Případ Vítkov v mediálním zrcadle

Požár rodinného domu ve Vítkově na Opavsku, při němž byla zraněna řada lidí a dvouletá holčička je v kritickém stavu, vzbudil na politické scéně i v médiích pozornost a emoce. Nasnadě je podezření, že se jednalo o žhářský útok, navíc rasově motivovaný. Takových útoků bylo už v minulosti více.

K útoku došlo v noci ze soboty na neděli. Policie se zatím vyjadřuje zdrženlivě. Na místě byly nalezeny zbytky láhve, která obsahovala hořlavou látkou. Prověřuje se řada možných motivů, od osobního přes finanční po rasové. Některá tvrzení svědků (např. o uzavření přívodu vody) policejní mluvčí včera v ČT popřel.

Jde o to, aby případ byl rychle, věcně a důkladně vyšetřen, případní viníci dopadeni a tvrdě potrestáni.

Čeští politici a novináři ovšem už mají, jak se zdá, jasno. Čelní političtí představitelé se před domácí i světovou veřejností omlouvají za rasový útok a slibují nápravu. Jejich motivy svým způsobem chápu. Blíží se doba několikerých voleb a potřebují se vyprofilovat.

Méně pochopitelné mi je chování českých médií. Nejen že jsou taky se vším předem hotova, ale vezou se na vlně vzbouřených citů a hysterie. Zase, motivy jsou pochopitelné: úmyslně smrtelně zranit malé dítě je odporné zvěrstvo.

Jenže je tu problém: toto politické a žurnalistické furrore vytváří – nechtěně, samozřejmě – atmosféru cílené společenské objednávky. Představme si, že by nějaký okresní kriminalista dospěl k závěru, že o rasově motivovaný útok nešlo. Nebo snad, nedej Bože, že požár vznikl nešťastnou náhodou, nikoli cizím zaviněním (není to pravděpodobné, ale je to možné, každý máme doma lahve s hořlavinami). A tohle své přesvědčení se snažil prosadit. Co by s ním asi provedly české noviny, které před časem, taky vášnivě a unisono, protestovaly proti údajnému omezování tiskové svobody novelou trestního řádu, a málem taky nikdo nesměl ani ceknout?

Jsem od malička alergický na tiskové kampaně. Nejdřív se štvalo proti českým Němcům. Pak proti domácím vykořisťovatelům. Pak proti zaprodancům a zkrachovancům. Tenkrát to organizovala KSČ, zpočátku ruku v ruce s národními socialisty. Dnes by se mohlo zdát, že novináře nemusí nikdo organizovat, vystačí si sami.

Přitom jejich starostí by mělo být, aby napomohli tomu, že se v citlivých případech bude postupovat věcně a spravedlivě. Těžko se však mohu zbavit dojmu, že polistopadová česká žurnalistika je ve své většině zrovna v této věci zoufale nekompetentní. Žije od kampaně ke kampani.

lidovky,cz 21. dubna 2009