Trochu opožděný katastrofismus

Zástupce šéfredaktora Mladé fronty Dnes Michal Musil se zjevně probudil a sepsal vlastní katastrofickou vizi naší bezprostřední politické budoucnosti („Velký mazec. Rudo-rudá vláda poráží Topolánka“, MfD 22. 5. t.r.). Bude zajímavé sledovat, co tomu řekne jeho přítel Tomáš Zahradníček, bojovník proti katastrofismu a stoupenec srandy v politice, stejně jako další spřízněná duše z antikatastrofické fronty, Jiří Pehe.

Pan Musil se v textu vyznává z toho, že se „cítí divně“ ze „spojení naší sociální demokracie s našimi komunisty“. „Vůdci komunistů Paroubek s Rathem jsou… lidé, kteří ochotně přizpůsobí svou politiku svému hlavnímu cíli – získat a udržet vládu. Prosazují to, co po nich situace vyžaduje… Na podzim se však nejspíš budou zařizovat podle tvrdých komunistů, kteří… s láskou vzpomínají na odsouzeníhodný komunistický režim sovětského typu.“ Zároveň vyjadřuje své znechucení jak z topolánkovské ODS, tak z Klause („dělá všechno pro to, aby zde od podzimu vládla socialistická vláda“). A uzavírá: „Bojím se, že rudo-rudé vlády nás může zbavit jen zázrak.“

To, o čem píše pan Musil, bylo zjevné už od nástupu Paroubka do nejvyšších stranických funkcí, jen ta časová perspektiva (kdy se Paroubek prokouše do Strakovky) nebyla tak jasná. A za druhé – teď není čas kňučet. Topolánkova vláda padla, stalo se, co se muselo stát. Je třeba se věnovat praktickým záležitostem. Čeká nás docela nová situace, jakou jsme po listopadu 1989 nezažili. Je třeba odhadnout, jak bude vypadat, a uvažovat o tom, jak se v ní má zařídit zodpovědný člověk, který má chuť a zatím i možnost se veřejně angažovat.

Nejdřív dvě poznámky. Za prvé, ač úředně uznaný katastrofista, tak daleko, jako pan Musil, bych ve chmurných vizích nešel. Především: Paroubek, pokud to jen trochu půjde, nebude chtít vládnout s podporou komunistů, ale v koalici s malými stranami, především s KDU-ČSL. Když dostatečně vyhraje volby, bude schopen s lidovci uzavřít koalici, která bude mít většinu ve sněmovně. Že se je pak tam, kde se s nimi neshodne, pokusí převálcovat spoluprací s komunisty, je zjevné, dělal to už v letech 2005-6. Ale nebude to prostá „rudo-rudá“ fronta, bude to mít přece jen o něco složitější. Taky komunisté už nebudou chtít s Paroubkem spolupracovat za hubičku, budou ho tvrdě vydírat, a on nebude ochoten se s nimi bezbřeze dělit o moc. Navíc se dřív nebo později dá čekat tvrdý prestižní souboj Paroubka s Davidem Rathem.

A za druhé – pan Musil je velký fajnšmekr, o trošku větší, než by se na jeho místě slušelo. Nevoní mu ČSSD, nevoní mu komunisté (u těch bych se tomu nedivil), ani Topolánek, ani Klaus. Co by si vlastně představoval, když vezme v úvahu současný stav české politiky, českých médií (za ten nese jako čelný manažer největšího českého deníku velkou spoluzodpovědnost), české společnosti. Bude asi užitečné se trochu uskrovnit.

Jedno je ovšem nesporné. Po předpokládaných říjnových volbách se nejspíš otevře velký prostor pro autokratické sklony Jiřího Paroubka. Nebude to nic příjemného a je třeba to brát vážně.

Pokud jde o přesnost odhadu toho, co bude, jsou po ruce hned dva odstrašující příklady. Obávám se, že v roce 1939 vstupovali čeští politici do protinacistického odboje s velkými iluzemi. Představovali si, že to, co je čeká, je jakási tvrdší varianta poměrů, jaké vládly ve staré monarchii za první světové války. Málokdo počítal s tak krutým a brutálním terorem, jaký nacisté prováděli, ač podle toho, co bylo známo z jejich chování před válkou doma v Německu, se to dalo očekávat.

Ještě zřetelnější jsou iluze protikomunistických odbojářů z doby po únorovém puči. Představovali si, že nálada ve společnosti je stejná jako za protektorátu – komunisté však měli aspoň zpočátku velkou (i když ne většinovou) podporu a značná část společnosti byla úplně dezorientována. Zároveň se uplatnila ruská koncepce preventivního teroru – ti, od nichž se dal očekávat odpor k novému režimu, byli mučením přinuceni, aby se přiznali jako k tomu, co dělali, k tomu, co by byli bývali podle svých mučitelů schopni dělat, kdyby byli bývali ponecháni na svobodě. Na něco podobného se nacisté nezmohli, ukázalo se to být velmi účinné. I tohle mohli tehdejší odbojáři vědět předem, kdyby byli pořádně znali dějiny bolševického Ruska.

