Článek Vladimira Putina pro list Gazeta Wyborcza

Již sedm desetiletí nás dělí od nejtragičtějšího, černého data v historii lidské civilizace – 1. září 1939. Od prvního dne té nejničivější, nejkrvavější války, kterou musely zakusit Evropa a celé lidstvo.

Když mi polský premiér Donald Tusk zaslal pozvání na akce věnované výročí začátku druhé světové války, přijal jsem ho bez jakéhokoliv váhání. Jinak jsem ani jednoduše nemohl. A to vzhledem k tomu, že tato válka vzala život sedmadvaceti milionům mých spoluobčanů a v každé ruské rodině stále žije bolest ze ztrát. Po generace se předává hrdost na Velké vítězství a hrdinské činy dědů a otců, kteří prošli frontovými cestami. A také vzhledem k tomu, že Rusko a Polsko byly v této spravedlivé bitvě spojenci. Společnou morální povinností lidí žijících v současnosti je poklonit se padlým, odvaze a vytrvalosti vojáků různých zemí, kteří bojovali s nacismem a vymýtili ho.

Dvacáté století zanechalo hluboké nehojící se rány: revoluce, převraty, dvě světové války, nacistickou okupaci velké části Evropy, tragédii holocaustu, rozkol kontinentu na základě ideologie. Evropané ale nicméně mají stále v paměti jak vítězný květen 1945, tak i Závěrečný Helsinský akt, pád Berlínské zdi, obrovské demokratické změny v SSSR a východní Evropě počátkem 90. let.

To vše je naše společná historie a je neoddělitelnou součástí nás všech. Neexistuje takový soudce, který by mohl nad minulostí vynést absolutně nezávislý verdikt. Stejně tak neexistuje země, která by neznala tragické stránky, strmé obraty, státní opatření vzdálená vysokým morálním zásadám. Pokud chceme mít pokojnou a šťastnou budoucnost, je naší povinností vyvozovat poučení z dějin. Je ovšem krajně nebezpečné a nezodpovědné spekulovat s pamětí, upravovat historii, hledat v ní důvody k vzájemným výtkám a urážkám.

Polopravda je vždy licoměrná. Někdejší tragédie, které nejsou zcela pochopené nebo jsou pochopeny falešně a pokrytecky, vedou nevyhnutelně ke vzniku nových politicko-historických fobií, které proti sobě stavějí státy a národy. Ovlivňují společenské vědomí a deformují ho ve prospěch nepoctivých politiků.

Historické plátno není laciná reprodukce, kterou můžeme nedbale vyretušovat. Na přání zákazníka odebrat to, co se nelíbí nebo změnit odstín tak, že se přidají světlé nebo tmavé barvy. S podobnými případy přemalovávání minulosti se bohužel musíme často setkávat i v dnešní době. Vidíme pokusy o přepisování historie podle momentálních potřeb politické konjunktury. V některých zemích šli ještě dál: heroizují napomahače nacistů, stavějí do jedné řady oběti a popravčí, osvoboditele a okupanty.

Uměle se vytrhávají jednotlivé epizody z celkového historického pozadí, politicko-hospodářského či vojensko-strategického kontextu. Na předválečnou situaci v Evropě se pohlíží útržkovitě a mimo spojitost příčin a důsledků. Je příznačné, že fixlováním dějin se často zabývají ti, kdo ve skutečnosti uplatňují dvojí standardy v současné politice.

Člověk si tak klade mimoděk otázku, jak dalece se vzdálili tito tvůrci mýtů autorům slovutného stalinského Stručného kursu historie KSR (b), z něhož se vyškrtávaly jména či události, které se nehodily „vůdci všech národů“, vnucovaly se šablonovité, skrz naskrz ideologizované verze toho, co se dělo.

Dnes nám bez sebemenšího zaváhání nabízejí uznat, že jediným „spouštěcím kohoutkem“ druhé světové války byl sovětsko-německý pakt Ribbentrop-Molotov o neútočení z 23. srpna 1939. Pravda, přívrženci takového postoje se nezabývají prostými otázkami - copak Versailleská smlouva, která udělala čáru za první světovou válkou, nezanechala po sobě množství „časovaných min“? Nejpodstatnější z nich bylo nejenom stvrzení porážky, ale i ponížení Německa. Copak hranice v Evropě se nezačaly hroutit o mnoho dříve než 1. září 1939? Neproběhl anšlus Rakouska, nebylo rozsápáno Československo, kdy se nejen Německo, ale i Maďarsko a Polsko účastnily územního přerozdělení Evropy? Týž den, kdy byla uzavřena Mnichovská dohoda, Polsko zaslalo Československu ultimátum a současně s německými vojsky jeho armáda vstoupila do Těšínska a Fryštátska.

