspoň pro jakousi komunikaci s odvěkým německým ndepřítelem. Pan Zahradníček by doporučoval počkat si dvě tři století. Ovšem, za dvě stě – tři sta let i většina Čechů uzná, že „odsun“ sudetských Němců byl nestvůrné svinstvo. Jenže v té době to bude důležité asi tak stejně jako vraždění Sasů Karlem Velikým. Během těch dvou – tří set let pak napácháme další svinstva, a s těmi se zase dvě stě až tři sta let počká… atd. atd.

Prezident odmítl podepsat antidiskriminační zákon. Pokud je pravda, že, jak píše dnes v MfD jeho poradce Petřík, zákon přenáší důkazní břemeno ze strany žalující na stranu žalovanou, udělal dobře, EU sem, EU tam. Je skandální žádat na někom, aby dokázal svou nevinu, navíc to vzbuzuje podezření, že autoři unijní představy, která se promítla do české verze zákona, se inspirovali Benešovými dekrety (které zase pan prezident s panem Petříkem zuby nehty drží).

Dnes bylo také zveřejněno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci kasační stížnosti pana prezidenta na rozhodnutí nižší instance ohledně případu justičního čekatele Langera. Pan prezident neuspěl, to je dobrá zpráva. Záležitosti se týká naše dnešní glosa.

Taktéž v MfD píše paní redaktorka Buláková o výstavě Český sen, věnované EXPO 58: „Z výstavy si divák odnáší silný pocit, že Bruselem vyvrcholila estetická kvalita našeho společenského života druhé půle 20. století. Nic podobného se již neopakovalo.“ V druhé větě došlo zjevně k tiskové chybě, má nejspíš znít „Nic podobného se nestalo“.

V LN píší, že k protestům proti zdravotní reformě se přidává i 23 signatářů Charty77. Aby to nevypadalo až tak mohutně, podotýkám, že jsem taky signatář Charty77 a protestovat mne ani nenapadne.

Vláda na svém dnešním výjezdním zasedání poněkud zaskočila média a opozici tím, že neočekávaně schválila dvě „kontroverzní“ záležitosti: (první) smlouvu o radaru a uznání Kosova. Topolánkovi lze vyčíst leccos, ale ne to, že by se s problémy nevyrovnával čelně. Aspoň v těchto dvou případech. K věci se ještě vrátíme, myslím si, že vláda udělala to, co udělat měla.

Čtvrtek 22. května: Vláda nebyla v uznání Kosova jednotná, lidovečtí poslanci se zdrželi hlasování, považují uznání zas předčasné. Kosovská strana podle nich zatím nepřesvědčila, že je schopná respektovat statut srbské menšiny. Jenže srbská menšina zatím nepřesvědčila, že je schopná akceptovat statut samostatného Kosova. Uznání bylo v pořádku, nejlíp o tom svědčí fakt, že od vlády se distancoval taky Klaus, kdyby seděl ve vládě, prý by se zachoval jako lidovci, prohlásil (dokazuje to, že premiér si dělá svou politiku, dokáže stát na vlastních nohou a jeho vazby s prezidentem se přeceňují). Doufám, že si vláda a taky západní společenství uvědomuje, že samotným uznáním Kosova celá věc a hlavně jeho angažmá v oblasti ani náhodou nekončí. Tématu se týká naše dnešní glosa. Sociálně demokratická frakce ve Straně zelených je samozřejmě proti uznání Kosova, ministři ovšem hlasovali ve vládě pro.

Vláda odhlasovala i dohodu o radaru, při tomto hlasování byli lidovci pro, zdržel se pouze ministr Liška. Sociálně demokratická frakce v SZ běsní, protože ministři porušili rozhodnutí sjezdu i republikové rady. Jak to dopadne, až se o obou smlouvách o radaru bude hlasovat ve Sněmovně, je ve hvězdách.

Ještě ke sporu prezidenta se soudním čekatelem Langrem. Passus ústavy, že prezident není z výkonů své funkce odpovědný, podle mého neříká, že by se nemusel řídit zákony, ale jen, že když se jimi nebude řídit, nemůže za to být postižen. Toho Klaus v tomto případě využil. Je to pohrdání zákonem. Prezident je ovšem podle ústavy postižitelný jedině podle čl. 65 odst. 2 ústavy, kde se praví: „Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.“ Pojem velezrady není, pokud se nemýlím, v našem právním řádu vůbec nijak definován, snad se tomu má rozumět tak, že ho Ústavní soud může soudit jen v opravdu závažné věci, co takovou závažnou věcí (velezrada) je, není ovšem jasné. Pohrdání zákony závažná věc je, ale těžko je lze vykládat jako velezradu. Ústava je v téhle věci velmi nedokonalá.

Poslanec Rath znovu výslovně zdůraznil, že se nehodlá mírnit, jsou to prý jen nezávazné názory poradců. „Zůstanu svůj.“ Pozdrav pánbůh. Nevím jen, nakolik to ČSSD pomůže.

Teodor Marjanovič píše v MfD v článku o Kosovu, že pokud by bylo možné relativizovat zločiny Srbů na kosovských Albáncích, „pak by měli pravdu třeba i ti sudetoněmečtí vykladači dějin, kteří se snaží zlehčovat nacistické zločiny poukazováním na brutální vyhnání Němců po válce. Žádné takové zlehčovače neznám, zato znám české vykladače vyhnání Němců, kteří se ho snaží zlehčovat poukazováním na nacistické zločiny. Jsou to skoro všichni a zjevně taky pan Marjanovič.

A nakonec čtenářům doporučuji dnešní Poslední slovo Jana Rejžka z LN „O hladovce“. Je to velmi zábavné a velmi přesné.

Pátek 23. května: známý sociálnědemokratický srbofil Foldyna uspořádal s českými a srbskými „aktivisty“ humanitární misi po Kosovu. Zjistil, že tam nemají rádi Slovany (totiž jeho a jeho výpravu), dělali na ně „to známé gesto se vztyčeným prostředníkem“ (v tom je chápu, sleduji politickou dráhu pana Foldyny už od Zemanových a dob mám dojem, že potlačit chuť udělat na něho to gesto si vyžaduje jisté sebezapření nejen od Albánců) a házeli na ně kameny (jak z vyprávění vyplývá tři, z toho dvakrát se nestrefili – do autobusu, ne do pana Foldyny. Pan Foldyna navštěvoval, jak taky z vyprávění vyplývá, hlavně srbské osady v konfliktních oblastech. Pokud chtěl dokázat, že Albánci nemají Srby rádi, byla jeho námaha zbytečná, dokazovat to netřeba. Taky platí, abychom na to v návalu foldynovských slovanských sympatií nezapomněli, že Srbové nemají rádi Albánce, že to dali velmi hmatatelně najevo, když se pokusili Kosovo „znárodnit“, kosovské Albánce vyhnat a z určité části vyvraždit (kosovští Albánci pak s místními Srby ovšem dělali totéž, což nebyl, zdůrazňuji, následek příčiny, nýbrž stejná prasárna), že není jediný důvod, proč by Albánci měli patřit k Srbsku, a že tzv. česká varianta – okrást a vyhnat – není v této souvislosti aktuální, protože jednak už v Evropě vyšla z módy (unijní teze zní: dříve to bylo správné, ale dnes už by to správné nebylo) a jednak k okradení je tam toho pramálo.

