Svéráz nové české politiky

Způsob, jakým se ve vládní koalici všeobecně a v ODS zvlášť generují zásadní politická rozhodnutí, je poněkud zvláštní, nikoli však nezvyklý. Začněme premiérem, v jeho osobě se pojí oba výše zmíněné rozměry, koaliční i stranický. Svěřil se české veřejnosti se svým názorem, že ministr zahraničí nemusí taky o všem vědět. Zatím ještě neřekl – a když se mu to nelíbí, může jít (nebo to aspoň neřekl veřejně?). Ministr zdravotnictví využil svého práva (zvykového, jistě) jmenovat deset členů správní rady VZP, a se zlou se potázal: pokud tomu dobře rozumím, narazil u všech třech koaličních stran a musel tři místa pustit „pro ostatní koaliční partnery“. Třetí obětí je ministr školství. Nechci hájit projekt státních maturit, jen popsat způsob, jakým bylo s ministrem naloženo. Premiér nebyl příznivcem nápadu. Ministrovi to vyloženě nezatrhl, nýbrž předvídavě nechal proběhnout „zkoušky na zkoušku“. Dá rozum, že „zkouška na zkoušku“ může o lecčems napovídat, ale rozhodně ne o úrovni zkoušených, kteří předem vědí, že je to „zkouška jako“. Třetina jich neuspěla, a premiér triumfuje: místo tupé přímočarosti „ano ano, ne ne“, nechal ministra, aby si sám naběhl na vidle. Jistě, je to politická taktika, ale příliš transparentní na to, aby se celá vešla do rámce slušnosti.

To ovšem není nic proti tomu, co se děje v jednáních o pražské koalici. ODS zde disponuje dvěma chapadly, každé je nejspíš napojeno na jiný řídící orgán. To svědčí o vnitřní pluralitě ve straně, bohužel nikoli jen o ní. Pražský lídr Svoboda prohlásil „chceme po ČSSD, aby přijala program ODS v celém jeho rozsahu“. Průzračná formulace dává tušit napojení na premiéra a předsedu ODS. Jenže ještě průzračnější (a taky slušnější) by bylo říci: koalici s ČSSD nechceme. Druhé chapadlo, předseda pražské organizace Šťastný, je zjevně připojen na jiného řídícího důstojníka (v tomto případě asi přímo na generála): S TOP09 pojí ODS podle něj „jen“ programová příbuznost, problém je ovšem v tom, že by se ODS dostala do role „slabšího bratra“ (dostala se do ní řádnými volbami, bd). „Ziskem koalice s ČSSD“ by bylo, že by ODS byla v pozici silnějšího hráče, navíc sociální demokraty v Praze zná, ti lidé v politice působí už dvacet let a jsou „pro nás“ čitelnější. Člověk má dojem, že slušný člověk by takové věci, když už mu přijdou na mysl, neměl aspoň říkat nahlas.

Je mi líto, ale zdá se, že vládní koalici všeobecně a ODS zvlášť se nedostává jednak schopnosti jednoznačně se rozhodovat, a také korektnosti (nikoli „politické“, ale obyčejné). Jiří Paroubek si plačtivě postěžoval, že ho v ČSSD odstavili jako nerudného dědečka. Neměl by si zoufat. Odešel, ale jeho odkaz žije dál, jen forma se trochu proměnila. A je to pořád tatáž hra, jen hlavní představitelé se střídají. Hra o to, kdo bude větší buran. A když se jeden chce polepšit, oponent mu v tom mohutnou salvou zcela originální neslušnosti účinně zabrání. Dosti děsivý pohled.

lidovky.cz 2. listopadu 2010