Můžeme zavřít oči nad zákulisními pokusy západních demokracií „vykoupit“ se Hitlerovi a přesměrovat jeho agresi na východ? Nad tím, jak plánovitě a se všeobecnou shovívavostí se v Evropě demontovaly existující garance bezpečnosti a systémy omezení ozbrojení?

A konečně, jakou byla vojensko-politická ozvěna tajné dohody, uzavřené v Mnichově 29. září 1938? Nerozhodl se Adolf Hitler tehdy s konečnou platností, že je „vše dovoleno“? Že Francie a Anglie „nehnou ani prstem“, aby ochránily své spojence? „Podivná válka“ na západní frontě, tragický osud Polska zanechaného bez pomoci, bohužel ukázaly, že jeho naděje nebyly zbytečné.

Můžeme bez jakýchkoliv pochyb a s plným opodstatněním odsoudit pakt Ribbentrop-Molotov uzavřený v srpnu 1939. Vždyť ale přece Francie a Anglie již o rok dříve podepsaly v Mnichově známou dohodu s Adolfem Hitlerem a tím zničily veškeré naděje na vytvoření jednotné fronty v boji proti fašismu.

V dnešní době chápeme, že jakákoliv forma dohody s nacistickým režimem byla z morálního hlediska nepřijatelná a neměla žádnou perspektivu co do praktické realizace. Nicméně v kontextu historických události té doby zůstal Sovětský svaz nejen sám proti Německu, jelikož západní státy odmítly nabízený systém kolektivní bezpečnosti, ale byl i vystaven hrozbě války na dvou frontách – vždyť právě v srpnu 1939 se nejvíc rozhořel oheň konfliktu s Japonci na řece Chalchyn-Gol.

Odmítnout nabídku Německa a nepodepsat smlouvu o neutočení v podmínkách, kdy možní spojenci SSSR již přešli na analogické smlouvy s německou říší a nechtěli spolupracovat se Sovětským svazem, a tím se samostatně srazit s nejmocnější válečnou mašinérií nacismu, považovala tehdejší sovětská diplomacie zcela oprávněně přinejmenším za nerozumné.

Myslím si, že právě spřísahání v Mnichově přispělo k odcizení se objektivních spojenců v boji s nacismem a vyvolalo mezi nimi vzájemnou nedůvěru a podezíravost. Když se ohlížíme do minulosti, musíme mít všichni – jak na západě, tak i na východě Evropy - na paměti, jaké tragédie může způsobit zbabělost, zákulisní kabinetní politika, snaha zajistit si vlastní bezpečnost a národní zájmy na účet jiných. Nemůže existovat rozumná, zodpovědná politika mimo morální a právní rámec.

Za mimořádně důležitý považuji morální aspekt prováděné politiky. V této souvislosti bych připomněl, že se v naší zemi dostalo amorální povaze paktu Ribbentrop-Molotov jednoznačného parlamentního zhodnocení. Nedá se to ale říci o řadě jiných států, i když ve 30. letech také přijímaly zdaleka nejednoznačná rozhodnutí.

Ještě jedno poučení z dějin. Veškeré zkušenosti meziválečného období, od Versailleské smlouvy až po začátek druhé světové války, vypovídají přesvědčivě o tom, že není možné vytvořit efektivní systém kolektivní bezpečnosti bez účasti všech zemí světadílu, včetně Ruska.

Jsem přesvědčen, že Evropa dokáže dospět ke společnému objektivnímu zhodnocení společné tragické minulosti a pojistit se proti opakování předchozích chyb. Právě proto nás naplňuje optimismem, že v průběhu květnové mezinárodní konference historiků ve Varšavě byli široce zastoupeni ruští, polští a němečtí badatelé a zaznělo mnoho uvážlivých, objektivních hodnocení příčin druhé světové války.

Pro národy SSSR, Polska a mnoha jiných zemí byla tato válka bojem o život, o právo mít vlastní kulturu, jazyk, samotnou budoucnost. Připomínáme si všechny, kteří se zúčastnili tohoto boje společně se sovětským lidem. Vzpomínáme na Poláky, kteří se jako první postavili do cesty agresorovi a statečně bránili Varšavu a opevnění Westerplatte v září 1939 a poté bojovali v řadách Andersovy armády, Polské armády, v oddílech Zemské a Lidové armády. Pamatujeme na Američany, Angličany, Francouze, Kanaďany a na jiné bojovníky „druhé fronty“, kteří osvobozovali západní Evropu. Pamatujeme na Němce, kteří se nebáli represí a vzdorovali hitlerovskému režimu.