Premiér Topolánek si uznáním Kosova a schválením smlouvy o radaru nešplhl ani u svých koaličních partnerů (jedněm vadí víc Kosovo, druhým radar) a s Kosovem ani u panslavisty Klause, což je dobře, protože je na tom vidět jakési střídání stráží v ODS. Vláda se rozhodla správně, možná na to dojede, ale to se občas stává. V tom případě záleží na tom jak, i porážka může být dvojí: důstojná a nedůstojná. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Právo informuje o tom, že proti lisabonské smlouvě se vyslovili i oba Klausovi synové. Když necháme stranou podezření, že by měli nabýt postavení podobné synům regenta Horthyho v Maďarsku (upřímně řečeno, nic tomu ani trochu nenasvědčuje), nechápu, co je na tom zajímavého, jeden je ředitel gymnázia, druhý bankovní úředník. U nás je spousta ředitelů gymnázií a bankovních úředníků.

ČSSD vadí, že z Ústavního soudu je třetí komora parlamentu. Prohlásil to poslanec Křeček a není první, kdysi to říkal už Klaus. Křeček s tím přišel v souvislosti s tím, že právo odvolávat se k ÚS by měli mít soudci potrestaní kárným senátem. Třetí komoru parlamentu dělají ovšem z Ústavního soudu sami sociální demokraté tím, že se k němu odvolávají po každé důležitější porážce při hlasování v PS.

Podpora radaru nám může vzít dost hlasů, tvrdí místopředsedkyně Strany zelených paní Kuchotvá. Zároveň platí, že paní Kuchtové pro zelené nezíská vůbec žádné hlasy, pokud jí v tom pan Bursík nějakou nešikovností např. ve snaze zachraňovat nezachranitelné nepomůže. Veřejnost není zvědavá na rakouskou protitemelínskou lobby. To prosím nefrčí tak, jako radar.

Petr Uhl tvrdí, že nejen Klaus, ale i ústava je na vině v případu soudního čekatele Langra (a má jistě pravdu, napsal jsem tu ostatně totéž). Autoři ústavy, píše dále, a to včetně Klause, vyšli z toho, že vůči hlavě státu by bylo neuctivé, kdyby se mu omezovaly pravomoci. Třeba doplnit, že to byl (podle mého názoru nenáležitý, ostatně upozorňoval jsem na to už tenkrát) ústupek vůči tehdejšímu jedinému adeptu na prezidenta, Václavu Havlovi. A to snad měl pan Uhl připomenout. Klausovi se ten ústupek nakonec vyplatil, teď z něho těží. České společnosti ne.

Sociálnědemokratický oprávní expert Koudelka chválí v Právu zásady, které se údajně díky dr. Benešovi „prosadily do mezinárodního práva“: totiž že nemůže být státu odňato pod hrozbou síly a proti jeho vůli území, byť na něm má většinu národní skupina, jež má svůj národní stát jinde. Změna hranic z iniciativy menšiny, která již má svůj národní stát, bez souhlasu státu, o jehož území se jedná, je nepřijatelná. Je zajímavé, jaké koniny jsou schopni s vážnou tváří prosazovat obhájci ostatně už dávných pochybných územních loupeží svých národních států. Podle toho, co říká tenhle člověk, utrpělo Maďarsko velkou křivdu trianonskou smlouvou, protože od něho bylo diktátem proti jeho vůli odtrženo území Sedmihradska, Banátu a navíc ještě další kus Maďarska, na jehož území měla většinu rumunská „národnostní menšina“, přesto že měla svůj národnostní stát jinde (vedle). Hrozně by mne zajímalo, jak by to pan Koudelka „ohovořil“. Nespíš tak, že tenkrát to ještě neplatilo, ale dnes už to platí. Nebo že Maďaři trianonskou smlouvu podepsali dobrovolně. Podobně jako my tu o dočasném pobytu vojsk. Pán Bůh nás chraň před životem ve státě, kde by tenhle expert dělal ministra spravedlnosti.

Projev Jiřího Paroubka k výročí Pražského jara, zveřejněný na internetových stránkách ČSSD, začínal slovy „Vážené soudružky, vážení soudruzi“. Patrně se v nestřežené chvíli provalila rutina někdejšího náměstka z RAJ. Činovníci ČSSD to posléze opravili na přátele a omluvili tím, že text byl určen k překladu do němčiny, kde slovo Genosse nemá až takový odpuzující charakter. Skoro bych řekl, že Paroubkova a jejich chyba je jen ve špatném načasování: kdyby byli rok dva počkali, nikdo by se nepozastavoval, už to zase bude normální.

Podle Benjamina Kurase v dnešní MfD je Hitlerův Mein Kampf větší nebezpečí než Marxův Kapitál. První prý ohrožuje životy, druhý jen majetek. To mi nepřipadá přesné. Obě knihy se navzájem vyrovnají svou nesmírnou otravností (Kapitál je přitom asi osmkrát delší). První bere dnes vážně jen pár vyšinutých psychopatů, druhou miliony. Mám podezření, že ti psychopati s těmi miliony mají taky jedno společné: ani jedni, ani druzí svou bibli nikdy od začátku do konce nepřečetli.

Sobota 24. května: Srbská vláda po českém uznání Kosova odvolala svého velvyslance z ČR. Je to jejich věc, není ovšem žádný důvod, proč by se ČR měla dát vydírat. Prezident Klaus se znovu okázale distancoval od rozhodnutí vlády a velvyslance na rozloučenou přijal. Je to poměrně neobvyklé, na druhou stranu je příjemné, že se plete do zahraniční politiky v téhle citlivé záležitosti jen takhle, ústava mu svými nejasnými formulacemi umožňuje dělat, co ho napadne. Klaus k svému rozhovoru s velvyslancem vydal jakési vlastní vyjádření, v němž prohlašuje, že se stydí. Věděl bych sice o hodně věcech, za které by se pan prezident měl stydět přednostně a více ( z poslední doby např. jeho nehorázné vyvádění se soudními čekateli), ale budiž. Někdo (Klaus) se stydí, někdo (např. já, a jistě v tom nejsem sám) zase ani trochu ne. Podle pana velvyslance Češi mj. dostatečně nedocenili, že Jugoslávie v roce 1968 jako jedna z mála socialistických zemí nenapadla Československo. To je neuvěřitelná formulace, jaképak socialistické země? „ČSSR“ byla tehdy kolonie komunistického Ruska a Jugoslávie dosti nechutná diktatura, pravda, o něco mírnější než Rusko (v této souvislosti znovu připomínám bulharské přísloví o tom, že turecké jho je dřevěné, kdežto ruské železné, v Titově Jugoslávii se uplatňoval „socialismus“ osmanského typu, kdežto v „ČSSR“ „socialismus“ rusky samoděržavého typu). Pan velvyslanec se dovolával svého tatínka a dědečka, tatínek a dědeček pana velvyslance nemají s uznáním Kosova nic společného a do věci jaksi nepatří. A k tomu, že tatínek pana velvyslance, když v roce 1948 dělal v Praze velvyslance, si musel vybírat mezi Stalinem a Titem, vybral si Tita a poslali ho za to šupem domů, lze jen podotknout, že Tito byl podobně jako Stalin komunistický zločinec, jen o něco menší(což je dáno mj. i tím, že Jugoslávie je menší než ruské impérium), a že takový výběr musel být pro slušného člověka poněkud obtížný. Jistě, člověk má sklon si v takovém případě vybrat našince. Že by byla Jugoslávie v roce 1968 mobilizovala, slyším poprvé, proč by to dělala, něco jako poloviční mobilizaci udělali Rumuni, Ceausescu se tenkrát Brežněva zjevně bál, jenže Brežněv na víc než na „ČSSR“ neměl sílu. Právo dává nebývalou publicitu představitelům rodu Klausů, dnes přišla řada jen na Václava Klause mladšího, který prohlásil, že Uznání Kosova je „poklonkování velmocím“. Je vidět, že pan Klaus ml. si během svých školních let za bolševismu osvojil poměrně dokonale tehdejší výrazivo („poklonkování“ je termín n stránkách Práva oblíbený již od padesátých let minulého století).

