Co týden dal

Pondělí 1. listopadu: Premiér Nečas je znepokojen výsledky „státních maturit“ na zkoušku (třetina účastníků propadla). K samotnému problému tátních maturit se nechci vyjadřovat, nemám na něj „silný názor“, neměl jsem ani čas si zveřejněné části testů podrobně odzkoušet, na první pohled mi nepřipadaly moc těžké. Výsledky „zkušebních“ maturit by se ale neměly brát příliš vážně, obávám se, že moc vážně je nabrali ani „maturanti“, ne snad, že by je třetina chtěla sabotovat, ale věděli, že z toho se nestřílí a nijak zvlášť se jistě nepřipravovali (samozřejmě, připravit se na test je těžké, ale i tady snad příprava hraje nějakou roli).

Doc. Dr. Heger vzal příliš vážně svou roli ministra zdravotnictví ve vládě s vedoucí rolí ODS a najmenoval, jak bylo dříve zvykem, deset nových členů z třicetičlenné správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny. Bylo mu však posléze povoleno jenom sedm, zbývající tři jmenuje vláda „ze zbývajících členů koalice“. Pan ministr, jak zjevno, bere svůj úřad příliš vážně. Ještě předtím neúplná rada zvolila za předsedu Marka Šnajdra, představitele „zbývajících členů koalice“, v tomto případě ODS (zastává to místo – a zastával místo náměstka ministra zdravotnictví - už nějakou dobu). Podobně si chtěl vyskakovat ministr zahraničí, když se nikoli snad za jeho zády, ale nad jeho hlavou domlouvali prezident s premiérem o českém postupu na summitu EU v Bruselu. Nakonec mu bylo vysvětleno (premiérem Nečasem, není jasné, zda jen tlumočil názor Nejvyššího, nebo svůj), že mu do toho nic není, a ministr to vysvětlení, jak se zdá, přijal. Tuto druhou věc, totiž jednání premiéra a prezidenta na Hradě bez Schwarzenberga, jsme v Událostech (23. října) nejen ihned zaregistrovali, ale dokonce předpověděli ministrovu reakci (jak se můžete přesvědčit v našem archivu). Toho, do čeho ministru zahraničí něco je a do čeho mu naopak nic není, se týká naše dnešní glosa.

Kolem našich silnic zbývá po komunálních a senátních volbách spousta billboardů. Některé, zřejmě z antipropagační dílny ČSSD (vedení strany zelených a v pozadí zlotřilý Kalousek coby dinosaurus) mi už dlouho pijí krev svou blbostí. Možná, že jsou tak pitomé schválně, kdysi mi nějaký odborník na reklamu vysvětloval, že reklama musí být stupidní, jinak si člověk zapamatuje story, ale zapomene, co story propaguje, s hanbou jsem si pak na své vlastní zkušenosti uvědomil, že to tak opravdu je. Jiný odborník na reklamu dnes v Lidových novinách upozorňuje, že čím zapadlejší billboard, tím déle na něm politik vydrží, protože reklama se přelepuje jen další reklamou a o zapadlé reklamní plochy není zájem. S hrůzou si představuji, až za deset let, pokud tu ještě budu a budu pohyblivý, což je krajně nepravděpodobné, narazím na nějaké opuštěné mýtince hluboko v lese na deset let starý billboard s Jiřím Paroubkem, nebo dokonce dvacet let starý billboard s Petrem Pithartem. Bude to strašidelné, jako když se v té Bradburyho povídce vynoří před majákem na pobřeží předpotopní ještěr.

Pan Palata má mimořádný talent urážet naše sousedy. O Slovácích např. v dnešních LN píše: „Díky Masarykovi, díky Čechům, se Slovensko stalo po dvaceti letech skutečně slovenské. A i díky vzpomínkám na první republiku je dnes demokratické.“ Ve skutečnosti Slovensko se stalo slovenské a je dnes demokratické díky Slovákům. Kdyby nechtěli a nesnažili se, zmohli by Češi a Masaryk prd. A určitě to Masaryk nedělal proto, aby se tím mohl dnes pan Palata chvástat. Pokud jde o pana Palatu, je tu ovšem jedna velká naděje. V dnešních LN se „Středoevropan“ věnuje arabským atentátníkům a neúspěšnému teroristickému útoku jemenské Al Kajdá. Tato organizace je nepochybně jiné povahy než Slovensko, Maďarsko, Polsko i sudetští Němci. A pokud jí pan Palata bude věnovat pozornost stejné povahy jako těm právě vyjmenovaným, je možné, že si pana Palaty všimne a budeme mít v Praze brzy jeho pomník. Bude to, řekl bych, přece jen snesitelnější než jeho články.

Pražský lídr ODS Bohuslav Svoboda oznámil, že s uzavřením koalice počká až na rozhodnutí soudu o stížnosti malých stran. Vypadá to logicky a lze tak získat čas a napínat potenciální partnery. Jinak je nepochybné, že stížnost je oprávněná, ale že soud sotva rozhodne tak, aby se musely volby opakovat (ostatně se tak prý v Praze už párkrát volilo). Soud musí rozhodnout do dvaceti dnů.

Jiří Paroubek si rozhořčeně stěžuje, že „sociální demokraté přehlížejí jeho vliv a zkušenosti“. Prohlásil, že se k němu strana chová jako rodina, která „schovává nerudného dědečka před návštěvou“. Příměr není zcela přesný, dal by se vymyslet trefnější z oboru fauny a flóry, byl by však žalovatelný. Zároveň uvedl, že je mediálně stále nejviditelnější tváří ČSSD, i když už nemá žádnou adekvátní funkci, a převálcoval i lídra Sobotku. Stejně před volbami pan Paroubek válcoval, válcoval (např. Nečase), až doválcoval. Podle své vlastní zkušenosti mohu konstatovat, že pan Paroubek je přesto podstatně, ale podstatně méně viditelný než byl před volbami do PS, a že mi to dělá moc dobře.

Úterý 2. listopadu: Ve vládní koalici to skřípe. Premiér Nečas dal najevo, že „je zděšen“ třetinou neuspěvších maturantů v „maturitách na zkoušku“. Ministr Dobeš si to těžko může vyložit jinak, než jako nesouhlas s rychlým zavedením těchto maturit, o něž se zasazuje (Nečasův postoj byl od počátku zdrženlivý). Jednání o koalici v Praze se zadrhlo, ODS se zatím nerozhodla, komu dá přednost (jak to, že ODS, která ve volbách nevyhrála, fakticky rozhoduje o tom, koho si zvolí za partnera, tj. jak mohli potenciální partneři připustit, aby taková pro ně nevýhodná situace vznikla? Způsobili si to sami tím, že prakticky předem vyloučili jednu z variant, tj. koalici TOP09 a ČSSD, lídr ČSSD v Praze Dienstbier ml. ji preferoval, ale byl ve vlastní straně odmítnut). Nakonec to vypadá, jako by jediné možné řešení byla skutečně velká koalice, TOP09 – ČSSD – ODS, v reálu asi nikdo nebude mít tu drzost něco podobného prosazovat, jenže ostatní narážejí na nepřekonatelné překážky). TOP09 vyzvala na tiskovce předsedu Nečase, aby se do věci vložil a aby jednání o koalici probíhala na nejvyšší stranické úrovni, předseda ODS to odmítl s tím, že vedení ODS se neplete do komunální politiky a že kdyby to TOP09 myslela vážně, nevzkazovala by mu to přes média. Problémům mezi koaličními stranami se věnuje naše dnešní glosa.

Podle průzkumu STEM 73% lidí pokládá za správné, když lidé vyjadřují svou nespokojenost demonstracemi, se stávkami souhlasí 62%. Tomu nerozumím, obojí je u nás zaručeno ústavně (Listinou základních práv a svobod) a zákony. A pokud jde o politické hodnocení, každý konkrétní akt se musí posuzovat zvlášť.

Velkou chválu politické iracionality pronesl v dnešních LN politolog Stanislav Balík: „Asi nenajdeme mnoho racionálních důvodů pro shromáždění v nádherném sále královského Hradu v den výročí vzniku již neexistujícího státního útvaru. Ale copak musíme všemu nalézat racionální zdůvodnění? Co bývá racionálního na dlouhých či krátkých pohřebních průvodech, ať již významného státníka či souseda z venkova? V těchto případech jde o udržování celku společnosti, jejích konvencí, zvyklostí, celého společenského řádu. Společnost bez společných svátků a rituálů se stává společností cizinců…“ Srovnání oslav 28. října s funusem není docela od věci, pohřbívat mrtvolu rok co rok vždy znovu má však poněkud morbidní charakter. Lidé, kteří by rádi manipulovali se společností, mají sklon bazírovat na iracionálních rituálech, které se mimořádně hodí k tomu, aby se jimi fakticky snižovala míra svobody ve státě. Pro mnoho lidí jsou rituály přitažlivé, může se halasně slavit, vypadá to efektně a nemusí se moc myslet. Snažit se chod společnosti včetně zaběhnutých rituálů racionalizovat má pro úroveň svobody a demokracie ve státě zásadní význam.

Středa 3. listopadu: Opozice se včera neúspěšně pokusila zabránit tomu, aby byly ve Sněmovně schváleny čtyři zákony, bez nichž by nebylo možné dosáhnout snížení schodku ve státním rozpočtu. Jednání bylo divoké, trvalo pět hodin, věnuje se mu naše dnešní glosa. Odbory plánují stávku, ČSSD si chtěla původně na způsob projednávání stěžovat u Ústavního soudu hned po skončení jednání Sněmovny, po poradě s právními odborníky odložila stížnost až na dobu, kdy budou zákony, s nimiž nesouhlasí, zveřejněny ve Sbírce zákonů (kalkuluje snad s tím, že jejich případné zneplatnění během příštího roku by nadělalo podstatně větší paseku?) Statutární místopředseda ČSSD Sobotka nasadil chmurně věštecký, takřka kozinovský tón: „Premiér Nečas jednou nebude premiér, ODS nebude ve vládě, ale v opozici, vy ostatní budete v menšině, kolegové VV možná ani nebudou ve Sněmovně. Bude dobré, abyste nijednou vzpomněli na dnešní den…“

Po žádosti vedení TOP09, aby se do jednání o pražské koalici vložili lídři obou stran, pražská ODS přerušila jednání s TOP09. Nečas žádost koaličních partnerů odmítl, poslal ale zároveň vzkaz pražské organizaci ODS, že by měla svolat regionální sněm a „nadefinovat nové vedení“. Nejsou malé děti, nechce je vodit za ručičku, ale… Nečasův požadavek je logický, bez skutečné pořádné výměny celého vedení pražské ODS se v Praze vůbec nic nezmění. Je se pouze obávat, že jednak předseda strany nemůže opravdu Praze diktovat a jednak si měl vzpomenout o hodně dřív. Praha je velký balvan na krku Nečasova vedení. „Velké koalice“ podle Klausova přání (rozuměj ČSSD – ODS) se rodí jako houby po dešti po celé republice i v pražských obvodech, může se snadno stát, že koaliční vláda zůstane viset ve vzduchu a o skutečnou moc se podělí v nižších patrech jiná koalice, na rakouský způsob, ale bohužel v českém obsazení.

Odbory svolávají národ do stávky: Předseda Odborového svazu hasičů slibuje, že policisté, hasiči i civilní zaměstnanci resortu obrany stávku ostatních zaměstnanců veřejného sektoru podpoří. Budeme připraveni postavit se do určitého odporu, sdělil zase předseda Zavadil. Dojde zase na vestibul ministerstva vnitra? Nebo budou policajti tentokrát rozhánět nikoli extremisty, nýbrž poslance? Podle pana Zavadila reformy odnesou obyčejní lidé, vláda pohrdá lidmi (ve vládě lidé nesedí, aspoň ne ti obyčejní; člověk má dojem, že brzy bude zase velmi příjemné být tím docela nejobyčejnějším člověkem: stanu se menším a ještě menším, nejmenším ze všech…). Podle ČTK se v červnu 2008 (doba nejhlubšího úpadku vládnutí v ČR) výstražné stávky proti vládním reformám zúčastnilo celkem 986 tisíc lidí, z toho 306 tisíc přerušilo na hodinu práci (co dělalo těch zbývajících 679 tisíc? Zdá se, že zároveň stávkovali a pracovali. Zopakují si to?).

ČSSD má problém s přímou volbou předsedy. Část vedení (větší) si ji přeje, jenže… Přímá volba je drahá a riskantní, protože v obou kolech se musí zúčastnit nadpoloviční většina všech členů. To je sice jen 12 398 lidí, ale je otázka, kolik z nich jsou skutečné živé bytosti, kolik z nich o svém členství ví a kolik se stalo členy tak říkajíc jednorázově, pro jednu příležitost. Což zdaleka není jen problém ČSSD. Strany konzervativní ovšem necítí potřebu vystavovat se zkouškám jako je přímá volba, nepatří to do jejich ideového arzenálu a nemají se tedy čeho obávat. Jinak platí, že se členy jsou velké potíže a je nejlíp, když strana nemá pokud možno žádné: pak otázka, zda volby přímé či nepřímé, odpadá.

Zdá se, že místopředsedou Senátu (za lidovce, kteří se zase dopracovali klubu) bude opět Petr Pithart. Klub TOP09 a starostů nemá nárok, protože nemá tak atraktivního kandidáta. Předseda Schwarzenberg se marně bouří. Petr Pithart je něco jako Siréna, která svým zpěvem senátní funkce přímo přitahuje. Zůstane jistě aspoň místopředsedou i v případě, že Senát bude zrušen.

Tomáš Zahradníček dnes v MfD recenzuje Peheho knihu o Klausovi, v té souvislosti zmiňuje i knížku Emanuela Mandlera Oba moji prezidenti, která, jak říká, sice když vyšla, zapadla bez ohlasu, ale dnes se opět probouzí k životu, viděl ji několik lidí číst a učitelé ji doporučují svým studentům. Je hezké, že si pan Zahradníček na Mandlera vzpomněl, mám jen podezření, že je to mj. proto, že nehrozí, že by se stejně jako jeho knížka opět probudil k životu. Možná by totiž o chválu pana Zahradníčka nestál. S mrtvými je snadná práce, nemohou se bránit (v této souvislosti upozorňuji na svou analýzu Řády mrtvým kterou jsem napsal před pár lety, a zvláště na zvýrazněnou pasáž – tady sice jde z úst pana Zahradníčka o vyznamenání Mandlera jen v přeneseném slova smyslu, ale to je přece taky vyznamenání).

Není divu, že lékaři pošilhávají po zahraničí, píše v MfD prof. Pavel Pafko. Spojil přitom problém lékařů, kteří mají kam odejít za lepším, s učiteli, kteří nemají, a projevil vůči učitelům silné sociální cítění. Lékaři odejdou a učitelé si najdou jiné povolání, protože odejít nemají kam. A uzavírá: „Bude to smutný pohled na krajinu, které nemá prostředky na vzdělání a zdravotní péči, byť to bude pohled z velmi drahých vojenských letadel.“ Ovšem, vzdělaní a zdraví musíme být. Na rozdíl od zdravotní a vzdělávací péče armádu nepotřebujeme, protože jak nás zkušenost učí (zažil jsem rok 1948 a 1968), když se včas vzdáme, v podstatě se nám mnoho nestane. Hlavně ať jsme tlustý.

V rozhovoru s Romanem Onderkou v dnešní MfD ho Barbora Tachecí straší, že ODS mu nedůvěřuje a že v koalici nemusí vůbec ČSSD být. Nešťastnou shodou okolností včera se brněnská ČSSD s ODS dohodla na koalici, Onderka zůstává primátorem.

Zdá se, že na hlavu Kateřiny Neumannové se snáší pohroma. Přistane na ní v podobě cca sta milionů korun, které se prošustrovaly při organizaci a během konání libereckého mistrovství světa v lyžování. Neumannová stála v čele pořadatelského týmu a za obojí odpovídá. Nepíšu, že tam byla coby slavná a populární, leč krajně naivní osoba nastrčena, protože se to nedá dokázat. Od splácení dluhů dává teď ruce pryč město Liberec (vyměnila se garnitura na radnici) i vláda (jiná, než ta, která vzala nad mistrovstvím patronát). Noc by mne zajímalo, kdo všechno si na libereckém propadáku namastil kapsu, řekl bych, že stát to nebyl a paní Neumannová taky ne. Píšu o tom jen proto, že mi ta celá věc připadá vůči Neumannové neobyčejně hnusná, i když formálně ona je ten, kdo celou akci zašťiťoval. Nějak mi to připomíná příběh té učitelky angličtiny ze Znojma, jen je to, řekl bych, ještě daleko horší.

