19.11.-24.11. 2001

ARCHIV

Válka opozice s koalicí

Na naší politické scéně probíhá válka opozice s koalicí. Je kuriózní, ale zároveň i příznačné, že opozice (totiž smluvní opozice) je fakticky u moci, kdežto koalice (totiž Čtyřkoalice) jí dělá opozici. Kocourkovská terminologie napovídá mnohé o stavu našeho politického systému.

Opoziční smlouvou ČSSD a ODS ovládly parlament, rozdělily si významné funkce a marginalizovaly dvě menší opoziční strany. Těm nezbylo než se vztekat, spojit a čekat na vhodnou chvíli. A vhodná chvíle se dostavila.

V době, kdy se narychlo utvářela česká ústava, ustoupil Václav Klaus svým koaličním partnerům a souhlasil s tím, aby v ní byla zakotvena existence Senátu, o jehož smyslu hluboce a právem pochyboval. Tento oportunismus se mu velmi nevyplatil. Senát nakonec vznikl, ale veřejnost se nepodařilo přesvědčit o jeho účelnosti - ostatně to ani nebylo možné. Většinový systém volby a mimořádně nízká volební účast od té doby vykonaly své. Ve výhodě jsou strany, jejichž stoupenci věří ve smysluplnost instituce, a strany s výraznou podporou v některých regionech. Tak se postupně čtyřkoalici podařilo získat v Senátu většinu.

Klaus ovšem nebyl natolik naivní, aby si nezajistil, že instituce, o jejímž smyslu neměl žádné iluze, bude mít minimální pravomoci. Senát může blokovat ústavní změny a změny volebního zákona. Ostatní zákony může jen zbrzdit, protože Poslanecká sněmovna v dnešním složení ho hravě přehlasuje. Působí tedy spíše destruktivně.

Pak je tu prezident: i zde se Václav Klaus s ohledem na koaliční partnery a zjevně i na veřejné mínění zachoval jako oportunista a nakonec podpořil Václava Havla. Od té doby se táhne nekončící řetěz vzájemné řevnivosti a naschválů. Prezident uzavřel účelové spojenectví s menšími stranami a protiklausovskou opozicí, dnešní Čtyřkoalicí. Při tvorbě ústavy si však ODS pohlídala, aby pravomoci prezidenta v procesu tvorby zákonů nebyly příliš velké: může vrátit zákon Poslanecké sněmovně k znovuprojednání. ta i jeho v nynějším složení bez problémů přehlasuje.

A konečně poslední instance, Ústavní soud. Je nezávislý ve stejné míře jako celé naše soudnictví. O jeho nynější složení se zasloužili ODS, prezident a někdejší Klausovi koaliční partneři. Po politických otřesech roku 1997 projevuje větší pochopení pro stanoviska Hradu a čtyřkoalice. Může spornou věc definitivně zablokovat, nemá pochopitelně právo navrhovat změny.

Všechny významnější sporné zákonodárné iniciativy procházejí v poslední době toutéž cestou: nejprve jedno či dvojí přibrzdění (v Senátě a případně u prezidenta), pak konečné veto Ústavního soudu. Díky tomu např. dodnes nevíme, podle jakého zákona budeme příští rok v červnu volit (Senát ho schválil v době, kdy tam ještě měla většinu smluvní opozice, ÚS zablokoval rozhodující úpravy). Jak se blíží příští volby, nabírá tento drtič zákonů vyšší a vyšší obrátky. Pěkný příklad je novela Obchodního zákoníka. Poslanec Pilip využil chvilkové indispozice svých kolegů z ODS a ČSSD a propašoval do ní návrh, aby při privatizaci podniků se státní účastí musel nabyvatel vyplatit i akcie drobných akcionářů, a to za stejnou cenu jako státní podíl. To jednak sníží státní příjmy z privatizace, jednak ji to může zdržet. Návrh je ovšem demokratický, ptáme se jen, proč ho pan Pilip neprosadil v době, kdy byl ministrem financí. Odpověď je jednoduchá: je to návrh jako dělaný na opozici, a to na opozici před volbami. Nato předseda PS ve spolupráci s vládní stranou využil díry v jednacím řádu Sněmovny a nařídil jakýsi reparát. To už byla smluvní opozice v obraze a Pilipův návrh zamítla. Poté novela putovala do Senátu, který čtyřkoaliční většinou rozhodl, že se jí nebude zabývat, protože byla projednána neústavní cestou.

Další postup je předem vypočitatelný: Klaus přesto předloží zákon k podpisu prezidentovi; ten podpis odmítne; bude následovat stížnost k ÚS a ÚS dá stěžovatelům za pravdu.

Náš ústavní systém je ve stavu anarchie, která připomíná anarchii feudálního státu v době bezmocnosti panovníka. Ústavní instituce jsou rozchváceny vládychtivými politickými uskupeními, které si jdou vzájemně po krku. Není jasné, co si lze v tomto smyslu slibovat od budoucích voleb. A co si lze slibovat vůbec. Spolehlivý lék je růst politické kultury. To je ale záležitost dlouhodobá. Napomohlo by snad zjednodušení systému ústavních institucí (zrušení senátu, omezení prezidentských pravomocí nebo ještě lépe zrušení této funkce, dospělý národ by se bez ní obešel). Ale k tomu chybí politická vůle, protože politickou vůli u nás formují právě ty síly, které ze současného chaosu tyjí.

24. listopadu 2001