V Právu dále informují o tom, že několik z 21 studentů, kteří teď pobývali v Kosovu (pravidelní čtenáři Práva jako já vědí, přesněji řečeno si domyslí, čtenáři Práva si musí domýšlet, mám s tím skoro půlstoletou praxi a nedělá mi to potíže, že to byli účastníci vlastivědného zájezdu, organizovaného sociálně demokratickým srbofilem Foldynou) kritizovali rozhodnutí české vlády a jedna dívenka se prý kvůli tomu rozhodla vystoupit z ODS (to mi připomíná rozhořčené dopisy čtenářů do redakce novin, že odříkají předplatné, když tam vyjde nějaký článek, který jim nejde pod fousy; má to podobnou relevanci a často to píšou lidé, kteří žádné předplatné v životě nezasplatili). Zároveň vypráví dojemnou historku o dívce, kterou znásilnili a zabili kosovští Albánci. Slyšela ji od své bytné. Jistě, může to být pravda, znásilňovalo se a vraždilo se tam všeobecně, a to na celém území bývalé Jugoslávie. Tamní populaci bez rozdílu národnosti (tj. taky Srbům i kosovským Albáncům zároveň) to vystavuje smutnou legitimaci. Prosrbská hysterie, kterou rozněcuje opozice i prezident, je nevěcná. Nic na tom nemění skutečnost, že ani kosovští Albánci nejsou nepochybně žádná neviňátka.

„Připojili jsme se k požadavkům Českomoravské konfederasce odborových svazů (ČMKOS). Usnesení je pro základní organizace závazné“, prohlásil Jan Rejský, předseda Odborového svazu dopravy, silničního hospodářství atp. Tomu se říká demokratický centralismus: papaláši s kachlíkárny se usnesou, ostatní se připojí a pro „základní organizace“ je to povinné. Mohou své členstvo nějak sekýrovat? Za totáče byly jejich možnosti omezeny na vánoční kolekce, sledoval jsem jejich činnost tak říkajíc z povzdálí, protože mne za podpis Charty vyloučili ze svých řad (odjinud mne vyloučit nemohli, v žádném atraktivnějším společenství jsem nebyl). Vánoční kolekce jsem tedy od r. 1977 nedostával, ale zato jsem nemusel platit členské příspěvky. Spočítal jsem si, že na tom výrazně vydělávám. Jsou na tom dnes „odboráři“ lépe? Mohou zaměstnance podniků terorizovat?

Nový ruský prezident provedl demonstrativní návštěvu Číny. Se svými hostiteli se shodl na tom, že brdský radar ohrožuje světový mír a zájmy těchto dvou velmocí. Tomu věřím, oni by si přáli, aby jim islámští radikálové jaderným terorismem západ naťukli, a oni by si pak posbírali, co by popadalo. Rusové mají ovšem s Čínou i problémy: Číňané se jim potichu cpou do polostátů středoazijského regionu a odebírali ruské zbraně ve velkém jen do té doby, dokud se je nenaučili přesně opajcovávat – teď si je prý bez dovolení vyrábějí sami. Spolupráce těchto dvou velmocenských vyčůránků bude mít nepochybně své velmi zábavné stránky. V době míru sázím na Číňany, dovedou aspoň makat.

Právo uveřejnilo zajímavý rozhovor s předsedou Ústavního soudu Rychetským. Pan předseda v něm mj. tvrdí: „2. světová válka a hrůzy holocaustu způsobily úplný rozpad tradičních, nepsaných hodnot a pravidel. Do té doby to, co dnes všechno řeší soudy, vůbec nebylo předmětem jejich řízení. Řešil to starosta, obecní policajt, pan farář, otec rodiny…“ Pan předseda to má popletené, zjevně je stále pod vlivem komunistické výchovy: u nás to nezpůsobil žádný holocaust, ale mnohaletá ruská okupace a koloniální správa. Rusové tento systém, pokud tam vůbec někdy fungoval, v bolševické revoluci a za Stalinovy hrůzovlády úspěšně odbourali, a pak za pomoci svých českých slouhů provedli totéž úspěšně i u nás. Dámy, které rozhovor pořizovaly, zase v jedné otázce zmiňují Václava Klause, který o ÚS často hovoří jako o třetí parlamentní komoře. Klaus to dělal někdy před deseti lety. Komické je, že zrovna den předtím, než rozhovor vyšel, spustily sociálně demokratické špičky ryk o ÚS jako o třetí parlamentní komoře a Právo jim dalo širokou publicitu.

A další průnik bolševického ptydepe do novinářského žargonu Práva: Jan Šiška píše o majoru Augustinu Schrammovi, známém komunistickém teroristovi, který se coby agent NKVD zřejmě podílel na vraždě Jana Masaryka a byl pak svými ruskými nadřízenými potichu odstraněn (vraždu svedli na nevinného mladého člověka, kterého za ni pověsili; roztomilé manýry, doufejme, že Putin s Paroubkem nepůjdou tak daleko). Mluví se tam o “utečeneckém táboře“ v Regensburgu. Slovo „utečenec“, kterého u nás bolševici s oblibou užívali, protože „emigrant“ jim připadlo ještě moc slušné, by stálo za jazykový rozbor. Utečenec je někdo, kdo byl utečen (stejně jako „zatracenec“ někdo, kdo byl zatracen, a „vyhnanec“ někdo, kdo byl vyhnán); tedy jen pasivní loutka v rukou imperialistických organizátorů hromadného opouštění ruského komunistického ráje.

V Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky sedí bachař z bolševického koncentráku v Minkovicích. Policie ČR nyní podala návrh na podání obžaloby z týrání politických vězňů, parlament jej už dříve vydal ke stíhání. Představte si, že by v roce 1962 seděl v Bundestagu esesman z Buchenwaldu. Ten řev! Naše vyrovnání s komunismem má jakési mezery.

Hlavní město Praha usiluje o pomoc zdejším bezdomovcům a zároveň taky o to, aby se jich aspoň částečně zbavilo. Plánuje je mj. vytlačit z centra a z MHD. Pavel Akrman z Armády spásy (v LN nám zapomněli říci, jakou má šarži) je proti, „to, že někdo smrdí a nevypadá dobře, přece není důvodem k jeho odsunu“. Samozřejmě že ne, musel by mluvit německy.

