Co týden dal

Pátek 1. května: Fischer splnil svůj slib (přesněji řečeno hrozbu) a „seznámil“ Klause se složením své vlády. Klaus se zatím nevyjádřil, učinil to za něho jeho podřízený Jakl: "Hrozit nevyslovením důvěry, já jsem přesvědčen, že si to lídři těchto dvou největších stran ještě dvakrát třikrát rozmyslí než na sebe vezmou zodpovědnost ta to, že dál bude Česká republika bez legitimní vlády s důvěrou, že tady bude pokračovat dál vládní krize." Situace je zjevná, Jakl argumentuje tím, že změny ve vládě jsou nepodstatné (seznam kandidátů na ministry z 95 procent dohodu se stranickými lídry splňuje). Topolánek takovou vládu jednoznačně odmítá, Paroubek je zdrženlivější, označil ji za podklad k dalšímu jednání“. Je otázka, zda prezident hodlá rozšířit svůj vliv na vládnutí tím, že se postaví za Fischera a vystaví stranické lídry a jmenovitě nenáviděného Topolánka nevýhodné pozici „kazisvětů“, nebo zda je za tím nějaký dalekosáhlejší plán: na závěry je zatím brzy.

Jiří Paroubek se sice rozhodl oholit vedoucí manažery podniků se státní účastí o víc než polovinu jejich příjmů, ale poslanecké náhrady zůstanou stejné. Poslanecké náhrady by mi nevadily, nejsem krkoun – ale jen kdyby poslaneckým krkounům, a zejména těm z ČSSD, nevadily příjmy manažerů se státní účastí. Jsou stejně důležití jako oni (neříkám, že důležitější, protože si nemyslím, že je politika an sich svinstvo).

V souvislosti s tím, jak Klaus zatroubil k boji proti Topánkově levičácky oportunistické klice ve vedení ODS, prohlásil premiér Topolánek, že jeho strana se nadále opírá o „klausismus“, ale ne už o Václava Klause jako osobu. To je nesmyslné vyjádření, jakýpak klausismus. Měli by ke Klausovi přistupovat úplně stejně jako k ostatním, tj. kriticky. Hlásit se k tomu, co je správné a co se osvědčilo, odmítat jeho chyby. Topolánkův postoj připomíná „antidogmatické“ komunisty z šedesátých let, kteří chtěli zachovat podstatu bolševismu, ale oprostit se od některých chyb a excesů soudruha Stalina. Navíc Topolánek se svou praktickou politikou v lecčems s klausovským fundamentalismem rozešel, jen si není schopen nebo ochoten si to přiznat (nebo že by o tom nevěděl?) Jeho polovičatost se mu ovšem velmi snadno může stát osudnou. Nezbývá mu, než se rozejít s Klausem jako s Autoritou a brát ho jako obyčejného smrtelníka, který měl v mnohém pravdu a v mnohém se mýlil, s tím, že nová doba chce nová řešení.

Na Ministerstvu zahraničí a v diplomatických službách vypukla panika, kdekdo se hodlá ukrýt před Zaorálkem a jeho pochopy na výhodných zahraničních sinekurách. Je to poněkud bláhové, sociální demokraté se po svém decentním způsobu už dali slyšet, že uprchlíky po volbách stejně vytáhnou z jejich úkrytů za ušiska a potupně vyházejí. Snad by se ti lidé mohli chovat trochu důstojněji.

Jinak v ODS panuje boj o to, kam s Topolánkem (tj. na které kandidátce má na podzim kandidovat). Primátor Bém nechce připustit, aby předseda strany kandidoval v Praze (kde by měl vítězství skoro jisté), a navrhuje mu Ostravsko a Ústecko, kde by mohl stejně jistě počítat s porážkou. V ODS panují podobně bratrské vztahy jaké byly před časem ve Straně zelených, jen umocněné velikostí a silou strany. Na rozdíl od paní Kuchtové ovšem pan Bém utrpěl loni na podzim na Kongresu ODS drtivou porážku, pak se uchýlil někam do hor, kde se mu meditací očividně zvedlo sebevědomí.

Sobota 2. května: Hlavní událostí je stále vzpoura designovaného ministra Fischera. Uvažuje se (právem) o tom, co ji vyvolalo (nebo kdo za ní stojí), protože ke ctnostem pana premiéra, když vyjdeme z jeho curriculum vitae, rozhodně nepatří jánošíkovská nátura. Mirek Topolánek prohlásil, že Fischerův postup neodpovídá politické dohodě, na jejímž základě byl jmenován, a která mu dává právo vyjádřit se k nominovaným a případně je i odmítnout, ale ne jmenovat místo nich dle vlastního uvážení jiné. To je velmi pravděpodobné, jaký by jinak měla smysl dohoda mezi stranami o rozdělení resortů, když by ji mohl premiér kdykoli „přepsat“. Potvrdil to ostatně i předseda ČSSD Paroubek: „Dohoda byla, že když se mu nějaké jméno nebude zdát, navrhnou mu strany jiné a ne že si vybere jméno sám.“ V nepřehledné situaci se zvýrazňuje jedno specifikum české ústavy: v okamžiku, kdy vláda ztratí mandát k vládnutí (je svržena nebo jí skončí volební období), má prezident možnost jmenovat premiéra a vládu podle vlastního uvážení, která může vládnout neomezeně dlouho, pokud se prezident nerozhodne jmenovat jinou. Nebude mít sice nejspíš podporu v parlamentu, ale zbude jí stejně řada pravomocí, v nichž není na parlament vázána. Kromě toho je to cesta, kterou by prezident mohl (kdyby chtěl) plnohodnotné vládnutí sabotovat až do té doby, než by se mu vzpurní zákonodárci (tj. aspoň jejich většina) rozhodla jít na ruku. Je směšné, že tvůrci ústavy se při tom zřejmě snažili vyjít vstříc prezidentovi, to jest Havlovi, takže plody bude sklízet taky prezident, jenže Klaus.

V českých novinách panuje v této souvislosti jakási radost z toho, jak dostali zpupní hlaváči z politických stran (totiž těch z parlamentu) zahulit, když se jim premiér Fischer vymkl z kontroly. Jenže voleni lidem byli oni a ne pan Fischer. Zvlášť to sedí od hlasatelů modrých kořenů, k jejichž vyznání víry patří důraz na politický systém, postavený na standardních politických stranách. V postavě pana Fischera triumfuje nepolitická politika, a nemohu se zbavit podezření, že za mocné podpory Hradu. Svědčí o tom i vyjádření primátora Béma: „Nikdo si snad v případě premiéra, byť dosazeného na dočasné období, nemohl myslet, že se jedná o nějakou loutkovou figurku, která se bude jen tvářit, že skládá úřednickou vládu, a přitom to hlavní se odehrává ve stranických sekretariátech…“ Jako bych slyšel Václava Havla! Modrý kořen si to ovšem smí dovolit, když i jeho hradní guru se nechal slyšet prostřednictvím svého média Jakla: „Pan prezident ho (Fischera, bd) nepobízel, ale určitě mu nebude vadit, když vláda bude fungovat sebevědomě.“ Inu, quod licet Iovi…

Miroslava Němcová řekla Lidovým novinám: „Nemám obecně nic proti tomu, aby si pan premiér rozhodl sám, jaký chce mít tým, ale byla bych ráda, kdyby vzniklo čisté řešení. To znamená, že to bude opravdu úřednická vláda v tom slova smyslu. Anebo udělá dohodu s šéfy politických stran, a pak by ji měl dodržet. Teď se ukazuje, že chce vyhovět politickým předsedům a zároveň chce uplatnit svou vůli. Z tohoto mixu nic dobrého nevzejde.“ Je třeba jen doplnit, že vzhledem k povaze svého mandátu může Fischer „uplatnění své vůle“ uskutečnit jen tak, že se o někoho opře. Dovoluju si velmi silně pochybovat, že by to byla Mostecká uhelná, opora bude zcela jistě politická, mocná, a podstatně blíž živoucímu centru ČR, než je Most. A kde? Hádejte, můžete třikrát.

Pavel Bém řekl v rozhovoru pro Právo, že pražský primátor by měl být zároveň poslancem. Znamená to, že by měl být volen jen z poslanců, nebo že by v okamžiku, když by byl zvolen primátorem, získal automaticky i poslaneckou funkci? Jinak vzorem panu Bémovi je zjevně hejtman Rath. Bém chce mít to, co má on, je vlastně taky hejtmanem.

ČSSD uvádí mezi deseti důvody pro pád vlády Mirka Topolánka: „Vláda a její spolupracovníci zasahovali do nezávislosti médií.“ Paroubek na žofínské prvomájové sešlosti ČSSD (bylo tam prý asi tři sta lidí, zatímco na té komunistické přinejmenším třikrát tolik) hřímal proti „novinářským šmokům a pisálkům“. Takže: svoboda médií ano, ale nikoli pro novinářské šmoky a pisálky. Kdo je šmok a pisálek, o tom rozhodne pan Paroubek.

V Právu vyšel nezvykle věcný a korektní rozhovor s Mirkem Topolánkem (zvláštním způsobem kontrastuje s rozhovorem Daniela Kaisera s Alexandrem Vondrou v Lidových novinách, který působí dojmem, jako kdyby byl pořízen v některém stinném zákoutí pražského Hradu, v blízkosti hradní mučírny). Topolánek si zakládá na tom, že ODS je dnes schopna navázat na sebe i „slupku“ lidí, kteří ji předtím nikdy nechtěli volit. „To, že zvládneme komunikaci s lidmi, kteří mají na něco jiný názor, tak to mi osobně nevadí.“ Jde mu o to, umět komunikovat i s lidmi a subjekty, „o které by si Václav Klaus v 90. letech neopřel kolo“. Pokud jde o Havla, liší se s ním ve spoustě věcí. „Nevím, jak dalece je pochvala, když řekne, že dnešní ODS mu připadá o něco méně arogantní než ta minulá. Každopádně si toho vážím. A jestli si vážím Václava Havla, tak pro jeho zahraničněpolitické postoje. Pokud má dnes ODS vyjádřit svůj zahraničněpolitický postoj, tak bude zcela jednoznačně tvrdit, že je to strana členství v NATO, a tam role Václava Havla byla neoddiskutovatelná.“ Ten rozhovor je vůbec ze strany premiéra veden klidně, věcně a bez dětinských šprajců.

Pondělí 4. května: Ačkoli se formálně vzato představitelé politických stran s premiérem Fischerem v zásadě dohodli, že nahradí kandidáty na ministry, k nimž má premiér výhrady, jinými, není jasno, do jaké míry to udělají a zda se na jménech dokážou sami mezi sebou shodnout. Topolánek hodlá navrhnout za ministra financí Miroslava Kalouska, proti tomu zuřivě protestuje ČSSD a její předseda. ODS nehodlá jmenovat někoho jiného do funkce ministra spravedlnosti (podle toho, co říkali shodně Paroubek i Topolánek, existuje mezi nimi, jak se zdá, jakási shoda, že ČSSD a ODS navrhnou po jednom novém kandidátu). Strana zelených si prosadila svého kandidáta na ministra životního prostředí, přestože Paroubek měl k němu původně velké výhrady. Vytýkal mu nekompetenci, což je podle předsedy SZ Bursíka něco podobného, jako kdyby on řekl o panu Paroubkovi, že není způsobilý k tomu, aby dělal politiku. (Příměr není úplně dokonalý, lépe by bylo např. říci, že není způsobilý k tomu, aby dělal provozního ředitele řetězce restaurací Potrefená husa.) A protože zůstane zachováno místo ministra pro lidská práva a menšiny, navrhne SZ na tuto funkci opět Michaela Kocába (při formulaci minulé anketní otázky jsem byl přehnaným optimistou). Je příznačné, že proti Kocábovi nemá nikdo nic. I on se proměnil, už nechce vyhodit do vzduchu vepřín v Letech.

Mirek Topolánek prohlásil, že pokud by se po předčasných volbách dostaly do sněmovny jen ČSSD, KSČM a ODS a občanští demokraté prohráli (co to znamená? Asi že by dostali méně hlasů než ČSSD?), odejde z politiky. Nechápu, proč váže svůj odchod z politiky na něco, co nemůže ovlivnit a co není jeho starost (totiž to, zda se dostanou do PS ještě lidovci a zelení), a proč hodlá házet flintu do žita v situaci, kdy bude ODS muset obstát v dost náročné zkoušce – být důslednou demokratickou opozici dvěma postkomunistickým subjektům, a kdy na ní bude velmi záležet. Proč chce zrovna v takové situaci přenechat stranu excentriku Klausovi a jeho neschopným přívržencům.

Topolánek se taky ohradil proti tomu, že by byl Klausovi ODS „ukradl“, o čemž prý Klaus hovoří v okruhu svých nejvěrnějších. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Poslanecká sněmovna má problém s antidiskriminačním zákonem. Vetoval ho prezident a musí být v PS rychle znovu projednán a schválen kvalifikovanou většinou. Pokud by se to včas nepovedlo, bude o něm muset nová sněmovna, která vzejde z podzimních voleb, hlasovat znovu od začátku. Jsem pro přijetí tohoto zákona, i když nevím, nebudu-li na jeho základě v budoucnu náhodou diskriminován: nejsem Rom, homosexuál ani žena, zatím nejsem ani fyzicky handicapovaný, nejsem ani ateista, ani muslim, ani vyznavač hnutí Hare Krišna, nebyl jsem v minulosti ani komunista ani agent StB, a tak mám občas pocit, že patřím k beznadějně přehlížené menšině, která u nás nepožívá vůbec žádné ochrany.

V očích dvorního politologa ČSSD Lukáše Jelínka velmi stoupl Vlastimil Tlustý, zjevně tím, že shodil Topolánkovu vládu. (Každému musí být jasné, že když někdo shodí Topolánkovu vládu, může to udělat jen z ideálních důvodů). Pak si to ovšem Tlustý u politologa z Lidového domu trochu pokazil tím, že „ztratil trpělivost a zlomil hůl nad ODS“. Je to člověk „konceptů sporných, nicméně s čitelným ideovým nábojem“. To samé tvrdí o lidech jako Lukáš Jelínek, Jiří Pehe ad. Václav Klaus (jsou problematičtí, ale čitelní). Je zjevné, že tihle lidé patří dohromady, do koalice „navzájem čitelných“.

ČTK varuje: pozor! Němci už zase zvedají hlavu! Téměř 60% jich přiznává hrdost na svůj národ. Ve skutečnosti první a základní povinností všech Němců až do doby, kdy Slunce spálí všechny své zásoby vodíku, nafoukne se do obřích rozměrů a pohltí Zemi, je stydět se za to, že jsou Němci. Naproti tomu první povinností každého Čecha je být hrdý na to, že je Čech, a druhou být hrdý na to, že není Němec. Ve skutečnosti to, že je někdo Čech nebo Němec (nebo Američan, nebo Izraelec, nebo Rus) není ani důvod k hrdosti, ani důvod ke stydění, ale jednak fakt, na němž je obtížné něco změnit, a jednak pro lidi, kterým není cizí jakési vlastenecké cítění, závazek, aby pro společenství, do něhož se bez vlastní viny nebo zásluhy dostali, něco udělali. Když se jim to povede, mají být na co hrdí. Dřív ne.

Prezidentův tajemník Jakl se v souvislosti se „vzpourou“ premiéra Fischera zabývá čtením a výkladem prezidentových myšlenek. Je to cenná služba veřejnosti, protože prezident mlčí jako hrob a dává najevo, že se ho to hemžení vůbec, ale vůbec nijak netýká. Podle pana Jakla mají politické strany v jednotlivých resortech „hmatatelné konkrétní zájmy“, které „jsou uplatnitelné jen přes konkrétní figury, o nichž si myslí, že tam ty zájmy odpracují. Když tam bude někdo jiný, tak už tam nedosáhnou. Možná, že tomu chtěl Fischer zabránit, aby mu strany do resortů takhle sahaly přes hlavu“. Čili: strany jsou pro straníky, Fischer je pro všechny. Je třeba zabránit malichernosti a sobectví politických stran, a k tomu se nejlépe hodí nezávislá osobnost. Toto učení se poněkud liší od učení modrých kořenů, jak se formovalo ve slavných počátcích ODS, a nejspíš taky od „klausismu“, který vyznává premiér Topolánek. Říkejme mu tedy, abychom zachovali tradici dvojitých pojmenování, které známe z minulosti, „klausismus – maradonismus“.

Úterý 5. května: sestavování Fischerovy přechodné či dočasné vlády zjevně skončilo, vláda je hotova a v pátek ji bude prezident jmenovat. Celý proces proběhl poměrně hladce, Fischer si vydupal možnost do nominací zasáhnout v rámci toho limitu, který mu politické strany povolily. Zda to bylo ku prospěchu věci, nedokážu posoudit, možná se to v příštích pěti měsících ukáže, možná ne (ta doba je příliš krátká). Rychlost a hladkost sestavování vlády je důsledkem toho, že Paroubek na ní zřejmě nemá žádný velký zájem. Teď to bude muset navléknout tak, aby to vypadalo, že Fischerův kabinet je de fakto Topolánkovo dílo a pokračování Topolánkovy vlády, jinak na nové situaci vydělá ODS, protože přestane být vládní stranou, lépe řečeno bude jí stejně jako ČSSD a uvolní si ruce. Náskok ČSSD v preferencích by se tak mohl do října o něco zmenšit.