Vytvoření protihitlerovské koalice bylo bez přehánění zlomovou událostí v dějinách 20. století. Je to jedna z nejvýznamnějších, určujících událostí minulého století. Svět uviděl, že se státy a národy, při veškeré jejich odlišnosti, různorodosti národních snah, taktických rozporech, dokážou sjednotit ve jménu budoucnosti za účelem odporování globálnímu zlu. Dnes, kdy nás spojují společné hodnoty, jsme prostě povinni využívat tuto zkušenost spolupráce, abychom efektivně čelili společným výzvám a hrozbám, rozšiřovali globální prostor pro spolupráci, stírali takové anachronismy, jako jsou dělící linie v jakékoliv podobě.

Je evidentní, že do této logiky nijak nezapadají recidiva konfrontačního dědictví období studené války, úzce blokové přístupy ke klíčovým problémům současnosti. Ryze demokratický multipolární svět vyžaduje upevnění humanistických základů v mezinárodních vztazích, odmítnutí xenofobie a pokusů postavit se nad zákon.

Přesto můžeme tvrdit, že Evropa a svět jako celek směřují k větší bezpečnosti pro všechny, k pochopení důležitosti společné práce, ke spolupráci, a odmítají násobení rozepří.

Poválečné historické smíření Francie a Německa otevřelo cestu k vytvoření Evropské unie. Současně moudrost a velkorysost ruského a německého lidu, prozíravost státních činitelů obou zemí, umožnily učinit první krok k budování Velké Evropy. Partnerství Ruska a Německa se stalo příkladem vzájemného sblížení, směřováni do budoucnosti - při šetrném vztahu k historické paměti. Dnes hraje rusko-německá spolupráce velmi důležitou pozitivní roli v mezinárodní a evropské politice. Jsem si jistý, že rusko-polské vztahy dříve či později dosáhnou stejně vysoké a skutečně partnerské úrovně. Je to v zájmu našich národů a celého evropského kontinentu.

Jsme hluboce vděčni, že v Polsku, v jehož půdě je pochováno přes 600 tisíc vojáků Rudé armády, kteří položili život za její osvobození, se zachází natolik šetrně a s úctou s našimi vojenskými pohřebišti. Věřte mi, že tato slova nejsou úlitbou protokolu, ale jsou upřímná, od srdce.

Pro ruský lid, jehož osud znetvořil totalitní režim, jsou dobře pochopitelné vypjaté city Poláků, spojené s Katyní, kde jsou pochovány tisíce polských vojáků. Jsme povinni společně chránit památku obětí tohoto zločinu.

Památník Katyň a Medné, stejně jako tragický osud ruských vojáků v polském zajetí během války v roce 1920, se musejí stát symbolem společného žalu a vzájemného odpuštění.

Stíny minulosti nemohou již dále zastiňovat dnešní, tím spíše zítřejší den spolupráce mezi Ruskem a Polskem. Naší povinností vůči padlým, vůči historii samé, je udělat vše pro to, abychom zbavili rusko-polské vztahy hrozby nedůvěry a předsudků, které jsme zdědili. Musíme obrátit list a začít psát nový.

Dnes, kdy vzpomínáme na první den druhé světové války, se naše myšlenky obracejí i k jejímu poslednímu dni, ke dni vítězství. V oné bitvě za lidskou budoucnost jsme byli společně. Záleží jenom na nás, aby všechno nejlepší a dobré, co spojuje ruský a polský lid, se obohacovalo o novou práci a znásobilo se v počínajícím 21. století.

Je důležité, že se dnes v rusko-polských vztazích začíná projevovat právě tato tvůrčí logika. Po neodůvodněně dlouhé přestávce se obnovila práce klíčových mechanismů dvoustranného dialogu jak na státní, tak i na celospolečenské úrovni. Rozvíjejí se meziregionální kontakty, rozšiřují se kulturní, vzdělávací a jiné výměny.

Rok 2008 byl úspěšným pro obchodně-ekonomické kontakty našich zemí. V tomto roce stoupl obrat zboží více než jeden a půlkrát. V dnešních složitých podmínkách globální krize jsme odhodláni vynaložit veškeré úsilí, abychom překonali vliv nepříznivého světového hospodářského cyklu a zahájili nové perspektivní projekty. Jde o energetiku, dopravu, vysoké technologie, inovace, o vzájemný příliv investic do průmyslu, zemědělství a infrastruktury. Stručně řečeno - před Polskem a Ruskem se otevírají slibné perspektivy pro partnerskou spolupráci, pro budování vztahů, jež jsou hodny dvou velkých evropských národů.

Na závěr bych chtěl předat všem Polákům a především veteránům druhé světové války ta nejvřelejší přání míru, štěstí a rozkvětu.

Gazeta Wyborcza , 31. srpna 2009

překlad Jekaterina Gazukina