Co týden dal

Středa 1. dubna: Podle toho, co píší internetová média, kritizovali Toplánka na zasedání poslaneckého klubu ODS za přílišnou vstřícnost Paroubkovi. Jde hlavně o to, že rezignoval na svou premiérskou funkci (to je realistický ústupek za předpokladu, že se dokáže s Paroubkem domluvit na někom, kdo nebude jen Paroubkova loutka), že přistoupil na počty „půl vlády koalice, půl ČSSD“ (na tom může něco být) a že dost důrazně neprotestoval proti tomu, aby při jmenování „svých“ lidí ČSSD zohlednila názory a přání komunistů. Paroubekovšem pouze oznámil, že bude své návrhy s komunisty a s Demokratickou stranou zelených (tj. s Jakubkovou, Zubovou a jejich „backgroundem“) konzultovat. V tom mu nikdo nemůže zabránit. Je otázka, nakolik je ta „letní přemosťovací vláda“ (Topolánkův výraz, proti němuž mohutně protestoval prezident) vlastně významná, měla by zařídit jen, aby se předvolební kampaň a volby odehrávaly ve spravedlivém prostředí. To se půjde jen tak, že se obě vládní „křídla“ budou pečlivě hlídat, a jedno druhému bránit, aby realizovalo své nemravné záměry. Tématu vyjednávání (chtělo se mi napsat „handrkování“, ale to není odborný politologický termín) se týká naše dnešní glosa.

Jinak se zdá, že se koalice ve Sněmovně octla natrvalo v menšině. Do druhého čtení prošel návrh na zrušení prodeje Ruzyňského letiště. Důvody sociálních demokratů jsou v zásadě vlastenecké (kromě toho, že ceny letišť jsou teď prý nízké): ruzyňské letiště, stejně jako Svatovítská katedrála, patří totiž všemu lidu, byť i všechnen lid, stejně jako nevěří v Boha, neumí ani lítat. Sněmovna rovněž pustila do druhého čtení sociálně demokratický i komunistický návrh na úplné zrušení zdravotnických poplatků. Zdá se, že Paroubkovi teď projde všechno. Měl by toho honem využít, kdo ví, jak na podzim dopadnou volby! Zlomyslný osud často nepřeje vyčůraným spekulacím.

Vlastimil Tlustý pozastavil své členství v ODS, ačkoli stanovy strany něco podobného neznají (členství může být členovi pozastaveno, ale člen sám z vlastní iniciativy může jen vystoupit). Hlavu si s tím nedělá, není to sice podle stanov, ale podle přírody je to OK. Do ODS se hodlá vrátit, „až Topolánkové odejdou do dějin“. To snad ani nemusel říkat, to je každému jasné. Pan Tlustý čeká na svůj den.

Předseda Senátu Sobotka po právu zkritizoval nejapný videoklip s historickými analogiemi k pádu vlády. (Protestujícího senátora Töpfera už z klipu vystřihli jako Slánského z balkonu Kinského paláce v únoru 1948. Pan Töpfer se nemá co rozčilovat, normální člověk by si, než namluví do kamery moudra, zjistil aspoň v hrubých obrysech, o co vlastně jde). Dodal však: „Byl bych rád, kdyby ten, kdo to pustil a dal k tomu pokyn, se omluvil občanům ČR.“ To je podobně přehnané jako klip sám, ostatně ODS má spoustu problémů, za něž by se občanům měla omluvit přednostně, a kdyby jednou s omlouváním začala, na klip by se dostalo až někdy za deset let. Ať si raději šetří energii na to, jak se dostat z té šlamastyky, do níž se zamotala, a na volební kampaň.

Evropská unie kritizuje ČR za to, že nedostatečně chrání homosexuály. (Chybí tu prý jasný zákaz diskriminace na základě sexu či sexuální orientace). Myslím, že by ovšem měli být chráněni i heterosexuálové. O jejich (totiž naši, mluví ze mne sobecký zájem) ochranu se nikdo nestará. Nejsou už náhodou taky menšina? V Bruselu určitě ano. Založme spolek na ochranu práv heterosexuálů!

Na stránkách českých novin zní rozhořčený řev ohledně novely trestního řádu, která právě vstoupila v platnost a postihuje novináře za zveřejnění policejních odposlechů a některých citlivých informací v souvislosti se spácháním trestného činu. Mladá fronta Dnes, která si ze zveřejňování policejních odposlechů před časem udělala živnost a svou investigativní činností (naorganizovaná provokace, na níž se chytil poslanec Morava) významně přispěla k pádu této vlády (vůbec netvrdím, že záměrně, ačkoli jsem o tom pevně přesvědčen), položila řadě politických celebrit k podpisu následující revers: „Já, níže podepsaný… tímto ve smyslu §8b odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb. O trestním řízením soudním, uděluji společnosti MAFRA, a.s., svůj souhlas s tím, aby v jí provozovaných médiích uveřejňovala informace o tom, že jsem se stal obětí trestných činů uvedených v §8b odst. 2 výše uvedeného zákona, jejichž zveřejnění je jinak ve smyslu §8b odst. 2 až 4 zakázáno.“ Celebrity (s čestnou výjimkou ministra Cyrila Svobody) se buď kroutily jako hadi, nebo se (zelení, opozičníci) mohly přetrhnout samou horlivostí, když se pod ten nesmysl podepisovaly. Normální člověk by dotěrné individuum s reversem poslal do háje: za prvé, mám právo se rozhodnout, až to bude aktuální, a podle okolností. Za druhé, pro případ, že bych nemohl sdělit své rozhodnutí (tj. pokud by mne např. unesli nebo zabili), pověřil bych tím předem (podle §8b odst. 5 c zákona) ne MfD, k níž mám minusovou důvěru, ale své blízké nebo svého právníka. Cyril Svoboda měl nepochybně pravdu, když reportérovi řekl: „podle našeho občanského práva se nikdo nemůže vzdát práva, které mu vzniká v budoucnu.“ Totiž práva rozhodnout se podle situace. K povinnostem politika by měla patřit občanská odvaha, v tomto případě odvaha poslat novináře s pitomým návrhem s odpuštěním do prdele. Zdá se, že v novinářském prostředí probublává jakási polovědomá snaha o mediokracii, přesvědčení, že novinář je něco víc než obyčejný člověk. Takové přehánění pak velmi nahrává politikům, kteří usilují nějak opravdu skřípnout svobodu slova (a občas mám dojem, že u nás jsou jenom takoví). Když vezmu v úvahu některé iniciativy Mladé fronty Dnes, těžko se ale bráním závěru: jedni za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet.

Čtvrtek 2. dubna: na české politické scéně panuje chaos. Paroubek prohlašuje (naposled agentuře Reuter), že shoda o nové vládě může být do neděle. Topolánek popřel, že by bylo cokoli napevno ujednáno. Paroubek obvinil Topolánka z obstrukcí a oznámil, že půjde žalovat prezidentu Klausovi. Žalování se mělo odehrát dnes (prý se chtěl odebral na Hrad, ale poslanec Urban prohlásil, že ČSSD dnes žádné konzultace neprovozovala). Mezitím roste virtuální seznam adeptů na premiéra a ministry. Kromě někdejších nadějných mladých intelektuálů z poslední etapy normalizace (Telička, Kohout, Mertlík) se na něm ocitlo i jméno ministra Kalouska, u něhož prý sondoval prezident, zda by nebyl ochoten premiérskou funkci převzít. Kalouskův mluvčí to popřel. Topolánka kritizuje i primátor Bém, s tím, že se příliš vydal do rukou Paroubkovi, udělal s ním nenáležité kompromisy a nesnažil se sladit své kroky s prezidentem. Tato kritika podivuhodně souzní s tou, které byl Topolánek údajně podroben na zasedání poslaneckého klubu ODS. Podle lidoveckého „poslance, který si nepřál být jmenován“ (známá postava našeho parlamentu) je Klaus prý už dohodnut s Paroubkem a komunisty a veškerá probíhající jednání jsou pouhou kouřovou clonou. Příznačné prý je, že účastníci těch jednání si navzájem kladou nepřijatelné podmínky (to je pravda). Této nepřehledné situaci se věnuje naše dnešní glosa.

Ve sněmovně prošel do druhého čtení komunistický návrh o nájemném, který podle představitelů ODS zavádí znovu regulaci nájemného. Znovu se prokázalo, že schopnost kolice nejen něco v PS prosadit, ale i něčemu aspoň zabránit, je v současné době nulová.

V rámci očekávané velenávštěvy amerického prezidenta Obamy v ČR zjistil jakýsi český genealog, žijící v USA, že v prezidentových žilách koluje i přemyslovská krev. Sláva! Další důvod, proč bychom ho měli mít rádi. Bohužel se to nepodařilo prokázat u jeho choti (o spřízněnosti by v tomto případě bylo možno uvažovat jen tenkrát, kdyby se mezi Přemyslovci našel nějaký černoch, což se zatím neprokázalo).

V Lidových novinách citují velmi pěknou pasáž z Klausovy knihy rozhovorů „Tak pravil Václav Klaus“. Prezident ji napsal v roce 1998 a týká se mj. i „sarajevského atentátu“: „Jako vždycky platí zásadní teze, že prohrajete, až když se proti vám obrátí vaši přátelé… Nebyl dostatečně silný Miloš Zeman, aby nás porazil, nebyli dokonce silní ani naši koaliční partneři. Rozhodující krok přišel zevnitř ODS.“ Potvrdí se ta pěkná teze i nyní?

Pátek 3. dubna: Celá Česká republika žije nadcházející návštěvou prezidenta Obamy. Vůbec si nedovedu představit co (a hlavně co užitečného) se od ní dá očekávat, a proto budu komentovat až výsledky, budou-li nějaké.

Zato na vnitropolitické scéně proběhla dnes řada aktivit, které za komentář stojí. Shrnul jsem je v dnešní glose. Zbývá doplnit, že Paroubek udělal dva kompromisy: volby nebudou 16. a 17. října, ale už 9. a 10. října, tedy o celý týden dřív (na první pohled se muže zdát, že zašel ve své vstřícnosti příliš daleko a že by stačilo stanovit je na 15. a 16. října, ale to by nebyl podle českého zvyku pátek a sobota, takže o míň je uspíšit už vlastně nešlo). Taky dovolil Topolánkovi, aby jmenoval premiéra, ale musí tak učinit do pozítří. Pokud Topolánek a koalice Paroubkovy instrukce nedodrží, práskne je prezidentovi a vydá mu je na pospas. Na televizních záběrech z dnešních schůzek se uprostřed normálně se tvářících zástupců koalice zarputile škaredil, asi chtěl dát svým voličům najevo, jak je mu odporné, scházet se s takovou verbeží, a kdyby nešlo o zájem vlasti, už teď by s nimi pořádně zatočil (takto se zatočení odkládá až na dobu po volbách, až bude mít pod palcem ministerstvo vnitra i ministerstvo spravedlnosti, po nichž tolik touží; komunisté se kdysi taky cítili pořádně pevní v kramflecích až tehdy, když měli na vnitru Noska a na spravedlnosti Čepičku).

Ve víru těchto událostí by nebylo dobré přehlédnout, že začal proces integrace pravicových stran. Proces začíná tak, že vzniknou nejméně dvě pidistrany. Zakládají je ti, kteří se v rámci stran příliš velkých necítí dobře (například proto, že je nafoukaní kolegové považují za blby nebo podrazníky), zmocňuje se jich horror vacui a nedokážou se proto politicky profilovat. Dvě musí být proto, aby bylo co integrovat. A tak na podporu Hradu proti zpronevěřilé ODS (spustila se s pravdou a láskou a se zelenými a stali se z ní „eurohujeři“, což je v očích kovaného konzervativce něco ještě strašnějšího než gay) vznikly hned dva autentické pravicové subjekty: Strana svobodných občanů Klausova oddaného úředníka Petra Macha a Libertas.cz – česká odbočka celoevropské strany Libertas irského eurokverulanta Declana Ganleye. Pobočku, jak to u integrující se pravice správně má být, bez vědomí Ganleye založil Vladimír Železný (Ganleyovi zjevně nezbylo, než se posléze s existencí samozvané české odbočky smířit). SSO i Libertas hned od počátku své existence usilují o integraci. Úsilí trvá údajně už tři měsíce. Železnému se podařilo získat na kandidátku Tlustého a Schwippela (právě potopili jednu vládu, čímž prokázali značný integrační talent). Pan Železný při té příležitosti zdůraznil, že Tlustý byl „po dlouhou dobu představitelem klausovského jádra ODS“. „Naplňujeme Klausovy myšlenky“, pokračoval. „Budeme přistupovat k jeho majestátu a k jeho úřadu s neobyčejným taktem, velmi obezřetně, nebudeme se domáhat viditelných gest a velkých objetí.“ (Možná se obávají, že by se jich hned tak nedočkali). Zatímco Železný ulovil Tlustého, Mach zase korunního prince Jana Klause (a Železný se mu za to pošklebuje). Teď se jimi budou bít po hlavě. Neshoda prý panovala v tom, že Železný chtěl být lídrem společné kandidátky, kdežto Mach měl podle jeho představ až dvojkou. V té souvislosti pak panu Machovi vadí, „že pan Železný byl odsouzen ke dvouletému trestu s podmínkou, teď ho čeká odvolací soud a věc není uzavřena“. Tento kvas vykazuje všechny podstatné rysy integrace pravice a bude nepochybně probíhat až do té doby, dokud obě strany integračnímu procesu nepodlehnou a nezaniknou. Pan Železný prohlásil: Také chceme vyplnit prostor, který tak bezhlavě a překotně vyklidila ODS. Bohužel se zdá, že v tomto směru je libertas.cz příliš malý špunt na vzniklou díru – i když si nejsem jistý, zda prostor, který ODS vyklidila, je dost velký, aby se do něj vešla parlamentní strana; ale nelehký úděl parlamentní strany straně libertas.cz nehrozí, a je to dobře: pak by se totiž už nemohla integrovat.

Sobota 4. dubna: Do Prahy dnes s mírným zpožděním přiletěl americký prezident Barack Obama. Setká se tu se šéfy států a vlád EU a pronese projev na Hradčanském náměstí. Tématem projevu je vytyčení smělého cíle – světa bez jaderných zbraní. Prezident nepochybně ví, že cíl je neuskutečnitelný, a kdyby se jej podařilo uskutečnit (tak aby přitom nikdo, a tím nikdo mám na mysli samozřejmě především Rusy, nefixloval) znamenal by nikoli menší, ale podstatně větší nebezpečí pro celý svět, než je to dnešní. A pokud by to snad Obama nevěděl, vědí to bezpochyby jeho poradci, kteří mu toto líbivé a pokrytecké gesto doporučili. Zažil jsem za svého života celkem třináct amerických prezidentů, doposud jsem za největšího hochštaplera mezi nimi považoval Jimmyho Cartera (většiny z těch ostatních jsem si vážil). Velmi se obávám, že Obama ho přetrumfne. Viliam Buchert píše v MfD, že se „Obamova řeč v Praze“ může stát podobným pojmem jako „Kennedy v Berlíně“. Jo, nejspíš jako protipól. Kennedy přijel do svobodné části Berlína, aby jejím obyvatelům řekl: „nedáme Vás“. Velmi bych si přál, aby v mírové kanonádě prezidenta Obamy neznělo kdesi v pozadí „prodáme vás“. Prezident Obama si před studenty ve Štrasburku (?) pochvaloval: „Měl jsem výbornou schůzku s ruským prezidentem Medvěděvem.“ Zapomněl už jen dodat: „Myslím, že mne má rád.“ (To je prosím historická narážka).

Jan Gazdík srovnává tamtéž Obamovu návštěvu Prahy s řadou jiných slavnostních uvítání, mj. s Chruščovovou návštěvou v r. 1964 a s Gagarinovou návštěvou někdy předtím, nevím už kdy. Obojí jsem zažil. Plešatého darebáka čekalo v Praze průměrné uvítání, spontánně ho šli vítat snad jen různí lektoři marx-leninismu z Vokovické Sorbonny. Viděl jsem záběry v televizi a zaujalo mne, jak je ten syčák rozladěný – nejspíš už tušil, co ho za pár týdnů čeká. Taky na Gagarina normální lidi kašlali a odporného songu „Dobrý den majore Gagarine“ měli všichni plné zuby. Zase kromě lektorů marx-leninismu z Vokovické Sorbonny. Všeobecně sdílený pocit byl vztek, že se to Rusům povedlo dřív než Američanům. Cítím ho dodnes.

S pádem vlády narostl hřebínek pražskému primátoru Bémovi, který potupně prohrál na kongresu ODS s Topolánkem. Teď mu Paroubek s komunisty vybojovali slušnou nástupní pozici (o jeho podílu na tomto vývoji lze jen spekulovat). Dnes poskytl rozhovor Právu. Opakoval v něm nesmyslné tvrzení, že o pád vlády se zasloužil Bursík, když vyloučil dvě poslankyně - kverulantky ze strany. Obě už dávno hlasovaly v podstatných věcech s opozicí a byly zjevně domluveny s Paroubkem. Správně by mu měl vyčítat, že nezabránil Topolánkovi, aby vyhodil Kuchtovou z ministerstva školství. Tím vznikl problém Jakubková a Zubová. To ovšem Bém nedělá. Vytýká Topolánkovi, že nejednal s Paroubkem o politické dohodě, ale zároveň i s Klausem za předpokladu, kdyby dohoda s Paroubkem nebyla možná. Topolánek samozřejmě nemohl jednat se svým úhlavním nepřítelem, který se na pádu vlády zpoza hradního křoví podílel. Správně by mu měl vyčítat, že se s Klausem nerozešel jednoznačně a radikálně už daleko dříve. Klíčový citát z Béma, který Právo citlivě vypíchlo, zní: „Mirek Topolánek postavil zeď mezi ODS a Václava Klause, čímž ztratil na politické šachovnici silnou figuru.“ To je do nebe volající drzost, co má být co prezident figurou na šachovnici jedné politické strany? Bylo by to protiústavní.