Prezidentův tajemník Jakl reaguje na Klausových webových stránkách na jakýsi dopis dvanácti občanů, kteří jeho nadřízeného kritizují. Kritika se týká jednak toho, že prezident podporuje „proruské směřování politiky“ (toto obvinění označuje Jakl za sprosté) a jednak údajného podílu prezidenta na pádu Topolánkovy vlády. Se samotným dopisem nás pan Jakl nepovažoval za nutné seznámit, v případě nutnosti to jistě udělá. Prezidentovy sympatie k dubisku na východě jsou ovšem zela zjevné (s jeho kritikou Bruselu nijak bezprostředně nesouvisejí) a ještě zjevnější je to, že u delší dobu vede účinnou partyzánskou válku proti svému nástupci ve funkci předsedy ODS. Jediná věc, v níž má Klaus (a Jakl) pravdu, i když, obávám se, to tak nemysleli, je, že Topolánkova vláda v demisi neměla dostat prostor pro dokončení Evropského předsednictví – bylo by to nejvíc poškodilo ji a ODS, protože by jen demonstrovala svou bezmocnost (Paroubek se svými přeběhlíky by se o to byl účinně postaral).

„Masakry Čechů v květnu 1945 neobjasněny“, zní titulek v Právu. V článku se mj. zdůrazňuje, že většina vrahů zůstala nepotrestána. Na masakry Čechů kontinuálně navázaly masakry Němců, mluvit se o nich na veřejnosti už skoro nesmí a potrestán za ně (tj. za ty bezprostředně po 9. květnu) nebyl, řekl bych, vůbec nikdo. Doufám, že Ústav pro studium totalitních režimů se bude věnovat i jim, má to v úvazku, a že se nebude schovávat za nejapnou tezi, že masakry Němců byly jen důsledkem příčiny, tj. masakrů Čechů. Každý masakr je hnusný a žádný masakr se nedá zdůvodnit (a tedy vykoupit“) nějakou „příčinou“.

V Bratislavě vztyčili sochu M. R. Štefánika, pozdí tvoří vysoký pylon se lvem na vrcholku. Část (nevím jak velká) slovenské veřejnosti se proti tomu ohrazuje. Vadí jí, že pomník zdobí emblém cizího státu. Na rozdíl od jiných českých žurnalistů mám pro jejich postoj pochopení. Jde sice o obnovu historické památky (podobně byla v Praze před časem obnovena socha Františka I.) a je neoddiskutovatelný fakt, že Štefánik byl čechoslovakista, ale česko-slovenské soužití až do rozdělení státu bylo zatíženo řadou problémů, které jdou většinou na trik silnějších Čechů, a někteří, zejména straší Slováci na to dodnes reagují citlivě. Viz české reakce na památky z doby staré monarchie. Až se smíříme s touto naší minulostí, můžeme ohrnovat nos nad Slováky, že se nesmířili s tou svou československou.

České noviny jsou nadšeny z toho, že Klaus moderoval summit Japonsko – EU, aniž by udělal nějakou ostudu. Dalo se to čekat, prezident je obratný politik a dal si záležet na tom, aby zklamal očekávání svých odpůrců a předvedl se jako „salonfähig“. Leč neklesejte na mysli, ostuda možná ještě přijde. Tohle jen nebyla vhodná příležitost.

Řada koaličních politiků, vlastně včetně premiéra Topolánka, ohlašuje odchod z politiky pro případ, že by na podzim ČSSD „zvítězila“. Možná, že chtějí mobilizovat své stoupence, ve skutečnosti to působí defétisticky. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Filip Savier píše v Mladé frontě Dnes: „Kolikrát musí Romové od jurodivého politika slyšet o opálených postavách rozdělávajících ohně na náměstích, aby pochopili, že jsou pro tuto společnost nepřátelé. Být Romem, podpálím po takových slovech Vsetín. Nejsem-li vám čistý, pořádně vám zasmradím.“ To je naprosto nezodpovědné psaní a de fakto pokus čelit jednomu extremismu tím, že se nabudí jiný. (Člověk se ostatně těžko zbavuje dojmu, že romské protestní demonstrace jsou blahovolně podporovány českou „občanskou společností“. Nedivím se Romům, že chtějí vyjádřit svou nespokojenost. Divím se těm, kteří ve své indolenci vůbec neberou ohled na to, že se demonstrace mohou organizátorům a podporovatelům vymknout z rukou.)

Zítra se v Senátě hlasuje o Lisabonské smlouvě. Zdá se, že projde, nesouhlas by ji nejspíš definitivně pohřbil, a k tomu českým politikům, jak se mi zdá, chybí dostatečná dávka jánošíkovství. Způsob, jak hlasování dopadne, bude znamenat v neposlední řadě plus nebo mínus pro Topolánkovo vedení ODS a ovlivní červnové a říjnové volby.

Středa 6. května: Senát schválil bohatě dostačující většinou Lisabonskou smlouvu. Je to dobře. Za prvé, evropská integrace chrání pásmo zemí při hranicích Ruského impéria, kam patříme i my. Za druhé, přes všechny problémy jsou západní země (ty na západ od Aše) nesrovnatelně civilizovanější a kulturnější než někdejší ruské kolonie jako například Česká republika a užší aspojení s nimi nás posílí. A konečně, v případě EU jde o pluralitní společenství, v němž se ti, kteří k sobě mají názorově blíž, mohou a musí sdružovat k prosazení společných zájmů. Evropská unie se může buď integrovat, nebo se rozpadne. Rozhodně nemůže zůstat v podivném stavu na půl cesty. Je třeba konstatovat, že Topolánkova vláda udělala všechno potřebné k tomu, aby smlouva byla v obou komorách parlamentu přijata. Co bude dělat prezident, je jeho věc. Bude zdržovat, počká si na výsledek irského referenda (zrovna tohle mi nepřipadá úplně nekorektní, ať se Irové rozhodnou relativně svobodně). Pokud Irové řeknou v referendu ano, vsadili bych se, že se náš pan prezident neodváží samojediný Lisabonskou smlouvu shodit: ač to tak na první pohled někdy nevypadá, jánošíkovských vlastností nazbyt nemá. Znepokojivé je jedině, že podle hlasování v obou komorách to vypadá, že za Topolánkem stojí v této věci sotva polovina ODS.

Šestnáct šéfredaktorů českých deníků a týdeníků se obrátilo na premiéra Fischera, aby skoncoval s tzv. náhubkovým zákonem. Patřím k velkým zastáncům náhubkového zákona a své důvody jsem veřejně vysvětlil. Argument, že zákon neuznává, že údaje,jejichž zveřejnění zakazuje, mohou být zveřejněny „ve veřejném zájmu“, je nesmyslný a v podstatě bolševický: „veřejný zájem“ je nafukovací pojem, pod nějž se vejde všechno a nic. Bude záležet na tom, kdo bude kompetentní rozhodnout, co je veřejný zájem a co ne. Pokud o tom bude rozhodovat soud, změní se v jakobínský tribunál. Podepsaní nakonec stydlivě podotýkají, že jsou „plně připraveni podílet se na veřejné diskusi na téma, zda by nemělo dojít k jistému omezení při práci s informacemi v zákoně zmiňovanými, a to ať již formou samoregulace či… státního zásahu“. Jakápak samoregulace! Naše sdělovací prostředky nejsou v o nic lepším stavu než jiné sféry veřejného života a projevují čas od času výrazné sklony k mediálnímu lynči, vycházejícímu vstříc nízkým pudům ve veřejnosti nebo politické objednávce. Obávám se, že vzhledem k politické situaci budou tyhle sklony v příštích měsících a letech spíš zesilovat. Zákon je sice křehká zábrana proti podobnému jednání, ale zábrana to je.

Vůči nové Fischerově vládě se objevují v tisku výhrady, kterým nerozumím. Půjde prý o vládu zcela poslušnou zájmům politických stran. Za prvé, to je docela v pořádku, vláda má bát poslušná zájmům politických stran, protože jinak se nějaký „celosplolečenský zájem“ nedá vytvořit. A nechápu, jak může někdo očekávat od vlády se slabým mandátem, vytvořené jen proto, aby do předčasných voleb byl relativní klid a stát se nezhroutil, že se postaví politickým stranám ve jménu koho? Čeho? „Občanské společnosti“? „Pravdy a lásky“? A co je to „nestranný odborník“? Existuje něco takového? A pokud ano, má co pohledávat v politice? Vláda bude buď existovat „transparentně“ pod protektorátem politiků (což je podle mého názoru docela v pořádku), nebo bude jurodivá a utržená ze řetězu, anebo konečně – což je ta nejpravděpodobnější možnost – bude simulovat, že není pod protektorátem politiků, a přitom jen uskutečňovat záměry nějakého mocného politického protektora, který jen nechce, aby na něho bylo moc vidět. Jediný smysl, který může Fischerova vláda mít, je zbývajících pět měsíců do voleb bránit nejhoršímu. Na tom se zjevně politické strany nějak dohodly, a nové vládě nezbude než to nějak vybalancovat. Jediné, co by mne opravdu zajímalo, je, kolik jejích členů by se mohlo pochlubit (kdyby se jim chlubit chtělo) členstvím v KSČ. Prosím čtenáře o laskavou spolupráci, u úředníků a manažerů se to zjišťuje obtížně.

Daniel Cohn-Bendit, Známý bezbombní terorista z roku 1968, vyjádřil podezření, že by se Václav Klaus mohl pokusit zkorumpovat některé české senátory před hlasováním o Lisabonské smlouvě. Závisí to prý na jeho finančních možnostech. Důvodem k podezření, pokud jeho argumentaci dobře rozumím, je panu europoslanci skutečnost, když to převedeme do transparentna, že Češi jsou úplatné svině. Drzost toho individua se dotýká oblaků. Je jistě v pořádku, že se dbá na to, aby nebyli paušálně obviňováni a uráženi Romové. V této souvislosti bych jen chtěl nesměle upozornit, že o Češích platí totéž.

Čtvrtek 7. května: Václav Klaus reagoval na schválení Lisabonské smlouvy v Senátu rozhořčeným prohlášením. Kritizuje v něm „některé senátory“ (tj. senátory ODS) a mluví o selhání „významné části našich politických elit“ . Tímto způsobem (aniž by pojmenoval, o koho jde) mluvíval v době mého mládí jiný prezident, totiž Antonín Novotný, např. o neposlušných spisovatelích nebo publicistech: Novotný dotyčným nechtěl dělat reklamu, Klaus má přece jen pořád dojem, že si jako „nestranický prezident“ nemůže dovolit kárat zastupitele své někdejší, leč nyní vzbouřené strany. K tématu se vrátíme.

Fischerova vláda má dva problémy: ministr dopravy, nominovaný ODS, je občan Slovenské republiky a mluví slovensky. Ministrem ČR ovšem údajně může být občan kterékoli země EU (náš právní řád tomu nebrání) a vytýkat ministrovi, že mluví slovensky, je směšná a urážlivá blbina. Jiné povahy je problém ministra kultury Riedlbaucha, který se podle svědků, jež citují Lidové noviny, v listopadovém týdnu roku 1989 coby umělecký ředitel opery Národního divadla (a samozřejmě člen KSČ) vehementně pokoušel tak říkajíc zabrzdit kolo dějin. Zatím se tedy ve vládě podařilo identifikovat čtyři bývalé členy KSČ. Pro spravedlnost bych chtěl jen poznamenat, že premiér Fischer se k té věci (aspoň v rozhovoru pro MfD) vyjadřuje zdrženlivě, sebekriticky a bez zbytečného vykrucování, což u nás nebývá úplně obvyklé. Ze do KSČ vstupovat nemusel a neměl, je ovšem zjevné.

Premiér Topolánek podle Práva na okraj úprav, které Lisabonská smlouva zavede ve věci předsednictví, prohlásil: „Některé členské státy poté, co smlouva vstoupí v platnost, přijdou o možnost předsedat Unii, což po zkušenosti, kterou mám, možná není vůbec špatné.“ Pokud to není jen kritika Paroubka, ale i kus sebekritiky, je na místě. To, že Paroubek vládu shodil uprostřed předsednictví, by samo o sobě tolik nevadilo, nebýt toho nadutého a směšného sebenafukování, jehož výrazem se staly pitomé televizní klipy s kostkami cukru a Ččerného Entropa.

Poslankyně Páralová po schválení Lisabonské smlouvy demonstrativně vystoupila z ODS. Není to nic překvapivého, předem ohlásila, že něco takového udělá. Navíc v současné ODS by se stejně na podzim nejspíš nedostala na kandidátku. Patří k těm, jejichž nadějí je změna vedení. Nejspíš budou následovat i další.

Ministr Pospíšil v rozhovoru pro Právo připustil, že svého času uvažoval o odvolání státní zástupkyně Vesecké „z důvodu důvěryhodnosti justice“. Paní Vesecká je ovšem jen součást problému politické povahy. Zásadní věc je, že premiér nevyhodil z vlády pana Čunka v tom okamžiku, kdy jeho případ začal nabývat obludných rozměrů, což bylo hned na počátku. Vláda by možná byla padla, možná taky ne (já bych řekl, že spíš ne, bratři a sestry z KDU-ČSL jsou pragmaticky založeni).

Budoucí ministryně zdravotnictví Jurásková řekla na téma Julínkovy reformy: „Nechci být obhájkyní minulého (Julínkova, bd) vedení ministerstva, ale jsem přesvědčená, že reforma, která byla naplánovaná, nebyla úplně ve všem špatná. Jen špatně začala. Celý její osud byl zpečetěn tím, že začala poplatky. Ukázalo se, že Česko je citlivé na spoluúčast pacientů. Mohl to být až jeden z posledních kroků.“ Zdá se, že paní ministryně je založená podobně jako její kolegyně, která zasedne v resortu spravedlnosti, pokud jde o oddanost myšlenkám Václava Klause. Přesně to byla Klausova zásadní výhrada k reformě. Já coby pacient si poplatky nemohu dost vynachválit – ukázalo se, kolik lidé chodí k lékaři v podstatně zbytečně, čekárny se aspoň zčásti vyprázdnily a čas, který člověk čekáním ušetřil, byl podstatně dražší než nějakých třicet korun.

Viliam Buchert cituje v jedné otázce, již položil premiéru Fischerovi, Tomáše Baťu: „Najít správný směr mezi opatrností a odvahou, to je největší umění.“ Přes všechnu úctu k pionýru českého podnikání, to je mimořádně vykutálená úvaha: plyne z ní, je možné být trochu neopatrný, když je člověk přitom trochu srab.

Petr Kolář vysvětluje v LN rozhodnutí budoucího ministra vnitra Martina Peciny odejít z funkce ředitele antimonopolního úřadu tím, že mu Paroubek slíbil místo ministra vnitra ve vládě, která vznikne po předčasných volbách. Vysvětlení je velmi pravděpodobné a má svou optimistickou stránku, totiž to, že tedy ministrem vnitra nebude David Rath. Radost je ovšem možná předčasná, třeba Paroubek Pecinovi slíbil jiný resort.

Sobota 9. května: Václav Klaus rozeslal děkovné dopisy odstoupivšímu premiéru Topolánkovi a členům jeho vlády. Kdyby byl při inauguraci nové vlády řekl na to téma jednu větu, bylo by to bývalo administrativně a technicky jednodušší. Je zvláštní, že si Klaus nakonec netroufl dát svou antipatii najevo se vším všudy. Asi se něčeho polekal. Nejspíš propadu popularity. Když nezvládne tohle, jak by mohl po případném irském „ano“ v referendu zablokovat samojediný Lisabonskou smlouvu!

Od Fischerovy vlády kdekdo přímo či nepřímo vyžaduje, aby se vzepřela politickým stranám a prováděla vlastní politiku. Šéfredaktor MfD Čásenský například píše: „Od premiéra máme chtít, aby využil své relativní nezávislosti a nešel na ruku stranám a lobbyistům s nimi spojeným.“ Zvláštní výron nepolitické politiky! Premiér nemá žádnou relativní nezávislost kromě té minimální, již si vybojoval, když dosáhl změny na dvou ministerských postech, ovšem změny takové, že ODS a ČSSD sice neakceptovala jeho návrhy, ale poskytla jiná jména. To je maximum toho, čeho může dosáhnout, a bylo by nespravedlivé mu vyčítat, že nemůže víc. Tato přechodná vláda je v zásadě rozumné řešení. Mnoho dělat nemůže (nemá na to) a asi by ani mnoho dělat neměla. Zato má velkou podporu veřejnosti, nejspíš proto, že v ní nejsou nenávidění „politici“, ale jen úředníci a manažeři. Popularita každé vládě vydrží asi tak půl roku, dokud si lidé nevšimnou, že něco dělá, a nezačne jim to vadit. Fischerova vláda tu veřejnou deziluzi už nestihne.

Václav Klaus se zúčastnil slavnostního aktu u památníku legionářů na náměstí pod Emauzy, a zalitoval, že tam nejsou stovky, tisíce návštěvníků. Ke zprávě se vrátíme.

