|
Čtvrtek 1. listopadu: Jiří Balvín byl v týdenním předstihu zvolen novým ředitelem České televize. Reakce smluvně opozičních politiků jsou kladné či zdrženlivé, čtyřkoalice spíše běsní. To snad je jakýsi signál. Člen rady Svatopluk Karásek na protest proti zvolení kandidáta, který mu nevyhovuje, odstoupil. Napodobuje tak to, co před rokem udělal Miloš Rejchrt. V tuto chvíli to nemá žádnou logiku (Balvín si zatím počínal spíš nevýrazně, jen se zoufale a ne moc úspěšně pokoušel o to, aby televizi opravdu řídil; na světě už je to tak zařízeno: bez pocitu, že něco řídí, se žádný ředitel neobejde) a nebude to mít ani moc velký ohlas. Kdyby se tak ovšem chovali třeba poslanci v parlamentě, ušetřili bychom: v okamžiku, když by vláda získala důvěru, celá opozice by se vzdala mandátů a parlament by se stal zbytečným.
Jiří Hanák se v Právu vzteká, že se Ivan Langer neuctivě vyjádřil o panu prezidentovi. Prý nakopnutí Václava Havla už u nás patří k politickému bontónu. Je to úplně naopak: prezident je u nás všeobecně chápán jako nekritizovatelný, a každé kritické či ne zcela uctivé slůvko chápe jeho mohutná novinářská lobby, rozlezlá skoro po všech českých listech, jako rouhání.
Pár kritických hlasů k poslednímu prezidentovu projevu se ozvalo zatím jen v Lidových novinách. Emanuelu Mandlerovi se ovšem podařil husarský kousek, vytočil
prezidenta natolik,že ten ho v poněkud hysterické reakci, otištěné hned na druhý den, označil za "vědomého" lháře (mezi prezidentovými kritiky jsou tedy i lháři nevědomí, to je dobré). Mandler totiž uvedl, že Havel po volbách v roce 1990 prosadil do ministerského křesla někdejšího nomenklaturního komunistu Mariána Čalfu, kdežto pan prezident je v tom nevinně, na svědomí to všechno má OF a VPN, které mu Čalfu jako vítězné strany navrhly. Jaká to byla idylická doba! Rádi zapomeneme, že Čalfa byl premiérem jmenován poprvé už po listopadu, a to za komunisty; citlivě reagoval na radikální proměnu politického klimatu a záhy přeběhl do tábora Pravdy a Lásky. Stal se ideálním spolupracovníkem, protože vzhledem k tunám másla na hlavě musel poslouchat. V lehce manipulovaných volbách (Občanské fórum jako výraz národní jednoty, postavené na jiných principech než překonané politické stranictví) ho lehce zmanipulovaná protostranická uskupení panu prezidentovi sama navrhla: ovšem mírně řečeno nikoli jako vzdorokandidáta. Politická rozhodnutí se tehdy díky uvolněným politickým strukturám rodila velmi neformálně. Stejným způsobem, jako se hájí pan prezident, by se mohli hájit i jeho předchůdci v úřadě. I jim premiéra navrhovala vždycky ta nejsilnější strana.
Pátek 2. listopadu: Václav Klaus údajně požádal amerického velvyslance, aby se zasadil o přemístění Svobodné Evropy z centra Prahy. Klaus projevil opět jednou jakýsi politický cit. Tato žádost je na místě, je zároveň snadné a zbabělé předvádět statečnost na účet obyvatelstva. Přestěhování zjednoduší život Pražanům a umožní spolehlivěji zabezpečit RFE.
Aby to předseda ODS vyvážil, prohlásil v Právu na adresu prezidenta Havla: prezident útočí, protože neumí prohrát diskusi. Od Klause taková výtka tedy sedí.
Ministr Gross rozjel další aféru s falešnými lustracemi, jež měli tentokrát obdržet podnikatelští manažeři a snad i někteří lidé pracující pro tajné služby ČR. Vystaveny byly (přirozeně) před létem 1998. Probíhá zuřivá hádka mezi pravicí a částí levice o další zákonnou předlohu, zpřístupňující tentokrát všechny svazky StB (a také archivy KSČ z let 1948-89) všem. Lustrační problémy se táhnou jako turecký med, protože se kdysi nezvolilo správné politické rozhodnutí: zveřejnit seznamy agentů. Komunisté žádají, aby kromě archivů KSČ byly zpřístupněny i archivy lidovců a socialistů, a mají v tomto případě pravdu. Zejména národní socialisté se o vítězství bolševismu v ČSR zasloužili sice nechtě, ale mohutně, a jejich morální kredit ten komunistický příliš nepřevyšuje.
Komunisté (totiž poslanec Filip) přišli s teorií o údajném komplotu, který má řešit situaci po očekávané prezidentově rezignaci: Čtyřkoalice a Hrad usilují o to, aby byla zároveň rozpuštěna PS, takže o prezidentské pravomoci by se podělil předseda Senátu (Pithart) se Zemanem. Smluvně opoziční strany rozpuštění PS odmítají, pokud by zůstala, dělili by se totiž o pravomoci Klaus se Zemanem. Tuto spekulaci je třeba oddémonizovat, má jakési racionální jádro. Především aby pan prezident podal demisi ze zdravotních důvodů, museli by ho napřed trhnout mezi dveřmi. Je k tomu, jak praví klasik, méně než odhodlán a více než neochoten. V tom málo pravděpodobném případě, že by musel funkci opustit před skončením volebního období (a před letními volbami do PS), vznikla by, zjevně jen na krátkou dobu, ale v citlivém předvolebním období pro čtyřkoalici velmi nevýhodná situace. Proto by bylo v jejím zájmu rozpuštění PS a předčasné volby. Nedovedu si však představit, jak by toho mohla ústavní cestou dosáhnout.
František Janouch píše v MfD: "Před čtvrtstoletím (tj. v roce 1977) se nejlepší dcery a synové našeho národa dokázali sjednotit před okupačními armádami a normalizačním režimem a zasednout za jeden stůl: katolíci s evangelíky, komunisté s těmi, koho posílali na desítky let do žalářů…" Problém nebyl ani tak mezi katolíky a evangelíky, ti to ostatně dokázali přes komunistický teror už dřív, ale mezi komunisty a nekomunisty. Vznikl (již po třetí od roku 1945) orwellovský kulatý stůl, za nějž zasedli farmáři s čuňaty, navzájem se pomíchali a od té doby se mezi nimi špatně rozlišuje.
Petr Nečas, nová hvězda ODS, tvrdí v LN, že kdysi odmítl ministerskou funkci (na vnitru) "z rodinných důvodů". Panu poslanci neslouží dost dobře paměť, problém byl v tom, že ho rodná strana napřed do funkce katapultovala, a než dopadl do ministerského křesla, tak ho zase stáhla zpátky. Panem poslancem to zatřáslo, až na něm zacinkaly rolničky.
Helena Vondráčková žádá omluvu od hudebního kritika Jana Rejžka za jeho výroky zveřejněné v Lidových novinách. Šlo jednak o to, že Vondráčkové comeback po převratu údajně zařídili titíž mafiáni, kteří ji prosazovali na hudební scéně v době normalizace, a jednak o to, že údajně podepsala Antichartu, což prý není pravda, protože tou dobou byla v Polsku. Škoda, že ne na cestě kolem světa, to by bylo ještě přesvědčivější! Pokud jde o první obvinění, může pan Rejžek věc snadno napravit tím, že věcně popíše manýry bossů české normalizační pop-music (bude to nepochybně velmi zábavné a nevím nevím, zda to paní Vondráčkovou uspokojí). Pokud jde o Antichartu, protestuje paní Vondráčková o čtvrt století opožděně. (Nepochybuji, že ona a její kolegyně a kolegové byli tehdy podrobeni dosti hnusnému vydírání, a že je jistý rozdíl mezi podpisem Anticharty a např. podpisem vázacího aktu agenta StB. Obojímu je ovšem společné, že se to nemá dělat. Přitom těmto lidem nehrozil žalář, mučidla či popraviště, jen by se museli vzdát pohodlného života a povolání, které, o tom nepochybuji, měli rádi z lidsky pochopitelných důvodů. To ale musela u nás po roce 1968 udělat strašná spousta lidí, mj. i pisatel těchto řádků.)
Napsal jsem včera, že pár kritických hlasů k poslednímu prezidentovu projevu se zatím ozvalo jen v Lidových novinách. Měl jsem samozřejmě dodat: z periodik, které stihnu sledovat. Což tímto napravuji.