V LN píší, že o exministra a exsenátora Julínka v Ivančicích, odkud z ředitelského postu do Senátu odešel, prý příliš nestojí. Přesněji řečeno, nestojí o něj vedení Jihomoravského kraje (pod vedením hejtmana a poslance ČSSD Haška), jak aspoň praví zdroj blízký tomuto vedení, který si pochopitelně nepřeje být jmenován, to je tak samozřejmé, že už to v LN ani nepíší (využívám příležitosti a odvolávám se tu na svou politologickou analýzu “zdroje, který si nepřeje být jmenován“ z těchto mých stránek). „Žádné jiné (než lékařské místo, bd) se pro něj uměle vytvářet nebude. Nemocnice není trafika pro vysloužilé politiky.“ To je pěkně razantně hulvátské, jako za stara za Paroubka. Připadá mi to typické – pan Julínek jako ministr zdravotnictví prosadil nepopulární kus zdravotnické reformy, který se nepochybně osvědčil. Stal se za to jakýmsi symbolem špatnosti Topolánkovy vlády a má být trestán ještě teď, tak říkajíc po své politické smrti.

Pan Karel Holomek se v čtenářském dopise v LN ohrazuje proti článku Miroslava Šimarka tamtéž, který se týká kauzy Vítkov (podstatnou část článku včetně inkriminované pasáže najdete v naší rubrice Řekli napsali). Pan Šimarek uvádí případ šlechtice Půty Švihovského z 15. století, který zavřel dělníky do stodoly a stodolu zapálil, aby jim nemusil zaplatit, s tím, že se příklad zřetelně odlišuje od Vítkovského žhářského útoku. Bylo mi divné, proč dr. Šimarek do případu tahá středověk, ale teď to chápu. Podle pana Holomka totiž „I žháři z Vítkova podpalovali s úmyslem někoho vážně ohrozit a museli vědět, že hrozí třeba i smrtí. Zavřená vrata od stodoly a noční čas, kdy zločinec útočí na nevědomého a bezbranného spáče, se dají docela dobře srovnávat.“ Jenže problém je, že se srovnávat vůbec nedají. Daly by se srovnávat, kdyby útočníci byli v domě napřed zabarikádovali dveře. Nebo kdyby, jako maďarské vražedné komando, barák podpálili a pak na ty, co (dveřmi) prchají, stříleli. Což se nestalo. To co žháři z Vítkova provedli, zůstává hnusné a podlé samo o sobě, ale posouzení případu má být spravedlivé, a to i v detailech.

Expremiér Fischer napsal Paměti, týkající se krátké doby jeho úřednického vládnutí. Připadá mi to trochu brzy a paměti se taky zpravidla zabývají delším časovým úsekem. Pan Fischer mluví mj. i o Topolánkově rozhovoru pro časopis Lui, a říká: „Topol spojil mé židovství s jakýmsi uhejbáctvím, což se mě děsivě dotklo. Pokud by se mě někdo ptal, zda je ten výrok antisemitský, rasistický, tak samozřejmě je. Nad tím se nedá spekulovat…" Topolánek jej prý urazil neodpustitelným způsobem. "Já mu své rozhřešení v této knize nedám. Stojím si za svým a neustoupím ani o milimetr…" Je mi líto, ale pan Fischer nevěcně přehání, Topolánkův výrok je „o tom“, že je-li někdo „uhejbák“, je falešné to vysvětlovat jeho homosexualitou (v případě ministra Slamečky), nebo židovstvím (v případě premiéra). Pan expremiér se může cítit lidsky dotčen obviněním z „uhejbáctví“, ale transponování problému do rasové roviny mělo povahu politického atentátu na Topolánka (bezbombního, ovšem) a pan Fischer se do akce zapojil. To, co nemůže Topolánkovi odpustit, je tohle. Je to jeho problém, a ne Topolánkův.

Čtvrtek 4. listopadu: úterní schůzka pražských vyjednavačů TOP09 a ODS skončila tím, že se představitelé ODS urazili, protože je TOP09 údajně obvinila ze lži (přesněji řečeno z toho, že si vylhávají další záminky k ukončení jednání o koalici). Uražení se má čistě politický charakter (stejně jako jej mělo uražení se expremiéra Fischera v případě Topolánkova výroku v záznamu, který pořídil časopis Lui). Když se nějaký politik takhle okázale a nahlas urazí, je to vždycky vypočítaný politický tah. Kdyby urážky nebylo, museli by si ji vymyslet (viz Fischer). Pan Svoboda už zjevně hraje s sebou. TOP09 chce nyní udělat nabídku ČSSD, nepochybně je pozdě, měli nabídku udělat oběma potenciálním koaličním parterům najednou. Tím, že se obrátili výlučně na ODS, dostali ze hry Dienstbiera ml.

V debatě v PS o vyslání českých vojáků do Afghánistánu poslanec Foldyna vytknul dnešním českým vojákům, že jim chybí nezištné vlastenectví čs. legií. Přirovnání je problematické: pan Foldyna je o legiích informován jen z barvotiskových vlasteneckých obrázků, italské legie přibíraly vojáky i po zhroucení fronty, ruští legionáři posléze nemysleli na nic jiného, než jak se co nejrychleji dostat domů, a těžko se jim někdo může divit. Vytýkat dnešním českým vojákům, že jsou placení profesionálové, je stejná blbost jako vytýkat to policistům (na vážnou debatu by bylo, je-li dobře, že máme čistě profesionální armádu, ale o vážnou debatu tomu Foldynovi vůbec nešlo, jen o demagogii). Premiér se zbytečně vzteká nad takovými argumenty, dojem na veřejnost nebude valný. Foldynovi sekundoval komunistický expert na obranu a bezpečnost Černý: „Jsme připraveni pomoci vysláním zdravotníků, přípravou specialistů včetně výcviku afghánských policistů, ale ne v době války a ne na okupovaném území.“ Což znamená: až vyhraje Talibán.

Předseda mandátového a imunitního výboru Tejc má problém se stížnotí ministra Kalouska na poslance Ratha ohledně toho, že Kalousek údajně chlastá. Kardinální otázkou prý je, jak prozkoumat pravdivost pravdivost Rathova výroku. Zkoumali by např. i pravdivost výroku, že Kalousek má jen jedno varle, což způsobuje jeho nevyrovnanou politiku? Jde o to, zda obvinění je relevantní a zda jde o sprosťáctví. Problém by vznikl, kdyby byl Kalousek opilý na inkriminovaném jednání a kdyby se to nějak projevilo tom, co říkal. Když se někdo napije tak říkajíc po službě (neříkám, že je to případ pana Kalouska), nikomu do toho nic není.

Ministr Besser je proti tomu, aby se v Národním divadle konaly sňatky. Má jistě pravdu a měl by jí i tenkrát, kdyby neargumentoval vlastenecky (ND je prý symbol české státnosti). Svatba v divadle je směšná hloupost (má se tím naznačit, že je to jen tyátr?). Zajímá mne, kdy někdo přijde na nápad nechat se oddat v obřadní síni krematoria.

Je zajímavé, jak se u nás zakořenila snaha přehánět. Intelektuální lobby ČSSD, postavená do nezvyklé situace (silná pozice středopravé koalice v PS), mluví o tom, že „politické volby roku 2010 byly zlomové v našich politických dějinách, protože nás poprvé odsekly od tradice československého demokratického státu“ (Václav Bělohradský v příloze dnešního Práva Salon). Podle prezidenta Klause znamená záměr ČSSD stěžovat si na projednávání reformních zákonů ve stavu legislativní nouze konec demokracie. Proč? A Ústavní soud ještě nerozhodl. (Jinak jsem přesvědčen, že Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat např. o vážnosti hospodářské situace; problém tu je, ale politický).

Pátek 5. listopadu: na slavnostním rozloučení s primátorem Bémem, který ve své funkci končí, se prezident Klaus vyjádřil k problémům „velkých koalic“. Řekl v podstatě, že mu nevad, a že problém je uměle vyvolán - těžko se zbavit dojmu, že je vítá (jako koalice vyzrálých a zkušených politických subjektů proti „rychlokvaškám“). Ve vztahu k TOP09 se zdá být zjevné, že prezident „čuchá, čuchá havlovinu“. Proti koalici se už vyslovili premiér a předseda ODS Nečas, u místopředsedkyně Němcové, která Nečase v této věci podporovala, si lze jen těžko představit, že by se postavila proti své platonické lásce. Proti velké koalici byl i pražský lídr ČSSD Jiří Dienstbier ml. (vypadá to ale, že mu to jeho pražští soupřátelé, hlavně předseda Hulinský, zatrhli) a konečně i statutární místopředseda ČSSD Sobotka – i ten dopadl jako sedláci u Chlumce, v předsednictvu strany s ním souhlasili jen Rath (má obavu, že nástup přátelství s ODS a posílení pozice Hulinského by mohl znamenat jeho konec; na tom je vidět, že všechno zlé může být k něčemu dobré), Richard Dolejš a Vícha. Nejzajímavější bude, jak se vyrovná s názorovými rozdíly mezi sebou a prezidentem premiér Nečas: doposud byl vždycky vůči Klausovi splachovací a nechal si všechno líbit (viz kdysi potupná rezignace na post ministra vnitra ještě předtím, než ho měl zaujmout), o to arogantněji se chová ke svým politickým oponentům, nikoliv ovšem z ČSSD, nýbrž z vládní koalice. Topolánek, kterého vyštípal, si prezidenta nikdy nepouštěl k tělu tak, jako to dělá Nečas, současný předseda ODS si zjevně myslel, že když obnovil harmonické vztahy z Hradem, napravil Topolánkovu chybu, ne-li kacířství. Teď cítí následky. Podle interní analýzy, kterou si nechal pořídit, prý v devadesáti procentech měst s deseti tisíci a více obyvateli vznikají koalice, v nichž se účastní jak ODS, tak ČSSD. (Hlavní předmět sporu je v této chvíli ovšem problém koalice v Praze. Když se Dienstbier ml. odmítá spojovat se stále nezměněnou zkorumpovanou strukturou, se kterou nechce nic mít, stejně jako když Bohuslav Sobotka říká, že nikde v zemi nemá ODS tak špatnou pověst, jako právě v Praze, mají oba úplnou pravdu, jen by měli pro spravedlnost ještě zmínit, jak pražská ČSSD v minulých letech na pražské ODS parazitovala.)

Dr. Rath se ve Sněmovně pustil do politického filosofování. Když o něčem hlasuje většina, neznamená to ještě, že je to vždycky pravda. Jistě, to platí pro PS stejně jako pro Ústavní soud. Je to riziko demokracie. Chce snad pan doktor reformovat demokracii v tom smyslu, že v některých případech bude rozhodovat menšina? A ve kterých? Kdo to rozhodne: on? A jaká menšina?

Ministr John se zviditelňuje: poslal na policii v Liberci inspekci, která má zjistit, zda právem odložila trestní oznámení na prezidentku organizačního výboru mistrovství světa v lyžování Kateřinu Neumannovou. Zdá se, že paní Neumannová je v očích ministrových dalším dinosaurem. Snad ji dostane za katr a bude to moci vydávat za výkon v boji proti korupci. Tím by byl asi tak stokrát překonán dosavadní rekord, který drží ČSSD, jíž se podařilo v rámci odhalování viníků spálené země dostat do basy vlastního ministra financí.

“Někteří sociální demokraté už nyní naznačují, že vláda by je měla brát vážně,jinak hrozí „válka komor“, tj. Sněmovny a Senátu“, píše v MfD Tereza Strnadová. Jaképak hrozí, probíhá už teď, ještě předtím, než se nový Senát ustavil.A není to nic nového, existovala už za opoziční smlouvy a za vlády ČSSD poté, co se ODS zmocnila většiny v Senátě. Ostatně kdoví, není-li to dobře. Vůbec nebude škodit, když bude reformní horlivost sto osmnáctičlenné většiny něčím brzděna. Je to něco jiného, než pokoušet se přenášet politickou bitvu na půdu Ústavního soudu (tj. chtít na ÚS, aby rozhodoval politické, nikoli právní spory) a do ulic.

Petr Kolář psal včera v LN o tom, že v TOP09 existuje jakési napětí mezi dvěma skupinami, z nichž jednu představuje ministr Kalousek coby skutečný lídr Topky, druhou ministr a předseda strany Schwarzeberg a „lidé z okruhu Václava Havla“, Jmenuje podnikatele Bakalu a někdejšího publicistu a pak politika Vladimíra Mlynáře. Ti druzí vsází na exguvernéra ČNB Zdeňka Tůmu jako na prostředek, jak se Kalouska zbavit. Pan Kolář uzavírá: „Možná jsou to všechno jen ošklivé pomluvy. Smysl to ale celé dává, že?“ Považuji to za víc než pravděpodobné. Pan Kalousek udělal osudovou chybu, že se dal do party s představiteli Pravdy a Lásky, a to z technických důvodů: tito lidé už mnohokrát prokázali vynikající schopnost politickou stranu rozflákat a osudovou neschopnost politickou stranu utvořit. Vypadá to, že právě to je jejich poslání v českém politickém polosvětě. Produkují to jako mšice cukr. Kalousek je schopný politik a kazil by jim jejich spontánní úsilí. Stojí jim v cestě a musí se ho zbavit. Asi se jim to povede, protože část veřejnosti je proti této schopnosti měnit českou politickou scénu v něco na způsob okolí Lipan po známé bitvě bezbranná, snad jí dokonce imponuje, v každém případě nemálo lidí bořitelům vždy znovu naletí. Není ostatně žádnou náhodou, že hned v následujícím, tj. dnešním čísle LN odpovídá rozzuřeným dopisem jeden z „napadených“, Vladimír Mlynář: „je to lež, Karlu Schwarzenbergovi nic nenašeptávám. Tím méně něco, co si nemyslím. Nejsem členem TOP09 a nejsem politicky aktivní“. To ovšem nebyl ani Marek Dalík, že? Miroslav Kalousek tvořil kdysi harmonický tandem s Mirkem Topolánkem. Nebýt nedostatečné podpory v parlamentu (která ovšem padá na vrub Topolánkovi), třeba by byli mohli udělat docela rozumnou stranu. S Karlem Schwarzenbergem to půjde daleko hůř.

Sobota 6. listopadu: Podle člena vyjednávacího týmu pražské ČSSD Březiny poklesla šance na koalici s TOP09 poté, co TOP09 označila za svého prioritního partnera ODS. Lídr Dienstbietr ml. s tímto názorem nesouhlasí. Problém je, že TOP09 oznámila úmysl obrátit se nyní na ČSSD tak, že je obtížné si to vykládat jinak, než jako účelový truc vůči ODS.

Ústřední výkonný výbor ČSSD dnes rozhodl těsnou většinou, že se předseda bude volit na sjezdu, nikoli přímou volbou. Zřejmě se vedoucí činitelé strany tak trochu obávají, že by si jejich členstvo mohlo zvolit za předsedu Vojtěcha Filipa. Někteří zastánci přímé volby v sociální demokracii navrhují, že by účast nadpoloviční většiny členů neměla bát podmínkou platnosti volby: pak by se taky případně mohl rozdíl mezi přímou a nepřímou volbou organicky smazat.

Přiznám se, že rozdíl mezi Bohuslavem Sobotkou a Michalem Haškem, podle toho, jak ho popisuje dnešní Právo (Hašek vystoupil s „Desaterem ČSSD nové generace“, Sobotka hovořil na zasedání o své vizi budoucí ČSSD) mi připadá srozumitelný asi tak, jako byl srozumitelný pro pozorovatele ze zahraničí rozdíl mezi různými křídly v KSČ v šedesátých letech. Oba se chtějí soustředit na tradiční voliče ČSSD a zároveň se rozkročit do středu. Hašek nechce, aby v Lidovém domě nadále rozdělovali novináře na „hodné“ a „zlé“ (glasnosť) a odmítl spolupráci strany se stranami minulosti, populisty a extremisty. Sobotka tvrdí, že jeden z důvodů, proč lidé stranu přestali v minulosti volit, byl „nepřehledný a nekonečný boj mezi opozicí a vládou, z něhož se vytratil obsah a zůstala jen křiklavá forma, připomínající tu kabaret, tu permanentní studenou občanskou válku“. Zlatá slova.

Podle agentury Factum Invenio by strany vládní koalice ztratily většinu ve Sněmovně, píší dnes v Právu. Tuto informaci je třeba doplnit: strany nynější koalice by sice většinu ztratily (o 1 mandát), ale strany nynější opozice by většinu ani náhodou nezískaly (92 mandátů), protože do Sněmovny by se dostali s 9 mandáty lidovci. Ti zatím ani nenaznačili, že by chtěli účinkovat v koalici, která je závislá na podpoře KSČM (a nynější obrodné dvojvedení ČSSD se dokonce ještě nedalo slyšet, že by o podporu komunistů po paroubkovském vzoru stálo).