Na summit ohledně „východního partnerství“ Unie (s Arménií, Ázerbájdžánem, Běloruskem, Gruzií, Moldavskem a Ukrajinou) přijela do Prahy z představitelů velkých zemí EU jen kancléřka Merkelová. Absentovali Sarkozy, Berlusconi, Brown a Zapatero, nepřijel ani rakouský kancléř. Noviny to uvádějí do souvislosti s tím, že končící Topolánkovu vládu už nikdo nebere vážně, vypadá to spíš, že ti lidé neberou vážně „východní partnerství“, protože je to problém, který je nezajímá a nedotýká se jich. Východní partnerství je pokus zabránit Rusům, aby pozvané východní země bez dalšího sežrali a udělali podstatný krok k obnově Ruského impéria, jak vypadalo po roce 1945. Pak nebude jako další na řadě ani Berlusconi ani Zapatero ani Brown, ale my (Rakušané zjevně ctí svou neutralitu mezi Západem a Ruskem z roku 1955, kdežto Německo si je vědomo, že problém s Ruskem je tak trochu i jeho problém, protože získalo zpátky „NDR“). Je v našem zájmu, aby si pozvané země udržely určitou míru nezávislosti na bývalé metropoli. Rusům jde o pravý opak, jde o to, kdo z koho (je pošetilé např. předpokládat, že se Rusko smíří s realizací plynovodu Nabucco, pokud ho nebudou mít na jeho východním konci pod kontrolou). Nezájem západoevropských států a nově i USA o „ruský problém“ připomíná vzdáleně nezájem západoevropských států o „turecký problém“ habsburské střední Evropy v sedmnáctém století.

Agentura CVVM zjišťovala sympatie české populace k národnostním skupinám žijícím v ČR. Nejraději mají Češi sami sebe (to je ovšem trochu demagogické tvrzení, nevím, jaký má otázka po tom, nakolik jsme sympatičtí sami sobě, v těchto souvislostech smysl). Povzbudivé je, že Češi chovají sympatie k Židům (antisemitismus skoro vymřel, jenže je to asi hlavně proto, že Hitler skoro všechny Židy vyvraždil, takže tu hrstku, co zbyla, český člověk velkoryse miluje – jistě není náhodou, že skoro stejně miluje Řeky, kterých tu taky dvakrát moc nebude). Nejvíc Češi nenávidí ty skupiny, které jsou u nás zastoupeny nejpočetněji, tj. Ukrajince a především Romy. Nenávidí je dokonce víc než Němce. S Romy sympatizuje 9%, antipatie cítí 77%. Extremisté se mají oč opřít.

Místopředseda ČSSD Sobotka se v Právu opětovně vyjádřil pro menšinovou vládu ČSSD s komunistickou podporou. Není pro přímé spoluvládnutí s KSČM (nedělalo by to dobrý dojem). Libuje si, že na českou veřejnost nezabírá „strašení Ruskem“, které provozuje ODS. Má bohužel pravdu.

Vladimír Kučera cituje v MfD z knihy někdejšího šéfideologa KSSS Alexandra Jakovleva „Rusko plné křížů“. Podle Jakovleva v Rusku „tisíce let vládli lidé, a nikoli zákony. Vládla knížata, carové, různí předsedové a generální tajemníci. (...) Rusko se ocitlo na okraji civilizace, neboť v něm nikdy neexistovalo soukromé vlastnictví. Vlastnictví vždy náleželo státu, jeho feudální elitě. A dnes nomenklaturní oligarchii z někdejších aparátníků. (...) Rus přijala křesťanství v roce 988 z Konstantinopole. Byzantské mravy té doby – podlost, zbabělost, prodejnost, lstivost, maximální centralizace, zbožštění osobnosti – dominují v sociálněpolitickém životě Ruska dodnes.“ Zbývá jen doplnit, že Rusko disponovalo i lidmi, jako je Jakovlev, kteří viděli věci jasně a dokázali je sdělit veřejnosti. Je velká tragédie pro Rusko a pro svět, že se jim nakonec nepodařilo se prosadit. Snad se to jednou povede jejich nástupcům.

V Praze zemřel Věnek Šilhán. Znal jsem ho osobně z posledních let disentu a z mého krátkého působení ve Federálním shromáždění ČSFR. Shodli jsme se na velmi málo věcech. Zaregistroval jsem ho ovšem daleko dřív, v onom srpnovém týdnu roku 1968, kdy se na mimořádném sjezdu KSČ ujal funkce zástupce prvního tajemníka Dubčeka, odvlečeného do Moskvy. Ten srpnový týden byl velmi zvláštní zážitek. Všechny, levičáky i pravičáky, obrozené komunisty i neobrozené antikomunisty, nás najednou hodili do studené vody. Museli jsme dělat tytéž pohyby, abychom se neutopili. Hlásné trouby ruského impéria označily Věnka Šilhána za „pološíleného politického renegáta“. To bylo tehdy ruské synonymum pro odvahu. Já jsem si sám pro sebe říkal: to je frajer. John Kennedy kdysi napsal: „Ve Spojených státech amerických, kde kdysi bojoval bratr proti bratru, neposuzujeme zajisté mužnou statečnost v bitevním ohni tak, že bychom zkoumali barvu praporu, pod kterým bojovali.“ Mělo by to platit i pro českou společnost a pro Věnka Šilhána. Čest jeho památce.

Pondělí 11. května: od prvního května mohou u nás kupovat nemovitosti (kromě zemědělské půdy) všichni občané Evropské unie, kteří na to mají. To znamená i Němci, a dokonce i nejopovrženější odrůda Němců, totiž ti sudetští. Jenže vlastenecký devizový zákon zafungoval na sto procent. Nikdo z Němec se k nám dnes nehrne, nemovitosti jsou teď drahé a kvůli krizi lidé šetří. Podařilo se nám tedy zachránit republiku před úhlavními nepřáteli. Když si nějaký cizozemec chtěl koupit nějakou nemovitost dříve, musel za tím účelem založit eseróčko s občanem ČR. Že to nevedlo k právně transparentním vztahům, je na bíledni. V rámci toho pak skoupili, co se dalo skoupit, naši slovanští bratři z východu. Nemusíme se ale bát, nemohl a nemůže k nám ani od nich jen tak ledaskdo. O kádrový výběr pečuje ruské ministerstvo financí, které uděluje k nákupu povolení. Žádný strach, že budeme zavlečeni do Ruska! Rusko se stěhuje za námi.

Zatím se v českém parlamentu řeší problém, jak skrouhnout platy českým europoslancům: jsou totiž podstatně vyšší než ty, které pobírají jejich kolegové v Poslanecké sněmovně. Europoslankyně Bobošíková bojuje za sociální rovnost mezi českými poslanci doma a v EP a předložila už v lednu za tím účelem „deklaraci“. Může si to dovolit, mohla by dokonce i požadovat, aby čeští europoslanci sloužili v příštím období vlasti zadarmo: že se dostane znovu do EP, je totiž pravděpodobné asi stejně, jako že se stane ředitelkou České televize, tj. vůbec ne. Paní poslankyně považuje za nemravné, aby český europoslanec bral německý plat, když ho nebere česká prodavačka nebo učitelka. Jenže česká učitelka neučí v Štrasburku nebo v Bruselu. I sociální demagogie by se měla provozovat s jistou dávkou věrohodnosti.

Začíná se hovořit o tom, že Fischerova vláda může klidně vydržet až do řádných voleb v roce 2009. Pak by se z ní ovšem skutečně stala zamaskovaná vláda velké koalice. Mohlo by k tomu dojít, pokud Petr Pithart opravdu sežene dalších šestnáct senátorů a podá ústavní stížnost proti ústavnímu zákonu o zkrácení volebního období. Smyslem Pithartovy akce („ještě se nerozhodl“, hodlá se zjevně stát v této věci najednou Topolánkovým i Paroubkovým Hovorkou; pravděpodobnější však je, že má práci se sháněním podpisů) je nepochybně jednak potřeba se politicky zviditelnit, jednak za tím může být i stranický kalkul. KDU-ČSL se z vlastního rozhodnutí při sestavování vlády octla mimo hru. Pokud by se volby odložily, stane se z ní takřka skutečná opozice (zatímco z ODS a ČSSD bude takřka skutečná koalice) a mohla by na tom do příštího léta dohnat to, co jí teď v preferencích možná chybí do pěti procent. Senátorský klub KDU-ČSL má sedm členů, v případě, že by se Pithartovi podařilo získat všech šest svých kolegů, potřebuje ještě deset dalších.

České celebrity z řad herců a spisovatelů vytáhly do boje s bulvárem. Chtějí ho bojkotovat. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Úterý 12. května: Ministryně zdravotnictví Jurásková před pár dny prohlásila, že než dopustit další okleštění regulačních poplatků ve zdravotnictví, bylo by rozumnější je úplně zrušit, protože by tou úpravou stejně ztratily smysl. Na tom jistě něco je. Teď změnila názor a chce je zachovat za každou cenu. ČSSD zase prohlásila, že od postoje vládě k poplatkům (Rath požaduje, aby byl neutrální, ne-li přímo odmítavý) závisí, zda ČSSD vysloví vládě důvěru. Zároveň ČSSD předložila dalších 21 požadavků, jimiž podmiňuje své „ano“ vládě. Postoj ČSSD je maximálně vyčůraný z formálních důvodů: snaží se dát najevo, že jde vlastně o vládu ODS, kterou ČSSD jen toleruje, a že ČSSD setrvává v opozici. Navíc poplatky se staly základní věcí, na níž staví ČSSD své tvrzení o protilidové politice ODS, a to, že se teď ODS napůl poplatků zříká (Nečas: přinesly pozitivní výsledky, ale znovu bychom je už neprosazovali), působí jen jako přiznání slabosti.

Ministr kultury Riedlbauch obhajuje v Právu svůj postoj z listopadového týdne roku 1989, kdy zastával funkci „uměleckého šéfa“ opery Národního divadla. „On byl velký rozdíl v situaci a atmosféře v Národním divadle 18. listopadu a třeba hned druhý den“. To tedy nepochybně musel být, 18. listopadu se ještě nic nedělo, Občanské fórum vzniklo např. až 19. večer. Situace se měnila den ode dne a pro lidi zvyklé chytat vítr to bylo jistě velmi náročné.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka se ohradil proti tomu, co tvrdí prezident Klaus a jeho nejbližší spolupracovníci o závaznosti prezidentova podpisu pod Lisabonskou smlouvou. Domnívá se, že prezident zpochybňuje horní parlamentní komoru. Explicitně to ovšem učinil jen Ladislav Jakl (parlament podle něho vyslovuje s ratifikací předběžný souhlas, vlastní ratifikaci provádí až prezident - to je ovšem zjevný nesmysl). Jenže jde o to, zda je podpis prezidenta nezbytnou součástí ratifikace (u nezbytnosti rozhodnutí parlamentu si nedovolil výslovně pochybovat ani Jakl). Názory expertů se různí, většina soudí, že ano. Hlavní problém Klausova vyjádření, o němž jsem už psal, je v tom, že se z prezidentského piedestalu plete do vnitřního sporu v ODS, k tomu opravdu nemá žádný mandát a je to v podstatě drzost. Sobotkovi vyčítají jeho stanovisko z léta minulého roku, kdy se ještě k Lisabonské smlouvě stavěl hodně zdrženlivě. Topolánkova ODS opravdu neměla dlouho odvahu zaujmout jednoznačné stanovisko a velmi si tím uškodila. Nicméně to, co Sobotka podle Práva řekl teď, je „transparentní“ a připadá mi přesvědčivé: Je v našem zájmu bojovat proti negativům integrace, „ke splnění tohoto cíle však nemůže sloužit prvoplánová destrukce Unie, ale naopak trpělivá práce a a účast na zlepšení jejího chodu.“

Nový ministr zahraničí Kohout je typický příklad „kariérního diplomata“, mám s ním problém. K aféře s Černého Entropou se však vyjádřil stručně a výstižně: „Jde o dvojí pitomost. První, že tady byla umístěna, druhá, že ji nyní sundáváme.“ Dalších slov netřeba.

Českým tiskem proběhla zpráva, že někdejší ČSR (po roce 1945) a v jejích stopách pak v sedmdesátých letech ČSSR plánovala velkolepou stavbu: hodlali vykopat tunel z Budějic až k Terstu (na území Slovinska ovšem, ne do Itálie), z vykopané zeminy zřídit v moři ostrov, který by se po dohodě s Jugoslávií stal součástí ČSSR a československým námořním přístavem. Jakási mezistanice by byla v Linzi, s tím, co by tomu řeklo Rakousko, si projektanti nalámali hlavu, zřejmě byli přesvědědčeni, že by to Rakušané prostě dostali od Brežněva befélem. Jde o mimořádně choromyslné a směšné zhmotnění českých „jihoslovanských“ sympatií, a jak už to v podobných případech bývá, je to národní formou a megalomanské obsahem. Při četbě článku v LN jsem si vzpomněl na slavný „perestrojkový“ gruzínský film Pokání. Tam byl jeden z hlavních protagonistů ve stalinském procese obviněn mj. z toho, že chtěl vykopat tunel z Bombaje do Londýna (a pochopitelně poslán do Bulavu). Naše poměry v sedmdesátýdch letech minulého století byly už mírnější, přesto bych řekl, že iniciátoři a projektanti onoho austroslavistického ideového projektu by si byli zasloužili odměnu v podobě trvalého, státem plně hrazeného pobytu v bohnickém sanatoriu. Nechápu, jak o takové kravině mohou psát v LN s jakýmsi uznáním.

Středa 13. května: Václav Klaus se s premiérem Fischerem a ministrem zahraničí Kohoutem dohodl na tom, že červnový summit EU bude řídit premiér. Setkání na Hradě bylo věnováno zahraniční politice, zřejmě tedy jednak účastníci nalezli v něčem společnou řeč a jednak Klaus nazřel, že proti jeho předsedání summitu je v Bruselu takový odpor, že by to, co by zviditelněním vyzískal, nestálo za to, co by jako čelný představitel ČR ztratil. Klaus dokáže jednat pragmaticky, hlavně tenkrát, když nazře, že mu nic jiného nezbývá.

Pod hrozbou neúměrného deficitu státního rozpočtu ČSSD prozatím ustoupila od některých svých divokých „protikrizových“ opatření (třináctý důchod, snížení sazeb DPH a zvýšení daní pro bohatce). Košatá paroubkovská slibotechna se tak týká až období po podzimních volbách, nikdo pak už nebude platit nic a všichni dostanou přidáno, až na několik nabobů, kterým se naopak zatne tipec (ČSSD plánuje mj. vyšší přídavky na první a druhé dítě, rodičovskou až do sedmi let dítěte, minimální garantovaný důchod a vyplácení nemocenské i v prvních třech dnech nemoci). Přitom podle poslance Urbana je pro ČSSD soukromé vlastnictví svaté. Zjevně jen soukromé vlastnictví nepřesahující určitou rozumnou mez.

ČSSD stanovila dvacet jedna plus jedna podmínek, za kterých je ochotna podpořit vládu, kterou z poloviny najmenovala. Kromě některých rozhodnutí v majetkových záležitostech (osobně si myslím, že by se svět nezbořil, kdyby o nich tato vláda nerozhodla, jde např. o privatizaci ruzyňského letiště, ale nejsem v té věci ani zasvěceným, ani odborníkem a rád se nechám přesvědčit), přibyla i podmínka, aby se vláda postavila za zrušení zdravotnických poplatků. O tom ovšem nebyla při jejím sestavování řeč. Bude zajímavé sledovat, zda ODS socialistům ustoupí, pokud ano, dá najevo, že si na ni (bývalá) opozice může dovolit vše (sociální demokraté se v této věci vyjádřili s jistou opatrností, prý vládu v takovém případě „nemusí podpořit“). Pro zrušení poplatků je pochopitelně i komunistický poslanec Kováčik, prohlásil v té souvislosti o ministryni Juráskové: „Za koho jako nezávislá, nepolitická ministryně ve vládě je, ukázala hned její první slova.“ Pan poslanec je mírně natvrdlý, za koho ve vládě je, bylo dohodnuto předem, je tam za ODS (zatímco např. ministr vnitra tam je za ČSSD). Nikde nebylo řečeno, že jde o nezávislé, nepolitické ministry, něco podobného se v systému politických stran vůbec nedá realizovat.

Katolická církev se ve věci katedrály svatého Víta hodlá obrátit k Ústavnímu soudu. Historik Jaroslav Šebek z Akademie věd ČR je (aspoň podle Práva) toho názoru, že „katolická církev je vnímána jako cizorodý prvek, který se nikdy neztotožnil s českým národem“. Proto zjevně musí být ráda, že nebude „odsunuta“ jako sudetští Němci (i když instituce tohoto druhu se odsouvají obtížně, nepovedlo se to ani maoistům v Číně). Katolíků je u nás oficiálně 30% (fakticky spíš deset, ale to taky není tak málo), zjevně tu kromě 90% Čechů žije deset procent jakýchsi zrádců. Také až do čtrnáctého století tu jiná církev než katolická nebyla. Ten člověk by si zasloužil hodnost historického kontraadmirála a uniformu s parádními epoletami.

