Vydírání

Řada lékařů, zejména z venkovských nemocnic, se chystá odlétnout do teplejších krajin (Německo, Rakousko). Jejich důvody jsou v mnoha ohledech pochopitelné. Jednak po listopadu 1989 vznikla jakási asymetrie mezi lékaři s privátní praxí a lékaři v nemocnicích. Vůbec se nechci plést do problému s atestacemi, jako laikovi mi to připadá opravdu hodně divné a zdá se mi, že tady mají protestující lékaři pravdu. Taky si myslím, že by lékaři měli být za svou práci lépe odměňováni – stejně jako my všichni. A konečně, to, že někdo odchází z místa, kde je placen hůře, na místo, kde je placen lépe, navíc v dobré víře, je samo o sobě docela přirozené. Na základě toho by se v duchu spravedlnosti měla celá Česká republika v krátké době vylidnit, nestane se tak proto, že v různých oborech existuje různý poměr mezi zahraniční nabídkou a poptávkou.

Přes to nemohu přejít mlčením to, co řekl dnešnímu Právu předseda LOK-SČL, důstojný nástupce dr. Ratha a dr. Kubka Martin Engel. Výzvu „Děkujeme, odcházíme“ podepsalo už 25% z 16 000 českých lékařů, a pan doktor k tomu praví: „Jsem pevně přesvědčen, že po prvním březnu budeme pracovat za lepších podmínek. Nevěřím, že si naše vláda dovolí tento proces nebrat vážně a nechá to tak. To bych nikomu z českých pacientů nepřál“.

Rozeberme si tento pěkný citát: vláda si to nesmí dovolit, protože by způsobila exodus lékařů a poškodila tak pacienty, tj. občany. K tomu je třeba za prvé dodat, že pacienty by primárně nepoškodila vláda, ale lékaři, kteří by odešli. Lidé by se ocitli v nouzi (opatření musí pacienty bolet, jak říkal kdysi předchůdce dr. Engela dr. Rath, a to by se povedlo). A svou bolest si pak logicky vybijí na vládě, případně na těch lékařských nešťastnících, na něž se při hromadném útěku přes kopečky, kde dnes už nejsou dráty, nedostane.

Za druhé, podstatná věc je povaha akce: jejím smyslem není lidi získat pro své myšlenky a potřeby, ale co nejvíc je, odpusťte mi to slovo, nasrat. Předpokládá se, že vláda se tváří v tvář této hrozbě podělá. Nicméně, kdyby tak neučinila, není zcela jasné, proti komu by se hněv lidu obrátil: když se jednomu přidá (jistěže nejde je o příjmy, o ty jde taky, ale samozřejmě až v poslední řadě), musí se jinému ubrat, a bude těžké přesvědčit podezíravou českou veřejnost, že se na ní nechce, aby se na účastníky akce Děkujeme, odcházíme, tak říkajíc složila. Pak by možná zůstali.

Je mi líto, ale jde o zásadní věc. Podobá se trochu stávce leteckých dispečerů, s níž se po svém nástupu musel vyrovnat Ronald Reagan. Vyrovnal se s ní se ctí, neustoupil ani o milimetr. LOK se podařilo zahnat vládu do kouta: pokud se nechce stát kopacím pumlíčem v ve hře nejrůznějších profesních zájmů, ani ona nesmí uhnout ani o píď. Pokud prohraje tenhle spor, prohrála všechno.

A navíc, nechtělo se mi psát tenhle článek, ačkoli problém mne trápí už delší dobu. Z důvodů prostých: jsem v situaci, v níž je spousta starých lidí. Mám zdravotní problém, který není akutní. Pokud ho nebudu řešit, neumřu, jenom skončím na vozíčku. Jsem naprosto pevně přesvědčen o tom, že lékař, na kterého bych se obrátil, ho bude řešit objektivně a nezávisle na mém stanovisku k LOK. Ale pochopte prosím, že když má člověk napsat tyto řádky, cítí přesto jakousi nejistotu: za což vůbec nemohou čeští lékaři jako třída, nýbrž pouze lidé z LOK na čele se svým předsedou. Ohlížet se na ni nesmím. Jsem v koutě, jako vláda.

lidovky.cz 10. listopadu 2010