27.9.-5.10. 2000

ARCHIV

Lájos, aneb o indolenci

MfD přinesla 30. září krátkou zprávu o jakési shakespearovské inscenaci, kterou připravuje Stavovské divadlo. Hru údajně režíruje paní Enikö Eszenyiová z budapešťského divadla Vigszínház.

MfD na rozdíl od jiného českého listu, který raději nebudu jmenovat, správně rozeznala, že se jedná o ženu. Nepochybně se však nejmenuje Enikö, ale Enikő (dlouhé přehlasované o), nikoli Eszenyi, ale Eszényi, a divadlo, v němž působí, se nejmenuje Vigszínház, nýbrž Vígszínház.

Jsou to jistě maličkosti, ale maličkosti příznačné. Paní režisérka k nám nepřijela z Madagaskaru, ale ze země, která donedávna byla naším sousedem a s níž máme z jisté ne nevýznamné části společné dějiny. Kdyby někdo komolil anglická jména, byl by právem považován za barbara. Autor inscenované hry kdysi umístil Čechy na mořské pobřeží. Nejspíš proto žijeme v přesvědčení, že nás od staré dobré Anglie dělí jenom kanál La Manche, a cizkorajné středoevropské národy odtud sledujeme námořním dalekohledem. Při takovém pohledu se písmenka zamění poměrně snadno.

V době, kdy zuřila sponzorská aféra ODS, se v MfD s tvrdošíjností hodnou lepší věci psalo o "Lájosi Bácsovi". Ve skutečnosti se od doby, kdy Maďaři vtáhli do Dunajské kotliny, mezi nimi nevyskytl ani jeden Lájos. To jméno zní odjakživa Lajos, s krátkým a. Čili: Lajos Kossuth, Lajos Bokros atd.

Udělat ve třech cizích slovech tři chyby je projev dosti velké indolence. Uvedl jsem příklad zrovna z MfD, ale MfD v tom samozřejmě není sama. Viz ty nejmenované noviny, které hovořily o režisérovi Enikö Eszenyim. Uvést správné jméno osoby, o které píši, je věc slušnosti a v případě nejistoty není těžké si přesné znění ověřit. Dělejme druhým jen to, co chceme, aby oni dělali nám.

4. října 2000