Co týden dal

Úterý 1. září: Zprávou (lépe řečeno bombou) dne je rozhodnutí Ústavního soudu „odložit vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. července 2009, kterým byl termín voleb stanoven na dny 9. a 10. října 2009“. Ústavní soud neshledal důvody k odmítnutí stížnosti poslance Melčáka, podle níž bylo prezidentovým rozhodnutím o vypsání předčasných voleb porušeno jeho právo na nerušený výkon veřejné funkce. K rozhodnutí o stížnosti potřebuje mít časový prostor. Nový termín voleb bude možno „stanovit až na základě konečného rozhodnutí Ústavního soudu“ (cituji dle sdělení ÚS, zveřejněného na jeho internetových stránkách). Není příliš pravděpodobné, že by ÚS o stížnosti poslance Melčáka, na níž takto reagoval, rozhodl v příštích několika dnech, a tak se nejspíš stane, že ústavní zákon o předčasných volbách takříkajíc propadne, protože obsahuje natvrdo dané datum (15. října), do něhož se volby musí konat, a prezident ztratí možnost volby do toho data vyhlásit. Rozhodnutí Ústavního soudu je krajně problematické. Politická dohoda, která vedla k přijetí ústavního zákona o zkrácení volebního období, má jistě charakter jakési improvizace, ale reagovala na zjevnou a vážnou nedokonalost stávající Ústavy ČR. ÚS trvá na dodržování zjevně nedokonalé ústavy v době vážné politické krize. Vzhledem k jeho rozhodnutí můžeme mít na dobu neurčitou, asi však až do termínu řádných voleb, provizorní vládu, která nemá dostatečnou oporu v Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna je ve svém současném složení naprosto nefunkční a nemá jako celek žádnou mravní autoritu. ČR se nachází uprostřed hospodářské krize a očekávalo se, že nový parlament dá důvěru vládě s mandátem k nutným protikrizovým opatřením a ke schválení státního rozpočtu na příští rok. To je teď mírně řečeno ohroženo. Ústavní soud rozhodl podle zásady „Fiat justitia - pereat mundus“.

Ve večerních (rovněž mimořádných) Otázkách Václava Moravce se vytvořila jednotná fronta ODS, ČSSD a KSČM (Topolánek, Paroubek, Filip), kritizující rozhodnutí Ústavního soudu. Obhajovali ho zelení a lidovci (Liška a Svoboda). Zdá se, že obě velké strany (disponují ústavní většinou v obou komorách parlamentu) chtějí nejprve tak trochu zatlačit na ÚS a pak projednat obecný ústavní zákon o zkrácení volebního období v tak krátké době, že to vyvolá otázky po politické zodpovědnosti takového postupu. Ústavní soud je ovšem do této situace svým rozhodnutím vmanévroval. Výsledek právního purismu bude všeobecný triumf nezodpovědnosti a kroků na hranici ústavního pořádku.

Zbylý komentář k dalším úterním událostem doplním zítra ráno.

Úterý 1. září (pokračování): Výroční zpráva BIS opět uvádí, že ze všech zahraničních rozvědek je u nás nesrovnatelně nejaktivnější ta ruská. Ruští zpravodajci s diplomatickým krytím se pokoušejí kontaktovat české poslance, jejich asistenty, pracovníky zahraničních oddělení politických stran. Ruské zpravodajské služby infiltrují různá občanská hnutí a pokoušejí se tak ovlivňovat politické dění v ČR. Posilují též svůj vliv na různé „hospodářské struktury“. Přitom je někdy obtížné rozeznat aktivity ruské špionáže od aktivit různých soukromých společností (asi jedno přechází v druhé a spousta soukromých společností má dvě tváře). Co naplat, každý dělá co umí: Češi vařit pivo, Holanďani pěstovat tulipány, Rusové provozovat špionáž. Poslanci ovšem tvrdí, že žádné pokusy o kontakty nezaznamenali (v PS ovšem působí „skupina přátel Ruska“, která má 26 členů a je ze všech „skupin přátel“ nejpočetnější). Zdá se, že sociálně demokratičtí poslanečtí experti Mají sklon tyto informace poněkud podceňovat a cítí k nim jistou nedůvěru. Zajímalo by mne, zda poté, co se chopí moci, BIS tyhle iniciativy prostě zatrhnou.

A ještě poznámka k průzkumu agentury STEM, o němž jsem psal včera. ODS ztrácí hlavně tím, jak posiluje TOP09. Znechucení voliči, kteří dřív neměli kam utéci, utíkají do TOP09. Tím nepomáhají ani ODS, ani TOP09, je to jen přelévání vody v jednom lavóru. S tím, že TOP09 má šanci být pro své nové voliče jen přestupní stanicí na cestě mezi nevoliče. Což není příliš povzbudivé. ODS vytýká TOP09, že jim vykrádá program. To nemůže být hlavní důvod přelivu voličů. Voliče nezajímá program (kdo ho čte!), spíš image strany (do níž ovšem něco programu taky pronikne).

V Právu informují o to, že „Putin odsoudil pakt Molotov – Ribbentrop. Citují jeho slova o tom, že západní mocnosti demonstrovaly svou neochotu se Hitlerovi postavit v Mnichově a nesou tak spoluzodpovědnost na válečném konfliktu,. Vůbec však už ne druhé Putinovo tvrzení, které je pravda, ale u nás se nenosí: že Versailleský mírový systém byl de facto diktátem, jehož cílem bylo mimo jiné Německo ponížit, a že i on přispěl ke vzniku dalšího válečného konfliktu. Dalo by se to chápat jako další příspěvek do rubriky Jak číst Právo, kdyby se ovšem něčeho podobného nedopustili i v Lidových novinách (článek Luboše Palaty „Mnichov zničil všechny naděje“).. Putinovi jde velmi o dobré vztahy s Německem. Proto se zjevně rozhodl, že v rámci možností k němu bude spravedlivý trochu nad standardy, které se pěstují např. v Bruselu.

Mladá fronta Dnes informuje o tom, jak se rozjíždí volební kampaň, hlavně aby demonstrovala možnost ODS (titulky Máme řešení, ale detaily neřekneme, Padnoucí obleky a kožené tváře). Zdá se, že rozhodnutí Ústavního soudu hradní lobby v našich novinách na pár dní trochu zamíchá karty.

V rámci boje proti údajné maďarizaci Slovenska zakázal ministr školství používat v maďarských školách na Slovensku označení Felvidék. Informace obsahuje řadu nesmyslných tvrzení. Za prvé, překlad Horní země je krajně nepřesný, vidék znamená kraj, krajina, okolí (země se maďarsky řekne ország). A za druhé, označení Felvidék (Fölvidék) neoznačovalo nikdy Slovensko v jeho dnešních hranicích včetně Dunajské nížiny, ale jenom horské oblasti, kdy žilo převážně slovanské (a německé) obyvatelstvo. Tyto oblasti však nikdy žádný etnicky vymezený a přesně ohraničený administrativní útvar. Slovensko dostalo hranice v pravém slova smyslu až po roce 1918. To není žádný důvod ke stydění se, jen je absurdní a směšné to zatloukat (my Češi se ostatně občas chováme podobně směšně). Jazykový zákon začal dnes na Slovensku platit, ministerstvo kultury bude prý zatím „narušitelům“ jen vyhrožovat, k sankcím přistoupí až v lednu 2010, až budou sepsána přesná pravidla. Malinko couvli, moc ne.

Známý průmyslník Bakala se s rodinou odstěhoval do Švýcarska. Mám dojem, že tak učinil v pravý čas. Jak mu závidím! Je tam sice trochu zima, ale tahle nevýhoda je bohatě vyvážena nesrovnatelně větším bezpečím.

ODS chce zrušit koncesionářské poplatky pro veřejnoprávní média a nahradit je dotacemi ze státního rozpočtu. Tím by se veřejnoprávní média dostala do ještě větší závislosti na státu, než je ta nynější.

Středa 2. září: Dnes se sešlo plénum Ústavního soudu a rozhodlo se, že zákon o zkrácení volebního období projedná 10. září, a to veřejně. V tom případě by se už původní termín voleb nedal stihnout. Při hlasování o prezidentově rozhodnutí byli dva soudci, Jan Musil a Vladimír Kůrka, proti většinově přijatému rozhodnutí. Vyjádření právních expertů v médiích vzbuzují u laika dojem, že z formálních důvodů mohl ÚS Melčákovu stížnost právě tak přijmout i zamítnout. Podstatné mi připadá to, co řekl Právu prof. Gerloch: odložení vykonatelnosti je možné jen tehdy, když není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, a volby důležitým veřejným zájmem jsou. Mně osobně připadá melčákova stížnost absurdní, ústava nezaručuje poslanci právo vykonávat mandát čtyři roky, protože PS není ani podle nedokonalé české ústavy „nerozpustitelná“. Na Hradě se s prezidentem sešli předsedové parlamentních politických stran, předseda TOP09 Schwarzenberg (jeho pozvání bylo OK a prozíravé, TOP09 se s velkou pravděpodobností do Sněmovny ve volbách dostane), premiér, předsedové PS a Senátu. Chtějí hledat cestu k tomu, aby se volby konaly buď v termínu již dohodnutém, nebo v termínu relativně nejbližším. Politické strany za tím účelem ustaví expertní tým. Také ústavní činitelé zastávají názor, že "Ústavní soud nesmí odložit výkon rozhodnutí, je-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Čtyři nejvyšší ústavní činitelé mají pocit, že je na nich, aby se odvážili formulovat, co je či není důležitým veřejným zájmem." Straničtí experti se už dohodli, že nejbližší možný termín konání voleb je listopad, pokud se použije (a upraví) senátní návrh, který už prošel vládou. Podle senátního návrhu, pokud se dobře pamatuji, měla mít PS právo se rozpustit, pokud by pro návrh bylo 101 poslanců (většina všech zvolených). To se prý má změnit na ústavní většinu. Rozhodnutí ústavního soudu je čirá buzerace, která vůbec nepovede k tomu, že vznikne kvalitnější řešení než to, které bylo původně schváleno ústavní většinou v PS i v Senátu. Musí se improvizovat, aby se volby stihly co nejdříve, zdržení má krajně neblahé důsledky. Rozhodnutí Ústavního soudu se týká naše dnešní glosa. Zajímalo by mne, zda za celou tou veleakcí je nějaký politický zájem, nebo zda se to „jen tak semlelo“: tj. posl. Melčák se cítil být zkrácen v právu vykonávat svůj mandát po celé volební období a ÚS se takto ohradil proti tomu, aby poslanci přijímali ústavní zákony na jedno použití (což prý je ovšem leckde ve světě běžná praxe). Prezident v celé záležitosti sehrál pozitivní roli a neprováděl žádné skopičiny (svou váhu nepochybně měloo i to, že soudy, podobně jako média, považuje za největší nepřátele lidstva a tady zjevně vycítil, že to ÚS přehnal).

Je pozoruhodné, jakým způsobem naši žurnalisté pracují s Putinovým dopisem Gazetě wyborczej. Jiří Hanák dnes v Právu rovněž s přehledem vynechal to, co Putin řekl k Versailleskému mírovému systému. Proto jsem si nechal Putinův dopis pro Události přeložit a ještě se k němu vrátím. Překlad najdete zde.

Prezident Kaczyński prohlásil v projevu na Westerpatte podle Práva mj.: „Rozdělení Československa bylo naším hříchem a my si tento hřích uvědomujeme.“ Předpokládám, že mluví o vojenském obsazení Poláky obývané části ČSR po Mnichovské dohodě. Má pravdu. Aby ovšem bylo učiněno spravedlnosti zadost se vším všudy, bylo by slušné, kdyby se pan prezident Klaus svému příteli obratem omluvil za nestydatou anexi téhož území Československem po roce 1918 (o problému viz příslušnou pasáž mého článku v české příloze Událostí). Jenže to chci vidět.

Článek Luďka Navary v dnešní Mladé frontě Dnes mi připadá přece je trochu přehnaný. Nevím, proč by vyhrát válku byla hanba (ovšem, to je jen citát z Curzia Malaparteho, ale je to zároveň hloupost) a proč by se Rusové za to, že vyhráli válku, měli stydět dvojnásob. Stydět by se měli za to, co dělali předtím, jak se na sklonku války chovali k civilnímu obyvatelstvu poražených zemí, a za to, že jako honorář právem nejvítěznějšího schramstli třetinu Evropy a přičlenili ji ke své tehdy rudé veleříši. V paktu Molotov-Ribbentrop projevili velkou dávku mrchožroutství, ale tvrdit, že spolu s Němci „rukou společnou a nerozdílnou rozpoutali nejstrašnější válku, peklo na zemi“, je krajně nespravedlivé. Patřili k těm, co tím či oním způsobem k rozpoutání války přispěli. Ale válku rozpoutal Hitler. A za druhé: nedůslednost Putinova postoje k válce a k oběma neuralgickým bodům rusko-polských vztahů (zmíněný pakt, Katyn) je zjevná, ale přece jen mi trochu imponuje jedna věc: Putin obojí pojmenoval v podstatě správně: nemravnost, zločin. A to, že se horem dolem neomlouvá, nepadá na břicho a neskučí jako spráskaný pes, přiznám se, mi v dnešní době politické korektnosti přece jen trošku malinko imponuje. Němci to dělají už šedesát let a výsledek je, že se z nich neustále někdo snaží ždímat peníze (nemám přitom o dnešním Rusku a o něm ani ty nejmenší iluze a jsem přesvědčen, že nějaké slovo omluvy Putin utrousit měl).

Tři čeští aktivisté (z nich jen jeden je zřejmě německé národnosti) založili Sudetoněmecké krajanské sdružení v České republice. Ministerstvo vnitra je odmítlo zaregistrovat as tím, že požadují zrušení Benešových dekretů a Ústavní soud dospěl k závěru, že ty jsou legálním právním aktem. Z toho plyne, že sdružení chce porušovat ústavu a zákony. To je naprosto nehorázné zdůvodnění: lidé mají právo žádat opravu či zrušení zákonů a za tím účelem se sdružovat. Senátor Štětina dospěl k závěru, že zákaz sdružení odporuje základním principům demokracie, a má pravdu. Ministerstvo na jedné straně není schopno zakázat suspektní subjekty typu Dělnické strany, a na druhé straně ukazuje svaly tam, kde ho to nic nestojí. Osobně si myslím, že nemá valný smysl, aby Češi zakládali sudetoněmecká sdružení: ale to není žádný důvod k zákazu.

Petr Zídek kárá v LN prezidenta Klause kvůli jeho odporu k úsporným zářivkám a říká mj.: „Právě příklad úsporných zářivek ukazuje, že trh všechny problémy zdaleka nevyřeší. Když je většina populace tak hloupá, že během patnácti let nedokázala pochopit, že úsporné zářivky šetří přírodu i peníze, je třeba přijít s nějakým účinným řešením.“ Ovšem, když většina populace jsou na rozdíl od pana Zídka blbové (nebo si to aspoň pan Zídek myslí), spraví to dráb s pořádným bejkovcem. Mně na úsporných žárovkách vůbec nevadí, že jsou diktátem EU a součástí tažení proti globálnímu oteplování. To, že škodí zraku, mi připadá směšné, a na estetiku kašlu. Vadí mi, že se nehodí do místností, kde je třeba mnohokrát za den na chvíli rozsvítit a pak zase zhasnout, že nesmějí být tam, kde je v zimě mráz, a že se nevejdou do svítidel se skleněným krytem. Nehodí se do drtivé většiny místností v mém obydlí. Tam, kam se hodí, jsem si je už dávno koupil, je to bohužel jeden jediný případ. Zavádí se nuceně něco, co ještě není pořádně dovyvinuto. Až bude, lidé to budou kupovat dobrovolně, protože nejsou ve své většině idioti. Pan Zídek uzavírá: „Edisonova žárovka byla svého času revolucí. Postupně se přežila, stejně jako parní lokomotivy. Bude proto nahrazena. Pokrok je nezadržitelný…“ Jenže parní lokomotivy nebyly zakázány nějakým ediktem, protože toho nebylo zapotřebí: elektrické a motorové jsou mnohokrát lepší a je výhodnější je používat.

Čtvrtek 3. září: českou společnost zachvátila intelektuálně-lynčerská horlivost. Hrrr na politiky. Imponují jim naproti tomu soudci. Asi proto, že je nevolili. Mají proto dojem, že jsou od Pánaboha (nebo od vrchnosti, což je pro nevolnickou mentalitu totéž) a proto je musíme poslouchat. Politiky naproti tomu jsme volili, a musí proto poslouchat oni nás (i když jsme nevolili všechny politiky, to šlo jenom za totáče, nýbrž každý někoho jiného). Jejich povinností je se co nejrychleji dohodnout na tom, co chceme my. A to bez ohledu na to, že každý z nás chce něco jiného a značná část z nás ani pořádně neví, co chce. Když se ale politici dohodnou (v tomto případě proti vrchnosti, totiž těm, které jsme nevolili), je to zase špatně. Je neuvěřitelné, jaké kraviny si přitom lidé dokážou vymyslet. Například: když si politici mohou sami zkrátit mandát, proč by si ho nemohli taky prodloužit. To je podobně logické jako výrok: když je někdo schopen dát deset tisíc na charitu, je taky schopen charitativní instituci o deset tisíc okrást. Tím, že se poslanec zříká mandátu, tratí. Proto je myslitelné, aby se Sněmovna (kterou jsme si sami zvolili a dali jí mandát) si tento mandát zkrátila, ale zároveň je nemyslitelné, aby si mandát prodloužila (mandát sněmovny se ovšem podle ústavy ve výjimečných případech prodloužit může). Amok zachvátil i právní elitu. Melčákův advokát dr. Kalvoda používá následující paralelu: „Myšlenka, že v poločase se soupeři dohodnou na ukončení utkání remízou a utkání skončí, je ve fotbale nepředstavitelné.“ Ve skutečnosti situace připomínala spíš boxerský zápas, uprostřed něhož byl sice jeden borec (Topolánek) knokautován. Pokrasčovat v zápase, totiž mlátit někoho, kdo leží na zemi, je poněkud neslušné a ústava to ani neumožňuje, když vláda padne, musí se jmenovat nová. Jenže ani druhý borec (Paroubek) nemohl pokračovat v boji Je pochopitelné, že se za těchto okolností oba soupeři dohodli na tom, že se znovu obrátí k voličům, aby rozhodli, kdo má na vytvoření vlády legitimní nárok. Rozpolcená sněmovna, v níž kraluje smečka amorálních vyděračů, žádný legitimní nárok na vládnutí nezakládá.

Ján Gronský z Právnické fakulty UK, který rozhodnutí ÚS kritizuje, se domnívá, že soud překročil svou vymezenou kompetenci. Nechci jeho slova zpochybňovat, ale považuji za podstatné, že soudci projevili totální politickou nezodpovědnost – a politickou zodpovědnost nese každý občan, i když je shodou okolností navíc ještě soudcem ÚS.

V LN píší, že pro malé neparlamentní strany, jako je Bobošíkové Suverenita, Strana důstojného života a Dělnická strana, by současné situace mohla mít likvidační důsledky. To je její jediná světlá stránka.

Rozhodnutí ústavního soudu a zejména otázce „veřejného zájmu“ se věnuje naše dnešní glosa.

