Nebezpečný spojenec

Václav Havel poskytl pozoruhodný rozhovor sobotním Lidovým novinám. Podstatné je jistě především to, co v něm exprezident říká - bohužel nemohu nechat stranou ani způsob, jak ho redaktor Daniel Kaiser pořídil. Nejprve tedy k druhému problému.

Je velmi podivné, když ten, kdo rozhovor dělá, předkládá v otázkách své názory jako jakousi všeobecně přijímanou jistotu: teze, že „hlavní zodpovědnost za vzniklou situaci nese ten, kdo vyvolal hlasování, tedy Jiří Paroubek“, je přesvědčení pana Kaisera, plynoucí zjevně z jeho prohradní orientace. Podobně, když říká „napadlo mne, že se pád Klausovy vlády kryje se začátkem našeho civilizačního úpadku“, je to nápad víc než problematický, který vychází z formální skutečnosti, že to byla poslední vláda s výrazněji většinovou podporou v Poslanecké sněmovně. Náš úpadek začal nejpozději Benešovým koketováním se Stalinem za války, za bolševismu nebyl vidět, protože politika v pravém slova smyslu neexistovala, a poté, co jsme v roce 1989 tak říkajíc spadli do svobody, se úpadek krůček po krůčku prohluboval. V jiné otázce Kaiser říká, že „v klíčových momentech – Gruzie, Ukrajina, stavba plynovodů - se Moskva může spolehnout na Německo a Francii. Hlavně Německo díky Lisabonu EU posílí. Technicky mi z toho vychází, že se Lisabonem v unii posiluje ruský vliv.“ To je divoká spekulace, motivovaná autorovým němcožroutstvím. Věci tohoto typu nepatří do otázek v rozhovoru, ale do komentáře. V závěru pak Kaiser klade Havlovi tuto otázku: „Když Vás v lednu hospitalizovali, tlumočili lékaři vaše slova, že se už nechcete dát operovat, protože už nemáte sílu bojovat. To jste opravdu tak rozkuchaný, že vám byla milejší smrt než jedna nepříjemná operace?“ To je tak neuvěřitelná, buranská sprosťárna, že se Havlovi divím, proč s panem Kaiserem okamžitě nevyrazil dveře.

Pokud jde o samotné Havlovy názory, je k nim možné poznamenat leccos kritického. Svržení Topolánkovy vlády nazývá „kudlou do zad“. Ale kdo komu vlastně vrazil kudlu do zad? Paroubek dával vždycky nezakrytě najevo, že pro svržení nenáviděného Topolánka je mu každá příležitost dobrá, protože tento jeho zájem je zároveň národním zájmem. Topolánek je pro něho zemským škůdcem. Kudla do zad by to mohla být spíš od Klause, jeho roli při pádu vlády však Havel kupodivu vůbec nezmiňuje. Na pádu své vlády se však podepsal i Topolánek tím, že ji kdysi postavil na tak labilním základě. Usnadnil tak Paroubkovi i Klausovi roli a domluvu.

Navíc vláda prostě opadnout musela. Zcela zjevně ztratila podporu v Poslanecké sněmovně, byla totálně ochromená a její fyzické přežívání do června by poškodilo nejen ČR, ale i ODS a Topolánka. Svým způsobem je dobře, že vzala za své.

Kaiser Havlovi připomněl jeho koketování s Paroubkem v roce 2005 i skutečnost, že těsně před volbami rok na to považoval ODS a velkou koalici s ČSSD za větší nebezpečí než Paroubkovo vládnutí s komunisty v zádech. Je zjevné, že Havel tehdy Paroubkovi naletěl a je smutné, že není ochoten si to dnes přiznat.

Chvála Tošovského a Čalfy z Havlových úst je ujetá. Tvrdit, že Tošovského vláda měla ze všech českých vlád nejsilnější podporu v parlamentě, znamená přehlížet, že Zemanova ČSSD ji jenom tolerovala u vědomí, že tento krátkodechý a provizorní politický útvar nijak nemůže zkomplikovat její cestu k volebnímu vítězství.

Havel jedním dechem vysvětluje, proč tehdy nepověřil vyjednáváním o sestavení vlády Václava Klause (nestál o to, mířil do opozice), nýbrž Josefa Luxe, a tvrdí, že Klaus teď nepověřil sestavením vlády Topolánka, protože ho nemá rád. Je třeba tomu rozumět tak, že on Klause sice rád měl, ale nebylo to nic platné, protože Klaus se rozhodl odejít do opozice? To by bylo poněkud úsměvné.