Z tohoto hlediska si ovšem můžeme oddechnout: uvádím to jen jako příklady fatálně špatného odhadu situace, s vědomím, že něco podobného nám v příštích letech nejspíš nehrozí. Krajní varianta je, že se naše politická situace připodobní ve větší či menší míře tomu, co se dnes děje v Rusku. Režim je o hodně volnější než ten v brežněvovském „SSSR“, i když k demokracii evropského typu má velmi daleko. V dnešním Rusku vládne politická pluralita potěmkinského typu (na politické předscéně je zastoupena i úplně neužitečná potěmkinské opozice). Skutečná opozice se dala zahnat mimo parlament, je marginální a má nicotnou podporu ve veřejnosti. Svoboda médií je podvázána, ze značné části se odstěhovala na internet. Politické procesy se konají jen výjimečně, nejsou zinscenovány a obžalované, zdá se, předem nemučí (ani náhodou se totiž nepřiznávají, viz případ Chodorkovskij). Novým prvkem jsou politické vraždy nepohodlných lidí (je to jen tím, že se je už nedaří tutlat?). Ideologickým pojítkem společnosti ovšem zůstává, stejně jako v minulosti, agresivní nacionalismus a sociální demagogie.

Že by se něco podobného u nás uchytilo rovnou v této krajní podobě není moc pravděpodobné. Vazby na evropský Západ, které si Paroubek i Klaus při všech svých proruských sympatiích budou chtít mít pro všechny případy v rukávě, to nedovolí.

Znepokojivá je jediná věc. Zatímco špičkoví ruští politici (Putin, Medvěděv) jsou, jak se zdá, psychicky vyrovnaní, racionální političtí pragmatici, spojuje v sobě Jiří Paroubek velkou cílevědomost a manažerské schopnosti s jakousi hysterií a náznaky paranoidního uvažování (viz např. povolební projev v červnu 2006, útoky na „provládní“ média, chování ve „vajíčkové“ kampani). Tím poněkud připomíná některé výrazně nedemokratické evropské a ruské politiky dvacátého století.

Co je tedy pro bezprostřední budoucnost představitelné: jako bezprostřední nebezpečí hrozí pseudoparlamentní systém ruského typu, v němž parlament zcela ovládne paroubkovská ČSSD, KSČM a navíc případně ODS v roli pseudoopozice, pokud se Klausovi podaří ji zmáknout. Tomu (a ne vítězství ČSSD ve volbách) je třeba zabránit: musí tu do budoucna existovat relativně silná, v zásadě demokratická parlamentní opozice. A za druhé: je třeba zabránit tomu, aby se svoboda médií odstěhovala na intetrnet – což by se stalo například tenkrát, kdyby se velkých tiskových médií zmocnila klausovská lobby, která už na tom intenzivně pracuje.

V této souvislosti považuji za podstatné upozornit, že hysterické a fanatické dělení politické scény na „pravici“ a „levici“ (jediné, na čem se Klaus a jeho stoupenci s Paroubkem a jeho stoupenci shodnou) za těchto okolností nemá žádný smysl. K liberální demokracii západního typu patří soutěž konzervativních, liberálních a socialistických stran. Problém Paroubkovy ČSSD a komunistů spočívá v tom, že socialistickou stranou evropského typu nejsou. Přitom v ČSSD musí být ještě od Špidlových dob spousta lidí, kterým tento von hayekovský fanatismus věčného zápasu mezi pravicí a levicí, mezi kapitalismem a socialismem není po chuti. Konflikt u nás není konfliktem ani mezi „pravicí“ a „levicí“, ani mezi „demokracií“ a „komunismem“ (co to je, komunismus?), ale mezi demokracií a samoděržavím.

Základní úkol, který před českými demokraty (svobodnými politickými stranami a svobodnými médii) pro příští léta stojí, je udržet společnost v takovém stavu, aby zůstala otevřená budoucí politické změně demokratickou cestou, tj. cestou voleb. Tedy vyhnout se situaci, v níž bychom si, stejně jako před listopadem 1989, mohli představovat změnu vládní garnitury jen cestou brachiálního násilí a za nutného přispění zvenčí (nedělejme si iluze, od „komunismu“ jsme se neosvobodili sami, jen s malinkou nadsázkou se dá říci, že nás osvobodil Michail Gorbačov).

24. května 2009