Poslanec Schwippel „ukončil své členství“ v ODS. Údajně se obával, že by jinak přišlo o licenci místní sdružení v Zadní Třebáni, jemuž předsedá jeho paní matka. Dá se říci, že mu selhaly nervy – a vzhledem k tomu se zachoval o něco slušněji než jeho kolega Tlustý (ten si sám pozastavil členství, což podle stanov strany není možné).

Česká média publikovala výzvu prezidentu Obamovi a šéfům zemí EU, která je upozorňuje na omezování svobody slova v ČR. Považuji to za dosti hnusnou denunciaci. K tématu se samozřejmě ještě vrátím.

V Poslanecké sněmovně se má projednávat případ Krakatice. Sněmovna zbavila mlčenlivosti jednoho bývalého policejního úředníka. Zřejmě bude svědčit proti ministru Langerovi. ODS žádala, aby byli zbaveni mlčenlivosti i další, to se nepodařilo prosadit, ČSSD argumentovala tím, že pokud se to ukáže potřebným, může o to požádat sama komise. V komisi panuje nejspíš přinejmenším parita mezi koalicí a opozicí, takže nepožádá o nic. Připadá mi to, jako kdyby u soudu připustili jen svědky obžaloby a svědkům obhajoby zavřeli ústa.

EU a USA se předhánějí v horlivosti ohledně příštích vstřícných kroků vůči Rusku. V rámci této vstřícné politiky uloží nejspíš projekt protiraketové základny k ledu. Tím dají Rusku de facto právo mluvit do toho, jak si malé východoevropské země smějí zajišťovat svou bezpečnost. Měli nechat na Poslanecké sněmovně českého parlamentu, aby smlouvy zabila. Tím bychom Rusům to právo přiznali sami a byl by to náš problém.

Ke včerejší informaci o jednání koalice s ČSSD o překlenovací vládě doplňuji, že se v poledne sešel poslanecký klub ODS a podle MfD „přijal veřejný slib Paroubka, že vláda bude bez komunistů a Topolánkovi dal mandát jednat dál o vládě a hlavně o předčasných volbách“.

Miloš Zeman hodlá založit novou stranu. Sám by to nedělal, má, jak známo, politiky až po krk, ale přátelé ho nutí. Vytvoří tak předpoklad k dosud nebývalému jevu, integraci malých levicových stran (už totiž existuje jakási pastrana jeho někdejší přívrženkyně Volfové, takže jakmile zemanova strana vznikne, integrace může začít). Bude zajímavé, zda zákony, které jsem kdysi formuloval pro proces integrace malých pravicových stran, platí i pro levici.

Podle expapaláše v oblasti normalizačního podnikání a nyní předsedy ČSSD Paroubka prý zákoník práce vadil zaměstnavatelům už za komunistického režimu. To nedovedu posoudit, zato mohu říci zcela zodpovědně, že mně coby zaměstnanci vadil extrémně. Zaváděl v podstatě nevolnictví: pracovní poměr bylo možné rozvázat tak, abyste měli šanci na pouze tříměsíční (a ne devítiměsíční) výpovědní lhůtu, a tedy na to, aby na vás druhý zaměstnavatel s volným místem počkal, víceméně jen na přímluvu pomazaných. Když jste měl např. „kádrový škraloup“ jako já, byl jste odsouzen makat pořád na jednom a tomtéž místě a ještě tomu být rád. Jedinými dvěma vymoženostmi této obludné normy bylo, že jste nemusel žádat na kádrovém oddělení o povolení k sňatku a že vašemu podnikovému řediteli nenáleželo jus primae noctis.

Pondělí 6. dubna: prezident Obama přednesl v Praze projev, v němž nastínil vizi světa bez jaderných zbraní a zdůraznil potřebu jednat s Ruskem o snížení počtu těchto zbraní. Lze to chápat taky tak, že se svět vrací zpátky do kolejí, z nichž na přelomu osmdesátých a devadesátých let neopatrně vyklouzl. Od Stalinovy smrti si západní státníci lámali hlavu tím, jak to zařídit, aby Rusko naklonili myšlence snížení počtu jaderných zbraní. Přitom v tom základním, že svět má být bez jaderných zbraní, se Západ s Ruskem shodl. Rozdíl byl v představě o způsobu, jak k tomu dojít. Rusko usilovalo o vítězství socialismu (tj. svoje), Západ by se chtěl domluvit na nějakém kompromisu. Tato mírová soutěž byla na pár let přerušena poté, co se Rusko v zápase o mír ze samého zbrojení zhroutilo. „Musíme ignorovat hlasy, které nám říkají, že se svět může změnit“, prohlásil americký prezident. Jistě, svět se může změnit, např. tím, že se darebáci během této změny poučí, že darebáctví se nevyplácí. Bohužel, jen a úplně po dobrém to asi nepůjde. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Důležitější než návštěva amerického prezidenta je podivný vývoj situace na české politické scéně. Koalice vyhověla Paroubkovu ultimátu a na schůzce v neděli večer v Kramářově vile se čtyři nekomunistické strany „předběžně dohodly“ na řešení politické krize. Bylo dohodnuto, že předsedou přechodné vlády se stane ředitel Českého statistického úřadu Jan Fischer (je to skoro symbolické, ČSÚ se mj. spolupodílí na průběhu voleb do PS). Je to osoba bez politické chuti a zápachu, octne se mezi mlýnskými kameny a bude pro něj obtížné odolávat tlakům z obou velkých stran. Volby mají být do 15. října, nová vláda má být uvedena do úřadu 9. května. Bylo dohodnuto též rozdělení resortů mezi koalici a ČSSD. Koalice bude jmenovat kandidáty na ministry obrany, spravedlnosti, financí, životního prostředí, dopravy, školství, kultury a zdravotnictví. ČSSD obsadí ministerstvo zahraničí, vnitra, průmyslu a obchodu, zemědělství, práce a sociálních věcí, ministerstvo pro místní rozvoj a v její kompetenci bude i jmenovat kandidáta na ministra pro evropské záležitosti. Na první pohled jsou nápadné dvě věci: stejně jako v předúnorové vládě připadlo ministerstvo vnitra komunistům a ministerstvo spravedlnosti národním socialistům, zde má vnitro Paroubek a spravedlnost koalice. Snad to nebude mít podobně osudové důsledky, Paroubek by musel to, na co měl Gottwald skoro tři roky, stihnout za pět měsíců, navíc není premiérem. A za druhé, celou agendu zahraničních záležitostí bude mít pod palcem ČSSD. Možná, že koalice chtěla, aby si sociální demokraté vychutnali důsledky svržení vlády uprostřed českého předsednictví EU. Řekl bych, že ČSSD nějaké předsednictví EU nezajímá, jde jí o upevnění svých pozic v ČR a bude hledat podporu ze zahraničí ze všech možných směrů (politika mnoha azimutů). Za pět měsíců se na to může důkladně připravit. Dnes měla dohodu potvrdit vedení koaličních stran, a situace se dost dramaticky proměnila. Nejprve celostátní konference KDU-ČSL rozhodla, že lidovci se nebudou podílet na sestavování vlády. Za nejlepší řešení by považovali, kdyby současná vláda dovládla až do skončení českého předsednictví EU. Cítí se být v dohodě pouhou štafáží (ODS a ČSSD mohou prosadit to, co je v dohodě, i bez nich, mají na to dostatečnou podporu v Poslanecké sněmovně).Nevyloučili, že překlenovací vládu přesto podpoří, ale rozhodnou se až na základě jejího programu a složení (tedy přesně řečeno „možná“). Nesouhlasí taky s předčasnými volbami, pokud by měly být nařízeny jako v roce 1998 zvláštním ústavním zákonem pro tuto jedinou příležitost (požadují buď cestu podle stávající ústavy nebo přijetí ústavního zákona, jehož návrh připravil Senát; podle toho zákona by prezident měl vyhlásit volby, pokud by se pro to vyslovila většina všech poslanců – sociální demokraté namítají, že by pak mohly být volby prakticky kdykoli, a na té výhradě něco je). Za lidoveckým šprajcem je nejspíš potřeba předvolebně se emancipovat a profilovat. V této situaci zeleným nezbylo než se rovněž distancovat od toho, co nazývají „velkou koalicí ČSSD a ODS“ a žádat, aby Topolánkova vláda dokončila české předsednictví EU. Zelení rovněž požadují, aby se jednalo o ratifikaci Lisabonské smlouvy. Výkonná rada ODS naopak předběžnou dohodu schválila a Topolánek prohlásil, že je malým stranám třeba ještě poskytnout čas (co to znamená, poskytnout čas, vždyť se už rozhodly). Paroubek i Topolánek zároveň varovali malé strany před „nedozírnými následky“. Problém obou malých stran je nejspíš v tom, že je obě velké k dohodě vlastně nepotřebují; navíc se jim zdá, že Topolánek Paroubkovi zbytečně ustoupil a maskuje tak skutečnost, že se Paroubek svržením vlády zachoval nezodpovědně. Pokud by ovšem zůstala u moci vláda v demisi a bez podpory v Poslanecké sněmovně, předváděla by jen další tři měsíce svou úplnou nemohoucnost. Malé strany jsou v situaci ševce z pohádky, pro něhož si přišla smrtka a on přemýšlí, jak ji obalamutit. Další vládnutí Topolánkovy vlády (s lidoveckými a zelenými ministry) by přípomínalo situaci, v níž je smrt přilepená na verpánku a důsledkem je totální chaos. Na druhé straně nyní vzniká podobná situace, jaká byla v létě 2006, kdy ODS opustila myšlenku trojkoalice a začala vyjednávat s Paroubkem. Kalousek se tehdy pokusil dohodnout se s Paroubkem sám, byl svržen a vystřídán Čunkem. Kdo ale dnes svrhne Čunka, pokud se pokusí dohodnout s Paroubkem?

„Našel jsem v Obamovi nového přítele“, prohlásil ruský prezident Medvěděv poté, co se vrátil z Londýna. To je pozoruhodné, tak daleko v opětování Rooseveltových sympatií Stalin nikdy nezašel.

Na stránkách MfD vede pubertální mládež diskuse o náboženství. Jeden mladík tam prohlásil: „Nicméně to, že jsme ateisté, má i kladný dopad – nemáme tu žádný fanatismus a náboženský extremismus“. To je podobná logika, jako kdyby řekl: to že jsme impotentní, má i své výhody – ubylo brutálních znásilnění.

Úterý 7. dubna: Českou republikou zmítá politické zemětřesení. Epicentrum je v KDU-ČSL, kde se s jistou námahou prosadil předseda Čunek proti svým oponentům, hlavně Kalouskovi. Zatímco Čunek se rozhodl řešit situaci odstoupením od předběžné dohody, kterou sám podepsal, Kalousek se pokusil na poslaneckém klubu strany prosadit naopak výměnu vyjednávacího týmu strany, a těsně neuspěl. Uvažuje o odchodu z politiky (zmínil to už před nějakou dobou). Počká si na lidovecký sjezd (pokud vyhraje Čunek, má Kalousek ve straně utrum). Jiří Čunek je něco jako Kraken, kterého probudil k životu v létě 2006 neopatrnou politickou manipulací předseda ODS Topolánek. Kam od té doby vstoupil, šíří spoušť a zmatek. V KDU-ČSL je pár šikovných politiků, kterých by asi bylo škoda, kdyby měli skončit v politickém propadlišti (kam je Čunek v lepším případě pošle, v horším dovede). Nechápu, proč se nepokusí stranu štípnout a přejít k Topolánkovi. Mělo by to pro ně některé nepřehlédnutelné výhody, např. nemuseli by se oslovovat „bratře“ (resp. „sestro“) jako v Sokole. Pozice zelených je úplně nejasná, od předběžné dohody se jednak distancovali, jednak ji pomáhají naplnit (podali spolu s ČSSD a ODS návrh ústavního zákona o předčasných volbách). Pravda, lidovci je dostali do nemožné situace. Podivným politickým otřesům v ČR je věnována naše dnešní glosa.

Zjevně pod dojmem návštěvy prezidenta Obamy se Václav Klaus rozhodl, že si důkladně zazahradničí ve zbývajících měsících českého předsednictví EU. Obama ho nadchl, protože jeho projev byl „nečekaně pražský a nečekaně český“. Je zajímavé, že to, co americký prezident citlivě vybral, aby pohnul prosté české posluchače, vehnalo slzy do očí vzdornému intelektuálovi v sídle českých králů – není ovšem vyloučeno, že Klausovo dojetí má tentýž instrumentální charakter jako Obamova pražskost a českost. U lidí, jako je český prezident, je velmi těžké oddělit upřímné lidové vlastenectví od politické vyčůranosti. Obama si u Klause šplhnul ještě v jednom – jeho vystupování prý bylo „studenou sprchou“ na šéfa zelených Bursíka, kterého český prezident zřejmě v tuto chvíli považuje za hlavního zemského škůdce. Během schůzky s českými politiky se o ekologických záležitostech prý hovořilo jen velmi krátce. Klausova radost v této věci je poněkud dětinská.

Zemřel František Oldřich Kinský, restituční ďábel, jehož vymítáním se systematicky zabývala řada českých soudů. Problémy nekončí, jeho syn (a dědic) bude ve sporech pokračovat. Kníže si přál být pochován v rodinné hrobce v Jarpicích na Kladensku, hrobka však patří státu, který se zjevně chystá takovému zneuctění národního klenotu zabránit. K tématu se ještě vrátíme.

V Lánech bude pod patronací hejtmana Ratha zbudována jezdecká socha T. G. Masatyka. Stane se tak na jaře příštího roku a už je znám její návrh. Bude to první „nadživotní socha“ prezidenta Osvoboditele. Prezident sedí na koni. Proti očekávání netřímá v ruce šavli a kůň se nevzpíná na zadních nohách – neslušelo se to, prezident byl myslitel. Sedí na koni očividně v hlubokém zamyšlení, s brigadýrkou v ruce. Tíha jeho myšlenek je tak obrovská, že koňova hlava od ní klesá až k zemi. Zatímco prezident vypadá velmi ztepile, kůň vzbuzuje dojem, že s nasazením posledních sil utekl antouškovi. Bylo by dobré jej v čase, který zbývá do odhalení monumentu, ještě trochu přikrmit.

Vicepremiér Vondra řekl v rozhovoru pro Respekt: „Spousta lidí ještě pracuje na tom, aby předsednictví (české předsednictví EU, bd) neskončilo úplnou ostudou.“ Možná měl ještě doplnit: nějakou podobnou, jakou pod mým řízením začalo (Černého Entropa).

Novým generálním tajemníkem NATO se stane dánský premiér Rasmussen. Aby mohl být zvolen, bylo napřed třeba zlomit odpor Turecka. Turkům vadilo, že před časem odmítl odsoudit dánský list, který zveřejnil karikatury Mohameda (mám dojem, že šlo spíš o to, že se odmítl za zveřejnění omluvit), a že v Dánsku se provozuje vysílání pro Kurdy. Aby Turky získal, prohlásil, že „islám uctívá jako jedno z největších světových náboženství“ (proč tak silná slova, skutečnost, že je něco největší, neznamená ještě, že je to v pořádku, stačilo by, kdyby řekl, že ho toleruje, ale to je snad zbytečné říkat, protože je to samozřejmé). Zároveň prý bylo Turecko ujištěno, že vysílání v kurdštině bude zastaveno, a to by byl ústupek velmi povážlivý. Země, která dovolí jiné zemi zakazovat rozhlasové stanice, které vysílají z jejího území a nepřekračují její zákony, se chová zbaběle a ohavně.

Lidové noviny přinášejí recenzi na německý film Baader Meinhof Komplex, věnovaný německým komunistickým teroristům z 70. let. „První generace RAF (Rote Armee Fraktion) je tam prý vylíčena „jako parta výrostků, kteří chtějí měnit svět, ale nezvládají ani sami sebe; jako děcka, co se na škole bouří proti večerce. Schovávají se při tom za nabubřelé manifesty plné floskulí a velkých slov, jimž sami nerozumí.“ Pokud je tomu tak, je ten film obludné svinstvo. Baader, Meinhofová, Ensslinová ad. nebyli žádná děcka. Byli to odporní hajzlové, srovnatelní s dozorci a dozorkyněmi z nacistických koncentráků. To, že měli jakousi ideologii, je neomlouvá, nýbrž je to přitěžující okolnost. Vrahouni z SS měli, stejně jako vrahouni z RAF, ideologii, ta ideologie byla v každém případě jiná, ale v obou případech zrůdná.

Středa 8. dubna: Václav Klaus jmenuje zítra Jana Fischera premiérem. Ten po velikonocích začne se sestavováním vlády. Postup prezidenta je v souladu s dohodou mezi – mezi kým vlastně? Rozhodně ODS a ČSSD. Zelení se od dohody původně odpojili, nyní, jak to vypadá, se k ní zase připojili, údajně proto, aby nebyly převálcovány malé strany. Není nad zásadovost. Lidovci se od dohody odpojili, teď se k ní připojilo šest lidoveckých poslanců. Čunek neukázněncům vyhrožuje, že nebudou ve stranických primárkách zařazeni na kandidátky do Poslanecké sněmovny (to je v případě Kalouska, který kandidovat nechce, dosti směšné), proti tomu se ovšem vyslovila dokonce i poslankyně Šojdrová. Zdá se, že lidovci cílevědomě pracují na tom, aby se jim povedlo stlačit své preference pod 5%.