Sobota 3. listopadu: Kongres Spojených států, zakladatel a udržovatel RFE, chce zřídit zjevně v propojení s RFE stanici Rádio svobodný Afghánistán. Program by se měl připravovat v Praze a vysílat zjevně v Kuvajtu. Stanovisko vlády USA není ještě známé, ale není ve věci zřízení stanice rozhodující: je to věc Kongresu. Zdá se, že Američané poněkud přeceňují vliv svobodného slova na Afghánce, tito lidé mají o svobodě jinou představu než my. Navíc vysílání může mít význam, doprovodí-li je nějaká velmi výrazná manifestace síly, při níž nepůjde jen o životy Afghánců, ale také Američanů a dalších obyvatel svobodného světa. Místopředseda Langer má pravdu, když se zřízením stanice na českém území souhlasí, ale za podmínky, že RFE bude přestěhována z městského centra. A ministr Kavan má pravdu, když vyjádřil přání, aby v případě, že bude stanice působit formálně mimo RFE, byla ČR aspoň informována.
Václav Klaus prohlásil ve svém projevu na kongresu ODS, že škody, způsobené sociálně demokratickou vládou, nejsou nevratné a ODS je dokáže napravit. Je třeba doplnit, že škody, způsobené vládou ČSSD, nejsou o nic větší než škody způsobené předchozími vládami, a že vláda ČSSD udělala, stejně jako předchozí vlády, i leccos dobrého.
Ministr vnitra Gross chce racionalizovat správu tajných služeb tím, že dostane BIS pod kontrolu. To už tu ovšem bylo (za totáče) a upřímně řečeno, moc se to neosvědčilo.
Místopředseda vlády Rychetský se v rozhovoru pro MfD (Rumlova rychlá četa Kubík - Slonková) ohradil mj. proti Holubovu článku v Respektu. Má úplně pravdu.
Lidové noviny a editor přílohy Orientace si zaslouží uznání za to, že s mírným zpožděním věnovali pozornost maďarské revoluci z roku 1956. Bohužel recenze pana Zídka obsahuje některé věcné chyby: Ernő Gerő (nikoliv Ernö Gerö, ty dvojité čárky označují
v maďarské ortografii kvantitu) nebyl žádný centrista, ale člen stalinistického "čtyřspřeží" (Rákosi, Gerő, Farkas, Révai), které devastovalo Maďarsko v padesátých letech. Za bolševického "centristu" by v létě 1956 bylo snad možné označit čerstvě
rehabilitovaného Jánose Kádára. V Maďarsku ani v době revoluce nevznikla opravdu pluralitní vláda, jen vláda složená ze stran, povolených Rusy ovládanou Spojeneckou dozorčí komisí v roce 1944. V článku pana Adamce, který je věcně zcela v pořádku, si zase
zařádil známý terorista Lájos, ohrožující už řadu let dobré česko-maďarské vztahy (odkazuji na svůj někdejší fejeton).
Pondělí 5. listopadu: Za všeobecného zájmu médií proběhl kongres ODS. Patří k dobrému mravu takovou politickou událost podrobněji komentovat (dělají to teď všichni) a proto ani Události nemohou zůstat stranou. Ke zprávě se proto ještě vrátíme.
Zcela devitalizovaná ČSNS vyhlásila petici za devitalizační program. Strana z nedostatku sympatizantů hledá zřejmě příznivce mezi smrtelně nemocnými. Je to zajímavá obdoba Gogolových Mrtvých duší. Poslance strana zase získává tak, že když má někdo v Unii svobody malér, řeší ho přestupem k slavnému politickému uskupení bratra Klofáče a dr. Edvarda Beneše. Smutný doklad předvolebního marasmu.
Úterý 6. listopadu: Ministr Tvrdík překvapivě ostře napadl údajnou nízkou kvalitu bitevníků L-159. Je velmi obtížné vyložit si to jinak než jako rozmáchlé politické gesto ministerského "nového koštěte", jemuž v tomto případě může padnout za oběť celá fabrika. Nepochybuji, že problémy s uvedením letadla do provozu poněkud připomínají problémy se zprovozněním Temelína. Nicméně český ministr obrany se chová jako oba páni Phüringerové dohromady. Doufám, že nezablokuje polopojízdnými transportéry nějaký hraniční přechod. K čemu jsou dobré takové škrholovské výstupy?
Václav Bělohradský kritizuje v Právu vystoupení Václava Klause na a po kongresu ODS. Na jeho kritice něco je, škoda, že s ní nepřišel už tenkrát, když v Lidových novinách z poloviny šedesátých let za ODS lobboval.
Jan Šula, bývalý šéf ekonomické kontrarozvědky a nynější šéf národních sociálů varuje v Právu veřejnost před kriminálními živly, které k nám masově prosakují z Východu, a přimlouvá se za víza mj. i s Rumunskem. Z východu k nám však proudí také (ne-li hlavně) pracovní síly, ochotné dělat práci, která nám nevoní, a za peníze, za něž bychom ji my nedělali. Po včerejším pokuse získat pro ČSNS umírající je to další důkaz laciného populismu, který, jak doufám, zůstane bez odezvy. Zejména v případě Rumunska, které projevilo dobrou vůli a podařilo se mu snížit počet romských migrantů do ČR o dvě třetiny. Na východ by si pan Šula dupal, ale když někdo na Západě dělá totéž vůči nám, prskají čeští politici jako křečci.
Zdá se, že se v české veřejnosti rozhoří spor o znovuvztyčení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, a že bude mít charakter boje o výklad českých dějin, při němž se protivné strany budou navzájem mlátit po hlavě monstrancemi a husitskými palcáty. Místopředseda Společnosti pro vtyčení barokního díla pan Kloud se už nechal slyšet, že se odpůrci vztyčení sloupu uchylují k napadání katolictva a připomínání Bílé hory, druhá strana jistě nezůstane nic dlužna. Stržení sloupu po první světové válce skupinkou českých asociálů (ten hlavní z nich má dodnes v Praze ulici) byl projev mimořádně ubohého kulturního barbarství. Jeho znovuvztyčení je hloupost srovnatelná s obnovou Betlémské kaple, jen o něco levnější. Prakticky všichni občané naší země si pamatují Staroměstské náměstí tak, jak teď je. Z pouhého konzervatismu si přejí, aby tak zůstalo, s tím, že upomínka uložená v dláždění je ovšem zcela na místě. Není v tom nic ideologického. Jen nepovažují bourání a znovuvztyčování pomníků za něco, co nám jako národu pomůže.
Středa 7. listopadu: Jan Keller a Jiří Hanák se v Právu zalykají žlučí nad kongresem ODS a Klausovými výroky. ODS si jistě zaslouží kritiku, ale v této zavilosti je něco bolševického. K oběma textům se ještě vrátíme.
Rakouský ministr životního prostředí prohlásil, že ČR má svrchované právo na Temelín, chtít na ní, aby odstoupila od provozu elektrárny není realistické. Rakouské veto pro vstup do EU vyloučil, bylo by podle něho stejně neproduktivní jako bojkot Čtrnáctky vůči Rakousku po vstupu Svobodných do vlády. Za to sklidil zuřivou kritiku opozice (SPÖ) i koaliční FPÖ. Rakouská vláda si možná připravuje cestu k ústupu, ČR by jej Rakousku měla ohleduplně usnadnit, už vzhledem k tomu, že české vlády (zejména ta Zemanova) Rakušany bezohledným chováním dosti vydráždila.
Karel Hvížďala v Mladé frontě Dnes opět bojuje proti bulvarizaci tisku v rukou soukromých vlastníků: "Dokonce se ukázalo, že i svobodný vlastník novin, kterému jde hlavně o zisk, není zárukou svobodného vyjadřování, neboť kasíruje složité, ale důležité informace, které mu tlačí náklad dolů". Problémy jsou i s kasírováním politických stanovisek, které tlačí potentáty do výšky (tj. do vyskakování). S těmi potížemi ovšem soukromí vlastníci nemají nic společného. MfD se příliš nechtělo publikovat můj článek o nedávném prezidentově projevu, takže jsem ho nakonec stáhl a dal do Reflexu, kde nyní vychází.
komentář
V Mladé frontě dnes polemizuje Pavel Šaradín s mým článkem S vyloučením veřejnosti. Polemika je natolik nesmyslná, že nestojí za to, se textu pana Šaradína blíže věnovat. Samozřejmě si nemyslím, že by politika byla svinstvo, a nemyslím si ani, že politika Čtyřkoalice, panu Šaradínovi tak blízké, je svinstvo. Jen považuji českou politiku za nešťastnou a sterilní (tu čtyřkoaliční zvlášť) a málo komunikativní. Jednou z cest, jak to spravit, je otevřená kritika. Neberu panu Šaradínovi jeho zalíbení v české politické scéně, jen by mne například zajímalo, koho proboha považuje za střed? Lidovce? Ty středový volič nemůže volit, dostal k nim přibalenu US, ODA a DEU. A kdo je vlastně pravice? Na toto místo kandidují dva nesmiřitelní soupeři. Česká politika není svinstvo, ale blázinec.
