Paroubek a komunisté

ČSSD má průběžný problém s komunisty. Spolupráci má odzkoušenou, v letech 2005-6 se jí s nimi vládlo pohodlně a bez problémů. Teď jde o to, jak spolupráci po volbách obnovit.

Jsou tu dvě otázky: co na to řeknou komunisté a co na to řekne veřejnost.

Odpověď na první otázku je celkem jednoduchá. Komunisté se Paroubkovi ve zmíněném období předvedli jako spolehlivý a schopný partner. Podporovali jeho formálně koaliční vládu tak říkajíc z opozice a za hubičku. Měli k tomu rozumný důvod: teď mohou žádat vyšší cenu, než jakou byl Paroubek v minulosti ochoten zaplatit. Předvedli to už během prezidentské volby. Je to pragmatické obchodní jednání.

Paroubek má ovšem problém s usnesením bohumínského sjezdu. Je otázka, je-li to problém neřešitelný. Komunisty nejprve rehabilitoval jako neformální partnery, potom jako řádné koaliční partnery na krajské úrovni. Svět se nezbořil, preference ČSSD neklesaly, naopak.

V této situaci sahá předseda ČSSD ke své osvědčené pomůcce, k průzkumům veřejného mínění. Budou interní, aby mu je nějaký nepřejícník zvenku záludně nezfalšoval. Paroubkova záliba v průzkumech veřejného mínění má svou pozitivní stránku: neobrací se ani na kartářku, ani na šamana. Pracuje vědecky. Poučil se zřejmě u svého oblíbeného politika Edvarda Beneše, který tvrdil, že politika je současně umění i věda.

Záliba v průzkumech má ovšem i svou stinnou stránku. Otázka totiž zní: je spolupráce s komunisty politicky prozíravá a morálně ospravedlnitelná? K tomu normální člověk nepotřebuje průzkumy, ví, že mu nepomohou, musí se rozhodnout sám. Pan Paroubek se ptá jinak: spolknou nám to, nebo budeme mít tak říkajíc průser?

Výsledky průzkumu očekávám s napětím, i když se je asi my obyčejní smrtelníci nedozvíme (jisté to není, v Česku se všechno rozkecá). Zjevné je, že někteří čelní představitelé strany, které Paroubek přebral po Špidlovi (Sobotka, Urban), by s přímou účastí komunistů ve vládě měli zatím problém. Myslím, že nikoliv nepřekonatelný, je to totéž, jako když člověk leze do studené vody: je třeba se osmělit.

Paroubek by zjevně zatím potřeboval dvojí: za prvé, spoluvládnout s komunisty, ale nesmí to být moc vidět; a za druhé, mít přitom komunisty pod kontrolou, aby nevznášeli nepřiměřené nároky.

Tento způsob spoluvlády je amorální nejen v případě komunistů, ale v případě jakéhokoli politického partnera. A je i technicky neproveditelný: kdyby na to komunisté přistoupili, zničí je to.

Paroubek má v záloze další řešení: absolutní většinu ČSSD v Poslanecké sněmovně. V té mu ovšem, když už nikdo jiný, zabrání spolehlivě komunisté samotnou svou existencí.

Technicky představitelné by tedy bylo buď sloučení s komunisty v obráceném gardu, než jak se to stalo v roce 1948, nebo zrušení opozice vůbec (jsou s ní beztak jen problémy).

Po předčasných volbách nás zkrátka čeká vzrušené a napínavé období.

lidovky.cz 29. dubna 2009