Marťan na Hradě

Jiří Paroubek kdysi prohlásil, že když půjde o to, posadit pozitivní programové návrhy ČSSD, spojí se třeba s marťany (podstata těch návrhů je občas taková, že by marťany přímo vyžadovala). Pan Paroubek ovšem neměl tehdy na mysli marťany skutečné, nýbrž komunisty, úspěšné cestovatele v čase z doby totality. Teď se zdá, že jeho sen se mu může vyplnit na místě pro mnohé nečekaném. Jeden obyvatel Marsu sedí možná na Libušině trůnu na pražském Hradě.

Soudím tak nepřímo, z výstupů jeho právě probíhající návštěvy USA. Marťan poskytl rozhovor novinám Washington Times a vyjádřil se tam k problému, co jsou nebezpečí fiktivní a co jsou nebezpečí skutečná (rozuměj pro Českou republiku, která mu poskytuje do roku 2013 fešácké útočiště).

Fiktivním nebezpečím je podle Marťana Rusko. „V minulosti byla hrozba Sovětského svazu ohromná, protože to můj život ovlivňovalo každý den. Teď je hrozba z této strany světa mnohem, mnohem menší.“ To je pohled optimisty. Škarohlíd by řekl, že když je člověk už jednou v medvědím panděru, nemusí se aspoň bát, že ho medvěd sežere, protože už se stalo. Má jiné starosti. Zato když se jakýmsi nedopatřením octne zase venku, je nebezpečí opět reálné. Medvěd se zatím oblizuje a roztahuje tlamu. Marťanům to může připadat šarmantní, nemají s medvědy zkušenosti, neboť na Marsu medvědi nežijí.

„Nyní je politický systém a svoboda v Rusku na té nejlepší úrovni v ruské historii posledních dvou tisíciletí.“ Pohled na ruské dějiny takříkajíc obráceným dalekohledem dává zaniknout nuancím, týkajícím se pomíjivých úseků zvíci desetiletí. Ruští nezávislí novináři(pokud zatím ještě nebyli zavražděni) to budou asi vidět ve srovnání s dobou před deseti-patnácti lety, aspoň pokud jde o tu svobodu, výrazně jinak.

Skutečné nebezpečí nepředstavuje pro našeho marťana Rusko, ale „přeregulovaná“ EU. V novinách původně stálo: „Žiji dnes v daleko víc regulované, kontrolované společnosti, než před dvaceti lety, ve chvíli pádu komunismu“. Pak to marťan dementoval s tím, že ve skutečnosti řekl „než jsem očekával před dvaceti lety…“. Věřme mu, není-li to pravdivé, je to aspoň pravdě velmi podobné. Podstatná otázka pro něj je, „zda budeme schopni udržet si naši identitu jako stát“.

A závěr? Zrušením radaru se vlastně nic nestalo. Nedémonizujme to. Problém by pro marťana zjevně byl, kdyby byla zrušena základna s raketami mířícími na Brusel.

A co v jeho vyjádřeních nesmí nikdy chybět: ceterum autem censeo, že řeči o globálním oteplování jsou humbuk.

Jistě, je otázka, kolik pravomocí má mít EU, a zda to zastánci „globálního oteplování“ nepřehánějí. Něco jiného je ovšem o tom kriticky uvažovat a něco jiného je splácat z toho fanatickou ideologii, v jejímž rámci si přeznámkujeme nebezpečí velká a bezprostřední s nebezpečími menšími, případně fiktivními.

Jiří Paroubek aspoň ví, co chce. Je to svým způsobem dobře, člověk si uvědomí,že chce pravý opak. Marťan se chce hlavně předvádět na světovém fóru. Příliš zodpovědnosti v tom není – zodpovědnost se zjevně na Marsu nenosí.

lidovky.cz 23. září 2009