Čtvrtek 8. listopadu: Vláda navrhuje snížení poslaneckých platů a náhrad. Tak jako s příchodem jara se objevují vlašťovky a jiřičky, s blížícími se volbami se z vlády snášejí do parlamentu populistické návrhy. Vláda by se spíš měla starat o to, co souvisí s naším vstupem do EU. Poslanec má u nás ze všech politiků tu nejhorší reputaci, protože nevelí, nýbrž tu a tam dokonce velení brání. Pro nevolnickou mentalitu je vždycky symbolem dokonalosti armáda.
Advokát někdejšího bolševického prokurátora Krupauera podle zásady, že nejlepší obranou je útok, zpochybnil restituční nároky Karla Schwarzenberga. Jde o to, že jej ještě za života jeho otce adoptoval jeho strýc z jiné větve rodu, která na nynější vlastnictví Karla Schwarzenberga nemá nárok. Přitom se pan Schwarzenberg soudí se soudruhem Krupauerem o hájovnu, kterou exprokurátor za totáče získal údajně za velmi výhodných okolností. Těžko tomu nevěřit. Ostatně, nebýt sametového převratu dle scénáře Pravdy a Lásky, sídlil by teď možná pan Krupauer, podobně jako nenáviděný feudál, s nímž má spor, na hradě: jenomže ne na Orlíku, nýbrž na Mírově.
Petr Pithart říká ve svém rozhovoru pro Mladou frontu Dnes: "Vždycky jsme byli tak trochu doleva… " Nedá mi to, abych nedoplnil: jak kdo. Pro spravedlivost třeba dodat, že kromě toho říká Petr Pithart v tom rozhovoru řadu rozumných věcí.
Nový státní rozpočet je pro ODS přijatelný, tvrdí poslanec Kocourek. Bylo by rozumné, kdyby rozpočet byl schválen, pokud bude zároveň zajištěno, že ho vláda nebude moci využívat k předvolebním hrátkám. Opozici by se zase hodilo zatnout vládě před volbami pořádně tipec, dálo by se tak v tuto chvíli bohužel na účet společnosti.
Ruské armádě se v Abcházii ztratil vlak s raketovými systémy země-vzduch. Po několika dnech byl objeven, údajně neporušený, opuštěn v nějakém tunelu. Co je proti tomu ztráta kulometu z nějakého vrtulníku!
Pátek 9. listopadu: ODS, ČSSD, KDU-ČSL by zřejmě přivítaly přestěhování RFE z centra Prahy, US zaujala zásadní postoj. Zásadovost na cizí účet, totiž na účet voličů, je zásadovost zároveň laciná a neproduktivní. Kapka po kapce tak odtékají čtyřkoaliční preference.
Hradní bard Jiří Pehe se někde dal slyšet, že současný konflikt s terorismem je především střetem svobody a nesvobody. To je nevěcné ideologizování, jde o ochranu bezpečí občanů USA (a dalších států, které se mohou stát terčem islámského teroru), tedy o docela elementární praktickou záležitost, ne o křížové tažení.
Václav Pavlíček dal v Právu (kde jinde!) opět jednou průchod své patologické nenávisti k Němcům, kteří žili nebo žijí mezi námi.
V Lidových novinách se pozastavili nad plakátem ČSNS, na němž figuruje zaťatá pěst, a srovnávají ho s plakáty bolševickými a nacistickými. Srovnání sedí, údiv není na místě: internacionální a nacionální socialismus jsou spojené nádoby a bratr Klofáč se za druhé republiky nechlubil jen tak nadarmo, když upozorňoval, že některé národní a socialistické myšlenky měla jeho strana v programu už před Hitlerem. Začali bojem za národní zájmy proti "židovské plutokracii", skončili bojem za národní zájmy proti československým Němcům a Maďarům (při němž krev stříkala na všechny strany; staří lidé na jižním Slovensku s dojetím vzpomínají na Gottwalda, že je zbavil tohoto teroru).
Sobota 10. listopadu: Miloši Zemanovi se zjevně podařilo udělat slušný rozruch v USA. Verbálně dosti zuřivě podpořil USA v boji proti terorismu, nabídl Američanům k chemickému praporu ještě jako přívažek českou speciální jednotku a polní nemocnici. Omráčil americká média zprávou, že terorista Atta chystal v Praze atentát na budovu RFE (to si zjevně v podstatě vycucal z prstu, BIS to jednu chvíli držela jako jednu z pracovních hypotéz). Tím vzbudil u Američanů jednak dojem, že ví něco o irácké spoluúčasti na přípravě teroristických aktů, jednak podezření, že česká vláda byla předem informovaná o nebezpečí teroristických útoků proti USA. To druhé pak musel dementovat. Přes to přese všechno se zjevně neminul úspěchem: v době, kdy mezinárodní podpora vojenskému zásahu v Afghánistánu přece jen slábne, přišel Bushově administrativě vhod, takže se s ním oproti původním plánům sešel i americký prezident. To se zase nehodí českým médiím, která mají mnoho dobrých důvodů nemít premiéra v lásce. A tak v Lidových novinách vyšla rozsáhlá zpráva, která se na základě citátu ze dvou listů (přitom jedna citace se netýká bezprostředně Zemanovy návštěvy, ale aféry s Respektem) pokouší vyvolat dojem, že český předseda vlády byl v USA vystaven všeobecnému posměchu.
ODS podpořila v prvním čtení vládní návrh rozpočtu na příští rok. Čtyřkoalice skučí a běsní. Změny, kterých rozpočet doznal, nejsou příliš dramatické, ale z politického hlediska je dobře, že rozpočet na volební rok prošel. ODS se nepochybně ve vlastním zájmu postarala a ještě postará, aby z toho ČSSD pro sebe příliš netěžila.
komentář
Pouze Lidové noviny referovaly o další malé nepříjemnosti, kterou má ČR díky svým zatloukaným hříchům z minulosti. Výbor Komise pro lidská práva OSN podrobil na základě případu Karla des Fours Walderode dosti tvrdé kritice české restituční zákonodárství. Prohlásil, že porušuje Pakt OSN o občanských a politických právech z roku 1966, který ČSSR kdysi ratifikovala, a žádá rychlou nápravu. Ke zprávě se ještě vrátíme.
Pondělí 12. listopadu: Předseda branného výboru PS PČR Klas (ODS) přišel údajně s návrhem, aby správní úřady (např. i Statistický úřad) musely poskytnout na požádání BISce všechny informace. Statistický úřad a média se bouří. Pro člověka zvyklého na dobu, kdy si policie mohla o člověku opatřit úplně všechny informace (a taky si je o něm opatřovala), je to pobouření trochu nezvyklé. Nedovedu si představit, co by si BIS s informacemi o mé osobě počala.
Ministr Bureš požádal šéfredaktora Holuba o omluvu za nařčení z korupce. Holub se omluvil s tím, že právě pana ministra neměl na mysli. Zdá se, že místo humpoláckého Zemanova plánu měli ministři postupovat touto cestou. Pan Holub by se pak octl v situaci, kdy by musel udělat to, co měl udělat hned na začátku, tj. říci kdo a jak se choval, resp. chová korupčně.
Petiční výbor PS PČR odmítl žádost o odškodnění českých občanů německé národnosti za příkoří, která museli strpět bezprostředně po druhé světové válce. Žádost podalo Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Neexistuje prý právní ani
politický důvod otvírat tuto otázku, členové výboru se neuzavírají debatě nebo individuálnímu přezkoumání chyb. Čili: žádné satisfakce se nedočkáte, ale budeme Vás tahat za nos a tu a tam se můžeme pokusit někoho z vás zkorumpovat. Je zcela zjevné, že
tento případ je jako šitý pro Komisi pro lidská práva OSN
(a daleko vhodnější než restituce pana Walderodeho).
Úterý 13. listopadu: Severní koalice zjevně proti vůli USA obsadila Kábul, který předtím vojáci Talibánu opustili. Stane-li se válka v Afghánistánu kmenovou válkou, nebude mít žádný konec.
Čtyřkoaliční lídr Karel Kühnl v rakouské televizi prohlásil ,že je třeba ukončit jaderný program v české energetice. Pro odstavení Temelínské elektrárny však není důvod, protože splňuje bezpečnostní standardy, obvyklé v zemích EU. To je stanovisko rozumné, Rakušany však bohužel asi neuspokojí.
