Něco snižování a hanobení dr. E. Beneše

V Kožlanech, rodišti druhého čs. prezidenta dr. Edvarda Beneše, mu o víkendu vztyčili pomník. Stalo se tak u příležitosti nadcházejícího 124. výročí jeho narození. Na tom samotném není nic mimořádného, občané městečka vzpomínají svého slavného rodáka. Pomník financovali zčásti svépomocí, zřejmě proto je kopií už existující sochy před Černínským palácem. Je to šťastný nápad: socha je normalizovaná, osvědčená a různými bojovníky schválená, takže může, jak si někteří stařečtí politikovi příznivci představují, v této podobě ozdobit všechna česká města. Půjde to rychle a bude to levné.

Pozoruhodnější je, že se oslavy zúčastnil i prezident Klaus a pronesl tam projev. Klausovy sympatie k Benešovi jsou zjevné, cítí se být jeho pokračovatelem. Nakolik právem, ukáže budoucnost.

Podstata Klausova hodnocení Beneše zní: „Spor o jeho osobu není sporem pouze o historii, ale je sporem o přítomnost a budoucnost našeho národa.“ Není prý nic snadnějšího a pochybnějšího než kritizovat jeho kroky bez přihlédnutí ke kontextu dějů, k atmosféře a reálným možnostem doby. Je to kritika nesmírně laciná. Beneš je pro nás, stejně jako byl pro své současníky, symbolem demokracie a národní samostatnosti. A bojový závěr: „Nesmíme dopustit, aby jeho památka a odkaz byly snižovány a hanobeny.“ Pokud jde o projev, zdá se tedy Václav Klaus být nástupcem jiného československého prezidenta, Antonína Novotného (ten takto nemluvil o Benešovi, ale obecně o „socialismu“; forma však byla stejná). „Nepřipustíme a zatočíme!“

Možnosti nepřipustit a zatočit měl Novotný ovšem malé, režim se mu hroutil. Ve snaze otestovat, jaké jsou ve srovnání s ním možnosti Václava Klause, stručně shrnu svůj názor na E. Beneše. Byl to obratný politický intrikán bez velkých skrupulí, pomohl Masarykovi vytvořit pro české národní společenství, vystresované obavami o vytvoření a udržení samostatné státní existence, ideální výchozí podmínky. Cena, kterou jsme za to zaplatili, byla vysoká: stát byl vnitřně tragicky rozdělený a nestabilní, v konfliktu skoro se všemi svými sousedy, existenčně odkázaný na pomoc Británie a hlavně Francie. Když se ho jeho spojenci v roce 1938 cynicky zřekli, stal se snadnou kořistí Hitlerova Německa. Za války se Beneš orientoval na Stalinovo rudé impérium s představou, že ČSR bude mezi Západem a bolševickým Ruskem „zprostředkovávat“. Stalin ho nejprve odměnil podporou při „radikálním a tvrdém vyřešení národností otázky“ (proběhlo mimořádně ohavnou a zbabělou cestou). Pak ho, jak tvrdil Beneš před smrtí, „podvedl“. Proboha, co čekal jiného!

Proč nestavět pomníky Benešovi, když se stavějí Háchovi. Oba byli na sklonku svého života bezmocní chudáci. Rozdíl je jen v tom, že Beneš o tom dlouho nevěděl.

lidovky.cz 26. května 2008