Superman

Jistě jsem nebyl sám, kdo včera v ČT obdivoval suverénní zápasnický výkon sochaře Michala Blažka. Umělec měl příležitost předvést své kvality u příležitosti úřední zkoušky, jak má být vysoký podstavec Wilsonovy sochy před Hlavním (též Wilsonovým) nádražím. Nejprve úspěšně knokautoval svého oponenta Hejtmánka, pak srazil k zemi další dva, kteří se buď snažili do boje zapojit, nebo (což byl zřejmě případ reportéra MfD) naopak zápas ukončit. Lze se nadít, že výkon pana Blažka ocení nejen široká veřejnost, ale i orgány k tomu kompetentní.

Podstatu sporu je nelehké rekonstruovat. Tomu, co se píše v novinách jsem rozuměl následovně: Wilsonova socha stála před nádražím (původně Františka Josefa I.) do roku 1941, kdy ji německá okupační správa dala odstranit. Po listopadovém převratu se začalo uvažovat o jejím obnovení. Proběhla jakási soutěž, v níž vyhrál právě úspěšný zápasník. Jeho odpůrci se však podařilo dostat pod kontrolu nejdůležitější část obnovované sochy, totiž hlavu. Spolu s dalšími kritiky vítězného návrhu se pak dostavil na zkoušku výšky podstavce, aby zviditelnil své spravedlivé stanovisko. Zviditelnění proběhlo v daleko širším rámci, než bylo původně plánováno. Verbální spor přerostl do situace, v níž promluvily pěsti, a argumentace vítěze soutěže v náročné zkoušce obstála. Zviditelnili jsme se tak říkajíc všichni.

Střetnutí totiž se zájmem sledoval zakladatel společnosti Američan Friends of the Czech Republic, která vztyčení pomníku iniciovala a soutěž vyhlásila. American Friends měli tak příležitost se osobně přesvědčit, jakým způsobem se u nás prověřují a osvědčují výsledky soutěží.

Celá záležitost přináší dvě pozitivní zjištění. Za prvé, nabádá ke spravedlivějšímu pohledu na romskou otázku. Ukazuje se, že jednání, které většina „sociálně silných“ považuje jednostranně za příznačné pro „sociálně slabé“, není příslušníkům většiny (aspoň některým) ani náhodou cizí.

A za druhé: v civilizované Evropě je zvykem nazývat nádraží podle toho, kam se z něho jede, nebo podle důležitosti: severní, jižní, východní, západní, hlavní. Jiné způsoby vyvolávají v mysli turistů zmatek (z Gare d´Austerlitz se nejezdí na Moravu), nebo, jako v případě nádraží císaře Františka Josefa, potažmo Wilsonova, dnes zároveň hlavního i Wilsonova, musí být zařízení neustále podle vývoje politické situace přejmenováváno a pomníky v jeho blízkosti průběžně demolovány a vztyčovány. Přitom dochází mj. k pěstním zápasům.

Proto navrhuji: zapomeňme v tomto jediném případě na prezidenta Wilsona, přestože si zaslouží naši úctu. Zůstaňme při Hlavním nádraží a vztyčme před ním „akční“ sochu, k níž by předlohou mohla být velmi pěkná fotografie Lukáše Bíby z dnešní MfD. Pan Blažek je tam v odění i v pozici, jako by byl vystřižen z britského velkofilmu, zachycujícího pověst o Robinu Hoodovi. Jeho poražený nepřítel právě padá k zemi. Podstavce netřeba. A American Friends by to mohli financovat.

lidovky.cz 8. září 2009