Pondělí 26. května: debata o radaru v ČT, uspořádaná tentokrát před publikem z okolí chystané základny, proběhla standardně. Účastníci volali na vládní zástupce fuj, jeden z přítomných prohlásil, že mu radar nevadí, vadí mu Američané. Měl by tam nepochybně raději Rusy, za těch tam bylo veselo, kvetl čilý obchodní ruch. Američani jim za vodku benzin pod cenou prodávat nebudou. Výsledek hlasování v PS, na něž by se mělo dostat někdy na podzim, je ovšem ve vzduchu, Zubová, Jakubková a Hovorka rozhodně nezvednou ruku pro. Leda snad, že by sem spadla nějaká středovýchodní raketa. Jenže pak už zase bude na základnu dost pozdě.

Jiřímu Paroubkovi se dostalo mimořádné pocty: byl na návrh předsedy SPD Becka slavnostně jmenován „rudým kozlem“ (tj. dostal cenu “Der rote Bock“ za svůj podíl při rozvoji sociálně demokratického hnutí ve střední a východní Evropě, cena se jmenuje podle jednoho ze zakladatelů německé sociální demokracie). Pokud se nemýlím, je pan Paroubek prvním rudým kozlem v ČR. Události mu k tomuto vyznamenání srdečně blahopřejí. Jeho nový čestný titul budeme napříště u jeho jména pravidelně uvádět.

Václav Klaus, zřejmě podle hesla když ostuda, tak pořádná, se ve věci justičního čekatele Langera obrátil na Ústavní soud. Jeho právní konzultant Matoušek k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uvedl mj.: „Tento soud svým výrokem otevřel… zcela zásadní otázku, zda je ústavně přípustné, aby si soudy prostřednictvím svých rozsudků určovaly, koho prezident republiky a předseda vlády musí jmenovat do doživotní funkce soudce, tj. kterého z těch kandidátů, kteří již byli jinými soudními funkcionáři ke jmenování doporučeni, smějí nejvyšší činitelé státu jmenovat a kterého nikoli.“ Pan Matoušek mluví asi o nějakém jiném případu. NSS pouze rozhodl, že prezident se při jmenování soudců musí řídit platným zákonem a dotyčného buď jmenovat, nebo ne, a když ho nejmenuje, uvést zákonné důvody. A že to musí udělat v rozumné lhůtě.

Kromě toho se pan prezident rozhodl odhalit v Kožlanech pomník druhému prezidentu ČSR Edvardu Benešovi. Při té příležitosti držel Klaus, velký ctitel, Edvarda Beneše, pozoruhodný projev. Události se týká naše glosa.

MfD se s chutí zamotává do rozpatlaného prověřování nemocnic, které prováděli její reportéři tím, že pronikali na různá nemocniční oddělení a dokazovali, jaký je tam nepořádek. Teď je údajně zděšena dokonce Mezinárodní komise v Chicagu, prý se s něčím podobným ještě nikde ve světě nesetkala. Řekl bych, že kecají. Ředitelé nemocnic teď zvažují, že nasadí vlastní provokatéry, kteří budou prověřovat chování personálu. A personál, místo aby se staral o pacienty, bude po chodbách honit provokatéry. V nemocnici Na Homolce mají sestřičky osobně doprovázet návštěvy až na pokoj k pacientovi, možná by bylo nejlepší zřídit po příkladu věznic hovorny, kde by za dozoru speciálně vycvičených zřízenců návštěvy probíhaly. To, co MfD zorganizovala, tedy vyústí ve frustraci personálu a buzeraci pacientů. Ale bude pořádek!

Úterý 27. května: vyšetřovatel Šošovička, který měl původně na starosti případ Čunek, se vzdal vedoucího místa, které zastával pouze tři měsíce. Je těžké si to nespojit s personálními přesuny na státních zastupitelstvech, týkají se rovněž lidí, kteří se Čunkovým případem zabývali. Vyšetřování Čunkova případu bylo vedeno velmi nestandardně (stálo a padalo s výpovědí jediné osoby vůči Čunkovi krajně zaujaté), což nic nemění na tom, že případ sám a hlavně podivuhodné rozmnožování Čunkových financí taky nebyly zcela „standardní“. Je těžké se zbavit dojmu, že šlo o přetahování ve zpolitizované policii a justici. ČSSD si asi za Grossova ministrování důkladně zpracovala terén. Je to tak, že teď se pokouší prosadit zase ODS? Ani devatenáct let po převratu nemáme, jak se zdá, politicky neutrální státní aparát. To je stav pro občany nesnesitelný. Nejkomičtější je, že kdyby byl Topolánek Čunka hned na začátku vyšetřování pustil, ušetřil by si spoustu problémů. Pan Čunek by byl popotahován jen pokud by to Paroubkovi přinášelo politické body a pak by celý případ vyšuměl.

Šéf zahraniční sekce Strany Zelených Jiří Čáslavka napadl předsedu Bursíka za to, že dostatečně nehájí pozici strany ve věci radaru. Navrhl svolání mimořádného sjezdu a převolbu předsedy. Bursík se sjezdem souhlasí, chce ovšem, aby se konal ještě před podzimními volbami. To je rozumné, Kuchtová, Stropnický ad. by se na Bursíkovi ještě rádi svezli do voleb (kdo jen zvědavý na nějakou Kuchtovou nebo Stropnického!), kde jim může přitáhnout hlasy, pak by ho vykopli. Jen hlupák může přistoupit na takovou směšně průhlednou hru. Ať mají voliči o skutečném stavu Strany zelených a její politické linii jasno ještě před krajskými a senátními volbami. Buď se Bursíkovi podaří obhájit svou pozici, nebo se vedení a linie strany s dostatečným předstihem změní. Bylo by to korektní řešení pro koalici, pro celou politickou scénu i pro veřejnost. Rozhodnutí je v Bursíkových rukou, o svolání sjezdu rozhoduje předsednictvo, kde má těsnou většinu.

Radnice v Chebu se dohodla s německým spolkem pečujícím o válečné hroby německých vojáků o pohřbení ostatků asi 7000 padlých, které se už několik let povalují v papírových krabicích porůznu po Česku. Případu se týká naše dnešní glosa.

Předseda německé FDP Westerwelle se potřebuje v opozici zviditelnit (německá opozice nevyniká silou) a obvinil vládu, že nevystupuje dost razantně proti protiraketovému štítu v ČR a v Polsku. Důvody jsou mimořádně srdnaté: „Bezprostředně před naším prahem se rozjíždí spirála zbrojení a my budeme první, kdo na to doplatí“. Je prý závažnou chybou, že vláda zahraniční politiku stále víc provozuje ve zbrojních a vojenských kategoriích. Nelibost německých liberálů je jistě voda na Paroubkův a Filipův mlýn, že by nějak ovlivnila nynější stav názorů na radar v ČR nevěřím, na to je FDP příliš bezvýznamná. Zlomyslně očekávám, že to trochu nadzvedne Poláky. Zkušenost s německými politiky, kteří do celého světa křičí, že agresivní sousedé soustavně útočí na jejich veskrze mírumilovnou politiku, byla v tomto regionu v minulém století nedobrá.