Středa 14. listopadu: US žádá v souvislosti s aférou Respekt zrušení trestného činu pomluvy. To, že pomluvu lze kvalifikovat jako trestný čin, prý ohrožuje svobodu projevu, pomluvy by se měly řešit v občanskoprávní rovině. Problém je v tom, že pan Holub napsal něco, co by si seriozní novinář neměl dovolit. To není dobrá pohnutka k dekriminalizaci pomluvy. Pan Holub dokázal, že české mediální prostředí není zatím ještě pro podobný krok zralé.
Vladimír Železný se ocitl v zařízení, kterému se za totáče říkalo CPZ (= cela předběžného zadržení). Na jednu stranu to není překvapivé, transakce s Astrona je víc než podezřelá. Zároveň je v Česku nepředstavitelné, že by veleakce neměla politické
pozadí. Svatouškové ze čtyřkoalice a ČSSD se tváří přísně nestranně, ODS prská. Nova byla jediným masovým médiem, které vycházelo vstříc ODS. Je velké nebezpečí, že by "kauza Železný" mohla nabýt charakteru parádního lynče. LN líčí poměry v dnešní "CPZ":
strávil jsem tam (za minulého režimu, aby nebylo mýlky) pár dní. Zdá se, že se od té doby mnoho nezměnilo (pouze faktická maximální doba zadržení se zkrátila o 24 hodin: dnes prý mohou osmačtyřicítku o dalších 24 hodin prodloužit, StB to dělala tak, že po
48 hodinách člověka jakoby propustili, ale za rohem už na něj čekali a napařili mu další; to zase není až tak veliký pokrok). Stejně jako tenkrát prý nepovolují, aby zadržený měl u sebe knížku nebo noviny. Z líčení vyplývá, že mu seberou i hodinky. Pokud
je tomu tak, nezbývá než konstatovat (činím tak na základě vlastní zkušenosti), že je to hnusná mučírna. A vůbec mne nezajímá, jestli to dělá policie na celém světě.
V Brně uspořádali společenskou zábavu, při níž byl mj. předán výtěžek veřejné sbírky dětské onkologii. Zlatý, byť neplánovaný bod programu se dostavil kolem třetí ráno, kdy místopředseda brněnské ODS uštědřil facku jednomu z pořadatelů. Okolnosti nejsou známy, nicméně si je lze barvitě představit. Oba účastníci sporu si věc údajně mezi sebou posléze vyříkali a ujasnili. Pozoruhodné je, že se zpráva o této významné politické události objevila v předních českých denících. Co z toho plyne: chcete, aby vaše facka vešla do dějin? Vstupte do ODS!
Čtvrtek 15. listopadu: Velitel armádního letectva generál Padělek zakázal až na další starty stíhaček L-159. Ukázalo se, že některé, ba většina, ba prý dokonce skoro všechny mají jakousi technickou závadu na ovládání motoru. Jak se zdá, podařilo se vyrobit létající Temelín.
Poslanec Pilip prosadil do Obchodního zákoníku, který PS právě projednává, ustanovení, podle něhož budou zájemci o privatizaci polostátních firem muset zaplatit stejnou částku státu i menšinovým vlastníkům. Dosud stát inkasoval více. Návrh spojuje příjemné s užitečným: jednak opravdu není žádný rozumný důvod, proč by tomu mělo být jinak, a jednak se tím vládě před volbami zatne tipec: zájemci o privatizaci budou žádat na vládě slevy, výnosy z privatizace do státní pokladny klesnou, možná to privatizaci přibrzdí. Sociální demokracie žádá na předsedovi PS svolání mimořádné schůze, kde by se o Pilipově návrhu mělo znovu hlasovat. Má podporu ODS, takže může napodruhé uspět a návrh odmítnout. Tím se ale opozičně smluvní strany dostanou do nepříjemné situace, protože budou muset zdůvodnit něco, co se dá zdůvodnit dosti těžko, navíc jde o málo regulérní "opravný pokus".
Právníkům Vladimíra Železného policie nedovolila, aby navštívili svého klienta v policejní cele. Prý tam platí jiný režim než ve vazbě a advokát potřebuje souhlas vyšetřovatele. Podivné. (P.S. Železného ovšem mezitím propustili, soudkyně na něho neuvalila vazbu. Tím celý postup policie dostává nádech nevydařené buzerace).
A nakonec něco veselejšího: Podnikatel Masný chce odkoupit dluhy ODA. K této gogolovské akci se ještě vrátíme.
poznámka
Pátek 16. listopadu: ČSSD prosadila s pomocí ODS odložení účinnosti platového zákona pro rozpočtovou sféru: platy se zvýší až od 1. 1. 2003. Vláda tak pro příští rok ušetřila 8 miliard, které zjevně nemá. Odklad podpořily i odbory. Proti se postavila jednotně Čtyřkoalice a komunisté. Postupují, jako správní populisté, podle společné strategie: virtuální rozdávání z prázdné vládní kapsy je pro opozici vždycky to nejlákavější a taky nejjednodušší.
Jiří Hanák využil listopadového výročí k tomu, aby v právu pozvedl hlas na ochranu lidských práv agentů StB.
poznámka
Editoru Událostí se dostalo velké cti: v čtenářské anketě LN o tom, kdo nejvíce prospěl zemi za posledních dvanáct let, se s méně než 0,5 % hlasů ocitl na čestném osmém až osmnáctém místě. To na jednu stranu není nic moc (vítěz Václav Havel obdržel 43,6%), na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že se o tuto příčku dělí s takovými celebritami, jako je Petr Pithart, Josef Tošovský, Alexander Dubček a Jaromír Jágr. Také Václav Klaus se sice octnul na druhém místě mezi těmi, kdo zemi nejvíce prospěli (s 33,2%), ale zároveň suverénně na prvním místě mezi těmi, kdo zemi nejvíce uškodili (35,5%). Celkový výsledek proroka tržního hospodářství bez přívlastků je tedy -2,3% a je na tom tedy ještě hůř než já.
Pondělí 19. listopadu: Případ Železný a spol. prochází novými a novými peripetiemi. Železného nejdřív zadrželi, pak pustili. Šéf Úřadu vyšetřování Antl hovoří v záhadných náznacích o tlacích na vyšetřovatele, padlo prý slovo politické, ale pak to popřel. Poslanec Nečas žádá jasné vyjádření, těžko se mu divit: když někdo něco tajemně nakousne, tak by to měl taky doříci. Nečasův partajní kolega Langer však taky mluví o "určitých pochybnostech" a ODS "chce věřit" že nejde o politickou objednávku či útok na úspěšnou televizní stanici. Je zjevné, že utratit Vladimíra Železného je tvrdší oříšek, než tomu bylo v případě pánů Junka, Soudka ad. O případu Železný dnes píše kdekdo. Já pouze připomínám článek, který jsem napsal do Lidových novin letos v únoru.
retrospektiva
Karel Kühnl veřejně kritizoval ODA za verbální útok na ministerského předsedu Zemana: označili ho za duševně nemocného, agresívního a nesvéprávného. Kühnl právem namítá, že o premiérovi České republiky by se tak nemělo mluvit. Jenže: problém čtyřkoalice je, že větší strany nikdy předem neodhadnou, čeho se od svých menších (a v případě ODA sice hladových, ale neřiditelných) partnerů mohou nadít.
Václav Havel opět využil listopadového výročí k tomu, aby nás zahanbil. Uznali jsme sice práci, význam a zásluhy studentských hnutí, ale vzápětí jsme na to jakoby docela rádi zapomněli. Děláme to, my pacholci, proto, abychom se vyhnuli nutnosti myslet, přiznávat si vlastní selhání, nutnosti podívat se do tváře lidem, hnutím či okamžikům, které mohou působit jako výčitka či špatné svědomí. Lid opět zklamal svého prezidenta. Nejlepší řešení se nabízí samo sebou: vzhůru do Portugalska!
Policie ČR v Břeclavi obvinila z podnětu místního předsedy KSČM katolického faráře, že při senátních volbách "hanobil skupinu obyvatel", totiž místní komunisty, "pro jejich politické přesvědčení". Činil tak v letácích, v nichž se mj. praví: "KSČM je vážnou hrozbou pro demokracii, základní lidská práva a pro každého z nás… Jako kněz jsem povinen nejen upozorňovat na případné zlo, ale také se proti zlu postavit, proto vás vyzývám: zastavte nástup komunismu…" Zdá se, že proces se Zítkem otevřel bránu podobným nehoráznostem: Když se nesmějí vydávat vyčpělé knihy, podávající svědectví o zrůdných ideologiích minulosti, proč by nemělo být zakázáno agitovat proti komunistům.