Ministr vnitra jmenoval bývalého šéfa protidrogového policejního útvaru Komorouse, který před časem od policie odešel, svým prvním náměstkem s rozsahem pravomocí, nad nimiž se pozastavují představitelé ČSSD i ODS. Ministrovo rozhodnutí je překvapivé a překvapivá rozhodnutí bývají zrovna v případě ministra vnitra nutně poněkud podezřelá.

Václav Klaus se těší na setkání s prezidentem Medvěděvem na summitu EU – Rusko, kterému bude za EU vévodit. prohlásil to na recepci na počest ruského státního svátku. „Myslím, že není náhodou, že se tento summit koná v Chabarovsku, podle mě nám tím Rusko chtělo ukázat, jak je obrovské.“ To našemu prezidentu nepochybně imponuje, ČR moc obrovská není. Ruský velvyslanec při té příležitosti varoval před relikty nacismu, myslím, že pro nás jsou teď akutnějším problémem relikty ruského imperialismu.

„Vyvrhel“ Klaus našel spojence v Senátu, jásá Zuzana Kaiserová v Mladé frontě Dnes. Že má Klaus spojence nejen v Senátu, ale i v PS, respektive že se coby prezident plete do vnitřních záležitostí ODS a pokouší se ji rozložit, je málo objevná věc na to, aby se promítala do takovýchto bombastických titulků. Je dost těžké ubránit se dojmu, že v MfD i v Lidových novinách se formuje klausovská lobby. Politický lobbyismus v žurnalistice je věc u nás stejně obvyklá jako ohavná. Zároveň naštěstí nebývá příliš účinná.

V Ústeckém kraji bude na podzim kandidovat za ODS chomutovská primátorka Řápková, která proslula poměrně rázným pokusem řešit problém notorických neplatičů nájemného (většinou to ovšem byli Romové). Vysloužila si za to obvinění z rasismu a podporu veřejnosti nejen v Chomutově. Pokud chce ČSSD obstát, bude proti ní muset postavit místo rétoriky nějaké lepší a přesvědčivější řešení problému. A na to jsem opravdu už předem zvědav.

Prezidentův vicekancléř Hájek zahájil z hradních výšin boj proti darwinismu. Darwinova teorie je podle něho blud a na školách by se mělo vyučovat o Božím stvoření jako o alternativě k „neprověřené“ evoluci. Myslím, že jde (kromě toho, že se pan vicekancléř chce zviditelnit) o nedorozumění. Darwinismus je vědecká teorie a měla by být potírána vědeckými argumenty v rámci vědecké diskuse. S otázkami víry nemá vůbec nic společného, nemůže to, v co věříme, ani vyvrátit, ani potvrdit. Ve věci, které se dají potvrdit nebo vyvrátit, nemá smysl věřit. Jsou to dvě různé dimenze, snad jen s tím, že bez víry je jakákoli smysluplná činnost (a tedy i kritické prověřování Darwinových teorií) v podstatě nemožná.

Václav Havel kritizuje ochotu, s jakou demokratické státy Latinské Ameriky a Asie přihlížejí devalvaci myšlenky lidských práv a svobod v Radě pro lidská práva OSN (sedí tam mj. zástupci Číny, Ruska, Kuby ad.). OSN je typickou institucí, v níž zasedají farmáři s čuňaty. Je to instituce praktická, ale jen do té doby, dokud farmáři nezačnou ignorovat fakt, že sedí v jedné společnosti s čuňaty, a že je důležité držet jasnou dělicí čáru. Instituce jako Rada pro lidská práva jsou určeny právě k tomu, aby se rozdíly mezi farmáři a čuňaty setřely, nemají vůbec žádný smysl, jsou dědici potěmkinského rooseveltsko-stalinského vkladu do OSN a farmáři by je měli ignorovat. Pokud tam zůstanou sedět jenom čuňata, ztratí tyto podivné orgány smysl i pro ně.

Čtvrtek 14. května: Sociálně demokratická strana dala vládě, kterou spoluvytvořila, ultimátum o 27 podmínkách. Vláda se musí „obecně zavázat“, že je bude dodržovat, na jednotlivostech podle Paroubkových slov nehodlá ČSSD bazírovat (co to znamená?). Do ultimáta není zahrnuto zrušení zdravotnických poplatků (sociální demokraté si zjevně spočítali, že na to stačí sami v Poslanecké sněmovně, vládu k tomu nepotřebují) ani zrušení plánovaných změn velvyslanců (počítají s tím, že nevhodné vyházejí po vyhraných volbách). Zjevné je tedy jedno: ČSSD se podílela na vytvoření vlády a přitom zůstává v opozici, koaliční vláda padla, ale ODS zůstává vládní stranou. Proti padlé vládě budou na Hradčanském náměstí demonstrovat odboráři. Podle slov Jiřího Paroubka (viz dnešní Právo) zůstávají české listy odleva doprava vládní, ačkoli vláda padla. Zdá se, že Paroubek vytěžil z povalení vlády maximum. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jihomoravská ODS chce Topolánka za lídra, zní titulek v Právu. Dokládají to stanoviskem poslance Mencla, který vedl brněnskou kandidátku ODS v minulých volbách, a také vyjádřením poslance Bartoše. (Už předtím přinesly noviny zprávy o tom, že s kandidaturou vyslovili souhlas i lidé z jihomoravského vedení strany). Titulek v dnešních Lidových novinách zní naproti tomu „Brno neví, zda chce Topolánka“. Dokládají to slovy Milana Uhdeho, jak správně uvádějí, “bývalého čelného politika občanských demokratů“. Vzbuzuje to dojem, jako kdyby domácí redakce LN měla nějaký zájem na tom, aby Topolánek nekandidoval v Brně. Proč?

Nové občanské průkazy by neměly podle MfD obsahovat adresu trvalého bydliště a rodné číslo držitele. Jméno a fotka tam zůstanou, těžko se zbavuji dojmu, že jen dočasně. Ministr Kocáb (viz rozhovor rovněž v MfD) chce, aby na kandidátkách bylo (prozatím) aspoň třicet procent žen. Říká „máme představu“, není jasné, kdo je to „my“, hodlá to jeho úřad naordinovat všem politickým stranám? Nebo se to bude týkat úplně všeho, co je možno označit slovem kandidátka? Taky by mohl být smělejší: proč jen třicet procent, proč ne rovnou devadesát pět? Pokud se dílčí kroky podobného charakteru množit geometrickou řadou, stane se naše vlast z hlediska ochrany soukromí, rovnosti šancí atp. na devadesát pět procent dokonalá. Bohužel bude pak taky úplně nevhodná k životu.

Pátek 15. května: Miloš Zeman vyhlásil válku zeleným a kůrovci. Potřebuje se zviditelnit, někdejší poslanecká frakce Melčák – Pohanka – Wolf se rozpadla a ztratila smysl. Vzápětí nato vzniklo zjevně z iniciativy předsedy vědecké rady Národního parku Šumava prohlášení, pod něž se podepsalo „třicet přírodovědců“. Píše se v ní mj.: „Většina vědecké obce podporuje bezzásahový režim v části NP Šumava, protože mnoho vědeckých prací z posledních let potvrzuje, že les na Šumavě je schopen samovolné regenerace, přirozeně se obnovuje a je zárukou vytvoření alespoň malého ostrůvku přirozených lesů ve střední Evropě.“ Přiznám se, že se kloním k názoru, že touto cestou vznikne ve střední Evropě spíše malý ostrov přirozené pouště, který se pak bude úspěšně šířit do přilehlých oblastí Rakouska a Německa. Nejsem ovšem přes kůrovce odborník, takže můj názor proti petici třiceti vědců na slovo vzatých (koho jiného by pan Bursík nechal do té vědecké rady najmenovat!) má pramalou váhu. Spíš mne udivuje, jak malá je naše vědecká obec, když třicet signatářů představuje její většinu, a že tato většina argumentuje tím, že „mnoho vědeckých prací z poslední doby“ je stejného názoru jako ona. Čichám, čichám zelenou demagogii.

Kromě úsilí o co největší ochranu a volné šíření kůrovce (v zásadě souhlasím s Panem Bursíkem, že zvířátka se mají chránit, ale raději než kůrovce mám pejsky a kočičky, připadají mi přece jen o trochu užitečnější) se exministr životního prostředí věnoval a ještě věnuje potírání Václava Klause. Chystá změnu ústavy, podle níž by parlament mohl „ve výjimečných případech“ prezidenta sesadit. Je příznačné, že velké porozumění pro tento nápad nalezl u Davida Ratha. Další ohlasy napříč politickým spektrem jsou spíše zdrženlivé. Daleko jednodušší a účinnější by ovšem bylo pořádně osekat prezidentské pravomoci. Není pravda, že jsou poměrně malé: jsou velké a hlavně mlhavé, nedokonale a lajdácky zformulované, člověk se těžko brání dojmu, že se tak kdysi stalo proto, aby měl Václav Havel nějaké páky na premiéra (Klause), a teď z toho Klaus těží.

Na předvolebním mítinku v Kolíně se potvrdilo, že se veřejné politické akce u nás začínají blížit evropským standardům. Předseda ČSSD Paroubek se stal terčem rajčatovaječného atentátu, jedno vajíčko zasáhlo cíl. ČSSD i její předseda napřed tvrdili, že se nic nestalo, potom, že se to stalo jinak, než jak se píše, a nyní dává pan Paroubek na vědomí, že za útokem na jeho politickou čest jsou provládní média (mělo by se vlastně psát topolánkovští zkrachovanci a zaprodanci, vláda už padla). Tématu se týká naše dnešní glosa.

„Poslanecký klub nepodepíše žádný bianco šek vládě Jana Fischera. Nebudeme klást žádné podmínky, ani 27 nebo 21 podmínek, myslím, že takové doby jsou pryč“, prohlásil předseda KSČM Filip a dodal, že se rozhodnou podle programového prohlášení vlády. Je pozoruhodné, že některé nehoráznosti Paroubkova vedení ČSSD jsou té povahy, že se na jejich pozadí mohou i komunisté profilovat jako civilizovanější strana.

Celý (západní) svět je dojat velkorysostí íránských mulláhů a ajatoláhů. Nejen že propustili uvězněnou americkou novinářku Saberiovou (poté, co ji místo na osm let natvrdo odsoudili jen na dva roky podmíněně), ale dokonce to zdůvodnili tím, že USA už nejsou v Íránu považovány za nepřátelský stát. Nejdřív ji drze a pro nic za nic zavřeli a drželi ve vězení, pak ji odsoudili jen podmíněně a navíc propustili. Jásejme spolu s Petrem Uhlem v dnešním Právu nad jejich lidskostí, vždyť ji přece, jako v té anekdotě o soudruhu Dzeržinském a socialistickém humanismu, mohli klidně zabít!

Městský soud opětovně zakázal Středočeskému kraji (rozuměj hejtmanu Rathovi) hradit za zákazníky v krajské lékárně v Mladé Boleslavi regulační poplatky. Rath si ovšem ze soudů dělá srandu, vypadá to, že bude rozhodnutí ignorovat a místo toho podá na soudce trestní oznámení. Těžko se zbavit dojmu, že ČSSD potichu nastoupila cestu demontáže nezávislého soudnictví (hodlají do budoucna respektovat jen ta soudní rozhodnutí, která jim půjdou na ruku?) Bude-li to u nás opravdu takhle pokračovat, brzy se octneme na úrovni Barmy, Zimbabwe nebo výše zmíněného Íránu.

Kateřina Jacques neví, co je biomasa. Je to prý ostuda. Já to nevím taky (u mne je to ovšem ostuda menší, nejsem ani poslanec, ani zelený), představuji si, že je to něco jako slisovaný hnůj. Musí to děsně smrdět, ale je to ekologické a podporuje to trvale udržitelný rozvoj. Zato poslankyně Zubová z konkurenční ještě zelenější strany, která na Bursíkovy zelené kvůli jejich nevědomosti machruje, neví, jak zjistili v LN, co jsou to skleníkové plyny (je totiž prý spíš odbornice na školství a kulturu). A to já vím, jen se s tím nijak nepyšním, protože to ví každé malé dítě.

Milan Hamerský polemizuje v LN s Leo Pavlátem, resp. s jeho názorem, že extremisté na akademickou půdu nepatří. Upozorňuje na to, že extremismus „většinou není opakem správných a přijatelných názorů, ale jejich dovedením do krajností“ (to je bezpochyby pravda, klasickým příkladem je marxismus). Proti názorům (tedy i těm zvráceným) se nedá bojovat zakazováním a kriminalizací, pokud proti nim nedokážeme postavit názory lepší a vyargumentovat je, nemáme se zákazy a kriminalizací šanci.

V LN se jakási čtenářka zastává ministra Riedlbaucha a jeho problematického chování v listopadu 1989: „Sama jsem v té době pracovala jako studijní referentka na Filozofické fakultě UK. Byla jsem tam zaměstnána od roku 1979, tedy v době, kdy studenti, kteří se vzepřeli režimu, byli nekompromisně ze studia vyloučeni a většinou již nikdy nedostudovali. V pondělí 20. 11. 1989 ráno jsem, nic netušíc, šla do zaměstnání a tam mě u vchodu fakulty vítali studenti, včetně mé dcery, které v té době bylo 22 let. Dcera mi řekla, že stávkují již od pátku a že začnou jezdit do ostatních měst rozdávat letáky, které přes víkend vyrobili. Musím se přiznat, a nestydím se ani dnes za to, že mě polil pot. Prohlásila jsem ještě u vrátnice: „Pane Bože, vždyť vás všechny pozavírají a vyhodí ze školy.“ Já, na rozdíl od studentů, jsem věděla, co se „s neposlušnými studenty“ děje. Vybavovala se mi 50. léta, která jsem zažila jako malá holka. Můj otec byl v těch nepěkných časech perzekvován, a proto jsem měla strach. Nevím, kolik let bylo panu Ptáčkovi (který v LN Riedelbaucha kritizoval, bd) v roce 1989, ale nechápu, jak může dnes odsoudit člověka, který měl jen přirozený strach. Omlouvat ho může jen nezkušenost a mládí.“ Považuji to, co ta paní píše, za nehoráznost, a to jsem nebyl v té době žádný zajíc. Do listopadu 1989 se zhroutil komunismus ve všech ruských koloniích kromě „ČSSR“ a Rumunska (Rumunsko bylo zvláštní případ, mělo jakousi autonomii). Všechno, co se v Rusku dělo někdy od roku 1986, naprosto zjevně naznačovalo, že z těchto pozic Rusové nebudou moci koloniím bránit v cestě k samostatnosti, a taky to nedělali. Komunistický režim v Československu byl v posledním tažení. Nedokázal už ani pořádně zavírat. Nedokázal nijak účinně postihnout signatáře „Několika vět“, jejichž počet se masově zvětšoval. Nedokázal zabránit tomu, aby lidé z „NDR“ prchali přes zahradu německého velvyslanectví na Západ. A 20. listopadu muselo být každému nepoťachtanému člověku jasné, že se bolševismus u nás neodvratně sype. Mnohé ovšem mrzelo, že se zároveň s bolševismem sype i jejich kariéra (čímž samozřejmě nemyslím pisatelku dopisu), a tak jim chvilku trvalo, než se s tím smířili.

V Německu zřejmě probíhají jakési oslavy dvoutisíciletého výročí bitvy v Teuroburském lese. Pro neinformované čtenáře podotýkám, že se tehdy špinavým a zavšiveným Germánům podařilo zákeřně vlákat do pasti a pobít tři římské legie. Nenávidím barbary všech odstínů. Heinrich von Kleist napsal kdysi na téma bitvy odpornou slátaninu jménem Die Hermannsschlacht, dílo si nijak nezadá s bolševickou propagandou a za Hitlera muselo frčet. Četl jsem to svinstvo, ještě když jsem studoval na fakultě, a chtělo se mi blít. V Německu se na výročí asi dívají jinak: konečně něco, za co se nemusíme nikomu omlouvat. Byli jsme tehdy čistí a nevinní jako teroristé z Hamásu a naše věc byla stejně spravedlivá. Jediné, co mi dělá radost, je, že naši předkové se na boji Germánů za svobodu a proti civilizaci nijak nepodíleli: když slezli ze stromů, byla totiž Římská říše už dávno v troskách.

Sobota 16. května: V článku Práva „Pro omezení poplatků je už 101 hlasů“ se mluví o tom, že v Senátu mají „obě opoziční strany“ jen 32 hlasů, a že v Poslanecké sněmovně má „opozice“ 97 hlasů. V Lidových novinách se na první stránce skví titulek „Z poplatků bude torzo, s opozicí je i Hovorka“. Zdá se, že „provládní média“ jako jeden muž vzala za svou Paroubkovu tezi: s Fischerovou vládou, do níž jsme nominovali polovinu ministrů, nemáme nic společného, zůstáváme opozicí, kdežto koalice, která tam nominovala taky polovinu ministrů, stejně jako my nestraníků, je i nadále vládní stranou. Je třeba zdůraznit, že se jedná o nestydatou demagogii.

Někteří koaliční politici by prý nyní byli spíš pro zrušení poplatků než pro jejich zachování v tak okleštěné podobě, v jaké nemají žádný smysl. Bylo by zábavné, kdyby senátoři napřed odhlasovali vrácení zákona omezujícího poplatky Sněmovně, a pak by přívrženci poplatků odešli a nechali 32 „opozičních“ senátorů, aby si sami odhlasovali jejich úplné zrušení (Senát je usnášeníschopný, když je přítomna aspoň třetina senátorů, a to by byla). Bohužel se něco podobného v českém parlamentu nepochybně nedá naorganizovat.