V rozhovoru pro Právo horuje místopředseda ODS Blažek pro vstřícnost k ČSSD: liberální hodnoty máme totožné (to by chtělo nějak specifikovat, je to trochu nejisté; pokud mají liberální hodnoty totožné se Zaorálkem, tak pozdrav pánbůh). Taky údajná Ghándího zásada „lepší špatná domácí vláda než dobrá cizí pomoc“, jíž se zjevně řídí i Václav Klaus např. ve vztahu k EU, zní velmi podezřele: člověk se těžko zbavuje dojmu, že se jí řídili mj. čeští politici, když v roce 1947 odmítli na nátlak Moskvy Marshallův plán. Povedený je taky následující citát: „Z Brna nemůže být neustálé bojiště, kde se navzájem vyvraždí jednotlivé kmeny. To musí skončit volbami a po volbách je potřeba se dohodnout tak, aby se v tom městě, ať už je to Brno, nebo jakékoli jiné, něco udělalo.“ Před volbami se serveme jako psi, na voliče to udělá dobrý dojem, a po volbách se podělíme o moc a vytvoříme spolu dělný establishment.

Jakýsi polský historik se v rozhovoru pro Frankfurter Rundschau rozhořčuje nad tím, že se pojmem Vertreibung označují všechny válečné či poválečné vynucené přesuny německého obyvatelstva. Prý je rozdíl mezi „Vertreibung“ do Osvětimi a Vertreibung do „nové vlasti“. Ten člověk fixluje. V životě jsem neslyšel, že by někdo používal slova Vertreibung pro holocaust. Na druhé straně, jakápak „nová vlast“, vlast pro vyhnané bylo to, odkud je vyháněli, a ne kam je vyháněli. Když vás násilím a brutálně někam vyženou (např. jako Turci Armény do arabských pouští, kde pak pomřeli), nestává se ta poušť kvůli těm vyhánějícím a kvůli jejich násilí ještě vaší vlastí.

Ministr zdravotnictví šíří lehkou paniku – do zahraničí odejde k příštímu roku nejméně dva tisíce lékařů (může jich však být i dvojnásobek). Bude možná nutné zavřít některá oddělení okresních nemocnic. Lékaři by si podle něho zasloužili vyšší platy, ale není možné jim je v současné době dopřát. Ve skutečnosti je situace jednoduchá: lékaři prostě odejdou, nedá se s tím nic dělat. Ti, co neodejdou, zůstanou ze zvyku nebo z pohodlnosti. Jiný důvod, který by je tady držel, není, protože není, resp. nebyl by ani u jiných profesí. LOK rozjel akci, která se už nedá zastavit. Pokud chce vláda zůstat důsledná a neznemožnit se kapitulantstvím, musí se s tím smířit a uvažovat např. o náboru lékařů, pro něž jsou zdejší platy atraktivní (tj. ze zemí na východ od ČR). Ostatně i ze SRN odcházejí lékaři za lepším. Dělat něco rozumného lze teprve poté, co lékařský exodus vezmeme (a vláda ho vezme) za nevyhnutelnou a samozřejmou věc. Taková je situace, taková je doba. Že tomu LOK napomohl, a že ta nápomoc byla zlovolná a destruktivní, je problém vedení této organizace. A zase: proč by se měli chovat jinak než jiné české odbory. Ostatně, kdyby na to nepřišli oni, přišel by s tím někdo jiný.

Premiér Nečas se pozastavuje nad tím, proč se v novinách tolik píše o chystané pražské koalici ODS – ČSSD. Prý kdyby v Praze taková koalice vznikla, vypukne mediální řev, kdyby udělala koalici s ČSSD TOP09, vypuklo by ve stejných médiích nadšení. Pokud jde o Události (já ovšem nejsem médium), byl bych skutečně nadšen, protože ODS si potřebuje od vládnutí v Praze na čtyři roky odpočinout. Moc přibrala, potřebuje shodit pár kil v opozici, aby zůstala v kondici. Bohužel se tak nestane a mocenská všežravost ji nejspíš za nějaký čas zahubí.

Volební lídr ODS v Praze Svoboda v rozhovoru pro LN tvrdí, že regionální rada a sbor zastupitelů ODS v Praze začátkem týdne odhlasovaly, že povedou jednání jen s TOP09 a ČSSD dostala od nich jen „v podstatě nepřijatelnou nabídku, tedy my sedm radních a oni čtyři, plus náš volební program kompletně přepsaný do návrhu koaliční smlouvy“. Tvrzení je třeba brát s jistou rezervou, rozhovor pořizoval Daniel Kaiser z Klausovy novinářské lobby (Svoboda byl sám spíš pro koalici s TOP09, Klaus je jednoznačně pro velkou koalici a je velmi těžké se zbavit dojmu, že v rozhovoru jde hlavně o to, udělat z „vyslýchaného“ blba), ale pokud by tomu bylo opravdu tak, jak Svoboda říká, na jeho místě bych o tom zarputile mlčel, protože dělat politickému partnerovi takové pro něj předem nepřijatelné návrhy je krajně neslušné.

Pondělí 8. listopadu: v pražské ČSSD zuří vnitřní boj. Dienstbier ml. má být vyloučen z vyjednávací skupiny, protože je proti koalici s ODS. Problém je přitom trojí: za prvé, stejné stanovisko zastává i statutární místopředseda Sobotka (jen se mu nepodařilo ho na zasedání Ústředního výkonného výboru prosadit; za druhé, pokud Dienstbier sežene ještě dva sociálně demokratické zastupitele, ztratí plánovaná koalice ČSSD - ODS v zastupitelstvu většinu. A za třetí a především, ten návrh je rozumný, a to i z hlediska ČSSD. Strana se zbytečně zaplete s pražskou ODS, která se nebude muset nijak podstatně transformovat, a s ní ponese následky za čtyři roky. Někdy se vyplácí krotit vlastní nezažranost.

Na sociálně demokratickém ÚVV neprošel rovněž, i když těsně, návrh na přímou volbu předsedy strany (oficiálně se jen odkládá, a to z technických důvodů). Podporovali jej oba hlavní soupeři o funkci, Sobotka i Hašek. Jsem přesvědčený, že při dnešním bídném stavu členských základen ve stranách jako je ČSSD či ODS, je přímá volba ještě daleko snadněji manipulovatelná než volba sjezdem. Předseda by byl volitelný za pivo a polívku (technika už byla vyzkoušena na obou stranách). Všechno záleží od toho, aby lidé začali brát politiku vážně. A o to se musí postarat mj. i jejich volení zástupci.

V Ústí probíhá přátelskovražedný zápas mezi někdejším Paroubokovým koněm Petrem Bendou a Jaroslavem Foldynou, který není kůň Paroubkův nebo nikoho jiného, je neřiditelný, zkrátka mustang (možná by si nechal říci od Miloševiče, ale ten je bohužel už po smrti). Nicméně pokus svrhnout ho z čela děčínské organizace proběhl v nejlepších tradicích staré monarchie. Tehdy ( v roce 1848) tvořil v Říšském sněmu jedno ze státotvorných uskupení haličský místodržitel hrabě Franz Stadion a velká skupina negramotných rusínských sedláků. Když bylo třeba hlasovat pro, hrabě povstal a sedláci zvedli pracky. V Děčíně fungují podobně „pánové v oranžovém“. Podstatnou nevýhodou „děčínského uspořádání“ je, že hlasující (za guláš a pivo? Jistěže ne, z čirého idealismu) jsou gramotní, a proto pro ně byl možno vydat manuál jak hlasovat, který se dostal do rukou Právu. Hlasovací schůze prý skončila tak, že Foldynovi lidé ji rozpustili, Zatímco jeho odpůrci se sešli jinde a svrhli ho. Malíř Vyleťal, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, by o tom mohl namalovat obraz s názvem „Hoj, v sociální demokracii, tam je veselo!“

Zatím není jasné, koho budou volit za předsedu ČSSD sociální demokraté. Zato je jasné, koho bude volit za předsedu ČSSD místopředseda Věcích veřejných Vít Bárta. Totiž Haška, který je „svěžím větrem“. Haškovi je to samozřejmě děsně nepříjemné a rozhořčeně se proti tomu ohradil.

Sociální demokracie a její braintrust zahájili zároveň „debatu o Evropě“. Jedním z témat je např. „regulace evropského kapitalismu“. Budou se oni zasazovat pp. Drulák, Rupnik a Bělohradský. Dali si velký úkol! Člověku se chce zeptal po stalinsku, kolik mají divizí. Hubou to zregulovat asi nepůjde.

Papež Benedikt XVI. Se provinil proti českému národu, neboť ho drze obvinil, že se v něm rozmáhá světskost, protiklad víry. K tématu se ještě vrátím, protikladu mezi světskostí a vírou nerozumím. Nicméně pan Petráček se strašně mýlí, pokud si myslí, že u nás má islám menší šance než v zemích s živým katolicismem. U nás má šanci kdokoli, kdo přijde hlásat víru s pořádným bejkovcem v ruce, protože lidem je v podstatě všechno fuk, a nemají zábrany věřit čemukoli: to je podstata atheismu. Katolíci vědí, že jsou katolíci a ne muslimové, a že muslimové jsou něco naprosto jiného než katolíci, a že ten rozdíl je třeba držet za každou cenu. Člověk by se neměl nechat plést politikařením, i když je zahaleno do oparu multikulturality. Protestanti by to měli vědět ještě o něco víc.

Tomáš Halík mluví v LN celkem velmi trefně (až jsem se divil) o specifické formě české náboženskosti, které říká „něcismus“ – „neurčitá víra v něco nad námi. Má mnoho podob. Od doma udělané náboženské koláže až po sekulární „havlovský humanismus““. To ovšem není žádné náboženství, to je kravina, zbývá dodat. Lépe řečeno „ohavnost před Hospodinem“. Dnes už se za to neupaluje.

Úterý 9. listopadu: ČMKOS vyhlásila na 8. prosince celodenní stávku státních zaměstnanců a zaměstnanců ve veřejné správě proti úsporným opatřením Nečasovy vlády. Stávku podpoří také policisté a hasiči, kteří ze zákona stávkovat nesmějí (jak? Policisti seřežou každého, kdo jim přijde pod ruku a hasiči se budou celý den chovat jako požárníci?). Připojí se prý i další odborové svazy, o formě podpory se bude ještě jednat (budou tedy stávkovat, nebo ne? Těžko si představit jinou účelnou podporu stávky než tu, že se k ní přidáte). Odborový pressing je událost, jaká konec konců probíhá na začátku činnosti každé vlády, které nezbývá než dělat nepříjemné kroky (a to je skoro každá vláda kromě té Fischerovy, ta nemohla dělat nic). Odbory dělají to, co dělat musí, a vláda by se měla chovat jako vláda podrobovaná testu na pevnost, tj. neustoupit. Pokud ustoupí teď, ustoupila napořád.

V pražské ČSSD zuří boj všichni kontra Dienstbier. Dienstbier nakonec vyřešil tlak na své odstoupení tím, žr se stáhl z týmu, který vyjednává s ODS, ale zůstal v tom, který bude případně jednat s TOP09. zdá se ale, že tuhle bitvu prohrál. Vzniká zajímavá situace: skoro všude včetně hlavního města vznikají koalice, kterým nepřeje ani jeden z předsedů stran, co koalice vytvářejí. Svědčí to o jisté anarchii ve vedení těch partají. Je to zvláštní, Topolánkova pozice nebyla nijak zvlášť silná, ale odborům až tak moc neustupoval. Některým konfliktním situacím se ovšem nakonec raději vyhnul.

I v Nečasově koalici funguje princip padni komu padni. Zatím nedosáhl bravury Zemana a spol. Ministr Bárta přišel na půl roku o řidičák a zaplatí pokutu 5000,- Kč (ta ho nejspíš nezruinuje). Zeman byl podstatně úspěšnější, dostal vlastního ministra financí přímo do basy. To je zatím český rekord.

Opravdu velikou koalici udělali v Mostě: budou v ní úplně všichni. Je otázka, není–li to lepší způsob, jak zlikvidovat demokracii, než všechny strany zakázat: nechat je všechny dohromady vládnout.

Jiří Franěk v Právu píše o tom, že nahnat ateisty do kostelů a vypírat jim mozky nejde, „existuje však názor že se věřící a nevěřící mohou vzájemně chápat a tolerovat“. Jenomže právě to nejde zase z druhé strany. nevíra nemá být, a to, co nemá být, nelze ani chápat, ani tolerovat. Hřích nelze chápat a tolerovat. Jinak je roztomilé, s jakým bohorovným opovržením mluví čeští političtí komentátoři, a čeští novináři všeobecně o nekatolických církvích. Většinou (hlavně v Právu) o nich nemluví vůbec mluví prostě o „církvi“; a pokud na ně nakonec přece jenom přijde řeč, tak je považují za něco jako neparlamentní politické strany. Je to asi jakási profesní deformace.

Středa 10. listopadu: Hejtman Hašek popírá, že by chvála ministra Bárty na adresu jeho programového prohlášení byla předem tajně dohodnutá. Upřímně řečeno považuji to za vyloučené, Haška to spíš poškodilo. Když opozičnímu politikovi dělá reklamu politik vládní koalice, nemůže to mít na jeho voliče a podporovatele jiný než negativní dopad, a u strany, která si pořád zachovala něco z paroubkovské útočnosti, to platí dvojnásob.

Václav Klaus navštívil Ministerstvo životního prostředí. Je to podobnéž, jako když čert pronikne do kostela, v tomto případě už důkladně odsvěceného. Byl tam podle vlastních slov poprvé, a po odsvěcovací proceduře se mu tam líbí: „Škody, které byly napáchány v této oblasti a v této budově, jsou větší než v jiných oblastech a jiných budovách“, zhodnotil rohatý minulost. Do budoucna chce odlišovat ochranu životního prostředí od boje s klimatem. Hezké, problém je v tom, že kníže pekel vede naopak válku proti klimatu, což je jen zrcadlový obraz nebo negativ téhož.

Předseda LOK Martin Engel se dnes pro Právo vyjádřil na podporu lékařské iniciativy Děkujeme, odcházíme. Učinil tak způsobem, který nelze pominout. Věnujeme mu dnešní glosu.

Rovněž v Právu přinesl zástupce ředitele tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky Martin Erva výčet případů, kdy byl v PS vyhlášen stav legislativní nouze. Jedná se o úctyhodných 38 položek, iniciativy přišy tu zleva tu zprava. Je opravdu zvláštní, že si s tím dosud nikdo nedal takovou práci: vznikl falešný dojem, že se jedná o něco naprosto výjimečného a nebývalého, ten, jak vidno, není správný. Je tu jen jeden jediný problém: ten nynější, poslední případ je jediným, jehož smyslem (nikoli jediným, jistě) bylo vyfouknout rozhodování nově zvolenému Senátu, který by vládní reformu nepochybně s chutí a dostatečnou většinou vrátil do PS a pořádně zdržel.

Alexandr Mitrofanov píše rovněž v Právu o nadějích KDU-ČSL a SZ do budoucna. S KDU má nepochybně pravdu. Pokud jde o zelené, řekl bych, že jejich naděje dosáhnou maximálně limitu 3%. Jejich úspěch v roce 2006 vyplýval z toho, že se na ně nabalili liberální, lehce anarchističtí intelektuálové havlovského okruhu a přitáhli k těm standardním 3% další navíc. Kvůli tomu ovšem vzniklo ve straně velké napětí, které vyvrcholilo jejím rozpadem. Hodně těch, co dali ty „hlasy navíc“ zeleným v roce 2010 volila teď TOP09 a je mi líto, ale na exhibicionisty typu pana Stropnického není u nás zvědavých ani tolik lidí, aby to vydalo na nohu od poslaneckého křesla.

Do čela ČSSD se hlásí nyní i Lubomír Zaorálek, člověk naprosto nekorektních způsobů, jehož názory zejména na zahraniční jsou více než výstřední, směšné a pro ČR krajně nebezpečné. Expředseda Paroubek, který se vzhledem ke svému oslňujícímu volebnímu úspěchu v květnu cítí kompetentní posuzovat své potenciální nástupce, odsoudil Sobotku a Haška za to, že nemají rozpracovanou zahraniční politiku. Zaorálek je ztělesněná zahraniční politika, je to zahraničně politický upír a Paroubkovi by nepochybně vyhovoval. Ještě štěstí, že lidi zahraniční politika až tolik nezajímá.