ODS a ČSSD se zároveň dohodly na protikrizovém balíčku. ODS vyměnila souhlas ČSSD se slevami v odvodech na sociálním pojištění pro zaměstnavatele za svůj souhlas se zavedením „šrotovného“. Návrh nyní poněkud připomíná dort, který vařili kočička s pejskem, nejvýstřednější nápady sociálních demokratů (snížení nižší sazby DPH na 6%, třináctý důchod pro penzisty) se ovšem do „balíčku“ naštěstí nedostaly.

Zároveň byl podán návrh ústavního zákona o rozpuštění sněmovny. Obsahuje jednu větu, která stanoví, že se volby mají konat do 15. října tohoto roku. Protože se podle volebního zákona volby konají v pátek a sobotu, znamená to fakticky, že musí být nejpozději 9. a 10. října. Návrh podala skupina poslanců tentokrát z ODS, ČSSD a SZ, aby se to nepletlo. Zdá se, že rozval koalice je dovršen. Jinak dvouleté vládnutí s těsnou a nespolehlivou většinou skončit ani nemohlo.

Jiří Čunek zatroubil k útoku na neposlušného ministra Kalouska. V rozhovoru pro Právo prohlásil: „pan Kalousek vždy podpoří to, co ho udrží u moci“. To mi nedává smysl. Kalousek podpořil řešení, které vládu, v níž je ministrem, dostane od válu o dva měsíce dřív, než si přál pan Čunek, přivolal tím na svou hlavu Čunkův hněv a slib, že nebude zařazen na kandidátku do PS. Kromě toho se v tomto případě zachoval vůči Topolánkovi loajálně, pro což pan Čunek zjevně nemá buňky, jak to ostatně svým chováním v posledních dvou letech poměrně jasně předvedl.

Podle nejnovějšího průzkumu agentury Median (probíhal v druhé polovině března) tratily obě nejsilnější strany, víc ODS, takže rozdíl momentálně činí necelá 3% (zvětšil se): ČSSD má 36,4%, ODS 33,5% (v minulém průzkumu, pokud se pamatuji, byly preference obou stran takřka vyrovnané). Komunisté mají 10,6%, lidovci 8,6%, ale komunisté s ČSSD by své oponenty výrazně převálcovali, protože SZ by se s necelými 4% vůbec nedostala do Sněmovny. Je třeba připodotknout, že výsledky agentury Median bývají (na rozdíl např. od STEM) příznivé spíše pro ODS.

V Argentině zemřel František Oldřich Kinský, který se soudil s českým státem o dosti značný majetek. Podle svého posledního přání chtěl být pochován v rodinné hrobce kdesi na Kladensku, hrobka se však stala vlastnictvím všeho českého lidu, zastupovaného t. č. státem. Stát je velkorysý a je ochoten o případném pohřbení aristokrata do národní památky vyjednávat. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Podle Práva si irácký novinář, který vmetl prezidentu Bushovi do tváře botu (bota podle Práva symbolizovala „obvinění z odpovědnosti za smrt desítek tisíc Iráčanů“) získal u řady lidí na celém světě uznání za odvahu. Jakoupak odvahu? Házet boty po amerických prezidentech se v podstatě smí. Nebo snad dokonce má? Kdyby si to byl ten statečný chlapík o pár let dříve vyzkoušel na Saddámu Husajnovi, to by bylo něco! Sice by ho hned vzápětí rozkrájeli na nudle, ale měl by dnes v Bagdádu pomník.

Čtvrtek 9. dubna: Prezident Klaus dnes jmenoval Jana Fischera novým ministerským předsedou. Fischer nyní musí vybrat ministry, Klaus jmenuje vládu, vláda se ujme úřadu a do třiceti dnů od té chvíle je zavázána požádat Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Předpokládá se, že nová vláda začne fungovat 9. května (symbolické datum, doufám, že vojenská přehlídka na její počest odpadne). Klaus Fischerovi při pověřování slíbil „jsem připravený vám být nápomocen“, což je třeba číst „budu se Vám do toho plést, seč mi síly stačí“. Chudák Fischer. Už jsou jakž takž známa i jména ministrů. Špatná zpráva je, že ministrem spravedlnosti má být Aleš Pejchal, kterého Klaus neúspěšně nominoval na ústavního soudce. Pejchal se angažoval zejména v církevních restitucích a má zjevně s prezidentem nadstandardní vztahy. Dobrá, leč pozoruhodná zpráva je, že ODS s ním nesouhlasí, ačkoli měla toto ministerstvo podle dohody obsadit ona. Navrhl ho tedy Paroubek, aby vyhověl Klausovi? Podle mého názoru by byl socdem ministr vnitra a pan Pejchal coby ministr spravedlnosti smrtící tandem, který by pak klidně mohl působit i v následující vládě Jiřího Paroubka, která, jak se obávám, už mejspíš ani náhodou nebude dočasná, nýbrž, jak se jindy a v trochu jiných souvislostech říkalo, „na věčné časy a nikdy jinak“.

Rádio Kiss v Českých Budějovicích dostalo mimořádně pitomý nápad: během jakési reklamní akce na místním náměstí rozhodili do davu poukázky na celkem sto tisíc korun. Během akce,kterou předem ohlásili, došlo k divoké rvačce, v jejímž důsledku muselo být 26 lidí, toho devět dětí, převezeno se zraněními do nemocnice, dvě děti jsou zraněny vážně (jejich tatínkové a maminky je zřejmě při zápase o poukázky málem ušlapali). Jedna poukázka prý přišla bratru na 50 Kč. Pozoruhodné: kvůli třiceti korunám za návštěvu u doktora padne vláda, a kvůli padesáti korunám jsou („někteří jedinci“, jak se má politicky korektně psát) ochotni šlapat po dětech.

Právní puristé proklínají způsob, jímž se má dojít k předčasným volbám (ústavní zákon pro jedno použití). Stařičký prof. Cepl byl dneska v ČT, jak praví klasik, ve stavu hladových duchů. Jako spoluautor Ústavy by snad mohl nahlédnout, že „nestandardní“ řešení se volí opakovaně proto, že ústava řeší situaci, v níž je nutné vypsat volby předčasně, zcela neuspokojivým způsobem. Jiní chytráci vytýkají parlamentu, že s tím za jedenáct let od poslední krize (1989, půlroční Tošovského vláda) nedokázal nic udělat. Nedokázal s tím nic udělat, protože se pro to nenašla kvalifikovaná většina. Od přijetí ústavy už nikdy nikdo neměl sílu ji měnit (během opoziční smlouvy chyběla kvalifikovaná většina v Senátu). Ústava plodí politické krize, jejichž důsledkem je mimo jiné, že ústavu nelze měnit. Je to začarovaný kruh.

V souvislosti s novou vládou vzniká neklid v poslaneckém klubu ODS. Někteří pražští poslanci a Klausovi přívrženci si dali na prapor, že Topolánkova vláda měla setrvat v úřadu až do konce českého předsednictví (tj. vyčítají Topolánkovi, že příliš brzy a dalekosáhle ustoupil Paroubkovi. Kdyby se byl zašprajcoval, kritizovali by ho za to. Kdo chce Topolánka bít, hůl si najde. Námitka je nesmyslná, vláda by se ztrapnila před voliči svou nemohoucností a přišili by to Topolánkovi. ODS rozpolcená mezi Klause a Topolánka ztratí smysl a prohraje volby. Bylo by lepší, kdyby se rozdělila.

Jedna, byť skrovná věc se přece jen povedla. Rakovnická organizace ODS nepřihlédla k tomu, že si poslanec Tlustý sám pozastavil členství ve straně, a z ODS ho vyloučila za rozhodující příspěvek k pádu vlády. To, co poslanec Tlustý provozoval od vířivkové aféry (jeho kolega Morava se sice zachoval mimořádně hloupě, ale to nic nemění na skutečnosti, že se stal obětí provokace, na níž se podíleli novináři a Tlustý) by mu nestrpěli v žádné straně na západ od Aše. Je mírně povzbudivé, že to nejde ani u nás. Poté, co byl pan poslanec vyloučen, prohlásil, že už ho nemají co vylučovat, protože sám své členství ukončil tím, že se rozhodl kandidovat za libertas.cz do europarlamentu. Tak se chovají malé děti.

Jinak idyla, která náhle zavládla na české politické scéně, zejména ve vztahu ČSSD k ODS, je podezřelá a znepokojivá: už netrvají na okamžitém odchodu Langra, už netrvají na okamžitém odchodu Vesecké, už jsou ochotni snést slevy na sociálním pojistném. Vzniká otázka, co spolu upekli, a taky kdo to vlastně pekl společně s monolitní ČSSD. ODS je v této chvíli málo transparentní.

Pátek 10. dubna: Václav Klaus kromě toho, že při jmenování vyhrožoval novému premiérovi usilovnou pomocí, během ceremonie nepoděkoval ani formálně odstupující vládě. Je to jen další důkaz, jak mu ležela v žaludku a jak mu chybí jakákoli velkorysost. Je zajímavé, že názor na odstupující vládu je jediné, co Klause spojuje např. s Jiřím Hanákem z Práva, který ho jinak nepříčetně nenávidí, stejně jako ODS, přestože ta je zrovna s Klausem ve sporu. Jinak prezidentovo postavení na vnitropolitické scéně v následujících několika měsících posílí, hrozně mne zajímá, jak se nový premiér vyrovná s tím, že je maňáskem, o nějž se budou přetahovat Klaus, Toplánek a Paroubek. V EU způsobí český prezident jen trochu rozruchu a pobouření (o což mu jde) – rozhýbat za dva měsíce bruselského dinosaura k nějakým převratným krokům je, řekl bych, úplně vyloučené. Klausovo moderování summitu EU – Rusko bude přesto velký zážitek, dovede si to představit každý, kdo ví, jak řídil diskuse c CEP.

Městský soud rozhodl, že Středočeský kraj nesmí v krajských lékárnách hradit pacientům poplatky za recepty. Hejtman Rath označil rozhodnutí soudu za asociální a protiústavní, bude se jím prý řídit, až to technicky stihne (začne někdy v příštím týdnu) Zároveň uveřejnil jméno soudkyně, která případ rozhodla, a telefonní kontakt na ni. Soudcovská unie se ohradila, ústavní expert Pavlíček soudí, že jde jen o poukaz, aby lidé vznášeli dotazy na důvod rozhodnutí, což není nátlak. A ministr Poslíšil si myslí, že je to zveřejnění kontaktu na soud, nikoli osobního kontaktu na soudkyni. Že jde o mimořádně drzou (jen ledabyle zastíranou) formu nátlaku, a to nátlaku představitele exekutivy na soudní orgán, je ovšem zjevné na první pohled. Pokud z formálních důvodů zůstane iniciativa toho člověka bez patřičné odezvy, bude to znamenat výrazný posun našeho politického systému k „řízené demokracii“ ruského typu. Soudce, na rozdíl od politika, za své rozhodnutí neodpovídá všeholidu. Spravedlnost velmi často není to, co chce většina lidí (občas mám dojem, že ji nechce skoro nikdo). Ulice mu do toho nemá co kecat, a zvlášť ne ulice poštvaná a manipulovaná krajským papalášem. Pokud se to zavede, budeme na tom za chvíli jako v padesátých letech.

Složení Fischerovy vlády není stále úplně jasné. Otazníky jsou u ministra zdravotnictví, školství, kultury a spravedlnosti. Přiznám se, že by mne velmi zajímalo curriculum vitae nominovaných odborníků. Hlavně to, kolik z nich nebylo v KSČ, budou-li ve vládě vůbec tací. Na to by ale bylo asi zapotřebí najmout detektivní kancelář, lidé tohoto typu nezveřejňují své životopisy v publikacích jako je „Kdo je kdo v ČR“, kde je jinak skoro každý. Někteří poslanci ODS kvůli komunistické minulosti nového premiéra odmítli podepsat dohodu o podpoře vlády – je ovšem otázka, nevadí-li jim spíš Topolánek. Ale např. poslanec Patera je tolerantní: „Mluvit o členství v KSČ dvacet let po revoluci je spíše zástupný problém. Takových lidí byla šílená kvanta a každý, kdo jen něco trochu chtěl v tom období znamenat, si mohl vybrat, ale většina si zvolila KSČ.“ K tomuto krystalicky čistému, po všech stránkách bezelstnému a pro politika ODS na celostátní úrovni zjevně reprezentativnímu vyjádření se ještě vrátíme.

Poslanec Schwippel poskytl MfD informace o tom, jaký nátlak byl na něho v době Topolánkovy vlády a zejména těsně před hlasováním o nedůvěře vykonáván. Byl při cestě do Sněmovny sledován autem inspekce ministerstva vnitra, jeho poradci mu sdělili, že kdyby jel na hlasování vlakem, byl by (zřejmě Topolánkovými pochopy) násilím opit a kompromitující fotografie by pak byly zveřejněny na „příslušných internetových stránkách". V minulosti mu Topolánek nabízel úplatek v podobě „několika fabrik“. Zdá se, že už je opravdu možné obvinit kohokoli, a zejména padlou vládu a jejího premiéra, z čehokoli.

Sobota 11. dubna: podle agentury Faktum Invenio považuje 48% lidí Fischera za vhodného premiéra dočasné vlády, 32% nesouhlasí. 20% je to fuk. Je to zajímavý test, jak by si (takřka) většina lidí představovala vhodného předsedu vlády, pokud si vůbec něco v tomto smyslu představuje. Úřednický typ, specialista, bez politické praxe (kromě té kdysi v KSČ, ovšem na velmi nízké úrovni, byl jistě jen řadový člen) a politických vazeb. Problém je, že takový člověk bude velmi pravděpodobně jen hadr na holi.

Ruské noviny Kommersant „chápou“ Paroubka, že povalil vládu v době, kterou mu kdekdo vytýká. „Není politika, který by nevyužil kritické situace svého oponenta, aby jej zbavil postavení a sám o ně neusiloval.“ Hezký doklad toho, jak v Rusku chápou politiku. A u nás ji mnozí chápou stejně nebo aspoň podobně.

Kardinál Vlk podle vlastního vyjádření letos skončí ve funkci pražského arcibiskupa. O tom, kdo bude nástupce, se dá jen spekulovat. Měl by to být někdo, kdo bude, pokud jde o zásluhy v (předlistopadové) minulosti, srovnatelný s ministry Fischerovy vlády. Mně by se jako nejlepší kandidát zamlouval ostravsko-opavský biskup František Václav Lobkowicz. Pravda, v KSČ sice nebyl, ale má, jak se zdá, prakticky rovnocennou kvalifikaci (viz internetové stránky Archivu bezpečnostních složek ČR).

Ministr financí Kalousek označil hejtmana Ratha v souvislosti s jeho denunciací soudkyně Vackové za arogantního psychopata. Velmi závidím panu Kalouskovi jeho poslaneckou imunitu. Jakési brbláni proti Rathovu postupu se zvedlo i v ČSSD a kriticky reagoval dokonce předseda KSČM Filip. Jenže co je to všechno platné! Alexandru Mitrofanovovi prý napsal jeden jeho čtenář ohledně předsedy Paroubka: „tohoto člověka nemám rád, ale jinou možnost nemáme a věřte mi, většina lidí uvažuje stejně“. Vsadil bych se, že podobně se tomu má i s Rathem. A že podobně (analogie je velmi volná, nechci srovnávat oba politické velikány, jichž se dotýká, ale postoje některých jejich přívrženců) uvažovalo v roce 1933 spousta lidí v Německu.

Dosti úděsný rozhovor poskytl Mirek Topolánek Mladé frontě Dnes. Plyne z něho především, že se rozhodl zařadit do fronty tzv. držitelů pozic, jimiž české dějiny oplývají. Na otázku, proč nenechal řešení situace po pádu jeho vlády na Paroubkovi a spol., odpověděl mj.: „Když je nějaký problém, chci být součástí řešení… Snažíme se zachránit reputaci země. A dát lidem šanci, aby politikům znovu rozdali karty a spočítali jim to za minulé tři roky.“ Bohužel to vypadá, že to spočítají jemu, ať už si to zaslouží, nebo ne. Na poukaz, že Fischer je bývalý komunista, odpověděl: „Nicméně mně dvacet let po revoluci v případě vysokého státního úředníka, který prošel všemi lustracemi a který dvacet let dělá svou odbornou práci, připadá tato diskuse bezpředmětná. Nikomu nevadil Vlastimil Tlustý (jak to, vadil, i v té ODS se nemohl stát místopředsedou, a ministrem ho jmenoval jen právě Topolánek, takže nevadil právě jemu, bd). Nikomu nevadilo, že v Klausových vládách bylo takových lidí daleko více než lidí, kteří nebyli v KSČ – namátkou Stráský, Dlouhý, Dyba, Ježek, Kočárník.“ Jednak: představte si totéž přesunuto do Německa a místo KSČ dosaďte NSDAP. A za druhé: připadá mi sprosté házet do jednoho pytel lidi, kteří do KSČ vlezli aspoň částečně i z blbosti a zaplatili za to tím, že z ní byli záhy (za rozpuku normalizace) jako cizorodý živel potupně vykopáni (Ježek, Stráský), s lidmi, kteří do KSČ vstoupili za normalizace z čistého cynismu, prospěchářství a vypočítavosti (jinak to nešlo). Pan Topolánek nepochybně tenhle rozdíl taky vnímá (nemůže ho nevnímat), jen ho zakecává. A pokračuje: „Mně vadí stávající prezentování komunistických názorů.“ A to je správné. Není třeba lidi zkoumat na to, zda se z vychcanosti prostituovali v KSČ, ale za dnešní čistotu názorů. Kdo má názory, které grémium ODS označí za komunistické, bude dodatečně zaregistrován jako člen KSČ od roku dejme tomu 1970, a tento údaj se stane tak říkajíc součástí dějin. To je ryzí klausismus. Vůbec ten rozhovor živí podezření, které naznačily už signály o složení překlenovací vlády: že to bude společná vláda Topolánka, Paroubka a Klause (viz kandidáti jako Pejchal nebo Knížák, a možná tak trochu i pan nastupující premiér, Klausovy řeči o tom, že ho jako možný kandidát na funkci „vůbec nenapadl“ jsou dosti podezřelé), vláda velkého historického kompromisu. Je-li tomu tak, je Topolánek jako držitel pozic v tom triumvirátu ve slabé pozici – podobně jako Hácha v předjaří 1939 nebo Dubček v létě 1968.