Hejtman Rath, jak jsem předpokládal, se rozhodl nedbat na předběžné opatření Městského soudu v Praze. Není to prý jeho problém, kraj slevy v lékárnách nedotuje, poskytují je nemocnice. Je to odvážný první krok. Za totáče soudy v politicky exponovaných případech rozhodovaly, jak KSČ pískala. Za vlády ČSSD bude, jak to vypadá, sociálně demokratická exekutiva soudy tam, kde nebudou soudit podle jejího gusta, prostě ignorovat.

Miroslav Kalousek v rozhovoru pro Právo vytýká KDU-ČSL, že nechce budovat společnost rovných šancí, ale společnost rovné spotřeby, a že se tak stává stranou socialistů, kteří shodou okolností chodí do kostela. To je relevantní výhrada. Užitečnost Evropské unie vidí v tom, že ke třem hráčům – USA, Asie a Rusko – přibude čtvrtý, Evropa. A to je iluze, Evropa zatím nemá a dlouho ještě nebude mít na to, aby byla samostatným hráčem, musí spolupracovat s USA. Evropa a USA patří dohromady, staví na stejných zásadách, mají stejné zájmy a taky stejné nepřátele.

V rámci kompromisu prosadili sociální demokraté do „protikrizového balíčku“ šrotovné. Exministr Kalousek se domnívá, že bude lidi s nízkými příjmy motivovat k zadlužování či vyčerpávání úspor. Lidé s nízkými příjmy si prý většinou nová auta nekupují, protože na ně nemají dost peněz. Mohu to potvrdit, je to i můj případ.

Lidové noviny přinesly obsáhlý rozhovor s prezidentem Klausem. Vrátím se k němu v komentáři.

Pondělí 18. května: Velkou pozornost vzbudil rozhovor s Václavem Klausem, který vyšel v Lidových novinách. Prezident dostal poměrně velký prostor (dvě stránky), ti, co rozhovor pořizovali (Daniel Kaiser a Martin Weiss), se chovali mírně řečeno vstřícně ( úslužné otázky typu „v kavárenských kruzích býváte označován za agenta KGB“ – šlo přitom o jeden podepsaný článek v Respektu -, nebo různé přihrávky, např. o tom, že prezidenta dal údajně bývalý ministr Langer odposlouchávat). Dokud dělala rozhovory pro LN Renata Kalenská, nebylo by něco podobného možné (Klaus by v takovém případě LN nejspíš rozhovor nedal, ale i Viliam Buchert v MfD by nepochybně předvedl profesionálnější výkon než oba pánové, takže prezident by neměl zase až tak na vybranou). Vzhledem k tomu, že na stránce před rozhovorem vyšel ještě komentář Petra Koláře, dávající Klausovi za pravdu, mohl by čtenář na chvilku nabýt falešný dojem, že se mění poslání listu. Tématu se týká můj komentář. Exministr Langer Klausovi poněkud plačtivě vyčítá nevděk („ubližuje těm, kteří dělali všechno pro to, aby byl dvakrát zvolen prezidentem, a pomlouvá je“). Ve skutečnosti sami projevili slabost, nedokázali se neúspěšného předsedy rázně a včas zbavit. Kdyby byli schopni to udělat hned po prohraných volbách v roce 2002, nemuseli by teď plakat nad rozlitým mlékem. Měli počítat s tím, že se Klaus se svým parádním a ohleduplným odstavením na Hrad nesmíří a bude se jim plést do politiky, jak to jen půjde. Bohužel na důraznou distanci zatím neměli (jsou ideologicky málo produktivní). Měli by s tím něco dělat, jinak jim Klaus za činné spolupráce své tiskové lobby v dohledné době udělá ze strany betlém.

V Praze proběhla velká odborářské demonstrace, tentokrát v rámci evropského řetězu protestů, podporovaného celoevropskými odbory (je třeba doufat, že se podílely i na spolufinancování této výletní akce). Události se týká naše dnešní glosa.

V Plzni se konal další útok vejci na Jiřího Paroubka. Vrhači byli tentokrát dva, zjevně se nestrefili. Možná proto předseda ČSSD tentokrát nemluvil o prasatech, ale vyjádřil se jen s despektem o jejich schopnostech v disciplíně. Vypadá to trochu přiměřeněji. K tématu se vrátíme.

Zeman si našel nového poradce. Je jím bývalý plukovník „ČSLA“ Zdeněk Zbytek, který údajně ještě v prosinci 1989 naznačoval na sjezdu „zemědělců“, že vytáhne na Prahu s tanky (musel by je před sebou tlačit, protože by si mu do nich nikdo nesedl, režim byl v troskách, jeho lampasáčtí podřízení by se báli si do nich sednout a na záklaďáky už vůbec nebyl spoleh). V současné době nebojuje už proti kontrarevoluci, ale proti kůrovci na Šumavě, je to bezpečnější. Zeman v odpovědi na kritické reakce parafrázoval Adama Michnika: nebyl jsem s vám zbabělý před listopadem 1989, nebudu s vámi statečný teď. Jenže vybírat si poradce tohoto typu není ani zbabělost, ani statečnost, nýbrž prostě blbost. Pan Zeman si to ovšem může dovolit, už na něm totiž dvakrát moc nezáleží.

Václav Havel konečně rozhodl: praví zelení jsou ti Bursíkovi. Stalo se tak na tiskovce SZ. I k této zprávě se ještě vrátíme.

Úterý 19. května: že Havel a jeho lidé podporují Bursíkovu Stranu zelených, svým způsobem Havlovo dítko, je pochopitelné. Méně pochopitelné je to, co říká exministr Schwarzenberg: „Teď je ta strana stabilizovaná a především v Čechách nutná… Kdyby vypadli, tak tady nastane veliká nuda a bude to také čistě jenom politika velkých lobbyistických skupin.“ Je mi líto, ale Schwarzenberg jen opakuje výhrady Václava Klause vůči ODS a vládě, ve které sám seděl (nejzlobovanější ze všech, co tu byly). Mohl si to odpustit. Dokáže být loajální jen vůči Havlovi? Václav Havel si bohužel kromě podpory zelených udělal i výlet do světa automobilového byznysu. Je mu věnována naše dnešní glosa.

Podle CVVM jsou lidé přesvědčeni, že většina veřejných činitelů bere úplatky a podléhá korupci. Že si to lidé myslí, ještě neznamená, že tomu tak je. Někteří ano, někteří ne. Ale tam, kde vládne přesvědčení o kolektivní vině všech, kteří mají větší šanci přičuchnout si k penězům než my obyčejní čičmundové, lidé neobyčejně rádi slyší, když jim Klaus vykládá o nejzlobovanější ze všech vlád. Věří tomu ještě dřív, než tu myšlenku dokončí, a Klaus to samozřejmě ví.

Právo otisklo mimořádně zavilý a nenávistný článek Marka Přibila o Bursíkově Straně zelených. Mluví se v něm mj. o zelené elitě – vládních štičkách Bursíkovi, jeho milence Jacques a později Liškovi“, o „mordování demokratických žen“, o „žralokovi Bursíkovi“, který „začíná připomínat dezorientovaného lína“. Text se podivně vyjímá i na komentářové stránce těch novin, a to už je co říci. Považuji za nutné zdůraznit, že podobný způsob psaní je trapný, hnusný a zároveň směšný.

Topolánek se brání proti Klausovu obvinění ze „zlobovanosti“ tím, že poukazuje na lobbyisty, kteří se v minulosti motali kolem Klause. Nevím, zda je to nejlepší způsob obrany (on byl stejný, ne-li horší). Rozhodně ještě za víc pozornosti než topolánkovští a klausovští lobbyisté stojí dnes mediální k. (kaiserliche) und k. lobbyisté. Tentokrát v MfD čtenářům nenápadně podstrkují, že spor o lobbyismus vlastně vyprovokoval Topolánek zmínkou o vyšetřování privatizace Mostecké uhelné, které prý mělo stát za pádem jeho vlády. Chudák Klaus se ve v rudolfínském rozhovoru z LN (rovněž k. und k. výtvor) jen bránil. Slibuji, že v Událostech budu i nadále k. und k. lobbyismu věnovat soustředěnou pozornost.

Pražský městský soud protestuje proti úmyslu hejtmana Ratha podat na soudkyni Vackovou trestní oznámení kvůli předběžnému opatření ohledně poplatků v boleslavské nemocniční lékárně. Mluvčí soudu hovoří o bezprecedentním útoku na justici a o šikaně, která hraničí s nenormálním chováním. Má úplně pravdu. Soud lze kritizovat a Rath může mít na jeho rozhodnutí svůj názor, je ovšem nepřípustné, aby představitel exekutivy podával trestní oznámení na soudce ve věci, které se týká jeho. je to jen o něco méně absurdní, než kdyby člověk odsouzený za vraždu podal trestní oznámení na soudce, který ho za ni odsoudil, zároveň je to ovšem nebezpečnější, protože to problematizuje nezávislost a suverenitu soudní moci vůči exekutivě. Exekutiva přitom disponuje mocenskými nástroji, které jí umožňují nejen na rozhodování soudů kašlat, ale stavět proti němu fyzickou sílu. Úděsné je, že současná slabá vláda si s hejtmanovou drzostí neporadí a po říjnových volbách se praxe, kterou zavádí, stane zjevně běžnou.

V LN dělají vědu z toho, že poslankyně Jacques předala premiéru Fischerovi petici v obálce, na níž bylo místo Fischer napsáno Fisher, a mluví o dalším „trapasu“ poté, co se v ČT ukázalo, že Jacques neví, co je to biomasa. Obojí se přece nedá vůbec srovnávat, to první je, jak se v LN připouští, překlep.

V šedesátých letech minulého století populární a po roce 1989 obnovené Literární noviny potkal potupný osud. Zmocnila se jich jakási podezřelá lobby s vazbami na ČSSD, vše se zjevně děje pod taktovkou bývalého normalizačního papaláše Miroslava Pavla, někteří z nově příchozích měli podle tvrzení mluvčího dosavadní redakce v minulosti nadstandardní vztahy s StB. Z jednadvaceti redaktorů patnáct odchází. Pokud je to všechno pravda, ukazuje to: za prvé, jaký osud čeká po říjnových volbách nespí i další české noviny, a za druhé: jak nebezpečné je přežít vlastní smrt. Zombies nemají, zejména v našem nelítostném mediální prostředí, na růžích ustláno: s ničím se nedá snadněji manipulovat.

Středa 20. května: neohrabané Havlovo vyjádření k problémům automobilové výroby v ČR dalo šanci sociálním demokratům. Kámen úrazu je samozřejmě v tom, že se Havel před časem kriticky vyjádřil k tomu, jak Paroubek odpálil Topolánkovu vládu, a teď podpořil Bursíkovi zelené proti paroubkovské potěmkiniádě („Demokratická strana zelených“ lobbyisty Soukupa s přeběhlicemi Zubovou a Jakubkovou). Sociálně demokratičtí papaláši přitom zatím zacházejí s exprezidentem v rukavičkách (Paroubek hovoří o jeho „bývalém mravním kreditu“, hejtman Rath uznává, že Havel chtěl upozornit na nebezpečí postmoderní doby s jejím kultem produkce za každou cenu, ale podotýká, že se to nedá řešit urážkou jednoho výrobce automobilů z mnoha set, co jich na světě existují, na tom bohužel něco je). Havel tak opět činem potvrdil, že se oprávněně těší pověsti obávaného spojence.

Podle na bývalé vládní koalici zcela nezávislé agentury STEM je pro většinu Čechů Jan Fischer dobrý premiér. Splňuje totiž všechny podstatné podmínky: je v úřadu jen dvanáct dní a nestačil tedy zatím vůbec nic udělat (podle většiny Čechů je nejlepším premiérem ten, který nedělá vůbec nic), a je odborník (tj. zatím se neušpinil s politikou, tj. tou polistopadovou, členství v KSČ se nepočítá, tam museli všichni, kdo chtěli tenkrát nebo později něco znamenat, dnes to opravdu skoro tak vypadá). Jeho slabinou je, že není doložena spolupráce s StB, to by byl české veřejnosti ještě sympatičtější. Nevím, jaký mají smysl takovéhle pitomé průzkumy. Nechci vylučovat, že pan Fischer ve své funkci obstojí, problém je, že to teď vypadá, jako by to musel udělat navzdor svým nynějším sympatizantům.

Podle téže na někdejší vládní koalici ani náhodou nezávislé agentury STEM klesají sice velkým stranám preference, ale ČSSD méně než ODS. Takže dnes by mohla ČSSD vytvořit koalici s ODS, malými stranami, nebo vládnout menšinově s podporou KSČM (v tzv. tajné koalici), kdežto ODS i by mohla vytvořit koalici jen s ČSSD (ani s komunisty by nemohla, i kdyby chtěla, nestačilo by to). V takové situaci by bylo velmi dobré, kdyby ODS nezapomněla na to, že může být taky v opozici.

Na Pražském hradě dnes proběhne summit EU – Čína. Za předsednickou zemi, ČR, ho bude řídit prezident Klaus. Je to významná akce, ale nikoli zase tak až moc. To je příležitost zviditelnit se, zdalipak ji prezident-disident využije?

Právo přináší zprávu o iniciativě amerických a ruských (nikoli ruských a amerických) vědců, kteří v rámci družby vypracovali zprávu o tom, že americký protiraketový systém, který má být využit v Polsku a ČR, je proti íránským střelám neúčinný. Jde nepochybně o variantu iniciativy „světoví vědci (resp. generálové) za mír“, jaké známe z osmdesátých let, tenkrát jsme museli držet hubu, teď si z toho smíme dělat legraci aspoň na internetu, pak že se svět pomalu nemění k lepšímu. Ti šašci by se měli pojmenovat nějak jako “dviženije Gerta Bastiana“ (narážím na známého německého bojovníka za mír ve službách KGB, který ve chvíli malověrnosti po rozkolísání Ruského impéria spáchal sebevraždu poté, co zavraždil svou pitomou životní družku Petru Kelly, která mu ve věci boje za mír a KGB naletěla).

Metroprojekt, firma zatížená svým základním posláním, hodlá z Platnéřské ulice probourat obrovskou díru do objektu Klementina, aby byl lépe využitelný pro účely moderního knihovnictví. Vedoucí magistrátních památkářů Kněžínek se vyjádřil diplomaticky (osobně se mu to nezdá, ale „prostor je třeba otevřít, ať jde o sebehodnotnější palác, pořád to vypadá jako vězení“). Jako další je nepochybně na řadě Daliborka, ta nejen vypadá jako vězení, ale taky opravdu vězením byla.

Bohumil Pečinka, který úspěšně aspiruje na čestný titul „Jiří Pehe Václava Klause“, lobbuje v MfD za svržení zrádce Topolánka prostřednictvím opticky neutrálního “otce-sjednotitele“. Zdá se, že to nebude ani Petr Mach, ani Pavel Bém (oba se už znemožnili). Kdo asi bude na třetí pokus úspěšným klonem Václava Klause? Pečinkovým názorům se budeme jpodrobně věnovat, velmi si to zaslouží.

Topolánek pokračuje v obviňování „lobbyistů“, kteří svrhli jeho vládu. V LN mu to otloukají o hlavu. Pro lidi, kteří jako já sledují události z odstupu, je věc jasná: Topolánkovu vládu svrhli dva lobbyisté: Paroubek s Klausem.

Miroslav Kalousek je prý už rozhodnut opustit KDU-ČSL a pokusit se případně o založení nové konzervativní strany. Kalousek je na rozdíl od různých mamlasů, kteří se v minulosti angažovali na poli „integrace pravice“, schopný manažer. Problém je v tom, že pokud se mu jeho záměr povede, odebere část hlasů KDU-ČSL a část hlasů ODS. Aby se to vyplatilo, musí přitáhnout ještě větší část hlasů otrávených, kteří za současné situace nechtějí volit. A musí se ubránit projevům smrtící přízně Václava Havla. Obojí dohromady je nadlidský úkol.

Čtvrtek 21.května: Národní strana si jako obvykle opatřila levnou předvolební publicitu klipem s pořádně skandální přícvhutí. Jako cíl útoku si vybrala atraktivní téma, Romy. Soužití mezi většinovou populací a Romy je problém, a to nejen pro Romy, jak by se mohlo zdát z toho, co hlásají různí salonní humanisté. Nikdo si neví rady, co s tím. Národní strana staví na naprosté bezradnosti politiků a „osobností“ české intelektuální scény. Průběh skandálu byl standardní: provokace Národní strany – zmatená reakce politiků a médií. Ředitel televize nejprve tvrdil, že klip musí odvysílat, ale že zároveň na pidistranu podá trestní oznámení. Pak klip stáhl z vysílání a podal trestní oznámení. Experti na extremismus tvrdí, že média věnují straně a jejím provokacím příliš pozornosti. Mají tedy provozovat autocenzuru? Kdosi navrhl informovat o její aktivitě, ale přidat více osvěty. Pozoruhodné je, že Národní straně prospívá především celá tahle patafyzická debata. Je tu několik otázek: nepřipisuje se Národní straně moc velký význam? A nepřipisuje se jí moc velký význam proto, že se jí všichni bojí, as to daleko víc, než je třeba? A bojí se jí proto, že manipuluje s problémem, s nímž si nikdo rozumnější neví rady? Tím vším se poměrně bezvýznamnému uskupení, které ve volbách do EP nemá nejmenší šanci, ve skutečnosti přidává na síle. Když to budou dělat dlouho a dlouho budou bezradní v problémech, jako je soužití většinové populace s Romy, stane se NS opravdu silnou.