Havel dal najevo jakési sympatie - zdrženlivé, opatrné – k Topolánkově ODS. Je mu sympatičtější než ta Klausova, ač mu i na ní vadí „technokratismus“. Je ovšem méně arogantní, fundamentalistická a oprostila se od pseudovlastenectví. Je pozitivní, že exprezident konečně zaznamenal jakýsi posun v politice naší nejsilnější strany. Zároveň být Topolánkem, dostal bych skoro strach: Havlova ústa se špulí k polibku smrti, jeho přízeň zatím každý politický subjekt, kterému se jí dostalo, spolehlivě zahubila.

K členství Jana Fischera (a Josefa Tošovského) v KSČ se Havel vyjadřuje stejně neuvěřitelným způsobem jako před pár dny Topolánek. „Za normalizace vyly ve straně stovky tisíc lidí, kteří sice nevěřili komunistické ideologii, ale aby něčeho ve svém oboru dosáhli, vstoupili do strany. Zlobit se na tyto dva pány by znamenalo zlobit se na půlku národa.“ To je česká normalizační společnost, viděná z chartistického ghetta. Všichni, co byli mimo ně, komunisté nebo nekomunisté, patří do jednoho pytle a není mezi nimi třeba rozlišovat, tudíž ani být komunistou nebylo nic strašného, když už den dotyčný byl mimo ghetto, tj. uzavřel nepsanou smlouvu s Husákem. Jenže to není pravda. Není pravda, že by v KSČ byla polovina národa. Byla tam výrazná menšina lidí. A není pravda, že by tam byl každý, kdo chtěl ve svém oboru něco znamenat, nýbrž byl tam každý, kdo chtěl ve svém oboru dělat kariéru,. A to je velký rozdíl.

A konečně, pokud jde o pana Kohouta, Fülleho a MGIMO. Havel tvrdí, že diplomaté tenkrát nemohli získávat kvalifikaci jinde. Byla to ovšem kvalifikace sui generis, prosáklá tehdejším ruským státním náboženstvím, „marx-leninismem“ a nepochybně i závislá na tom, že v Rusku diplomacie tradičně souvisí se špionáží o hodně víc než v civilizovaných zemích. Myslím, že není problém být diplomatem zrovna bez takové kvalifikace a vsadil bych se, že většina našich nynějších diplomatů tuto kvalifikaci nemá.

Havel v rozhovoru řekl ovšem taky řadu věcí, s nimiž velmi souhlasím. Prohlásil, že zmařit Lisabonskou smlouvu a odmítnout zdvořilý americký dotaz o eventuálním radaru v Brdech je přímou cestou do Jižní Osetie. Je taky příjemné slyšet v dnešní společnosti, kde se všichni pokrytecky tváří, že snídají, obědvají i večeří čistou morálku, kritiku „tupého a bezhlavého honu na paní Veseckou“ (Havel poukazuje na neprůkaznost tvrzení o „justiční mafii“). A to, co říká o zvláštní a dlouhodobé harmonii mezi Václavem Klausem a nejelcinovským Ruskem, sedí, včetně deklarované opatrnosti ohledně Klausových motivů (mně se např. úvahy o Klausově možné spolupráci s ruskými tajnými službami zdají být poněkud nadsazené; kdyby nešlo o prvního muže ve státě, ale o obyčejného čičmundu, řekl bych skoro, že to dělá z blbosti).

A závěry z toho všeho? Havlův problém je, že vidí celý minulý politický vývoj v České republice jako stýkání a potýkání mezi ním a Klausem. To je taky důvod, proč byl v minulých letech nakloněn tomu, spustit se s Paroubkem – je dobře, že si to nakonec rozmyslil. Velká většina české veřejnosti se ale na minulost z této perspektivy už nedívá, jeho spor s Klausem vnímá jako součást minulosti, jako něco překonaného, nepodstatného a nezajímavého.

A pokud chce Havel Topolánkovi opravdu pomoci (tato pomoc by nebyla nevýznamná, Havel sice už dávno nedisponuje v české společnosti nějakou masovou podporou, ale na nějakých 5 – 10% to vydá), měl by se vzdát své obvyklé taktiky, totiž snahy iniciovat vznik politického subjektu, který bude z dálky řídit, aniž by na sebe vzal za toto řízení skutečnou zodpovědnost. To nikdy nemůže fungovat. Ylo by praktické vzdát se velké části ambicí a být ochoten za ty, co zbudou, zodpovídat.

Obávám se bohužel, že na to, aby nechápal dějiny ČR jako spor Havel – Klaus, je exprezident příliš posedlý, a na to, aby redefinoval představy o své účasti v politice, příliš nepoučitelný.

18. dubna 2009