Úterý 14. dubna: Další populistickou iniciativou středočeského hejtmana Ratha je záměr vztyčit někde pokud možno co nejblíž hranicím Prahy Kaplického blob. Má v něm sídlit univerzitní knihovna chystané středočeské univerzity, kde si hejtman hodlá vychovávat své graduované přívržence. Musela by být ovšem financována ze státního rozpočtu a stála by několik miliard korun. Stát má zjevně povinnost přispívat na megalomanské projekty dr. Ratha, které ovšem mají možná svou racionální stránku. Nechce si snad vybudovat ze Středočeského kraje jakýsi stát ve státě, a vychovat si pro něj své kvalifikované stoupence, jakési intelektuální – a potom možná i neintelektuální – pretoriány? Pokud je u nás všechno možné (a čím dál víc to vypadá, že ano), projde mu to a máme se na co těšit. Není ovšem taky vyloučeno, že hejtmanovy ambiciózní záměry proti němu popudí jeho spolustraníky (řada z nich, jak se zdá, už je popuzena) a nakonec vzbudí i neklid jeho dosavadního protektora v předsednickém křesle strany, který si musí dávat pozor na to, aby mu jeho protégé nepřerostl přes hlavu. Pak by pan doktor mohl taky dopadnout jako Rasputin (v obrazném slova smyslu, samozřejmě).

ODS se rozhodla poučit z úspěchů svého hlavního protivníka a zahájila negativní volební kampaň k červnovým volbám do Evropského parlamentu. Jak se zdá, jejím hlavním tématem bude „jak nám – a celé naší vlasti – ČSSD ublížila“. Je to plačtivé a směšné. Paroubek si za shození vlády uprostřed předsednictví EU moc bodů u veřejnosti nezískal, tímhle způsobem (stejně jako problematickým videoklipem) ODS veřejnost přesvědčí, aby na to zapomněla. ODS prokazuje jisté mistrovství v tom, jak co nejrychleji prošustrovat výhody, které navíc získala nikoli svou zásluhou, ale protivníkovou indolencí. Tématu negativní kampaně se týká naše dnešní glosa.

MfD vyštrachala na Stanislava Kusého, (nynějšího) asistenta a blízkého přítele senátora Drymla, že údajně dosti specifickým způsobem nakládal s rozvojovou pomocí, kterou získal od ministerstva zdravotnictví na výstavbu polikliniky v Zambii. Peníze prý skončily v Kusého firmách. Dělo se tak v době, kdy náměstkem ministra zdravotnictví byl Dryml a ministrem zdravotnictví dr. Rath. Překvapivé je, s jakou lehkostí se nyní dr. Rath od Drymla distancuje. Jsou zřejmě spřízněni volbou, jenže s tím rozdílem, že senátor Dryml je příliš neohrožený a o hodně nešikovnější.

Podle agentury Median 63% lidí nevadí, že designovaný premiér Fischer byl v KSČ. Jak by jim to mělo vadit, když je elita národa soustavně předvědčuje, že na tom nezáleží, a dává to svými činy najevo. Podle 52% lidí není způsob, jakým Tlustý a Schwippel pomohli odpálit Topolánkovu vládu, žádným důvodem, proč by měli odejít z politiky. Já si osobně myslím, že je to dobrý důvod, aby si všechny politické strany na ně v budoucnu daly velkého majzla a že jejich jednání se nedá nijak přijatelně ospravedlnit. Že i tohle lidem nevadí, je příznak nízkého stupně politické kultury a na vině není ani tak veřejnost, jako ti, kteří by svým konáním a komentováním toho konání měli normy politické kultury spoluvytvářet. Dále: 54% lidí si myslí, že Fischer bude lepší premiér než Topolánek. Nevím, kde berou ten optimismus. Fischer má skoro nulový mandát, minimální dobu vládnutí, budou se o něj prát prezident s ODS a ČSSD. V situaci, v jaké bude, v nejlepším případě neudělá vůbec nic. Už samo srovnání s Topolánkem, který měl mandát (nepříliš silný, ale stokrát silnější než překlenovací Fischer) i časový prostor, je nesmyslné. Navíc se podařilo veřejnosti nabulíkovat, že Topolánek je největší hulvát a indolent pod sluncem. To je největší úspěch paroubkovské propagandy. Považuji to za velmi nespravedlivé a dřív nebo později to taky praskne. Jenže to už nejspíš bude pozdě.

Středa 15. dubna: Podle dnešních novin se rýsuje možnost, že ministr Kalousek zůstane ve funkci i ve Fischerově vládě. Vyslovil se pro něho prezident Klaus, proti by nebyl údajně ani Paroubek. Tématu se týká naše dnešní glosa. Odpoledne ovšem vyšlo najevo, že to s Kalouskovým ministrováním asi nebude tak horké. ČSSD považuje nominaci ministra financí za věc ODS (případný neúspěch pak na ni svede), Kalousek zopakoval, že by místo vzal, jen kdyby s tím souhlasil Topolánek a Fischer a že nemíní v té věci vyvíjet žádnou vlastní iniciativu, Topolánek by s Kalouskovým ministrováním souhlasil, ale nebude ho k tomu vybízet, a Fischer je ochoten o tom s Kalouskem jednat, pokud si o to Kalousek sám řekne. Kalousek sám přislíbil novému ministru financí všemožnou pomoc. Takže Kalouskovo setrvání ve funkci se rozplývá do mlhy.

Ve středočeských nemocničních lékárnách vyvěsili desku se sdělením hejtmana Ratha ohledně změny v hrazení poplatků (prozatím, po rozhodnutí soudu, je musí znovu platit pacienti). Hejtman opět práskl soudkyni, která přijala protilidové rozhodnutí. Ale už neuvedl její telefon. Nejspíš se tak trochu vylekal.

ČSSD chce postavit ministra Langera pod kuratelu. Buď z něho má takový strach, nebo se mu chce na poslední chvíli pomstít a zároveň způsobit Topolánkovi v ODS jakýsi problém. Hovořil o tom na poslaneckém klubu ČSSD předseda Paorubek. Teoreticky by mohl přemluvit svého spojence Klause, aby v případě, že Topolánek nevyhoví, jmenoval Fischerovu vládu co nejrychleji. Otázka ovšem je, kdy vlastně bude Fischerova vláda dojednána. Topolánek může zdržovat.

„Jistěže členství v někdejší KSČ není důvod k hrdosti, nýbrž k pokoře a k sebezpytování. Pokud však jednomu každému z nich nedokážeme konkrétní provinění, smrdí takové vypalování znamení hanby nepřijatelnou kolektivní vinou,“ píše v Právu Jiří Hanák. To je zvláštní. Proč pak tedy, když jsme dotyčnému nedokázali žádnou konkrétní vinu, by mělo být členství v KSČ důvodem k pokoře nebo k sebezpytování? Konkrétní vina tu v případě člověka, který vlezl do KSČ v době normalizace, ovšem je: spočívá právě ve vstupu do této organizace. K tomu vstupu se rozhodl sám a svobodně. Do KSČ se neodvádělo jako do vojska, ani se do ní nikdo nenarodil. O kolektivní vině je možné hovořit tam, kde se člověku kladla za vinu příslušnost ke kolektivu, které si člověk nevybral, nýbrž se do něho narodil (jako Žid, sudetský Němec, Rom) a právě proto na té příslušnosti není nic dobrého ani špatného, je to danost a jako taková nezakládá žádnou vinu. Vina může spočívat jen na svobodném osobním rozhodnutí, za něž nese jedinec odpovědnost – a takovým rozhodnutím rozhodnutí vstoupit do KSČ bylo.

Podle agentury STEM má ČSSD v preferencích skoro osmiprocentní náskok před ODS. Podobně dopadl i průzkum CVVM, k němuž se vrátíme zítra, až budou v novinách k dispozici jeho výsledky včetně přepočtu na mandáty a srovnání s předchozí situací. Lidem nejspíš nevadí svržení Topolánkovy vlády uprostřed českého předsednictví tak, jak to na první pohled vypadalo. Nějaká podstatná změna v preferencích nenastala a do podzimních voleb tedy už těžko nastane. Dá se odhadnout, že ČSSD bude po nich vládnout buď s Čunkem (pokud zůstane ve funkci), nebo menšinově, v obou případech s komunisty v zádech (KDU-ČSL by do menšinové vlády s ČSSD, závislé na komunistické podpoře, jistě nešla: ale kdyby byla schopna vytvořit většinovou vládu jen s Paroubkem, neváhala by: i v takovém případě ale bude mít Paroubek komunisty v záloze).

KDU-ČSL odmítla podílet se na sestavování nové vlády. Pan Čunek je ovšem velkorysý: „Nechci být uražené dítě. Jsem připraven jednat. Iniciativa je ale na Fischerovi.“ Pan Čunek možná trochu přeceňuje sílu svého postavení. Chtěl by se na vládě zároveň podílet i nepodílet. Zachovat si čisté ruce i protlačit do vlády své lidi. Je to jednak nehorázné a jednak směšné. Takového předsedu KDU-ČSL zatím ještě neměla.

Petr Zídek chválí v LN rakouský Der Standard za karikaturu, na níž mj. Palacký s Havlíčkem vystrkují zadnici na Františka Josefa I. a Havel na ruského (Zídek píše sovětského) maršála. Karikatura byla reakcí na pitomou provokaci s Černého Entropou, a to reakcí hysterickou. Je to vůči Palackému, Havlíčkovi i koneckonců Havlovi urážlivé. Šlo jim o pozitivní věci, ne o provokování monarchie a ruských maršálů. Stejně jako Češi s Němci a Slováci s Maďary, mají jakýsi problém i Rakušané s Čechy, a měli by s ním něco dělat. Je pravda, že tu reakci (karikaturu) jsme si svým způsobem v zastoupení pana Černého vykoledovali. To nic nemění na tom, že je nenávistná a stupidní.

Čtvrtek 16. dubna: Paroubek i Topolánek už sdělili designovanému premiérovi Fischerovi své návrhy na ministry. Pan Fischer se teď bude rozhodovat (nebo simulovat, že se rozhoduje, myslím, že velký prostor na rozhodování nemá, může vlastně jen zvažovat, zda si pro resort kultury a školství vybere Topolánkova nebo Bursíkova kandidáta). Pozitivní je, že na funkci ministra spravedlnosti nebyl navržen dr. Pejchal (Klausův kůň zocelený v boji proti restitucím nevěstky babylonské a zrádné šlechty) a na funkci ministra školství prof. Zima (příliš jednobarevná předlistopadová minulost). Procento bývalých komunistů mezi kandidáty nejsem s to posoudit (chybí mi informace), bylo by to jistě velmi zajímavé. Vsadím se, že v papírovém tisku se o tom nedočteme. Hlavním úkolem vlády bude odolávat nemravným návrhům a tlakům ze všech (politických) stran (tedy aspoň těch na nominaci zúčastněných, přičemž zvláštní stranou je prezident zeměkoule na pražském Hradě). Bude to tak pracné, že na nic jiného jí doufám nezbude čas. Čím míň toho udělá, tím lépe.

Podle průzkumu CVVM se rozdíl mezi ODS a ČSSD opět prohloubil, vrátil se na lednovou úroveň (37,5% proti 28%). Do parlamentu by se dostali zelení i KDU-ČSL, a v přepočtu na mandáty by si Paroubek mohl vybrat mezi mírně hubenou trojkoalicí s malými stranami (103 hlasů) a menšinovým vládnutím s podporou komunistů, případně, podobně jako v letech 2005-6 obojí zkombinovat. Nevěřím, že by se převaha ČSSD nad ODS mohla do podzimu příliš výrazně změnit, voliči se už zjevně rozhodli.

Václav Klaus poskytl docela zajímavý rozhovor Mladé frontě Dnes (zajímavý aspoň v těch pasážích, kde popisuje a kritizuje keynesiánství). Nevěřím ovšem tomu, že by ekonomické mechanismy byly natolik samospásné, že by do nich člověk nemohl tu a tam zasáhnout, pokud se to děje s jistou pokorou a opatrností (stejně je tomu i v jiných oblastech). Stejně jako Klaus nevěřím tomu, že by se kapitalismus vyčerpal, ale nevěřím taky tomu, že krize vznikla tím, že nemravný americký stát umožňoval každému mít dům s hypotékou, nýbrž tím, že se na Západě všeobecně zavedl životní styl, jehož podstatou bylo peníze napřed utratit a pak teprve vydělat. Tento experiment, provozován v širokém měřítku, se zjevně neosvědčil.

V Lidových novinách kritizuje předseda KDU-ČSL morální profil ministra Kalouska. Od něj to tedy sedí. Naopak Kalousek se prý podle „nejmenovaného zdroje z okolí ministra financí“ (pozoruhodný popis zdroje, který si nepřeje být jmenován, měla by být ještě aspoň přibližně udána jeho průměrná vzdálenost od ministra, jako se to dělá v případě exoplanet) vyjádřil: „Kalousek už tehdy (v době, kdy kulminovaly Čunkovy údajné problémy se sociálními dávkami) říkal, „že je Čunek blb a na vedení strany nestačí“. Proboha, jak ho to mohlo napadnout?

Pátek 17. dubna: Zdá se, že nová ministryně zdravotnictví Kovářová se od dr. Pejchala, kterého média původně označovala za kandidáta na tuto funkci, bude lišit jen výrazně příjemnějším zevnějškem a otevřeně deklarovaným zájmem o (mimo jiné) sex. Loni prý řekla Mladé frontě Dnes o svém vztahu k panu prezidentovi: „Jsem jeho stálou příznivkyní a souhlasím s jeho názory v podstatě na cokoliv.“ To zní velmi hrozivě. Je tomu tak, že při dělbě resortů mezi zúčastněné strany byla spravedlnost vyhrazena Václavu Klausovi? To by se opravdu stal kozel zahradníkem.

Jiří Paroubek včera na tiskové konferenci kritizoval „provládní žurnalisty“ (za tři neděle už nebude moci říkat provládní; být provládní je u nás něco an sich nepřijatelného, protože vláda představuje mocipány, kdežto normální je remcat). Od minulého průzkumu se podle něho zvýšil podíl lidí spokojených s pádem vlády a „některé sdělovací prostředky by se nad tím měly zamyslet“. Zde je vidět, čím se liší profese novináře od profese populistického politika. Zatímco ten druhý musí říkat to, co lidé chtějí slyšet, ten první je svobodný a může říkat pravdu (kterou lidé velmi často slyšet nechtějí). I politik by měl mít občas odvahu říkat pravdu, kterou lidi slyšet nechtějí, pokud je přesvědčen o tom, že je to v zájmu země, které slouží. Ale vykládat něco podobného panu Paroubkovi je nepochybně zbytečné. Jednak to nejspíš ví, a zároveň ho to ani nenapadne.

Pokud jde o ty průzkumy, má Paroubek ovšem asi pravdu: lidem způsob svržení vlády nevadí zdaleka tolik, jak se očekávalo. Její popularita, která během předsednictví v EU rostla, po jejím pádu strmě klesla. Z toho se dá soudit, že z „pragmatického“ hlediska bylo svržení vlády šikovný tah. (S definitivními závěry je dobré si ještě trochu počkat, průzkum totiž provádělo STEM). Lhostejnost či dokonce nepřízeň, s níž veřejnost přijala pád vlády, se ostatně dá vysvětlit. Bývalý rakouský kancléř Schüssel v rámci jakéhosi lehce protičeského výlevu, které jsou dnes v Rakousku zjevně na denním pořádku, hovořil o tom, že česká vláda byla svržena za pomoci zákulisních pletich. To je pravda, přesněji řečeno polovina pravdy, celá pravda se z toho stane, když se řekne, že vláda byla svržena za pomoci stejných zákulisních pletich, s jejichž pomocí vznikla.

Právo s radostnou zlomyslností tvrdí, že teplický soud obvinil ministerstvo spravedlnosti, které „porušilo náhubkový zákon“ (tj. novelizovaný trestní řád). Porušilo ho tím, že na svých internetových stránkách uvedlo jména účastníků procesu, v němž jde o pohlavní zneužívání, včetně dvou nezletilých dívek. Je třena podotknout, že zákaz zveřejňovat jména obětí sexuálního násilí byl původním obsahem novely a nebyl ani v tisku považován za kontroverzní, dokud do novely nepřibyl kontroverzní poslanecký pozměňovací návrh.

Opět se zvedá vlna romské emigrace z ČR do Kanady. Kanadský ministr pro občanství, přistěhovalectví a multikulturalitu (úděsná funkce!) Kenney v té souvislosti prohlásil novou emigrační vlnu z ČR za znepokojující, protože s emigrací je problém jen v jedné zemi ze sedmi východoevropských, kterým Kanada zrušila vízovou povinnost, včetně Slovenska a Maďarska, kde taky žijí početné romské menšiny. Nechť se pan ministr zas až tolik neznepokojuje, emigrační vlna z Česka je svědectvím o vyspělosti zdejší romské komunity, nebo aspoň její části: je schopná se celkem solidně zorganizovat.(Ta schopnost by ovšem mohla být využita i k smysluplnějším cílům.)