Vajíčková vášeň pokračuje. Paroubek obvinil ODS, že vajíčkové ataky proti němu na internetu organizuje (to se nedá dokázat, ostatně předseda ČSSD je člověk svým chováním vzbuzující vášně, jsou mezi námi i tací, kteří ho považují za nesnesitelného hulváta). Kdosi z ODS na oplátku vyšťoural (nechtějí říci jak), že jeden z plzeňských vrhačů je syn tamějšího funkcionáře ČSSD. No a? To snad dnes neplatí ani v ČSSD, že by okresní funkcionář musel disponovat potomstvem sdílejícím jeho politické sympatie a antipatie, pan Brabec nenese odpovědnost ze jednání svého dospělého syna a mladý Brabec není vázán povinností milovat Paroubka stejně jako jeho otec. Zato dnes na mítinku ČSSD v Písku se chvíli zdálo, že se vrhací vášeň pomalu vytrácí: k Paroubkovi přistoupil mladý muž a předal mu sadu vajec údajně proto, aby je po něm nemusel házet. Paroubek odmítl dárek přijmout, a když mu ho dárce položil na pódium, do vajec kopl, ta se rozletěla do davu a znečistila několik účastníků mítinku. Pan Paroubek, který se takto stal jedním z aktivních účastníků vajíčkové bitvy, se sice prý vzápětí omluvil, ale nedivil bych se, kdyby přes tu omluvu v některých přihlížejících vyvolal dojem, že je nevypočitatelný a nebezpečný psychopat.

Podle agentury STEM ve volbách do EP zvítězí ČSSD (24,2%, 9 mandátů) o mandát před ODS (20,9). Uspějí ještě KSČM (8,9%, 3 mandáty) a lidovci (5,5, 2 mandáty). Zelení skončí až za Nezávislými (obě uskupení se už do EP nedostanou, obě slabě nad 3%). Volební účast by prý měla být 41%, tomu nějak nevěřím. Tyhle volby jsou nejnákladnějším průzkumem preferencí jaký tu kdy byl, ve volební kampani se nepříliš chutným a vynalézavým způsobem pere vnitropolitické špinavé prádlo. Význam budou mít hlavně pro SZ: podaří se jí přeskočit pětiprocentní hranici? Jinak platí, že čím menší voličská účast, tím větší naděje pro různé cvoky a excentriky. Dá-li se ovšem věřit průzkumu STEM, musela by k tomu, aby opravdu měli šanci, klesnout, řekl bych, hodně pod dvacet procent.

Jinak předvolební kampaň je prezentace podivného panoptika. Podivně se prezentují i velké strany. Mirek Topolánek se chlubí, že nás významní evropští politici a dalajláma „brali skutečně vážně“. To je něco mimořádného a překvapivého? Bylo by samozřejmější a méně překvapivé, kdyby nás měli za kašpary?

Pokud by Senát neschválil ústavní zákon o zkrácení volebního období, nedají poslanci velkých stran důvěru Fischerově vládě. Moc si tím ale nepomohou, vláda zůstane ve funkci až do doby, než prezident pověří někoho dalšího (nebo znovu Fischera) a všechno se může táhnout až do řádných voleb. To je jistě spekulace (převzal jsem ji z Práva), Klaus to sotva udělá, jen to ukazuje, jak politicky nesmyslná je (nebo byla by, on se snad ještě nerozhodl) iniciativa Petra Pitharta se stížností k Ústavnímu soudu na ústavní zákon o zkrácení volebního období. V Právu polemizuje Jan Kalvoda se stoupenci jednorázových ústavních úprav. Problém podle něho je, pokud tomu dobře rozumím, že se momentální politická vůle povyšuje na zákon s ústavní platností a vážnost ústavy se tím velmi intenzívně podrývá. Jsou tu ovšem dva problémy. Nejdřív ten zásadnější: že první český pokus o ústavu nebude právě právní skvost, se vzhledem k okolnostem jeho vzniku dalo celkem očekávat. Je to přirozené, není to konec konců žádná hanba. Bohužel se pak politická situace vyvíjela tak, že nebylo už nikdy možné najít politickou shodu dostatečnou k tomu, aby se v textu udělaly nutné korektury. Díky tomu se ústava podílí na tom, že dosavadní krátké dějiny ČR jsou jedna dlouhá nastavovaná politická krize. A druhý, méně zásadní, ale taky velmi hmatatelný problém: pokud se nesáhne k provizoriu, které pan Kalvoda z hlediska „vyššího principu mravního“ právem kritizuje, prohloubí se poltická krize možná natolik, že na ústavě už nebude záležet.

Sotva skončil bez valných výsledků summit EU – Čína v Praze, odjel prezident Klaus na summit EU – Moskva do Chabarovska (Má se tam také separátně setkat s prezidentem Medvěděvem). Bude zajímavé sledovat, zda se aspoň tam nepokusí na sebe nějak výrazněji upozornit – možná mu ale záleží spíš na tom, aby se předvedl jako důvěryhodný vyjednávač ne mezinárodním fóru (a přetrumfl tak Topolánka). Koneckonců je pragmatik a daleko víc mu jde o to, jakou autoritu a politickou sílu bude mít v ČR, než jaký skandál způsobí na evropské scéně. Jenže mu to možná nedá, je založením kverulant.

Pokud jde o vztahy mezi Čínou, Ruskem a EU, je pozoruhodná jedna věc: S oběma zeměmi má EU výrazně pasivní obchodní bilanci: z Ruska dováží suroviny, hlavně ropu a plyn, z Číny výrobky. Obojí energicky a důsledně konzumuje. Dají se na tomhle základě vybudovat rovnoprávné vztahy?

Hejtman Rath se prý rozhodl, že podá trestní oznámení na soudkyni, která si dovolila vydat předběžné opatření, s nímž nesouhlasí. Neměl by někdo podat trestní oznámení na dr. Ratha za pohrdání soudem?

Írán prý úspěšně vyzkoušel raketu s doletem 200O km. Ta už je schopna zasáhnout nejen Izrael, ale i Bulharsko a Rumunsko. Stačí jen trochu přidat, a dosáhne i k nám. A pak už bude pozdě na stavbu protiraketové základny.

Europoslankyně Hybášková kritizuje v MfD (zřejmě v rámci předvolební kampaně) padlou vládu za to, že prezentovala radarovou základnu jako čistě bilaterální americko - český projekt. Ten plán měl být lépe ukotven v evropských zájmech a bezpečnostní politice. Hlavní problém byl, že projekt nebyl ukotven v zájmech české veřejnosti, 70% bylo proti. Kdyby paní Hybášková přišla na to, jek tu nechuť překonat, zasloužila by si nejen znovuzvolení do EP, ale snad i Řád bílého lva. Představa, že by „evropské ukotvení“ učinilo plán přitažlivějším pro českého člověka, je ničím nepodložená spekulace. Lidé mají dojem, že nás nikdo neohrožuje a proto nic nepotřebujeme. Až dojdou k jinému názoru, bude už pozdě. To je u nás ostatně obvyklé.

Sotva skončil summit EU – Čína (a Klaus nezpůsobil žádný skandál), zaměřují se obavy evropských politiků a podnikatelů na to, co Klaus provede se summitem EU – Jižní Korea. Pokud se schválí dlouho připravovaná dohoda o volném obchodu mezi EU a Jižní Koreou v dosavadní podobě, mohlo by to totiž prý velmi ohrozit konkurenceschopnost evropských automobilek v konfrontaci s těmi jihokorejskými. Pozoruhodné na tom je, že se Václavu Klausovi podařilo se v rámci EU etablovat jako jakési strašidlo. Jakmile se má objevit na evropské politické scéně, vzniká panika. Je to normální?

Představitelé samospráv podbrdských obcí, kteří dostali od Topolánkovy vlády v souvislosti s plánovanou stavbou radarové základny slíbenu štědrou finanční pomoc (Topolánek je ujišťoval, že pomoc není vázána na jejich souhlas se zřízením základny) se nyní obávají, že po pádu vlády a zjevném pádu projektu se základnou vyschne i tento zdroj. Myslím, že by to bylo bohatě zasloužené. Není nejmenšího důvodu jim cokoli platit. Je krize, peněz je málo, dá se to zdůvodnit. A dá se to zdůvodnit i z hlediska vyššího principu mravního: mohutně jste se přiživili na tom, co se u nás v poslední době stalo. Velmi jste přispěli k tomu, abyste vládu co nejvíc oslabili. Teď vláda padla, o to vám šlo. Máte svou odměnu. A dostanete s odpuštěním hovno.

A na závěr, jenom pro pořádek: s tou kritikou Havla v úterní glose jsem to přehnal. zde je korektura.

Pátek 22. května: v Senátu proběhl seminář, který organizovali starostové z měst a obcí. Jsou v nevýhodě, musejí se sami a od celostátních politiků opuštěni zabývat romskou otázkou. Vymýšlejí různá více či méně problematická řešení a „z centra“ je pak za to zpravidla zpucují. Něco vymýšlet musejí, je to pro ně věc přežití, odpovídají se svým voličům. Ministr Kocáb považoval aranžmá semináře za příliš jednostranné a nepřátelské, proto tam nešel. Místo sebe nastrčil svou mluvčí (tuším, že to neudělal poprvé). Tématu se týká naše dnešní glosa. V televizi, v rádiu a ve vládě se teď řeší, co všechno se má zakázat. Otázka spíš je, co všechno se dá proti jednoduché demagogii extremistů postavit. Zákazy nic neřeší, jsou projevem slabosti. Podle politologa Mareše stanovil správní soud podmínky, které musí být všechny splněny, aby strana mohla být rozpuštěna: důvod zákazu musí být spojen s celou stranou a ne jen s jednotlivými politiky a musí nastat situace, kdy je demokracie bezprostředně ohrožena, tj. strana musí mít reálný potenciál prosadit změnu, která by demokracii ohrozila. Soud zjevně vidí zákaz jako úplně krajní opatření v situaci nouze, a ne jako pouhou prevenci před ohrožením demokracie. Je mi líto, to je rozumné. Na druhé straně nevím, proč má být stranám povoleno aby si (byť je to průhledně kamuflováno) zřizovaly paravojenské oddíly, i když pro začátek mají jejich „brigády“ dohromady třeba jen dvanáct členů.

Exministr Kalousek prozradil jméno strany, kterou už zjevně najisto hodlá založit. Má se jmenovat TOP 09. Už samo jméno nevěští nic dobrého. K tématu se ještě vrátím.

Michal Musil líčí v dnešní MfD temnou vidinu vítězství spojených socialistů a komunistů v podzimních volbách do PS. Vida, další „katastrofista“, pan Pehe se může vyřádit. Vítězství postkomunmistů je velmi pravděpodobné, důležité je vidět, že svět tím nekončí, a připravit se na to, co přijde. I k tomuto tématu se vrátím.

Sobota 23. května: Z vrhání vajec na Jiřího Paroubka se díky internetu stává nové sportovní odvětví. Zapojují se další a další nadšenci. Nevědomky tak pokračují v cestě, na niž u nás politickou argumentaci zavedl jejich nynější terč. Ten sám má ovšem na oblíbenosti nového sportu velký podíl: jednak dal zřetelně najevo, že ho to dokáže vytočit (což zájemce o vrh vejcem nepochybně přitahuje) a jednak – v rámci toho vytočení - celou akci prohlásil za spiknutí ODS. Vůbec nepochybuji na tom, že ODS se může na nové masové zálibě přiživovat – ale důkazy proto nemám žádné, ostatně pan Paroubek taky ne, důkazy by se daly obstarat nejlépe tak, že by se příslušné orgány pár lidí z volebního managementu ODS zmocnily a podrobily je právu útrpnému – to zatím ovšem pořád ještě nejde. K politice ve svobodném světě patří, že se politici občas stávají obětí vajíčkového ataku. Je to krajnost, celkem ještě přijatelná vzhledem k tomu, že by místo vajec bylo možné používat taky ruční granáty. V kulturnějších zemích vajíčkové útoky zase až tak časté nejsou. Když se k tomu ovšem někdo postaví tak, že jde o útok na civilizaci a sociální spravedlnost a že v tom má prsty třídní nepřítel, koleduje si sám tak říkajíc o nášup. Ostatně, když už se jednou začne s „negativní předvolební kampaní“, je obtížné zabránit další eskalaci. ODS měla jedinečnou příležitost eskalaci zarazit tím, že by se před volbami do Evropského parlamentu na negativní kampaň vykašlala (hypotéza, že ČSSD vyhrála podzimní volby díky negativní volební kampani je podle mne nesmysl, vyhrála je díky alibismu kandidátů ODS, kteří se styděli přihlásit ke své straně v celostátním měřítku). Bohužel tu příležitost propásla. Co taky čekat od Zahradila.

Ministr Kalousek zakládá novou stranu. Dává najevo, že v KDU-ČSL už skončil, bez ohledu na to, jak dopadne její sjezd. Přesto na sjezd KDU-ČSL jede jako kandidát. Chápu, že se založením strany musí spěchat, aby ještě stihl podzimní volby. Ale postup, který zvolil, není příliš konzistentní (založím konkurenční stranu, ale ještě předtím vám na sjezdu pořádně zavařím). Je z něho trochu cítit, že ten sjezd bere přinejmenším tak trochu jako fórum pro prezentaci své nové iniciativy. Nová strana se má jmenovat TOP 09 (TOP znamená „Tradice, Odpovědnost, Prosperita“). Jméno je jednak svou lehkou politickou cirkusovostí odstrašující (proč u nás nelze založit stranu s trošku konvenčním, obvyklým jménem? To i „Unie svobody byla“ lepší), jednak se samozřejmě jako všechna hlavou vymyšlená jména nabízí k zlomyslným výkladům (TOP podle Kalouskových oponentů prý znamená Topolánek).

Primátor Bém si v rozhovoru pro Právo vyřizuje účty s Topolánkovým vedením strany. Netroufl si ovšem distancovat se nějak výrazně od primátorky Chomutova Řápkové (nepochybně z populistických důvodů, ODS by přišla o spoustu hlasů, ostatně nedělejme si iluze, každá strana by přišla o spoustu hlasů). Jedné věci ale nerozumím. Pan Bém se přiznal že nedávno podnikl s přáteli krátkou cestu do Nepálu. Jejím účelem bylo dopravit sociální podporu rodině jeho nepálského přítele, který tři měsíce po jejich společném výstupu na Mount Everest zemřel. Cestu si všichni zaplatili ze svého. Proč tam ty peníze neposlali, včetně těch, co by ušetřili na cestě? To tam podobné služby nefungují? A není možné požádat český zastupitelský úřad? Nebo nějaký jiný?

Vláda bude rozhodovat o poslaneckém návrhu novely tzv. náhubkového zákona. Ta má umožnit zveřejňování údajů o pachatelích v případě, že jde o „veřejný zájem“. Jak se pozná veřejný zájem? Kdo bude kompetentní rozhodnout o tom, co je a co není ve veřejném zájmu? Skupina šéfredaktorů, kteří tažení proti zákonu vedou (větší část z nich se pokusila do věci zaangažovat i Baracka Obamu)? A budou o tom hlasovat?

Václav Bělohradský se v Právu obouvá do „mediální bažiny“ (bažinatý terén je vymezen deníky MfD, Lidové noviny a týdeníky Reflex, Týden a Respekt). Některé věci mi nejsou jasné – kde přišel Bělohradský k „původní verzi rozhovoru“ s Rathem, z níž je inkriminovaný citát o Hitlerovi, k verzi, která se údajně odlišuje od té „publikované“? Bere „původní verzi“ za to, co za ni dodatečně vydává dr. Rath? To by bylo opravdu vykutálené, nasnadě je spíš vysvětlení, že politik něco plácne, je z toho skandál a on si to dodatečně upraví do přijatelnější podoby. Pokud jde o „strašení Německem“, na místě Bělohradského bych si vzpomněl, co jsem psal v polovině devadesátých let do c. a k. Klausových Lidových novin, a raději bych mlčel. Z konstatování, že „Češi se přece proti komunismu bouřili nejméně“ nijak nevyplývá, že teď musí držet hubu, zvlášť ti, kteří komunismus nezažili a příležitost bouřit se tedy neměli. Ostatně teď nejde jen o komunismus. Komunismus, který nás ohrožoval, byla jen modernizovaná verze ruského samoděržaví. Také samozřejmě není pravda, že Rusko je absolutní zlo, je jen zaostalejší než evropský Západ, k němuž jsme se členstvím v EU a NATO přihlásili, a touží získat zpátky to, o co na přelomu osmdesátých a devadesátých letech přišlo – je to na jednu stranu přirozené, na druhou pro nás nevýhodné a nepřijatelné. Tvrdit že „bezpečnost malého státu nemůže být zaručena žádným velkým protektorem, ale jen důsledným bojem za svět nerozdělný do „zájmových sfér velmocí““ je nesmysl, bezpečnost malého státu může být zaručena jen pevnými a spolehlivými spojeneckými svazky. Kritika „opožděného antikomunismu“ je pozoruhodná. U nás existují dvě uskupení „pravicové“ a „levicové“ (obě slova jsou zcela bezobsažná, pravice je něco, co je napravo od levice, a levice je něco, co je nalevo od pravice, když je hnutá levice, je hnutá i pravice a naopak) a obě se bijí po hlavě komunismem (kdo to vedl a vede řeči o „tržních komsomolcích“, pravicovém bolševismu apod.). A nejvíc zarážející je, že se nyní vytváří jakési přemostění: fronta „napříč politickým spektrem“ , od Bohumila Pečinky, kterého Bělohradský pochvalně cituje (Pečinka předtím zase pochvalně citoval jeho), Václava Klause a jeho tiskové lobby, přes Václava Bělohradského, u něhož se těžko zbavuji dojmu, že už zase citlivé chytá politický vítr, až po komentátory Práva a pomyslné ideologické oddělení ČSSD. Je to pravice, nebo levice? Je to v tuto chvíli všechno dohromady. A tahle svatá aliance mi připadá pořádně nebezpečná pro poměrně křehké a nedokonalé základy demokratického a liberálního uspořádání naší společnosti, jak vzniklo ve chvíli výjimečného národního srozumění v prvních letech po převratu.