Mezitím se Ústavní soud lehce připodělal– nebo možná že ne -, a svolal na 10. září veřejné slyšení ohledně stávajícího zákona o rozpuštění PS a předčasných volbách. Je v nezáviděníhodné situaci, do níž se dostal vlastní indolencí. Pokud teď potvrdí ústavnost zákona o zkrácení volebního období, vystaví se podezření, obsaženému ve výše zmíněné neslušné formulaci. Pokud se naopak zatvrdí, bude politiky tlačit do postupů, které sice budou formálně odpovídat absurdním požadavkům ústavy (třikrát po sobě neúspěch při vytváření vlády), ale ve skutečnosti to bude švejkovina. Nebo povede k tomu, že Sněmovna a Senát zimprovizují během týdne „trvalý“ ústavní zákon, který by chtěl daleko důkladnější přípravu (četl jsem někde, že by se období, které musí uplynout mezi prezidentovým vyhlášením voleb a jejich uskutečněním, mohlo zkrátit na čtrnáct dní – to považuji za holé šílenství). Je to opravdu umění, takhle sám sebe zahnat do slepé uličky. Ústavní soud je klíčová instituce každé opravdové demokracie. Je velmi smutné sledovat, jak se ten náš sám kompromituje. Ústavní soudkyně paní Janů prohlásila pro Právo: „Na konání voleb je vždycky nějaký veřejný zájem, ale máme vládu a máme parlament, tak co se děje.“ Máme vládu bez pořádného mandátu a nefunkční parlament bez jakékoli mravní autority. A vůbec, co je to za argument? Vládu a parlament jsme měli i za totáče.

ČSSD a KSČM se rozhodly, že při hlasování o zdravotnických poplatcích nebudou párovat nepřítomné poslance někdejší koalice. Jednak není jasné, kdo koho by měl párovat, žádná vládní koalice už neexistuje, a jednak párování na nich přece nikdo rozumný nemůže ani chtít: situace je taková, že aby přehlasovali Senát, musejí dát dohromady 101 hlasů, absence v té situaci znamená totéž co hlas proti. Zastánci poplatků na hlasování vůbec nemusí chodit, jejich neúčast nemůže na výsledku nic změnit.

„Usnesením Ústavního soudu o odložení voleb byla potvrzena tendence této instituce posilovat svou moc“, tvrdí v Právu exposlanec Koudelka. To je na můj vkus příliš klausovský výklad, šlo spíš o pokus emancipovat se, ÚS se cítil být pod nenáležitým politickým tlakem, takže reagoval v jakémsi stresu a naprosto neuváženě. Jeho rozhodnutí bylo krajně nešťastné.

Expertní skupina, ustavená předsedy politických stran, doporučila takové znění nového ústavního zákona o rozpuštění PS, podle něhož by předčasné volby mohly být až počátkem listopadu (aby se zákon nedal znovu napadnout stížností u Ústavního soudu). ČSSD (a komunisté) trvají na říjnovém termínu, ODS a zbylé strany jsou ochotny se přizpůsobit. Důvod je na obou stranách zjevný. ČSSD (a s ní i komunisté, závislí na jejím úspěchu) se obávají, že do listopadu toskánská aféra vyšumí a ODS jim sleze z lopaty, ODS a ostatní strany v totéž doufají. Dohoda bude velmi svízelná. Štvavá psychóza, kterou ve společnosti živí tzv. pravicová média, spolehlivě zařídí pouze to, že k volbám přijde minimum lidí. Nechápu, co si od toho manipulátoři veřejného mínění od Anděla slibují. Výsledek bude, že se k moci spolehlivě prokouše Paroubek a dá jim pořádně do kožichu. Pak se jim i „náhubkový zákon“ bude zdát liberálním opatřením.

Pátek 4. září: „Politici tlačí na ÚS“, pohoršují se tentokrát v Právu. ÚS si to ovšem zavinil sám, svým nehorázným rozhodnutím. A jak se dnes pozná, proč je Klaus politik a Rychetský ne? Ústavní soud se zamotal do politky krajně nehorázným způsobem. ODS prý preferuje tlak na Ústavní soud, aby se co nejrychleji rozhodl (Ústavní soud je ovšem vůči tlakům formálně zcela imunní, což je správné, bez ohledu na problematičnost toho, co teď udělal). Zároveň je třeba změnit ústavu, aby se otevřela cesta k předčasným volbám, a to způsobem, který nebude právně napadnutelný. Volby by pak mohly být nejdříve o měsíc později, než bylo původně plánováno. Paroubek trvá na úpravě, která umožní provést volby v původním termínu. Poslanci se prý rovněž bojí, že po rozpuštění PS nabude na pár týdnů velké moci Senát (do jisté míry pak PS zastupuje). Možnosti Senátu jsou však z ústavy velmi omezené.

Mezitím volební kampaň pokračuje s nezměněnou intenzitou. V Ostravě se ČSSD a ODS navzájem častovaly roztomilostmi (ostatně, kdyby umírnili tón, bylo by to leckomu podezřelé a neodpovídalo by to momentálnímu stavu české politiky).

Na okraji těchto bouřlivých událostí se odehrál závod „Diamond race“, v němž se naši spoluobčané, vlastnící luxusní vozy, chtěli (ovšemže po západním vzoru) tak trochu vyřádit. Na našem území neměli problém, policii nesdělili trasu, ač jim to předem slíbili, a policejní technika byla proti nim bezmocná, protože se jí nedařilo měřit rychlost, kterou se závodníci pohybovali. Všechno tak probíhalo hladce a podle našich norem až po hranice civilizovaného světa. Tam už na závodníky čekala uvítací komise policie SRN, bez velkých okolků jim jejich fára zabavila s tím, že je dostanou zpátky až v neděli, kdy měla akce skončit. Malá luxusní obdoba Czech-teku skončila tak, jak podobné akce končit mají, tj. v písku. Příště se hoši budou muset jet vyřádit na trase do Bulharska nebo do Moldávie.

Luboš Palata si v LN libuje, jak hezky se omluvil prezident Kaczyński nám hodným Čecháčkům za polské obsazení Zaolší na podzim 1938. Omluva je na místě, měla by však okamžitě následovat česká omluva za český postup po roce 1918. Jakýsi návod lze najít v dnešní glose Zbyňka Petráčka tamtéž, není však úplný. K tématu se vrátíme.

Miloš Zeman cítí příležitost, že by se mohl znovu vetřít do politiky, kterou kdysi tak neuváženě opustil v pošetilém očekávání, že jeho kumpánům nakonec nezbude, než ho povolat zpátky. (Kumpáni ovšem byli z jeho rozhodnutí radostí bez sebe a vůbec nepomýšleli na to, dostat se zase pod jeho knutu.) Vrátil by se ovšem jen za určitých podmínek: kdyby vznikla velká koalice, kdyby se prohloubila ekonomická krize a kdyby lidé pochopili, že ani jedna z velkých stran jim nenabízí skutečný recept na řešení. Z toho plyne: za prvé, Zeman s těmito třemi eventualitami napevno počítá, a za druhé, trpí představou, že po něm česká veřejnost touží jako Tristan po Isoldě. Pokud jde o to druhé, měl by se obrátit na svého psychiatra.

Jiří Paroubek se zasadil o to, aby na nedělní schůzce v Senátu ohledně změny ústavy a cesty k předčasným volbám byl přítomen i prezident Klaus. Původně nebyl pozván. Fajn, aspoň je zase vidět, kdo s kým táhne za jeden provaz. Paroubek taky chce se změnami Ústav počkat až na čtvrteční rozhodnutí ÚS (pochopitelně, pokud ÚS shledá ústavní zákon v pořádku, mohou být volby v termínu).

Sobota 5. září: sociální demokracie trvá na volbách v původním termínu, ostatní strany jsou ochotny změnit ústavu a v důsledku toho posunout termín voleb o měsíc (nanejvýše), aby se zabránilo další ústavní stížnosti (předpokládají, zjevně právem, že další brutální zásah do politiky by si pak už Ústavní soud netroufl). Paroubek se staví do role jakéhosi vyděrače, je otázka, proč to dělá. Zjevně se obává, aby se během odkladu neposunuly preference, nyní výhodné pro ČSSD. Kromě toho by byl rád, kdyby byl Ústavní soud politickým tlakem donucen potupně couvnout, a tak by podstatně klesla jeho autorita (což by byl důležitý precedens pro budoucí Paroubkovo vládnutí, protože se při jeho letoře dá předpokládat, že vláda ČSSD bude s ústavností výrazně na štíru). A kromě toho tu nepochybně hraje roli i psychické založení Jiřího Paroubka, který není, mírně řečeno, zrovna člověk konsensu. Pokud by se ČSSD podařilo úplně odbouchnout předčasné volby, vznikla by nepředvídatelná situace, nedovedu se představit, že by jí to na preferencích přidalo. Pokud by si ovšem parlament odhlasoval ústavní změny bez ČSSD, šlo by to jednak ztuha, protože by ústavní většina v PS visela poměrně na vlásku, a jednak by měl Paroubek silný argument: on, když jde o zásadní věc, na spojení s komunisty rezignuje, kdežto ODS se přes všechnu rétoriku, když jí teče do bot, s komunisty klidně spojí. To by bylo pro ODS (a asi i pro TOP09 a lidovce) velmi nepříjemné.

Prezident se odmítl zúčastnit nedělní porady politiků a ústavních činitelů v Senátu. Zval ho Paroubek a totéž tvrdí i Topolánek, Paroubek prohlásil, že prezident pozvání přivítal a s účastí souhlasí. Klaus se ovšem očividně nechce plést do tak nepřehledné záležitosti, která, jak se zdá, míří k další krizi, má dojem, že už udělal dost. To, co tvrdí Topolánek i Paroubek, mi proto připadá zvlášť nevěrohodné.

NATO zaútočilo na cisterny s palivem, které uloupil Talibán. Při útoku zahynuli i civilisté. Je z toho velký kravál. Války se až doposud nikdy bohužel nedaly vést bez toho, aby v nich hynuli i civilisté. Vojenská technika je nedokonalá, neumí dosud přesně vyhodnotit, kdo je civilista a kdo ne. Nesmyslná ideologie, která zachvátila západní svět, mu brání vést jiné války než předem prohrané.

Miloš Zeman si položil další podmínku, po jejímž splnění by byl ochoten se posadit na Libušin stolec (je pozoruhodné, že si klade podmínky, po jejichž splnění by byl ochoten udělat to, co na něm v podstatě nikdo nechce). Trvá na přímé volbě prezidenta. To je racionální, zvolení Miloše Zemana za prezidenta je představitelné jen tehdy, pokud by se veřejnosti zmocnil jakýsi davový amok (v politice se to občas stává, důsledky bývají strašlivé). Instituce zastupitelské demokracie jsou důležité i proto, že jsou schopny takový davový amok do určité míry úspěšně odfiltrovat (působí tedy podobně jako v lidském organismu imunitní systém). Miloš Zeman ovšem, upřímně řečeno, není nebezpečný. Nemůže být ani užitečný, jeho čas už uplynul, jen on se s tím ještě nesmířil. Nebezpečný je Jiří Paroubek.

V politických kruzích se objevily úvahy o tom, že by na poslance Melčáka mohlo být podáno trestní oznámení za maření přípravy a průběhu voleb. Nápad je to nehorázný. Problém není v Melčákovu dovolání, ale v rozuhodnutí Ústavním ho soudu.

Ombudsman Motejl, který se ve sporu o předčasné volby postavil na stranu Ústavního soudu, prohlásil, že nejde o krizi ústavy, ale o krizi politiků, kteří by za volby museli utratit další peníze, a pani Paroubková by zřejmě musela znovu otěhotnět. Sesypali se na něho za to politici ČSSD i média. Paroubkovi ho ovšem žalovat nebudou, a to kvůli jeho lepší minulosti. Možná by bylo třeba přijmout zákon (nejlépe ústavní) o trestání urážek paní Paroubkové. O tom, co je a co není urážka, budou rozhodovat manželé Paroubkovi. Pokud v době takto okvalifikované urážky bude paní Paroulková v jiném stavu, bude to zvlášť přitěžující okolnost. Nepochybuji, že něco podobného, i když třeba neformulovaného přímo zákonem, se u nás záhy stane součástí právního úzu, a že paní Paroubkové se dostane (samozřejmě v sekulární rovině) podobného postavení, jaké má panna Maria v katolické věrouce. Jen na okraj podotýkám, že kromě politické korektnosti, multikulturality ad. je nálepka tzv. sexismu další obludná kravina, která záhy udělá všem Evropanům ze života peklo.

Předseda KDU-ČSL Svoboda obhajuje v rozhovoru pro Právo neslýchané rozhodnutí, aby (v podstatě) bezdětní manželé neměli právo na důchod (tj. musili by si na něj sami šetřit). Nebylo by jednodušší neplodné ženy a muže, jakmile se zjistí jejich hřích, rovnou svrhnout ze skály do moře (moře nemáme, ale dal by se použít lom Amerika u Berouna) podobně, jako se tomu dělo s nedochůdčaty ve Spartě? Nápady tohoto druhu jsou frontálním útokem na rovnoprávnost občanů. Taky si nemyslím, ač nejsem nějakým velkým příznivcem islámu, že by imigranti byli povinni respektovat „naše pravidla, myslím právní řád, naše tradice, kulturu“. Imigranti jsou povinni respektovat náš právní řád, náš stát je sekulární.

Mladá fronta Dnes přinesla pozoruhodný rozhovor s někdejším soudcem ÚS Vladimírem Klokočkou. Dr. Klokočka zdůrazňuje, že Melčák měl právo stížnost podat, ale že stížnost není opodstatněná, protože k základním právům poslance nepatří být volen na čtyři roky. Obojí je zcela zjevné. Dr. Klokočka závěrem říká: „Vycházím ze zkušenosti německého právního systému, kde se u každého rozhodnutí zvažují výhody a nevýhody toho řešení. A tam, kde převažují negativní stránky, je třeba uvažovat. Tím nemyslím, že by se mělo rozhodovat výhradně jen takto - tedy podle momentálních výhod či nevýhod. Ale je to jakási pomocná úvaha. Soudci by tedy měli k tomu přihlédnout, ale ne za každou cenu. Nemohu kvůli momentálním výhodám dělat něco, co je vysloveně protiústavní“. To je velmi pěkně zformulováno, myslím si, že právě to ale ústavní soudci v tomto případě neudělali. Dr. Klokočka se dále domnívá, že zákon na jedno použití sice odporuje stabilitě právního řádu ale že zásah do ústavy, který vznikl, není tak závažný, aby se dal kvalifikovat jako změna podstatných záležitostí demokratického právního řádu. Není si jist, zda má ÚS právo rušit ústavní zákon, protože se nemůže stavět do stejné role jako ústavodárce. Postavení Ústavního soudu nemůže být takové, aby stál nade vším. S tímhle závěrem (ač ÚS za jeho jednání kritizuji) zcela zásadně nesouhlasím, proto se k věci ještě vrátím.

V reakci na vykrucování ruského premiéra Putina (pro spravedlnost třeba říci, že Putin se tentokrát jenom nevykrucoval) se polský prezident Kaczyński vyjádřil k otázce polského záboru českého území bezprostředně po Mnichovské dohodě. Nepatřím k fanklubu polského prezidenta, ale musím uznat, že udělal to, co udělat měl, a že jeho vyjádření je zároveň spravedlivé i politicky prozíravé. Teď je ale míč na české straně, protože na rozdíl od Poláků nám naše hrouda másla ne hlavě zatím spočívá. Tématu se týká čtenářský dopis, který jsem poslal do LN a doplním ho v Událostech, jakmile v LN vyjde.

Pondělí 7. září: Dohodnout se s Jiřím Paroubkem není snadná věc. Je rozený kverulant, každá dohoda musí osahovat aspoň kousíček jeho sebeprosazení. Teď už jde o to, zda mají být volby 30. a 31. října (Paroubkův “kompromisní návrh“) nebo 6. a 7. listopadu (jak navrhují ostatní strany). Týden, ležící mezi oběma návrhy, se zdá být nepřemostitelnou propastí. Přitom pozdější termín byl zvolen z technických důvodů (aby bylo možné voličům doručit volební lístky, ministerstvo vnitra to dřív nestihne). Existuje jakási naděje, že Ústavní soud ve čtvrtek potvrdí ústavnost zákona o předčasných volbách a volby se tedy budou moci konat v řádném termínu. Ta naděje je minimální, protože by se ze strany ÚS rovnala kapitulaci (sami si to tak obratně naaranžovali: aby si ÚS zachoval tvář, musí být volby později. ÚS se dal na politiku a musí tedy politizovat.).

Předseda Ústavního soudu Rychetský si stěžuje na „míru emocí a nerozvážnosti u politiků a médií“. Pokud jde o média, lezla většinou Ústavnímu soudu do zadku a zabývala se opěváním hrdinství ústavních soudců. Rozvážný a kritický tón volili především odborníci na ústavní právo. Spor byl hlavně o to, co je důležitý veřejný zájem. Dr. Rychetský teď tvrdí, že důležitým veřejným zájmem jsou volby. Dobře, ale je důležitým veřejným zájmem odklad voleb?

Jiří Paroubek prohlašuje, že velká koalice ČSSD – ODS je možná jen při katastrofě a bez něho. Katastrofa bude, jak to teď vypadá, v každém případě, a pokud by Paroubek odešel z politiky a do čela ČSSD se dostali rozumnější lidé (zdá se, že tam takoví jsou), je velká koalice představitelná, samozřejmě jako přechodné a nikoli ideální řešení. Za jedné podmínky ovšem: že žádná ze stran velké koalice si nebude držet v záloze partnera, za jehož podpory může mít v parlamentě většinovou podporu (což jsou v případě ČSSD komunisté).

Šéfredaktor Mladé fronty Dnes Čásenský ťal do živého. Promlouvá k politikům sugestivně: tak sakra, chlapi, zanechte svárů a siláckých výrazů a dejte se svorně ruku v ruce do nápravy státních financí! Je to infantilní představa o politice: kdybyste byli co k čemu, dohodnete se v zájmu vlasti a nebudete čekat na nějaké volby. Tak tomu bylo za totáče. K dokonalosti podle Čásenského tenkrát sice něco malinko chybělo, volby byly, ale natolik potěmkinské, že se nedaly brát vážně. A všimněte si prosím těch výhod: neexistovaly plané spory o tom, co je důležitý veřejný zájem. Přišlo to na papíře z ÚV KSČ i s pokyny, jak hlasovat. Žádné rozepře se nekonaly (nebyl na to ani čas), hlasovalo se jednomyslně. A na politiky byl tenkrát spoleh. Je taky pozoruhodné, že pan Čásenský nezaregistroval, že se v novinách – i v těch jeho – vede vážná debata o problematičnosti rozhodnutí ÚS, a té se účastní kromě politiků i odborníci na ústavní právo: debatovat o tom je povoleno - a je povoleno, aby se k tomu vyjádřili i politici, lišky ryšavé, protože rozhodnutí ÚS je politikum – a ne, že ne.

Taktéž MfD otiskla obsáhlý článek „maďaristy“ (dřív se říkalo hungarista) Roberta Pejši o slovensko-maďarských vztazích. Hovoří o srpnových událostech na mostě Marie Valerie v Komárně. Na mostě Marie Valerie v Komárně se žádné srpnové události neodehrály, z jednoduchého důvodu, v Komárně totiž žádný most Marie Valerie není. Most Marie Valerie je ve Štúrově. Autor píše, že na počátku devadesátých let 20. století docházelo k oživování nacionálně přepjatých požadavků (revize hranic, požadavek územní autonomie pro maďarskou menšinu). Pokud vím (byl jsem v té době poslancem FS ČSFR a stýkal jsem se s maďarskými kolegy) žádné relevantní maďarské politické uskupení podobné požadavky nevzneslo, ačkoli např. na požadavku autonomie není nic nacionálně přepjatého. Článek obsahuje spoustu obecných frází, žádná není doložená.

Náměstkovi ministra vnitra Komorousovi radí před- i polistopadový disident Vladimír Hučín. Je jeho konzultantem ve věci pravicového i levicového extremismu, protože podle toho, co řekl Lidovým novinám „má z minulosti celou řadu informátorů, které mimo jiné odmítl prozradit svým nadřízeným v kontrarozvědce“ (tj. zřejmě „bývalým nadřízeným“). Vida, další soukromá tajná služba (po té, co se angažovala v toskánské aféře). Česká demokracie skýtá občanům obrovské možnosti.

Známý protimaturitový aktivista Adam Cyprich, autor petice proti Topolánkovi, je šokován. Petice, jejímž autorem se stal, pokud dobře rozumím zprávě v LN, až když už byla hotová, vyrostla z podhoubí ČSSD. Pan Cyprich se tomu teď hrozně diví a cítí se být zneužitý. Myslím, že by se puberťáci neměli plést do politiky, mají na to ještě dost času.