Poté, co se v Pekingu miliskoval se svým čínským protějškem, poslal nový ruský prezident Medvěděv svému gruzínskému protějšku Saakašvilimu blahopřání ke státnímu svátku, které je samý med. Rusko chce budovat s Gruzií konstruktivní vztahy. Jistě, drží je v kleštích, mají Abcházii a Jižní Osetii, a zakousnout je mohou až nakonec, až se vypořádají s jinými, naléhavějšími problémy „blízkého zahraničí“.

V Právu seznamují čtenáře s názory politologů na chystanou červnovou konfrontaci mezi odbory a vládou. Politologové jsou celkem čtyři: analytik Reifeisenbank Aleš Michl, bývalý prezidentský kandidát za ČSSD Švejnar (připomínám, že jeho osud ve volbě visel na komunistických hlasech, naštěstí je nedostal), předseda ČMKOS Milan Štěch a místopředseda ČSSD Sobotka. Bezvadný tým. Pan Švejnar je člověk konsensu: než mít zablokovanou situaci, je lépe najít určité spektrum dílčích kroků, které by se daly v širším kontextu prosadit a pokračovat v dialogu. Problém je jednak v tom, že panu Paroubkovi nejde o to vést s panem Topolánkem dialog, ale zničit ho, a pan Švejnar to dobře ví (skoro bych řekl, že mu jde v bleděrůžovém o totéž). A jednak v tom, že když nejde prosadit zásadní řešení, bývá občas lepší než „hledat spektrum dílčí kroků“ to prostě rázně zabalit. Jinak bych skoro řekl, že s tou vlnou protestů to možná nebude tak horké, naše odbory jsou výrazně postkomunistické a tomu odpovídá jejich lehce potěmkinský charakter.

Ministr Schwarzenberg se rozhodl, že se sejde s protiradarovými hladovkáři Tamášem a Bauerem. Myslím, že je to chyba, signál jakési nepevnosti a něco, co oběma pánům dělá zbytečnou reklamu. S jejich stanoviskem absolutně nesouhlasím, ale respektuji jejich právo položit za ně případně život a jsem proti tomu, aby se jim přitom jakkoli překáželo.

V jednom vídeňském parku zbudují pomník Che Guevarovi. Požehnaná země! Zatímco ta naše se od roku 1996 zmítá v permanentní politické krizi, oni mají čas na to budovat pomníky jihoamerickým banditům.

MfD informuje o nové expozici slavonického Městského muzea, zabývající se „pohnutým, osudem města ve dvacátém století“. Ve zprávě se uvádí: „Původně ve městě žila německá buržoazie.“ Je třeba doplnit: a v roce 1945 byla vystřídána českým proletariátem.

Středa 28. května: Ministr Schwarzenberg opět pohoršil následovníky dr. Gutha – Jarkovského v Právu. Sáhl totiž údajně do slovníku vulgarit. To např. Josef Vissarionovič Stalin na rozdíl od ministra Schwarzenberga nedělal, zato na rozdíl od téhož ministra zamordoval přinejmenším třicet milionů lidí. Stydlivost masových vrahů bývá velmi vyvinutá. Schwarzenberg na česko-francouzském kolokviu v Senátu prohlásil. „My lidé jsme se ve skutečnosti nezměnili, nejsme o chlup lepší než naši dědové a otcové, kteří připustili Osvětim, gulagy či Srebrenici. Člověk je a zůstává zlomyslná masožravá opice, která má poctivou radost z toho, svého bližního zabíti.“ Výrok je podnětný, v první části se k němu dá leccos podotknout („připustit“ je velmi mlhavé obvinění a dá se s ním různě demagogicky fixlovat, jde hlavně o to, kdo Osvětim atp. udělal a provozoval; navíc se obávám, že naši dědové a otcové byli lepší než my, věřili v Boha nebo aspoň v národ (a ti nejlepší z nich se snažili, aby národ byl aspoň o fous lepší, než zrovna je). Druhou, velmi zdařilou větu by tedy bylo třeba malinko upravit: Člověk je čím dál tím víc zlomyslnou masožravou opicí… Nebo ještě lépe „našinec je čím dál tím víc…“

Česká televize zatím váhá s vysíláním jakéhosi televizní filmu o Kosovu. Podle toho, co o něm píší v Právu, kde rozhodně proti němu nejsou zaujati, jde o nestydatou prosrbskou propagandu pod demagogickým názvem Uloupené Kosovo. Seriál je o tom, jak zlí Albánci ubližovali a ubližovali hodným Srbům. Ani slovo o tom, že Miloševičovo Srbsko poslalo do provincie vojáky, kteří vraždili a znásilňovali minimálně stejně intenzivně a navíc s průhledným záměrem donutit co nejvíc kosovských Albánců utéci do sousedních zemí, do Albánie a do Makedonie. V českém nacionalistickém ptydepe se tomu říká „divoký odsun“ a máme s ním bohaté zkušenosti. I proto jsou nám Srbové tak blízcí a sympatičtí. Jsme zahrabáni v podobném hnoji. Ve filmu se říká, že ještě na začátku první světové války v Kosovu prý Srbové převažovali. Jednak jsem přesvědčen, že je to kec (pravda je pouze, že jich tam bylo o hodně víc než dnes), a jednak, to bylo před sto lety! Mezitím vyrostly přinejmenším čtyři generace. Rozhoduje dnešní situace. Pokud je to, co o filmu píše Právo, pravda, měla by ČT projevit výjimečně zmužilost a tu hnusárnu nevysílat.

V Právu dále informují o taškařicích, které budou provázet víkendovou programovou konferenci ČSSD. „Máme ambici být pozitivní, představit svůj program a zároveň kritizovat konkurenty vtipně a s nadhledem“, řekl v té souvislosti stranický ideolog Tvrdík. Sociálně demokratický humor má nesmazatelně lampasácký charakter. Uspořádají například „simulovaný hokejový zápas mezi symbolickými týmy ČSSD a ODS.“ Tým ČSSD budou samé jedničky, odéesácký třicítky až devadesátky, v brance bude Cikrt (duchaplné), Topolánek coby gumák na střídačce. „Sportovní terminologií chceme znázornit politický konflikt“, tvrdí politruk Tvrdík. Zdá se, že ČSSD má o sportovním duchu a sportovním zápolení dost zvláštní představy. Sport nespočívá v vtom, že hrají šikovní versus nemehla nebo chytří versus blbí. Nýbrž že boj probíhá v rámci pravidel, zaručujících rovnost šancí. Lepší vyhrává, poražený není zadupán do země. Obraz sportovního utkání, které hodlá carstvo ČSSD předvést pro pobavení svých opričniků má výrazně bolševické rysy.

Reportér MfD Gazík si vyřizuje účty s českými „sebemrskači“. Usvědčují je ze lži slova jakéhosi SS-Hauptsturmführera, který za války chválil zmužilost odbojářů. Sebemrskači je obvyklé české označení pro ty, co si dovolují kritizovat některé výrazné prasárny, kterých jsme se v minulosti dopustili. „Sebemrskačům“ se jednak přišije, že říkají věci, které neříkají, aby s nimi byla lehčí práce (např. že bolestínsky žehrají, že Češi nikdy nebojovali, že vždy sklonili před okupanty hlavy a že tudíž nemají hrdiny) a pak je bijí po hlavě hrdiny odboje. Jenže hrdinové odboje jsou jedna věc a např. hromadní vrazi z období bezprostředně po konci války a jejich političtí hybatelé věc druhá. O těch prvních se mluví pořád dokola, mluvit o těch druhých je sebemrskačství.

