12.11.-16.11. 2001

ARCHIV

Milostivé léto podle Jiřího Hanáka

Jiří Hanák ukončil své výroční "Polistopadové rozjímání" (Právo 16. 11. 2001) vzrušenou výzvou k "noblese". Jak by měla vypadat? "Samozřejmě, rychle potrestat ty, alespoň morálně, kteří se konkrétně provinili. V opovržení držet i ty, kteří se nepoučili. A s noblesou mávnout rukou nad těmi, kteří z obyčejného lidského strachu poklesli a dodnes jsou honěni křížovou cestou po jakýchsi seznamech."

To je zajímavé. V opovržení drží pan Hanák (jak z jeho článků často vyplývá) především prodejnou českou veřejnost. Ta po ruské invazi v roce 1968 zbaběle opustila ideály svobody a demokracie anno 1968 (totiž "komunismus s lidskou tváří"), které jí servírovali komunističtí reformisté (pan Hanák k nim patřil) a uzavřela zřejmě konkrétní, i když nikoli jmenovitou a psanou, smlouvu o kolaboraci s Husákem a spol. Navíc v roce 1977 drze ignorovala šanci na spasení životem v pravdě, kterou jí opět předestřeli pan Hanák a jeho přátelé. A tak když si dnes kdokoli z těch, na něž se dá aplikovat tato pěkná teorie kolektivní viny - a aplikovat se dá v českém mediálním přítmí i na ty, kterým bylo v roce 1989 deset let - otevře ústa na hradní Olymp, připomenou mu pan Hanák a spol. jeho morální manko: dokázal totiž, že se nepoučil, a je třeba ho držet v opovržení.

Zato fízlové a udavači, to je jiná. Provinili se zjevně pouze abstraktně, i když to všichni stvrdili podpisem na papíře. Mnoho z nich se totiž hodlalo, stejně jako pan Hanák a jeho přátelé, postavit "moci", jen jim to nějak nevyšlo a uvízli v jejích drápech. To že na pana Hanáka a jeho přátele donášeli, je podružné vzhledem k tomu, že předtím byli často jedni z nich a tak to i zůstalo (jak jinak by taky na ně mohli donášet). Přitom jim "moc" nepochybně způsobila velké psychické utrpení (kterýpak práskač by práskal rád!).

Nyní jsou tito nešťastné oběti komunismu hnány "křížovou cestou po různých seznamech". Jsou jim odpírána základní lidská práva, například právo být velvyslancem nebo ředitelem Statistického úřadu. A je otázka, jak tuto "křížovou cestu po různých seznamech" zlikvidovat. Bude třeba Petra Cibulku upálit na hranici, navršené z oněch nežádoucích publikací? Nebo postačí ho zavřít za šíření nenávisti ke skupině obyvatelstva (v tomto případě k udavačům a fízlům) jako Michala Zítka?

Chápu, že i ten nejžlučovitější publicista musí mít někoho, ke komu chová něžné city. Nicméně tento soucit s práskači, doprovázený opovržením k proradnému davu, který se nezmohl ani na udávání, je jev, kterým si budou nepochybně budoucí psychoanalytici sametové revoluce dlouho marně lámat hlavy.

17. listopadu 2001