Stanislav Balík je u nás první, kdo pořádně ocitoval to, co řekl papež při tiskovce na cestě do Španělska. S tím, co se u nás psalo v novinách, to nemá vůbec nic společného, hlavně proto, že Česká republika tam byla vyjmenována jen jako jedna ze zemí, které v poslední době navštívil (též vedle Velké Británie, kterou u nás kupodivu nezmínili). Čeští novináři z toho udělali něco na způsob, že papež Česko proklel. Mám jenom malou poznámku k tomu, co pan Balík říká na závěr o našich náboženských svátcích (není sám, něco podobného napsal v MfD Jaroslav Šebek). Myslím, že není moc na místě chlubit se tím, že máme hned tři náboženské státní svátky (Cyrila a Metoděje, Jana Husa a sv. Václava). Ve skutečnosti nemáme ani jeden, ty první dva jsou nacionalistické svátky, oslava slovanských věrozvěstů a bojovníka proti Římu (o tom že Hus byl jako všichni církevní reformátoři hluboce nábožensky založený člověk, se nemluví. Hlavně že bojoval proti Římu). Ten třetí se po sv. Václavovi vůbec nesmí jmenovat, je to „Den české státnosti“, jinak by nebyl v parlamentě prošel. Nejdůležitější křesťanský svátek, Velký pátek, se ignoruje, místo toho světíme velikonoční pondělí, kdy zajíci v podzemní manufaktuře malují vajíčka – viděl jsem to jako dítě v jedné ruské grotesce – a český lid mužského pohlaví maluje svým družkám zadnice specielně upraveným nástrojem. Jistě, dá se namítnout, že na to, které svátky uznává stát, není důležité. Ale typické to je, co si budeme namlouvat. Demonstrativní národní pouť do Vatikánu na tom nic nezmění, ostatně nejsme všichni katolíci.

CVVM zveřejnila pozoruhodný průzkum ohledně postoje veřejnosti k politickým stranám. Plyne z něho, že politické strany jsou potřebné a že bez nich by nemohla být demokracie (55% respondentů), ale že vstupem do politické strany nelze nic změnit ani ovlivnit (opak si myslí 42%, to je velký pokrok, před 5 lety to bylo jen 29%). Tedy: jsou důležité, ale v podstatě nejsou k ničemu. O vstupu do nich uvažuje 9% lidí. Jsou něco jako církve. Patří ke slušné společnosti, ale nejsou k ničemu a nikdo by do nich nevstoupil. Dále: lidé jsou přesvědčeni, že legitimními důvody vstupovat do politické strany jsou „změnit situaci k lepšímu“ (94%), „podílet se na plnění programu strany“ (91%), „někam patřit“ (67%), nelegitimními naopak získat kontakty (45%), získat v budoucnu funkce a pozice (20%), finanční zisk (15%). (Asketický odpor k finančnímu zisku je komický, snad by bylo v pořádku, aby vstupem do strany člověk tratil). Avšak lidé, ty kurvy, vstupují do strany ve snaze získat kontakty, získat výhodné pozice a funkce v budoucnu, získat finanční zisk (nad 50% jsou i ostatní tři výše uvedené názory, ale ty, co jsem právě vyjmenoval, dominují). Neměli bychom být takoví maximalisté. Vstupovat do strany kvůli kontaktům, výhodným pozicím a funkcím v budoucnu či finančnímu zisku je obvyklé, jsme lidé hříšní, ale vysloveně špatné je to pouze tenkrát, když člověk vstupuje do strany jen kvůli tomu.

Čtvrtek 11. listopadu: Podle agentury SANEP (jde o veřejný internetový průzkum) by se nyní do PS dostali navíc lidovci, s přehledem by vyhrála ČSSD a TOP09 by o fous předstihla ODS. Výsledek bych bral s rezervou a plyne z něho jen to, že by nynější koalice musela přibrat lidovce (lidovci by sotva prosadili ve vlastní straně vládu s tichou podporou komunistů). Že bude nynější koalic ztrácet na popularitě je zjevné, pokud bude něco dělat, bude ztrácet za to, co dělá (nepříjemná úsporná opatření), pokud nebude dělat nic, bude ztrácet za to, že nedělá nic.

Městský soud v Praze, jak se dalo předem čekat, dnes odmítl stížnost zelených, SNK-ED a Věcí veřejných na způsob voleb do pražského zastupitelstva (rozdělení Prahy na obvody). Stížnost je snad formálně vzato neodůvodněná (rozdělení neodporuje zákonu ani dosavadní praxi), věcně na sto procent oprávněná, protože stěžovatele zjevně poškodila a ODS ji podle mého názoru prosadila z ryze „pragmatických“ důvodů, které se jí nakonec vyplatily. Při pečení koalice poražených (které se neprávem říká „velká koalice“) by se jí malé strany pletly pod nohy a mohly by zmařit křehkou upečenou většinu, garantující pokračování téhož pimprlového divadla, jaké jsme absolvovali dodnes a jaké nás čeká i příští čtyři roky jen s několika vyměněnými loutkami.

Psychiatr a sexuolog Jakub Trojan se v MfD vyslovuje proti zveřejňování údajů o sexuálních deviantech na internetu. Píše v té souvislosti: „Snaha o vyhlazení Židů nevedla v Německu k prosperitě, ale k trpké válečné porážce. Snaha vyhubit duševně nemocné nebo homosexuály je podobně absurdní.“ To je mimořádně vykutálený chumel přehánění. Za prvé, nejde o vyhubení, nýbrž o zveřejnění na internetu (tím prosím neříkám, že s tím souhlasím, jen že to, co říká pan Trojan, je demagogie). Za druhé, je podstatný rozdíl mezi homosexuály (homosexualita u nás po právu není trestným činem) a pedofily. A za třetí, srovnání Židů s homosexuály je nevěcné a navíc, je mi líto, poněkud sprosté. Homosexuálové jsou handicapovaní lidé, které stát toleruje a snaží se v rámci možností jejich handicap v sociální oblasti vyrovnat (registrované partnerství).

Dva senátní zástupci hnutí Severočeši.cz, exkomunista Doubrava a dr. Dernerová, napadli skutečnost, že Senát i po volbách zasedal a jednal ve starém složení (těžko se zbavit podezření, že jim nevadí ani tolik, že jednal, jako co projednal). Tématu se týká naše glosa.

Bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek se zapojil do volební kampaně ohledně předsedy ČSSD, zatím pouze jako kvalifikovaný poradce. Domnívá se, že na předsedu se nehodí ani Sobotka, ani Hašek, takže dobrou šanci má někdo třetí. Kdopak asi?

Jiří Peňás recenzuje dnes v LN knížku Jaroslava Meda o literárním životě v druhé republice. Publikace je věnovaná mj. úsilí sejmout velkou nespravedlnost z beder „autorů katolické orientace“. Dovolím si jen nepolemickou poznámku na okraj. Samozřejmě se mnoha katolickým spisovatelům stala po pětačtyřicátém a hlavně po osmačtyřicátém velká křivda. Také je pravda, že za první republiky byli katoličtí intelektuálové často postaveni do role trpěných a nemilovaných outsiderů, a okázalý prvorepublikánský antiklerikalismus je musel právem zraňovat. Na druhé straně, kdysi ještě za studií na fakultě jsem se v rámci jakési své práce dostal k časopisu Řád z doby druhé republiky (potřeboval jsem na to asi pět razítek). Musím říci, že něco takového jsem do té doby nečetl. U Peňásova článku je fotografie z (katolického) pohřbu Karla Čapka. V Řádu mu skoro upírali právo na katolický pohřeb (psali něco v tom smyslu: nechápeme. Proč to chce, ale co, jsme křesťané, nebudeme v tom bránit ani tak odpornému individuu). Nejsem velkým ctitelem díla Karla Čapka, ale tohle mi připadalo lidsky hrozné. Taky představa, že teď, po Mnichovu, když jsme se zbavili falešného liberálního a ateistického státu, se konečně otvírá šance vybudovat korporativní katolický stát ve stylu Francisca Franka, je omračující hloupost. Jistě, styl psaní udávali žurnalisté, ne básníci, jsem přesvědčen, že nikoho z nich pak ani nenapadlo kolaborovat s Hitlerem a nic z toho, co dělali, nebylo trestné. Jen bych tiše dodal „jenom naprosto nehorázné“. Už jenom ta chuť šlapat po břiše poražených domácích oponentů za okolností, za jakých byli poraženi. Jistě, Beneš pak dokázal, že on a jeho lidé nejsou o nic lepší – ale to není alibi.

„Papež Benedikt považuje Čechy za příklad země, z níž víra odešla“, píše dnes v LN Martin Weiss. Včera vyšel v týchž LN a na téže stránce článek Antonína Balíka, který cituje inkriminovaný papežův výrok. Vyplývá z něho, že papež považuje Čechy za jednu ze zemí, které v poslední době navštívil.

Pátek 12. listopadu: Městský soud v Praze zamítl stížnost na regulérnost voleb do pražského zastupitelstva. Jednání o pražské koalici mohou tedy pokračovat. Nyní už jedná i TOP09 s ČSSD (a ODS jí vytýká, že dává „dumpingové“ nabídky). Všeobecně se předpokládá, že vznikne koalice ODS – ČSSD, není však ještě definitivně rozhodnuto. V tuto chvíli začalo záležet na tom, s kým se dohodne nejslabší hráč, ČSSD. To je zatím vrchol politické obratnosti rozhádané pravice, vybírá si ČSSD. Je mi líto, ale katalyzátor rozhádanosti je předseda ODS Nečas – respektive každému, kdo to sleduje z odstupu, se to tak musí jevit. Tématu koalice v Praze se týká naše dnešní glosa.

Místopředseda Nejvyšího soudu Kučera elegantně vyběhl se svými pronásledovateli, kteří se ho pokusili postavit na morální i profesní pranýř ve věci Čunek. Jde o to, že odejde do důchodu tak říkajíc bez poskvrny a až do svého penzionování, o něž požádal, bude mít svou dosavadní agendu. Jde o pár měsíců, ale stejně je to dosti povedené. Ministr Pospíšil by rád situaci řešil zvláštním zákonem (ten stávající opravdu není dokonalý, ministrovy sankce vyznívají do prázdna), ale protože by zákon měl být tak trochu šitý na míru dnešnímu případu dr. Kučery, nepůsobí to zvlášť líbivým dojmem. Nezdá se mi, že by česká justice neměla dnes důležitější starosti než vymáchat dr. Kučeru v blátě (jeho postupu v případu Čunek se nechci zastávat). Připadá mi to trochu dětinské.

Ruská federace získala v ČR už dávno významného lobbyistu, totiž prezidenta Klause. Te´d lobuje v „jádru“. Ruská federace má u nás zájmy zejména v souvislosti s Temelínem, prezident Klaus má zase zájmy tak říkajíc globální, pokud jde o omezování svobody trhu a pokusy o „globální vládnutí“ (o to Rusko nikdy neusilovalo, že, je velmi povedené vybrat si za spolubojovníka v oboru vegetariánství šavlozubého tygra). Klaus pronesl i pár kritických (a nejspíš věcných) výtek na adresu transformačního procesu v Rusku, je jen otázka, zda přitom nejde v některých případech o výtku hrochovi, že se nenaučil létat (a mimochodem, když mluví o nedostatku transformační vize v Rusku, neznamená to náhodou, že tam neexistovaly poněkud nadnesené představy o kapitalismu, které by měly charakter všeobecně sdílené ideologie a jejichž základní notou by bylo „zbohatneme všichni, kdo budeme jen trochu chtít? To by mluvilo ve prospěvh Rusů). Text končí věštbou hodnou kněžny Libuše. Svět se dělí na tři celky (zajímavá podobnost s Orwellowým 1984), z nichž jeden upadá a je odsouzen k zániku, protože zavrhl myšlenky svobodného hospodářství (Evropa), druhý je na tom krapet lépe a nelze ho rovnou zatratit (USA), skutečnou naději má ten třetí (Země BRIC, tj. Brazílie, Rusko, Indie a Číny), kterému český prezident věští velkou budoucnost. Je to jen jedna z mnoha v Evropě běžných romanticko-utopických vizí, postavená na kultu prostého a jednoduchého životního stylu (hulvát by řekl primitivismu; když si odmyslíme ekonomickou polévku, vyjde nám z toho něco jako Johann Gottfried Herder). Přitom těžko si představit, že by někdo mohl dospět k trvalé prosperitě tím, že nebude dodržovat dohody (zčásti protože nemůže, zčásti protože nechce) a zato bude, kde se mu to hodí, fixlovat (to zase připomíná Vladimíra Iljiče Lenina, ještě že ho Klausovi v Moskvě nezkompostovali. Měl by se mu jít poklonit). Kromě této věštby ještě Klaus jednal s Putinem – o dostavbě Temelína. Byla to soukromá návštěva, a tedy i soukromý pokec (co je prezidentovi do toho?). Jinak mne jímá hrůza, co náš stařičký prezident ještě ve svém rusofilském nadšení do roku 2013 natropí. Snad už nestihne to nejhorší, a modleme se, aby ho nahradil někdo rozumnější. Bude to ovšem velmi těžké.

Sobota 13. listopadu: jako obvykle jsem si termín své nepřítomnosti v ČR vybral na tu nejhorší dobu. První (méně významná, ale to platí jen relativně) událost, která se mezitím odehrála, je aféra náměstka Bartáka. Bývalý americký velvyslanec v ČR a současný přední manažer Tatry Cabaniss prohlásil, že mu dotyčný v roce 2008, kdy byl taky náměstkem, ale ministryně obrany, na jakési neformální akci nabídl, že za určitý obnos urovná problémy, které vznikly mezi Tatrou a další „českou“ firmou, Pragou, v souvislosti s obří zakázkou na automobily pro armádu ČR. Pravdivost toho, co pan Cabaniss prohlásil, potvrdil svědek, prezident americké pobočky Tatry Sellars. Zatím co pan Cabaniss si přesnou sumu, jakou Barták požadoval, už nepamatuje, svědek tvrdí, že šlo o „miliony dolarů“. Ministr Kalousek, který se Bartáka před nějakou dobou ujal a pod nímž teď Baeták náměstkuje, řekl sice, že jde o tvrzení proti tvrzení (a že by mělo být prošetřeno), ale jde bohužel o tvrzení jednoho proti dvěma. Sám Barták obvinění odmítl, ale požádal o udělení mimořádného neplaceného volna až do doby, kdy se věc prošetří. Premiér Nečas žádá (stejně jako Kalousek) o vyšetření „padni komu opadni“, je ale těžko se zbavit podezření, že má padnout především Bartákovi a spolu s ním v druhé řadě i Kalouskovi, který nejenže ho vzal pod svá ochranná křídla, ale navíc se dříve ve věci různých armádních zakázek angažoval. A dále: Podle Kalouska se Barták rozhodl k „neplacenému volnu“ sám, podle premiéra bylo zapotřebí až jeho důrazné intervence u ministra financí. Zde, jak se zdá, je opravdu tvrzení proti tvrzení. Premiér také prohlásil, že Barták „nikdy nebyl členem ODS a jako náměstek ministra financí není nominantem ODS“. Nicméně předtím byl „nominantem ODS“ jako náměstek Parkanové a jako ministr obrany ve Fischerově vládě. Kromě toho jeho vztahy s Nečasem byly v minulosti, jak aspoň píší v Právu, úzké a dobré. (Pan Nečas, když vykopávali Topolánka, prohlásil něco v tom smyslu, že v politice je člověk člověku vlkem; když jde o spravedlnost, případně pravdu a lásku, ovšem).

Zatímco vládní úsporné zákony prošly Senátem, jenž zasedal naposled ve starém složení, hladce (dalo se to očekávat), ODS se stejně hladce dohodla s ČSSD na rozvržení funkcí v novém Senátě. Předsedou se stává za ČSSD na ČSSD kdysi zcela nezávislý bývalý odborový předák a senátor Štěch (odbory přece mají být politicky nezávislé, že), po dvou místopředsedech si utrhly obě partnersky opoziční strany a poslední místopředsednické místo zůstalo na koho – no přece na Petra Pitharta za klub KDU-ČSL. Zapůsobilo zde nepochybně jak mocné, osobité kouzlo a šarm věčného senátního papaláše, který patří k Senátu jako ten čůrající chlapeček (mám na mysli sochu) k Bruselu, tak genius loci („fantom Senátu“). Je pozoruhodné, v kolika věcech je nejbližším spojencem ODS je opoziční ČSSD, kdežto největším nepřítelem koaliční TOP09. Čímž se vracím k případu Barták, protože předchozí tvrzení chce malounko poopravit. Akce Barták není namířena jen proti Bartákovi, ale v druhém plánu proti Kalouskovi (je příznačné, že mohutně ji rozvíjí Mladá fronta Dnes, podobně jako minulé a úspěšné „protitopolánkovské“ akce. Je taky poněkud zvláštní, že si pan Cabaniss na celou akci vzpomněl teprve teď (prý předtím neměl dost důvěry k českým vládním orgánům). A při vší úctě k předsedovi TOP09 a ministru Schwarzenbergovi, k tomu, aby z TOP09 vznikla skutečná politická strana (a ne operetní seskupení typu Děkujeme, odejděte) potřebuje schopného profesionálního politického manažera, jakým Kalousek opravdu je. Takže: hlavním nepřítelem ODS je koaliční TOP09 a hlavním nebezpečím místopředseda strany Kalousek (velmi dobrou orientační pomůckou při bádání o politickém pozadí různých afér jsou komentáře, sloupky, rozhovory atd. Daniela Kaisera. Je to žurnalista přímočarý a bezelstný: dnes např. v poznámce na první stránce LN uzavírá: „Nedávno ministr financí svého osočovaného náměstka Bartáka přirovnal k Leopoldu Hilsnerovi a sebe tak trochu k TGM. Protože svědectví Williama Cabannise je přísně vzato jen dalším tvrzením v řadě, měl by se teď Kalousek podle vlastní logiky v obraně Bartáka po masarykovsku ještě zatvrdit. Něco nám ale říká, že se spíš odtvrdí a že už si možná dokonce uvědomil, že ani jemu neprojde všechno. Povolební rauš končí, vítáme ministra zpátky na zemi.“ Sláva, Kalousek dostane zahulit. Pro spravedlnost ocituji z LN i závěr analýzy s názorem předsedkyně ODS v Praze 2 Černochové, který odpovídá nejistotám, jež cloumají i s autorem těchto řádků: „Celý případ nicméně vzbuzuje několik pochybností. Patří mezi ně například to, proč Cabaniss o údajné korupci tak dlouho mlčel. „Argument, že nyní je u moci vláda, která má v programu boj proti korupci, mi přijde nedostatečný. Nedá se proto vyloučit, že tato záležitost je zveřejněna na objednávku,“ řekla Mediafaxu místopředsedkyně bezpečnostního výboru sněmovny Jana Černochová (ODS).“

Pražský lídr TOP09 Tůma učinil ČSSD v Praze velkorysou nabídku. Nabídl jim pět křesel v radě a maximální zohlednění programového prohlášení sociálních demokratů v koaliční dohodě. TOP09 si také neklade žádné personální požadavky, pokud jde o účast sociálně demokratických zastupitelů v radě. To je sice maximálně vstřícné, ale opožděné, jednání mezi ČSSD a ODS už došla příliš daleko a lídr sociálních demokratů Dienstbier mladší, který byl pro koalici s TOP09, je už prakticky ze hry (což jsem ostatně na těchto stránkách předpokládal).