Úterý 20. listopadu: Právo troubí na poplach: Němci a Rakušané, odvěcí nepřátelé, skupují půdu v Česku. Dále se ukazuje, že ještě Holanďané, ale ti nejsou vypíchnuti v titulku, protože nepatří k odvěkým nepřátelům. Jde zjevně o firmy s cizí účastí (nepochybně s rozhodující cizí účastí), protože cizinci coby fyzické osoby u nás nemovitosti vlastnit nesmí. Půda je pro ně velmi levná. Zbývá už jen dokázat, že kvůli cizákům přicházejí zkrátka roduvěrní Češi, kteří se třesou touhou obdělávat zemědělskou půdu v pohraničí (o pohraničí totiž jde, pohraničí v širokém slova smyslu, ČR má největší pohraničí na světě), pouze nejsou schopni konkurovat zazobaným cizincům. Překážky stavěné do cesty cizincům se ovšem nakonec vždycky vymstí, to, čeho nelze dosáhnout přímo, se zařídí obezličkou, a následky jsou zpravidla katastrofální: viz škudlení s televizními licencemi.
Předseda PS a ODS Václav Klaus přijal ve čtyřicetiminutové audienci Vladimíra Železného. Hovořili prý o potřebě chránit svobodné podnikatelské prostředí a nedovolit, aby se stalo obětí politických kampaní. Zároveň je nutné hájit nestrannost státních orgánů a bránit jejich zneužívání ambiciózními a bezohlednými zájmovými skupinami. Svobodu podnikatelského prostředí omezily už Klausovy vlády nesmyslnou ochranářskou politikou, jejímž důsledkem je mj. případ Železný: kdyby byli televizní licenci, tj. "rodinnné stříbro" prodali tomu, kdo na ně měl, tj. Američanům, nebyl by se tento hrůzný případ zrodil a další (TV3) by nebyl na cestě. Kauza Železný je zpolitizovaná až na půdu, mělo by jít o čistě právní problém, ale ve skutečnosti se v předvolebním rauši politické strany perou o mocný propagandistický nástroj (Nova), až z pana Železného chlupy lítají.
Usnesení Výboru pro lidská práva OSN ve věci Walderode přinutilo vládu k horečné činnosti: k případu se vyjádří Ministerstvo spravedlnosti a zmocněnec pro lidská práva, koordinovat to má Ministerstvo zahraničí. Zástupce Petičního výboru Walderode (čeští vlastenci, kteří chtějí zabránit, aby zpupný feudál restituoval majetek) prohlásil, že aby se majetek mohl restituovat, musely by napřed padnout stále platné Benešovy dekrety. A já jsem myslel, že jsou vyhaslé! Paní Machatá, co přeběhla z US k Národním sociálům, se zase dala slyšet: "Jakýkoli způsob vynucování práva z jiné strany je nešťastný." Zapomněla dodat: pokud to není vynucování práva, z něhož máme prospěch. Případ Walderode je v zásadě záležitost jednoho člověka, a to člověka bohatého (což je v Česku, a možná že nejen v Česku, handicap). Myslím si však, že by se na Výbor měli obrátit naši němečtí spoluobčané, poté co Poslanecká sněmovna odmítne jejich žádost o odškodnění nebo co je bude vodit delší dobu za nos (druhá možnost je pravděpodobnější). Jejich restituční problémy jsou daleko výmluvnější. Bylo by zábavné sledovat, jak by se pak čeští politici kroutili.
Středa 21. listopadu: Zatímco cena ropy klesá, ceny benzínu většinou setrvávají: zdá se, že "neviditelná ruka trhu" u nás funguje jinak než na Západě. Silnější než konkurenční třenice je odborářská, či lépe řečeno loupežnická solidarita podnikatelů. Už se sice objevili první odpadlíci (u jedné pumpy v Plzni je natural za 25 Kč), ale jde to ztuha.
Klaus se ohradil proti kritice čtyřkoalice, která označuje jeho postup v záležitosti novely Obchodního zákoníku za neústavní. Pilip hovoří o porušení "ducha pravidel jednání sněmovny". Tento nával spiritismu napovídá, že v jednacím řádu sněmovny je díra, která Klausovi a ČSSD umožnila provést onen podivný reparát. Senát prý novelu odmítne s tím, že byla přijata neústavním způsobem, a tak zjevně opět rozhodne třetí komora našeho parlamentu, Ústavní soud, kde má čtyřkoalice rovněž většinu. Poslanec Pilip chce napadnout paragraf, který se pokoušel novelizovat, a z věcného hlediska má šanci na úspěch. Zároveň je jeho návrh zjevně atentát na státní rozpočet a je velmi obtížné nevztáhnout ho k propukajícímu předvbolebnímu zápasu (proč si na to nevzpomněl dříve, třeba když byl ministrem financí?).
Dva pohraničníci, kteří před čtyřiadvaceti lety zastřelili na hranicích dvacetiletého "narušitele" (jak píše ještě dnes Právo),
byli nyní soudem osvobozeni.
fejeton
V MfD vyšel rozhovor Jakuba Ungera s Ivanem Langerem. Řeč je o Langrových výhradách k vyšetřovateli případu Železný. Unger uvádí, že Antl v rozhovoru o žádných politických tlacích nemluvil. Výše uvedený výňatek z rozhovoru s Antlem ovšem dokazuje, že politické tlaky mírně řečeno nevyloučil. Na otázku, zda byly, odpověděl. "Já bych to nechtěl specifikovat". Výtka, že Langer nemá s případem nic společného a nemá se do něho plést, je absurdní: politik má v této věci právo - přinejmenším stejné jako každý jiný občan - svobodně se vyjadřovat k naléhavým otevřeným otázkám. Na Langrovo prohlášení, že jako opoziční poslanec může ovlivňovat fungování vlády, má představu o tom, jak má policie fungovat a má právo o tom hovořit veřejně, protože podle toho se pak rozhodnou voliči, Unger replikuje: "Když vaše výroky zjednodušeně přeložím, tak jste naznačil: pokud vyhraju volby a stanu se ministrem, pánové Antl a Machala skončili. To není ovlivňování?" To je mimořádně neslušná demagogie. Otázka "Proč se za pana Železného ze všech stran postavila jen ODS" je nesmyslná, proč by mělo být podezřelé, že se člověka ujímá jen jedna strana. Za Hilsnera se kdysi postavili jen sociální demokraté.
Obvinění vznesené proti faráři Protivínskému je nehorázné, předpokládám, že policie stíhání zastaví. Na případu si ovšem hodlá nahonit sympatie Čtyřkoalice a její umělecká klaka. Zdá se, že vzniká akce Farář Protivínský - věc veřejná. Angažují se Hana Marvanová, Jan Bubeník, Jak Kraus, Břetislav Rychlík, Jan Hřebejk, Táňa Fischerová. Kde je mršina, slétají se supi.
Čtvrtek 22. listopadu: Václav Havel udělil milost faráři Protivínskému, trestně stíhanému za to, že agitoval proti komunistům. Je to od prezidenta velmi nešťastný krok, uznávají to i ti, kteří ho jinak servilně podporují (někteří poslanci čtyřkoalice, zejména z KDU, Petr Fischer v Lidových novinách). Mělo se ukázat, jak si policejní aparát, státní zastupitelství a případně i soud s absurdní a nestydatou obžalobou poradí. Naštěstí prakticky současně s Havlovou milostí zrušil obvinění brněnský krajský státní zástupce Coufal. Takže něco se přece jen ukázalo. Ukázalo se například, že slovo komunistů platí na břeclavskou policii a možná i na okresní státní zastupitelství, protože Coufal se podle vlastních slov rozhodl zasáhnout, když okresní zastupitelství podle jeho názoru "nebylo činné". Spravedlnost se tedy musí prosazovat "zezhora": kraj, prezident, přičemž prezidentská milost je krajní opatření a omilostnění může vyvolat dojem, že bylo omilostněno skutečné provinění. Když však neexistuje spravedlnost na nejnižší úrovni, znamená to, že nefunguje demokracie.