Vláda má zjevný problém s využíváním jaderné energie. Musela kdysi v programovém prohlášení udělat jakýsi ústupek zelenému fundamentalismu. Je zjevné, že zelený odpor k jaderné energii je nesmysl, navíc že je to ekonomicky i politicky pro ČR sebevražedné. V této věci se ODS a ČSSD shodne. ČSSD se ale nechce s ODS dohodnout, nýbrž nastolením koaličně choulostivého tématu koalici rozbít. „Radikální“ křídlo Strany Zelených bude teď tlačit na to, aby zelení byli ve věci odporu k „jádru“ co nejneústupnější. Až se zeleným pseudofundamentalistům a Paroubkově ČSSD podaří koalici rozbít, vytvoří společnou vládu a na postoji k jaderné energii se hravě dohodnou.

Dnes už není důležité, zda byl Lech Walesa agentem polské Státní bezpečnosti, píše Luboš Palata v Lidových novinách. Když se ukáže, že někdo byl agentem gestapa, je to důležité, i když mu je dnes devadesát pět let. Je zjevné, že být agentem StB není pro veřejnost zdaleka takové provinění jako být agentem gestapa. Já si to ale nemyslím. Platí, že být agentem se nemá, a z toho hlediska je obojí podobně, ne-li stejně hnusné. Rozdíl v podstatě je minimální: jeden sloužil Třetí říši, druhý Třetímu Římu.

Václav Havel dostal geniální nápad a svěřil se s ním účastníkům česko- francouzské konference o EU. Evropská unie je prý hmotařská, technokratická a v podstatě marxistická. Devadesát procent debat o evropském sjednocování se týká formalit, jako jsou cla a kvóty. Chybí jí duchovní rozměr. Bylo by třeba vytvořit pro EU nějaké náboženství, přesněji řečeno sestavit komisi intelektuálů, nejlépe v čele s Havlem, která pro ni napíše Evangelium. Pak by se začala budovat církev Moudrých a stavět všude po Evropě chrámy. Pokud se to odhlasuje, bude nové náboženství (samozřejmě přísně multikulturní) povinné, stejně jako kouření bude už brzo zakázané. Problém bude jen s těmi, kteří na rozdíl od Havla už nějaké náboženství mají. V normálních zemích jich není zase až tak málo jako u nás. Co s nimi? Vylikvidovat?

Na Hlubokou si pozvali příslušníky české menšiny, žijící na území srbského Banátu. Že jsou to Češi, se pozná podle toho, co říkají: „Celou světskou politiku dnes řídí Spojené státy. A malé státy jako Česko s tím těžko mohou něco dělat. Taky do uznání Kosova vás nahnali Američani. Co jste mohli dělat? Je to jako s tím radarem.“ Ve skutečnosti je samozřejmé, že silnější a větší státy mají víc možností než menší a slabší, což neznamená, že menší a slabší nemohou nic, nýbrž že se musí smířit s tím, že mohou méně než větší a silnější, což je normální. Nic nemohou jen ruské kolonie. A radar potřebujeme, je v našem zájmu, a když ho z blbosti nebudeme chtít, prostě nebude. Paroubkovi ani Filipovi Američané radar nevnutí a ani vnucovat nebudou.

Ústavní soud, jak se dalo čekat, neshledal manipulační poplatky ve zdravotnictví neústavními. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Čtvrtek 29. května: Těsné rozhodnutí Ústavního soudu ve věci manipulačních poplatků ve zdravotnictví komentoval poslanec ČSSD Křeček slovy: „Ve sněmovně je taková většina legitimní, ale u Ústavního soudu je to tragédie.“ Jak to? Vždyť ve sněmovně je podle toho, co velmi často říká pan Paroubek, jakákoli většina, která se prosadí proti ČSSD, bytostně nelegitimní.

Podle průzkumu CVVM zvyšují sociální demokraté svůj náskok před ODS. Tím se jen potvrzuje výhodná situace ČSSD: může si vybrat, s kým udělá koalici, a koaliční partnery pak vydírat hrozbou vystřídání. Takovou výhodu zatím po listopadu 1989 nikdo neměl. Tématu se týká naše dnešní glosa. Předseda KSČM se projevil jako jakýsi pozdní chartista, protože se v rozhovoru pro Právo rezolutně přihlásil k mezinárodnímu paktu o lidských právech z roku 1966 a k paktu o sociálních právech z roku 1976 (na oba dokumenty, respektive na jejich ratifikaci bolševickým Československem, se odvolávala Charta77). Pan Filip, jak se zdá, propásl tu pravou chvíli, byla v lednu 1977.

Poslanec Tlustý a jeho dva druhové (neříká se jim přeběhlíci, nýbrž rebelové, situace na pravici je složitá a nepřehledná) se zjevně rozhodli, že vládu položí. Chtějí debatu o vyrovnání s církvemi přesunout na září t.r., tedy do doby, kdy už bude v plném proudu předvolební kampaň. Dovedu si představit, co by získali, kdyby se Topolánek teď, jak se lidově říká „podělal“ a učinil jim tváří v tvář této hrozbě nějaké citelné ústupky. Nedovedu si představit, co by získali, kdyby to Topolánek neudělal. Řekl bych tedy, že blafují.

Václav Klaus navštívil USA a své cesty využil k tomu, že podrobil drtivé kritice všechny tři relevantní prezidenské kandidáty, Obamu, Clintonovou i McCaina. A to proto, že berou příliš vážně globální oteplování. České politické hvězdy vnesly na mezinárodní scénu dvojí druh šaškování: nejprve Václav Havel jako pěvec líbivých sentimentálních árií, na jejichž produkci západní politici většinou nemají čas, protože se musí zabývat otravnými praktickými záležitostmi (tedy něco jako božský Nisnardi ze hry V+W Slaměný klobouk, ovšem v oboru humanity), nyní Václav Klaus jako ponurý a zarytý náboženský kritik hlavního nebezpečí, které hrozí zeměkouli: totiž víry v globální oteplování. Jde o dvě stejně nedůstojné a stejně irelevantní kýčovité pózy. Jeden simuluje víru, druhý kritiku.