V Lidových novinách pokračuje též pod šifrou „LN“ svůj zápas s hydrou nepovolaných fanatiků, autorů publikace „Mýty o socialistických časech“ Petr Zídek. Porotu tvoří kromě něho (V tom se pan Zídek trochu podobá Václavu Klausovi, který sám moderuje i rozsuzuje debaty v CEP, jen naštěstí zatím není prezidentem) jedena učitelka dějepisu a jeden kvalifikovaný historik, Petr Blažek (není to snad nějaké pokračování zápasu o Ústav pro studium totalitních režimů?). jediné, čemu se divím, je proč se pan Mlejnek procesu dobrovolně zúčastnil, do takové společnosti chodí přece člověk jen po předchozí důkladné průpravě, doprovázené velmi pádnými argumenty, ve které je mu vtlučeno do hlavy, k čemu všemu se má přiznat.

Úterý 16. listopadu: (pondělí jsem z časových důvodů zatím nucen vynechat). „považuji za nutné upozornit rovněž na fakt, že pan Cabaniss, který bývá tiskem označován neustále jako velvyslanec USA, je především soukromá osoba, pracující pro tatrovku. Otázkou je, na základě čeho dostal od svého přítele, ředitele Adamse, místo šéfa dozorčí rady Tatry.“ To řekl Právu v rozhovoru náměstek Barták. Je to možná poněkud neobvyklé, ale nezdá se mi, že by tu nebyly jakési paralely, samozřejmě jen velmi vzdálené a odehrávající se na daleko vyšší úrovni – viz např. „pokancléřská“ kariéra Gerharda Schrödera.

Čeští a dánští archeologové otevřeli kryptu, kde je pochován slavný astronom Tycho Brahe, ale místo tělesných pozůstatků celebrity v ní našli koště. Poskytne tento předmět odborníkům dostatečnou informaci o tom, jaké byly důvody hvězdářova úmrtí? (když jsem si zprávu, která se mi nesmírně líbila, důkladněji přečetl, zjistil jsem, že tělesné pozůstatky tam byly taky. Dokonce několika lidí. Škoda! Zpráva tím ztrácí mnoho na svém půvabu).

V MFD se právem pozastavují nad úrodou velkých koalicí (a to ještě nevěděli, jak to dopadne v Praze!). Mluví o účelovém paktu, jehož hlavním cílem nejsou zájmy občanů, ale nerušené vládnutí místních bossů se slabou opozicí. To sedí.

Taktéž v MfD se ptali studentů třetího ročníku Smíchovské střední průmyslové školy, vychovávající budoucí počítačové specialisty, na to, co vědí o minulém režimu. Je zajímavé, že ti studenti mluví ve frázích o samých obecných věcech, lidských právech, nebo naopak že byla práce pro každého, atp. Jak to, že lidé, kteří se mají zabývat počítači, nevědí, že v tomhle oboru jsme byli jednak sto let za opicemi, jednak že počítače třetí generace na úrovni (většinou IBM, Siemens) si normální podnik mohl dovolit pořídit nanejvýš bezprostředně po roce 1968, pak spadla klec a nárok měly jen politicky preferované instituce. Že výroba počítačů „třiapůlté generace“ v Rusku a ruských koloniích spočívala ponejvíce v tom, že se kradlo na Západě (pokud jde o software, pajcovali většinou kompletně systém IBM), a že když výrobci chtěli prosadit něco svého, bylo s tím spousta práce a tahanic. Že počítače a terminály zejména ruské a bulharské výroby byly většinou napůl nebo totálně (bulharské disky) nefunkční, že nevýsadní podniky, které si nakoupily IBM360, je musely udržovat při životě dlouho přes zaručenou dobu funkčnosti. A že to všechno souvisí se zoufalou nefunkčností ruského rudého samoděržaví. Práce za těchto podmínek byla plná zoufalé buzerace, která na první pohled vůbec neměla politický charakter. Velmi bych přál takovým chytrákům jakou je Petr Zídek a státotvorní historici z Ústavu pro soudobé dějiny, aby v pekle, kam se nepohybně dostanou, byli vybaveni počítačem třetí generace řady EC s bulharskými disky a pokoušeli se tam znovu a znovu ukládat své historické práce na téma, že kloudné věci se daly prosazovat i jinak, než navzdory bolševickému režimu. Já jsem se pokoušel čtrnáct dní uložit ve výpočetním středisku OPBH v Praze 6 jen nějaký program na zpracování údajů o bytech, disk fungoval na principu WOM (Write Only Memory), uložit jste tam mohli všechno, ale už nikdy jste to nepřečetli. V astronomii se takovému jevu říká černá díra. Bulhaři za to přirozeně nemohou, byl jim jen svěřen úkol, na který jednak neměli pořádné vybavení a který byl v ruském ústředí blbě vymyšlený. Tohle byla beznadějná všednodenní, hnusná rovina minulého režimu. Pokud člověk něco udělal (v tomhle oboru), udělal to, je mi líto, navzdory němu. A pokud byste chtěl snad odejít za lepším, jinam (nemyslím na Západ přes kopečky, samozřejmě), byl tu zákoník práce, který vám to umožňoval až za tři čtvrtě roku, pokud nějaký strejček s červenou plackou na klopě nezatlačil (což se stávalo jen vyvoleným). Jinak pochopitelně ani tenkrát nikde na nikoho tři čtvrtě roku nečekali. Nemluvme o boji za lidská práva a (dejme tomu, jen uhaduji, co mají učenci z ÚSD na mysli), ani o umělcích a vědcích, kteří s pomocí režimu šířili slávu českého jména po celém světě, mluvme o těchto trablech obyčejných lidí.

ODS se prý hodlá v Praze domluvit s ČSSD a nabídnout pak, aby se neřeklo, jedno místo v radě také TOP09. Tak ryzí cynismus a tak obludná drzost tu snad v české politice po roce 1989 snad ještě nebyly.

Měl bych ještě zmínit podstatnou událost tohoto týdne, totiž dohodu o velké koalici (přesněji řečeno koalici poražených) v Praze a na její ohlasy. Dnes už to nestihnu, zaslouží si to komentář. Předběžně jen tolik, že „viditelný odpor“ organizovaný hnutím či skupinou Vyměňte politiky, je střižený zoufale podle Děkujeme odejděte, a takové bude jeho trvání i výsledek. Není žádná náhoda, že se svou troškou do mlýna přišel i Václav Havel, spolehlivý hrobař efektivní politiky. Česká společnost je možná i díky Havlovi zoufale apolitická a politicky se bránit jednak nechce a jednak ani neumí.

Čtvrtek 18. listopadu: Ještě k „velké koalici“ (přesněji řečeno jde o koalici poražených) v Praze. Dohoda byla upečena v noci na středu, prý proto, aby TOP09 Odéesku nepředběhla. Je to jako z nějakého dobrodružného filmu. Předpokládám, že se pánové, zahaleni do dlouhých plášťů a v maskách plížili za hluboké tmy a v mihotavém svitu loučí podél zdi k zadní brance porodnice pana dr. Svobody. Formálně vzato je dohoda legitimní, obě strany, přesněji řečeno politici obou stran dostali od voličů dostatečně silný mandát, aby se podle vlastního rozhodnutí rozhodli pro to, co považují za správné a prospěšné. Pokud se během jejich vládnutí prokáže opak, doplatí na to v příštích volbách. Z politického hlediska je rozhodnutí nešťastné, protože znamená konzervaci současného stavu. Ani krásná slova programu, ani odstavení nejproblematičtějších postav pražské ODS nejsou přesvědčivým řešením. Pan Svoboda se dosud politikou nezabýval a v těch několika rozhovorech, které zatím poskytl, projevil dost velkou míru dejme tomu naivity. Má šanci stát se pro své pražské kolegy jakousi Kateřinou Neumannovou v kalhotách. Nabídka jednoho místa v radě pro TOP09 je vrchol cynismu – kdyby na to přistoupili coby nejsilnější strana v Praze, bylo by to docela nepochopitelné a navíc – chytráci z ODS a ČSSD by se s nimi podělili o zodpovědnost, aniž by jim poskytli kompetenci, která by byla té odpovědnosti aspoň trochu přiměřená. Něco podobného přece nemohli myslet vážně. Pokud TOP09 přistoupí na rozdělení hlasů v kontrolním výboru (TOP09 5, ODS 3, ČSSD 2, KSČM 1), přistoupí na to, že komunisté budou jazýčkem na vahách. Jinak je pravda, že do této situace se vmanévrovali sami tím, že příliš spoléhali na vstřícnost ODS (Člověk se těžko brání dojmu, že kdyby byla v květnových volbách ODS dopadla lépe než ČSSD, měli bychom tu dnes modrooranžovou koalici i na celostátní úrovni. TOP09 teď nezbývá, než přesvědčit veřejnost, že je schopna fungovat jako strana – to se nejlíp pozná na komunální úrovni. Pokud to dokáže, bude mít za čtyři roky v Praze jedinečnou šanci.

Zatímco statutární místopředseda ČSSD Sobotka zarputile trvá na tom, že nynější koalice na pražské radnici je nesmysl (má recht a ČSSD to odnese víc než ODS z téhož důvodu, proč ODS odnesla opoziční smlouvu víc než ČSSD), předseda ODS Nečas se začal vyjadřovat pythicky. Není pro tu koalici a diví se jí, ale vzhledem k chování TOP09 se diví méně než dřív. Protože podobně se vyjádřila i starostka Prahy 2 Černochová, jde, jak se zdá, o formulaci, kterou dnes v ODS používají povinně. Co je to za tajnůstkářství? Není to tak, že úbytek divení souvisí s tím, že odéesácký Teng Siao-Pching na Hradě se nediví vůbec, naopak, je skoro nadšen. Koaliční dohoda je rozumná (k meritu věci se zatím nechci vyjadřovat, pokud jde o takové věci jako je veřejná doprava zdarma pro děti do 15 let a seniory od 65 let, považuji to za populistickou blbinu hodnou dr. Ratha (ODS prosazuje jen jedno z toho, druhé ovšem požehnala sociálním demokratům). Koalice mezi ODS a ČSSD prý vznikají všude, není tedy důvodu, proč by nemohla jedna vzniknout i v Praze (smysl tohoto argumentu mi uniká). Pražský magistrát netřeba démonizovat, o komunálních záležitostech rozhodují komunální politici (jistě, a buď dobře, nebo blbě).

Václav Klaus pronesl ve středu i dva slavnostní projevy. První z nich na pietním paktu u Hlávkovy koleje se týkal roku 1939. Na přetřes přišlo i sudetoněmecké téma. To, co se stalo u nás Němcům, se nedá srovnat se zločiny Němců. Když se to nedá srovnat, nedá se taky říci, co bylo horší a co méně špatné (řekne-li se o něčem, že je to nesrovnatelně horší, je to nonsens). Taky jsem v životě neslyšel nikoho tvrdit, že Češi napáchali ve válce více zla než Němci. Proč s tím Klaus polemizuje? Představa, že to zlo, co napáchali Češi, bude ještě menší, když se o něm bude co nejmíň mluvit, je infantilní. K tématu se vrátíme. Druhý projev se týkal roku 1989 a je zajímavější. Klaus se sice domnívá, že téma komunismus si monopolizovali ti, kteří mají pocit, že po listopadu 1989 nebyli dostatečně oceněni (to je narážka na Havla?), pak ovšem hovoří o tom, že komunismus k nám nebyl zcela bez našeho vědomí importován zvenčí: to by jistě nebylo přesné, byl k nám sice zvenčí importován (proč Klaus říká „komunismus a ne „bolševismus“, podíl Ruska nelze jen tak eliminovat), ale „zevnitř“ nadšeně přijat a iniciativně rozvíjen. A pokud se prezident zmiňuje o postmodernistickém útoku na samotné základy naší civilizace, o zpochybňování tradičních institucí a relativizaci hodnot, které byly po tisíciletí naší hlavní životní orientací, je na tom hodně pravdy.

Pátek 19. listopadu: ODS prý hodlá i nadále „držet“ jedno místo v pražské radě pro TOP09. Je pravda, že pokud by ho TOP09 přijala, byla by v radě jazýčkem na vahách. Jenže co by z toho měla? ODS by mohla doufat, že v případě některých konfliktních rozhodování by programové důvody „topku“ nutily podpořit ODS. Zároveň by ovšem TOP09 fakticky přestala být opozicí, a to za velmi levnou cenu. TOP09 to prostě nemůže přijmout a v ODS to nemohou nevědět. Pražský lídr TOP09 Tůma vyloučil, že by jako odškodnění přijal funkci ministra nebo předsedy kontrolního výboru na radnici (místo placené). Prý bude kandidovat někdo jiný. Možná, že by celý kontrolní výbor měla koalice svěřit svým lidem a komunistům, kontury nového pražského vládnutí budou tak ještě výraznější.

Agentura STEM má smůlu: ať dělá, co dělá, skoro pořád jí už několik let vychází jako suverénní vítěz voleb ČSSD. Stalo se tak i tentokrát, opozice by získala v Poslanecké sněmovně dostatečnou většinu 104 hlasů (díky velkému zisku ČSSD), VV ztrácí natolik, že se vznáší nad mimoparlamentní propastí, něco ztratily i obě větší koaliční strany. S napětím čekejme na to, s čím přijdou CVVM, Factum Invenio a zejména SC&C, jejichž předpovědi bývaly v minulosti pestřejší. (Jinak o tom, že vládní koalice, jako všechny vládní koalice v Česku, ztrácí a bude ztrácet, nepohybuji).

Na velitelském shromáždění Armády ČR, které začalo včera v Praze, prohlásil prezident Klaus, že se Armáda ČR nesmí stát expedičním sborem. Nelze než souhlasit, hlasitě to předvedl hned na místě ministr Vondra. Klaus ovšem zároveň požadoval, aby se armáda soustředila hlavně na obranu země. Obrana ovšem nexistuje jen an sich, musíme vědět, kdo je potenciální nebezpečí. Když shrnu známé názory pana prezidenta, jsem na rozpacích: Rusové jsou naši kamarádi, islámský radikalismus se zbytečně nafukuje. Zbývají zastánci globálního oteplování, sudetoněmečtí revanšisté a jejich domácí přisluhovači a mocichtiví byrokrati z Bruselu: jak by měla vypadat naše armáda, aby se mohla vypořádat s těmito nebezpečími? Nemůžu si pomoci, vychází mi kombinace velkohubé bolševické propagandy a StB. Výhody jsou zjevné: výrazně se ušetří na zbraních (a taky na uniformách, nebudou zapotřebí).

Podle agentury SANEP velké procento Pražanů považuje pražskou koalici za důkaz, že pražští politici opovrhují voliči. Podle bezděčného miniprůzkumu náhodně (z politického hlediska) vybraného vzorku obyvatelstva mohu výsledek potvrdit. K tématu se vrátím.