Prezidentův poradce Petr Hájek způsobil slušný vyrvál tím, jak odmítl darwinismus a to, že by snad on sám měl pocházet z opice. Přihlásil se k přesvědčení, že člověk je Boží stvoření. Obojí se nevylučuje, člověk může zároveň pocházet z opice a být Božím stvořením. Dokonce jsem přesvědčen, že tomu tak je. Jen by se měl bát a poslouchat svého stvořitele a vymezit opici v sobě nějaké rozumné limity. Navíc jsou věci, které se dají vědecky dokázat, a věci, ve které věříme. Obojí „jsou“, přinejmenším stejně hmatatelně. Bible se zrodila uprostřed společenství, které věřilo, že země je placatá a Bůh sídlí někde nad mraky. To jí vůbec neubírá na platnosti. Aby člověk věřil v Boha všemohoucího, stvořitele nebe i země, nemusí zastávat přesvědčení, že země je placatá. Jinak pan Hájek v rozsáhlém textu z dnešní Orientace (příloha LN) praví: „Antiklausismus je společný předek významné části současných intelektuálních, politických a mediálních elit. Nejvyšší společný jmenovatel. Uměle vytvořené strašidlo, které obchází jejich hlavy a nutkavě je pudí k ničivým a destruktivním výkonům, které by jinak mnozí vedli možná právě v opačném vektoru, neboť i oni kdysi měli svobodu za nejvyšší hodnotu.“ Důležité tedy je (čímž se vracím k Bělohradského článku) dnes bojovat zároveň proti antiparoubkismu (Pečinka) a antiklausismu (Hájek). Rodí se pseudofilosofické základy příští velké koalice. Měla by stát na zkřížení klausismu a paroubkismu. Věřme, že k ní nakonec nedojde. I prostý paroubkismus by byl lepší než tohle příšerné double.

Pondělí 25. května: je pozoruhodné, i když nesnadno vysvětlitelné, že preference stran ve vztahu k volbám do Evropského parlamentu se výrazně liší od preferencí „všeobecně“. Náskok ČSSD byl už před pár týdny výrazně menší než v průzkumech veřejného mínění, které se k volbám do EP nevztahovaly, a podle nejnovějšího průzkumu CVVM dokonce ODS s obrovským náskokem vede (36,5 ku 28%). Průzkum jinak vypadá věrohodně (pětiprocentní hranici by překročily všechny parlamentní strany, i když lidovci a zelení jen těsně, z neparlamentních by nejlépe dopadla Suverenita europoslankyně Bobošíkové, ovšem s pouhými 2%. Problém může být v tom, že vychází 40% voličská účast, což je, řekl bych, velmi nadsazené. V tak veliký náskok ODS nevěřím, ale přesto: lidé by zřejmě chtěli, aby jim doma vládli Paroubkovi socialisté (budou rozdávat) a v Bruselu je reprezentovala Topolánkova ODS (Topolánek jim přece jen připadá víc salonfähig). Česká společnost je v pozoruhodně schizofrenním rozpoložení: bylo by dobré se rozhodnout pro jedny nebo pro druhé.

Vajíčkové ataky na Paroubka pokračují, dnes proběhl jeden v Litoměřicích, žádné vajíčko nezasáhlo cíl. Předseda ČSSD prý (podle serveru týden.cz) na vrhače rozhořčeně volal: „ubožáku, že se nestydíš“ (předtím prý zaznělo z reproduktoru ještě „jseš debil“). To je krajně nešťastná reakce, vrhači vidí, že jejich akce má úspěch, Paroubek je bez sebe.

Poté, co ČSSD ve volebních kampaních uspěla za pomoci agentury PSB (doufám že se tak jmenuje), přijíždí ODS na pomoc předseda britské Konzervativní strany Cameron. Zdá se ovšem, že před volbami zabírá spíše zemitý český prvek, který by si v západnějších částech Evropy buď nemohli dovolit, nebo by byl tak říkajíc „kontraproduktivní“. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Úterý 26. května: není úplně jasné, jakým způsobem se Kalouskova chystaná strana TOP 09 zúčastní voleb. Kalousek kdysi uvažoval o spolupráci s ODS typu CDU/CSU, ta ale předpokládá, že si strany navzájem nelezou do zelí, rozdělí si teritoria, což bylo v případě CSU navíc posíleno tím, že v jedné veliké spolkové zemi měla v podstatě dominantní postavení. Kalousek Topolánkovi nic podobného nabídnout nemůže, vlastně se potřebuje na jeho zádech svézt do parlamentu, protože sama se tam úplně nová strana založená těsně opřed volbami bude dostávat jen s obrovskými potížemi (Srovnání s dvojkoalicí, případně čtyřkoalicí z doby před volbami roku 2002 kulhá). Taky přírůstek voličů, který by Kalousek jako součást předvolební koalice s sebou přinesl, nebude asi příliš mohutný a navíc je jen přetáhne KDU-ČSL, která je rovněž potenciálním (povolebním) spojencem ODS. Zatím to tedy vypadá tak (když vezmu v úvahu, co už jsem o Kalouskově straně psal), že bude velmi obtížné ji zavést tak, aby nadělala méně škody než užitku.

Česká televize si nechala pro Otázky Václava Moravce pořídit dvojí průzkum preferencí před eurovolbami. Žádný nepotvrzuje tak obrovský náskok ODS před ČSSD, s jakým přišlo CVVM, ale oba předpovídají, že ODS, byť s malým náskokem, vyhraje, do Europarlamentu se dostanou ještě komunisté a KDU-ČSL, jinak nikdo (kolik procent mají zelení, dnes v Událostech ČT neřekli). Vzhledem k tomu, že kampaň ČSSD je cílevědomě cílená na domácí politiku a boj s hlavním konkurentem (nedopusťme návrat ODS), je nejasné, jak je možné, že se výsledky natolik liší od předpovědí, týkajících se voleb do PS. To prostě není možné.

Vajíčkové vložky provázejí zatím prakticky všechny mítinky ČSSD. Průběh je standardní, předseda se vzteká, ochranka za asistence policie zasahuje. Právníci jsou většinou toho názoru, že na takový zásah nemá soukromá agentura právo, právo vyvádět osoby narušující průběh předvolební akce má podle většiny z nich jen policie a strážníci. Vedení ČSSD se obrátilo na premiéra a ministra vnitra dopisem, v němž ho žádá o ochranu před narušiteli. Tématu se týká naše dnešní glosa.

„Afghánistán se vojenskou silou pokoušely zklidnit postupně dvě supervelmoci, dodnes marně“, píše v Právu Jiří Franěk. Nechápu, jak může srovnávat neohrabaný pokus Brežněvova Ruska o kolonizaci Afghánistánu a jeho připojení k „sovětské“ veleříši se zoufalým pokusem Američanů a jejich spojenců zabránit tomu, aby si Al Kajdá zřídila v zemi ovládané fanatiky základnu k útokům na Izrael, Evropu a USA. Pan Franěk dále píše: „…nepochybuji o tom, že se stále najde dost idiotů, kteří v říši dynastie Kimů hledají Klementa Gottwalda.“ Pan Franěk je jakási obdoba Jiřího Paroubka v oblasti publicistiky.

Tamtéž píše Jiří Roškot v souvislosti s atomovým testem v Severní Koreji o tom, že diplomacie mocností je v krizi. Ta situace je opravdu zajímavá: je těžké se zbavit dojmu, že v čase brežněvovského SSSR byl svět přece jen o něco bezpečnější než dnes. Rusové si tenkrát dávali velký pozor na to, aby je náhodou nějaký avanturista nezatáhl do opravdového světového válečného konfliktu. Dnes se právě ty nejagresivnější země (Írán, Severní Korea) mohou spolehnout na to, že je přes všechna kritická slova nakonec Moskva i Peking podrží. Touha, aby někdo dal pořádně zahulit mocnému Západu a zlepšil tak za ně jejich pozici vůči němu, je silnější než strach, že by je ten někdo mohl zatáhnout do maléru.

Středa 27. května: Událostí dne je obrovská vajíčková bitva, v níž se dnes odpoledne změnil sociálně demokratický mítink v Praze u Anděla. Této události bude věnována naše zítřejší glosa. Rozsah a podivný průběh akce zjevně poněkud změní dosavadní situaci: útoky vajíčky a projevy nesouhlasu s Paroubkovou politikou neměly doposud ani náhodou takový rozsah, předseda ČSSD na ně reagoval hystericky a stranická či najatá ochranka (kdo to má poznat) se chovala dosti nevybíravě. Účast ze strany příznivců ČSSD byla na těchto mítincích nevelká a počet protestujících tomu úměrný. Někteří čelní představitelé strany se teď snažili poněkud mírnit dosavadní reakce strany a jejího předsedy (místopředseda Zaorálek ujišťoval, že žádost o policejní ochranu mítinků neznamená, že by měly nastoupit ozbrojené kohorty, poslanec Bublan prohlásil v Radiožurále, že Paroubek měl případ brát od začátku s nadhledem a že v tom, co se dosud stalo, nevidí žádnou tragédii). Paroubek svádí organizaci protestů na ODS, ODS vyzývá své sympatizanty, aby se protestů nezúčastnili, protože ČSSD může zneužít házení vajec na Paroubka ke kampani proti ODS (což se dělo a po Andělu se to bude nepochybně stupňovat). Teprve dnes vydala stručné a věcné prohlášení, že smíchovskou řež odsuzuje a vyzývá občany, aby v takových akcích nepokračovali. Kdyby to byli udělali včera v reakci na to, co Andělu předcházelo, bylo by to OK a včas. Teď je ČSSD na koni.

Nesouhlas s házením vajec vyslovilo ještě před „Smíchovem“ 72% respondentů STEM. Počet těch, co podobné akce odsuzují, se teď nepochybně zvýší. Pan prezident smíchovskou bitku rozhořčeně odsoudil, nepochybně mj. využil příležitosti, aby mohl, byť i nepřímo, trochu zavařit ODS (kterou Paroubek z útoků jednoznačně viní) a ukázat předsedovi ČSSD vlídnou tvář. Oba se přece potřebují. Problém tu samozřejmě je, každá strana musí mít právo provozovat nerušeně předvolební kampaň (demonstranti s plakáty ji neruší, vrhači vajec ano). Skoro bych ale řekl, že protesty se teď výrazně zklidní. ČSSD by snad mohla požádat o odložení eurovoleb v ČR s ohledem na nerovné podmínky ve volební kampani, nevím, zda je to technicky možné. V každém případě by odložení sociálním demokratům možná prospělo, jejich preference teď nevypadají na podobný triumf jako v podzimních regionálních volbách a volbách do Senátu.

Teplická ČSSD zvolila svou kandidátkou do Poslanecké sněmovny herečku Kateřinu Brožovou, Paroubkovu protégé, s jejíž nominací v Ústeckém kraji nebyli zpočátku dvakrát spokojeni. Doufám, že do podzimních voleb bude už vrhání vajec minulostí, aby paní Brožová nemusela hned na počátku své politické kariéry poznat i odvrácenou stránku politické angažovanosti na vysoké úrovni.

Respondenti agentury STEM také známkovali ministry Topolánkovy vlády. Nejlépe prý dopadli Schwarzenberg, Pospíšil a Kalousek (to je realistické, já bych tam asi ještě přidal Nečase). Podivné je, že podle zprávy v Právu 50% Čechů (rozuměj respondentů agentury STEM, to je pro vlastence dobrá zpráva, všechno jsou to Češi) ocenila vládu jako celek čtyřkou až pětkou, 29% trojkou, jedničkou až dvojkou 22%. To je pozoruhodné, agentura STEM má 101% respondentů. Gratuluji.

Právo přináší pozoruhodný rozhovor s Jiřím Čunkem. Předseda KDU-ČSL tvrdí, že lidovci „zabránili některým věcem našich koaličních partnerů“, např. privatizaci fakultních nemocnic (nikdo o ní neuvažoval), privatizaci pojišťoven, zjemnili spoluúčast pacientů (o to se bil jako lev zejména poslanec Hovorka). Předseda se nehodlá vrátit do Vsetína „a tady to nechat šaškům, kteří to hrají na lidi“. Zdárně se přizpůsobuje Paroubkově rétorice, snad aby mu mohl do budoucna dělat koaličního partnera, jen by měl být, pokud jde o ty šašky, konkrétnější, Paroubek by na jeho místě nezaváhal. KDU-ČSL chce být podle Čunka po sjezdu zase čitelnou stranou – čitelnost nejspíš znamená, že každý ví, co od ní čekat: přidáme se k tomu, kdo bude silnější (předseda KDU-ČSL zrovna tohle rozhořčeně popírá, ale nezní to moc přesvědčivě).

Ruský prezident hodlá ustavit komisi proti pokusům překrucovat historii. „Nikomu nedovolíme pochybovat o hrdinství našeho národa za válečných bojů proti fašismu.“ Ruský ministr pro mimořádné situace(!) Šojgu už předložil Dumě návrh zákona, podle něhož hrozí popíračům role Rudé armády trest až pět let vězení. Týká se to, pokud tomu dobře rozumím, všech popíračů na zeměkouli, podle toho, co píšou v Právu, ovšem jen v případě, že přijedou do Ruska. V tom je jakási nedůslednost návrhu (nebo jen přílišný optimismus autora zprávy?). Správně po rusku by to mělo být tak, že by se zorganizoval nějaký nový SMERŠ, který by po popíračích v zahraničí pátral, diskrétně je dopravoval na Ljubljanku (je ještě funkční?) a pak do příslušných sibiřských převýchovných institucí.

Tomáš Zahradníček brojí v MfD opět proti katastrofismu. Uvádí příklady postojů, které čeští katastrofisté zastávali v posledních dvaceti letech: na jaře 1989 si mysleli, že KSČ sedí pevně v sedle a že z Československa bude skanzen komunismu. V roce 1991 pojednávali o úpadku ekonomiky, kultury a rozvratu společnosti. Na podzim 1992 černě líčili konec federace. Špidlova vláda byla katastrofa, rovněž Grossova, Paroubkova i Topolánka. Jako panem Zahradníčkem puncovaný katastrofista zjišťuji, že se v jeho očích člověk stane katastrofistou poměrně snadno: ze všech těch obvinění na mne sedne jen jedno, Paroubkovu vládu v letech 2005-6 jsem považoval za neblahou (ne za katastrofu, na to neměl dost času) a tu eventuelní „poříjnovou“ budu považovat za neblahou tuplem, protože bude lépe připraven – samozřejmě jen tenkrát, pokud se k ní opravdu prokouše, teď se zdá, že by mohl v eurovolbách utrpět porážku, a tím by se i nad výsledek těch dalších vznesl jakýsi otazník. Zároveň si myslím, že nemá smysl skučet, jako to dělá jeho redakční kolega Musil (viz můj komentář v tomto čísle Událostí), ale uvažovat o tom, co pak. To že někdo vidí napřed slabiny nějakého politického projektu (Špidlova, Topolánkova), které posléze vedly jeho zhroucení, neznamená ještě, že si myslí, že je všechno ztraceno. Pan Zahradníček je vyčůraný demagog.