Ostatně, ODS se taky vyznamenává. Má svého maskota. Je jím jedenáctiletý Mikuláš Kopas, jak píší LN, „chlapec trpící jednou z forem autismu“. Účastní se prý zasedání různých orgánů strany, vYjadřuje se k závažným politickým otázkám a tyká si s vedením strany. Po Marku Dalíkovi další výrazná opora Topolánkova vedení. Pro Krista Pána, v jakých rukou se to ocitla česká demokracie!

Úterý 8. září: v nočním jednání se představitelé politických stran v podstatě shodli na tom, že předčasné volby mohou být, bude-li to nezbytné, i počátkem listopadu. Paroubek nakonec přece jen ustoupil. Podle Práva se původně obával, že kdyby se termín voleb příliš přiblížil 17. listopadu, mohlo by to poškodit ČSSD, která dosud předváděla velkou vstřícnost ke komunistům (rentovalo se jí to), a teď to verbálně zatlouká. (Možná by si někdo vzpomněl taky na někdejší Paroubkovo působivé vyprávění o tom, jak 17.listopad strávil příjemně u vínečka s přáteli.) ČSSD ovšem udávala jako hlavní důvod svého dosavadního nesouhlasu obavy z rozpočtového provizoria (nestihne se schválit včas rozpočet). Dnes zasedla Poslanecká sněmovna. Mezistranická dohoda není úplně ve všem. Komunisté chtějí, aby si ústavní většina ve Sněmovně odhlasovala datum, ke kterému se rozpustí. Tím by odpadlo provizorní období, ve kterém za Sněmovnu (v omezené míře) „zaskakuje“ Senát – datum by mohlo být dnem voleb. ODS počítá s tím, tři pětiny poslanců odhlasují jen návrh prezidentovi na rozpuštění sněmovny, kterému prezident musí vyhovět. Zelení požadují formulaci, že prezident bude mít možnost sněmovnu rozpustit a vyhlásit předčasné volby (tedy nemusí vyhovět). Jednání bylo chaotické, poslanci se hádali o věci, které s tématem rozpravy vůbec nesouvisely (církevní restituce: úřadoval jako obvykle David Rath). Schůze bude pokračovat ve čtvrtek, mělo by se hlasovat v třetím čtení, pak je na řadě Senát a prezident. Další válka s Ústavním soudem není moc pravděpodobná, energie soudců je zřejmě zablokováním říjnového data vyčerpána (není přitom moc pravděpodobné, že by původní ústavní zákon na jedno použití odkývli, byla by to svého druhu kapitulace, politická kapitulace, znovu zdůrazňuji, že jde o politikum, a to vinou Ústavního soudu).

Václav Klaus zásadně nesouhlasí s odsunem. Totiž s odsunem voleb, který provedl Ústavní soud. Prohlásil to opakovaně při své návštěvě Pardubického kraje. Je třeba zdůraznit: Bojovníci nechť se nelekají, jde o jedinou formu odsunu, s níž prezident nesouhlasí.

Předseda ODS Topolánek nazval Melčákova právního zástupce Kalvodu „Humanem Doktorovičem Kalivoděnkem“. Tento druh buranského humoru, kterým v minulosti často hýřil i místopředseda Langer, může ODS prohrát volby. Pochybuju, že by vzbudil veselí někde mimo odéesácké akvárium.

Pro dnešní vysílání Otázek Václava Moravce pořídily agentury SC&C a STEM průzkum v Olomouckém kraji, odkud se dnes pořad vysílá. Podle volebního modelu vede ČSSD s 35% před ODS s 25%, komunisty s 13%, TOP09 s 9% a KDU se 7%. Zdá se být zjevné, že ODS tratí, ztracené sbírá TOP09 a pro občanské strany ten přesun nemá význam. Postkomunisté celkem přesvědčivě vedou. Toskánská aféra vyrazila s nádoby s preferencemi ODS špunt a ty se teď přelévají do TOP09. TOP09 bude muset o tom, že existuje a je životaschopná, přesvědčit během příštího čtyřletého volebního období. Důvěřují jí rození optimisté. Proč ne, optimismu je v životě zapotřebí.

Hlavní pořadatel závodu Diamond Race Milan Markovič si stěžuje na brutalitu, s níž proti účastníkům zasáhla německá policie: zabavili jim nejen auta, ale i ceny pro vítěze (tři diamanty v hodnotě půl milionu Kč) a další předměty. „Auta nám vrátili, ale věci ne. nejde jen o diamanty, oni brali lidem i peníze z peněženek, kamery, foťáky. Bez zdůvodnění.- Vybrali nejen sejfy v hotelích, ale i lidem věci z baťohů, kufrů i aut“ (citát z Práva). Zdá se, že tam není ta správná demokracie, která vládne u nás. Příště se naši motorizovaní demokrati té nedokonalé zemi jistě vyhnou.

Jiří Franěk už nedokáže psát vůbec o ničem (dnes např. v Právu o rvačce před Hlavním nádražím při zkusmé instalaci modelu Wilsonova pomníku), aniž by do toho hned zamotal taky Topolánka. Je v tom podivná nenávistná posedlost. Sdílí ji se svým redakčním kolegou Jiřím Hanákem. Zatímco domácí zpravodajství Práva doznává už delší dobu zjevný posun k objektivitě, představuje komentářová stránka až na výjimky jezero žlučovité ublíženosti.

A ještě k té rvačce před Hlavním nádražím: šlo o jakýsi ideový spor mezi vítězem soutěže na pomník (úkol byl, pokud jsem tomu dobře rozuměl, co nejlépe napodobit ten, co tam stával, než ho Němci za okupace nechali odstranit) a hlavním konkurentem, kterému se povedlo zmocnit Wilsonovy hlavy. Vítěz soutěže zvítězil i coby Rambo v konfliktu, který rychle přerostl z roviny verbální do roviny akční. Podobné scény se po listopadu 1989 odehrávají v okolí Hlavního nádraží zejména v nočních hodinách poměrně často, dosud nikdy však v nich nefigurovali umělci za slovo vzatí. Tématu se týká naše dnešní glosa.

MfD pokračuje v tažení proti politikům : podle zástupce šéfredaktora Orálka ne krize, ale oni představují největší nebezpečí. Nejsou totiž schopni opustit své zákopy. Politika odjakživa spočívá v tom, že politici drží své zákopy. To, čemu se říká společenský zájem, se prosazuje v jejich zápase. Doba, kdy všichni táhli za jeden provaz (léta 1948-89) už skončila. Ti, co táhli za jeden provaz, totiž právě z toho důvodu žádní politici nebyli. Názory koryfejů z MfD doprovází čtenářská klaka na straně A9 docela vpravo. Celé je to primitivní, ale primitivy to nepochybně přitáhne. A primitivů je vždycky a všude dost.

Slovenský premiér Fico žaluje deník Sme za karikaturu, která naráží na jeho údajnou bezpáteřnost. Je opravdu zajímavé, jak se slovenští postkomunisté (už u moci) a čeští postkomunisté (Paroubek, Rath a spol., právě se tam drápou) navzájem podobají. Média a svoboda projevu jsou nepřítelem číslo jedna. Samozřejmě, budoucnost, kterou nám připraví, nebude žádný komunismus, ani náhodou. V něčem se ale bude komunismu podobat jako vejce vejci. Například zrovna v tomhle: médiím je třeba zatnout tipec.

Středa 9. září: při včerejším jednání ve Sněmovně se Jiří Paroubek s vervou obul do Ústavního soudu: „Ústavní soud vykročil na novou cestu samostatného politického subjektu stojícího nad zákonodárnými sbory, prezidentem, vládou a hlavně lidem této země… Je čas otevřít odbornou a politickou debatu o budoucím postavení a roli Ústavního soudu.“ To by se Paroubkovi samozřejmě velmi hodilo při budoucím zdokonalování politického systému ve smyslu putinovské „řízené demokracie“. Bohužel, Ústavní soud mu svým hloupým a neomaleným rozhodnutím naběhl na vidle. Základ problému je, že soud nepostihl správně to, co je „důležitý veřejný zájem“. I Ústavní soud, jako každá lidská instituce, se může mýlit a je kritizovatelný. Zároveň platí, že Ústavní soud, jako všechny soudy, opravdu stojí nad vůlí lidu, protože spravedlnost je víc než vůle lidu. Kdyby se např. při hilsneriádě projevila vůle lidu, byli by pověsili nevinného člověka. Demokracie spočívá v ochraně slabých před silnými, je příznačné, že politik, který se kdysi – vypadá to, že z konjukturalismu – přihlásil k ČSSD, tohle neví. A jsou zákonem přesně vymezené záležitosti, v nichž je Ústavní soud nad zákonodárnými sbory, prezidentem i vládou. To by se nemělo přehlížet, přestože v této konkrétní věci si ÚS zaslouží kritiku. Pokud by Paroubek chtěl měnit počet soudců ÚS nebo ÚS zakázat, učinil by něco, co je podle slov ústavního právníka Jana Wintra možné jen v banánových republikách. To je málo nadějné, k banánové republice nemáme zatím bohužel až tak daleko. Paroubek, jak známo, dbá velmi na průzkumy veřejného mínění. A proto vychází vstříc hluboké nespokojenosti české veřejnosti s demokracií a jakési zatím jen podvědomé touze s ní skoncovat. „To je věc příštích diskusí, nejen o postavení Ústavního soudu, ale o celé ústavě, na mnoha místech potřebuje revizi“, řekl Paroubek Mladé frontě Dnes. Volby nejspíš vyhraje, modleme se, aby neměl s komunisty ústavní většinu.

Prezident Klaus prohlásil během své návštěvy Chrudimska poslance Melčáka za nestrčenou figurku v nepěkné hře s obyvateli Česka. A mluví o „tragické chybě a nezodpovědnosti těch lidí, kteří to vyvolali“. Co je to za temné narážky? Koho tím míní? Pokud to jasně neřekne, neví nic a je třeba jeho výrok zanedbat.

TOP09, plánovaná zjevně původně jako partnerská strana ODS, je úspěšná. Bohužel až příliš a hlavně na účet ODS. To kalí vztahy mezi vedením obou stran, mezi Topolánkem a Kalouskem. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Bohuslav Sobotka prohlásil o ministrovi (a svém někdejším náměstkovi) Janotovi v souvislosti s jeho úspornými návrhy: „Myslím si, že je to spíše politické gesto nebo něco jako labutí píseň končíciho ministra financí“. To je mimořádně sprosté. V podtextu se tu naznačuje, že se Janota ve své funkci vyžíval. Je všeobecně známo, že se jí zpočátku úporně bránil. A teď udělal něco, co lidé z nejvyšší sféry špičkové politiky mohou sice považovat za podraz – protože on se nemusí ohlížet na přízeň či nepřízeň voličů - a navrhl opatření, která jsou sice racionální, ale „pragmatický“ politik, co právě před volbami škemrá o voličskou přízeň jako medvěd v ZOO o pamlsek, si je nemůže dovolit. Takže má vztek a prská. Jistě, pan Janota to má jednoduché. Přesto je dobře, že s tím návrhem přišel. Topolánek se podle MfD vyjádřil: „S jistým nesouhlasem a spíše státotvorně bych pro něj zvedl ruku.“ Aspoň něco. A TOP09 (nebo alespoň Miroslav Kalousek) návrh bere. Takže nebyl až tak plácnutím do vody.

„Shodou okolností nedávno prezident Václav Klaus konstatoval, že Česká republika je už standardní západní zemí. Jak rád bych mu dal za pravdu, jen kdyby to pravda byla. Alespoň politiků se to netýká.“ Zato nás ostatních ano. Jsme vesměs výborní chlapíci, akorát ti politici se nám nějak nevyvedli. Zasloužili bychom si daleko lepší. Houbeles. Jací občané, takoví politici. Jací publicisté (a to se týká také pana Hanáka, ba z mého pohledu především jeho), takoví politici.

V LN uvádějí, že předčasné volby nás nejspíš čekají i v roce 2013: listopadový termín je totiž krajně nevýhodný, neboť nová vláda zdědí od té staré státní rozpočet. Prý ani červnový termín není optimální, s připravovaným rozpočtem už se nedá příliš hnout. Problém je, že dosluhující vládě (řekl bych, že tentokrát bude mít dostatečnou většinu) může vyhovovat, že zanechá svému nástupci takové čertovo vejce.

Mirek Topolánek prohlásil poněkud pateticky, že se na něj chystá jakési Toskánsko 2, další kompromitující aféra. Generál Randák na to reagoval: „Paranoik! Nemám potuchy, o co jde.“ Přitom on sám v létě věštil, že se chystají další a ještě hroznější aféry, než byla ta toskánská. Tomu, kdo poslouchá pana generála, je zalehko býti paranoikem.

Martin Weiss v LN kritizuje rozhodnutí Rady pro reklamu o stažení billboardu firmy Sixt, který propaguje půjčovaná auta a je na něm fotografie předsedy Topolánka (půjčil si tam vůz, jímž pak jezdil během toskánské dovolené). V Německu by to prý nezakázali. V Německu možná, ale u nás byl zákaz, řekl bych, správný. Když jsem to viděl poprvé, myslel jsem si, že jde o jeden z Paroubkových šoufků. Billboard zasahuje (jistě nechtě) do volební kampaně.

Petr Zídek píše v LN – ve své pravidelné rubrice - o nevhodnosti omluv. Zabývá se mj. i mým čtenářským dopisem do LN. Je to pro mne tak velká čest, že na to nemohu nezareagovat. V příštích dnech, ovšem.

Čtvrtek 10. září: Ústavní soud dnes rozhodl ve prospěch Melčákovy stížnosti a zrušil ústavní zákon o předčasných volbách a prezidentovo rozhodnutí, jímž stanoví jejich termín. V podstatě mu nezbývalo nic jiného, jinak by přiznal porážku v prestižním souboji s parlamentem a prezidentem (nikoli s „politiky“!). Jeho rozhodnutí je problematické v mnoha ohledech. Zašprajcoval se ve věci malicherné a rozhodl bez ohledu na okolnosti, které by ze zákona měl brát v úvahu (důležitý veřejný zájem). To se ostatně většinou stává právě v prestižních sporech. Škoda, že podobnou horlivost neprojevil například, když jednal o Benešových dekretech! K celé záležitosti se samozřejmě vrátím zítra v této rubrice a ve zvláštním komentáři. Všeobecně se tvrdí, že k verdiktu přispělo nemotorné vystupování místopředsedy Sněmovny Zaorálka, který se neúspěšně pokoušel hrát roli arogantního sněmovního útočníka, na níž je zvyklý z doby slabé Topolánkovy vlády. Ukázalo se však (pokud si to správně vyhodnotí, bude to pro něho zcela nová a zajímavá životní zkušenost), že široká huba před soudem příliš mnoho neznamená. Soudci ho podrobili křížovému politickému výslechu (to se mi taky zdá poněkud divné). Po Paroubkovi se už i Klaus chystá přistřihnout Ústavnímu soudu pravomoci (naštěstí k tomu má minimální možnost). Považuji rozhodnutí Ústavního soudu za chybné a lehce skandální, zároveň je ovšem důležité, aby tu byl a aby měl právo rozhodovat i ve věci ústavy a ústavních zákonů. Zejména u nás je zapotřebí, aby měl v přesně vymezených věcech poslední slovo právě on. To hlavní, co mi připadá na celé věci z formálního hlediska divné a těžko přijatelné, je, že si Ústavní soud cestou precedentu sám rozšiřuje vlastní pravomoci (formální hledisko je v případě soudu to podstatné).

Rozhodnutí Ústavního soudu přivítal husitsky bojovnou řečí Cyril Svoboda, servilním projevem předseda Zelených Liška a kladně se vyjádřil i Karel Schwarzenberg (pozoruhodné je, že Miroslav Kalousek byl o poznání zdrženlivější). Jde vesměs o strany, na nichž zrovna teď dvakrát moc nezáleží (jejich zastoupení v parlamentu je minimální). Všechni jsou ovšem nějak napojeny na zřídla Pravdy a Lásky (lidovci méně, jiní více). Je to zajímavé, protože se člověk ptá, kdo vlastně celou tu politickou polízanici spískal. Jistě, mohlo se semlít sama od sebe. Ale ta zvláštní situace, kdy se stane malér, který zároveň vypadá, jako by se stál sám od sebe, a zároveň ho nějaké politické nemehlo nemotorně připravilo a spustilo, aniž by si bylo vědomo politických důsledků, mi nějak připomíná leccos z polistopadové minulosti české politiky. (Vypadá to, že ten někdo by rád používal ÚS jako jakési kladivo na „politiky“. Pro různé polointelektuály v Česku to může být přitažlivé). Klaus se tváří, že ví, ale nepoví. Budeme si muset počkat, ono to stejně praskne.

Americká agentura BSP (nebo PSB?) připravila prý pro ČSSD jakýsi návod, jak se ve volební kampani distancovat od komunistů. Hodí se to ve chvíli, kdy je teřba být v kontrastu s tím, jak se Paroubek a spol. paktovali s komunisty dosud, a nevzbuzovat na prcní pohled podezření že se s nimi nepochybně budou paktovat po volbách znovu (pokud volby nedopadnou pro Paroubka katastroficky: pak se ho „přátelé“ rychle zbaví). Kampaň může zabrat na ty, kteří nemají ani politickou paměť, ani minimální politickou představivost. Heslo, s nímž teď paroubkovci vystupují, je „nedovolíme návrat komunismu“. Heslo je asi tak produktivní, jako „nedovolíme návrat třetihor“. Samozřejmě, návrat komunismu nehrozí. Hrozí něco, co nevíme, jaké bude, ale bude to hnusné a může to být v některých ohledech třeba taky ještě horší než ten komunismus.

Česká republika získá seznam kont, který německá rozvědka uloupila jedné významné lichtenštejnské bance. Dánsko prý kdysi nabídku Německa, že jim údaje předá, odmítlo s tím, že s ukradeným zbožím nebude pracovat. Někdejší český ministr financí Kalousek neodmítl, data mají přijít teď a Paroubek mu přesto jde po krku: prý předání dat sabotoval. Když Kalousek rozhořčeně protestoval, opravili se v ČSSD s tím, že jim jde o jednání s Lichtenštejnskem o legálním předání údajů poté, co jsme navázali diplomatické styky. Jenže, proboha, co s tím má Kalousek společného, styky byly navázány v těchto dnech a Kalousek je jen funkcionář číslo dvě napůl neparlamentní strany. Taky bych chtěl vědět, kam Paroubkovi lidé směřují: chtějí snad vydat něco jako Cibulkovy seznamy, tentokrát seznamy Čechů, kteří se spustili s lichtenštejnskou bankou? Proč, to se nesmí si tam ukládat peníze? Nebo bude každý vkladatel muset prokázat svou nevinu? (Paroubek samozřejmě doufá, že v seznamu bude i Topolánek a bude pak možné s ním naložit na základě „presumpce viny“).

Česká vláda předloží Sněmovně návrh rozpočtu s astronomickým schodkem. Zároveň dosud nerozhodla o tom, zda se Sněmovně dostane taky Janotova balíčku, který by manko srazil sice na obrovskou, ale ještě přijatelnou míru. Způsobu, jak se k balíčku staví politické strany, a zejména ODS, se týká naše dnešní glosa.

Podle srpnového průzkumu agentury Meian by volby vyhrála ČSSD (proti červenci mírně tratila) před ODS (naopak si trochu polepšila). Do sněmovny by se dostali i o 2% posílení komunisté a se slušnými 8,3% TOP09. Zato lidovci s 3,5% (ztráta 4,3%, tedy obrovitá) by propadli, o zelených s 2,4% ani nemluvě. Díky tomu by ČSSD s komunisty měla v PS dostatečnou převahu a pokud by v této situaci měla ODS chuť s nimi dělat velkou koalici, bylo by to od ní harakiri. Z průzkumu vyplývá, že TOP09 oholila hlavně lidovce. Myslím, že když vezmeme v úvahu předchozí průzkumy, zjistíme, že oholila lidovce i ODS, ale nerozhodnuté a pravdoláskovníky (o které jde) se jí zatím moc přesvědčit nepodařilo.