Dr. Rath navrhuje provést řízení s ministrem Kalouskem, který ho prý při jednání PS „mimo mikrofon“ hrubě urážel. Je to odveta za to, že Kalousek žádá, aby mandátní a imunitní výbor Ratha potrestal za veřejné obvinění Kalouska z opilosti na téže schůzi PS. K tomu je třeba dodat dvě věci: Kalousek údajně urazil Ratha „mimo mikrofon“ (předpokládám, ze to nebude ani v zápisu ze schůze), kdežto Rath urazil Kalouska zcela veřejně. Je rozdíl mezi tím (uvádím to samozřejmě jako ryze teoretický případ) kdybych označil dr. Ratha za hovado v soukromí svého domova a tím, kdybych to napsal do Událostí, čehož jsem dalek. A za druhé, pan Rath vystupuje v celém příběhu v jakési trojroli: jako obžalovaný (do té situace ho postavil Kalousek), jako žalobce (do té situace se postavil sám) a zároveň i jako expert na rozpoznávání opilosti, jakási živoucí obdoba přístroje, jímž je dnes už vybaven kdekdo, nejen policie ČR (i do této role se pasoval sám). Nejen v soudním řízení, ale ve slušné společnosti obecně je první a druhá role s tou třetí neslučitelná.

Jiří Franěk upozorňuje v Právu na to, že kolem soudního řízení s řidičem, který údajně vytlačil z dálnice automobil a málem zabil dva lidi, protože jejich auto mu bránilo rozvinout možnosti jeho Superbu, vzniká poněkud lynčerská atmosféra. Uvádí přitom jako argument důležitou maličkost: dotyčný by to nemohl udělat, aniž by si dost poškodil vlastní auto (což se taky stalo). Je obtížné předpokládat, že by něco podobného udělal úmyslně (podotýkám jen, že to mohl udělat taky v záchvatu nepříčetného vzteku, ale to, že je schopen něčeho podobného, by psychologické nebo psychiatrické vyšetření mělo prokázat). Pak je taky možné, že to způsobila chyba v předjíždění, jejímž smyslem sice mohlo být způsobit předjížděnému nepříjemnost, ale ne takovou, aby ho málem zabil. Drtivá většina z nás viděla jen nepříliš kvalitní a na první pohled otřesný záběr z dálniční kamery. Franěk v té souvislosti píše: „Paragrafy trestního zákona … rozlišují jen trestné činy úmyslné a nedbalostní, nic mezi tím“. Na tom je hodně pravdy, a je mi líto, ale tak trochu to platí i o procesu s vítkovskými žháři (to říkám já, ne p. Franěk).

„Bývalému režimu připisuji k dobru vymýcení obrny, pravidelnou zdravotní péči o mládež, zejména tu zubní. Povinné očkování, síť jeslí a školek a masivní program škol v přírodě“, píše v Právu Jiří Hanák. Podobná slova chvály (úměrná době, očkování proti obrně tehdy ještě myslím nebylo) by bylo možno utrousit i o protektorátě, a podobným způsobem se po válce před soudem hájil K. H. Frank (nikdo nehladověl, což byla pravda, když vynecháme ty, co měli tu smůlu, že byli zrovna v koncentráku nebo v base). Ostatně nacisté byli taky socialisté, jenom národní (přesněji řečeno používali cizího slova „nacionální“).

V Lidových novinách vybízí zase Zbyněk Petráček v souvislosti s Klausovým projevem k 17. listopadu 1939 (viz naše poznámka mj. k tomu, abychom byli ostražití, když Němci narození po válce už nechtějí nést dědičný cejch jediných pachatelů. Může se v té výzvě přitom opřít o slovutné předchůdce, jednoho z nich, Pavla Eisnera, jsem zde před časem citoval. Dnes už ovšem není „strážnou vědou“ germanistika, nýbrž spíše oficiózní česká historická věda.

Sobota 20. listopadu: žebříčky popularity politiků mají nízkou vypovídací hodnotu, respektive vypovídají obyčejně o tom, kdo toho dělá nejmíň a proto nejmíň zkazí. Předseda vlády (pokud celá ta vláda nemá fakticky svázané ruce) nemůže být příliš dlouho nejpopulárnějším politikem. Když ovšem politik ztratí za pět měsíců 28% popularity a propadne se z prvního místa na dvanácté, jako se to stalo v průzkumu STEM Radku Johnovi, o něčem to svědčí – vzhledem k tomu, že je předsedou a výstavním exemplářem strany, také o tom, že se stranou to jde z kopce. Problém Věcí veřejných přitom není, že nejsou dost levicoví, ale že se jejich politický projekt, to, na co nalákali voliče (přímá demokracie po internetu) se ukázal být nefunkční a hodnotově irelevantní. Zlevicovění Věcem veřejným nepomůže, ale může položit celou koalici. Petr Nečas byl postaven do situace, kterou je sotva schopný zvládnout. Stačil si zatím znepřátelit TOP09, je v permanentním konfliktu s Kalouskem, teď přibudou problémy s VV, a nakonec mu zbude jen Václav Klaus, s nímž žádné velké terno neudělá, protože prezident má při vší své energičnosti z Ústavy slabou pozici. „Slušný“ Nečas nedovede to, co perfektně zvládal „hulvát“ Topolánek: dělat konsensuální politiku, která drží vládu pohromadě.

V Lisabonu proběhl summit NATO, čestným hostem byl ruský prezident Medvěděv. Mluvilo se mj. o tom, že vznikne společný projekt protiraketové obrany pro Evropu a USA, a to v koordinaci s projektem raketové obrany, který vyvine Rusko. Plán NATO je, pokud jde o náklady, skromnější než ten Bushův, pro ČR bude funkční někdy v roce 2018. Jednalo se i o spolupráci s Ruskem ve věci Afghánistánu (Rusko se z pochopitelných důvodů nechce účastnit přímo vojenských akcí). Otázka je jen, co za to hlaváči NATO slíbí Medvěděvovi, a do jaké míry to bude na náš účet. Jsou tu trochu zneklidňující signály. Jednak se mi nechce věřit, proč by se Rusko mělo po divoké protibushovské politice zrovna teď celé prosvětlit a změnit se v kooperujícího beránka, a jednak mnichovanství je v politice našich západoevropských spojenců zakořeněno hlouběji, než si myslíme.

Předseda pražské ČSSD Hulinský poskytl rozhovor Právu a Lidovým novinám, oba vyšly dnes. Libuje si, že se ČSSD podařilo odvrátit hrozbu pravicové koalice a prosadit některé gulášové projekty (MHD zadarmo zatím pro mládež a důchodce, brzy bude pro všechny). Představil taky konkurenty z TOP09 jako buď sympaťáky s velmi problematickou minulostí (Laudát), nebo velmi problematická individua s velmi problematickou minulostí (Kalousek). Také Jiří Dienstbier ml. není nic moc, ale podpořil koalici ČSSD s ODS na Praze 2, kde spolupracuje s Aleksandrou Udženija, což je člověk, který ho může pozitivně ovlivnit.

Do případu pana Laciny, který způsobil nehodu na dálnici, jež málem skončila smrtí dvou lidí, asi soudní znalci moc jasna nevnesou. Dopravní psycholog o něm prohlásil, že by ho klidně doporučil i na řidiče autobusu, zároveň však nevyloučil ani možnost, že ve zkratu mohl nehodu vyvolat záměrně. Teď už zbývá jen si vybrat.

V Právu zveřejnil učený článek filosofický expert ČSSD Václav Bělohradský. Vyrozuměl jsem z něho, že pro současnou dobu (a zřejmě už i pro minulé století) je příznačný hněv, který působí ničivé dopady ekonomické globalizace. Upozorňuje, že i sovětské Rusko vzniklo kdysi ze „spravedlivého hněvu mas“, ale pak se to nějak odspravedlnilo. Schopnost proměnit formy spravedlivého hněvu v teorii a praxi systémových změn je prý největším veřejným statkem demokratické společnosti, kdežto „tekutý hněv“ vyvolaný globalizací lapají do příležitostných politických plachet strany vzniklé z pravice – nacionalistické, regionální, rasistické, populistické. Je mi líto, ale to celé je postavené na teorii, že hybnou silou dějin je nenávist („hněv“), teorii, kterou k dokonalosti dovedl v teorii Karel Marx, v praxi socialismus nacionální a „internacionální“ - bolševismus se brzy vybarvil jako zamaskovaný ruský nacionalismus. (Není náhoda, že obě hnutí se jako na největšího nepřítele vrhli na sociální demokracii, která se „odrodila“, postupně se osvobodila od ideologie nenávisti a přijala evropské, civilizované pojetí politiky jako vyrovnávání zájmů a konfliktů v duchu smíření, spravedlnosti a lásky). ČSSD je zatím někde na půl cesty mezi bolševickým a evropským konceptem. Jo a mimochodem, formulace o „revoluci hlav a srdcí“ není Masarykova, ale Havlíčkova.

Bývalý komunistický bachař a poté poslanec Vondruška zřejmě vyhraje svůj proces s disidentem Wolfem, kterého měl (podle vlastních slov neměl) v péči v Minkovicích. Pan Wolf si z minkovického „nápravného zařízení“ odnesl trvalé psychické následky a pro Vondruškova advokáta bude hračka vylíčit ho jako nedůvěryhodného. Minkovice měly, pokud se pamatuji, v sedmdesátých a osmdesátých letech mezi českou opozicí pověst dosti děsivé mučírny. To se opravdu nenajde nikdo další, kdo by byl schopen to potvrdit?

Prezident Klaus tvrdil ve svém středečním projevu, že německé násilí bylo nesrovnatelně horší než české násilí na Němcích. Německý prezident Wulf,který v pondělí přiletí do Prahy, prohlásil poté, že Němci způsobili Čechům nevýslovné utrpění. Myslím, že to mělo být naopak. Nejdřív měl Klaus přiznat, že Češi způsobili svým českým krajanům německé národnosti velké utrpení, a německý prezident mohl pak kontrovat. Klaus by tím byl prokázal něco, co nejen jemu, ale zvlášť jemu, a nejen v případě Němců, ale všeobecně, osudově chybí, tj. dobrou vůli. Pak mohl Wulf prohlásit to, co prohlásil, aniž by to vypadalo, že se pokouší rozlícené Čechy už nevím po kolikáté pacifikovat. Tedy přesněji řečeno, aniž by to vypadalo tak trochu servilně. Ale nic není ztraceno, Klaus to ještě v pondělí může napravit.

Historik Michal Ullmann mluví v rozhovoru s LN o „dnešním údivu nad tím, že lidé okamžitě nechtěli zavést kapitalismus“. Vysvětluje to tím, že měli se socialismem spojeny i životní jistoty, které jim poskytoval, a to pozitivní, co ve svém soukromém životě v té době prožili. Mám o tomto vysvětlení jakési pochybnosti. Jednak lidé v podstatě vůbec nevěděli, co mají pod slovem „kapitalismus“ rozumět. A jednak si lidé jen pomalu zvykají na to, že některé tabuizované věci se už „smí“. U nás to trvalo do předvolební kampaně v r. 1990, pak se to najednou prudce zlomilo. Vzpomínám si např., jak jsem tehdy s překvapením zjistil, že stačí říci něco v tom smyslu, že komunisti jsou svině (supertabuizovaná věc), a srdce přítomných byla rázem na vaší straně. Když jste to ovšem vynechal, mohl jste se snažit, jak jste chtěl, a považovali Vás za nudného strejce, který navíc možná nemá jasno. Zvyknout si na to, že něco bylo dlouho zakázáno a najednou se to smí, dá práci.

Pondělí 22. listopadu: Jiří Paroubek vystupuje nadále jako dobrovolný poradce vedení ČSSD, pokud jde o kádrovou politiku. Připomíná tím trochu Miloše Zemana, jeho pozice je však lepší, ponechal si poslanecký mandát. V současné době se zabývá analýzou aktivity exministra zahraničí Jana Kohouta, který měl tu drzost, že (spolu)vydal výzvu „Za slušnost v politice“, a když někdo mluví o slušnosti, má Paroubek dojem, že jde po něm. Proboha, jak ho to mohlo napadnout? Z Kohouta se v podání pana Paroubka klube „Honza Kapsa II.“ Je zajímavé, jak omezená je invence odstavených papalášů z ČSSD. Rád bych doufal, že i do budoucna budou aktivity pana Paroubka v nejvyšší politice probíhat pouze v rovině částečné politické invalidity. Je to zábavné. Se Zemanem se ovšem nemůže měřit, nemá jeho invenci. Titul „státní vyžíranda“, který panu Kohoutovi udělil, to dokazuje.

Řidič, který při předjíždění na dálnici málem zabil dva lidi, dostal pět let natvrdo. Proti rozsudku se odvolal. Nechci nijak zpochybňovat úsilí soudu dobrat se pravdy, ostatně ke slovu přijde i odvolací soud. Pokud to dotyčný opravdu udělal schválně, zaslouží si jistě přísný trest. Problém je, že v takovýchhle mediálně přitažlivých případech, kdy se zdá, že pravda je viditelná už na první pohled, vzniká spontánně jakási společenská objednávka, s níž si soud musí poradit, protože jeho úkolem není vyjít vstříc lidu, ale vynést spravedlivý rozsudek. Palec je třeba držet ne těm, kteří si přejí hlavu obviněného na zlaté míse, ale těm, kteří usilují o spravedlnost.

V Praze je na návštěvě německý spolkový prezident Christian Wulff. Vyslovil názor, že v Česku nastal čas pro veřejnou debatu o historickém období po válce v někdejším Československu. Pan prezident spadl z višně. Taková debata se u nás zcela veřejně vede od převratu (přičemž začátky lze vystopovat už v r. 1968 a v disentu). Výsledky nejsou příliš efektní a jde to pomalu, jak tomu v podobných citlivých případech, kdy má nějaké společenství uznat svou historickou zodpovědnost, bývá. Prezident také nechce, aby se porovnávaly nacistické zločiny na Češích s následnými činy Čechů na sudetských Němcích. Co bude kdo s čím porovnávat, je věc naše a nikoli spolkového prezidenta. Trestné to zatím pořád ještě není. Nedá se popřít, že brutální poválečné české násilí bylo reakcí na německý teror za války. To ho vysvětluje, ale neospravedlňuje. Samozřejmě srovnávat vyhnání s například holocaustem lze, výsledkem je zjištění, že v případě holocaustu šlo o genocidu, v případě vyhnání o brutální etnickou čistku. Genocida je o třídu horší. Tj. vůbec to nejhorší. Je to ale pro nás ospravedlnění?

KDU-ČSL provedla ne zcela očekávaně dosti velké změny v nejvyšších funkcích. Předsedou se stal poměrně málo známý třiatřicetiletý politik Bělobrádek, údajně milovník kapely Orlík. Prohlásil o sobě, že vzhledem ke své původní profesi zvěrolékaře přišel do styku s mnohým dobytkem a řadou sviní a vždycky si s nimi poradil – a doufá, Že tak tomu bude i do budoucna. Jak vidět, nový předseda chce imponovat razancí: už ne dinosauři, ale přímo dobytek a svině. Mezi místopředsedy se vyskytuje i jedna blondýna typu VV. Strana se modernizuje formou, zůstává konzervativní obsahem. Je jí třeba přiznat, že na nejvyšších postech provedla dosti důkladnou výměnu stráží. V celostátním, výboru se to hemží známými tvářemi. Přesto se zdá, že KDU-ČSL chce změnit tvářnost i styl. Má docela dobré šance, zvlášť v době, kdy Věci veřejné ztrácejí pozice.

Miroslav Kalousek byl podroben v Otázkách Václava Moravce důkladnému grilování (existuje pro to anglický termín? Myslím jako stalking, pishing atp.). Specifickou pozicí místopředsedy TOP09 v rámci vnitrokoaličních vztahů se zabývá naše dnešní glosa.

O TOP09 si v dnešním Právu pucuje boty taky ministr životního prostředí a místopředseda ODS Drobil. Připomíná mj. problematický Kalouskův pokus z léta 2006 vtvořit koalici s Paroubkem za komunistické podpory, za nějž zaplatil ztrátou předsednického místa ve straně. Nechci se v té věci místopředsedy TOP09 zastávat, byl to pro přihlížející dosti děsivý zážitek a zaplať pán Bůh za to, že členstvo KDU-ČSL projevilo mimořádnou morální čilost. Výsledek bylo bohužel Zjevení Jiřího Čunka. Nemělo by se však zapomínat, že Kalouskovu saltu mortále, při němž skončil na nose, předcházely Topolánkovy námluvy s Paroubkem, ačkoli původní (správná) Topolánkova koncepce byla, že strany koalice musí držet pohromadě bez ohledu na to, kdo bude u vlády. A Kalousek byl předtím, ještě za Grosse a za Paroubka, zcela jednoznačně a loajálně orientován na budoucí spolupráci s ODS, což v lidoveckém táboře nebylo do té doby zcela běžné. Pan Drobil si to zjevně nepamatuje, možná je příliš mladý.