V Právu píše Jiří Hanák tom, jak si ve volebním boji půjdou obě velké strany po krku (zatímco v zákulisí se budou paktovat). To není nepravděpodobné. Zároveň mluví o tom, že „první zhůvěřilost z dílny Občanské demokratické strany už jsme v podobě inzerátu viděli“. Myslím, že by nebylo od věci, kdyby jako druhou, ještě daleko výraznější zhůvěřilost zmínil volebně propagační článek Jiřího Paroubka, který je uveřejněn v Právu hned pod tím jeho, s patetickým titulem „Zastavme pravici ve jménu sociální spravedlnosti“). Musím říci, že něco takového jsem po převratu v českém tisku (snad s výjimkou sládkovských periodik, ale těm jsem moc pozornosti nevěnoval) nečetl. K Paroubkově článku se vrátíme.

Klausovi zbrojnoši si pochvalují pád vlády. „Země uplatnila demokratické ústavní mechanismy“, praví Petr Hájek. „Pád vlády je součástí a znakem demokracie, obraz ČR v zahraničí to nepoškozuje“, říká Petr Mach. Stejným právem se dá říci, že když se někdo podělá, je to signál dobré průchodnosti jeho zažívacího traktu. Všechno špatné má i svou dobrou stránku. je ovšem poněkud odvážné tvrdit, že když se někdo podělá na veřejnosti, nepoškodí to jeho image.

Herečka Eva Holubová považovala před časem za významné sdělit veřejnosti, že „Celá Praha mluví o tom, že Václav Klaus je homosexuál“ a že se mu prý říkalo Kikina. Klausův tajemník Jakl se proti tomu ohradil s tím, že uznal hereččiny herecké kvality, a „osobnosti“ (Pavel Bobek, Václav Marhoul, Jan Hřebejk) ho za to ohrazení v LN rozhořčeně odsuzují. Vsadím se přitom, že paní Holubová, známá harcovnice Pravdy a Lásky, bojovala svého času za zákon o registrovaném partnerství (já jsem byl taky pro, dodávám alibisticky). No a co? Když může být islandskou premiérkou lesbička, proč by nemohl být český prezident homosexuál? I já mám s Klausem problém, ale vadí mi jeho politika, a nepotřebuji používat jako zástupný problém navíc ještě jeho údajnou homosexualitu. Je to účelová pomluva, nic víc. A to bez ohledu na to, je-li to pravda, nebo ne.

Luboš Palata je loajální ke každé vládě, která je buď už u vesla, nebo těsně předtím, než se vesla chopí. Proto obhajuje budoucí ministry Kohouta a Fülleho za to, že studovali (nebo pobývali jako stážisté) na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů. Prý ta škola měla vysokou úroveň a za perestrojky tam bylo studium dokonce o hodně svobodnější než u nás. Jenže: jednak, při tradičním provázání diplomacie a špionáže, které Rusové sice asi nevymyslili, ale za to dovedli k dokonalosti, nemohu si pomoci, představuje takové studium aspoň v mých očích jakési bezpečnostní riziko. Za druhé, dostat se tam předpokládalo u nás dobrý kádrový profil (jistě včetně členství v KSČ), a za třetí, připravovalo lidi pro diplomatické služby ruské kolonie a v diplomatických službách ruské kolonie neměl za totáče a zvlášť za normalizace slušný člověk co pohledávat. Nota bene na prestižní elitní vysoké škole pro vyvolené v zemi, která nás vojensky okupovala.

Petruška Šustrová píše v LN v článku o normalizaci o tom, že v té době „zmizely knihy nyní ideologicky „závadných“ autorů či knihy s předmluvou nebo doslovem od člověka, kterého měla pohltit orwellovská jáma pamětnice. Připomeňme, že Vatikán přestal vydávat seznam Libri prohibiti v roce 1966…“ Rozdíl je v tom, že Vatikán už od osvícenství prakticky nerozhodoval o tom, že určité knihy nesmějí vycházet v zemích, kde jsou práva občanů zaručena ústavou. Nakonec to byl už jen seznam nedoporučené literatury (nedoporučené pro katolické církevní instituce). Kdežto komunistické „seznamy“ měly v „ČSSR“ a často ve všech koloniích ruského impéria i v ruské metropoli absolutní platnost. To srovnání mi nepřipadá korektní.

Vrchní rozhlasový a televizní cenzor Žák přemýšlí o tom, jak dostat pod mravnostní kontrolu internet. Nápad je to podnětný, protože se dá rozšířit i mimo oblast stránek narušujících mravnostní integritu mládeže sexuálními prasečinkami – na stránky narušující mravnostní integritu vůbec nesprávným obsahem. Pokud jsem tomu dobře rozuměl, dostane každý uživatel internetu elektronický klíč, podle něhož jej bude možné identifikovat, pokud se připojí k závadovým stránkám. To je pozoruhodné. Budeme všichni očíslováni jako heftlinci v koncentráku, a když se pokusíme přečíst si něco, co je tabu, identifikují nás podle klíče, přichytí a zavřou. Za vyspělého rozvinutého paroubkismu budu tedy moci klidně dál vydávat Události: ale kdo na ně vleze, dostane přes čenich. Takže si příště dá pozor. Důmyslné.

Sobota 18. dubna: Podle místopředsedy ODS Vodrážky by ODS uvítala, kdyby ji v předvolební kampani podpořil exprezident Havel. „Může být pro nás přínosem“, protože „v intelektuální sféře, mezi velkou skupinou obyvatel, pan exprezident je velká autorita“. Topolánek dokonce vyslovil úmysl před volbami „integrovat pravici“ (podobné úsilí zatím vždycky skončilo strašně) a spolupracovat s občanskou společností, různými institucemi a spolky“ (což je mimo jiné zjevný vstřícný signál havlovské ideologii). Pan exprezident mohl ODS pomoci už dávno tím, že by napomohl, aby jeho příznivci, místo pitomých experimentů, např. jak se přiživit na ekologickém hnutí, založili nějakou fungující, životaschopnou politickou organizaci, která je schopná získat členy, voliče a standardním způsobem komunikovat s jinými politickými organizacemi. Pak by byla možná spolupráce, byl by to potenciální koaliční partner. Takhle je Havel jako „politická síla“ nedefinovaný a nebezpečný (ne schválně, neúmyslně, sám od sebe). Každý, kdo se s ním na této politicky nedefinované rovině doposavad spojil, na to doplatil, a není důvodu nepředpokládat, že stejně tomu bude i v budoucnosti. Nechápu, proč každý český politik, který se dostane do konfliktu s Klausem (viz případ Kasl) nemyslí na nic jiného než honem běžet za Havlem. Je to znak nedospělosti, neumějí stát na vlastních nohou a potřebují patrona? Spojenectví s Havlem na „nepolitické“ platformě je smrtonosné. Nikdo si nemůže pro sebe vyhrazovat pozici, z níž může druhými manipulovat, aniž by za to nesl politickou zodpovědnost.

Václav Havel ovšem sám s ODS koketuje. Poskytl velký rozhovor Lidovým novinám. K rozhovoru se vrátíme v samostatném článku. Protože se mj. vyslovil kriticky k Paroubkovi a ČSSD, cítil předseda ČSSD potřebu se ohradit. Ohradil se ovšem (zatím) na své zvyklosti velmi mírně („Beru to jako určité vybočení pana prezidenta z jeho obvyklé politické korektnosti“) a vylil si zlost na ministru Schwarzenbergovi (až bude ministrem Kohout, bude konečně rozumět tomu, co říká česky, čímž opakuje někdejší nejapné vtipkování komunistky Konečné). Paroubkovi se už podařilo přesvědčit veřejnost, že Topolánek je větší hulvát než on, proč by se mu nepodařilo ji přesvědčit i o tom, že Schwarzenberg neumí česky.

Miroslav Kalousek naopak přemýšlí o založení nové strany. To je druhá neschůdná cesta. Při vší úctě k jeho politickým schopnostem, do voleb to nemůže stihnout, a vytvoří tak jen další předpoklad pro věčný proces integrace pravice. Variantou prý je předvolební koalice této strany s ODS – ale ODS potřebuje samostatného spojence, ne maňáska. Předseda KDU-ČSL Čunek se ovšem už orientuje na budoucí spolupráci s ČSSD a chrlí populistické nápady: jak zlevnit elektřinu, jak usnadnit lidem splácení úvěrů (přičemž minimálně jednou z příčin krize je to, že si lidé v nebývalé míře zvykli žít na dluh).

Agentura STEM naopak mapuje české sympatie pro světové politické velikány. Na prvním místě je Obama, svou návštěvou v Praze si ještě šplhnul. Druhý je dalajláma (nikomu neublížil a není nám nebezpečný), třetí kancléřka Merkelová (pozitivní signál, němcožroutství se už tolik nenosí, Zahradil je v izolaci). Na chvostu jsou Sarkozy a s malým odstupem Putin a Medvěděv. Nic proti tomu. V antipatiích máme jasno, sympatie nám moc nejdou. Typické pro národ remcalů.

Docela zajímavý rozhovor s ministrem Kalouskem vyšel v Právu. Ti, co s ním rozhovor dělali, mu mimo jiné předložili sugestivní otázku: „Politik dělá politiku z nějakého důvodu, Chce být u moci. Není pokrytecké říkat, že to tak není?“ Politika je práce jako každá jiná. Nevím, proč by se mělo předpokládat, že ji lidé dělají jen z nízkých důvodů. Jakou každou jinou práci ji ti, kteří si ji vybrali, dělají proto, že je baví a mají z ní radost. Samozřejmě ji taky, v menší či ve větší míře, mohou dělat proto, že chtějí být u moci. Pokud ji dělají opravdu dobře, nikdo se na ně za to chtění nemůže zlobit. „Ideální“ a „pragmatické“ pohnutky jsou v lidském konání smíchány k nerozpletení.

Dnešní den je vůbec den zajímavých rozhovorů. V Mladé frontě Dnes hovořili s Janem Švejnarem. Někdejší prezidentský kandidát se pozastavuje (podobně jako Havel) nad tím, proč nenechali Topolánkovu vládu dovládnout po dobu předsednictví EU. Myslím, že to v podstatě nešlo, vláda definitivně ztratila podporu v parlamentu a stala by se bezmocnou hříčkou v rukou opozice. Poškodilo by to především ODS s ohledem na podzimní parlamentní volby. Na adresu svého někdejšího politického soupeře Klause Švejnar prohlásil, že „není špičkový ekonom“, připadá mi to malicherné a málo velkorysé, korektní člověk by řekl, že nesdílí jeho názory. „Varoval jsem lidovce“, říká dále Švejnar, „že když zvolí Klause, nelze očekávat vyrovnání s církvemi“. To je drzost, vyrovnání zatrhl především Švejnarův ochránce Paroubek s komunisty, bez jejichž hlasů Švejnar, jak sám dobře věděl, nemohl být zvolen a přesto do té volby šel. Může si gratulovat k tomu, že neuspěl, V případě, že by se mu to bylo podařilo, není vyloučeno, že by se z něho samospádem času stal postupně nový český Hácha. A taky není pravda, že by Klausovo vítězství bylo velmi těsné: pro Klause to bylo těsné vítězství, ale pro Švejnara výrazná porážka, protože komunisté mu nakonec svůj hlas nedali. Klíčové místo rozhovoru ovšem zní: „Vývoj moderní demokratické společnosti v kapitalistickém zřízení je spojený s životem na dluh. V určitém smyslu je to racionální. Podnik si třeba půjčuje na výrobu. To je zcela v pořádku.“ Dovoluji si s touto tezí zcela zásadně nesouhlasit. K tématu se vrátím.

A konečně poslední z velkých rozhovorů, s Mirkem Topolánkem. Vyšel už včera v Hospodářských novinách (dnes HN nevycházejí). Topolánek zdůraznil, oč se v politice v minulých letech snažil: „ODS velmi prospělo otevření se vůči pravicově smýšlejícím lidem, kteří jakoby patřili pouze do jiné skupiny, když se ta společnost na bázi Havel - Klaus, zbytečně rozdělila. Havel měl kolem sebe lidi, kteří patří k pravici. Částečně se mi podařilo jistou skupinu těch lidí získat.“ To je pravda, ještě záslužnější bylo, že se uvolil udělat koalici i se Stranou zelených, kterou volil „havlovský střed“. Tito lidé nikdy nebudou volit ODS, ale pokud založí stranu, i tak kuriózní, jako SZ, bude tato strana schopna s ODS spolupracovat a bude s ní spolupracovat raději než s ČSSD. Bohužel taková strana většinou moc dlouho nevydrží, což není ani náhodou Topolánkova vina, ale bohužel Topolánkův problém. Nezasloužený, ovšem. Pokud jde o věci příští, předseda ODS prohlásil: „My do voleb půjdeme velmi otevření, v jakési široké platformě svobody, platformě boje za těch uplynulých dvacet let. Abychom neztratili pozici v Evropě a vysněné atributy svobody, které tady za dvacet let byly.“ Jsem přesvědčený, že ODS (silná ODS) je přes všechny své slabiny schopná být zárukou toho, že neztratíme, co jsme nabyli po listopadu 1989 (Zatím co Jiří Paroubek je pro mne bohužel, na základě toho, jak vystupuje a co dělá, neochvějnou zárukou pravého opaku). Ale tenhle programový základ se musí nějak přesvědčivě rozvést, s jednou větou občanští demokraté ve volbách nevystačí. A největší Topolánkův problém? Opět cituji z rozhovoru: „Ta vláda nepadla kvůli tomu, že by špatně vládla nebo že bych to špatně dělal já. Nebylo to z mé viny. Ta vláda padla kvůli naprosté nezodpovědnosti, intrikám. Dokonce bych řekl, kdybych chtěl být ješitný, že to bylo trochu ze závisti, jak dobře to děláme.“ Možná, že Topolánek v této chvíli nemůže říkat nic jiného, než tohle. Jen ve skrytu duše doufám, že snad ví, že to není pravda. Jinak by byl nebezpečný maniak, jen na rozdíl od Paroubka neúspěšný a ublížený.

Lidové noviny přinášejí pěkný přehled lidovecké a sociálně demokratické slibotechny. Ti lidé chtějí problém, jehož podstatou je, že celá společnost se nadmíru zadlužila u budoucnosti, léčit další podporou zadlužování. Tentýž důvod jako je žene notorického alkoholika, aby do sebe ládoval jednoho frťana za druhým, a narkomana, aby zvětšoval a zmnožoval dávky drogy.

S Milošem Čermákem mám problém. Musím říci, že jsem od něj nečetl ještě nic, s čím by se mi podařilo souhlasit. Jeho dnešní komentář v LN je ovšem špičkový výkon. Píše, že se společnost dělí půl na půl a že vyhrají strany, jež získají nerozhodnuté. A to v situaci, kdy všechny průzkumy veřejného mínění setrvale svědčí o to, že – pokud se nestane něco mimořádného, ovšem – drtivě vyhrají sociální demokraté s komunisty. Dále se, zjevně aby byl originální, zastává dr. Ratha: „Když před týdnem Rath zaútočil na soudkyni, která zkomplikovala jeho odboj proti poplatkům ve zdravotnictví, vzedmula se v médiích vlna nesouhlasu. Zveřejnění telefonního čísla soudkyně byla přece klukovina, neodpovědnost a téměř výzva k lynči. Jenže co kdyby se něco podobného stalo před pár měsíci, ale opačně? Kdyby třeba nějaký politik z ODS zveřejnil číslo do Rathovy hejtmanské kanceláře s tím, aby každý, kdo nesouhlasí s hrazením poplatků krajem ze svých daní, zatelefonoval přímo hejtmanovi? Také bychom křičeli, že je to neslýchané? Anebo bychom spíš pobrukovali, že na hrubý pytel má být hrubá záplata a že projev občanské nespokojenosti patří k demokracii?“ To srovnání je nehorázný nesmysl. Je něco jiného, když někdo oznámí telefonní číslo představitele (krajské) exekutivy, a když se představitel exekutivy pokouší vystavit veřejnému lynči v osobě soudkyně nezávislý soud.

Pondělí 20. dubna: Jiří Paroubek se rozhodl poté, co inicioval vznik Fischerovy vlády (původně si představoval, že by Topolánkova vláda v demisi mohla dokončit předsednictví EU, ale pak v podivuhodné shodě s názory pana prezidenta tento projekt opustil), s touto vládou nemít ostentativně nic společného, aby mohl do voleb vstoupit coby opozice (opozice to má před volbami vždycky jednodušší). Fischerova vláda není vláda sociálních demokratů, čili sociální demokraté zůstávají v opozici, na rozdíl od ODS, která je – co?

Sociálně demokratická strana je svým sociálním posláním cele posedlá. Hodlá se sociálně zachovat nejen k sociálně slabým a v širším slova smyslu k nám všem, nýbrž dokonce i k vlastním poslancům, kteří už jsou natolik stařičtí, že se neoctnou na stranických kandidátkách. V ústředí ČSSD v Lidovém domě vznikne personální útvar pro vysloužilé poslance (poslance – seniory), a Právo tvrdí, že péči o poslanecké invalidy převezmou krajská hejtmanství (když mohou platit regulační poplatky, proč nemohla vyplatit např. i sociálně demokratické politické vysloužilce). A protože předseda ČSSD opět zdůraznil, že „média po měsíce nestoudně stranila našim protivníkům“, bylo by možná dobré je po volbách zdanit (a do budoucna všechny, kteří nebudou stranit těm, co si to zaslouží, tj. Paroubkovi) a z vybraných peněz zřídit nějakém malebném zákoutí domov pro ty bývalé poslance, kterým se neprávem nestranilo.