Sněmovna přehlasovala prezidentovo veto ve věci šrotovného minimální možnou většinou. Poslanci ODS se hlasování nezúčastnili. Místopředseda Nečas prohlásil: „My dohodu s ČSSD (o prosazení společných dohodnutých protikrizových opatření, bd) dodržíme, tzn. že se odhlásíme a umožníme sociální demokracii získat 101 nezbytných hlasů, aby tento návrh prošel.“ Pan Nečas by si neměl dělat z veřejnosti legraci. V případě, kdy je třeba získat většinu ze zvolených poslanců, je to, že se někdo odhlásí, fakticky hlasem proti, kvórum se samozřejmě nesnižuje, zůstává 101. ODS by dohodu dodržela, kdyby byl někdo z jejích poslanců připraven dodat v případě nezbytí ten 101. chybějící hlas.

Pátek 11. září: rozhodnutí ústavního soudu vyvolalo v parlamentu legislativní kvapík: dnes dopoledne schválila Poslanecká sněmovna přesvědčivou ústavní většinou novelu Ústavy, která PS umožňuje, aby se sama rozpustila, pokud pro to budou hlasovat tři pětiny poslanců. Zdrželi se komunisté, tři z ODS a dva lidovci, proti byli zelení (změnili stanovisko, myslí si, že dosavadní úprava je dostatečná) a všichni kverulanti a přeběhlíci s výjimkou paní Zubové, jejíž přebíhání už slavně skončilo na kandidátce ČSSD, takže teď musí držet basu. Zároveň PS odhlasovala změnu zákona o volbách do PS, prezident nyní může vyhlásit nové volby s tím, že se mohou konat nejdříve za padesát dní (je to zkrácení původního termínu, smyslem je, aby se tentokrát volby stihly do 6.-7. listopadu). Odpoledne změnu ústavy schválil i Senát. V úterý se sněmovna podle nové úpravy rozpustí a ve středu prezident vypíše nové volby. Ústavní soud může být pyšný na to, že poslance („politiky“, jak opovržlivě píší populisticky orientovaná média) pořádně prohnal, jeho rozhodnutí má všechny podstatné rysy iniciativa, s níž se setkáváme u důstojníků rakousko-uherské armády v podání Jaroslava Haška. Podobný spěch nemůže přinést jiné než nedokonalé výsledky. Nebylo to jednorázové řešení lepší? Nebylo by bývalo lepší (uvádím jen příklad, někde tomu tak je) upravit ústavu tak, že by ji prezident mohl (a nemusel) rozpustit hned poté, když se poprvé nepodařilo sestavit vládu? Atd. Celá akce vypadá jako cílený atentát na politickou stabilitu ČR, jen není vůbec jasné, kdo by ho mohl spáchat, takže je to nejspíš jen konečný výsledek celého řetězu indolentního politivkého jednání, přičemž poslední silný trumf vynesl právě Ústavní soud. Je otázka, zda se s novou úpravou ÚS spokojí, porušuje totiž jednu zásadu, kterou právě zformuloval: ústavní zákon může rozpustit sněmovnu, ale nesmí to být zákon přijatý uprostřed volebního období, protože pak by byl retroaktivní, což je nepřípustné – nelze během hry měnit její pravidla. Z čehož oplyne, že úprava nyní odhlasovaná by se měla vztahovat až na příští volební období. Bude zajímavé sledovat, zda ÚS najde dost vytrvalosti a zmužilosti, aby v příštích dnech zopakoval to, co provedl teď. Pak by chaos vyvrcholil. Vypadá to, jako kdyby někdo tlačil vší silou Paroubka a Topolánka do jakési krátkodobé vládní koalice.

Místopředseda Sněmovny Zaorálek (zastupoval předsedu Vlčka, který se z vyhlídky na výslech před ÚS preventivně roznemohl) pojal svou roli před ÚS jako roli parlamentního řečníka, který tepe opozici, a se zlou se potázal. Ústavní soudci se do něho ovšem pustili s energií, která nebyla o nic méně problematická než ta jeho. Soudkyně Wagnerová se ho zeptala, zda při svržení vlády myslili na to, s kým vytvoří vládu novou. Když paní doktorka klade podobné inkvizitorské dotazy (těžko se ubránit podezření, že jejich smyslem je donutit vyslýchaného až k pláči) působí dojmem, jako kdyby nebyla soudkyní Ústavního, nýbrž Posledního soudu. Od nemotorného Zaorálkova vystoupení se okamžitě distancovala ODS (Zaorálek prý nemluvil za sněmovnu, nýbrž sám za sebe). Zaorálek to ani nijak zvlášť vehementně nepopíral.

Otázkou zůstává, kdo vynesl rozhodnutí ÚS na veřejnost ještě předtím, než bylo vyhlášeno. Předseda Rychetský se domnívá, že šlo jen o spekulaci (výsledek byl pravděpodobný), soudkyně Wagnerová, že soudci byli při závěrečném jednání odposloucháváni. Novinky.cz , které s tím přišly jako první,ovšem trvají na tom, že ji mají od důvěryhodného zdroje přímo z ÚS. Osobně moc nevěřím tomu, že podstatné věci by nebyly dohodnuty dřív než předevčírem, Soudce Holländer nemohl přece odpoledne sepsat svou závěrečnou řeč tak, aby ji soudci stihli ještě projednat (na něco podobného narážel prezident Klaus, když ÚS projednával jeho stížnost na Lisabonskou smlouvu).

Bývalí šéfové tajných služeb kritizují postup Vladimíra Hučína, který dal k dispozici soukromou adresu svého někdejšího nadřízeného v BIS (a současného vedoucího pracovníka české kontrarozvědky) Prince. Pan Hučín má gloriolu světce, ale tohle počínání se mi jeví být skandální. Bez ohledu na to, zda byla minulá činnost pana Prince as jeho aktivity proti Hučínovi problematické nebo ne.

Poslanecké sněmovně se nepodařilo přehlasovat Senát ve věci zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Neprošly ani pozměňovací návrhy Senátu, a tak zákon platí v dosavadní podobě. ČSSD to předem věděla, hlasování bylo čiré předvolební gesto. Odpůrcům poplatků chyběly dva hlasy, tedy ještě o jeden méně, než se předpokládalo. Takže se to moc nepovedlo.

Sobota 12. září: Sněmovna i Senát schválili změnu ústavy a Sněmovna odhlasovala rovněž změnu volebního zákona, která umožňuje prezidentovi, aby vypsal volby 50 dní po jejich vyhlášení (dosud byl termín 60 dní). Novela ústavy umožňuje poslancům ústavní většinou ukončit předčasně volební období (to je přesná formulace, včera jsem myslím omylem mluvil o rozpuštění). Na základě usnesení Sněmovny pak prezident rozpustí (tj. musí rozpustit) Sněmovnu s vyhlásit volby. Ve Sněmovně, Senátu a na sekretariátech politických stran panuje všeobecná nervozita z toho, zda poslanec Melčák opět podá stížnost Ústavnímu soudu. Předsedové nejsilnějších politických stran už měli jakési potíže přinutit své poslance, aby hlasovali pro novelu ústavy (ČSSD své poslance zavázala), přesto se dva sociálně demokratičtí „rebelové“ hlasování nezúčastnili a v ODS se pár lidí zdrželo. Zároveň zejména v KDU-ČSL a v ČSSD panuje nervozita, zda Melčák (k němuž se možná přidá i Raninec) napadnou i tuto úpravu. Problém je ve výtce retroaktivnosti, kterou vznesl ÚS vůči „jednorázovému“ ústavnímu zákonu. Nová úprava sama o sobě v pojetí ÚS retroaktivní není, ale, pokud tomu dobře rozumím, jen tehdy, pokud bude použita až počínaje příštím volebním obdobím. Chce-li být ÚS konsekventní, musí napadnout ne snad samu úpravu Ústavy, ale její aplikaci a prezidentovo nové nařízení (resp. sám zákon v tom, že tam není správně stanoven počátek jeho platnosti?) Upřímně řečeno, zdá se mi, že je to jako u blbých. Pokud to ÚS neudělá, stane se nevěrohodným, ztratí tvář. Pokud to udělá, zvýší se nebývalou měrou politický rozvrat. ÚS tlačí politiky do nemravných rozhodnutí. Jako volič jedné z občanských stran nechci, aby se tyto strany příštích osm měsíců dohadovaly s Paroubkem na společném vládnutí (rozuměj společném vládnutí i s komunisty). Chci, aby ho demokratickými a legálními prostředky ve volbách politicky zničily, nebo, v případě jeho vítězství, které je bohužel pravděpodobné, mu pak dělaly zásadní, důstojnou, nemilosrdnou a statečnou opozici. Tu statečnost budou moc potřebovat, jsem na ní velmi zvědavý.

Jinak jsem zjistil (mj. z popisky u Melčákovy fotografie na třetí stránce MfD), že ten člověk povýšil: byl přesunut z kategorie „přeběhlík“ do kategorie „rebel“. Rebel, to zní hrdě.

Musím ještě upřesnit informaci ze včerejška o tom, že se postkomunistům nepodařilo o dva hlasy zrušit regulační poplatky ve zdravotnictví. Dva hlasy chyběly při odmítnutí sociálně demokratického návrhu, „zásadnější“ komunistický neprošel o jeden jediný hlas. Když přihlédneme jen k formální stránce tohoto dvojího hlasování, Sněmovna i dál funguje tak, že se nedaří nic prosadit (novela ústavy a volebního zákona je jediná čestná výjimka, ale jak příští týden dopadne vlastní hlasování o předčasném ukončení volebního období, je ve hvězdách).

Miroslav Kalousek říká v dnešním rozhovoru pro Právo: „Rozsudek (ÚS, bd) mohu kritizovat, že s ním nesouhlasím, ale nemohu ho nerespektovat a nemohu se dopouštět výroků, které by mohly znít buď jako vyhrůžka, nebo jako nátlak. To myslím, že by demokratický politik měl vědět v každé vteřině, byť tak vypjaté, jakou teď prožívají zejména lídři politických stran.“ Nevím. Pokud někdo uvažuje po posledním rozhodnutí ÚS, že jeho pravomoci jsou v zákonech nedokonale vymezené a že by se to mělo upřesnit, není to samo o sobě nelegitimní. Není možné, aby si ÚS stanovoval průběžně své pravomoci sám.

Taky není třeba se třást, že vytvoření vlády po předčasných volbách může trvat taky zase osm měsíců. Jen klid: Paroubek s Filipem to zvládnou za deset dní (tj. Paroubek menšinovou vládu sestaví a Filip mu ji nikoli jen tak z dobrého srdce požehná).

Nevím, co si zelení slibují od změny počtu poslanců z 200 na 199. Kdyby se pat dal oddálit tak primitivním způsobem, byli bychom na tom fajn. Ale i Topolánkovi se přece podařilo získat dva přeběhlíky.

Zaujalo mne, jak Jiří Paroubek využívá ve svých vystoupeních poznstků z četby populárního zpracování evropských dějin pro střední vrstvy. Řekl Martinu Bursíkovi v souvislosti s úsilím zelených co nejvíc oddálit předčasné volby: „Připomínáte mi Madame du Barry, jak ji honil po popravišti kat, když říkala un moment – ještě chviličku“. Nejde mi teď o Bursíka, čert ho vem, ale o Paroubka, jeho příběh, jeho psychiku a založení. Hahaha, to je sranda! Kat honí po popravišti ženu, odsouzenou k smrti v jakobínském monstrprocese, a ona říká un moment, místo aby se bez zbytečného žvanění odevzdala dějinné spravedlnosti. Já si myslím, že vraždit ženy v politických monstrprocesech je odporné zvěrstvo. Myslím si, že Robbespiere, Saint-Just, Danton, Marat a jak se všechna ta individua jmenovala, byly hnusné zrůdy. Myslím si, že není náhoda, když pan Paroubek sleduje jejich konání s takovým veselím. S panem Paroubkem, až si ho náš lid zvolí za premiéra a posléze za prezidenta (jsem přesvědčen, že mu to vyjde, takovým to u nás vždycky vycházelo) si ještě užijeme legrace! Samozřejmě jen ti z nás, co nebudou v pozici nešťastné paní du Barry, ale jen v řadách diváků. Diváků je vždycky většina.

Sekretář ÚS Langášek považuje za samozřejmé, že odůvodnění měl soud připravené předem. Soudce Holländer se už předchozí týden se svými kolegy scházel, aby zjistil, jaký názor u nich převažuje. „Pokud by byla většina těch, kteří by chtěli stížnost poslance Melčáka zamítnout, připravila by se dopředu jiná verze usnesení. Po ústním jednání by se jen doladila.“ Nebylo by normálnější, kdyby si soud dal víc na čas a mohl usnesení v klidu dopracovat? Proč to neudělali?

Václav Klaus opět dostál své pověsti česko-slovenského nacionalisty a postavil se (např. na rozdíl od toho, co před časem učinil premiér Fischer) v slovensko-maďarském konfliktu na stranu Fica a Sloty. „Já vnímám jisté dlouhodobě už trvající ambice Maďarska rozšiřovat se kamsi… Není možné přepisovat minulou historii, není možné dělat nějaké radikální kroky, které by změnily uspořádání Evropy, jak vzniklo po první a druhé světové válce.“ Tvrzení, že se Maďarsko chce „rozšiřovat kamsi“ je drzá lež, řeči o „přepisování historie“ jsou nesmyslné (zkoumání historie spočívá v jejím neustálém přepisování) a odvolávat se na uspořádání po druhé světové válce znamená odvolávat se na situaci, kdy jsme byli ruskou kolonií. Zaplať Pán Bůh, že to bylo – třeba nejspíš jen dočasně – přepsáno (než to Paroubek se Zaorálkem zase vrátí do původního stavu).

Naše demokracie nebyla nikdy v posledních dvou desetiletích v takovém ohrožení jako dnes, volá pateticky Jiří Přibáň v LN. Jistě že nebyla. Ale ne proto, že je ohrožena role ústavního soudu, ale proto, že volby může vyhrát Jiří Paroubek.

Pondělí 14. září: V parlamentu i mezi odborníky na ústavní právo se už spekuluje o tom, že někdo může napadnout i novou „obecnou“ novelu ústavy: pokud bude aplikována během tohoto volebního období, platí pro ni táž výtka retroaktivity, kterou už Ústavní soud vznesl v případě ústavního zákona č. 195/2009 Sb. Směla by být použita až v případě příštího volebního období. Novela ústavy sama o sobě tedy důvod ke stížnosti nezadává, jen její použití do řádných voleb. Pokud se zítra sněmovna „samorozpustí“ a Ustavní soud by následně novelu zrušil (vlastně by měl jen prohlásil její aplikaci, tj. hlasování ve sněmovně, za neplatné), vznikne situace, která je nepřehledná asi nejen pro mne jako pro laika v právních záležitostech. Je sněmovna definitivně mrtvá? Pak by bylo co? Převzal by její úlohu až do červnových řádných voleb Senát? Nebo by sněmovna znovu obživla jako Dora v Erbenově Zlatém kolovratu? Politické dění u nás nabývá charakteru nedůstojné komedie a Ústavní soud se na tom mohutně spolupodepsal. Když vznikne podobná situace ve spořádané banánové republice, následuje vojenský puč. Nám je toto řešení odepřeno. Musíme přežít politickou smrt České republiky.

Trochu uklidňující zprávou je to, co prohlásil Jiří Paroubek: „Myslím, že je 99% jistota, že Ústavní soud nerozhodne stejným způsobem“ (rozuměj jako minulý týden). Vzhledem k někdejším úzkým vztahům s předsedou ÚS by přátelé z Lidového domu měli vědět, o čem mluví.

Podle ČT ODS obvinila sociální demokraty z toho, že svou spoluprací s komunisty přispěli ke konání procesu s Miladou Horákovou. Historické vědomí politiků z ODS je úděsné, ale je to taky vina mnohých českých historiků, kteří, pokud jde o léta 1945-8 a taky o politické procesy z padesátých let, více či méně lžou a vytvářejí falešné legendy. K této zprávě se v každém případě vrátím.

Poměrně dobrou zprávou (tedy jakýmsi poměrně rychlým historickým zadostiučiněním) je, že někdejší sponzor Strany zelených a pak demokratické strany zelených Soukup (je, pokud se nemýlím, taky jejím místopředsedou), prohlásil, že hvězdě potěmkinské strany (jejím účelem bylo zničit SZ, což se asi povedlo) poslankyni Zubové, už nedá ani vindru. „Propásli svou šanci a s další podporou nemohou počítat“. Paní Zubová má ovšem poslanecké křeslo v podstatě jisté, takže se jí akce rentovala. Jen do Sněmovny už asi nevstoupí jako zelená hvězda, ale jako obyčejná přeběhlice.

Lidé nevěří slibům politických stran. K takovému zjištění dospěl průzkum agentury Median pro Mladou frontu Dnes. Těžko se jim divit, dnes jsem si na lavičce na „Synkáči“ v Nuslích přečetl slib pana Miroslava Svobody že mi (nebylo to adresné na mou osobu, týká se to všech, když ČSSD vyhraje volby) zajistí přídavek k platu na dovolenou v Čechách. Vzhledem k zvláštnostem naší volební kampaně (mimořádně bujná „negativní kampaň“) si ovšem nejsem zcela jist, zda náhodou nejde o nějaký šoufek ODS. Na první pohled to vypadalo jako vtip. A teď si prosím představte, že toto vyvádění nás bude třeba provázet ještě osm měsíců (totiž v případě, že ÚS opět znemožní předčasné volby). Podle průzkumu si nejvíc lidí přeje za premiéra Topolánka, o něco málo méně Paroubka. Paroubek tomu nevěří, má své vlastní proroky, tedy průzkumy. Jeho proroci ho prý také varovali, že strana bude muset přitvrdit ve vztahu k „nepřizpůsobivým občanům“. Hádejte, o koho jde, nesmí se to říkat. Trochu Vám pomůžu – Paroubek totiž pokračoval: to není žádný rasismus.

Václav Klaus se (trochu, maličko) kroutí, pokud jde o jeho výrok, že Maďarsko se neustále snaží rozšiřovat kamsi. Prý to bylo zkratkovitě a zjednodušeně publikované. Řekl jen, že s obavou sleduje ambice Maďarska rozšiřovat svůj vliv vůči maďarským menšinám v zahraničí. To lze vyložit tak, že Maďaři by si prostě měli zvyknout, že o ty lidi přišli a během, několika desetiletí se z nich stanou řádní Slováci, Rumuni, Ukrajinci a Srbové. Ceterum autem censeo, že spíše Václav Klaus by měl jít kamsi.

70% lidí u nás se prý podle internetového průzkumu agentury SANEP bojí vlivu levicového a pravicového extremismu na českou demokracii. Komunisty ovšem nadpoloviční většina lidí (57%) za extremisty nepovažuje. Nehulákají totiž a nosí saka a kravaty. Takových netřeba se bát. Nejvíc se lidé obávají v první řadě tzv. pravicového extremismu. Bojí se celkem zbytečně. Tato forma extremismu bují jen v té části Evropy, která patří do tábora poražených (rozuměj v druhé světové válce). Ti, kteří ve válce slavně zvítězili (např. my), se až tolik bát nemusejí. Tedy přesněji řečeno až do příští války. Protože Války a jejich výsledky jsou to, na čem jedině záleží.