Do debaty o jmenování či spíše nejmenování justičního čekatele Langra soudcem zasáhla v LN konečně osoba nezaujatá, nestranná a tudíž povolaná vnést do případu jasno: totiž prezidentův mluvčí Petr Hájek. Malinko si upravil fakta (odvolává se na zákon, podle něhož nemůže být soudcem člověk mladší něž 30 let, a zapomněl zmínit, že zákon rovněž stanoví výjimku pro ty, kteří už byli soudními čekateli v době, kdy vstoupil v platnost). Klaus Langra jmenovat mohl, a samozřejmě taky nemusel, a Nejvyšší správní soud k jeho kasační stížnosti uvedl jenom to (v souladu se soudy, které o tom rozhodovaly předtím), že k nejmenování musí mít prezident zákonný důvod, musí ho sdělit, a že rozhodnout, zda jmenuje nebo nejmenuje, musí v rozumné lhůtě, a ne až naprší a uschne. Srovnávat jmenování soudců se jmenováním premiéra je demagogie(v druhém případě se vybírá jediný z mnoha a hledá se důvod, proč toho jediného jmenovat, ne proč některé z mnohých nejmenovat), a příklad s udílením milosti je zvlášť legrační, protože jmenování soudce není milost jeho velebnosti, i když se Klaus velmi snaží, aby to tak vypadalo. Taky hrozba soudcokracií je hloupá demagogie, nic takového nemůže existovat, na rozdíl od autokracie, která ve světě byla a leckde dosud je běžná a kterou bychom tu měli už dávno, kdyby Klaus kdysi nebyl vymezoval prezidentské pravomoci na míru svému konkurentu Havlovi. I tak jsou ovšem příliš široké.

Schůzka ministra Schwarzenberga s hladovkáři Tomášem a Bednářem skončila, jak se dalo čekat, bezvýsledně. Vzbudila jen dojem, že vláda je díky hladovce v úzkých, a dodala oběma pánům na vážnosti a důležitosti, které jim nenáležejí. Jiří Paroubek hladovkáře vyzval, aby hladovku ukončili, protože každý idealismus má své meze a když je ve hře zdraví, jdou žerty stranou. Oni prý o jeho výzvě vážně uvažují. Tu je třeba jasné říci: pokud přestanou, vznikne samo sebou se nabízející podezření, že jde o smluvenou komedii. Proto je třeba naopak na hladovkáře důrazně naléhat, aby pokračovali: pokud chtějí protestovat, ale jen do té doby, než budou muset něco obětovat, nelze je brát vůbec vážně: zachovají se jako kašpaři.

Pátek 30. května: podle Práva se soustava státních zastupitelství zmítá jakýmsi vnitřním neklidem, způsobeným nespokojeností osazenstva s nynějšími vedoucími pracovníky v čele s nejvyšší státní zástupkyní Veseckou. Lidé jsou překládáni na místa pro ně nevhodná, údajně v souvislosti s jejich angažmá v případu Čunek. Jiní prý sami odcházejí. Informace o údajném pozadí změn jsou poněkud relativizovány tím, že je za nimi náš důvěrný známý, totiž „důvěryhodný zdroj, který si nepřeje být jmenován“. Kdo si nepřeje být jmenován, nezaslouží si, aby se mu moc věřilo. Na nezasvěceného pozorovatele zvnějšku to celé ovšem dělá tristní dojem: vypadá to, jako kdyby za osm let sociálně demokratických vlád byly tyto orgány obsazeny kádrově věrnými osobami, a teď probíhala výměna, samozřejmě zase za jiné kádrově věrné osoby. Politicky neutrálního státního aparátu se v tomhle Kocourkově asi hned tak nedočkáme.

Protiradaroví aktivisté Tamáš a Bauer šestnáct dní protestně nepapají a jsou středem všeobecného zájmu. Přijal je ministr zahraničí a navštívil je Jiří Paroubek (na sociálně demokratického bonvivána a někdejšího manažera Restaurací a Jídelen zjevně dělá šestnáctidenní půst velký dojem, v někdejších RaJ byli k následnému půstu občas nepřímo vedeni strávníci, nikoli ovšem personál) a přemlouval je, že už trpěli dost a je čas se našťouchnout. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V Praze probíhají už několik týdnů zuřivé spory mezi magistrátem a divadly o finanční podporu. Neměl jsem dosavad chuť se k té věci vyjadřovat, jsem totiž přesvědčený, že opravdový, vynikající umělec nemůže počítat s tím, že dostane podporu od nějaké státní nebo municipální instituce. Taky nemůže počítat s tím, že mu budou při zasedání městského zastupitelstva dělat reklamu zjednaní lobbyisté na galerii. Nemůže počítat s ničím. Je zajímavé, že opravdoví umělci a opravdové umění přesto pořád existuje, to je optimistické zjištění. Jistě, divadlo (na rozdíl od třeba poezie) se bez peněz dělat nedá. Zároveň neexistují spolehlivá kritéria, co si peníze zaslouží a co ne (samozřejmě kromě toho, že když chce dotace někdo, kdo je schopný si na sebe s přehledem vydělat, je to vlastně drzost). Nelíbí se mi dvě věci: jednak v LN vytýká šifra kož radnímu Richterovi, že má rád drahé věci a luxus. Kurva jedna zbohatlická. Ten, kdo rozhoduje o kultuře má chodit v žíněném rouše a potravu si opatřovat vybíráním odpadkových košů. Je zajímavé, jak se u nás bolševismus uchytil, když chcete někoho kompromitovat, prohlásíte, že má moc prachů. Je to podobné, jako když na opačném konci politického spektra v Právu píší, že církvím sluší chudoba. K těmto řádkům mne vlastně inspirovala jen drzost kraválistů na magistrátu: zvonili klíči, volali už je to tady, demisi, a zpívali jakousi pitomou píseň, v níž se mj. praví „prezidente, hned ho vyžeň“. Zdá se, že je to jedna parta se Štěchovými kvasiodboráři. Zastupitelstvo bylo zvoleno v řádných demokratických volbách, volili je normální lidé, a pár řvounů jim může tak nanejvýš trochu zkomplikovat život. Jejich legitimita je nulová, a to i ve srovnání s listopadovými demonstracemi z roku 1989, jichž se drze dovolávají.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu, že to nejdůležitější, co vyplynulo z posledního jednání Ústavního soudu o ústavnosti manipulačních poplatků, je fakt, že Ústavní soud je rozdělen a je ve sporu ohledně samotné ústavnosti svého rozhodnutí a že je tak ve své autoritě otřesena poslední instituce, kterou bylo doposud zvykem brát vážně, přičemž se vlastně zpochybnila sama. Má úplně pravdu, tuhle zásadní věc jsem opomenul.

Sdružení dárců krve České republiky vyzvalo své členy, aby na protest proti zdravotnické reformě přestali dávat krev. O jak reprezentativní organizaci jde, není jasné, zato je zcela jasné, že výzva je na první pohled obludná drzost, srovnatelná s někdejším tvrzením dr. Ratha, že stávka musí pacienta bolet. Možná ale, že si jen nějaká podružná regionální organizace dělá tímhle způsobem, lacinou reklamu.

Jiří Paroubek se chystá napsat americké ministryni zahraničí po způsobu záporožských kozáků opovědný list, v němž jí důrazně upozorní, že těsně před prezidentskými volbami nemá žádný mandát na to, aby podepisovala tak závažnou dohodu, jako je česko-americká smlouva o radarové základně. To je povzbudivé. Doposud rozhodoval pan Paroubek jenom o tom, kdo má nebo spíš nemá dostatečnou legitimitu v České republice. Nyní se jeho kompetence zjevně rozšířily na celou zeměkouli.
K chystanému dopisu americké ministryni zahraničí jsme získali tuto důvěrnou informaci.

