Pavel Eisner, rok 1946, Německo

Germanista Pavel Polák napsal v sobotních LN (příloha Orientace) v článku o Pavlu Eisnerovi mimo jiné: „…Proto v roce 1945, po šesti letech německého ponižování, nepodlehl protiněmecké náladě, tak silné v poválečné době.“ Toto tvrzení se nezakládá na pravdě, podlehl a drželo ho to ještě o rok později. Cituji zde z článku „K nové české germanistice“, který vyšel v dvojčísle 17-18 Kritického měsíčníku Václava Černého z roku 1946. A nejde mi o to, zda jsou snad názory Pavla Eisnera vzhledem k tomu, co zažil za protektorátu, pochopitelné a omluvitelné – nýbrž že jsou zároveň taky nehorázné a že pan Polák nemluví pravdu.

„Germanistika na obou českých univerzitách nebyla po jejich vzkříšení obnovena v rozsahu poválečném. Stalo se tak úmyslně, na znamení protestu, a dobře se stalo… Mlčení české germanistiky může však být jen přechodné… Podle klasické definice je germanistika vědou o německém duchu. To už o sobě znamená, že je vědou „politickou“. Pro nás jí bude ve významu umocněném. Na jakýkoli slovesný výtvor německý bude se český germanista dívat nejen jako historik, nejen jako estetik, nýbrž i jako politik. Lyrická báseň mu bude objektem ohledání „politického“, a kdyby byla o růžičkách a hvězdičkách… Česká germanistika bude národní vědou strážnou par excellence. Bylo by velmi žádoucí, aby vešla v nejužší pracovní styk s „Českou společností protifašistickou“, aby se každý český germanista stal členem této nové instituce, kterou do jejího nedávno zahájeného života provází… svými sympatiemi i mravní podporou jak první občan republiky, tak i plénum Národní fronty a vlády. České germanistice připadne významný úkol, aby studijní činnost společnosti fundovala vědecky… Bude třeba sledovat a studovat knižní produkci poválečného Německa, její hodnoty i pahodnoty, její vliv na cizince, její ideologické kamufláže vědomé i bezděčné (víme předem, že jedněch i druhých bude spousta)… I rakouské knihy budeme klást soustavně pod mikroskop… Český germanista nespustí ze zřetele ani německou literaturu emigrantskou, ani tu ne, jež v emigraci setrvá… Nechtějíce nikomu křivdit, budeme i v této literatuře pátrat po možnosti podobných zárodků… Kromě toho se rozumí, že se po zkušenostech let 1938 – 1945 pro nás mohutně aktualizovala i veškerá německá minulost literární. Budeme ji namnoze vidět a soudit jinak… Anglosas neporozumí Němcům nikdy, nevystihne je, nezbádá… Je důvodná obava, že dna německé propasti nedohlédne oko Francouzovo, a kdyby se nasupovalo sebevíc… neměl však s Němci boj na život a na smrt národ francouzský. Toť ten rozdíl mezi Francouzi a námi, a právě on nám dává zcela jiné oči. Lepší oči, prohlédavější, a proto vědečtější. Česká germanistika má proto zcela bezprostřední poslání pro celý svět. Je povolána, aby se stala vědou vývozní…“ Podle Eisnera si i překladatel musí klást otázky jako: „nezkreslíš převodem tohoto venkoncem kladného díla v českém čtenáři jeho představu o Němcích? Není to, co podnikáš, nakřivující disselekce, která oslabí ostražitost, nedůvěru, zdravý pudový odpor?... Této otázce neunikne v budoucnosti český germanista, český tlumočník z němčiny, kdykoli se zaberou do zjevu a díla povznášejícího svou krásou a svým duchem. Do pracovny se jim vkrade stín a bude se ptát ze jejich zády: - Nezkresluješ svým kladným výběrem? Neklameš? Smíš?“

12. ledna 2009