Úterý 15. září: pozoruhodné na dnešním dni je, že vše, co bylo k přečtení v novinách na téma hlavní události, je od samotného rána překonané a svým způsobem nezajímavé. Ráno se totiž ČSSD rozhodla, že na rozpuštění Poslanecké sněmovny rezignuje. Podle toho, co prohlásil předseda Paroubek, ji k tomu přivedly obavy, že i toto chystané rozpuštění sněmovny a vyhlášení předčasných voleb bude u ÚS napadeno a ÚS stížnosti vyhoví. Ta možnost tu samozřejmě je. Je ovšem taky možné, že se ČSSD začala svého hrozícího vítězství ve volbách bát a ráda by se o odpovědnost a rizika, které z převzetí vládní moci v této choulostivé situaci plynou (přináší je např. zjevná potřeba dělat velmi nepopulární opatření) bratrsky podělila se svými úhlavními nepřáteli. Proto trvá na dodržení původního (řádného) termínu voleb v květnu příštího roku. „Musíme schválit státní rozpočet, a k tomu potřebujeme fungující poslaneckou sněmovnu. Musíme zachovat důvěru občanů ve fungující stát, v jeho instituce i představitele.“ Vypadá to, že si pan Paroubek dělá legraci. Poslanecká sněmovna je nefunkční, důvěra občanů ve funkční stát a jeho instituce bere postupně za své, a tohle rozhodnutí je výrazný krok na cestě k jejímu úplnému zničení. Česká společnost předvádí naprostou neschopnost vládnout si demokratickými prostředky. Skoro bych řekl, že něco takového tu snad po roce 1918 ještě nebylo. Tématu se týká naše dnešní glosa. pan Paroubek mluví o tom, že bude hájit zájmy „obyčejných lidí“. Zajímalo by mne, kolik je těch, kteří si (stejně jako já) budou v příštích dnech a týdnech připadat jako velmi neobyčejní.

Rozpuštění sněmovny se nakonec ani nepodařilo dostat na program schůze PS (ODS se o to pokusila), nebyl schválen program schůze a schůze skončila chvíli poté, co začala. Pro rozpuštění byli údajně skoro všichni přítomní poslanci ODS, všichni poslanci TOP09 a většina lidovců. Proti většina ČSSD a jediní dva přítomní zelení, Liška s Rabasem. Komunisté se zdrželi, nedefinovaní chaoti byli dílem proti, dílem se zdrželi. Hezký příklad rozvratu.

Mirek Topolánek v souvislosti s vývojem situace rezignoval na svůj poslanecký mandát. Hrozí nebezpečí, že ho nahradí známá advokátka Klára Slámová, jakási zatím méně známá, ale bezpochyby vzhledem ke své právní praxi podstatně účinnější obdoba Jany Bobošíkové. To by charakter PS výrazně oživilo. Musím se přiznat, že Topolánkovu rozhodnutí nerozumím. Je v něm cosi kapitulantského.

Premiéru Fischerovi Paroubkovo rozhodnutí tak říkajíc spadlo na hlavu. Pokud by snad měl dojem, že je to na něj podraz, ovšemže vynucený zájmem Paroubkovy ČSSD (nemusí tot tedy brát osobně, prostě se jim nachomejtl do cesty), nebyl by zase až tak daleko od pravdy. Zatím žádá potvrzení mandátu vlády (padla původní dohoda o jejím smyslu) a své setrvání ve funkci podmiňuje schválením Janotova balíčku. To je svým způsobem správné, ale je to málo. Pan premiér má pádný a dostatečný důvod k demisi, jinak mu hrozí, že v hnusných tahanicích a orgiích vydírání, které budou následovat, sehraje roli buď Háchy, nebo Dubčeka.

Václav Klaus svádí vinu za situaci na Ústavní soud. To platilo do dnešního rána. Teď se s Ústavním soudem bratrsky podělil Paroubek. Prezident si taky povolal na zítřek na hradní kartáč odděleně Topolánka a Paroubka. Obávám se, že Paroubek je vůči Klausovým kartáčům zcela imunní. Má před Klausem asi takový respekt, jako Gottwald před Benešem.

Policie popustila některé informace o lidech, kteří napadli v Hustopečích předsedu ODS Topolánka. Z toho, co se ví, je zjevné, že to udělali za peníze, že mají za sebou údajně pestrou minulost a že je nenajala ODS. Věc je jasná aspoň v tom smyslu, že srovnávat tuto záležitost s vajíčkovými útoky na Paroubka prostě nelze.

Poslanci řešili taky problém (který mezitím vývojem ztratil na aktuálnosti), co se stane, když se PS „seberozpustí“ a ÚS následně zákonný podklad seberozpuštění zruší. Názory byly dva: buď se PS znovu zkonstituuje (jako automobil s klauny v kreslených groteskách, který najede na překážku, rozloží se na prvočástice, ale po překážce se zase dá dohromady), nebo rozpuštění bude trvalé. Myslím, že druhé řešení by bylo bývalo logičtější (takže by pravomoci Sněmovny až do voleb převzal Senát). Bál se Paroubek téhle varianty?

Agentury STEM a SC&C spočítaly preference na Ústecku. V něčem je výsledek standardní – ODS je až druhá, protože se velmi dařilo TOP09. Protože lidovci zůstali hluboko pod prahem volitelnosti a TOP09 nestačila vyvážit ztrátu ODS a zisk komunistů, vyhrál by jednoznačně postkomunistický blok. Ještě zajímavější a významnější je jiná věc, totiž neobyčejně vysoké procento hlasů, anihilovaných různými obskurními pastranami (nově se k nim řadí zelení, na Ústecku sem patří i KDU-ČSL). Sežraly by víc než 16% voličských hlasů. I to je výrazný signál politického rozvratu.

Jediné, co mi působí v této politické situaci upřímnou radost, jsou politické vyhlídky paní Zubové. Její sponzor Soukup od ní dal ruce pryč (údajně se nepohodl s jejím řídícím orgánem, totiž manželem). Paní Zubová je sice teď na volitelném místě pražské kandidátky, ale do květnových voleb je daleko, předaleko, a kdo si za osm měsíců na nějakou Zubovou ještě vzpomene! Sic transit gloria mundi.

¨Podle průzkumu agentury GfK Czech je jen 39% lidí přesvědčeno o smysluplnosti šrotovného a jen 20% by se díky šrotovnému rozhodlo pro nákup auta. Odpovídá to mé zkušenosti. Nikdo v mé bezprostředním okolí si nekupuje nová auta (jen ojetá). Stejně i já jsem si po listopadu koupil postupně tři auta (dvakrát felicii, naposled fabii), vesměs ojetá. K čemu je nové auto? Jen tím, že člověk vyjede z vrat servisu, přijde řádově o desetitisíce. A teď navíc nadešel čas šetření, aspoň to všichni říkají.

Středa 16. září: v dnešních novinách doznívá včerejší bouřka rozpoutaná rozhodnutím Paroubkovy ČSSD rezignovat na předčasné volby. (Novela ústavy ovšem zůstává v platnosti a po řádných volbách v květnu příštího roku už ji Ústavní soud nebude moci napadnout. To je skrovný výsledek celého toho vyrválu z první poloviny září). Mezitím se znovu ukázalo, že si docela dobře rozumějí prezident Klaus s Jiřím Paroubkem. Klaus zřejmě překonal první rozčilení a vrátil se k dennímu pořádku. Na denním pořádku je u něj jako úkol číslo jedna svrhnout vzpurného Topolánka a dostat ODS zpátky pod kontrolu, a přirozeným spojencem v té věci mu je předseda ČSSD. Na Ústavní soud se sice pan prezident taky hněvá, ale ten přijde na řadu až jako druhý. V jeho představách. V představách pana Paroubka bude, jak si tipuji. jako druhý po Topolánkovi na řadě pan prezident. Premiér Fischer údajně modifikoval nebo upřesnil své stanovisko, nehodlá otázku důvěry své vládě vázat na přijetí Janotova balíčku, jak se mohlo zdát z jeho včerejšího prohlášení. Premiér je v nesnadné pozici, ale podílet se na vlastním zpracování na guláš by snad nemusel. Na tom, že Fischerova vláda má dostat mandát, se ostatně shodnou Topolánek i Paroubek. Bohužel se už neshodnou na tom, k čemu by ho měla dostat. To není pro premiéra Fischera příliš dobrý signál, pánové se shodnou na tom, že si to má tak říkajíc vypít. To ale vůbec neodpovídá situaci, jak se vyvinula včera: vypít by si to měl Paroubek, svým včerejším rozhodnutí si o to vysloveně řekl. K situaci po Pparoubkově veletoči se vrací naše dnešní glosa.

Politický komentátor Jiří Paroubek volá v Lidových novinách: „Jsme na začátku. Odložme hysterii, stranické zájmy a nevěcné argumenty. Země má vládu, která má čas přijmout řešení pro tuto zemi.“ „Řešení pro tuto zemi“, to zní tak trochu jako „mír pro naši dobu“. Je se obávat, že řešení pro tuto zemi bude obdobně trvalé. Země totiž má vládu, ale žádný parlament, který by stál za řeč. Tedy má parlament, který pokud možno všechno zabije. A co se mu nepodaří zabít, to dorazí Ústavní soud.

Miloš Zeman se zjevně chystá založit novou stranu. Prý mu o to říkají jeho četní přívrženci. To není dobré znamení, ten člověk si zjevně myslí, že by mu to mohlo projít. Je tu ovšem jedna naděje: pan Zeman už v těchto dnech v podstatě nikoho nezajímá. Jeho poslední naděje, jak přes trosky svých přívrženců ovlivňovat politické dění v zemi, padla s Topolánkovou vládou.

Agentura STEM udělala dva průzkumy stranických preferencí. První pro ČSSD, podle něho by výrazně vyhrála ČSSD, druhý pro Věci veřejné, podle něho by se Věci veřejné dostaly do PS. To, co vyplývá z obou průzkumů jako relevantní informace, je, že za prvé relativně velký rozdíl mezi ČSSD a ODS spočívá ve skutečnosti, že preference ODS důkladně luxuje TOP09, a za druhé, že všeobecně posilují tzv. polykači a anihilátoři volebních hlasů (zde SZ a Věci veřejné, jejich šance na průnik do Sněmovny bych viděl poněkud skeptičtěji než STEM, skutečnost, že by mohly sežrat spolu s dalšími pidistranami přes deset procent odevzdaných voličských hlasů – tj. takových voličských hlasů, které by jinak určitě nedostali postkomunisté –, se mi zdá být reálná, viz včerejší průzkum na Ústecku). Mezitím vydalo výsledky průzkumu preferencí a odhad volebních výsledků i CVVM, tady to vypadá jinak, šance obou silných soupeřů jsou úplně vyrovnané, do Sněmovny by se s odřenýma ušima dostali i lidovci, TOP09 by udělala slušný výsledek a polykači hlasů by neuspěli tak výrazně jako podle výše citovaných agentur. Lze to brát jako výraz jistého optimismu.

Šéfredaktor Mladé fronty Dnes Čásenský věští, že éra Paroubka a Topolánka se vyčerpala, nastává prý čas, aby se odebrala do historie. Ve skutečnosti se odebere do historie jen Topolánek, za podpory tatíčka z Hradu a jemu nakloněných médií (všimněte si, že jsem MfD výslovně nejmenoval). Díky nim se éra Jiřího Paroubka naopak otvírá. Musím říci, že mi to vadí, ale je tu malá útěcha: bude zajímavé sledovat, jak si pak, až se Topolánek a jeho vedení odeberou do historie, Paroubek poradí s hradním papá a jeho tiskovou lobby.

V MfD se dnes taky píše, že mezi 78 poslanci ČSSD je kolem dvaceti rebelů, kteří nechtěli hlasovat pro „svůj okamžitý konec“. Jistě nechtěli, dokud předseda nezapráskal bičem. Tomu, jak se zdá, v ČSSD rozumějí, hlasují a remcají. Rebelují, ale jen když je nikdo nevidí a neslyší. Jsou to rebelové stydliví. Jak je to u nás zvykem. Poslanci ČSSD hlasovali v poslední době daleko ukázněněji než poslanci ODS (přitom poslanci ODS hlasovali tak, jak je to obvyklé v normální politické straně, v zásadě jednotně, odlišné názory byly, ale, jak se zdá, se tolerovaly).

Čtvrtek 17. září: Prezident Klaus prohlásil po včerejším setkání s Jiřím Paroubkem, že jeho důvodům „rozumí“. Včetně toho, že volby mohou být jen tehdy, bude-li naprostá jistota jejich následného nezpochybnění“. Taková jistota nebude nikdy, všechno se dá vždycky zpochybnit a každý má právo volby zpochybnit. Klaus dále považuje za zcela nutnou alespoň elementární dohodu na politické scéně o pevném a jasném mandátu vlády premiéra Fischera na zbytek tohoto volebního období. Je přitom zcela zjevné, že taková elementární dohoda mezi ODS a ČSSD je prakticky vyloučena. A s Paroubkem není možné se „nezpochybnitelně“ dohodnout na ničem. Fischerova vláda bude mít minimální prostor k nějakým zásadnějším opatřením a zároveň se v příštích osmi měsících bude moci zásadnějším opatřením jen ztěží vyhnout. Paroubek by měl dostat šanci, o níž si svržením vlády na jaře řekl, a udělat si vládu podle svého gusta. Hned teď. Třeba za cenu domluvené tolerance několika poslanců bývalé koalice. A to přesto, že se to vzhledem k psychickému ustrojení předsedy ČSSD zdá být velmi riskantní. Na tiskovce po setkání s Klausem mluvil o „štvanici proti jeho osobě“, kterou spustila média, o tom, že politické strany jeho a sociální demokracii „zběsile a hystericky kritizovaly“. V dopise pro vnitrostranický bulletin, který citují dnešní LN, prý dokonce píše: „Obdrželi jsme signály o tom, že v hlavách některých amerických poradců (nemá být správně „amerických imperialistů“?, bd), nebo snad někoho jiného, se zrodil plán ještě zrůdnější, který počítal s možností rozhodnutí Ústavního soudu po proběhnutých volbách“, což by poškodilo v očích veřejnosti vítěznou ČSSD. Ten člověk je opravdu nebezpečný, o tom, co říká, se dovede následně skálopevně přesvědčit.

Podle LN se prý Paroubkovi bouří strana. Ozývá se nesouhlas s odstřelem předčasných voleb. Bouří se, holoubci, bouří, ale dopadne to po česku: zaremcají si – a dají Paroubkovi znovu důvěru.

Při přepočtu výsledků průzkumu agentury CVVM, o kterém jsme tu informovali (jde o odhad výsledku voleb), pokud jde o mandáty, vychází prý opět pat. Ve skutečnosti to není moc pravděpodobné, strefit se do stejného výsledku je stejně pravděpodobné, jako že dělostřelecký granát spadne do kráteru po tom předchozím.

Informace o tom, zda ODS souhlasí nebo nesouhlasí s Janotovým balíčkem, se v poslední době v médiích diametrálně rozcházejí (jakýsi zásadní souhlas vyjádřili Topolánek i Nečas). Balíček zřejmě dozná ještě nějakého dopracování a sněmovna ho bude ve zkráceném řízení projednávat od 24. září. Bude to výrazný symptom toho, zda se je totálně rozložená PS vůbec schopná na něčem shodnout a zda je slabá Fischerova vláda schopná něco prosadit. Premiér neustále podivně lavíruje kolem toho, zda spojí žádost o silnější mandát, respektive vyslovení důvěry, s nějakým konkrétním opatřením (např. s Janotovým balíčkem). Zjevně se mu do toho moc nechce. Role, která ho bez toho (a možná i s tím) čeká, je nezáviděníhodná a zároveň nedůstojná.

Mladá fronta Dnes by se snad měla spíš jmenovat Hlas lidu. Tentokrát shromáždila hlasy pracujících (zatím tomu tak neříká, ale Paroubek taky - viz dále - zatím nemluví o pracujícím lidu) na téma „politici jsou sviňáci“. Lidů je celkem patnáct a až na jednoho (vlastně jednu) si notují. Politici, ty kurvy, neberou ohled na názory obyčejných lidí (tváří v tvář této formulaci se i já cítím být „neobyčejným člověkem“, což je ovšem synonymum pro „zaprodanec a samozvanec“), není tam nikdo, komu by se dalo věřit, měli by se sebrat a vypadnout, kdyby jim měli vzkázat, co si o nich myslí, bylo by to sprosté. Zklamali národ, „úřednická vláda“ by byla mnohem rozumnější (parlament je zbytečný, úředníci by dělali přesně to, co chce lid, tj. ten který „já“). A všichni by měli spolupracovat a dodržovat dohody: ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady zdělají moc, nebo jak je to v té blbé písni. To, co Mladá fronta Dnes prosazuje, je populisté šíření nenávisti k demokracii a lynčerských nálad. Zkrátka hnus. K tématu se ještě vrátíme.

Deset dní před volbami vypadá situace v SRN podobně jako u nás. Slušný úspěch si může slibovat s ostatními zatím nekompatibilní Levice (podobá se, částečně i původem, naší KSČM). Rozdíl je jen v tom, že v Německu je pořád ještě možná velká koalice mezi CDU/CSU a SPD. Chybí jim zatím Paroubek. Ale co není dnes, může být zítra, zvlášt když velká koalice není natrvalo dobré řešení.

Z této pozice nám Němci mohou uštědřovat dobré rady. V MfD to dnes dělá Hans-Jörg Schmidt, český zpravodaj Die Welt. „Konec konců, vláda pana Fischera dělá svoji práci dobře. Snad budou mít politici alespoň tolik pochopení, aby tuto vládu podporovali.“ Ten člověk si snad nevšiml, že máme už skoro dva roky úplně nefunkční parlament.

Jana Bendová taktéž v MfD přirovnává přeběhlíky, kverulanty a „rebely“ v českém parlamentu k francouzskému poslanci Louchetovi z doby jakobínské diktatury, o němž nikdo předtím neslyšel (asi opravdu ne, na internetu jsem ho nenašel, jméno je bohužel ve francouzsky mluvících zemích dosti běžné), a který se zasloužil o zatčení (a tedy i pozdější likvidaci) Maxmiliána Robespierra. To je nespravedlivé. Ten člověk třeba udělal jen jednu věc, ale i kdyby tomu bylo tak, zaslouží si uznání: pomohl zbavit Francii a zeměkouli mimořádně ohavné krvavé bestie. A co udělali „rebelové“ z PS, které paní Bendová jmenuje?

Pokud jde o ozdravná hospodářská opatření, všechny politické strany chtějí šetřit. Většinou bohužel každá jinde, na jednom by se asi dokázali shodnout: a to je obrana. Obranu nepotřebujeme, s tím, jak si počínat bez obrany, máme bohaté zkušenosti.

