Tamáši a Bauere, vydržte!

Pánové Tamáš a Bauer, odpůrci plánů na zřízení americké radarové základny, drží už od 13. května hladovku na podporu svých požadavků. Zatím zaznamenali dílčí úspěchy: přijal je ministr zahraničí, sice se s nimi neshodl a nic jim neslíbil, ale dodal jim váhu. A navštívil je předseda ČSSD Paroubek, aby jim vyjádřil své uznání a zároveň je jménem ČSSD poprosil, aby s hladovkou přestali.

Hladovka jako nástroj politického boje je zbraň v posledních dvou stoletích hojně a občas i úspěšně užívaná. Zabírá ovšem jen za určitých okolností: nemělo např. smysl držet hladovku v Buchenwaldu nebo za hladomoru na Ukrajině, protože by si toho tam nikdo nevšiml. Hladovět má smysl jen uprostřed dobře vykrmených lidí. Jen tam je šance, že nažraná veřejnost výkon hladovějících ocení. A za druhé, je nepraktické hladovět, když vašim trýznitelům nejde o nic jiného než o to, vás co nejrychleji oddělat: hladovka se např. stala osudnou jednomu z představitelům maďarské revoluce Gézovi Losonczymu, kterého kádárovské orgány v komunistickém vězení pod záminkou umělé výživy zavraždily. V tom směru je akce pánů Tamáše a Bauera pozitivní, dokazuje nám, byť i nepřímo, v jak civilizovaném prostředí zatím žijeme.

Jiří Paroubek se obrátil na hladovějící s úpěnlivou výzvou: „pánové, už jste pro věc udělali dost, bylo by dobré vrátit se k dobrému jídlu… I idealismus má své hranice. Národ není připraven na podobné oběti.“ Že to pan Paroubek myslí zcela upřímně, nelze pochybovat: nejen že má tu smůlu, že vypadá jako reklama na kostelecké uzeniny (za což samozřejmě nemůže), ale navíc je na představu hladovění zjevně opravdu citlivý. Obávám se však, že svou výzvou nadělá víc škody než užitku.

Hladovka nemá to kouzlo, že by z darebáctví nebo blbiny dělala správnou věc. Řada teroristů z RAF a IRA v důsledku hladovky (ve vězení, v situaci, kdy neměli už co ztratit) zemřela, aniž by se terorismus stal jen o chlup hezčím. Hladovka jen dokazuje, a to nelze podceňovat, že dotyčný svou ideu bere vážně: ve zmíněných případech dokonce smrtelně vážně.

Tím chci říci, že držet hladovku jen do určitého množství bilirubinu v krvi a pak ji vzdát, vzbuzuje pochybnosti o úmyslech hladovějícího. Když už se někdo k takové brutální formě protestu odhodlal, a pak zůstane někde vprostředku, jako málo sytý mezi sytými, koleduje si o nevábný titul kašpara.

lidovky.cz 30. května 2008