29.10.-7.11. 2001

ARCHIV

Úskalí prezidentské reflexe

Projev prezidenta Havla na slavnostním shromáždění 28. října byl, jak se říká, kontroverzní. To nepochybně odpovídá i autorovu záměru. Kritika je tedy něco, k čemu svou povahou přímo vybízí.

Prezident má nepochybně stejné právo vyslovit svůj názor jako každý občan tohoto státu. A jako každý občan je přitom vázán určitými omezeními. Ty plynou jednak ze situace. Není například vhodné mluvit nad rakví nebožtíka o tom, jaký to byl beznadějný idiot - ani v tom případě, když je to pravda. Stejně málo je vhodné využít slavnostního projevu k tomu, abychom si vyřídili účty s politickými odpůrci. Další omezení je dané funkcí: fotbalovému rozhodčímu je odepřeno potěšení střílet branky do sítě jednoho či druhého mužstva. Podobně by prezident neměl vystoupit se zásadní kritikou programových tezí jednoho politického uskupení (ODS) a postavit proti němu svou vlastní ideovou koncepci, která navíc v lecčems souzní s představami konkurence (čtyřkoalice).

Odtud dojem celkové nepřiměřenosti vystoupení. Ta ovšem neříká ještě nic o pravdivosti myšlenek. Zabývejme se tedy jimi.

Prezidentova spokojenost s historickou reflexí a analýzou nedávné minulosti je bohužel neopodstatněná. Poválečné masové etnické čistky nebyly nikdy v plném rozsahu odsouzeny, jako celek je kritizuje jen velmi málo lidí. Stejně málo se mluví o podílu nekomunistických politiků (především národních socialistů) a hradní novinářské lobby (Peroutkův Dnešek) na potupném skluzu české společnosti do tehdejšího ruského hnoje.

S tím, jak málo jsme se zatím vyrovnali s komunistickou minulostí, je ovšem prezident nespokojen právem. Jenomže už nemluví o tom, jak vyrovnání ztížila řada historických kompromisů, při nichž se spolupráce neděla na základě jasného vymezení pozic a nezbyl čas na lítost a pokání, ať už jde o spojenectví bývalých stalinistů s nekomunisty v Chartě 77 nebo o kulaté stoly z roku 1989. Vinu nachází ne v jednání odpovědných jedinců (například taky ve svém jednání), ale ve "většině občanů", která pod tlakem spolupracovala s režimem, cítí podvědomý pocit viny či spoluúčasti a nemá potřebu soudit minulý režim a jeho představitele. Od zúčastněného politika je těžké chápat to jinak než jako alibismus. Jsou-li politici s lidem nespokojeni, měli by si zvolit nějaký jiný, lepší.

I na Havlově kritice ODS je hodně pravdy. To, co staví proti "technokratismu", právní řád, mravní řád, odpovědnost zakotvenou ve věčnosti, soubor duchovních hodnot, jsou ovšem samy o sobě stejně vyprázdněné ideologické floskule jako přesvědčení, že zdravý hospodářský vývoj je s to sám ze sebe generovat politickou svobodu a snad i mravnost. Pokora a údiv z tajemného a nepředvídaného zase není to, co občan od svého politického představitele očekává: chce na něm přízemní a docela praktické věci, pomoc a službu v každodenních štrapácích. Údiv a pokoru si pak už každý obstará sám.

A konečně občanská společnost: Havel mluví o státem neorganizovaném a nekontrolovaném lidském sdružování. Politické strany ani občanská sdružení stát neorganizuje (politické strany vytvářejí stát, a ne naopak), ale v zájmu občanů kontroluje. Podhoubí občanských iniciativ je pro zdravý politický život nezbytné, ale pro politickou oblast jsou jako funkční útvary stvořeny politické strany s přesně definovanou a změřitelnou legitimitou. Samozřejmě je možné řezat dříví porcovacím nožem na dort a krájet dort pilou, ale daleko šikovnější je to dělat naopak. Problém české politiky není ve formě, ale v obsahu.

Naše politická scéna je ovládána úporným sporem mezi presidentem a předsedou Poslanecké sněmovny. Přitom obě funkce by měly být aspoň trochu vyvázány ze sítě politických tlaků: prezident je prezidentem všech občanů a předseda PS předsedou všech poslanců. Jejich spor je nesmiřitelný, protože je to spor o kohouta číslo jedna na českém politickém smetišti. A ten může být jen jeden.

Václav Havel se pozastavoval nad tím, že je nadáváno všem, kdo si troufají nezávisle myslit a psát. Bohužel je to horší, jsou jim občas, slušně řečeno, zacpávána ústa. Chápu tedy tyto řádky mj. jako zajímavý experiment.

Reflex 8. listopadu 2001