19.11.-27.11. 2001

ARCHIV

České potíže s Ruskem

Když byla před rokem ČR slavnostně přijata do NATO, zdvihl se v českých médiích vítězný pokřik: konečně jsme v bezpečí! Sotva lze pochybovat o tom, že pro většinu z nás, po tom,co jsme prožili v komunistickém Československu, je synonymem ohrožení Rusko. Je to reflex, vyvinul se z řady stresujících zážitků, nejvýraznějším z nich byla srpnová invaze v roce 1968 a to, co následovalo. Dnes nám mrzne smích na rtech.

Pocit, že se svět po jedenáctém září změnil, je na místě. Nezměnil se snad v tom smyslu, že by se stal nebezpečnějším (nebezpečný je pořád stejně, jsou jen období, kdy si to lidé nepřipouštějí), ale přeskupila se opět jednou světová scéna. Pod tlakem nové hrozby začalo horečné sbližování Západu s Ruskem. Srdečné přijetí prezidenta Putina v Moskvě, vstřícné návrhy premiéra Blaira, Robertsonova návštěva v Moskvě, to vše znamená výrazné oteplení ve vzájemných vztazích. Západ a Moskva mají společné zájmy a nacházejí společnou řeč. A komentátoři mluví o "nové Jaltě".

Je to pro nás poněkud šokující. Rozpaky a zdrženlivost dal najevo i prezident Havel v rozhovoru pro BBC: ptá se, proč by mělo mít Rusko, pokud jde o vstup do NATO, přednost třeba před Indií - jen proto, že je ho kus v Evropě? Není prý třeba vytvářet nové institucionální vazby, ke spolupráci s Ruskem stačí organizace, které tu již jsou.

Češi jsou zas jednou zaskočeni zákeřnými dějinami. Po roce 1918 se opevňovali proti restauraci Rakousko-Uherska, skutečné nebezpečí však přišlo z Hitlerova Německa. Po roce 1945 jsme se báli Německa, opravdové ohrožení však znamenal náš novopečený spojenec, Stalinův SSSR. Dnes se díváme s obavami a nedůvěrou na poststalinské Rusko. Nedočkáme se dalších překvapení? Strach má velké oči a otupuje smysl pro nová nebezpečí.

Navíc představa, že někdo zvnějšku, silnější (Západ, USA, NATO), zajistí naši bezpečnost, protože sami jsme na tento úkol příliš slabí, je problematická: sotva se to někomu podaří bez naší silné spoluúčasti; a i kdyby se mu to podařilo, dá si za to pořádně zaplatit: viz Stalinovo Rusko po roce 1945.

Náš vztah k Rusku je problém pro psychoanalytika. Už čeští publicisté a politici 19. století (Havlíček, Palacký) měli k Rusku obojaký vztah. Na jedné straně pocit cizoty a nebezpečí, na druhé pokušení využít jeho síly v politických hrátkách. Jakousi dvojakost lze vycítit i v Masarykově Rusku a Evropě: je Rusko jen zaostalejší Evropa, nebo se vyvíjí z vlastních, odlišných základů? Pak jsme se mu vydali neopatrně všanc. A právě ti, kteří se nejvíce zapletli (např. Milan Kundera) ho pak nejvášnivěji vymítali z Evropy.

Ve chvíli změn bychom neměli podléhat hysterii na jednu ani na druhou stranu. Evropa nemá dobré zkušenosti s ruskou veleříší, poznali jsme to na vlastní kůži. Zároveň mělo také Rusko odedávna problémy s Evropou: jen se začalo vzpamatovávat z pustošivé mongolské nadvlády, muselo se bránit nejrůznějším loupeživým invazím ze Západu.

Rusko má však i své lepší stránky. Jeho kultura se v 19. a na počátku 20. století stala integrální součástí té evropské. A dokonce ani sedmdesátiletý bolševický experiment neudusil v Rusku úplně vědomí o tom, co je to svoboda. Ví to každý, kdo jako autor těchto řádků v době "perestrojky" aspoň trochu sledoval ruský tisk. Své vnější kolonie Rusko propustilo mírumilovným způsobem, kdo by si to byl za "normalizace" dokázal představit! Ovšem, lze najít jeden a tisíc důvodů, proč to muselo udělat. Ale dělat to, co se musí, je taky ctnost.

V tuto chvíli nejde o ruské členství v NATO. A není důvodů, proč bránit tomu, aby se spolupráce s Ruskem dostala na novou, vyšší úroveň. Upřímně řečeno, nemáme k tomu v současnosti ani dostatečné instrumenty. Přitom bychom ovšem neměli zapomínat na vlastní bezpečnost. A protože máme, pokud jde o Rusko, vlastní zkušenosti a zájmy a tyto zájmy sdílíme s dalšími visegrádskými státy, Pobaltím, Rumunskem a Bulharskem, měli bychom přestat šilhat jen ke břehům Atlantiku a snažit se taky o bezpečnostní spolupráci v našem regionu.

Mladá fronta Dnes 27. listopadu 2001