Čtvrtek 28. května: Noviny jsou plné „vajíčkové smršti“ u Anděla. Tématu se týká naše dnešní glosa. V každém případě tentokrát ČSSD zareagovala zcela pragmaticky (prezentovala se v pozici ukřivděných neviňátek; přitom na eskalaci politického napětí v zemi má ona i její nesnesitelný a arogantní předseda lví podíl) a nepochybně tím získá do volební kampaně na poslední chvíli body. Pozoruhodný je zejména výkon PR-teamu ČSSD: přinutit předsedu strany k mediálně přitažlivému a racionálnímu jednání musí být něco jako jízda na mustangovi. Dnešní poznámka Jana Rejžka v LN o „mediálně neohrabaném podvaječníkovi Dimunovi“ může být dost velký omyl. Taky si nemyslím, že by byla ČSSD celou událost komplet zinscenovala (tak jsem rozuměl například tomu, co říkal senátor Kubera). Stačilo, že ji využila a malinko přikrmila (viz případ Aeroflot). Pozoruhodná byla především důvěra zúčastněných funkcionářů ČSSD, že na ně s těmi vajíčky nepřiletí případně nějaká cihla. Nechci jim křivdit, ale zdá se mi, že vynikají spíše jinými občanskými ctnostmi než hrdinstvím, proto je nasnadě podezření, zda to náhodou neměli nějak ošetřené. Rozhodně teď z toho, co se stalo, vytřískají maximum. Přitom podnět k nespokojenosti, který masovým vajíčkovým atakem vyvrcholil, byl legitimní a pochopitelný – nespokojenost s arogantním chováním Jiřího Paroubka. Prohlášení Václava Klause, o němž jsem už psal, je teatrální a patetické: jde o „bezprostřední útok na elementární principy demokratické soutěže politických stran, kterou jako prezident republiky i jako občan jsem povinen hájit“; „nepostavíme-li se v této vážné chvíli všichni – od politiků až po média – jednoznačně na odpor projevům násilí proti politickým soupeřům, ponese neblahé následky celá naše společnost“. Klaus „vyzývá všechny slušné občany, aby veřejně odmítli tyto nebezpečné tendence a zabránili jim“. Prý „jde o demokracii“. Chce snad prezident vyhlásit stanné právo a vydat nějaký retribuční dekret? Bude trestné i „schvalování vajíčkového atentátu na Paroubka“? Ve skutečnosti by policie měla jen účinněji bránit projevům, které ČSSD znemožňují pořádat předvolební mítinky (např. házení vajíček a řev). Řeči o ohrožení demokracie jsou nesmírně přehnané, prezident jako Paroubkův spojenec jen rozehrává své politické hry a člověk se těžko brání dojmu, že za tím falešným a účelovým patosem jsou nekalé záměry.

K příměrům z doby, kdy se v Německu prodíral k moci Hitler, sáhl po sociálních demokratech i ministr vnitra Pecina. Server Idnes cituje v té věci vyjádření českého historika, podle něhož by se akce neměla dramatizovat a srovnání nesedí: "v Německu se vajíčka neházela, protože po první světové válce byla vzácnou komoditou. Bylo jednodušší vzít kámen. A ty létaly z rukou zástupců obou stran, bojůvek německých nacistů i komunistů. Když někdo někomu nadává do nacistů a fašistů, neví, o čem mluví." Jistě, Hitler měl perfektně zorganizované bojůvky, ty sranda a vajíčka nezajímala (a na jejich oponenty by taky obojí nebylo zabralo). V Německu tekla krev. Problém je jen v tom, že citovaný historik si nepřeje být jmenován vzhledem k tomu, že působí ve státní službě. Že se ten člověk nestydí, podává další velmi smutný doklad o žalostném stavu české historické obce.

Jiří Paroubek protestoval i proti tomu, že se na mítinku stal terčem pokusu o atak i jeho pes, ozdobený oranžovou šálou. Pokud je to pravda, k protestu se jednoznačně připojuji. To zvířátko za nic nemůže.

Právo zveřejnilo rozhovor s místopředsedou ODS Langerem (byl pochopitelně pořízen ještě před mítinkem u Anděla a Právu se moc hodilo ho otisknout právě teď). Langer, kryt poslaneckou imunitou, pronesl několik velmi výrazných charakteristik předsedy ČSSD. Kromě toho prohlásil: „Ten, kdo vnesl do české politiky zlobu, aroganci, urážky a negace byl právě Paroubek, Rath, Zaorálek a spol.“ To by chtělo upřesnit: zmínění to všechno dovedli takřka k dokonalosti, ale měli na co navazovat. Jak se chovala ODS k ČSSD a premiéru Špidlovi? Kdo to např. mluvil o „Vladimíru Iljiči Špidlovi“?

„Jen se podívejte na toho Žida“, zní ironický titulek článku Martina Hekrdly rovněž v Právu. Ten „Žid“ (obrazně řečeno) má být pronásledovaný a napadaný předseda ČSSD Paroubek. Pan Paroubek ovšem není pronásledován např. za svůj rasový původ, ale za svou nevychovanost, která je na rozdíl např. od rasového původu vlastností nabytou a nikoli hodnotově neutrální, nýbrž hodnotově zápornou, a dá se ještě v jeho věku, i když jistě dost obtížně, změnit.

Jinak je Jiří Paroubek na koni. V rozhovoru pro MfD roní krokodýlí slzy nad tím, jak je ukrutně a nespravedlivě pronásledován a nenáviděn. Je třeba v první řadě říci, že si to způsobil sám a že podobné nářky jsou nestydaté. A teprve v druhé řádě, že masové vajíčkové ataky omezují jednu politickou stranu v naplňování jejích zákonných práv (a tomu je samozřejmě třeba zabránit). Tamtéž zapřísahá šéfredaktor Čásenský Paroubkovy odpůrce, aby zanechali vajíčkových útoků: problém je v tom, že vajíčkové útoky se teď ČSSD docela hodí. Jejich aktuálnost aspoň na čas opadne, teprve až příští týden skončí volební kampaň do EP.

Podle ministra pro rovnost a bratrství Kocába by třetinu politiků měly tvořit ženy. Možná by pro začátek stačilo, kdyby třetinu politiků tvořili po všech stránkách schopní a inteligentní lidé. O to se ovšem ministerstvo pro rovnost a bratrství asi nedokáže postarat.

Daniel Kaiser otiskl v Lidových novinách pozoruhodný článek „Kroužkovat, kroužkovat, kroužkovat“. Se základní myšlenkou je nutné jednoznačně souhlasit. Článek taky poskytuje jasný návod: je třeba zásadně kroužkovat ty, které pan Kaiser doporučuje vynechat (Tošenovského, Cabrnocha) a v každém případě vynechat ty, které pan Kaiser doporučuje kroužkovat (Fajmona, Strejčka). Zahradil se do EP se dostane tak jako tak a je to dobře: aspoň od něho bude v Česku na další čtyři roky pokoj.

Pátek 29. května: Miroslav Kalousek oznámil, že po volbách do Evropského parlamentu z KDU-ČSL vystoupí. Dalo se to čekat. Nijak se netají s tím, že se vzápětí pokusí založit novou, konzervativně a křesťansky orientovanou stranu. Jedním z důvodů, proč odchází, je, že se prý rozhodl vyhovět členstvu, které ho k tomu vyzývá (zjevně na internetových stránkách strany) mj. slovy jako „Nakopeme kalouska do zadku“, „Pryč s prašivým Kalouskem“, kripl, ksindl apod. V této věci je možná pan Kalousek příliš citlivý, na internetu se pohybujou řádově stovky psychopatických cvoků, kteří těží z výsady být anonymní, není těžké je zmanipulovat a nechají se zmanipulovat rádi. Není radno je přeceňovat, to by pak člověk nemohl dělat vůbec nic.

V Právu se pozastavují nad tím, proč se v pátek náhle změnilo chování asociálně demokratické pořadatelské služby a ochranky: přestala být najednou vidět, na mítinku u Anděla sice byla v plné síle, ale vůbec prý nezasahovala, ani když se jakási mladá dáma pokoušela zmocnit násilím plakátů ČSSD, které držely dvě důchodkyně, a několikrát je při tom uhodila. (Protože to bylo zdokumentováno videozáznamem, předpokládám, že bude dopadena, přizná se, že ji navedl a podplatil sám Topolánek, dostane pokutu pět tisíc a v zápětí odměnu deset tisíc, to samozřejmě jen fabuluji; kdybych chtěl fabulovat ještě víc, uvedl bych ještě druhou verzi, „přizná se na mučidlech a nedostane nic“). Podle slov hlavního manažera volební kampaně ČSSD se v ČSSD rozhodli nechat dav u Anděla vyřádit. Mediálně se jim to velmi vyplatilo. Jen se mi nechce věřit, že by šlo očistě pasivní akci typu „ať se na nás vyřádí“. K záležitosti se vyjádřily mediální hvězdy (šéfredaktor MfD), prezident, ministr vnitra (chovali se jako fašistické bojůvky, policie bude „konat“). Čím dál tím víc mi to připomíná hezké dny mého mládí (rok 1969). Této stránky „vajíčkové kontrarevoluce“ se týká naše dnešní glosa.

Zákon o předčasných volbách prošel nad očekávání hladce Senátem. Schválilo ho 56 ze 71 přítomných senátorů. Proti bylo 8 senátorů: Töpfer z ODS, skoro všichni lidovci (Čunek, Jílek, Koukal, Pithart, Slavotínek), Paukertová a Štětina z klubu otevřené demokracie. Kubera a Oberpfalzer z ODS, Jehlička z KDU-ČSL, Jurenčáková z KOD a všichni tři komunisté se zdrželi. Ústavní zákon není vázán na podpis prezidenta. S ústavní stížností Pithart nejspíš neuspěje, musel by sehnat dalších šestnáct lidí. Pokud by se mu to ovšem povedlo, podařilo by se mu v této zemi vyrobit obrovitý politický chaos: byl by to zřejmě jeho zatím zdaleka nejmasivnější zásah do české politiky.

Podle Evropského statistického úřadu nemá v ČR každá osmá domácnost na to, aby si mohla opatřit auto nebo počítač. Tomu autu bych ještě jakž takž věřil, ale obstarožní funkční počítač přijde, řekl bych, sakumprásk na nějakých maximálně čtyři tisíce Kč.

Václav Bělohradský brojí v Právu proti vajíčkovému násilí s poukazem na to, že násilí plodí jen zase násilí. Zejména se tak nemá činit, když jde o volené představitele svrchovaného lidu. Výjimky jsou případy jako exprezident Bush, po těch se vajíčka házet smějí, pokud je to gesto jednotlivce a je zdůvodněno eticky a historicky. To je vykutálené. A kdo rozhodne o to, zda je to zdůvodněno nebo ne? Pan Bělohradský? To znamená každý podle libosti? Buď se něco zásadně nesmí, nebo se to zásadně smí, ale tvrdit, že se to podle okolností na někoho smí a na někoho nesmí, je obezlička leninského typu (na nepřítele se smí).

„Výhoda malé středové strany je, že je schopna být ve vládě jak s ČSSD, tak s ODS“, řekl dnes MfD Cyril Svoboda. Úplně dokonalé by bylo, kdyby se jí povedlo obojí najednou.

V souvislosti s vajíčkovými akcemi se Jiřímu Paroubkovi vytýká zásah proti Czech Teku v roce 2005. Například Petruška Šustrová mluví dnes v LN v souvislosti se zásahem proti účastníkům o „nakládačce naprosto neúměrné kusu pošlapané louky“. Musím poctivě přiznat, že jsem tenkrát s Paroubkovým rozhodnutím zakročit souhlasil a souhlasím s ním i dnes (jiná věc je tak říkajíc „technika provedení“). Nešlo o žádný kus pošlapané louky. Šlo obecně vzato o megaakce, kdy se pošlapal nejen pronajatý pozemek, ale všechno kolem, kdy byli neslýchané buzeraci a kraválu vystaveni po několik dní a nocí obyvatelé obcí v nejbližším okolí. Sjížděli se sem účastníci z celé Evropy, protože v její západní části se už úřadům podařilo tohle řádění zarazit. Pokud jde o tu poslední akci (pak proběhla už jen jedna c. a k. vládní povolená a naorganizovaná ve vojenském prostoru, to účastníky, kterým zjevně šlo o protest proti establishmentu a paďourům, nebavilo, a tak veleparty u nás skončily), jen příjezd účastníků zablokoval na počátku víkendu v nesnesitelném vedru na několik hodin dálnici Plzeň – Rozvadov. A je mi líto, všechen ten bordel, který akci provázel, byl právě to, oč „tvrdému jádru“ účastníků šlo. (Teď probíhají technoparty podstatně menších rozměrů a zdá se, že s nimi není problém).

Unie vydavatelů vyhlásila už počtvrté časopisem roku týdeník Respekt. Zaslouží si to zejména za publikaci pozoruhodného článku o Milanu Kunderovi, za níž ho různí Kozlové Zahradníčkové vyhlašovali v českých supermédiích za žumpu. Gratuluju.

Sobota 30. května: předsedou KDU-ČSL byl na sjezdu strany ve Vsetíně zvolen Cyril Svoboda. Dosavadní předseda Čunek vypadl hned v prvním kole. V prvním kole dostal většinu europoslanec Březina, ale stačila jen na postup do druhého kola, v něm Svoboda získal skoro všechny hlasy od příznivců obou vyřazených kandidátů, Čunka a Šojdrové. KDU-ČSL se tak vrací ke své tradiční politice totální kompatibility na všechny strany. Kalousek se snažil být loajální k ODS v obtížných situacích až na jednu jedinou – když ho v létě 2006 Topolánek poněkud proradně odkopl a on se pokusil o koalici s Paroubkem s komunisty v zádech. Ten krok byl zároveň nepochopitelný a sebevražedný a zjevně zničil jeho pozici ve straně. Svoboda tak ztratil konkurenci. Čunek se jako politicky nevěrohodný odepsal sám (sotva se v české politice najde někdo, kro by způsobil všude kolem sebe tolik škody, aniž by to komukoli kromě ČSSD pomohlo). Svoboda zvítězil slabou nadpoloviční většinou, ale Březinu přitom porazil přesvědčivě (Březinovi se nepodařilo Kalouska jako vůdčí osobnost konzervativního křídla strany nahradit). Pozitivní je, že se lidovci zbavili Čunka. Méně pozitivní je, že konzervativní křídlo ve straně je, jak se zdá, výrazně oslabeno. Svobodovo vítězství posílí Kalouska a jeho novou stranu (je ovšem otázka, v jaké míře). V té souvislosti také není jasné, zda se Svobodovi podaří stranu protlačit do parlamentu – ale řekl bych, že většina tradičních voličů KDU-ČSL na Moravě volí značku, ne lidi nebo program.

Mirek Topolánek prohlásil ve Varšavě na sjezdu strany Právo a spravedlnost, že Lisabonská smlouva je bez ohledu na to, zda bude ratifikována nebo ne, dnes už mrtvý dokument. Neodpovídá prý realitě 21. století a skutečná diskuse o podobě Evropské unie je teprve před námi. Téhle politice nerozumím. Pokud neodpovídá realitě, neměla pro ni ODS hlasovat, a pokud pro ni hlasovala, nemá co říkat, že neodpovídá realitě, protože si už jen technicky vzato podřezává sama pod sebou větev. Zdá se, že předseda ODS by se sice rád distancoval od Klause, ale nějak na to nemá, prezident ho hypnotizuje jako kobra králíka. Jeho politika je nekonzistentní a nemůže to s ním dopadnout dobře.

Ti, co v Kolíně zahájili vajíčkovou ofenzívu proti Paroubkovi, teď demonstrativně složili své „zbraně“ před kolínským městským úřadem. Přiznali, že „akce se jim vymkla z rukou“ a zcela nepochopitelně na sebe vzali zodpovědnost za něco, co přece vůbec nezorganizovali, bylo to (až na ten mítink u Anděla, kde mám o spontánnosti jakési pochybnosti, o nichž jsem tu už psal) docela živelné (jen jeden z bezpodmínečně kapitulujících lehce zaremcal, když prohlásil v souvislosti s Andělem „je dost možná, že si to ČSSD vyprovokovala sama“. To bych taky řekl).

Podle Práva se už „mezi odborníky“ objevily v souvislosti s vajíčkovými ataky na předsedu ČSSD úvahy o tom, že internetové servery typu Facebook „mohou být nástrojem pro vznik nebezpečných hnutí“ a tedy zneužitelné. Bylo by třeba jim přistřihnout křidélka. Zkušenosti bude nejspíš možné načerpat v bratrské Číně.

Německo je šokováno, že studentskou revoltu z roku 1968, na níž jsou tak pyšní, vyprovokoval policista - agent STASI, který při demonstraci v roce 1967 zastřelil studenta Ohnesorga. Prý se tehdy vymkl vedení východoněmecké špionáže z rukou. Spekuluje se ovšem i o tom, že ho řídila také KGB. Spolehlivě to bude možné ověřit za pět set let, až v Rusku zavládnou normálnější poměry. Celá akce má ruský rukopis – když už nemůžeme svým soupeřům konkurovat svými výkony, budeme jim při závodě aspoň zezadu stahovat trenýrky.

Na mítincích ČSSD už opravdu vajíčka nelítají. Prý zabrala výhružná slova ministra Peciny o fašistické sebrance, lidé se bojí. Jiné projevy nespokojenosti ovšem neustaly, to se snad prozatím ještě smí.

Sláva! Podařilo se zvrátit rozhodnutí bývalé ministryně Parkanové o zrušení vojenského folklorního souboru Ondráš. Zůstane české kultuře zachován, bude i nadále součástí armády stejně jako posádkové hudby. Až bude u moci ČSSD, snad všechno ostatní kromě posádkových hudeb a Ondráše zruší, k čemu by nám to bylo. A Ondráš by mohl být vyslán do Afghánistánu, bylo by to hezké gesto vůči NATO a americkým imperialistům.