„Pokud bude radar v Česku umístěn pouze na bilaterálním základě, Česká republika do toho nebude moci zasahovat“, píše v LN vedoucí zahraničně politické sekce SZ Čejka. To by samozřejmě platilo, avšak jen tenkrát, kdyby byl radar umístěn na základě bilaterální dohody mezi USA a Putinovým Ruskem. Naopak, pokud základ bude „multilaterální“ a budou nám do toho jako další účastníci kecat Rakušané, Španělé, Fico, Guido Westerwelle(a Putin samozřejmě taky, v rámci politiky mnoha azimutů), je s námi konec.

Sobota 31. května: Miloš Zeman, který již několikrát odešel definitivně z politiky, má zase roupy. Jeho stoupenci zakládají občanské sdružení „Klub přátel Miloše Zemana“ s cílem představit jeho názory a dosáhnout toho, „aby se politika opět stala věcí veřejnou a ne jenom záležitostí úzkých skupin“ (originální nápad). Zeman je s iniciativou srozuměn, koordinátorem a zároveň mluvčím sdružení má být Miroslav Grégr. S tím Zeman velkou díru do světa neudělá, má ovšem samozřejmě někde v pozadí k dispozici šikovného manažera a pleticháře Šloufa. Jenže návrat Miloše Zemana do politiky je nadlidský úkol: Miloš Zeman připomíná pasažéra expresu, který z něho vystoupil v České Třebové, nechal ho ujet, a očekává, že až si toho osazenstvo všimne, přinutí mašinfýru zacouvat zpátky. Expres je teď už někde Saarbrückenu a zacouvání do České Třebové víc než nepravděpodobné.

Programová konference ČSSD v Pardubicích se nese, jak se dalo očekávat, v bojovném duchu. Volby budou referendem o nedůvěře ODS, které jde jenom o moc. ČSSD proti tomu staví „Program naděje“. Nynější politická situace je prý vládou jedné strany (Paroubek zjevně lidovce a zelené jaksi vypustil, čeká, že si z nich přinejmenším něco ukousne). Na konferenci promluvil někdejší Klausův protikandidát na funkci prezidenta Švejnar, jeho projev byl natolik pozoruhodný, že se k němu ještě vrátíme. Zdá se totiž, že se vžil do role „stínového prezidenta“, jenže ho do ní nikdo nenominoval, Ani ČSSD (tedy aspoň zatím). Jinak se Paroubek snaží, ve svém politickém zápase pracuje metodou „urvi co kde můžeš“. Teď si pozval architekta Kaplického, a slíbil mu, že až se dostane k moci, postaví jeho blob. Protože zjistil, že mají s Kaplickým podobné názory, jmenoval ho na místě svým osobním konzultantem (což se například v operetách stává velmi často). A zároveň vyhlásil jakýsi Kulturkampf: „Já jsem se neodvažoval do těch věcí vstoupit, ale když vidím takovou glajchšaltaci české kultury, ke které dochází v posledních týdnech, tak jsem do toho vstoupit musel.“ Exnáměstek RaJ v čele kulturní revoluce, to tu ještě nebylo. Pro spravedlnost třeba dodat, že ke Kaplickému se chovali nepochopitelně arogantním způsobem, případ zpolitizoval svými stupidními řečmi prezident Klaus, pražský primátor a místopředseda ODS se mu okamžitě přizpůsobil, Topolánek si nad tím umyl ruce a vláda to vyřešila nakonec jednoduše: na stavbu nejsou peníze. Paroubek jen využívá jejich chyby.

Ministr Pospíšil se postavil za nejvyšší státní zástupkyni Veseckou ve věci pěti přeložených moravských státních zástupců. Také to, co se děje na státních zastupitelstvích, přestává být pomalu uchopitelné normálním rozumem, vypadá to, že případ Čunek, respektive jeho dozvuky budou vládu pronásledovat a trápit až do jejího konce (pak udělá Paroubek s Čunkem koalici).

Exministryně Kuchtová navštívila aktivisty Greenpeace, kteří bez povolení okupují místo ve vojenském prostoru, kde má stát americký radar. A prohlásila: „Jejich cíl svým významem daleko převyšuje fakt, že došlo k porušení několika paragrafů.“ To je správné: když jde o vznešený cíl, na paragrafy se nekouká. V příští Paroubkově vládě bude tato osoba určitě ministryní spravedlnosti. Má k tomu, jak se to jeví, základní předpopklady a s komunistickou podporou nebudou mít problém, ta zásada je vlastně jejich.

Pavel Kohout píše v Právu o „Pražském jaru“. Protestuje proti tvrzení, že „obrodný proces“ byl pouhým bojem komunistů o koryta. Upřímně řečeno, s tímto názorem jsem se nesetkal a pan Kohout si jím situaci ulehčuje: samozřejmě, že to „mysleli upřímně“, ale chtěli toho ze (své) minulosti zachránit příliš mnoho, jejich kritika byla polovičatá, dělali si nesmyslné iluze, které jsou cítit i z Kohoutova článku („Když povstání v NDR, Polsku a Maďarsku předvedla s krvavou názorností neúčinnost barikád“ – povstání vypukla ze zoufalství, nebyl to žádný předem pojatý plán, na maďarské revoluci to je vidět velmi výrazně, a na Rusy působilo zrušení cenzury úplně podobně jako barikáda, a to právem, ohrožovalo jejich panství stejně). Ze všech těchto důvodů pak velmi svízelnou situaci po ruské invazi vůbec nezvládli. Třeba nebylo možné nepriohrát, ale mohlo se to stát se ctí. Řeči o „mafiánské podobě kapitalismu, opět ohrožující mladou demokracii“ navíc nabuzují dojem, že pan Kohout se chystá o pozdní, leč důkladný návrat do mladých let.

Václav Klaus se v rozhovoru pro The Washington Times vyjádřil k tomu, jak Rusové odmítají radarovou základnu. Upozornil ruskou stranu poměrně důrazně, že je to naše věc, že jim do toho nic není a že navíc (o čemž trochu pochybuji) jejich tlak u nás získává radaru stoupence. Není vyloučeno, že kamarád Putin teď bude chtít, aby mu český prezident vrátit Puškinovu cenu. Zřejmě ve snaze toto nebezpečí poněkud zmírnit Klaus zároveň kritizoval postup USA a EU ve věci Kosova. Prohlásil: „Kdyby do Československa přijeli zmocněnci USA a EU, aby nám říkali, jak se máme rozdělit, pak by se střílelo.“ Problém je, že v Kosovu se napřed střílelo, a to pořádně, a teprve potom tam přijeli „zmocněnci USA a EU“. To, co pan prezident říká, je mimořádně nestydatá demagogie.

Do předvolební kampaně ČSSD se v Lidových novinách otevřeně zapojil Václav Havel. Ve svém článku se ujímá divadelníků proti magistrátu, dělá totéž, co Paroubek s blobem, jenže ve věci daleko míň přehledné, a uzavírá: „Nenapadá mne nic lepšího než doporučit Pražanům, aby v blížících se volbách nevolili stranu, která už tak dlouho Praze vládne a která už tolik nedobrého dopustila, pokud se na tom přímo osobními zájmy svých pražských předáků nepodílela.“ Je pozoruhodné, s jakou jistotou si ten člověk dokáže ze všech variant, které má k dispozici, vybrat vždycky tu nejhorší. K problému se vrátíme. (Havlovo doporučení se může vztahovat jen na senátní volby, do městského zastupitelstva se bude volit až za dva roky).