WikiLeaks: špionáž s lidskou tváří

Co je to WikiLeaks? Základní informaci jsem si vypsal z německé Wikipedie: internetová platforma, na níž mohou být anonymně uveřejňovány dokumenty, kde se předpokládá veřejný zájem. Projekt má stát na straně těch, kteří chtějí odhalit neetické chování svých vlastních vlád a podniků (a nechce se jim to dělat veřejně, podotýkám já). Systém byl vytvořen pro hromadné zveřejňování tajných informací a analýz, které neodkazuje na odesilatele.

To je idea. Je to idea vynášení informací, které vyneseny být nemají, tedy idea špionáže, která se neprovádí pro nějaký určitý stát, nýbrž dává k dispozici jako servis světové veřejnosti. Jak se idea může promítnout do života? Je zjevné, že nedemokratické státy si dokážou ohlídat, aby pro ně nefungovala: informátory záhy odhalí a postaví ke zdi (nebo jim nabídnou číši polonia). Informace tak říkajíc z druhé strany barikády naopak vděčně přijmou a využijí. Ti, kteří do „platformy“ přispívají, předpokládají, že tajné informace, ke kterým se dostali, jsou společensky závažné, ale nechce se jim nést osobní riziko, které je spojeno s tím, že je zveřejní a zdůvodní, proč zveřejnění považovali za nutné. Lidem tohoto typu obecný lid říká práskači. Práskačství je třeba legitimizovat. Jde to vůbec? WikiLeaks je jakýsi servis pro konfidenty nejrůznějšího druhu. Když někdo dělal za totáče v bolševickém Československu špiona pro nějakou konkrétní zemi, dalo se to z povahy té země legitimizovat, nebo ne. Práskačství tohoto typu, ke všeobecnému použití, se legitimizovat prostě nedá.

Příznačné je, že obětí globalizovaného práskačství se staly USA, země, která je žárlivá na svoji svobodu. Bylo napráskáno, že ministryně zahraničí si údajně opatřovala důvěrné informace o generálním tajemníkovi OSN. Že paní Medvěděvová je údajně drbna a vede seznamy těch, kdo nejsou dost loajální jejímu choti. Že Turecko prý za premiéra Erdogana směřuje k islámské budoucnosti. Saudský král prý žádal Američany, aby zničily zařízení sloužící íránskému jadernému programu. A egyptský prezident prý radil Američanům, že jediná cesta, jak zajistit mírový přechod v Iráku, není budování demokracii, ale vojenský puč (prezident má úplně pravdu, ale Američané si to nemohou dovolit). To vše bylo prý obsahem amerických diplomatických depeší

Politika a diplomacie mají smysl jen tenkrát, když existuje rozlišení mezi věcmi veřejnými a věcmi důvěrnými. Bez těch druhých se ani jedno, ani druhé nedá dělat. Svoboda není samoúčel, ale prostředek k něčemu smysluplnému. Rozumný a slušný člověk ví, že proto není bez hranic, a demokracie je možná tam, kde je takových lidí většina. Kde není, není ani demokracie. Nepřátelé demokracie se ohánějí absolutní svobodou, protože vědí, že druhá strana proti tomu nároku může být bezbranná, kdežto jim nic nehrozí, protože svoboda, natož absolutní, je něco, co sami u sebe prostě nepřipustí. Tím svým oponentům stěžují praktikovat politiku a diplomacii, zatímco sami jsou za vodou. Bolševické Rusko kdysi této taktiky používalo často a rádo, a západní demokracie jsou proti ní dnes možná ještě bezbrannější než tenkrát.

Proto ve jménu vyššího principu mravního doufám, že toho amerického vojenského analytika, který to do Wikileaks (zase, údajně) napráskal, pokud se jeho vina potvrdí, zavřou, až zčerná.

lidovky.cz 29. listopadu 2010