Ministr Kalousek se v Otázkách Václava Moravce zachoval ukázkově: když předseda ČSSD Paroubek označil jeho kolegu z Topolánkovy vlády Alexandra Vondru za politického diletanta, protestoval, označil to velmi tvrdě za hulvátství a Paroubka ukázkově utřel. Udělal přesně to, co udělat měl. Celá věc má jen jednu malou mouchu, obávám se, že Paroubek má věcně pravdu (vzpomeňme jen hrůzostrašné aféry s Černého Entropou, za niž nese právě Vondra hlavní odpovědnost).

Jiří Franěk píše v Právu v souvislosti s požárem rodinného domku ve Vítkově na Opavsku: „Sporný mi však připadá apel (vlády, bd) adresovaný policii a žalobcům. Objasnit, že tento případ žhářství, spojený s pokusem o trojnásobnou vraždu, má „rasový podtext“. V nemocnici leží dvouletá holčička s těžkými popáleninami bezmála po celém tělíčku. To snad stačí. V takových případech přece na motivu až tolik nesejde, pro pachatele tak zrůdného činu už snad žádné přitěžující okolnosti nepřipadají v úvahu.“ Mně zase sporné připadá to, co píše pan Franěk. Policie (podle Práva) nalezla „na místě skutku“ předměty, které připomínaly, když se složily, lahve, a stopy hořlavé látky. Proto se v tuto chvíli jeví jako jedna z pravděpodobných verzí (nikoli jediná) také rasový útok a to, že dům byl zapálen. Samozřejmě jde o mimořádně tragický případ. Samozřejmě se rasový motiv nabízí jako první (několik podobných případů už u nás bylo). Ale „orgány činné v trestním řízení“ by měly nezaujatě a věcně zjistit,co se vlastně stalo. A ne, že na motivu až tolik nesejde. Připomíná mi to teorii „notoriety“, uplatňovanou v padesátých letech (notoricky známé věci, tedy např. to, že když chytne romský dům, jde o žhářství s rasovým podtextem, se nemusí dokazovat). Politici a novináři už předem, než policie něco zjistí, rozněcují vášně a útočí na city veřejnosti. Proč to dělají politici, chápu, přispívá to k jejich imidži. Proč to dělají novináři, nevím.

Íránsko-americkou novinářku Roxanu Xaveriovou odsoudili v Íránu za špionáž pro USA (původně ji obvinili, že si nezákonně koupila alkohol a neměla platnou novinářskou kartu). Takové náhlé a zásadní posuny v obviněních dobře známe z doby, kdy jsme patřili ke komunistickému Rusku a kdy u nás vládly ruské moresy. Připadá mi to z íránské strany hnusné, zvlášť když se íránské úřady takovým způsobem profilují na pronásledování ženy, neboť dobře vědí, že to na hloupé křižáky a sionisty zabere. Zdá se taky, že si vstřícné gesto prezidenta Obamy vyložili po svém, tak, jak si burani všeobecně vstřícná gesta vykládají: jako projev slabosti. Pro Krista Pána, to bylo tak těžké to předem odhadnout?

Je zajímavé, že i taková náhoda a formalita, jako je podobné příjmení, vede lidi (v tomto případě novináře) k tomu, aby zaujímali podobné politické postoje. Za Hrad lobuje v Lidových novinách (samozřejmě ze zcela ideálních důvodů a tím nejušlechtilejším způsobem) Daniel Kaiser. Dnešní Mladá fronta Dnes přináší na páté stránce článek s výmluvným titulem „ODS k sobě láká příznivce pravdy a lásky“. Autorka se jmenuje Zuzana Kaiserová. Cituji: „Cítili jste se dříve příliš intelektuálně či morálně na výši, než abyste dali svůj hlas straně spjaté s Václavem Klausem? Volili jste proto raději Občanskou demokratickou alianci, Unii svobody nebo Stranu zelených? Pak jste právě vy tím voličem, kterého se ODS chystá zaujmout před podzimními volbami… A v sobotu dostal (Topolánek, bd) nečekaný dárek přímo od bývalého prezidenta Václava Havla. Ten v Lidových novinách pochválil právě odstupujícího Topolánka, že ve funkci „vyrostl“, a poradil voličům, aby to „spočítali“ Jiřímu Paroubkovi za to, že nechal vládu padnout uprostřed evropského předsednictví.“ Atd. (Ale nekřivděme paní Kaiserové, ona nakonec všechno zachránila tím, že cituje takového zásadního a vášnivého Klausova kritika, jakým je Bohumil Pečinka.) S napětím očekávám, kdy se nějaký Kaiser nebo Kaiserová objeví ještě v Hospodářských novinách a v Právu, mohl by to být předvolební sbor, před nímž sláva Bambini di Praga úplně vybledne.

Na včerejší rozhovor LN s Václavem Havlem (pořídil ho shodou okolností zase Daniel Kaiser způsobem, o němž píšeme v tomto čísle Událostí) odpověděl dnes rovněž v LN promptně Václav Klaus, kterého Havel kritizoval. Tomuto slovnímu zápasu dvou prominentních českých politiků je věnována naše dnešní glosa.

Kanadská válečná loď Winnipeg po sedmihodinovém úporném sledování zadržela několik pirátů, kteří se předtím pokusili unést norský tanker. Pak je ale propustila, protože kanadské zákony v rámci politické korektnosti neumožňují zadržovat piráty. Doufám, že jim před propuštěním dali napapat a nabumbat, jinak by vážně porušili jejich lidská práva.

Úterý 21. dubna: všechny české noviny se na prvních stránkách věnují požáru romského domu ve Vítkově na Opavsku, při němž bylo zraněno několik jeho obyvatel, dvouletá holčička velmi vážně a bojuje o život. Tématu, a zejména způsobu, jak tisk případ prezentuje, se týká naše dnešní glosa. Extremisté toho typu, co pořádají pogromy na Romy a cizince, jsou nebezpeční, ale ne tak silní, aby si s nimi dobře fungující exekutiva a legislativa a organizovaná policie nedokázala poradit. Bohužel, česká politická scéna je v rozkladu a extremisté z toho tyjí. Hlavní nebezpečí je ten rozklad a ty politické síly, které ho vědomě podporují a využívají.

Zdá se, že vstřícné vyjádření Václava Havla o ODS, vstřícná vyjádření předsedy Topolánka, ale zejména místopředsedy Vodrážky a následná otcovská kletba z úst zakladatele strany Václava Klause vyvolala ve ODS jakýsi neklid. Topolánek musel couvnout (no co, Havel nás pochválil, nic se neděje) a popřel jednání s exprezidentem o spolupráci ve volební kampani. Rovněž Havel se veřejně vyjádřil v tom smyslu, že se nebude žádným způsobem podílet na kampani pro nějakou politickou stranu (snad s výjimkou zelených). Přesto se v ODS zvedla vlna odporu k „pravdě a lásce“,a to způsobem, nad nímž často zůstává rozum stát. Europoslanec Strejček například volá pro svolání „mimořádného ideového kongresu“ (možná chtěl říci koncilu), který by obnovil čistotu strany. Proti zařazení mezi „pravdoláskovce“ protestuje poslankyně Dundáčková, vnímá to jako „likvidaci pravicového členstva ODS“. Podle ní probíhá v ODS katastrofální tektonický proces, „strana se posouvá ke středu“. Podobně poslankyně Páralová. Nejtvrdší obžalobu z kacířství vznesl však Miroslav Macek: ODS se pro něho proměnila v jinou stranu už tenkrát, když kývla na trojkoaliční projekt a zezelenala. „Řečeno natvrdo: tehdy se Mirek Topolánek stal zrádcem a kolaborantem. Zrádcem idejí, zásad a politiky, na nichž ODS vznikla, a kolaborantem se zelenými a s havlovskou levicí.“ Doufám, že závěr koncilu, tedy kongresu, který žádá europoslanec Strejček, bude jednoznačný – Mackova „natvrdá“ obžaloba se prosadí a zrádce a kolaboranta Topolánka upálí na Staroměstském náměstí. V jedné věci se ovšem Macek radoval předčasně: Fandí Kalouskovi, a to zrovna ve chvíli, kdy se rozneslo, že taky on je zrádce a kolaborant, protože chce údajně do své nové strany levicového pravdoláskovce Schwarzenberga. Jak si ti lidé mohou myslit, že na takové jalové žvásty uloví ještě nějaké voliče!

Jan Zahradil, lídr kandidátky ODS do Evropského parlamentu, sní o tom, že se ODS podaří sjednotit voličskou základnu tak, abY se stala dominantním subjektem na pravici. Na to ODS jednak v současné době nemá a jednak to není ani záhodné, proti „pluralitě“ na levici (ČSSD a KSČM) by „sjednocená“ ODS sama nikdy neobstála. ODS by si spíš měla vzniknout na to, že kromě ní jsou tu taky jiní, že se dají brát vážně a že se s nimi dá spolupracovat. Topolánek k tomu udělal jakýsi první krůček, a za to ho teď označují za zrádce a kolaboranta. Už aby bylo po volbách a pan Zahradil se vrátil do Bruselu, tam nenadělá tolik škody.

Před volbami do evropského parlamentu proběhly dva průzkumy veřejného mínění (CVVM a STEM). Podle obou sice vede ČSSD, ale její náskok je o hodně menší než v případě voleb do Poslanecké sněmovny. Popularita vlády klesla podle CVVM o 13%, na 20%. Jak by ne, je to vláda poražená, v demisi, mrtvá. Až se ujme úřadu Fischerova vláda, bude to pro ODS vysvobození.

Po divokém výpadu íránského prezidenta proti Izraeli, opustily země EU na konferenci OSN proti Rasismu v Ženevě jednací sál a česká delegace opustila konferenci. Je otázka, zda tam vůbec musela od počátku být, k čemu dojde, se dalo předem odhadnout. Význam OSN je daleko menší, než její reputace (tím nechci říci, že je nulový) a zejména podobné konference nemohou být ničím jiným než exhibicí režimů, jako je ten íránský.

Na návštěvě Finska vyzval ruský prezident Medvěděv k ještě daleko rozsáhleji odzbrojení než je to, které navrhl americký prezident Obama. Zdá se, že se Rusko vrací k chruščovovské taktice podávání nepřijatelných mírových návrhů. Komunistický režim s tím vydržel až do perestrojky.

Středa 22.dubna: Jiří Čunek se svým návrhem na zlevnění cen elektřiny (stát jako vlastník 70% ČEZu k tomu má firmu donutit) narazil i ve vlastní straně. První místopředseda Línek prohlásil, že Čunkův návrh neprošel připomínkovým řízením, a proto je to předsedova osobní záležitost. Sociální demokraté i ODS se výjimečně shodli na tom, že Čunkův návrh je směšný a průhledně populistický. Předseda KDU-ČSL to na sjezdu zřejmě nebude mít úplně lehké.

Exministr Zemanovy vlády Miroslav Grégr vystoupil z ČSSD, protože nesouhlasí s tím, že strana iniciovala a prosadila vyslovení nedůvěry vládě v době českého předsednictví EU. Je to důvod legitimní, který je třeba respektovat. Grégr se zároveň vzdal funkce předsedy sdružení „Přátelé Miloše Zemana“, ve sdružení ovšem setrvá. (Jinak platí, že vyslovení nedůvěry vládě ODS a Topolánkovi výhledově spíš pomůže protože vláda byla ve své nemohoucnosti velmi zranitelná a sráželo to preference ODS; a EU to už nejspíš nějak přežije, řekl bych, že je velmi odolná).

V souvislosti s požárem ve Vítkově píše v Právu krajský státní zástupce Coufal, že když je při vyšetřování několik verzí, je třeba vycházet z té nejzávažnější. Zdá se mi, že odtud už je jen krůček k tomu, že se vyjde z té nejzávažnější verze a případný obviněný pak musí dokázat, že o ni nešlo.

Francouzi a Francie je u nás momentálně v nemilosti. Při té nemilosti by bylo třeba vzít v úvahu, že přes všechny výhrady je to pořád o hodně civilizovanější země než Česko. Projevuje se to v maličkostech: pařížský soud např. včera nařídil ukončit předčasně ohavnou výstavu mrtvých těl, která před časem vzbudila rozruch u nás, aniž by kdokoli jakkoli zakročil.

„S potomky slavných ruských bohatýrů vnuk husitů jde bok po boku vpřed“, zpívá se v jedné debilní bolševické vojenské písni. Zdá se, že s Brity to vnukům husitů až tak moc nejde. MfD informuje dnes o tom, že česká jednotka specializovaná mj. na osvobozování rukojmích se během svého nasazení v Afghánistánu odmítla účastnit společné akce s britskou vojenskou policií, protože jejímu veliteli připadala příliš nebezpečná. Prozradilo se to náhodou, ministryně obrany je šokovaná, vojáci z jednotky dávají vinu velitelům. Nechci dělat machra, možná bych se taky bál se nebezpečné operace zúčastnit. Ale protože to vím, tak i kdyby mi to dovolil věk, povolání profesionálního vojáka bych si nezvolil. Teď je z toho, jak se zdá, zahraniční ostuda, a člověk se ztěží brání otázce, zda by se něco podobného mohlo stát, kdyby nějaká „nebezpečná situace“ vznikla u nás doma.

Známý reformní komunista Jiří Pelikán pomohl v roce 1961 Státní bezpečnosti unést ze západního Berlína německého představitele studentského hnutí Dietera Konieckého. Vylákal ho do východního Berlína, kde ho zatkla východoněmecká policie a předala ho Státní bezpečnosti. Nešťastník byl pak v „ČSSR“ v neveřejném procesu odsouzen k mnohaletému vězení (předpokládám, že ho v osmašedesátém pustili, v článku MfD, který o případu informuje, o tom nic není.) Pozoruhodné je, jak Pelikána omlouvají jeho tehdejší souputníci. Poslanec Jičínský např. říká: „Postupně si uvědomoval nepřijatelnost některých metod a rozcházel se s nimi nejen v názorech, ale i prakticky.“ To je jistě obdivuhodné, smůlu má jen pan Koniecki, který se mu připletl do cesty předčasně, těsně předtím, než se začal rozcházet. Jiří Dienstbier zase prohlásil: „Byla to jiná doba. Lidé po zkušenostech Mnichova i nacismu prostě věřili tomu, že se u nás nastolí spravedlnost.“ Takže za to, co provedl pan Pelikán panu Konieckému, mohou zkušenosti Mnichova a nacismu. Pro velkou většinu lidí byly ovšem ty zkušenosti, abych tak řekl, překonány zkušeností padesátých let a vůbec pobýváním v rudém koloniálním impériu. Je tedy problémem pana Pelikána pouze dlouhé vedení? To se ho musela ta zkušenost Mnichova a nacismu držet setsakramentsky fest.

V souvislosti s růstem extremismu v ČR píše v MfD Jeroným Klimeš, že rodiče usilují o to, aby děti neměly žádnou ideologii, protože jsou zklamáni ze špatných ideologií – „nacismu, komunismu, působení sekt, upalování čarodějnic“… Upalování čarodějnic není žádná ideologie. Taky křesťanství a víra v Boha není žádná ideologie. Upalování čarodějnic není žádný argument proti křesťanství a víře v Boha a od extremismu nám nepomůže žádná ideologie, protože extremismus, ať už pravicový nebo levicový, ať už fašismus, nacismus nebo marxismus-leninismus, je degenerované náboženství. To co pomůže, je nedegenerované náboženství. A naše civilizace je křesťanská civilizace, i když si to sama nechce připustit.

Něco podobného mi vadí i na jinak velmi zajímavém rozhovoru s právníkem Janem Kyselou. Pan Kysela má úplně pravdu, když kritizuje českou ústavu: „V málokteré evropské ústavě jsou podmínky pro rozpuštění sněmovny tak omezené jako u nás. Naše situace je neblahá. Vláda nevystupuje jako politický vůdce parlamentní většiny s tím, že má v ruce trumf v podobě předčasných voleb, takže poslanci, kteří ji nepodporují, si vlastně sami zkrátí své působení ve Sněmovně. U nás naopak panuje u poslanců vědomí, že pravděpodobně zůstanou celé čtyři roky... Poslanci jsou ti silní. Je to tak, že Sněmovna více vládne, než aby byla prostředkem, přes který vládne vláda.“ Řekl bych, že je to jen jeden aspekt věci, ale velmi podstatný. Pan Kysela zároveň tvrdě kritizuje, když se ústava „opravuje“ ústavními zákony ad hoc, k jednotlivým případům, jenže z politického hlediska je situace bezvýchodná, protože na ničem jiném není u nás dostatečná politická vůle se shodnout. Návrh obecného ústavního zákona, podle něhož by Sněmovna mohla většinou všech zvolených poslanců navrhnout prezidentovi, aby vypsal předčasné volby, má taky problém: námitku ČSSD, že o předčasných volbách by pak mohla podle příliš snadno rozhodovat momentální parlamentní většina, je třeba brát vážně (navíc by se zbytečně posílila už tak silná role prezidenta, který by sněmovně mohl, ale nemusel vyhovět). Pan Kysela dále říká (a to souvisí s předchozím odstavcem): „Mohli bychom si připomenout jistý morální étos Václava Havla, ale ten byl právě kritizován kvůli morálnímu kýči. Dostojevskij psal, že v každém člověku je nějaká posvátná jiskra, citlivá struna, je jen otázkou, zda se ji podaří naladit. V Dostojevského románech jsou postavy, které tu šanci dostaly. Ale i takové, které ji promarnily.“ Problém „morálního étosu“ Václava Havla a jeho moralistní kýčovitosti (když už necháme stranou, že se proti té obecné zásadě v konkrétní politice leckdy dost proviňoval, to se stává leckomu, ale bylo by dobré to reflektovat) spočívá v tom, že vytváří jakousi pseudohumanistickou náhražku náboženství. Miluj bližního jako sama sebe, odpouštěj svému bratru, věz, že i nepřítel je bližní, modli se za ty, kteří tě pronásledují, a dřív, než vytkneš bližnímu třísku v jeho oku, zabývej se břevnem v oku vlastním. To už bylo řečeno a není třeba to přeformulovávat a „sekularizovat“. Mánie konstruovat nová a opravená náboženství je česká specialita, stopy najdeme už u Havlíčka, systematicky to provozoval Masaryk. Uznávám dobrou vůli těch lidí (Masaryk věděl, že české ateistické společnosti něco podstatného chybí), ale „lidová tvořivost“ tohoto druhu je diletantismus, který nemůže skončit úspěšně. Je to příliš a zbytečně ambiciózní a na Havlovi je to dobře vidět: když mluví o konkrétních věcech (radar, ruské imperiální ambice), je to takřka dokonalé. Když mluví o pravdě a lásce a globální odpovědnosti, je to naprosto nesnesitelné a falešné.