Prezident ve svém rozhovoru pro BBC opět udílel známky: ODS pět (projevuje podezřelou rozechvělost nad případem Železný), vláda tři minus (neplatí pokuty CME, vykazuje ideová pomýlení - věří v univerzální funkci státu a nemá ochotu podporovat neziskový
sektor; zato vzala Klause u huby v IPB a zahájila reformu veřejné správy). Rusko pět: do NATO ne (budiž), spolupracovat v rámci organizací, jejichž je členem (to nestačí, spolupráce proti terorismu musí mít nějaký institucionální základ). Tvrzení, že
Rusko nemá mít přednost před Indií jen proto, že je ho kus v Evropě, je naprosto nenáležité: Gogol, Dostojevskij, Stravinskij, Kandinskij, Bulgakov - proboha, to je přece Evropa, toho se nemůžeme zříci. Hnusné násilí, které u nás Rusové a jejich slouhové v minulosti napáchali, se přece dá odpustit. A to, že se bolševické impérium rozpadlo, aniž by ve vnějších koloniích došlo ke krveprolití, je Rusům třeba připočíst k dobru.
Na Mírově proběhl cvičný poplach, ale o tom, že je to cvičný poplach, vědělo zatraceně málo lidí. V obraze nebyla zpočátku ani média. Připomíná to slavnou rozhlasovou inscenaci románu H. G. Wellse Válka světů, jejímž autorem byl Orson Welles. Kniha vypráví o invazi Marťanů na zeměkouli. Byla provedena formou mimořádných zpravodajských relací a vzbudila v celých USA obrovský chaos a paniku. Když ji po čase převzala rozhlasová stanice nějaké středoamerické republiky, kde jsou lidé horkokrevnější a méně ukáznění než v USA, podpálili rozlícení posluchači budovu rozhlasu. Ještě štěstí, že nám Mírov zůstal zachován!
Dosud idylické vztahy mezi americkým prezidentem a britským premiérem se prý zakalily. Američané chtějí omezit účast Západu v Afghánistánu na dopadení bin Ládina, Britové chtějí, aby v zemi působily stabilizační vojenské síly. Zároveň britští vojenští odborníci tvrdí, že bylo hrubou chybou nerozvinout vlastní vojenskou akci ještě před obsazením Kábulu. Na britských námitkách něco je: je trochu problém snažit se něčeho dosáhnout bez skutečného nasazení životů. Například když se Afghánistán ponechá sám sobě, propadne se do anarchie, z níž vykvete něco podobného Talibánu. Taky je třeba těm nešťastným lidem nějak pomoci - pokud nebude v zemi aspoň trochu stabilní státní správa, veškerá pomoc se rozkrade a nedostane se k těm, kdo ji nejvíc potřebují. Přitom podmínky na rozumné uspořádání v zemi jsou, nebo aspoň před nedávnem byly - Afghánci přijali konec talibánské krutovlády s radostí a nadějemi. Byla by obrovská škoda tyto naděje pohřbít, dá se na nich stavět.
V Česku se rozvíjí nový podnikatelský sport, obohacující třetí, specificky českou cestu ke kapitalismu bez přívlastků o další výrazný prvek: dlužníci skupují prostřednictvím státní agentury od bank své vlastní nedobytné dluhy. Banky je totiž jako nedobytné státní agentuře prodávají se slušnou slevou. Renomovaní právníci (Tomáš Sokol) poukazují na to, že tento postup je formálně nepostižitelný. Z pohledu právního laika jde ovšem o hnusný podvod, a kapitalismu, který se takto rozvíjí, padne atribut "zlodějský" jako ulitý.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se obrátila na předsedu PS Klause se stížností na urážlivé výroky čtyřkoaličních poslanců. Například někdejší náš člověk v Havaně Pilip prohlásil, že se Rada chová jako zločinecká organizace. Následně pak ještě dodal, že za výrokem stojí, protože Rada v minulosti udělala několik rozhodnutí jednoznačně ve prospěch zájmových skupin, a prohlásil za příznačné, že se obracejí zrovna na Klause. Proboha, na koho jiného se mají obrátit než na předsedu Poslanecké sněmovny!
Pátek 23. listopadu: Čeští komunisté mají opravdu svérázné představy o spravedlnosti. Poté, co prezident Havel udělil milost faráři Protivínskému, žádají, aby jaksi symetricky učinil totéž pro jakéhosi mladíka, který rovněž v Břeclavi zcizil několik plakátů jedné kandidátky do senátu, aby pomohl druhé, své příbuzné. Ta druhá byla právě ona komunistka, proti které vystoupil pan Protivínský. Kdyby byl pan farář přistižen při tom, jak strhává komunistické plakáty nebo na ně maluje neslušné obrázky, bylo by to něco jiného, než když jen vylepil plakáty vlastní.
Obrázkový seriál Maus stíhá polská prokuratura, a stíhá ho podle mého názoru právem. Nejde o zhodnocení polské role při holocaustu (o tom se nyní vedou otevřené diskuse i v Polsku), ale o to, že jsou tam Poláci vyobrazeni jako prasata. Vyobrazit někoho jako prase je něco jiného než vyobrazit ho jako kočku nebo jako myš. Je to urážlivé a lze to hodnotit jako hanobení národa.
Sobota 24. listopadu: Ctyřkoaliční většina v Senátu úspěšně blokuje vládu a celou smluvní opozici. Poté, co odmítla projednávat novelu obchodního zákona (a ve výhledu je stížnost k Ústavnímu soudu), neschválila žádost vlády,
aby se odklad reformy platových tříd projednal ve zrychleném režimu. Volební maelström nasává věcné problémy.
poznámka
Rusko dostalo příležitost, aby se chovalo jako upejpavá nevěsta. Nabídky prší ze všech stran: Bush, Blair Robertson. Putin nepomýšlí na vstup do NATO, rád by získal co nejvíc vlivu a přitom se co nejméně zavázal. Běžná taktika slabšího vůči silnějšímu, Rusové ji vždycky zvládali perfektně.
poznámka
Předvolební zápas o Železného má svou přízemní a zábavnou stránku. Železného vyšetřovatel Machala měl před časem jakýsi konflikt v baru. Existují dvě verze. Za prvé jeho: podle ní ho vyhazovači bezdůvodně napadli, údajně v souvislosti s případem Železný. Podle vyhazovačů se Machala pokoušel z baru odcizit židli, spadl z ní a sám se poranil. Je zjevné, že nelze věřit ani jedné ze zúčastněných stran. Optikou veleaféry nafouknutá hopspodská rvačka.
Pondělí 26. listopadu: Jakýsi albánský mafiózo řídil z pankrácké cely drogové podnikání svého gangu. Pomocí mobilu, který mu asi dodal někdo z vězeňské stráže. Původně prý měl dodávku uskutečnit obhájce, ale na poslední chvíli se lekl. Ve společnosti, kde nefunguje morálka, nejsou k ničemu ani zákony, ani policie.
Unie svobody chystá vydat publikaci o aférách svých konkurentů z ČSSD. Kniha bude údajně čerpat "výlučně z veřejných zdrojů" (jde nepochybně o sebrané spisy tandemu Kubík-Slonková, ostatně, z jakých jiných zdrojů by měla čerpat?). Pomlouvání soupeřů má u nás dlouhodobou tradici, vrcholu zatím dosáhl Jaroslav Hašek, když paralelně vedl volební propagandu sociálních demokratů i národních socialistů na Královských Vinohradech. Vzpomínky si v souvislosti s chystanou publikací US zaslouží zejména sociálnědemokratický Haškův plakát, na němž je zobrazen předseda konkurenční strany bratr Klofáč v anarchistickém širáku a s bombou v ruce. Pod tím je nápis: "Zvolte mne a vyhodím celé Vinohrady do povětří". Snad by se tím čtyřkoaliční tvůrci PR mohli inspirovat při návrhu obálky.
Pan předseda Špidla se pustil do Klause kvůli schůzce se Železným. "V žádném případě bych nepřijal kohokoli, jakkoli významného, kdo je právě předmětem trestního jednání". Klaus Neklaus, Železný Neželezný, je mi líto, ale pan Špidla je srab. "Být předmětem trestního jednání" ještě vůbec neznamená být vinen. A podpořit člověka v tísni může být někdy politikova povinnost. Tím nechci říci, že je to právě tento konkrétní případ, o němž je řeč. Ale pan předseda se vyjádřil zcela obecně.
Na sociálně demokratických kandidátkách probíhají mocné škatule hejbejte se ve prospěch "reformního" křídla Špidla-Gross. Zemanovi příznivci ztrácejí pozice, což je dáno mj. i tím, že bývalý předseda asi ztratil o svou stranu zájem. Strategie hradních sil (viz ideolog Pehe) je zjevná: jednak sociální demokracii pořádně oslabit, jednak ji učinit "salonfähig" a současně poměrně bezzubou. Pak se stane jakýmsi druhořadým koaličním partnerem čtyřkoalice, ODS se octne v izolaci a Václavu Havlovi se na sklonku jeho politické dráhy splní odvěký sen: dostat se Klausovi na kobylku.