Čímž se dostáváme k tématu dne: americký prezident Obama sdělil premiéru Fischerovi, že USA odstupují od plánu na zřízení protiraketové základny (a radaru) v ČR a v Polsku. „Jestřábi“ z ODS reagovali s pobouřením. Poslanec Vidím prohlásil: „První pocit je obrovské zklamání a znechucení nad zbabělostí pana Obamy, předvádí „nekonečné ústupky“, například vůči Rusku. Považuji to za zradu na spojencích. Pokud by Obamova administrativa náhodou někdy něco chtěla po ČR, budu prvním, který se postaví proti.“ (To je pro Američany sice velká rána, ale myslím, že se s tím nějak vyrovnají). Senátorský klub ODS je podle předsedy Julínka prezidentovým rozhodnutím vážně znepokojen a považuje to za zpochybnění dohody o zajištění bezpečnosti spojenců v Evropě. Milí zlatí! Američané se nezavázali, že nás budou bránit proti naší vůli. Bránit někoho proti jeho vůli je blbost, a rezignovat na to není zbabělost, ale projev zdravého rozumu. Proti základně bylo přes 70% lidí a nám, co jsme byli pro, se je nepodařilo přesvědčit. Máme smůlu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Pátek 18. září: Česká politika dosáhla dvou významných úspěchů na cestě do slepé uličky. S mohutným přispěním Ústavního soudu bude zkoušet tři čtvrtě roku existovat s málo funkční vládou a úplně nefunkčním parlamentem. Přitom je předem velmi pravděpodobné, že experiment bude ukončen nástupem Jiřího Paroubka k moci. Není pouze jasné, zda bude vládnout „menšinově“ s podporou komunistů, nebo zda mu některá z dalších stran poskytne možnost, aby vládl s její pomocí a na komunisty se obracel, jen když se mu to bude hodit. V zahraničněpolitické oblasti se českým politikům podařilo otrávit Američany natolik, že rezignovali na projekt protiraketové základny, který by býval měl pro malé středoevropské země tu druhotnou výhodu, že by jim byl poskytl jakés takés krytí v případě nemístných ruských imperiálních ambic (na zemi, kde jsou americké vojenské základny, jakkoli mrňavé, se útočí hůř než na takovou, kde nejsou). Odpor české veřejnosti, slabost vlády a její neschopnost získat pro radar podporu v parlamentu poskytla Američanům vítanou záminku: vztahy s Ruskem mají pro ně pochopitelně větší význam a česká veřejnost i česká politika udělaly společně všechno pro to, aby jim jejich rozhodování v poněkud choulostivé záležitosti usnadnily. Tím nemá být řečeno, že by se prezident Obama zachoval čítankově. The Times prý napsaly: „Obama chce ruskou pomoc s Afghánistánem a Íránem a ponechává na Evropě, aby vyřešila své vlastní vztahy s Moskvou, od energetické bezpečnosti po historické křivdy.“ Na tom něco je. Jenže my jsme mu ten obrat maximálně ulehčili. Tématu se týká naše dnešní glosa. Zdá se, že stát, v němž jsou dominujícím společenstvím Češi, dokáže existovat bez většího karambolu maximálně dvacet let. Tentokrát, na rozdíl od minulosti, to vypadá, že jeho relativně brzké zhroucení jsme si přivodili zcela vlastními silami, nemáme se na koho vymlouvat. Polistopadový experiment se svobodou a demokracií českou veřejnost otrávil, česká společnost se setrvačností vrátí k obvyklejším a méně náročným formám vládnutí. Je mi líto, všechno směřuje k plíživé, ale ve svých důsledcích výrazné změně režimu a zahraničně politické orientace ČR.

Pro pana starostu Trokavce Neorala je osobně silné zadostiučinění, že jeho odboj proti „darebáckým politikům“ ve věci radaru nebyl marný. Pro mne je zase zadostiučiněním, i když podstatně, podstatně slabším, že pan Neoral a další neuvidí z těch stamilionů, co jim vláda naslibovala, už ani vindru.

Leccos napovídá i volební model, s nímž přišla agentura Faktum Invenio (před minulými dvěma volbami nejúspěšnější v odhadu jejich výsledku). Vyhrála by ČSSD s 32,6%, ODS by na ni měla přes 5% ztráty, KSČM by získala 13,8% a TOP09 11,9. Lidovci by se do PS těsně nedostali. V přepočtu na mandáty to dává 80 křesel pro ČSSD, 65 pro ODS, 31 pro komunisty a 24 pro TOP09. Jediná dobrá zpráva je, že za této situace by ČSSD neměla s komunisty ústavní většinu, je ovšem otázka, zda bude ústavu ještě k něčemu potřebovat. Není vyloučeno, že lidovcům se přece jen podaří do Sněmovny proniknout (a tudíž se jejich 4,6% hlasů neztratí), v tom případě by převaha ČSSD nebyla tak výrazná, ale asi by stačila. V případě, že se podaří KDU-ČSL dostat mimo PS, ukáže se projekt TOP09 jako poměrně málo produktivní. Luxuje preference ODS i KDU-ČSL, ale neoslovuje mnoho těch, co volit nechtějí. Navíc Unie svobody měla taky v době svého vzniku solidní preference, ty se však do voleb v červnu 1998 pěkně scvrkly. Jedinou výhodou TOP09 je, že její osud není se současnou vládou nijak moc viditelně svázán (nevím ovšem, co je pravda na tom, že Vladimír Mlynář radí současně Fischerovi i Schwarzenbergovi. To by byl velmi chmurný a temný signál).

Jiří Kalousek navrhl snížit o polovinu státní příspěvky politickým stranám. Navrhuje se mu to dobře, TOP09 žádné nepobírá, protože mandáty jejich poslanců a senátorů patří stranám, za něž byli zvoleni (KDU-ČSL a ODS). Na druhou stranu by se něco ušetřilo. Moc asi ne, o miliardy určitě nepůjde.

České noviny jedním dechem spekulují o tom, že Topolánek míří do Evropské komise, a informují, že hodlá do Bruselu vyslat Vondru. Asi tam půjdou oba a budou tam sedět na jedné židli.

Premiér Fischer se rozhodl, že nebude spojovat otázku důvěry své vládě s úsporným balíčkem ministra Janoty. Hodlá jej projednat ve stavu legislativní nouze: půjde to rychle, ale v tom případě to s důvěrou spojit nelze, zároveň nelze zabránit tomu, aby poslanci kladli pozměňovací návrhy (což odporuje Janotově představě, že o balíčku se bude hlasovat jen v celku). Přitom Fischer touží po tom, aby jeho vláda dostala silný mandát. Jak může dostat silný mandát a neprosadit úspory? Když je neprosadí, nemá žádný smysl. Pan premiér se nechal slyšet, že osobně zváží další kroky. Vypadá to, že se bude velmi, velmi zlobit.

S pozoruhodným nápadem přišel v této situaci ministr Kohout. USA by nás za to, že radar (rozumí se jejich vinou) nebude, měly odškodnit tím, že vystřelí do kosmu českého občana. Nebyl bych tak skromný. Mohli by být hned dva, já osobně bych navrhoval, aby to byli čelní představitelé ČSSD (jako kompenzace za to, že v posledních třech letech si jejich strana vládnutí moc neužila). Hádejte, kteří? A podmínkou by bylo, že už tam zůstanou. Bohužel je to jen krásný sen, jako všechny krásné sny neuskutečnitelný.

A nejlépe je na tom náš pan prezident. Nemusí si zase až tak moc lámat hlavu vnitropolitickou krizí nebo zahraničněpolitickou blamáží České republiky, má totiž vážnější, tj. globální starosti: jede do USA bojovat proti pověře o globálním oteplování. Naši prezidenti mívají globální starosti. Jsou to už tradičně filosofové.

Sobota 19. září: jedním z příznaků této nebývalé politické krize je i to, že noviny přestávají poskytovat aspoň základní jednoznačné informace a člověk si nedokáže představit, jaká účelová manipulace s fakty za tím stojí. Tak v dnešním Právu na první straně čteme titulek „Janota s rozpočtem narazil. Odstoupí?“. Podtitulek otvíráku Mladé fronty Dnes zní: „Ministr Janota chce rozpočtový schodek srazit na 157 miliard a má šanci, že balík projde“. V minulých dnech se čtenář zase dozvídal jaksi zároveň, že ODS má k balíčku zásadní výhrady a že ho podpoří. Co to proboha má znamenat?

Cyril Svoboda naráží ve své straně a ve spřáteleném okolí na odpor. Výhrady mají někdejší stoupenci Miroslava Kalouska (europoslanec Březina, předsedkyně středočeské krajské organizace Melicharová-Ptáčková – teď je jasnější, proč Svoboda tolik toužil na kandidátce strany předsunout před ni paní Hybáškovou), kteří by zjevně rádi mimo jiné viděli, aby strana podpořila vládu premiéra Fischera. Generál Šedivý z přidružené EDS nesouhlasí se snahou omezit armádu ČR, pokud jde o výzbroj, na něco jako jsou ruští Alexandrovci – člověk nemusí být ani generál, aby se mu to nelíbilo. Panu Svobodovi i jiným českým politikům závidím jejich přesvědčení, že bránit se netřeba, zvlášť v době hospodářské krize; ale moc bezpečně se pod jejich ochrannými křídly necítím.

Rusové udělali mírové gesto: nerozmístí rakety v oblasti Kaliningradu (měla to být reakce na radar v ČR). Ruské rakety u Kaliningradu by mi ani trochu nevadily, stejně je ti poserové nepoužijí jako první, neudělali to ani za Stalina, za Chruščova a za Brežněva. Vadili by mi (vlastně bych měl říkat budou mi vadit, nebo snad dokonce vadí mi?) ruští agenti a přisluhovači ve Strakovce a na Hradě. Možná by měl Putin slíbit, že upustí od jejich rozmístění. Jenže to neodpovídá ruskému stylu politiky v „blízkém zahraničí“. V Právu píše tentokrát Michal Mocek (nikoli Alexandr Mitrofanov), že Obamovo rozhodnutí by nemělo být chápáno jako nějaká porážka Česka a Polska, nýbrž spíše jako nová příležitost i výzva k aktivnímu utváření vztahů se zeměmi na východě – a s Ruskem zejména. Hle, mločí hlava ve Vltavě. A zpívá na druhorepublikovou notu.

Také v Evropě (totiž té západní) zavládlo nad Obamovým rozhodnutím příliš mnoho nadšení na to, aby bylo možné brát vážně Vondrova slova, že se musíme soustředit na evropskou obranu (dovedli by se ubránit sami, respektive byli by k tomu vůbec ochotni? Pokud ne, jak by mohli ještě pomáhat jiným!). Sarkozy je nadšen a francouzská vláda vyzývá k diskusi o ruských návrzích na posílení evropské bezpečnosti, šéf NATO Rasmussen sní o propojení amerického, ruského i aliančního protiraketového systému. Jásá Süddeustche Zeitung i Le Figaro. Jistě, Rusko je pro ně daleko a ti, co je pro ně blízko, zaspali. „Visegrádská“ spolupráce je mj. díky dlouholetému intenzivnímu úsilí ČR spíše teatrální záležitost. Navíc Ficovi záleží v první řadě na tom, aby slovenské vztahy s Maďarskem byly co nejnapjatější a od Klause se mu dostalo vřelé podpory. Kdyby existovala, bylo by o něco snazší prosdit naše společné zájmy proti Západu i proti pořád ještě oslabenému Rusku. Teď už je pozdě, hlupáci z Klausova týmu ji dávno zazdili.

Václav Havel vydal k Obamovu rozhodnutí prohlášení, kterému nerozumím. Rusoko prý svým odporem k radaru zkoušelo, jako moc se ho Češi bojí“. Myslím, že je to úplně naopak: Češi svým spontánním odporem k radaru dali najevo, že se Ruska nebojí, respektive že se ho nebojí tak, jak by se ho bát měli. Určitých lidí je za určitých situací velmi prospěšné se bát. Člověk, který se nedovede bát (tj. bát se tam, kde je to na místě) není hrdina, ale lehkomyslný idiot.

Kardinál Vlk prohlásil v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes mimo jiné: „Jsme tady v pasti lidských práv, která nepočítají s „právem“ a pravdou Boží. Muslimové pokládají náš životní styl za pohanský a přicházejí sem se svou vírou, aby podle ní zde obnovili život podle „Božích pravd“. Zaplavují Evropu. To, co se jim nepodařilo vojensky, silou, když byli v 17. století u Vídně poraženi, to se jim dnes daří širokou bránou lidských práv.“ Na tom mnoho je. A je zajímavé, jam obdobně se proměnila i ruská taktika : to, co se jim nepodařilo vojensky, to se jim dnes daří širokou bránou hospodářské expanze, migrace a ovšem taky lidských práv v tom pojetí, o kterém hovoří Vlk.

Místopředseda ČSSD a stínový ministr zahraničí Zaorálek mluví před volbami ke kůzlátkům tenkým hláskem: „Pro nás je ideální středová koalice… našimi přirozenými partnery jsou liberálové a křesťané… Být ve velké koalici je pro nás velice nevýhodné, varianta s komunisty je pro nás katastrofální.“ Po volbách se nejspíš ukáže, že je katastrofální, avšak v tochu zastřené podobě bohužel nevyhnutelná, protože nic jiného nezbývá.

Daniel Kaiser pořídil v LN rozhovor s Alexandrem Vondrou. Ptá se ho mj.: „Pokud by se Klaus s Topolánkem dopředu zkoordinovali, měla česká strana šanci ovlivnit Obamův pohled na radar?“ Nechápu, jak se někdo může takhle nesmyslně ptát (respektive chápu, smysl je „Topolánek se měl zkoordinovat“), byli by se museli oba zkoordinovat s Paroubkem, který byl schopný radar ve Sněmovně odpálit a nepochybně by se mu to bylo povedlo. Když Vondra doporučuje „vzít vážně evropskou obranu“, připomíná to Kaiserovi „Peroutkovo vytí s vlky po Mnichovu“, To je děsné, pro klausovskou tiskovou lobby je EU totéž co Hitler. Jsme v rukou šílenců.

Pondělí 21. září: Vláda dnes – údajně jednomyslně – schválila Janotův balíček úsporných opatření. Ten má teď ve stavu legislativní nouze projednat Poslanecká sněmovna. Stav nouze umožňuje podávat pozměňovací návrhy, ale o předloženém materiálu se rozhoduje vcelku. Podle toho, jak Sněmovna s návrhem naloží, pak vláda zváží, zda bude pokračovat v práci, nebo ne. S návrhem souhlasí zaměstnavatelé a kupodivu i odbory. ODS je připravena souhlasit „se skřípěním zubů“ (to bude neobyčejně zábavné), ale jen v případě, že nebude pozměňovacími návrhy upravena část výdajů státního rozpočtu. ČSSD už pozměňovací návrhy ohlásila a Paroubek se bude nepochybně chtít prezentovat na účet ODS jako přítel lidu. Problém je, že vláda si zřejmě může dovolit něco podobného předložit, ale nemá vůbec žádné instrumenty na to, aby podpořila schválení svého návrhu v PS. To první s tím druhým přitom souvisí. Vztah mezi ODS (a nejspíš i TOP09) na jedné a ČSSD (s komunistickou podporou) na druhé straně je té povahy, že pokud jedna strana něco zásadního podporuje, druhá si nemůže dovolit nebýt proti. A přeběhlíci budou spíš s ČSSD. Je otázka, zda je tento parlament, jehož fyzické vegetování nezodpovědně prodloužil Ústavní soud, vůbec schopný dělat něco jiného než zabíjet jakoukoli iniciativu. PS se změnila v ples upírů.

Ministr Janota zároveň navrhuje snížení platů ústavních činitelů a zdanění poslaneckých a senátorských náhrad. To je populistická část návrhu, která udělá veřejnosti dobře. Bude se projednávat zvlášť, mimo balíček. Páni dostanou trochu zahulit a prostý lid se bude radovat. V této situaci se s tímto projevem nízkosti nedá bohužel nic dělat: když se snižují platy všem, není důvod, proč je nesnížit i ústavním činitelům.

Zatímco Topolánek zjevně usiluje o to, aby funkce eurokomisaře byla přiklepnuta Alexandru Vondrovi (za úspěch s Entropou si ji jistě zaslouží), jeho úhlavní přítel Bém navrhuje ještě Zahradila. Zřejmě se snaží toho člověka získat na svou stranu, Zahradil byl doposud Topolánkem neutralizován. Volba mezi Vondrou a Zahradilem je sice velmi náročný úkol pro otrlé volitele, ale v tomhle jediném případě snad je legitimní podpořit Vondru. Proti Vondrovi se vyjádřili představitelé dalších stran, např. dr. Rath: „Nebyla by to dobrá volba, chová se dost agresivně.“ Od toho to tedy sedí.

Své argumenty proti radaru v Brdech dala k dispozici – poněkud opožděně – západočeská hejtmanka Emmerová: „Domnívám se, že naše země je příliš malá, a kdyby došlo k nějakému konfliktu z kterékoli strany, zcela přirozeně by radar byl prvním cílem ničení.“ Malá země musí tedy pečovat o to, aby neměla žádné cíle ničení. Nejlepším prostředkem je dát se do party s potenciálními ničiteli. Západ není potenciální ničitel, proto ho nepotřebujeme. Zato je třeba být zadobře s Putinem a Al Kajdou.

„Světovému kapitálu došlo, že pravicový experiment skončil a že politická krize je zažehnána“, píše Petr Uhl v Právu v souvislosti s tím, jak zpevňuje kurs koruny. Myslím, že úvahy tohoto stylu by mohly být pojaty jako komiks, s ilustracemi ve stylu Kukryniksy.

Václav Havel se dostal do sporu s Jiřím Paroubkem. Paroubek jej obvinil, že se dal do party s pravicovými skunky jako je Topolánek nebo Vondra a společně usilují rozdělit svět novými železnými oponami. Havel mu na to odpověděl, že lže a že on, Havel, usiloval na rozdíl od něho o pád železné opony už za totáče. To se nelíbi Danielu Kaiserovi v LN, je to prý z Havlovy strany porušení úzu, že disidenti svou vlastní statečností nezahanbují méně statečné občany. To je nesmysl, žádný takový úzus nebyl, Havel a jeho okolí dávalo najevo své opovržení k „méně statečným“ průběžně od listopadového převratu. Jste tu od toho, abyste nás poslouchali, dokud budete poslouchat, tak vám vaše selhání nikdo nebude připomínat. Tak zněl úzus bezprostředně po listopadu 1989. Což bylo dosti ohavné vůči lidem, kteří se mnohokrát „neprovinili“ ničím jiným, než že se k disentu nepřidali. Něco jiného jsou ovšem předlistopadoví papaláši typu Jiřího Paroubka (jistě, jen papaláši třetí klategorie), od těch jsou řeči o stavění železných osob v souvislosti s Havlem nehorázná drzost a Havel se ohradil právem. Že tenhle jemný rozdíl mezi obyčejnými lidmi a papaláši klausovská tisková lobby nevnímá, není vůbec překvapivé. Podstatou Paroubkových výtek vůči Havlovi je ovšem Havlův antisovětismus, tedy pardon, „antirusismus“: snaží se zabránit nezbytné spolupráci USA-NATO-Rusko, kterou forsíruje nejen Obama, ale i Sarkozy, Brlusconi, Merkelová a generální tajemník NATO Rasmussen.“ Vida, už je Havel zase zkrachovanec a zaprodanec. Na Paroubkovu obranu vystoupil i známý český intelektuál Jandák: Dopisu Obamovi, který spolupodepsal Havel, se všude ve světě smějou, Rusko je členem protiteroristické aliance (v životě jsem o ní neslyšel, existuje jen v hlavě pana Jandáka). „Celej svět dneska potřebuje Rusko.“ „Paroubek prostě zmínil ty politiky konzervativní, kteří by skutečně chtěli oddělit svět od Ruska, ztrestat ho za všechno, co udělalo. Ale svět naopak říká, my bez Ruska dnes nemůžeme.“ Sedí to od pana Janáka jako prdel na hrnec.

Dr. Rath bude zjevně znovu usilovat o zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Protože komunistický návrh (podávají ho znovu) asi neprojde, chce navrhnout takový, pro který by mohl hlasovat i Hovorka. Hovorka je klíčová figurka, měl by vlastně hlasovat sám, na těch ostatních nezáleží. A Rath (a vůbec sociálně demokratičtí hejtmani) mají teď s poplatky problém, věřili, že do října už bude Paroubek ve Strakovce a rudá většina v PS. Do června se jim jejich populismus prodraží.

Prezident Obama prohlásil v rozhovoru pro CBS, že díky jeho rozhodnutí ve věci protiraketové základny budou snad teď Rusové „o něco méně paranoidní“. Problému ruské paranoie se týká naše dnešní glosa.

A ještě jednou Daniel Kaiser. V článku v LN nazval Lídu Rakušanovou česko-německou novinářkou. To je roztomilá denunciace. Paktuje se se skopčáky, mrcha.