Podle toho, co dnes píší v Právu, se strana, o níž uvažuje Miroslav Kalousek, má strukturovat tak, že vůdčí postavou by byl Schwarzenberg, Kalousek jakýmsi provozním manažerem, a měla by vytvořit předvolební koalici s ODS (pro volby do PS). To by jí sice zaručilo volitelnost, ale odradilo by to středové voliče, kteří se ODS štítí a neměli by sice nic proti koalici povolební (ostatně, cynicky vzato, by jim to po volbách už nebylo moc platné, kdyby měli). Také by to velmi posílilo konvulze v ODS, kde je pořád hlavně ve vyšších patrech strany spousta lidí, kteří Havla a lidi z jeho okolí zarytě nenávidí. Pokud se Kalouskova „třetí síla“ nepostaví na vlastní nohy, ODS spíš oslabí než posílí. Věcně vzato: v roce 1997 se mezi dvěma křídly občanského tábora otevřela propast: mohou za to obě strany. S tímto vědomím by snad bylo možné po dvanácti letech přistoupit k jakémusi smíru, motivovanému pragmaticky – jen tyto dvě spojené síly budou mít v budoucnosti šanci konkurovat spojeným komunistům a sociálním demokratům. A pokud sociální demokrati přijdou o levnou možnost vládnout s komunisty v zádech, dokážou se zbavit lidí jako Paroubek nebo Rath, protože nahlédnou, že jim dělají ostudu. Rozumné uspořádání české politické scény by bylo takové, kde by k dosažení parlamentní většiny stačilo, když se spojí dvě ze tří nekomunistických stran (ODS, Střed, ČSSD), a žádné přitom nebude stačit spojení s komunisty.

Čtvrtek 23. dubna: „EU: dvě třetiny českých Romů byly loni terčem diskriminace“, hlásá titulek v Právu. Ve zprávě se píše, že dvě třetiny českých Romů zažily za poslední rok nějaký projev diskriminace. Tj. tvrdí, že se staly objektem diskriminace. Je to víc než v sousedních zemích. Aniž bych chtěl zpochybňovat skutečnosti, že se Romové u nás stávají objektem diskriminace, musím upozornit na to, že pokud někdo tvrdí, že se stal objektem diskriminace, vypovídá to o tom, že si to myslí, ale ještě ne o tom, že je to v každém jednotlivém případě pravda.

Kandidátka na místopředsedkyni ČSSD Borůvková řekla Mladé frontě Dnes: „Pocházím z rodiny, jejíž mnozí členové byli kvůli svému původu, levicové orientaci a činnosti v odboji pronásledováni za druhé světové války.“ Z toho by člověk mohl dojít k závěru, jakoby kvůli „pravicové“ orientaci nebyl za války pronásledován nikdo, nebo jakoby pronásledování kvůli pravicové orientaci bylo za války docela v pořádku. Nevěřím příliš tomu, že by Morávek, Balabán nebo Mašín byli nějací moc velcí levičáci.

Český velvyslanec u NATO Fille, údajně designovaný ministr pro evropské záležitost, prohlásil v rozhovoru pro Lidové noviny: „Žil jsem tehdy běžným životem normalizace osmdesátých let, neměl jsem kolem sebe příběhy bezpráví, neposlouchal jsem Hlas Ameriky atd., neměl jsem kontakty na Západě… Vstup do KSČ mi připadal jako něco přirozeného spíš než naopak…“ Zdá se, že pan Fülle žil za normalizace na Marsu.

„Mirek Topolánek o současných občanských demokratech mluví jako o „nové ODS“, která se odřízla od vlivu Václava Klause, láká nové tváře a integruje občanskou společnost. Ruku v ruce s touto proměnou ale uvnitř ODS vzniká nová generace politiků. Mladí, dobře oblečení a s užitečnými kontakty. A se společnými zájmy.“ Totéž se dalo říci v první polovině devadesátých let o lidech jako Miroslav Macek. V posledních týdnech a dnech (viz též články Daniela Kaisera a také dnešní text Petra Havlíka, ten ovšem vyšel v rubrice, která nutně nevyjadřuje názory LN) se člověk těžko zbavuje dojmu, že Lidovky bojují proti Topolánkovi a za Klause.

O Gustávu Husákovi vyšla v posledních dnech řada podivných textů, poslední z pera Marty Švagrové v dnešních LN. Vrstevníci jej prý nazývali novodobým Jánošíkem a Štúrem, nikdo však neví a už se nedozví, co si opravdu sám myslel. Myslím, že politický a morální profil dr. Husáka není až tak velká záhada. Gustav Husák byl bezohledný stalinista národního střihu. Za války se vyslovil pro připojení Slovenska k SSSR a v Moskvě mu museli podobné výstřelky zakázat. Edvard Beneš mu říkal „rudý ľuďák“ a to označení bylo dosti trefné. Nenáviděl Novotného, který ho držel v base až do roku 1960, ale to vůbec neznamená, že by byl chtěl nějakou „demokratizaci“. Byl a zůstal stalinista a věrný slouha ruského imperialismu. Ve vězení tvrdil svým nekomunistickým spoluvězňům, že na rozdíl od nich je on zavřen nevinně (a občas prý kvůli tomu dostal nařezáno). V uvolněných šedesátých letech zdůrazňoval, že nemůže souhlasit s postojem českého národa k SSSR. Ti, kteří si od něho na jaře 1969 slibovali, že zachrání aspoň některé „výdobytky obrodného procesu“, si dělali naprosto nesmyslné iluze.

Pátek 24. dubna: Klaus přerušil výkon trestu otci dívky, těžce zraněné při požáru domku ve Vítkově. Policejní šetření dospělo k závěru, že šlo o žhářský útok. Prezident rozhodl přerušit výkon trestu až do doby, než bude standardním způsobem rozhodnuto o udělení milosti. Podle toho, co se psalo v novinách, se v případě toho člověka nejednalo o nějakou závažnou kriminální činnost a dá se očekávat, že ho prezident omilostní. Je ovšem taky dobře, že se prezident drží standardního postupu.

Romští aktivisté chystají začátkem května demonstrace, jimiž chtějí protestovat proti vzrůstajícímu extremismu v ČR. Někteří též uvažují o zřízení neozbrojených „romských ochranných hlídek“, které mají monitorovat aktivity extremistů. Aktivity extremistů by měly především monitorovat státní orgány. Je to celé klubko problémů, s nímž si vůbec nikdo neví rady. Proto ta hysterie. K tématu se vrátíme.

Miloš Zeman napadl sociální demokraty mj. za jejich postoj k vojenským misím v Afghánistánu. To by bylo bývalo docela OK, kdyby se přitom neodvolal na známý bolševický slogan, že se v Madridu (v tomto případě v Kábulu) bojuje za Prahu. V Madridu nakonec měřili síly(na cizím území) hnědí socialisté z Třetí říše a rudí socialisté z Moskvy. Výsledkem tohoto střetnutí byl nevábný režim, kterému se sice nakonec podařilo zabránit nejhoršímu (země se nestala vasalem Hitlerova Německa ani Stalinova Ruska), ale cena, kterou za to Španělé zaplatili, byla i tak dost vysoká. Zato Praha, o niž se tam údajně bojovalo, se pak postupně stala obětí Hitlera i Stalina. Snad si tedy pan Zeman mohl najít nějakou méně pitomou analogii.

Výtvarník David Černý chce odstranit z bruselského sídla Evropské komise svou Entropu, aby protestovat proti tomu, jak komunisté a socialisté společně s Klausem deinstalovali českou vládu. Rozhořčení pana Černého chápu a jeho definice toho, co se stalo, je stručná, leč vyčerpávající. Co nechápu je, jak může disponovat s dílem, které dal k dispozici České republice a způsobil jí tak dosti velkou ostudu. Tu věc tam snad proboha instalovala ČR, ne soukromník pan Černý, a jen představitelé ČR ji mohou zase odinstalovat.

Ve zjevně oprávněném očekávání velkých změn po podzimních volbách se objevují jakési signály hromadného úprku z Ministerstva zahraničí: velvyslanci, kterým končí působení v jedné zemi (Kolář, Žantovský) se honem přesunují do jiné, vysocí představitelé ministerstva (Pojar, Povejšil) odcházejí do diplomatických služeb. Je to svým způsobem pragmatické počínání, ale před novou garniturou, která se v říjnu velmi pravděpodobně ujme moci, se asi moc nepojistí. Změny budou, jak se říká, „radikální“.

Šifra mcm se v Právu snaží vysvětlit čtenářům, co vede somálské piráty k jejich aktivitám. Je to boj za spravedlnost. Jeden, který byl původně rybář, byl získán tím, když mu organizátoři vysvětlili, že cizí lodě drancují zásoby ryb v somálských vodách a připravují tak rybáře o obživu. Proto je třeba ty lodě (např. tankery a transportní lodě dopravující zbraně, ty ničí zásoby ryb zvlášť intenzivně) zajímat. První akcí, které se mladý bojovník za národní spravedlnost zúčastnil, bylo zajetí lodě přivážející Somálsku (tj. taky jemu) potravinovou pomoc. Pomoc piráti zdanili mastným výkupným. Práce bojovníka za svobodu, jak dotyčný vypráví, je těžká a strastiplná: „Nejsou to snadno získané peníze. Někdy strávíte celé měsíce honem na loď a minete ji. Jindy… čelíme drsným větrům a někteří z nás onemocní nebo zemřou.“ Každém případě se boj za právo a spravedlnost, jak to taky má být, poměrně rentuje: „Teď mám dvě nákladní auta a luxusní vůz, začal jsem vlastní podnikání ve městě.“ Nechce svou živnost provozovat natrvalo: „Chtěl bych mít ještě jednu příležitost k pirátství, abych zvětšil svou hotovost, pak se ožením a nechám toho.“ Jenže: „jediný způsob, jak může pirátství skončit, je, pokud Somálsko bude mít vládu, která dokáže bránit naše ryby.“ A dokud ta vláda nebude, má dostatečný důvod, lépe po českém způsobu řečeno příčinu, aby toho hned tak nenechal. Již vzhůru, psanci této země!

Talibán je v Pákistánu na postupu. Jeho jednotky operují už několik desítek kilometrů od Islamabádu. Až se země zmocní, budou mít k dispozici jaderné zbraně. V rámci šíření demokracie a lidských práv napomohly západní země a zejména USA ke svržení prezidenta Mušarafa, který zemi spravoval diktátorským způsobem. Díky tomu tam budou mít Talibán. Když padne Pákistán, dostane se do beznadějné situace Afghánistán. Jednotky NATO se octnou v pasti. Západní země rezignovaly na tradiční pojetí politiky, které spočívá v hájení životních zájmů státu nebo států, ve jménu misijní činnosti, šíření Pravdy a Lásky. Výsledky, jak se zdá, budou dosti děsivé.

S touto záležitostí zprostředkovaně souvisí pražský skandál: V galerii Roxy/NoD vystavili fotomontáže polského výtvarníka Petera Fusse, na nichž jsou vyobrazeni vojáci Wehrmachtu (nebo SS, na fotografii, kterou jsem viděl, se to nedá poznat), kteří mají na rukávech pásky s Davidovou hvězdou. Dotyčný tím chtěl prý upozornit na to, že se Židé chovají k Palestincům jako se za druhé světové války chovali Němci k nim. Vykutálené přitom je, že dům, v němž se výstava koná, je majetkem Židovské obce. Zmíněné dílo pana Fusse je také politická, nikoli jen umělecká záležitost, a hlavně vrcholně nevkusná a neslušná mnichovanská drzost. Povinností Židů je nechat se palestinskými a vůbec arabskými extremisty pokorně vyvraždit, protože když se budou bránit, poruší tou obranou lidská práva útočníků. Povinností amerických vyšetřovatelů je pokusit se vymoci výpovědi z islámských radikálů podezřelých z terorismu po dobrém, nejspíš vlídným přemlouváním. Somálské piráty, zajaté při přepadání neozbrojených civilních plavidel, nasytíme, napojíme, pokud jsme některé z nich nedopatřením zranili, ošetříme, a pak v pokoji propustíme. To jsou všechno náměty pro reklamu pivovaru Bernard: Svět se zbláznil, držte se.

Mladá fronta Dnes píše o spekulacích s pozemky. Je pozoruhodné, že politickou příslušnost uvádějí u třech ze sedmi jmenovaných činovníků, a ta náhoda, všichni jsou z ODS.

Po roce 2010 se u nás budou vydávat občanské doklady bez rodných čísel. Je to krok správným směrem, ale nedostatečný. Pořád tam ještě zbude fotografie a jméno. Teprve až bude odstraněn i tento nešvar, budou naše osobní údaje chráněny v té míře, jak toho vyžadují naše lidská práva.

Petra Procházková píše v LN o zákonu, který chystá ruský parlament. Původně měl trestat ty, co popírají, že bývalé republiky SSSR byly za druhé světové války osvobozeny od Němců výhradně Rudou armádou. Nyní má být rozšířen na „snižování podílu Sovětské války na vítězství nad německým nacismem.“ Navrhovatelé se inspirovali zákonem o trestnosti popírání holocaustu (popírat holocaust je hnusná drzost, ale nemyslím, že by to mělo být trestné, co se tím spraví), ale velmi výrazně přitom pokročili. Zákon se nebude vztahovat jen na Rusy, ale na celou zeměkouli. Když snižovač-cizozemec vleze do Ruska, přemístí se do novogulagu. Pokud je to „oficiální osoba“, např. prezident cizí země, může dostat i pět let, jinak „jen“ tři (a pokud pak v base nějaký spoluvězeň potvrdí, že v trestné činnosti i za mřížemi pokračuje, zůstane tam na furt). Takovou zákonodárnou fantazii neměl ani sám veliký Stalin. Ze zákona plyne, že se např. nesmí tvrdit, že pobaltské státy se z jedné okupace (ruské) napřed dostaly do jiné, německé, a pak zase zpátky do ruské, v prvním a třetím případě šlo totiž o (opakované) osvobození. Problém je, že některé země asi nebudou ochotny vydávat delikventy s jejich občanstvím ruským soudům k náležitému potrestání. Náprava je jednoduchá a Rusko i jeho bývalé kolonie mají v tomto směru zkušenosti: dotyčný se prostě k soudu v Moskvě dobrovolně dostaví v doprovodu několika silných a obratných chlapíků, kteří mu k uskutečnění jeho svobodného rozhodnutí výrazně napomohli (nezapomínejme na to, že svoboda je poznaná nutnost). U nás určitě nebude problém takové ruské vlastence shromáždit a zorganizovat, kandidátů žije mezi námi zejména na Karlovarsku, ale i v Praze nepochybně kvantum.

Sobota 25. dubna: spěch prezidenta Klause se jmenováním nové vlády je poněkud podezřelý. Od designovaného premiéra Fischera včera očekával, že mu přinese kompletní seznam navržených ministrů. Všichni prý vidíme, že vláda bez mandátu svou funkci normálně vykonávat nemůže. Moc by mne zajímalo, jak bude vykonávat svůj mandát vláda maňásků pod premiérem Fischerem (Jiří Paroubek se už v rozhovoru pro MfD nechal slyšet, že „ministři budou muset neustále s politickými stranami komunikovat a zajišťovat si podporu pro každý zákon jednotlivě“. Klaus se už celý třese na to, až se zbaví nenáviděného Topolánka. Prostor pro intriky se mu pak nepochybně zvětší, ale jeho radost je termínovaná dnem voleb do PS. Pak i pro něho spadne klec a octne se v pozici podobné té, v jaké byl prezident Beneš po únoru 1948. Podobné jen vzdáleně, samozřejmě. Ale podobné.

Kandidátka na místopředsedkyni ČSSD Borůvková označila nahrávku, která sloužila redaktorovi Práva jako podklad pro rozhovor s ní (měla tam údajně říci, že ji na funkci místopředsedkyně doporučila mj. i Paroubkova manželka), za podvrh. Zdá se, že Právo disponuje mimořádně obratnou imitátorkou paní Borůvkové. Bude ji zapotřebí odhalit a přísně potrestat.

Místopředseda ODS Langer prohlásil v rozhovoru pro Právo, že mezi ODS a Havlem existovala, existuje a také bude existovat řada zásadních názorových rozdílů. Jistě, to je normální. Neexistují náhodou mezi Havlem a ODS taky nějaké zásadní shody? A pokud ano, proč se to nesmí říci? To přece normální není.