Rakouští protijaderní aktivisté nyní zablokovali jeden z přechodů do SRN, prý kvůli "záměrné zdrženlivosti" Německa ve věci Temelína. Blokády se zúčastnil ohromující počet 20-30 lidí, včetně Eddieho Fagana. Zdá se, že se ekologičtí fundamentalisté v Rakousku dostali do úzkých. Temelínská záležitost se musí řešit smírně a česká strana by měla uznat svůj podíl na eskalaci a omluvit se za něj.
V Poběžovicích, kde se odehrál případ, o němž vypráví náš fejeton, mají lidé velké sympatie pro Pohraniční stráž. Není divu, údajně všichni starší v minulosti patřili k pomocníkům PS a vesele prásklali každého cizince, kdo se v obci objevil. Klub českého pohraničí, depozitura KSČM, organizuje srazy bývalých predátorů: např. letos v létě celostátní sraz "příslušníků" PS u příležitosti padesátého výročí přijetí komunistického zákona o "státní hranici" (který udělal z celého Československa zadrátovaný koncentrák). Nu což, v Rakousku a SRN měli v minulosti srazy bývalých esesmanů, my se i zde jen dostáváme na západní úroveň. Jen tam neměli tu drzost pořádat ty srazy u příležitosti vydání Norimberských zákonů.
Karel Hvížďala bojuje v MfD ("Nepřítel politiků číslo jedna") za nezávislost intelektuálů v novinách na politicích. To je velmi ušlechtilé, chybí mi jen upozornění, že nejde jen o nezávislost na Rychetském a Klausovi, o nichž je v článku řeč, ale taky na čtyřkoalici a Havlovi.
Monika Pajerová, tvůrkyně nové strany, vystoupila v modlitebně Církve bratrské v Litomyšli a mluvila mj. o tom, že studentští předáci si přáli, aby revoluce vypukla až v lednu 1990, neměli totiž dobudovanou organizační strukturu. Dějiny i je zaskočily. To je zajímavé, listopadový převrat vlastně nikdo z těch, kteří se mu pak postavili do čela, nechtěl. Dá se říci, že se lid zase jednou zachoval neukázněně a nečekal, až mu jeho budoucí vůdci zavelí.
Úterý 27. listopadu: Slovenský expremiér Mečiar se sešel s Vladimírem Železným a veřejně se ho zastal. Schůzka má nepochybně "pragmatické" pozadí (Železný otvírá na Slovensku televizi a HZDS ani její předseda nenacházejí v slovenských elektronických médiích příliš porozumění). Představme si však, co by asi pan Mečiar byl dělal, když byl premiérem (nebo co bude dělat, až bude zase premiérem) a nějaký český politik by se takhle angažoval v slovenských problémech! Co nechceš, aby ti činili jiní…
Podle STEM za poslední měsíc velmi výrazně (o celých 15%) stoupla obliba ministra Tvrdíka ve veřejnosti. Je teď s 57% na třetím místě. Rodí se český Pilsudski? Nejpopulárnějším českým politikem je ovšem ministr vnitra Gross. Bylo by zajímavé zjistit, z čeho pramení ta obliba silových resortů v české veřejnosti. STEM do žebříčku nezařazuje prezidenta. U prezidenta se, podobně jako u pražského arcibiskupa, nesluší měřit popularitu.
Jak se blíží volby, v české vládě asi roste nervozita, takže se prosazují divoké manýry. Ministr Dostál se přimlouval za to, aby pan Bartuška, který se osvědčil jako generální komisař české účasti na Expo v Hannoveru, dostal příležitost i do budoucna. Ministr průmyslu a obchodu Grégr, v jehož kompetenci je komisaře jmenovat, se ohradil s tím, že Bartuška se prý vyjádřil nevhodně o vládě (!). A dal prý Dostálovi na vědomí, že kultura je podřízena ekonomice (stará marx-leninská teze) a ministr kultury by neměl zasahovat do vládních sporů tohoto druhu. Tvrzení o nevhodném Bartuškově vyjádření má výrazně švejkovsko-bretschneiderovský nádech a je mimořádně legrační. Kromě toho se zjevně ministr Grégr vyjádřil nevhodně o Dostálovi.
Předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová odmítla nátlak ODS na ministra Grosse ve věci vyšetřovatele Machaly. Ministr nemá prý žádné kompetence ve věcech neprocesní povahy. Jako laik si ovšem nedovedu představit, jak může vyšetřovatel nezaujatě vyřešit případ člověka, o němž je přesvědčen, že mu nechal rozbít hubu. Dále paní Wagnerová prohlásila, že Klaus dal svým chováním jasný signál a vyzvala lidi činné v trestním řízení ke statečnosti (nemají se nechat omluvit). Tomu nerozumím: dnes, vzhledem k atmosféře v médiích, by bylo projevem odvahy se Železného zastat.
Poslanec a zároveň publicista Zdeněk Jičínský (ČSSD) napsal do Práva oslavný článek na památku Alexandra Dubčeka. Tvrdí v něm mj., že Dubčeka kritizovali po roce 1989 "mladší a mladí pravicově orientovaní politici", "kteří odmítali organické spojování myšlenek Pražského jara 1968 a listopadu 1989" a označovali ho za představitele "třetí cesty". Dubčeka jsem kritizoval například já. Lichotí mi, že mne pan profesor Jičínský považuje za "mladšího", ale musím se ohradit: kritizoval jsem Dubčeka za kapitulantství, které projevil po srpnové ruské invazi v roce 1968. Nechápu, co je na tom pravicového. Pan Jičínský je ve svém myšlení zrcadlový protějšek Václava Klause. Používá slova "pravice" se stejným iracionálním odporem, jako Klaus "levice". Kdyby pánové věřili v Boha (což zajisté není ten případ), byl by pro prof. Jičínského Bůh typicky levicový, kdežto ďábel typicky pravicový. U Klause naopak.
Hradní ideolog Jiří Pehe straší rovněž v Právu své čtenáře: "Pokud ve volbách vznikne řádná koalice mezi ODS a ČSSD, bude to znamenat konečné vítězství Strany opoziční smlouvy nad těmi, kteří jí v obou stranách, zejména v ČSSD, ještě vzdorují. Česká republika pak bude v nebezpečí, že její demokratický systém by se mohl stát obětí zcela neliberálních praktik, které by jenom ještě více rozšířily již nyní značnou korupci." Strategie je jasná: je třeba vydělit v ČSSD a možná i v ODS "zdravé jádro", s nímž bude moci Hrad a Čtyřkoalice spolupracovat. Koalice ČSSD - ODS je pro pana Peheho noční můrou. Považuji za nutné připomenout, že zcela neliberální praktiky provozovali jak auguři Pravdy a Lásky bezprostředně po Listopadu, tak Klausova garnitura od roku 1992. Jakási svoboda například v mediální sféře se u nás uplatňuje teprve v relativním bezvládí od roku 1997. Člověk by si skoro přál, aby pokračovalo.
Dnešní noviny komentují kolem dokola záležitost klonování lidských embryí: vyznívá jako spor stoupenců pokroku s náboženskými tmáři. Je to ovšem taky metafyzický problém, a pro ty nemá česká společnost velký smysl. Pokud nám to čas dovolí, k věci se ještě vrátíme.
Komunistický papaláš Lubomír Štrougal půjde zřejmě
ještě v prosinci k soudu.
poznámka
Středa 28. listopadu: Vláda dnes jedná o kompromisním vyřešení sporu s Rakouskem o Temelín. Zítra by měla v Bruselu proběhnout schůzka českých a rakouských představitelů (Zeman, Schüssel, Kavan, Molterer) pod patronací komisaře EU Verheugena. česká strana by měla poskytnout Rakousku záruky, že provede bezpečnostní opatření, která Rakušané požadují, Rakousko by se na oplátku mělo smířit s provozem elektrárny. Spor je nyní o tom, zda se požadované úpravy mají dít za provozu (jak chce česká strana), nebo po odstavení (což chtějí nevládní rakouské organizace) a do jaké míry má být dohoda právně závazná. Kavan prý souhlasí s tím, aby byla vtělena do kapitoly Energetika, ale nesouhlasí s právní závazností, Rakušané chtějí, aby byla coby právní dokument součástí smlouvy o přistoupení ČR k EU. Zdá se, že se rýsuje rozumný kompromis, který by nebyl porážkou žádného z obou účastníků sporu (to je podmínka úspěšného vyrovnání). Pokud čeští politici hodlají troubit do světa, že Rakušané ustoupili, a snaží se jen, aby neztratili tvář, bude spor pochopitelně eskalovat. Poslední mohutnou překážkou je ministr Grégr: chce, aby se bez ohledu na rakouskou stranu uskutečnily jen ty věci, které by ČEZ beztak udělal sám. Hraje na národní notu: "Vedeme dialog dvou rovnoprávných suverénních států a my jsme projevili maximální vstřícnost." Chce vládu přesvědčovat na základě technických argumentů, ještě mu nedošlo, že se jedná o mimořádně choulostivý politický problém, kde technické argumenty hrají dosti podřadnou roli. Má to Zeman v té vládě roztodivnou čeládku. Je třeba se intenzivně modlit, aby se pan Grégr se svým natvrdlým stanoviskem ve vládě neprosadil.
