Prezident opět fixluje

Prezident Klaus hovořil ve středu o 17. listopadu 1939 a při té příležitosti se ohradil proti tomu, jak se u nás mluví o válce a hlavně o tom, co bylo po ní.

Prezident je frustrován z narůstající asymetrie mezi pozorností věnovanou válce a událostem po jejím skončení. Hovoří o zanedbání významu časové posloupnosti a kauzální příčinnosti těchto událostí a o „ztrátě chápání proporcí“. Tyto učené řeči je třeba přeložit do češtiny: za prvé, nějak moc se mluví o tom, co se stalo bezprostředně po skončení války. Přitom Němci začali, což nás omlouvá, a proti tomu, co dělali, bylo to, co jsme dělali my, vlastně prkotina. Což je nejspíš ta správná symetrie.

Prezident nepopírá, že i u nás se tu a tam děly nehezké věci. Jenže ty se nemohou ani zdaleka vyrovnat tomu, „co se v předcházejících letech každou hodinu dělo v koncentračních táborech, ve věznicích, na válečných bojištích a v nacisty okupovaných oblastech“. Zde je třeba podotknout, že za prvé, srovnává se to, co se dělo jinde za války, s tím, co se dělo u nás v míru a pod ochranou spojenců. Za druhé, srovnává se to, co dělali v Evropě a jinde Němci všeobecně, s tím, co jsme my provedli českým Němcům. A pokud pan prezident tvrdí, že na našem území bylo v posledním měsíci okupace okupanty zavražděno více lidí, než kolik jich přišlo o život v prvním měsíci po skončení války, je třeba vzít v úvahu, že když někdo vraždí, nedává tím druhému právo vraždit, byť i o něco méně. Zvlášť když ti vraždění nebyli v drtivé většině případů ti, co předtím vraždili. A konečně: vůbec nejde „jen“ o vraždění: jde o to, že tři a čtvrt milionu lidí bylo okradeno, připraveno o občanská práva a vyhnáno ze svého domova.

Neslyšel jsem nikdy nikoho tvrdit, že německé násilí bylo menší než to české. Násilí páchané Němci je německá věc (Němci se za ně už pětašedesát let omlouvají a solí tučná odškodnění), kdežto násilí páchané Čechy je naše věc. Viny mají všechny národy a české dějiny se neskládají ze samých vin. Národy se od sebe neliší tím, že někteří nehřeší, ale tím, zda si své viny dovednou přiznat a litovat jich. Zde máme určitý rest, vymýšlíme si, na koho to svést a jak to, co se tenkrát stalo, tak říkajíc okecat. Dá se tomu říkat držení proporcí. Ale dá se tomu taky říkat nestydatost.

Lidové noviny 19. listopadu 2010