Ekologická organizace Děti země a sdružení Arnika udělilo své šaškovské anticeny za tento rok. „Zelenou perlu“ za „antiekologický výrok“ dostal poradce předsedy dopravní komise Plzeňského kraje. Inkriminovaná věta zní: „My v současné době připravujeme vznik občanského sdružení pod názvem Stromy zabíjejí, protože lidí, kteří skončí svůj život na stromech, neustále přibývá.“ Ocenění zvlášť sedí od organizací, které systematicky pečují o to, abychom perspektivně skončili na stromech (odkud naši předkové před nějakým tím milionem let slezli na tvrdou zem) všichni. Taky nevím, zda by si vzhledem k iniciativám Dětí země v případě plzeňského dálničního obchvatu, díky nimž museli obyvatelé Plzně dýchat o pár let déle výfukové plyny tisíců aut, projíždějících denně prakticky přes centrum města, tento spolek nezasloužil medaili „Cyklon B“.

Jiří Paroubek v již zmíněném rozhovoru pro MfD říká se svým nenapodobitelným šarmem, který mu v české veřejnosti vynesl třetí místo na žebříčku popularity: „Vládní koalice bude předsednictví dál zdůrazňovat, ale to není perspektivní téma, nad tím pořád kňučet…“ Sám pak kňučí nad tím, že v on-line rozhovoru na Idnes dostal otázky s desítkami vulgarit a domnívá se, že jde „zčásti“ o spiknutí PR agentur, které spolupracují dlouhodobě s ODS. Pan Paroubek se mýlí, jde o mraky docela obyčejných cvoků a psychopatických sprosťáků, kteří využívají anonymity, jakou jim poskytuje internet, aby si odreagovali mindráky (aby vystoupili veřejně a pod vlastním jménem, na to jsou moc podělaní). Tito lidé jsou plodem politické kultury, kterou u nás svým veřejným vystupováním formují lidé jako Jiří Paroubek (samozřejmě v tom není sám, i ODS má na situaci svůj podíl viny). „Budete si to vykládat jako moji osobní paranoiu“, říká Paroubek Viliamu Buchertovi, který s ním rozhovor pořídil. Bude si to tak vykládat daleko víc lidí. Pro příští volby má Paroubek „trhák“ v podobě otázky „Chcete návrat vlády Mirka Topolánka“. Výborně, jen bych doporučoval tutéž otázku pro kontrolu položit po dvouletém Paroubkově vládnutí. Obávám se ale, že už to nepůjde. A předseda ČSSD dále říká: „Česká veřejnost si musí zvyknout na jedu věc – že nepovažujeme za možné spolupracovat na vládní úrovni s komunisty. Jejich podpora menšinové vládě je něco jiného.“ Řekl bych, že česká veřejnost si bude muset za Paroubka zvyknout na spoustu dalších věcí. Jinak taktika podpory komunistů z pozadí nebude v budoucnu nejspíš fungovat tak hladce jako před červnem 2006: komunisté budou zvyšovat svou cenu, budou koketovat s protiparoubkovskou opozicí, získají výhodnou pozici jazýčku na vahách.

V rozhovoru, který pořídil Martin Weiss v LN s ministrem Římanem, klade novinář ministrovi otázku: „Člověk ale slyší málo o sporech programových a hodně o marketingu a taktice: tvrdé jádro, měkký obal, otevřít se těm od Havla, ODS+KDU. Jak dlouho se s tím dá vyžít?“ Nemyslím, že by šlo jen marketing, je to jen signál přeměny fundamentalistické izolované strany s nesnášenlivou fanatickou ideologií v normální politickou stranu, která nevidí všude nepřátele a je schopná komunikace s partnery. Je pravda, že v tom Topolánek nebyl a není důsledný, že to bylo víc instinktivní než programové, ale nemělo by se to podceňovat.

Podle Ondřeje Neffa tamtéž europoslankyně Hybášková „osočila“ Klause, že připravoval pád vlády a že hraje ruskou kartu, Klaus na to reagoval tím, že ji označil za eurofanatičku a dodatečně řekl, že po tom, co o něm Hybášková řekla, je to označení „jen velmi milým a v podstatě přátelským výrokem.“ Prý je s tím těžko polemizovat, píše Neff. Je mi líto, ale Hybášková má do slova a do písmene pravdu.

A ještě jednou Václav Klaus. V článku o keynesiánství v příloze LN orientace píše: „Keynes svým geniálním citem vystihl, po čem byla společenská poptávka. Podařilo se mu dostatečně přesvědčivě dezinterpretovat kapitalismus (a karikaturou významného klasického ekonoma Jeana-Baptista Saye i celou dosavadní ekonomickou vědu) a podařilo se mu vnutit ekonomům, politikům i médiím, že jedinou budoucností kapitalismu je razantní vstup státu do ekonomiky formou rozsáhlých „státních výdajů“, které budou doplňovat inherentně nedostatečnou „efektivní poptávku“ nestátního sektoru ekonomiky, tedy nás všech - v roli spotřebitelů či investorů.“ Nechci polemizovat s obsahem, ale o (příznačnou) formou: Podařilo se mu dezinterpretovat, podařilo se mu vnutit… takové formulace vyvolávají dojem, že to dělal schválně. A na to jsem z doby bolševismu citlivý, tak se tenkrát psalo o třídních nepřátelích. Je to neslušné. Stačilo by snad říci, že se mýlil.

Pondělí 27.dubna: Americký extremista David Duke, kterého policie o víkendu zadržela a obvinila z propagace hnutí směřujících k potlačení lidských práv a svobod, odjel z ČR. Policie ho sice neyhostila, ale zapsala ho na seznam nežádoucích osob a uložila mu do sobotní půlnoci zemi opustit. Je to jakýsi kompromis mezi dvěma krajnostmi, zavřít nebo nechat být, má všechny nevýhody kompromisu pro policii a výhody pro Dukea. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Václav Klaus si dosyta užije zbylých dvou měsíců předsednictví EU. Bude předsedat hned čtyřem vrcholným unijním schůzkám. Zároveň si tak fakticky - cestou precedentu – posílí právo strkat nos do zahraniční politiky ČR. Nejspíš ale jen do parlamentních voleb, Proubek si to nepochybně nenechá líbit, a pokud bude Klaus potom hodně zlobit, čeká ho Daliborka.

Smělý plán ministra Kocába zbourat vepřín v Letech vzal za své, je prý „politicky naprosto neprůchodný“. To na to přišel brzy. Je škoda, že destrukci nelze realizovat, zničení vepřína tolik nenáviděného koryfeji „občanské společnosti“ by se bylo dalo uskutečnit okázalým způsobem, např. leteckým bombardováním nebo odpálením nějaké menší jaderné nálože. Takhle ministr slibuje jen vybudování pietního místa „možná pod správou památníku v Lidicích“. Bylo by to poněkud zavádějící, Lidice mají na svědomí němečtí nacisté, tábor v Letech byla naše, česká akce. Pravda, kdybychom to twenkrát nebyli udělali my, udělali by to jiní, ještě daleko horší.

Z ČSSD přišla dobrá zpráva: první místopředseda Sobotka dospěl, vzmužil se a osmělil a přestal se bát komunistů. Komunisté mu to zatím moc nevěří: místopředseda Dolejš ho podezírá, že to dělá z předvolebního populismu. Vida, jak jsme pokročili. Dnes už je populismem lézt komunistům do zadnice.

Sobotkův šéf Paroubek se komunistů nebojí už dávno. Přesto by byl raději, jak dneska sdělil novinářům, kdyby se při sestavování vlády obešel bez koaličních partnerů (tj. získal ve Sněmovně absolutní většinu). Stoprocentně mu to věřím. A ještě daleko raději by nejspíš byl, kdyby se obešel i bez opozice. Dal bych krk za to, že jestli to jen trochu půjde, pokusí se to nejpozději po volbách nějak zařídit. (Jinak absolutní většina je pro Paroubka, řekl bych, nedosažitelná, zabrání mu v ní komunisté; musil by jim ještě před volbami nebo po volbách oplatit to, co oni udělali KSČM v roce 1948, tj. pozřít je pod záminkou sloučení.)

Úterý 28. dubna: Vláda schválila návrh nového Občanského zákoníku, ministr Pospíšil odhaduje, že před prázdninami může ve Sněmovně projít maximálně prvním čtením. Sociální demokracie má zásadní námitky, zformuloval je „legislativní expert“ (cituji dle Práva) poslanec Tejc: „Jestliže se dnes hovoří o malé předvídatelnosti soudního rozhodnutí, po zavedení uvedeného zákona bude nejméně 10 až 20 let v mnoha případech předvídatelnost výsledku sporu podobná loterii.“ To by byl ovšem velký regres zejména ve srovnání s dobou před listopadem 1989. Tenkrát byly výsledky sporů, zvláště některých, předvídatelné na sto procent.

V Lidových novinách píše Zbyněk Petráček: „Na jaře 1945 nás zásadní měrou osvobodila sovětská armáda. Přišla sem na Stalinův rozkaz, též proto, aby šířila komunistickou ideologii. To je historická realita. Ale bylo snad špatně, že nás osvobodila? Bylo by pro nás lepší, kdyby se nacismus komunismu ubránil? Pokud tento názor převáží, pak srp a kladivo z pomníku sundejme, ale nedivme se, budeme-li podezíráni z přepisování dějin, ba podivných sympatií.“ Je mi líto, ale to je demagogie. „Sovětská“ armáda (Sovětský svaz si tenkrát říkalo ruské komunistické impérium) k nám nepřišla šířit ideologii, ale začlenit nás mezi své kolonie. Impérium tu mělo mohutnou pátou kolonu (KSČ) a ovšem i spoustu hlupáků, kteří mu pomáhali z blbosti. Osvobození (od třetí říše) šlo ruku v ruce se zotročením (komunistickým Ruskem). Bezprostředně po devátém květnu 1945 začala např. NKVD zatýkat české občany ruské národnosti, kteří se k nám uchýlili před rudým terorem. V novinách se o tom nesmělo ani špitnout, „povolení“ politici poslušně zavřeli oči. Logika pana Petráčka má poněkud narudlý přídech: kdo nejásá nad rudým „osvobozením“, je pro Hitlera. To jsme už zase dospěli pěkně daleko.

Jiří Paroubek se rozhodl k zásadnímu kroku: je třeba radikálně snížit platy manažerů podniků se státní účastí. Tarifní složky by měly klesnout nejméně o třetinu, ale spíše o polovinu, a nadtarifní o mnohem více. To je správná sociálně demokratická zásada: bohatým, brát a chudým dávat. Manažerům se vezmou statisíce a rozdělí se mezi chudé. Protože chudých je o mnoho více než manažerů, dostanou se na každého zhruba tři koruny, ale chudí budou spokojeni, že bohatcům zatli tipec, a dají ve volbách svůj hlas ČSSD. Jediný problém je, že se vytvoří nerovnost mezi manažery ve firmách se státní účastí a bez ní. Řešení je ovšem snadné a odzkoušené: znárodnit!

Ředitel analytické sekce ČSSD Novotný sdělil Hospodářským novinám, že si strana v interním průzkumu otestuje, nakolik by lidem vadila společná vláda KSČM a ČSSD. Sociální demokraté stojí před problémem: jak to zařídit, aby s komunisty co nejvíc vládli, a přitom to co nejvíc vypadalo, že s nimi nevládnou. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Středa 29. dubna: papež Benedikt XVI. přijme 30. května ve Vatikánu prezidenta Klause. Václav Klaus mu nepochybně všechno vysvětlí, a pokud se papež nebude vzpouzet, možná mu i požehná.

Poslanecká sněmovna propustila do druhého čtení ústavní zákon o zkrácení volebního období. Proti jsou lidovci (nepřipadá jim to právně čisté, spíš ale potřebují upozornit voliče na svou existenci), vzbouřil se pouze Kalousek. Právní purismus projevily rovněž poslankyně Zubová a Jakubková, pádem vlády jejich hvězdné hodiny minuly a zjevně se jim po nich stýská. Tady ale nejspíš nebudou jazýčkem na vahách, ODS a ČSSD mají dohromady ústavní většinu. Svou historickou roli už obě poslankyně odehrály, teď je čeká orwellovská jáma pamětnice.

Předseda Paroubek má ve straně opět potíže: pokouší se nasadit svým ústeckým stranickým přátelům na volitelné místo do kandidátky jakousi Kateřinu Brožovou (vůbec nevím, kdo to je, zjevně ale nějaká celebrita). Protestuje nejen odstavený Jaroslav Foldyna, ale i jiní, dosud k předsedovi ČSSD loajální. Na lidech z ČSSD je sympatické, že si sice nakonec nechají všechno líbit, ale aspoň předtím více či méně remcají (viz volba místopředsedkyně na posledním stranickém sjezdu).

Jiří Paroubek plánuje tzv. mobilní soudy pro stíhání extremistů. Protože podle pana Paroubka je extremista každý, který nesdílí jeho názory a troufne si to dát veřejně najevo, bude to po podzimních volbách vypadat následovně: před dům, kde bydlí hlasatel extrémních (tj. neparoubkovských) názorů, přijede oranžový kamion toho typu, jaký strana používá při volební kampani. Posádku bude tvořit „samosoudce“, státní zástupce, obhájce ex offo a podle fyzické zdatnosti delikventa tři až pět biřiců. Krátký proces proběhne buď neveřejně (uvnitř vozidla), nebo, když bude třeba odstrašit potenciální napodobitele, veřejně na improvizovaném pódiu před vozem. Během deseti minut se všechno sfoukne a odsouzený může putovat na Špilberk.

Podle Alexandra Mitrofanova v Právu „není veřejnost dosud většinově připravena zcela rehabilitovat komunisty“. Jednak nevím, zda pan Mitrofanov není nemístný optimista, a jednak implicitně nastoluje zásadní otázku: jakými prostředky a technikami je třeba veřejnost na úplnou rehabilitaci komunistů připravit.

K úsilí Jiřího Paroubka o oškubání bařtipánů z vedení podniků se státní účastí (psali jsme o tom včera) se přidal se svou troškou středočeský hejtman David Rath. Pokud „neklesne“ plat generálního ředitele Českých drah Žaludy (je vidět, že hejtman je původním povoláním lékař, mluví o platu jako o horečce), nebude kraj odvádět příspěvek pro železnici. Předpokládám, že pokud by nepomohlo ani to, nechá rozebrat koleje mezi Českým Brodem a Kolínem.

České noviny v poslední době hojně zveřejňují propagační materiály ČSSD z pera Jiřího Paroubka (poslední vyšel dnes v Lidových novinách). Možná by bylo užitečné, když už to jinak nejde, aby straničtí papaláši (nejen z ČSSD, samozřejmě) za podobné úsluhy tisku aspoň platili (dalo by se to zařídit novelou tiskového zákona).

Příkladem by těmto lidem mohl být prezident Klaus: ten dnes zveřejnil (nepřímou, ale nikoli neoprůhlednou) výzvu ke svržení levicově oportunistického vedení ODS pouze na svých zcela soukromých internetových stránkách. Noviny to pak už jen zpopularizovaly. Prezidentovy vykutálené iniciativy se týká naše dnešní glosa.

Čtvrtek 30. dubna: Těsně před prodlouženým víkendem se situace se sestavováním vlády zamotala. Problém způsobilo, že designovaný premiér využil situace, kdy na účast vlády rezignovali lidovci, a rozdělil si uvolněné resorty podle svého. Navíc minimálně ve dvou případech změnil nominace: na místo ministra průmyslu a obchodu, kterého měla navrhnout ČSSD, nominuje Milana Hovorku, což je prý skrytý kandidát KDU-ČSL, na místo ministra financí místo kandidáta, navrženého ODS, prezidenta svazu průmyslu a dopravy Jaroslava Míla. Proti oběma protestuje Paroubek (u Míla zpochybňuje jeho kvalifikaci), neřekl ovšem, co hodlá dělat. Topolánek je nespokojen s vládou jako celkem a naznačil, že nemusí dostat důvěru. Další problém je v tom, že zelení by rádi zaujali resorty, které se uvolnily odchodem lidovců (kulturu a školství), kdežto ČSSD by se o ně chtěla podělit s ODS. Nejasnosti vznikly též kolem místa ministra pro lidská práva a menšiny, které mělo být původně zrušeno, pak se představitelé ODS i ČSSD (Vondra a Zaorálek) vyslovili veřejně pro zachování, načež Paroulek to důrazně odmítl a Fischer mu, jak se zdá, vyhověl. Všechny koaliční strany žádají další jednání (přesněji řečeno Paroubek se mu neuzavírá jako „kompromisu“), Fischer chce s tímto návrhem (neobsazeno je ministerstvo pro životní prostředí, protože zelení hrozí odchodem z vlády) už prvního května za prezidentem. Návrh by nakonec mohl vypadat tak, že ČSSD by ve vládě měla 8 postů, ODS 6 a zelení 2. To je pro ODS zjevně nevýhodné. Prezident se do jednání nechce vměšovat. Buď je s Paroubkem dohodnut, ale i kdyby nebyl, asi mu nic jiného nezbývá. Fischerova vláda by mohla v případě dohody Klause s Paroubkem dostat přinejmenším tu většinu, kterou se podařilo svrhnout Topolánkovu vládu. I kdyby však vláda důvěru nedostala, v okamžiku, kdy ji prezident jmenuje, se ujímá úřadu, do třiceti dnů musí o důvěru požádat, když ji nedostane, zůstává v úřadu až do té doby, než prezident jmenuje jinou, což může být až naprší a uschne. Pokud by vláda dopadla tak, že by do ní nakonec ODS nikoho nenominovala, může vládnout po zbytek období as v rámci předvolební kampaně se soustředit na odhalování zločinů Topolánka a spol. (nedělala by to samozřejmě sama, jen by „otevřela kanály“). To všechno jsou samozřejmě zatím jen spekulace, je třeba vyčkat. Nic jiného nám ostatně nezbývá. (pokračování bude následovat odpoledne).