22.10.-31.10. 2001

ARCHIV

S vyloučením veřejnosti

Boj o volební zákon vstoupil do posledního kola. Poté, co Ústavní soud v zásadě z dobrých důvodů odmítl jeho původní verzi, je spor jen o maličkosti: změny d´Hondtova koeficientu, pokud nejsou spojeny s existencí pětimandátových obvodů, ztrácejí svou smrtící sílu. A pokud jde o drobné korekce, je otázka, komu a jak prospějí. Ohlášeným sloučením US a DEU ztrácí také klausule pro předvolební koalice podstatnou část hrozby, kterou v sobě skrývala. Zdá se, že nynější tahanice mají spíše prestižní charakter.

Nakolik může upravený volební systém, postavený na zásadě "tu trošku přidat, tu trošku ubrat" vůbec ovlivnit poměry na české politické scéně? Dominují tu tři uskupení stejné váhové kategorie: Čtyřkoalice, ODS a ČSSD. Žádný z nich zjevně nebude schopen vytvořit většinovou vládu. Dá se očekávat, že sociální demokraté se octnou na chvostu, a zaplatí tak daň z vládnutí v nesnadné době. Vzhledem k programové blízkosti Čtřkoalice a ODS by za normálních poměrů nemělo stát nic v cestě koaliční spolupráci. Ta je však takřka nemožná, protože obě strany se navzájem právem považují za nespolehlivé a nedůvěryhodné partnery. Disidenti z ODS a někdejší představitelé menších koaličních stran si ještě dobře pamatují, jak se v Klausově okolí zachází s "jinak smýšlejícími". ODS má nepříjemné zkušenosti se sarajevským podrazem a zcela nekorektními prostředky politického boje, k nimž se jejich protivníci uchylují bez nejmenších skrupulí. Pokud by v budoucí koalici byla ODS tou slabší stranou, ocitla by se ve smrtelném obětí reformátorů cizích věcí, a ti by ji nepochybně chtěli očistit především od Klause. Politici čtyřkoalice zase nemají důvod zopakovat si stresující zážitky z poloviny devadesátých let.

Obě strany jsou postiženy chronickou neschopností spolupracovat podle zásady "já pán, ty pán" (nedovedli to už někdejší Klausovi koaliční partneři, protože nebyli schopni se pro zásady, jež obhajovali, odříci sladkého podílu na moci). Nabízí se tedy jediné technické řešení: menšinová vláda s tichou podporou slabšího z partnerů, vázanou samozřejmě na určitá předem dohodnutá pravidla.Tedy jakýsi druh opoziční smlouvy. K té si však Čtyřkoalice už dávno uzavřela cestu. Byla jí kdysi zaskočena a napálena, od té doby proti ní brojí jako proti hlavnímu zlu (v mylné představě, že ji v tom podporuje většina veřejnosti). Je to postoj velmi náročný a politicky sterilní, trochu se podobá pasívní rezistenci českých politiků ze sedmdesátých let devatenáctého století. Výzva "zrušte smlouvu, a pak se můžeme bavit" působí od samého počátku jako její tmel. Každá smluvně opoziční strana si dovede představit, co by ji čekalo, kdyby byla vydána všanc tomuto útočnému uskupení, posílenému prezidentskými sympatiemi a velkou, dobře organizovanou novinářskou lobby. Politiky čtyřkoalice přitom ani ve snu nenapadlo, že by se mohli pokusit rozložit opoziční smlouvu tím, že si získají důvěru jednoho z účastníků aniž by si předem kladli ultimativní požadavky. Odchod Kasala a Kühnla z vedoucích postů je nepřímé a nevědomé přiznání krachu této politiky.

Pro spolupráci ODS a Čtyřkoalice je tedy krajně obtížné najít polohu, v níž by se oba partneři mohli cítit bezpečně. Další možnost je pokračování opoziční smlouvy v obráceném gardu: znamenalo by to nejen porážku Čtyřkoalice, ale i pokračování té praxe, kdy relevantní politická rozhodnutí dělají dohromady ČSSD a ODS, zatímco skutečná opozice je marginalizována. Taky ohlas ve světě by asi nebyl pozitivní. Spolupráci Čtyřkolalice s ČSSD, jak se zdá, vylučují ideologické důvody (US coby pravé křídlo Čtyřkoalice představuje typicky českou směs vyčůranosti a fundamentalismu), něco jako opoziční dohoda je předchozí politikou čtyřkoalice vyloučena.

Poslední účastník parlamentních hrátek, KSČM, se nepodílí na těchto hrátkách. V tom či onom případě je ovšem schopna hrát úlohu jazýčku na vahách.

Celkový dojem je dosti tristní. Česká politická scéna připomíná Sartrovu hru S vyloučením veřejnosti. Tři partneři, kteří se nikdy nemohou dohodnout, přehrávají v uzavřeném prostoru a bezčasí politického inferna svá nekonečná a bezvýchodná psychodramata. Kolem chodí čert, hlídá je a čeká na svou příležitost. Jak si má volič v takové nabídce vybrat?

Mladá fronta dnes 31. října 2001