Rusko se bude účastnit na protiraketové obraně v kooperaci s NATO. Mělo by dostat příležitost postavit radar v Brdech, tamním obyvatelům by se to jistě líbilo (zpočátku by se kroutili, aby to nevypadalo blbě, ale opak by si dali říci – možná by šli dokonce i na rakety).

Daniel Kaiser komentuje v LN Kalouskova slova o tom, že pokud policie Bartáka neobviní, je očištěn. A píše: „My ale žijeme v zemi, kde se vyšetřovatelům už léta nepodařilo už léta dovést ke zdárnému konci jedinou aféru zasahující do vysoké politiky… Třeba se s tím někdy podaří hnout. Do té doby by i jen vytváření dojmu, že výsledky kriminalistů mohou posloužit jako test způsobilosti, mělo být společensky neúnosné.“ A co bude do té doby společensky únosné? Mediální lynč?

Úterý 23. listopadu: Německý prezident Wulff slíbil, že do české diskuse o vyhnání sudetských Němců nebude zasahovat. Je to velmi pěkné a rozumné rozhodnutí, bohužel neuskutečnitelné, protože už do ní zasáhl, a to nešťastně. Německý teror za války a český teror po válce se srovnávat dá, a srovnání je velmi plodné. A dělá to i Wulff a Klaus, oba říkají, německý teror byl obrovitě větší. Je přitom něco jiného, když to říká Wulff, a něco jiného, když to říká Klaus. To je první věc. A druhá: pokud nám německý prezident – jistě nechtě – chce tímto způsobem fakticky poskytnout odpustky za vyhnání Němců, a hradní tisková lobby (např. Daniel Kaiser dnes v LN), se už raduje (jen to prý přišlo velmi opožděně, drzost je naše silná stránka), je třeba říci, že rozumní lidé tu o ně nestojí, protože jsme dospělí a dokážeme se se svou minulostí vyrovnat i bez toho. Zkrátka, je to, jak se s oblibou v českých oficiózních kruzích říká, „kontraproduktivní“. (Pozn. na okraj: v LN otiskli na straně 4 hezkou ilustrativní fotku: přísný Klaus pucuje vstřícného Wulffa. Nebylo by možné vyrazit z Němců zase nějaké prachy? Omluva bez odškodnění je něco jako nealkoholické pivo, ne?)

Soudní znalec z oboru komenictví vysvětluje v dnešní MfD Waltru Komárkovi, že podle nového nařízení vlády nejsme povinni vpustit do domu komeníka, aby nám komín vyčistil. Jen pokud by se něco stalo, poneseme na to plnou zodpovědnost. Karel Steigerwald si dal tu práci a spočetl, že v naší vlasti je celkem 1518 diplomovaných komeníků, kdežto komínů je 2,5 milionů, takže přepočtem má jeden komeník na 1 komín cca 8-12 minut času tak říkajíc hrubého (v případě, že by za účelem prohlídky a čištění byly všechny komíny soustředěny tak říkajíc na jedno místo). To je tak mimořádná koncentrace úředního alibismu, že by zasloužila bobříka vyčůranosti na tento měsíc (vyznamenaným by měla být vláda, která nařízení vydala, bohužel nemám čas ani chuť to nařízení shánět a studovat, znám ho vlastně jen z druhé ruky). Princip „v podstatě nemůžete dělat nic a odnesete si všechno“ je natolik plodný a má u nás takovou tradici, že by se měl octnout na standartě prezidenta republiky.

Řidič, který údajně vytlačil z dálnice auto a málem zabil dva lidi, dostat pět let natvrdo, rozsudek není pravomocný (odvolal se). Trest je označován za průlomový, rozsudek za exemplární. „Je to skvělý signál pro všechny slušné řidiče, kteří po silnicích jezdí“, prohlásil státní zástupce. Úlohou soudu není vysílat signály, ale rozhodovat spravedlivě. Považuji za velmi pozitivní, že o případu bude jednat odvolací instance, jen proto, že se mi zdá, že v případech, jako vystřižených pro lidi, kteří jsou vždycky hned se vším hotovi (mám na mysli veřejnost, ne soudce), je zásada „dvakrát měř“ velmi na místě.

Ministr Dobeš plánuje na školách povinnou etiku (od září je volitelná). Etika je pro mne neodmyslitelně spojena se Starým a Novým Zákonem (přičemž to, co obsahují, není jen a v prvé řadě etika). Etika an sich neexistuje. Totiž etika multikulti a v rámci politické korektnosti.

Středa 24. listopadu: Zelení neuspěli se svou stížností proti pražským volbám u Městského soudu a hodlají poslat Podání k Ústavnímu soudu, kde prý panují rozdílné názory na to, zda byly či nebyly v případě Prahy porušeny ústavní principy. Vedoucí představitelé pražské ODS se domnívají, že i kdyby ÚS uznal stížnost SZ za oprávněnou, rozhodnutí by platilo až pro příští volby. To je absurdní, stížnost je na nespravedlivost těchto voleb. Není ale problém v tom, že by se tím zpochybnily i výsledky voleb v minulosti, kdy byl uplatněn tentýž princip? Zjevné se mi zdá být, že rozdělení Prahy na obvody výrazně a viditelně poškodilo zelené a VV. Politickým důsledkem je vytvoření nevěrohodné a politicky problematické koalice. Pochybuji jen, že v zniklý problém se dá řešit právní cestou, a nedá-li se řešit právní cestou, musí se z něho vyjít jako z vhodné materie pro politiku příštích měsíců a let. Považuji za nutné upozornit, že zvlášť těžce byla postižena SZ, kterou papaláši z ODS prakticky vyhnali ze zastupitelstva. Je to hnusné.

ČMKOS hodlá 8. prosince současně se stávkou demonstrovat na Palackého náměstí. Místo je velmi šťastně zvoleno, k jeho zaplnění stačí jen velmi málo lidí, v blízkosti jsou dvě ministerstva a velká nemocnice (rezervoár pro nábor stávkujících státních zaměstnanců). Protestuje se hlavně proti zákoníku práce. Škoda je jen, že stávka neproběhne před Mikulášem, aby vláda, sražená na kolena, mohla projevit vstřícnost, premiér Nečas by si navlékl bílý vous a nadělil by protestujícím platy srovnatelné s těmi, které berou poslanci-darmožrouti (poslance nepotřebujeme, nejlíp si uděláme demokracii bez nich).

Pozor na Něšmce! Jen co německý prezident simuloval německou sebekritiku, jiná německá ústavní instituce, televize ZDF, se pokouší poněmčit nám Karla IV., největšího z Čechů. Navíc z něho dělá předchůdce nacistů. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Karel Steigerwald vyčítá v dnešní MfD ministru Kalouskovi, že chce čekat ve věci náměstka Bartáka na to, co vyšetří orgány činné v trestním řízení. Každý u nás prý přece ví, že orgány činné v trestním řízení v takových případech nevyšetří nic. Nerozumím tomu, co je to za argument. Může za to, že orgány nevyšetří nic, Kalousek? Je ministr financí, nikoli vnitra nebo spravedlnosti. A je třeba odhodit formality, nečekat na zkorumpovanou policii a justici, zatlouci Bartáka, případně i s Kalouskem, do sudu, sud pobít zvnějšku hřeby a skutálet do Vltavy?

Barbora Tachecí pořídila tamtéž rozhovor s exguvernérem ČNB Tůmou.Zaujaly mne na něm spíš otázky, zvláště dvě. První zní: „Špitá se, že Vám osobně – nikoli TOP09 – bude dál nabídnuta židle v čele kontrolního výboru, a když to odmítnete, dostanou ji komunisté. Odmítnete?“ Je naprosto zjevné, že takovou nabídku musí každý slušný člověk odmítnout, kromě toho by to byla od ODS výrazná nabídka na smeč: dobře, tak si to dělejte pěkně s komunisty, ať každý vidí, o jakou „velkou koalici“ jde, my si myjeme ruce. Je pozoruhodné, že pan Tůma neodpověděl takhle rázně, ale na můj vkus poněkud nemístně pragmaticky (jako předseda výboru bych si nemohl přivydělávat). A za druhé: „Když se na to podíváme čistě pragmatickým pohledem, tak byste na místě ODS byl raději menším bráchou topky a neměl primátora, nebo větším bráchou sociálních demokratů s vlastním primátorem?“ Tůma jim to nezazlívá, nevím proč. Rozhodnutí nemá být pragmatické (jen pragmatické) , ale taky legitimní, a pragmatismus není žádná dostatečná legitimace v situaci, kdy „pragmatické“ řešení vede k pokračování hniloby na pražské radnici, jen potěmkinsky maskovanému.

Dr. Rath se hodlá hájit proti Kalouskově stížnosti (Rath ho během jednání Sněmovny obvinil, že je opilý) u soudu. To je pozoruhodné: bude ho žalovat a jako svědka povolává sám sebe (poslanci jsou prý zaujatí a nedovedou Ratha jako svědka všech svědků posoudit objektivně). Poslanci naopak nehodlají zkoumat, zda byl Kalousek opilý či nikoli, nýbrž to, zda se dr. Rath choval jako sprosťák. To je věcný přístup a odpověď na otázku nebude, řekl bych, příliš obtížná.

Čtvrtek 25. listopadu: Podle průzkumu CVVM by v listopadu získala ČSSD 33% (zvýšila proti říjnu své vedení o 2%), TOP09 by těsně předhonila ODS (21,5%,) a polepšila si o 6,5%, ODS si zachovává svých 21%. Komunisté klesli o 2% na 10%, Věci veřejné jsou na 5% hranici (-5%). Z druhé strany se k 5% hranici blíží KDU-ČSL. Přepočteno na mandáty by koalice měla 103 mandátů. Z toho plyne, že roste počet stran, které mohou v budoucnu mohutně polykat a anihilovat voličské hlasy. Přitom jde o strany, které jsou skutečnou nebo potenciální součástí pravostředé koalice (zelení by dostali 2,5%). Úbytě podpory koalice jsou signálem jakéhosi znechucení voličů. Daly se očekávat, ale přicházejí přece jen trochu brzy. Průzkum se konal ještě před uzavřením „pražské“ koalice ODS s ČSSD, ale v době, kdy už se o ní všeobecně mluvilo jako o nejpravděpodobnější variantě.

Policie se už nebude zabývat případem bestiálního hromadného vraždění Němců internovaných v českém koncentráku v Ostravě. Šlo prý o víc než 200 lidí, někteří se musili zabíjet navzájem. Věc vyšetřovala nejprve ostravská kriminální policie, pak komise Národního shromáždění, bylo zatčeno pět lidí, po únoru je pustili. Policie ČR si dnes s případem nic nepočne, potenciální viníci jsou prý všichni mrtví (přirozenou cestou, podotýkám). Je to tak, že se policie zabývala jen těmi pěti lidmi, kteří byli v roce 1947 vzati do vazby (a po únoru 1948 propuštěni?) Nemohlo být viníků víc a není možné, že někdo z nich ještě žije? Případ patří k věcem, o nichž mluvit je nejen povoleno, ale mám pocit, že dokonce oficiálně podporováno („excesy“), aby se nemuselo mluvit o podstatě věci.

Vládní koalice se shodla nejen na přímé volba prezidenta, ale i na tom, že bude volen dvoukolově, a to stejně, jako se volí senátoři (buď nadpoloviční většina v prvním kole, nebo postupují dva s nejlepšími výsledku do druhého kola). Protože ten systém volby podporuje i ČSSD, je pravděpodobné, že se podaří dosáhnout ústavní většiny, potřebné pro jeho schválení (statutární místopředseda Sobotka už naznačil své zalíbení v návrhu). K tématu se ještě vrátíme.

Předsedou Senátu se stal podle očekávání bývalý odborový superboss Milan Štěch. Má dobrý kádrový původ (dělník a člen KSČ), ale na druhé zase pro všechny případy dědečka agrárníka. Do KSČ prý vstupoval s heslem svého otce „můžeš být kdekoli, ale chovej se tam slušně“. Platí to i pro bordel?

Pátek 26. listopadu: KSČM prý v Praze na magistrátě obdrží místo předsedy kontrolního výboru. Podle Práva to říkají někteří pražští sociální demokraté (kteří pochopitelně nechtějí být jmenováni), podobnou informaci přinesl včera server Aktuálně.cz. V Hradci KSČM podpoří naopak koalici proti ODS. Nejpozoruhodnější situace vznikla v Brně, kde koalice ČSSD – ODS disponuje těsnou většinou: jeden komunista vystoupil z KSČM, stal se nestraníkem a vstoupil do klubu ČSSD. Stal se přeběhlíkem, nebo byl koalici pouze zapůjčen? K problému další integrace KSČM do politického systému se ještě vrátíme.

Analytici ČSSD dospěli k názoru, že ve spodních patrech politiky teď probíhá generační výměna. Odcházejí politici spjatí s Občanským fórem a nahrazuje je nová generace, která sympatizuje s ČSSD (patrně jde o synáčky tatínků, kteří kdysi do ČSSD houfně přestupovali z KSČ, podotýkám). Proto prý takový triumf ČSSD v komunálních a senátních volbách. Samozřejmě svou roli hraje i nespokojenost s vládní politikou, která se nejvíce projevila na „katastrofálním propadu Věcí veřejných“. Ve skutečnosti relativní neúspěch středopravých stran ve srovnání s komunisty s lidskou tváří je projevem nespokojeností s vládní politikou (žádná vláda dnes nemůže dělat politiku, s níž by byla většina národa spokojena) a propad Věcí veřejných naopak souvisí s tím, že je to divoký populistický experiment, na jehož základě sotva může vzniknout normální a stabilní strana.

Dva mladí Romové surově ztýrali a málem zabili dvanáctiletého „Neroma“ (jak se to říká správně česky, aby to bylo politicky korektní?). Srovnání s vítkovským případem se přímo nabízí a internet je ho prý plný. Nevím: nešlo o předem připravenou akci (chtěli ho napřed okrást,ale nebylo o co), jeden z útočníků je mentálně postižený. Trestně postižitelný je jenom on, mladší (zjevně iniciátor) je nezletilý. Soud první instance nadělil staršímu deset let (víc mu dát nemůže, tolik myslím dostal kdysi i „spartakiádní vrah“ Straka). Rozsudek se všeobecně zdá příliš mírný. Soudkyně ale jinak jednat nemohla (mohla si ovšem odpustit výroky, za něž ji kritizovali i někteří její kolegové). To je jedna strana věci. Druhá strana je prohlášení starosty Nového Bydžova o tom, jak Romové terorizují město. Na podporu starostova stanoviska se ve městě podpisuje petice. Jeden z dotázaných Romů poukázal v ČT na to, že přece ne všichni Romové terorizují: to je jistě věcná připomínka, ale fakt je, že komunální politici mají s některými Romy problém a že problematické chování je v romské komunitě daleko rozšířenější než v té „neromské“. Zezhora se jim ovšem dostane jen lhostejnosti a jinak ještě povýšeného odsouzení od kavárenských lidskoprávníků. Obojí je projev zastírané bezradnosti. Tím se nezmění nic, problém poroste a jednou se vymkne státu z ruky.

Německo nařídilo odstranit ze svých velvyslanectví podobizny velvyslanců, kteří byli ve funkci před rokem 1951 (SRN vznikla v r. 1949). Zřejmě je mezi nimi hodně těch, co se zkompromitovali za Hitlera. Možná taky někteří, kteří se nezkompromitovali. Všichni budou učiněni neexistujícími od samého počátku. Moc by mne zajímalo, kolik současných českých velvyslanců bylo v KSČ a kolik členů KSČ (těch, kteří byli ve straně do poslední chvíle) bylo velvyslanci ČSSR ( později ČSFR) od listopadového převratu do roku 1991. U nás se snad naštěstí tabla všech bývalých velvyslanců na ambasádách nevedou.

Právo přetisklo zajímavý rozhovor s Adamem Michnikem. Svědčí o obrovských tenzích v polské společnosti: „Je třeba přiznat. Že v polské společnosti nastala dramatická polarizace, s níž si zatím nikdo neumí poradit“. To je pozoruhodné, podobná situace je v Maďarsku a má devastující vliv na veřejnost. Za Paroubka a Topolánka byla podobná situace i u nás (teď se ale zdá, že vyčerpaná ODS a ČSSD jsou v klinči, který se čím dál tím víc podobá objetí. Je velmi těžké najít to úzké pásmo politiky, které je na jedné straně ohraničeno falešnými a nepřípustnými kompromisy a na druhé straně pokračováním války jinými prostředky. Michnik má dojem, že v Rusku „pokračuje ostrý boj mezi prezidentem Medvěděvem a premiérem Putinem (ale cituje taky anekdotu, podle níž v Kremlu zuří zarytý boj mezi oběma tábory, potíž je jen v tom, že Medvěděv neví, do kterého patří). Nevím, otázka zda je lepší (liberálnější) Medvěděv než Putin, mi připadá stejně nesmysluplná jako otázka, kterou si kladli v roce 1968 čeští komunisté s lidskou tváří ohledně rozdílu mezi Brežněvem a Kosyginem.