Úterý 22. září: Ministr Janota připravil (a vláda schválila) soubor opatření na příští rok, jehož účinnost po odborné stránce sice nedovedu posoudit, ale podle toho, co jsem si přečetl od lidí, kteří tomu rozumějí a kterým důvěřuji, a taky podle toho, že obsahuje opatření, která budou bolet, a to všechny, je myslím lepší variantou z těch možných (horší varianta je, že se neprosadí nic, třetí cesta neexistuje). ČSSD už dala zřetelně najevo, že ho nepřijme bez úprav, které jsou nepřijatelné pro ODS. Jiří Paroubek má zázračnou schopnost měnit všechna dohadování v konfrontaci s ODS. Je to politicky i lidsky odpudivé, nicméně ve veřejnosti to asi zabírá. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ústavním činitelům budou sice zkráceny platy, ale jenom tak, jako ostatním ve státní sféře, tj. o 4%. Paroubek zuřivě protestuje a žádá původně navrhovaných 20%. Jaké pole pro populistické běsnění! Správné by bylo místo úspor realizovat sociálně demokratickou slibotechnu s tím, že ústavní činitelé nebudou peníze dostávat, nýbrž solit, a to v té míře, kolik bude na realizaci slibotechny zapotřebí. A co zbude, až se jejich možnosti vyčerpají, se vyždímá z bohatců. Je pozoruhodné, že hlaváči z ČSSD přistupují ke svým majetnějším spoluobčanům podobně, jako ve středověku přistupovali evropští panovníci k Židům: když vznikne finanční problém, pustí se jim žilou: nejprve v přenesením smyslu (vyrabují se jim pokladny), a když to nepomůže, tak doslovně. Píchni ho, řízni ho, pusť mu krev! (mimochodem, kdyby předseda ČSSD měl mít erb, muselo by se na něm stkvít toto heslo). V Právu píší, že „ústavní činitelé si oddechli“. Sláva, pogrom nebude. Aspoň zatím. Sociálním reformátorům (zlomyslník by napsal pogromistům) mocně přizvukuje předseda KDU-ČSL, bratr Svoboda: „To nejde, aby tady někdo vydělával 128 miliard a my jsme říkali dětem, že nebudou mít na Vánoce dárky.“ Všechny oči se zarosí, a chlapské ruce se svírají v pěsti. Když už se zakládají Národní gardy, proč by lidovci nemohli založit v duchu svých klerikálních tradic finanční inkvizici! (podotýkám, že zdanění platu se nebude týkat prezidenta. Jeho úřad je totiž v českém pojetí posvátný, a každému ministru financí, který by na jeho požitky vztáhl svatokrádežně ruku, ta ruka okamžitě odumře a seschne).

v jakési knize rozhovorů, které s ním vedly „osobnosti“, se Jiří Paroubek svěřil,že by, pokud odejde z politiky, rád „rozpohyboval“ projekt vydávání skutečně levicového deníku („Tedy ne deníku, který má historicky levicovou klientelu a systematicky se snaží nabourávat nejsilnější levicovou stranu“, řeč je pochopitelně o Právu). Jistě by to zvládl, a ani by kvůli tomu nemusel odcházet z politiky. Jak pěkně by to znělo: předseda ČSSD a šéfredaktor nezávislého levicového deníku. Skoro ještě lépe než „generální tajemník KSČ a prezident republiky“.

O víkendu navštíví ČR papež Benedikt XVI. Je mi ho skoro líto: vzhledem k tomu, co se teď u nás mele, je jeho návštěva věcí politicky zcela podružnou, má charakter jakéhosi jihomoravského folklóru, i když ho možná přivítá polovina z těch 5%, co u nás opravdu věří v Boha (Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země etc., a ne v nějakou vyšší bytost třeba z rodu mimozemských kosmonautů). Tj. 250 tisíc lidí.

Kanada se rozhodla, že do roku 2012 stáhne své vojáky z Afghánistánu, ale „bude realizovat projekty obnovy a rozvoje“. Západní země jsou schopny bojovat proti islámským fanatikům, Al Kajdě, Talibánu a Hamásu, ovšem jen za té podmínky, že se boj bude odehrávat výlučně na jejich území. Talibán ovšem i tak dostane zahulit: během krátké doby zaplaví Afghánistán miliony zedníků, budovatelů silnic, montérů, sociálních pracovníků, zdravotníků, pedagogů a vznikne taková tlačenice, že v ní bude obtížné natáhnout kalašnikov.

Jiří Paroubek odmítl účast na debatě špičkových politiků a ekonomů o řešení hospodářské krize. Debaty se má zúčastnit i Miloš Zeman, a spekuluje se, že Paroubek má z takové konfrontace plná kaťata. Škoda. Střetnutí hulváta-intelektuále s hulvátem-činovníkem by bylo nepochybně podnětné. Kdo by zvítězil? Uspořádal bych na to téma v Událostech anketu a možná by mohly vydělat i sázkové kanceláře.

V televizi Nova údajně probíhá soutěž Česko-slovenská SuperStar, v níž členové poroty sprostě urážejí soutěžící. Jakási zpěvačka, jejíž jméno mi nic neříká, jedné, poněkud obézní, prý řekla: „Ona si ty ruce ani nedá k tělu. Vím, že teď jsem typická sprostá Jandová, ale jak ona asi umyje přirození?“ zdá se, že specifická kultura vyjadřování přerůstá z politické oblasti i do oblasti umění. Bude paní Jandová volit Jiřího Paroubka a dr. Ratha?

Mladá fronta Dnes přinesla veliký pozoruhodný článek paní Hany Brixi o americkém a českém zdravotnictví. Její chvála toho českého mi nahání hrůzu, zvlášť ve spojení s její představou o budoucnosti: „Úkolem bude zajistit nezbytnou péči k záchraně maximálního počtu let zdravého života a omezit veřejné prostředky na méně účinnou luxusní péči.“ Taky bude třeba vyjmenovat komise, které přesně rozhodnou, kdy dotyčný (týká se to hlavně nás seniláků, takže přiznávám, že si přihřívám svou polívčičku) už dosáhl maximální počet let a další péče o jeho život se jeví být luxusní a méně účinná, takže je nejen možné, ale dokonce i žádoucí od ní upustit. Trochu mne uklidňuje, že paní Brixi zatím, jak uvádí MfD, pobývá ve Washingtonu a Pekingu, bezprostřední nebezpečí u nás od ní tedy nehrozí. Znepokojivé ovšem je, že tam pobývá „přechodně“. To by jí měl někdo rozmluvit.

MfD rovněž pokračuje v boji proti politikům. Pavel P. Novotný píše na str. B2: „Celých 77 procent z tisícovky dotázaných lidí nedůvěřuje vládním protikrizovým opatřením. Lidé si myslí, že politici o řešení jen mluví, ale reálně jejich životům nijak neprospějí…“ a cituje „šéfa výzkumníků z e společnosti Ipsos Tambor“ Jalůvku: „Je přirozené, že lidé politikům nedůvěřují. Zvlášť nyní, když se na jejich slovo nemůže nikdo spolehnout.“ Nejlepší bude politiky zrušit: buď rozehnat, nebo přímo zplynovat, nebo nejspíš obě metody zkombinovat. A nahradit je politickou policií. S tímto řešením máme z minulosti poměrně dobré zkušenosti.

Středa 23. září: Předsedové politických stran se dnes odpoledne spolu s premiérem a ministrem financí (tak nějak) shodli na změnách v Janotově balíčku. Sociální demokraté prý uspěli, pokud jde o úpravu na straně výdajů státního rozpočtu (nebude snížen rodičovský příspěvek, porodné ani příspěvky na sociální služby, zůstane v platnosti navýšení podpory v nezaměstnanosti). Ustoupili zato, pokud jde o zavedení progresivní daně z příjmu fyzických osob, o zvýšení daně z příjmu právnických osob, o větší zvýšení daně z převodu nemovitostí. (Sociální demokraté ovšem požadovali ještě nezvyšovat dolní sazbu DPH, ustoupili i v tom?) Podle Mirka Topolánka jde o kosmetické změny. Je ovšem fakt, že se vesměs týkají výdajů státního rozpočtu, a tady se ODS původně tvářila, že zasáhnout do nich je pro ně casus belli. O dohodě prohlásil předseda SZ, že je „téměř úplná“. O velikosti schodku po dohodnutých úpravách existují rozdílné zprávy, ČSSD mluví o 163 miliardách, ekonomičtí experti ODS a ČSSD, kteří se sešli večer, o „zhruba“ 159 miliardách. ČSSDD chce navíc, aby se platy státním zaměstnancům snížily jen o dvě procenta, na o čtyři (rozhodnutí je v kompetenci vlády), a aby platy ústavním činitelům byly sníženy o 20%, ne jen o 4%. Předsedové stran by se měli sejít ještě zítra v 10 hodin před jednáním PS a sestavit jeden jediný pozměňovací návrh, jímž by provedli dohodnuté změny v balíčku. TOP09 už naznačila, že se na žádných dohodách podílet nebude, nevylučuje ovšem, že bude hlasovat pro upravený balíček, pokud ho úpravy zásadně nezprzní. Z jednání vyplývá, že ODS ustoupila, a velmi (asi se jí nechtělo čelit Paroubkovu populismu, zvlášť když měl v některých věcech podporu KDU-ČSL a zelených). Vzhledem k tomu, že zítřejší jednání PS přenáší v přímém přenosu ČT24 (mimořádně nešťastné rozhodnutí), nedá se vyloučit, že Paroubek připraví svým partnerům jako obvykle nějaké pořádné překvapení. Tahle dohodová idyla vypadá hodně podezřele. Ale kdo ví, třeba tak Paroubkovi vyšly průzkumy.

Miroslav Kalousek trvá na svém návrhu snížit dotace stranám za volební výsledky a mandáty. Navrhuje to udělat s platností od příštích voleb, aby se vyhnul výtce ohledně retroaktivity (a zároveň výtce, že rozdává z cizího, protože TOP09 žádné platby tohoto druhu nepobírá, její poslanci a senátoři byli zvoleni za jiné strany). Paroubek návrh odmítá: „Pro nás by to znamenalo změnit politickou stranu, stranu s organizační strukturou, v marketingovou stranu, as to by demokracii v ČR neprospělo.“ V tom má pravdu, strany by měly být co nejméně závislé na sponzoringu, a jediná cesta k tomu je, aby je „transparentně“ platil stát na základě volebních výsledků.

Václav Klaus poskytl nevelký, leč pozoruhodný rozhovor listu The Washington Times. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Mirek Topolánek od rána do večera opakuje, že nechce být v Bruselu eurokomisařem. Není mu to nic platné. Klausovská lobby v MfD vytrvale živí pověsti o tom, že je to reálné: Topolánek MfD přiznal, že „cítí tlaky, aby do EK šel“, a Marek Dalík se nechal slyšet, že to Topolánkovi doporučuje. Na tom, že Topolánek nechce, nezáleží. Jistě, kdyby projevil zaječí úmysly ještě před volbami, velmi by to oslabilo ODS a posílilo pozici klausovského křídla – na zbořeništi ODS, ovšem. Pokud to Topolánek udělá, je politický sebevrah.

Podle Antonína Raška v dnešní MfD považují Američané Evropu včetně té střední za kontinent se stabilními demokratickými systémy. Pokud je to pravda (tvrdí to pan Rašek, nikoli Američané), je to - ve vztahu k situaci v České republice – paranoidní blud.

Čtvrtek 24. září: včera jsem se dopustil hrubé chyby. Místo abych natvrdo napsal, že dohoda v Kramářově vile je dohoda na příštích dvanáct hodin, protože jeden z účastníků se jmenuje Jiří Paroubek, a ten se dohodne jen na tom, co pořádně poškodí jeho konkurenty, protože to jinak neumí, sichroval jsem se pro případ, že by snad domluva, kterou jsem nepředpokládal, protože jsem ji nepovažoval za možnou, přece jen vydržela. Nevydržela, samozřejmě. Paroubek si postavil hned ráno další podmínky. Píše se, že splnění požadavků ČSSD (přinejmenším částečně se shodují i s požadavky lidovců) představují o deset miliard větší deficit, než s jakým počítal původní Janotův návrh. Deficit o deset miliard větší není pro premiéra ani ministra financí žádná katastrofa. Místopředseda ODS Nečas spekuluje o tom, že by ODS umožnila přijetí takto upraveného balíčku tím, že se její poslanci hlasování nezúčastní. (Hlasovat se má v pátek.) I když třeba nejde o úplně zásadní změnu původní dohody, to, co ČSSD prosadí navíc, je populisticky nosné. Je to (znovu) porušení dohody. Nechápu, proč to ODS sociálním demokratům má trpět. Provozovat vůči Paroubkovi defenzivní a ústupčivou politiku (cizím slovem appeasement) se přece nemůže vyplatit, je to zároveň nešikovné a nemravné. Výsledný dojem: dohody netřeba dodržovat, pro uplatňování nepopulárních věcí není prostor. Jak se s takovými parametry dá vůbec dělat rozumná politika? A pod to se opravdu podepíšou, ať už aktivně nebo aspoň pasivitou, všechny demokratické parlamentní strany?

Předseda britských konzervativců Cameron napsal Václavu Klausovi dopis, v němž mu údajné nabízí spolupráci na likvidaci Lisabonské smlouvy. Když Klaus zdrží ratifikaci smlouvy v ČR až do britských voleb, vyhlásí ob hned po volbách o smlouvě referendum. Lisabonská smlouva a obecněji EU ovšem znamená něco jiného pro Velkou Británii a něco jiného pro ČT, a tak to, co může být v Británii oprávněné nebo aspoň pochopitelné (nedovedu to posoudit), je u nás holé šílenství. Jsme v jiné situaci. K tématu se vrátíme.

Jednání Poslanecké sněmovny sledoval předseda ODS už jen z galerie (ve Sněmovně už zasedá jeho náhradnice a ve vyjádřeních k Janotově balíčku ho zastupoval poslanec a místopředseda ODS Nečas). Marek Dalík oznámil, že končí své politické angažmá a zvažuje odchod do zahraničí. To je pozoruhodné: je vůbec Topolánek ještě předsedou ODS?

Pátek 25. září: ČSSD nakonec ustoupila od většiny dodatečně vznesených požadavků a návrh, pokud tomu dobře rozumím, totožný s tím, který si předsedové stran dohodli ve středu v Kramářově vile, byl pak schválen (proti byli jen komunisté, sociální demokraté si vyjádřením Bohuslava Sobotky zachovali rezervu: „Nejde o dobrý kompromis, ale je to jediný kompromis, na kterém jsme se dokázali shodnout.“) Vypadl návrh na zvýšení daně z nemovitosti. A populistické orgie se snižováním platů ústavních činitelů skončily tím, že jim budou ubrána stejná 4% jako státním zaměstnancům. Což je taky dobře, návrh nevychází vstříc lynčerským sklonům, které jsou bohužel, diplomaticky řečeno, „v části české veřejnosti v určité míře přítomny“. Je otázka, co celý ten balet, který předvedla Paroubkova ČSSD, znamenal. První možnost je, že Paroubek dostal od svých přátel ve vedení masáž: vedení prosadilo proti svému předsedovi větší vstřícnost v obavě, že negativistická politika sníží stranické preference (Paroubek se k nové dohodě zatím, pokud vím, nevyjádřil). Druhá možnost je: napínavé divadlo před televizními kamerami mělo dokázat, že ČSSD bojovala až do posledního okamžiku za blaho lidu (Paroubek by teď měl znovu vystoupit a po svém zvyku prohlásit, že až ČSSD vyhraje volby, všechna protilidová opatření neprodleně zruší.) Premiér Fischer projevil dost velkou míru politické šikovnosti: nepožádal o důvěru a vybral si takový způsob projednání, který spojení žádosti o důvěru s projednávaným balíčkem neumožnil. Když se balíček v kompromisní podobě podařilo prosadit, prohlásil, že to bere jako vládní úspěch a jako faktické vyslovení důvěry. Teď chce jednat s předsedy politických stran o strategii činnosti vlády až po předčasné volby. Jeho pozice posílila. ODS by byla ráda, kdyby se o dalším mandátu Fischerovy vlády dohodly politické strany ještě před setkáním s Fischerem. Což o to, s Paroubkem se dohodnout může, dohoda to bude poměrně nevýhodná, protože vázán jí bude, jak zkušenost ukazuje, jen Topolánek. Zdá se, že se ODS Fischera trochu bojí - opravdu ukázal dost velkou obratnost v tom, jak specifického mandátu vlády využít v její prospěch. K podstatě balíčku mám ze stanoviska neodborníka potřebu říci jen jednu věc. Na jedné straně jsou státní příjmy (to co z vás vyždímáme) a na druhé výdaje (jaké požitky – přímé i nepřímé – vám za to poskytneme). Zvyšování požitků je obecně vzato iluzorní (rozdává se jen vyždímané). Přitom se ovšem může projevit ze strany státu tzv. syndrom Jánošík-Babinský (bohatým brát a chudým dávat). Tak vzroste počet lidí, kteří si budou připadat jako obdarovaní. Vzhledem k nastupujícímu socialismu s lidskou tváří (po oslavách zrušení amerických plánů na výstavby radarové základny) k tomu jen nesměle podotýkám, že nic se nemá přehánět. Pak ovšem existují výdaje příjemné, kdy se nerozdává z vyždímaného (model pět chlebů a dvě ryby). Pan Janota je zjevně skeptik, pokud jde o možnost následování Ježíše v této věci, a výdaje tohoto druhu se snaží eliminovat, což mu slouží ke cti. V naší bezbožné době se totiž zázraky nedějí, a co se jaksi napřed rozdá, se bude muset vyždímat později – mnozí moji spoluobčané si ovšem v duchu říkají: to už tu nebudeme. Problém balíčku z mého laického hlediska je, že úpravy v něm provedené neomezily dost výrazně aktivity rozdávání, přičemž celý projekt byl už zpočátku postaven na silném momentu ždímání. Ždímání má ovšem tu nevýhodu, že dojné kravičky příliš vyčerpává a prameny mlíčka mohou při nešetrném postupu vyschnout. Pak bude se ždímáním utrum. Takže zase jen: nic by se nemělo přehánět.

Václav Klaus nehodlá podepsat Lisabonskou smlouvu dříve, než se Ústavní soud vypořádá s chystanou stížností senátorů ODS. Prý očekává, že Ústavní soud poskytne přesvědčivé odpovědi a vysvětlení a pokud dostojí i tentokrát své odpovědnosti, bude pak on smlouvu ratifikovat. O tom, zda ÚS byl dostatečně přesvědčivý a dostál své odpovědnosti, rozhodne autokrat na Hradě. Klausův postoj je naprosto nehorázný, ale Ústavní soud si to tentokrát svou indolencí ve věci předčasných voleb (naprosto neslýchaný zásah soudu do praktické politiky) vykoledoval. Prezident se teď na něm může vyřádit.

Podle průzkumu Střediska analýz a empirických výzkumů (SANEP) důvěřuje 40% lidí Ústavnímu soudu, jen 27% Klausovi a 25% vládě (přesto jsou na druhém a třetím místě). Sněmovně a Senátu věří jen 4% občanů. K tomu je třeba poznamenat, že SANEP je podle vlastní charakteristiky „prvním on-line výzkumným internetovým střediskem veřejného mínění v ČR. Jedná o naprosto unikátní a jedinečně získávání zásadních informací od více jak 115 tisíci registrovaných uživatelů, kteří se podílejí na jednotlivých průzkumech, a kteří jsou přesně rozklíčováni do věkových, sociálních a zájmových skupin.“ Aniž bych chtěl zpochybňovat pečlivost, s jakou si SANEP vybírá na internetu respondenty, rád bych poznamenal, že na rozdíl od každodenního všedního života je internet specifické prostředí: pohybují se tam jednak idealisté zakotvení ve virtuálním světe Pravdy a Lásky, jednak pestrá společnost lidí, kteří dříve, za totáče, v době hojně rozšířených veřejných záchodků, využívali bílou omítku těchto zařízení jako jediné necenzurované noviny v „ČSSR“ a vyznávali se tam ze své většinou velmi svérázné touhy i nenávisti (velká většina z nich, pokud by příslušným orgánům bylo stálo za to je identifikovat, by nakonec byla skončila i v tak nespravedlivé době nikoli na Pankráci, nýbrž po zásluze v Bohnicích). Výsledky průzkumu tím nemohou nebýt poznamenány. Což potvrzuje i nezamýšlený „protiprůzkum“ CVVM, které používá konvenčnějších postupů. Zde vede jednoznačně Klaus (vystřídal na špici ombudsmana Motejla), předseda ÚS Rychetský je až pátý. Jeho umístění se v podstatě nezměnilo, přibylo mu ovšem asi 6%. Čili trochu si šplhnul. Klaus mírně tratil, Motejl o něco výrazněji, na třetím místě setrval mírně posílený premiér Fischer. Zajímavé je, že první setrvale a výrazně stranicky orientovaná politická „osobnost“, Bohuslav Sobotka, skončil až na sedmém místě s 29% (čtvrtý Schwarzenberg se v TOP09 teprve zabydluje, předtím byl nestraník). Velmi znepokojivé mi připadá, že v průzkumu CVVM je na velmi čestném osmém místě Jiří Paroubek. To mi nahání hrůzu: ne tolik z Paroubka samotného, jako z té velké většiny mých spoluobčanů, spadajících pod kategorii „prostý pracující“ (moderněji a méně přesně řečeno „řadový občan“). Ten, kdo je schopný označit Paroubka za osmého politika v pořadí, pokud jde o důvěryhodnost, je nepochybně schopný úplně všeho. Kdybych byl politik, musel bych tenhle svůj strach v sobě tutlat (lid má vždycky pravdu). Jako penzionovaný publicista si mohu aspoň ulevit.