Hlasy ČSSD a ODS prošel nový zákon o církvích. Zákon má k nějaké liberálnosti daleko: proč musí nové církve deset let projevovat svou spolehlivost, než jim budou přiznány výhody, jichž požívají ty již nyní uznané? Proč církve nesmějí zřizovat charitativní organizace (prý často provozují také podnikatelskou činnost, ale ta může velmi úzce souviset s činností charitativní a společnost z ní má prospěch). Postoj státu k církvím se od Klausových dob nezměnil, česká společnost prostřednictvím svých zastupitelů opět demonstruje aktivní a útočné bezvěrectví.
Jiné opoziční společenství (ODS a čtyřkoalice) se semklo proti návrhu služebního zákona, který od nás mj. požaduje EU. Pravici vadí, že "dojde k zakonzervování nynějších úředníků". Politicky neutrální byrokracie může vzniknout jen tak, že se v jednom okamžiku zakonzervuje stávající stav (pravda, další vlády pak už nebudou mít dost korýtek na odměňování svých věrných). Zajímá mne, zda by si ODS a čtyřkoalice podržela svůj odpor i po volbách v příštím roce, kdyby se dostala hlavním vchodem do Strakovky.
Náš stát je nucen platit polské kněze, kteří u nás působí na základě povolení, informuje zlomyslně Právo. V pražské diecézi jich působí omračující počet 24. Ministr Dostál se diví, proč chce katolická církev stále více duchovních pastýřů. V současné době jich je 2587, v příštím jich prý už má být o celých 17 víc. Když počítáme, že praktikujících katolíků je v naší zemi 10% obyvatelstva (a to je dosti skrovný odhad), připadá jeden kněz na 384 věřících. Zdá se snad snad někomu, že je těch věřících na jednoho faráře příliš málo?
Čtvrtek 29. listopadu: Vládě se zjevně podařilo odbourat jánošíkovský vzdor ministra Grégra a česká delegace jede do Bruselu s pověřením, které snad úplně nevylučuje uzavření rozumného kompromisu. Pokud to dobře dopadne, podaří se vládě odklidit dosti velký problém, který si sama zavařila. Jde o daleko víc než o jeden konkrétní věcný problém - o obnovení snesitelných vztahů mezi ČR a Rakouskem. Kdyby pak česká strana dokázala do budoucna ustoupit ve věci prezidentských dekretů, prospělo by to nejen česko-rakouským vztahům, ale vůbec situaci ve střední Evropě (problém se dotýká i Německa a Maďarska).
Vypadá to, že se Poslanecká sněmovna dohodne na volebním zákonu. Posledním otevřeným problémem zůstává hranice pro volební koalice. Je zvláštní, že si nikdo nepostavil zásadní a zcela obecnou otázku: je správné, aby volební zákon podporoval volební koalice? Ve všech postkomunistických zemích, kde se uplatnily (Slovensko, Polsko) jsou s nimi ty nejhorší zkušenosti. Jsou to zoufalá účelová spojení k porážce protivníka, kterého jeho oponenti nedokážou jinak zvládnout (Mečiar, ppostkomunistická levice), nutí k nepříjemnému a většinou konfliktními soužití heterogenní politické síly a pravidelně končí tak, že se k moci vrací ten, proti němuž se ti, kteří je tvoří, spojili. Volební koalice jsou projevem slabosti opozičních sil a k ničemu dobrému nevedou.
Volnomyšlenkář Miroslav Tuček bojuje v dnešním Právu (kde jinde) proti církvím: "Církve nemají právo náboženskou svobodu svých členů omezovat, prohlašovat někoho za kacíře apod." Je velmi pěkné, že kozel rozhoduje o zásadách správného zahradničení. A když už jsme u toho zahradničení - i když přistoupíme na názor Václava Klause (z hlediska státu není mezi církvemi a spolky zahrádkářů žádný rozdíl), nevím, proč by zahrádkáři měli mít právo vylučovat kozly, kteří porušují např. jejich stanovy, a církve ne. Stanovisko pana Tučka je pěkný příklad zhřešení proti první zásadě liberálního desatera: nos svůj všetečný do cizích věcí strkati nebudeš. Pan Tuček hovoří o "jedné církvi, která v ČR od doby protireformace působí" - zajímalo by mne, kterou má na mysli. Mám jakési podezření, že myslí katolíky, ti však u nás působí už od ranného středověku. (možná, že z hlediska ekonomické vědy je jejich kontinuita nějak pochybná, pan Tuček by to měl rozvést).
Vláda se obrátila na mediální komisi parlamentu s naléhavou žádostí, aby vyloučila možnost mezinárodní arbitráže kvůli TV3. Základní problém je ovšem u nás doma: je nutné umožnit cizákům, aby mohli nabývat licence na televizní vysílání.
Karel Steigerwald v MfD obviňuje Zemana, že kdysi v opozici urážel stát řečmi o tunelování apod., a teď ho chce hájit žalobou proti Holubovi. Holub ovšem neurazil stát, ale obvinil konkrétní lidi (ministry Zemanovy vlády) z "korupčního chování". Měl by to buď doložit, nebo se omluvit: jednotlivě těm, u nichž se mu to dokázat nepovede.
Pátek 30. listopadu: ČR a Rakousko se v Bruselu za zprostředkování komisaře EU Verheugena dohodly na kompromisu ohledně Temelína. Dohoda je křehká: obavy rakouské veřejnosti nejsou rozptýleny, není jasné,nakolik je česká strana schopna splnit všechny požadavky a kolik to bude stát, a záleží také na tom, co dohodě řeknou ostatní země EU, které do ní byly na poslední chvíli zapleteny. Bylo by moc hezké, kdyby se česko-Rakousko vztahy dostaly pomalu do normálu. Tak hezké, až se tomu nechce věřit.
Rusové potichu a bez protestů severní koalice umístili své jednotky v Kábulu. Udělali teď elegantněji totéž, co před časem Jelcin v Prištině. Spolupráce s Ruskem není žádná legrace.
Americký velvyslanec v Praze vyjádřil spokojenost nad tím, že se konečně hnuly ledy v případu Železný. Razance "orgánů činných v trestním řízení" bezpochyby souvisí i s americkým znepokojením. Je ovšem třeba vidět, že hlavním viníkem je šovinistické krkounství české politické reprezentace: případ by se nikdy nebyl stal, nebýt idiotské teorie o "rodinném stříbru". Příležitost dělá Železného (resp. Kindernaye).
Uzbecký opoziční předák Madaminov alias Solich, obviněný ve své vlasti z hospodářských kriminálních činů a z terorismu, přijel na pozvání RFE do Prahy. Na letišti ho zadržela policie (pátrá po něm Interpol), teď čeká v policejní cele na rozhodnutí státního zástupce. Je pravda, že Uzbekistán leží v oblasti, kde rozeznat teroristu od bojovníka za lidská práva bývá obtížnější než u nás. Jenže uzbecký režim je víc než nevábný, ten člověk byl svého času hlavním oponentem uzbeckého diktátora Karimova a obvinění disidentů z terorismu a hospodářské kriminality bylo v minulosti běžné i v našich končinách. Navíc Solich asi nedostal v Norsku azyl, aniž by si ho norské úřady prověřily. Není vyloučeno, že policie šlápla do kluzkého.
Martin Komárek se v MfD pozastavuje nad tím, že zatímco před rokem stávkovali televizní odboráři za svobodu slova (což je v pořádku), dnes se berou sobecky za platy zaměstnanců. Ale za platy zaměstnanců se berou odbory na celém světě. Je to jejich poslání. Nenormální je to, že od nich očekáváme boj za nezávislost a rezignaci na boj za mzdové požadavky.
Taky bych řekl, že se (tamtéž) Pavel Kohout (ekonom) tentokrát mýlí, když se domnívá, že velká pravděpodobnost dopadení korupčníků a vysoké tresty promění společnost prolezlou korupcí ve společnost bez korupce. Společnost, v níž neplatí zásada, že korumpovat se nemá, si s obojím snadno poradí. Zkorumpované bývají v takové společnosti i policie a soudy.
|
