Psancům se nechce vzhůru

Opozice je v posledních týdnech úspěšná. Daří se jí líčit vládu v nejhorším světle, což jí vláda nijak důrazně nekomplikuje (stojí na přeběhlících a psychicky labilní premiér se dá velmi snadno vyprovokovat k nepříčetným reakcím, čehož opozice s chutí využívá). Dvě hlavní vládní iniciativy, reforma veřejných financí a výrazná prozápadní zahraniční politika, mohou snadno skončit v písku: první už naboural Ústavní soud, druhá se topí v koaličních rozporech. To, že si vláda stanoví ambiciozní, v podstatě pozitivní, leč obtížně prosaditelné cíle, jí sice slouží ke cti, pokud však ztroskotá při jejich provádění, je to zlé. Neúspěšnost voliči neodpouštějí.

Opozice šikovně vyhmátla dvě témata, vzbuzující ve veřejnosti odpor: poplatky ve zdravotnictví (nikomu se nechce platit, když předtím nemusel) a radarovou základnu v Brdech (proč cizí vojáci, když nám nic nehrozí a můžeme být tedy „suverénní“).

V parlamentu je tedy vše pro opozici na dobré cestě, její preference stoupají, preference nepřítele klesají. Přesto je v opozičním táboře cítit jistá nespokojenost.

Tak například ČMKOS zahájila rozsáhlou billboardovou kampaň. Jedním z ústředních motivů jsou ústa zablokovaná kolíčky na prádlo a pod tím nápis „národ už zase drží…“ (rozuměj hubu). Je to pozoruhodný výraz frustrace. ČMKOS by nepochybně ráda podepřela opozici masovými projevy lidové nespokojenosti, které by se co do formy vyrovnaly únoru 1948, co do idejí, samozřejmě, ideálům francouzské revoluce. Bohužel to nějak nejde: ČMKOS je jen překabátěná ROH, v podstatě monopolní organizace, sloužící opět jako převodová páka straně (tentokrát ČSSD). Díky té kontinuitě se jí podařilo zachovat si mohutnou administrativu a zřejmě i jakési hmotné zázemí. Stinnou stránkou věci je, že si zároveň zachovala ve veřejnosti pověst, jíž se její předchůdkyně těšila v osmdesátých letech minulého století. Proto je schopna organizovat pro venkovany zábavné výlety do Prahy, jejichž jednou součástí je zhruba dvouhodinový vyrvál buď na Staroměstském náměstí, nebo, když se sejde míň lidí, před Úřadem vlády. Ale například generální stávka je pro papaláše z žižkovské kachlíkárny stejně obtížné sousto jako pro ROH z roku 1985. Cítí se odtržení od mas – a na vině jsou pochopitelně jako vždy masy: už zase drží hubu.

Podobnou frustraci zažívají i protitradarové iniciativy: zde je vazba na ČSSD slabší než řekněme zahraniční solidarita a diskrétní podpora komunistů. Základnu odmítá 70% lidí v ČR. Na nejapných šaškárnách, kterým se říká „happeningy“ a které se tak líbí panu Klvaňovi, se účastní pár stovek, maximálně dva – tři tisíce lidí. Kde je těch zatracených sedmdesát procent?

Zřejmě je rétorika tohoto pestrého společenství (od ČSSD po Proti základně) natolik sugestivní, že jí sami podlehli: lid (jak říkával kdysi Miroslav Sládek) nažene vládu do Vltavy. A lid nic.

Důvody „apatie“ jsou nasnadě: při májových demonstracích (doména levice a komunistických extrémistů) se sešlo 2000 komunistů a asi polovina sociálních demokratů. Srovnejte to prosím s páteční novinovou zprávou „Na Ladronce se sešlo skoro tisíc čarodějnic“. Členská základna politických stran je nízká a dramaticky klesá i u těch, které zdědily členy ze starého režimu: zde především řádí nemilosrdnou rukou zubatá. Všechny jsou na tom podobně jako církve, kterými (kromě lidovců, ovšem) tak hluboce opovrhují. A jejich autorita ve společnosti tomu odpovídá – viz poslední průzkum CVVM. S tímto ansámblem se těžko dělá revoluce, byť i jen sametová.

Naproti tomu lid není nadšen, že musí platit něco, co předtím neplatil, a že tu budou cizí vojáci, když ho všichni kompetentní počínaje prezidentem přesvědčují, že mu nic nehrozí. Hluboký sociální smír, jaký v naší zemi existuje, to ovšem ani trochu neohrožuje. „Již vzhůru, psanci této země“. Jenže údajné Jobovy zvěsti, s nimiž přichází opozice, nejsou té povahy, aby psance zvedly od dobrého rozjedeného oběda.

Že hysterická kampaň levice a přidružených ve veřejnosti nemá žádaný ohlas, je jen slabá útěcha: ve volbách nejspíš zabere, protože ve volbách stojí občan před pultem, kde je jen zboží s nevábnou reklamou, a něco si přece vybrat musí. Jenže pak to budou mít Paroubek s Filipem stejně těžké, jako to má teď Topolánek.

Lidové noviny 5. května 2008