19.11.-24.11. 2001

ARCHIV

Péesácké halali

Před senátem plzeňského Krajského soudu se před časem octli dva někdejší příslušníci "Pohraniční stráže". Podařilo se jim v roce 1977 zastřelit člověka. Dostali příkaz pronásledovat "narušitele" (tak se říkalo lidem, kteří chtěli touto skoro beznadějnou cestou opustit bolševický ráj), ten se pokusil utéci, oni vystřelili několik údajně varovných výstřelů a narušitel se skácel s prostřelenou hlavou. Druhý den v nemocnici zemřel. Nechtěli nikomu ublížit, ovšem. Za svůj čin byli oba predátoři odměněni hodinkami (nepochybně značky Prim). Minulý týden vynesl soudce osvobozující rozsudek. Nebylo možné zjistit, která zbraň "narušitele" usmrtila. A plnili jen rozkazy.

Nechci ty lidi démonizovat. Strefit výstražným výstřelem prchajícího do hlavy je sice kumšt, ale budiž. Byli na vojně teprve několik týdnů. Služba u PS nebyla populární, kdekdo se jí snažil vyhnout, málokomu se to podařilo. Branci byli kádrováni co do spolehlivosti, výsledky takových testů bývaly vždycky nepřímo úměrné výsledkům testů na IQ. Navíc v útvarech PS vládl dril ještě nelítostnější než v armádních jednotkách. Hecování k surovým zásahům bylo provázeno vyhrožováním a tresty za každé selhání. Nebylo těžké proměnit během tzv. výcviku dobromyslné chasníky v rotvajlery s lidskou tváří a zrůdně zbytnělým loveckým pudem. A tak si pamatujeme případ, kdy dva "pohraničníci" pronásledovali svého prchajícího kolegu na rakouské území, zastřelili ho a jeho mrtvolu odvlekli zpátky přes hranice. Je dokonce znám případ, kdy místo "narušitele" omylem na druhé straně zastřelili nic netušícího německého houbaře. I jeho mrtvolu odvlekli přes čáru. Tenhle druhý případ praskl a byl z toho dosti pěkný skandál. Praxe pokračovat v lovu na území sousedního státu byla ovšem, soudě podle toho, co se za mého mládí mezi mazáky z PS povídalo, docela běžná.

Nechtěl bych být v kůži těch dvou souzených a osvobozených. Trochu se mi hnusí, trochu mi jich je líto. Octli se najednou ve světě, kde se lovecká vášeň tohoto druhu považuje za zločin. Jejich velitelé je na tuto možnost zapomněli upozornit. A proč taky, sami s ní nepočítali.

Nemuseli s ní počítat. Sami nikoho nestříleli, a navíc i oni měli své rozkazy. Dnes se spokojeně převalují na kanapích, užívají si zaslouženého důchodu. Ti mladší možná podnikají. A vůbec jim nehrozí, že by mohli stanout jako zmoklé slepice před nějakým soudem.

24. listopadu 2001