Odvážnému štěstí přeje

Jedno je třeba premiéru Topolánkovi uznat: k problémům se většinou staví čelně. Bez ohledu na vratké postavení své vlády, na nálady ve veřejnosti a na své oponenty, kteří se na těch náladách, jak to u oponentů bývá, s chutí vezou.

Vláda neočekávaně uznala samostatnost Kosova a schválila první smlouvu o radarové základně. Vyvolalo to zuřivost nejen u zaskočené opozice, ale i mezi těmi, co v koalici do opozičních trád šilhají, protože tam cítí „hlas lidu“. Při hlasování o uznání Kosova se zdrželi všichni lidovečtí ministři, při hlasování o Kosovu zase zelený ministr Liška. Jedině on si tak vysloužil jakési pochopení v řadách zelené vnitřní opozice, která už zjevně ladí noty s ČSSD (má s ní prakticky shodná stanoviska nejen v těchto dvou věcech, ale i v otázce zdravotní reformy). Pan poslanec Tlustý se dosud neozval, třeba to udělá později.

Topolánek se údajně zatím nechystá vyměnit ani ministra Julínka, ačkoli na něho už tlačí nejen odborářská a rathovská lobby, která organizuje kravály před Úřadem vlády a chystá se na celostátní stávku, ale údajně i někteří činovníci ODS.

Je to jakási zkouška nervů. Pozoruhodné přitom je, že podle nového průzkumu agentury STEM popularita vlády a spokojenost s politikou od dubna do května vzrostla: nijak dramaticky, ovšem, ale o 4%, tj. o víc, než co by se dalo svést na statistickou chybu. Vysvětlení „lidé si zvykli“ není přesvědčivé, kvůli tomu, že si zvyknu, nestanu se ještě spokojenějším. Spíš aspoň někomu dochází, že hysterická protivládní kampaň opozice není věcná a panika a populistické uhýbání v řadách koalice není na místě.

Nechci premiérovi a vládě mazat med kolem huby, to, o čem je řeč, jsou jakési signály politiky odvážnější, než na jakou jsme si tu po listopadu zvykli, a nedalo by moc velkou práci to všechno zkazit. Proto je třeba říci: vláda je v obtížné situaci, může velmi snadno prohrát. Prohrát nemusí být nutně ostuda a hanba, záleží na tom, jak se prohraje. Špatná prohra je taková, když se k ní dopracujeme tím, že zradíme své přesvědčení a začneme dělat shnilé kompromisy. Což je cesta do porážky, z níž pak už žádná další nevede.

Pokud tato vláda padne, dostane se k moci taková, jaká tu po listopadu 1989 ještě nebyla. Je proto krajně důležité, aby tu v tu chvíli byla taky silná, jednotná a akceschopná opozice, a ne jen blátivá černá díra, kterou si poražená koalice sama vyhloubila svým defétismem.

lidovky.cz 23. května 2008