Jakub Růžička z Občanského institutu se v MfD pozastavuje nad tím, když je koalice ODS s ČSSD v Praze označována za zradu na voličích, kdežto eventuelní koalice TOP09 s ČSSD ne. Jistě, věcně vzato jsou obě varianty legitimní, mluvit pateticky o zradě nemá smysl. Koalice TOP09 s ČSSD ale dává aspoň jakousi naději na rozbití „pražské magistrátní mafie“. ODS potřebuje čtyřletý oddychový čas. Koalice TOP09 a ODS znamená velké nebezpečí, že se TOP09 jen zaplete do toho, v čem je současná pražská ODS až po uši. Taky si nemyslím, že by mimořádná medializace Prahy byla logicky dána velikostí zdejšího mediálního trhu. Naopak, velikost mediálního trhu je dána tím, že Praha je nejen kraj, ale taky hlavní město státu.

Podle Luboše Palaty se polský exprezident Walesa obhajuje proti obvinění ze spolupráce s opolskou státní bezpečností tím, že kompromitující materiály proti němu vznikly v rámci diskreditační kampaně v osmdesátých letech, poté co se stal laureátem Nobelovy cenu míru. To je podivné: polská státní bezpečnost už v roce 1983 (tehdy Walesa cenu dostal) počítala s tím, že v dohledné době přijde převrat a její dokumentace se dostane do rukou vítězů, a proto si ji sama falšovala. Šlo tedy zjevně o mimořádně schopnou prognostickou instituci.

Vláda se shodla na návrhu, jak by měla vypadat přímá volba prezidenta, ČSSD souhlasí. To je poněkud podezřelé. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Sobota 27. listopadu: redaktor Práva podepsal pod petici protestující proti koalici ODS a ČSSD Klause a Borise Šťastného. Obě jména se pak na petici objevila. Internetové petice jsou postavené na důvěře a dobré vůli, a pokud mají dosáhnout rozměru veřejné pouliční demonstrace, jsou nutně nespolehlivé. Je velmi snadné je zneužít a poškodit a obtížné je uhlídat.

ČR je již plně integrována do sjednocené Evropy. Neklamným znakem je, že se už zase jezdí do Drážďan a Pirny nakupovat. Ze strany našich sousedů je to doprovázené vstřícností (někde je možné platit v korunách, nápisy v supermarketech jsou v češtině a k dispozici jsou i české reklamní letáčky). To je neklamný signál toho, že Evropa, ke které jsme teď připojeni, je civilizovanější než ta, ke které jsme byli připojeni před rokem 1989, i když jezdíme na pořád stejná místa. Podle Klause nás zato připravili o suverenitu (to je v očích českého nacionála něco jako národní panenství, nakupujícím je to zjevně fuk a zlobili by se, kdyby jim to zlý černokněžník na Hradě zakázal). A možná jsme civilizovanější i my, nápisy „Češi nekrást tady“ se zjevně v okolí Drážďan nevyskytují. Dá se to ovšem vyložit i skeptičtěji, totiž tak, že jak si naši sousedé spočítali, se jim to obchodně rentuje i s tím kradením.

Ale abychom o panu prezidentovi před vánocemi nepsali jen ve zlém. Je to sice spekulace, ale možná, že denní zpoždění podpisu novely zákona o stavebním spoření je jakési „pozdvižení obočí“, a to by bylo v tomto případě docela na místě: dodatečně zdanit státní příspěvek na minulý rok je mírně řečeno problematické, i když chápu, že šetřit se musí, a moc. ČSSD má v této věci pravdu, a pokud se obrátí k Ústavnímu soudu, řekl bych, že v této věci má naději: to přece nebylo domluveno.

Předseda ODS Nečas bez okolků vyhodil svého místopředsedu Blažka (jednoho ze strůjců brněnské koalice ODS – ČSSD) z dozorčí rady s.p. Lesy české republiky. Jako předseda vlády to může, jako předseda strany ho nemůže vyhodit z místopředsednického postu, protože do něho byl Blažek zvolen. V ODS se někteří představitelé, např. místopředseda Senátu Sobotka nebo, ministr Pospíšil (v Plzni je rovněž koalice ODS – ČSSD) se lehce distancují, není prý dobré řešit stranické spory přes média. Věcně vzato, odvolání Blažka ze státní funkce není stranický spor a zdůvodnit to Nečas nějak musel. Problém je jen, že vyhazov si každý vyloží jako odvetu za brněnskou koalici s ČSSD (já taky), takže je to zástupná akce. Za Nečase se zatím postavili jen Němcová a Vondra, to není nic moc: Vondra projevil v minulosti velkou pružnost vůči předsedovi strany (jinému, ovšem) a paní Němcová tajně miluje prezidenta Klause, který na koalicích s ČSSD nevidí nic špatného. Nečas se kdysi (když svrhával Topolánka) vyjádřil v tom smyslu, že v politice neexistuje kamaráčoft. Možná že se mu ten cynismus teď vrátí jako bumerang, naneštěstí ve věci, v níž má nepochybně pravdu.

Pravda a Láska už taky není to, co bývala. Vévodí jí teď romský aktivista, přesněji řečeno šéf kapely Gypsy.cz Radek Banga, který podle Práva označil představitele státu za „prasata, kteří špiní naší demokracii“ (správně má být „která“, ta prasata). Demonstrace prý nebude stačit, politici prý musí tak trošku dostat přes hubu, ovšem obrazně, jak doplnil. Tedy zase obrazně řečeno akce novobydžovského typu. Jeden z aktivistů, kteří připravují demonstraci před magistrátem, měl zase označit pražského lídra ODS Svobodu za šachistu, „který před utkáním připravil soupeře o několik figurek a ještě má tu drzost tvrdit, že to bylo fér“. Pokud tomu dobře rozumím, ten pán má tu drzost tvrdit, že Svoboda má prsty v rozdělení Prahy na sedm volebních obvodů, což je nesmysl, v době, kdy to ODS prosadila, Svoboda ještě s ODS neměl nic společného. Prý se zdvihá největší vlna občanského nepokoje. No, to chci vidět, ostatně i takové okázalé akce jako „Děkujeme, odejděte“ nakonec přinesly, jak kdysi stálo v textu pod jednou Jiránkovou karikaturou (týkala se jiné věci) „hou-nou“. (Pokud jde o mne, koalice ČSSD – ODS v Praze se mi ani trochu nelíbí, ale ne proto, že by neodpovídala vůli lidu, případně daňových poplatníků, ale protože by byla jen pokračováním toho, co tu bylo v posledních letech, s trochu obměněnými pimprlaty).

V rozhovoru pro Právo obvinil Miroslav Kalousek předsedu Nečase, že „to vzdal“ na úrovni komunální. To je nespravedlivé, Nečas to prohrál.

Kouřim, je prý středem Evropy. Tomu nevěřím. Aby Evropa mohla mít střed, musela by být kulatá.

Ruská duma odsoudila masakr polských důstojníků v Katynu a označila ho za Stalinovo dílo. Proti byli jen komunisté. Skeptickému pozorovateli se může zdát, že Polsko našim východním bratrům připadá příliš veliké na to, aby ho mohli v dohledné době sežrat, a tak ho budou chtít pacifikovat a neutralizovat (podobně jako Německo). To, co pak z jejich bývalého záboru zbude, ovšem s radostí a bez obtíží zblajznou.

Klaus tlačí (dopisem) na premiéra Načase, aby se ČR vyvázala z povinnosti přijmout euro, jakmile splní předepsaná kritéria. Nevím, co je mu do toho, kdyby byl Nečas co k čemu (a měl dostatečně volné ruce), vzkázal by mu, ať si hledí svého. (Topolánek by to nepochybně udělal expresis verbis. Zlatý Topolánek!)

Pan Kaiser udělal pro LN rozhovor s německým bankéřem Sarrazinem, který napsal „kontroverzní“ knihu varující před muslimskými minoritami v Německu. Kaiser se ho mj. ptá: „Musí německá společnost, z níž kdysi vyšel Hitler, klást sama sobě v diskusi nějaké limity“? Otázka implikuje odpověď (ano!) a je to v podstatě drzost: samozřejmě že nemusí, stejně jako si ruská společnost nemusí klást limity jen proto, že kdysi přijala za vůdce Stalina. Svoboda je nedělitelná. Další otázka: „Na konci knížky rýsujete dva scénáře. V tom pesimistickém budou mít v roce 2100 nuslimové v Německu převahu nad původním německým obyvatelstvem. Co by na tom bylo špatného?“ Jistěže, v případě Němců nic, že. Kdyby šlo o Čechy, bylo by to ovšem něco úplně jiného. Nebo by to bylo traky v pořádku? - Upřímně řečeno, bylo by to v pořádku, ale byl by to taky doklad toho, že Němci, případně Češi selhali. Že se to v dějinách stává, by pak byla jen slabá útěcha.

Pondělí 29. listopadu: Jihomoravský hejtman a budoucí kandidát na předsedu ČSSD Hašek neuspěl ve své domovské, brněnské organizaci – nominaci na předsedu strany tu získal jeho sok Sobotka. Hašek sice ve „svém“ kraji přesto proti Sobotkovi na nominace vede v poměru 4:3, rozhodující však bude, koho podpoří krajská konference. V této situaci se Hašek nechal slyšet, že když vyhraje, rád by viděl Sobotku ve vedení strany. To je hezká, ale poněkud předčasná vstřícnost, napřed je třeba vyhrát a pak rozdávat prebendy, skutečné, ne virtuální. Jinak to vypadá jako projev nejistoty a slabosti.

Zastánci nové, slušnější politiky v Praze prosazují své požadavky jazykem popelářů. Poté, co Radek Gypsy Banga označil představitele státu za prasata a vyslovil názor, že politici by měli dostat přes hubu (obrazně, ovšem, jak se dává přes hubu obrazně a čím se to liší od toho skutečně?), významný odpůrce politické nekorektnosti Jan Kraus mluví v souvislosti s pražskou koalicí o prasárně a zmiňuje jen tak mimochodem „házečku“, což má být defenestrace. Ach jo. Ani ta Pravda a Láska už není to, co bývala, a co jí chybí na politické síle, nahrazuje silou verbální. Naproti tomu jeden z architektů koalice, předseda pražské ODS Šťastný, nazval Krause „tukanem obrovským“. To je pozoruhodné: je to urážka, nebo ne?

„Internetová platforma“ Wikileaks zveřejnila sadu tajných dokumentů americké diplomacie. Je to nepochybně vlastenecký čin, otázka je, pro koho: pro USA rozhodně ne. V Moskvě, Pekingu a Teheránu mohou být spokojeni. Dotyčný americký úředník, který tak učinil (a už je za mřížemi), to udělal z lásky ke svobodě slova, která je nerozeznatelná od cynismu. Je zajímavé, je-li dnes, ve světě politické korektnosti, ještě možné někoho za něco podobného zavřít. Jsem optimista, myslím si, že v USA pořád ještě ano. Tématu se týká naše dnešní glosa. P. S. dnešní zpravodajství ČT v té záležitosti (ve večerních Událostech) bylo hnusné a pobuřující).

Dalším ostrůvkem normality a důvodem k optimismu je Švýcarsko, kde v referendu odmítli vyšší zdanění pro bohaté (poměr hlasů byl 58% proti 42%. To je zajímavé, myslel jsem si, že referenda o daních nejsou přípustná). Triumf antipopulismu, v dnešní době tak řídký.

Věci veřejné se hodlají více zviditelnit. V každém kraji musí mít člověka jako je Radek John. Ježíšmarjá! (Ale nemají ho už náhodou?) Teď přišel John s tím, že Nečas má za poradce Ivana Langera. Proč my nesměl? To je Nečasova věc. A Langer není prašivý. To, co o něm zveřejnila kdysi MfD, bylo úplně neprůkazné. Možná, že užitečnější by možná bylo, kdyby se pan John zviditelnil pozitivně, sám nějakou vlastní úspěšnou iniciativou, a nezviditelňoval se po luxovsku, negativně a na účet koaličního partnera. Tím si VV preference nezachrání.

Věc s pobodanými dětmi v Ostravě se vyjasnila, policie zjevně obviní šestnáctiletého frustrovaného klacka, který si chtěl před sebou a před světem demonstrovat svou moc a sílu. Žádný Rom, předpokládal bych, že ti, co na internetových chatech předem věděli, kdo to udělal, se teď aspoň trochu stydí - kdybych ovšem nevěděl, že to nejspíš není pravda. Je příznačné, že podle toho, co stálo v tisku, si ten kluk chtěl demonstrovat svou sílu a mužnost na někom, kdo je slabší než on. Srab. Kdybychom zapátrali ve své poměrně nedávné historii, našli bychom nespočet trochu podobných případů, tenhle je nafouklý, jakási karikatura, a je to na něm proto dobře vidět. Nemůže se schovat za žádnou „spravedlivou odplatu“.

Úterý 30. listopadu: Ministr John zahájil válku s policejním prezidentem. Jinak se to nedá nazvat, protože sesadit ho nemůže. Vyzval ho tedy nikoli na souboj, nýbrž k odstoupení. K něčemu podobnému je ovšem policejní prezident méně než odhodlán a více než neochoten (citát ze Shakespeara). Obrátil se tedy o pomoc k premiérovi, což prý nebyla žádná náhoda. Premiér se cítí dotčen, že ho John o věci předem neinformoval, a zve ho na kartáč (pokud možno bez podpůrného doprovodu). John policejnímu prezidentovi vytýká personální politiku, masívní úniky informací a špatné hospodaření (to se dá vytknout každému). Za policejního prezidenta se postavila opozice (což by nebylo nic divného) a další prezident, totiž republiky: pozval si svého prezidentského kolegu na Hrad (jinak to nejde, policejní prezident žádný hrad nemá). Patrně v tom nebude jen prezidentská solidarita. Už dlouho se mluví o tom, že John svůj úřad nezvládá, účast hradního pána však dává nynějšímu sporu další dimenzi.

Nečas, tentokrát coby předseda (ODS) má problémy s se svým místopředsedou Blažkem. Poté, co ho odvolal jako premiér ze státní funkce, Blažek kontroval, že už sám dřív odstoupil. Nečas bojuje na dvou frontách: s TOP09 a s vnitřní opozicí, která se peleší s ČSSD, i když, jak sám tvrdí, daleko míň než v minulosti. Kromě toho zlobí i Věci veřejné. Zdá se, že jediný, kdo pana Nečase neobtěžuje, je právě ČSSD. Nezáviděníhodná situace.

Odpůrci pražské koalice slibovali své pražské koalici u příležitosti ustavující schůze zastupitelstva „černé úterý“, a svůj slib splnili. Pozicí koalice sice neotřásli, ale zviditelnili se jako sympatizanti TOP09 pod praporem Pravdy a Lásky a za duchovního vedení Václava Havla (byl přítomen i fyzicky, aby to duchovní vedení náhodou někdo nepřehlédl, jakýsi pozitivní protiklad Drákuly). Nevím, nakolik je to šikovné a prozíravé. Stejně, jako by měla ODS vykročit ze stínu Hradu (a za Topolánka se o to poctivě snažila), měla by se tu někdy taky ustavit nějaká opozice, která se sebou nepotáhne havlovské prokletí. Tentokrát se to zase neprovedlo, i když protestující použili některé spíše odborářské prostředky (např. pokus o vyražení dveří do radnice, naštěstí ne té historické na Staroměstském náměstí). Tématem se zabývá dnešní glosa, přičemž pro spravedlnost je třeba říci, že odpoledne nabyly protesty civilizované podoby: konstruktéři pražské lochnesky si budou muset zvyknout, že jim lidé na galerii pískají, mají proč.

O „odhalení“ (přesněji řečeno práskačské sérii) WikiLeaks se v českém tisku informuje tak děsivým způsobem, že se k problému asi ještě vrátím. Dnes zveřejnili, že podle údajné zprávy amerického diplomata je prý Čína připravena pustit severní Koreu k vodě. Kdyby to byla pravda, maximálně jí to zkomplikují. Pak je ovšem těžké necítit za tím záměr. Je to špionážní hra? Pak by byl iniciátor v podstatě jasný.

Zatímco ostatní noviny se věnují WikiLeaks, chystané (a už uskutečněné) demonstraci před pražským magistrátem a sporem Johna s policejním prezidentem, v MfD se soustředili na to, že na policii se údajně kradou peněženky. Věnují tomu první tři stránky. Zpravodajství MfD má výrazně surrealistický charakter.

Nečtu noviny dost pozorně: teprve dnes jsem si z fotky v LN všiml, že sanitka, která propaguje lékařskou akci „Děkujeme, odcházíme“, je vpředu ozdobena nápisem „Náš exodus – váš exitus“. To si nedovolil ani dr. Rath, ten říkal jen, že pacient má stávkou trpět. Není to náhodou šíření poplašné zprávy?