„Svého času jsme za Německem pokulhávali zhruba čtyři desítky let. Vzdálenost mezi námi se za poslední roky výrazně zkrátila“, píše v Právu politolog z Hybernské Lukáš Jelínek. Ten člověk je bytostný optimista: předpokládá, že jdeme stejným směrem.

V Chráněné krajinné oblasti Jeseníky plánují genocidu (to je myšleno jen obrazně, nejde o lidi) kamzíků. Kamzíci byli do oblasti kdysi povoláni „jako osadníci a kolonisté“ (navíc nikoli českými králi, nýbrž cizáckým Habsburkem Františkem Josefem I.). Požírají tam naše české bylinky (ty jsme kdysi pro národ zkonfiskovali na základě Benešových dekretů). Podle slov ředitele není pravda, že by snad chtěli kamzíky vystřílet. Půjde tedy nejspíš o odsun, bude třeba se jen dohodnout s vítěznými mocnostmi, kam (tradičně se nabízí Bavorsko). Připadá mi hnusné, zacházet podle tak pitomých kritérií byť i jen se zvířátky. Mám kamzíky rád a jsem přesvědčen, že i když požírají vzácné byliny, natropí v zásadě nesrovnatelně méně škod než např. Jiří Paroubek. Možná by bylo spíš užitečné odsunout pana ředitele na nějaké méně exponované místo (nemělo by to charakter kolektivní viny). Člověku se neodbytně vnucuje slavný výrok divokého filosofa s výstředním plnovousem, že pokud se dějiny opakují, tak jako fraška. Jinak čtenáře odkazuji na znamenitý fejeton Karla Steigerwalda na toto téma v dnešní MfD.

Sobota 26. září: událostí dne je papežova návštěva. Vzhledem k tomu, že nejsem katolík a zabývám se komentováním politiky, a to především domácí, připadá mi to v našem současném vnitropolitickém svinčíku jako událost sice nepochybně významná, ale přece jen ne úplně nejdůležitější. Taky se přiznám, že mi trochu vadí, když se z církevní záležitosti stává šou trochu připomínající koncert nějaké rockové hvězdy. Přesto mne překvapilo, oč zdrženlivější a chladnější jsou „veřejnoprávní média“, zejména ČT, než když tu byl návštěvou papežův předchůdce. Jsou dvě možná vysvětlení. Za prvé, ČT jako citlivé médium chytá vítr, a vítr v současné době fouká daleko silněji a ostřeji zleva než v době, kdy se ještě plně nerozvinul fenomén Paroubek. A za druhé: minulý papež byl sice hlavou nevěstky babylonské, ale na druhé straně to byl přece jen náš slovanský bratr. To znamená -1 + 1 = 0, z levicového hlediska (nebo to snad není levicové hledisko, nýbrž obyčejné česky šovinistické hledisko?) by ho bylo lze tolerovat. Ten nynější je nejen hlava nevěstky babylonské, ale zároveň ještě Němec, úhlavní nepřítel českého národa. -1 -1 = -2, z čehož plyne, že by se měl omluvit, a to hned dvakrát, za to, čím se na našem národě provinil. Tedy jednak tím, že je katolík, a dokonce první mezi všemi, a jednak, že je Němec. Omluvu jako sportovní odvětví zavedl už jeho předchůdce a stal se v omlouvání takřka světovým rekordmanem. A tenhle nic, jako by se nechumelilo. Jak si to představuje?

Exeuroposlankyně Bobošíková by se měla stát podle toho, co píše Právo, „jedním z lídrů“ chystané Zemanovy Strany práv občanů. Vzhledem k tomu že ani ona, ani lidé stojící u kolébky nové partaje to nevylučují ani nepotvrzují, na tom asi něco bude. Je to dost zvláštní, Bobošíková brojí proti Lisabonské smlouvě, Zeman se v něčem podobném dosud neangažoval. Zřejmě si od účasti Bobošíkové slibuje posílení toho kuriózního politického cirkusu, který chystá. To už klesl opravdu dost hluboko. Miloš Zeman připomíná Buffalo Billa, který si taky na stará kolena založil cirkus, jezdil s ním po Spojených státech a předváděl obecenstvu nefalšovaný divoký západ.

Premiér Fischer se zjevně cítí být silný v kramflecích. Chce, aby strany určily vládě mandát na období do voleb, ale tvrdí, že během jednání musejí strany počítat s tím, že všech schůzek se bude aktivně účastnit již i představitel vlády. Nevím, jak toho chce dosáhnout, strany se mohou sejít kde a kdy chtějí a v jakém složení chtějí. ODS se zjevně obává, ž by se vláda mohla vymknout zpod její kontroly (zvlášť když klíčovou pozici ministra vnitra třímá pevně v rukou ČSSD). Chce, aby se předsedové stran sešli ještě před schůzkou s Fischerem, a Fischerova vláda by do té doby neměla dělat žádná zásadní personální nebo exekutivní změny a neměla by přijímat žádná rozhodnutí, která zatím nejsou součástí jejího mandátu. S tím ovšem bude jeho sok Paroubek souhlasit, jen pokud si bude stoprocentně jistý, že to poškodí ODS. Navíc podle LN prý Topolánek trvá ne tom, aby se znovu hlasovalo o důvěře vládě (Paroubek to považuje za zbytečné). V tom případě je Topolánek v nevýhodě člověka, který potřebuje něco prosadit, proti Paroubkovi, který nepotřebuje prosadit nic.

Alexandr Mitrofanov cituje v dnešním komentáři v Právu souhlasně komunistického poslance Kováčika: „Máme pocit, že tady (v protikrizovém balíčku, bd) došlo pouze ke stříhání ovcí a vlci zůstali neostříháni.“ K úloze vlků a ovcí v hospodářském životě společnosti se vrátíme zvláštním komentářem.

Lichtenštejnský kníže Hans Adam II. prohlásil na své návštěvě Moravy, že by Lichtenštejnové sice byli rádi, kdyby jim byl vrácen zkonfiskovaný majetek (a začali by do něj okamžitě investovat), ale nepřipravují žádnou žádost o něj. „Zatím“, napsali k tomu v LN ironicky. Ovšem. Správně by měl zpupný kníže uznat, že mohou být ještě rádi, že jim po válce jen zabavili majetek, mohli je přece ještě všechny pověsit. A měli by veřejně uznat, že zabavení majetku bylo docela OK, vlastně to bylo málo, a měli by nám navíc ještě zaplatit nějaké odškodnění. S omluvou, samozřejmě. Kníže místo toho po knížecím způsobu prohlásil (přeloženo do naší řeči): Milí křupani, nepředpokládám, že byste byli ochotni vrátit něco z toho, co jste mi ukradli, tak si to strčte za klobouk, já se vás o to neprosím, i když bych se o ten majetek dokázal postarat líp než vy. Je pochopitelné, že hrdý vnuk husitů něco podobného považuje za urážku.

MfD navázala na akce typu Morava, vířivka atp., a tentokrát „otestovala“ všechny politické strany. Člověk pověřený redakcí se vydával za majitele sítě heren a nabízel stranám úplatek milion korun za to, že slíbí nepodpořit novelu zákona o loteriích (navrhuje ji Cyril Svoboda a má znamenat tvrdé zdanění tohoto způsobu podnikání). Současně požadoval, aby ho strany neuváděly jako sponzora (což je v rozporu se zákonem). Zelení ho odmítli (těm už stejně žádný sponsoring nepomůže), lidovci, ČSSD a ODS se posléze vykroutili (přičemž ODS ho v podstatě taky odmítla). Naopak chytli se komunisté a TOP09, přesněji poslanec Šustr (dříve KDU-ČSL), který se stranou spolupracuje a je na její kandidátce pro příští volby. Teď se to provalilo, Šustr se promptně vzdal mandátu i kandidatury (Svobodovi se tak, pokud tomu dobře rozumím, vrací do klubu jeden poslanec, zlomyslně podotýkám, že by možná nebylo od věci prověřit, zda za to MfD nedostane nějakou provizi) a Kalousek okamžitě vyrazil i manažera strany, který figuranta za Šustrem poslal. U komunistů se Filip chystá vyřídit svého vnitrostranického oponenta, „hodného policajta“ Dolejše. Ze strany MfD jde znovu o provokaci; situace je sice o něco malinko přehlednější než v případě vířivka, ale jako tenkrát platí „běda tomu, skrze koho přichází pokušení“. Investigativci z MfD připomínají malé uličníky, kteří pohodili na ulici stokorunu přivázanou na nit, schovají se do křoví a čekají, kdo se pro ni sehne – v tom okamžiku cuknou a je veliká legrace. Jediné poučení, které z toho pro strany plyne, je „prověřujte si své sponzory“. Myslím, že slušné noviny by měly mít jiné starosti a používat jiné metody.

V LN se dotázali několika renomovaných psychologů na jakýsi profil Jiřího Paroubka. To, co říkají, je inspirativní, ale ne úplně přesné. Jiří Paroubek je člověk, který nemá žádné pevné přesvědčení kromě potřeby se za každou cenu prosadit. Zároveň je posedlý představou, že mu všichni jdou po krku. Člověk, který nemá žádné pevné přesvědčení a je zároveň přesvědčen, že mu všichni jdou po krku, je schopný vůči těm, o nichž věří, že mu jdou po krku, všeho.

Velmi mne zaujal televizní program veřejnoprávní ČT na pondělí. 28. září je „den české státnosti“ (shodou okolností se slaví zrovna na Svatého Václava, ale nesmí se o tom nahlas mluvit). V ČT se to pozná podle toho, že večer dávají film Václav. Je to ovšem jakýsi příběh ze současnosti, s oslavencem - neoslavencem má společné jen jméno. Beru to od pana Janečka a jeho party jako mimořádně vykutálený projev černého humoru.

Úterý 29. září: Návštěva papeže Benedikta XVI. proběhla tak říkajíc v rámci českých norem. Překvapena byla na masových akcích (zejména na té brněnské) Policie České republiky. Je zvyklá na to, že statisícový dav se chová podstatně jinak. Ovšem, tohle byl dav velmi atypický, jiný, než jaký se vyskytuje na koncertech Madonny nebo na fotbalových stadionech. Média sice věnovala papeži pozornost uměřenou a komentátoři si dali záležet na tom, aby dali najevo co nejstřízlivější odstup, ale veřejnosti to nestačilo (kdosi „z lidu“ se v televizi ptal, kolik nás ta papežova návštěva stála, z otázky vyplynulo, že jako slušný turista by si ten výlet měl platit a organizovat sám). Jakousi animozitu, která „byla ve vzduchu“, citlivě zaregistrovala i zahraniční média. Tématu se týká naše dnešní glosa. Na vzedmuté antiklerikální vlně by se ráda svezla pidistrana Věci veřejné, která dnes zveřejnila v novinách velkou předvolební informaci o tom, jak hodlá „církvi“ zatnout tipec, pokud jde o majetek. Na totéž téma publikuje instruktivní článek v Právu (kde jinde) její předseda John. Je to bobošíkovská taktika a řekl bych, že jim nebude moc platná.

Druhým tématem víkendu jsou německé volby. Vyhrála je CDU, sice s odřenýma ušima, ale tak, že bude schopna utvořit středopravou koalici s FDP. Obě velké strany tratily, nepochybně kvůli předcházející velké koalici, v Německu to není vůbec jev tak obvyklý jako v Rakousku. SPD utrpěla katastrofální porážku, získaly malé strany, nejvýrazněji FDP. Německý politický systém začíná ovšem vzbuzovat obavy, nějak se zvýchodňuje. Hlasy SPD vyluxovala „Levice“, zvláštní jev. Strana vznikla tam, že PDS se naroubovala na Lafontainovy kverulanty podobně jako vir prasečí chřipky na normální chřipku. Vznikl tak smrtící hybrid, který získal mimořádně silné pozice v „nových spolkových zemích“ a slušné ve „staré“ SRN. (Velmi by nezajímalo, jak vypadaly volební výsledky na území bývalé NDR, nejsem sám schopen to spočítat hlavně proto, že nevím, jak dnešní administrativní úprava kopíruje někdejší rozdělení Berlína). Bylo by to velmi poučné. Zdá se, že pozření území čtyřicet let kolonializovaného Ruskem se Německu dodnes nepovedlo zvládnout. Důsledkem je (jak si všimla jakási německá politoložka, kterou citují LN), že se systém politických stran v SRN začíná podobat např. tomu našemu. Jen vzdáleně, protože na Paroubka němci zatím nemají, jsou na to příliš korektní. Ale až se SPD a „Levice“ stanou koaliceschopnými, dostanou se zcela do našich kolejí – s tím, že spousty v tak civilizované zemi, jakou je SRN, budou daleko strašnější než u nás.

MfD projevuje značnou kreativitu, pokud jde o aktivní podíl na úpravě českého politického systému. Zatím se jí podařilo zjednodušit situaci Vojtěchu Filipovi v KSČM a posílit Svobodovy lidovce. Doufám, že oba lídři jsou jim dostatečně vděční.

17 senátorů (převážně z ODS) podalo dnes u Ústavního soudu v Brně stížnost na Lisabonskou smlouvu. Další stížnost ohlásili, podají ji, až Ústavní soud vyřídí tuhle. Je to zjevná zdržovačka. V době mezi podáním a vyřízením stížnosti je ratifikace smlouvy pozastavena a prezident ji nesmí podepsat, ani kdyby chtěl (jako že nechce). Předseda ÚS Rychetský svolal na dnešek mimořádné zasedání pléna soudu, soud má rozhodnout o tom, zda se stížností bude zabývat přednostně (senátoři to nežádali, pochopitelně, nemají na tom zájem). Předseda ODS Topolánek prohlásil během své návštěvy v Bruselu, že s osudem Lisabonské smlouvy (a s tím, zda si ČR udrží místo eurokomisaře, pokud smlouva padne, vrátí se EU ke smlouvě z Nice, která počítá se snížením počtu členů EK) spojuje svůj politický osud. Je se obávat, že tahle hrozba na klausovské křídlo ODS moc nezabere, taky není jasné, co vlastně znamená. Jednička bude v každém případě Paroubek, vyhraje volby a rozložená ODS se zhroutí do bezvýznamna. Nad tím, co pak bude vítěz voleb provádět, přimhouří v Bruselu obě oči, protože je to eurooptimista. Těma Lisabonská smlouva není pro voliče žádný trhák a klausovci se svým kverulantstvím díru do světa neudělají. Pěkné vyhlídky.

O postoji premiéra Topolánka jsem informoval včera, v textu byla chyba, za niž se omlouvám, Topolánek prohlásil, že s Lisabonem spojil svůj osud, a pokud neprojde (a ČR přijde o funkci eurokomisaře), odejde z politiky. Postoj předsedy ODS k Lisabonské smlouvě je dlouhodobě totálně schizofrenní (je to „shit“, a právě proto ji musíme přijmout), a když uvážíme ještě jeho rezignaci na poslanecký mandát, zdá se, že u tohoto na první pohled zdravého, růžolícího chasníka z Moravy se začínají projevovat akutní příznaky šílenství.

Případ „milion za podporu hazardu“, na který dojeli poslanci Šustr, Dolejš a místopředseda KSČM Milota, oživil opět debaty o tom, jak upravit statut parlamentního lobbyisty. Není to nic nového, problém byl diskutován už před čtyřmi lety, věnoval jsem mu tehdy fejeton, který tu připomínám. Tenkrát se o věci živě debatovalo (Zaorálek, tehdejší předseda PS, se chystal sepsat „etický kodex poslance“, cosi jako parlamentní evangelium podle Zaorálka, text se údajně dodnes povaluje někde v parlamentním archivu), ale nakonec z toho nebylo nic. Rozlišit lobbyistu od obyčejného smrtelníka je totiž poměrně náročné, vlastně by se musel je svému lobování přihlásit, tedy přiznat, a není vyloučeno, že v řadě případů by bylo nutno použít právo útrpné. Být lobbyistou, to totiž nezní příliš hrdě.

Paní Klausová křtila knížku ex-europoslankyně Bobošíkové. Je to zvláštní, kdo všechno se v okolí českého prezidenta potuluje. V knížce prý paní Bobošíková uvádí, že jí kdosi nabízel třicet milionů Kč a „nemocnice s rozlehlými pozemky a mnoha vilami“, pokud odstoupí z prezidentské volby. Pozoruhodné jsou dvě věci: za prvé, story představuje jakousi moderní verzi Prodané nevěsty, kde paní Bobošíková je v pozici Jeníka, nikoli Mařenky, a ceny značně stouply, a za druhé, paní Bobošíková z volby opravdu odstoupila.

V MfD si Zuzana Kaiserová bere na paškál kardinála Vlka (aktivity manželů Kaiserových jsou pečlivě sladěné a promyšlené, to tu v české publicistice po listopadu 1989 snad ještě nebylo). Z otázek vyplývá, že katolická církev je chamtivá a lační po majetku (velmi originální obvinění), že státní sekretář Vatikánu prohlásil Vlkovu sebekritiku za oprávněnou (moc by mne zajímalo, k čemu se vlastně věta, kterou dotyčná v přiloženém článku cituje, „to, co říká kardinál, jen pravda“, vztahuje). Udílí kardinálovi taky rady, respektive důrazná doporučení („vy se do politiků pouštíte dost natvrdo. Nebylo by lepší mít na to nějakého svého „státního sekretáře“ jako má papež, abyste se mohl věnovat duchovním věcem?“), pokud jde o manka paní Kaiserové, nedostatek drzosti k nim určitě nepatří. Zajímalo by mne, jak se do další publicistické činnosti tohoto dua promítne servilita, s jakou se prezident Klaus choval k papeži během jeho návštěvy.

O víkendu bude v Praze zase rušno. Předseda Strany svobodných občanů Mach v čele svých věrných potáhne na Hrad demonstrovat proti Lisabonské smlouvě. Je třeba počítat s tím, že Malá strana i přilehlé oblasti Starého města a Smíchova budou vzhledem k nepřeberným davům rozvášněných demonstrantů (podle odhadu samotných organizátorů jich může být až tři sta) prakticky neprůchodné, lze se obávat, že veřejná doprava v této části Prahy ani lanovka na Petřín nebudou funkční. (Nepřijedou náhodou i obávaní konzervativní rowdies z Londýna, aby podpořili své české přátele?)

Ruský novinář Podrabinek se vyjádřil neuctivě o Bojovnících – veteránech z druhé světové války (těch ruských). Obvinil je, že řada z nich podporovala stalinismus, pracovala v Gulagu jako dozorci nebo dokonce členové popravčích čet a lze je nazvat „veterány totality“. Pan Podrabinek nechal stranou jejich sexuální aktivity na dobytých územích, těžko mu to mít za zlé, i tak se teď musí schovávat, protože ho za to, co řekl, hodlají utratit. Vida, co musí naši „Bojovníci za svobodu“ ještě dohánět!