Je Kinský hoden své hrobky?

V Argentině zemřel František Oldřich Kinský, který vedl s českým státem četné majetkové spory. Před smrtí projevil přání být pohřben do rodinné hrobky v Jarpicích na Kladensku.

A tady je problém: hrobka patří státu. Kinský se o ni před lety soudil, ale ne rozdíl od šťastnější Alžběty Petzoldové (v jejím případě nakonec dospěl Ústavní soud k závěru, že z humánních důvodů by se hrobky krást, přesněji řečeno konfiskovat neměly) měl smůlu, spor prohrál. Stát mu pak velkoryse nabídl, aby od něj hrobku odkoupil: podobně bylo Němcům, které se nepodařilo odsunout, protože by bez nich nefungovaly četné továrny v českém pohraničí, posléze milostivě dovoleno, aby si své zkonfiskované chalupy vyplatili.

Stát, zastoupený Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, odmítl vydat klíče od objektu rodinnému příteli Kinských Girolamovi Giormanimu. Příslušný úředník prý přitom možnost pohřbu nevyloučil, ale tak, že on sám napřed objekt odemkne a po skončení obřadu zase zamkne. Hrobka je mimo obec a je oblíbeným návštěvním místem pro zloděje a vandaly. Posléze úřad sdělil, že je ochoten o možnosti pohřbení Kinského „vyjednávat“, ale jen s pozůstalými nebo jejich právním zástupcem, opatřeným plnou mocí.

Případ je typický: Hrobka Kinských patří dnes, stejně jako Svatovítská katedrála a ruzyňské letiště, všemu lidu, tj. státu. Není zcela jasné, co si s ní všechen lid počne. Na druhé straně, jakási odpověď na tuto otázku už via facti padla – zloději a vandalové jsou sice nehodná, ale přece jen součást všeho lidu, a o tom, co si s hrobkou počít, mají poměrně jasné představy. Aby je mohli svobodně realizovat, je ovšem třeba hrobku chránit – před Kinskými.

Vydání hrobky by prý mohlo prolomit Benešovy dekrety (což je něco podobného jako prolomení vysokohorské přehrady v americkém katastrofickém filmu). Přitom Kinský měl českou národnost, v roce 1945 mu bylo devět let, žil s matkou od počátku války v Argentině a byl právoplatným vlastníkem objektů, které chce vysoudit, jeho otec zemřel v prosinci roku 1938. Majetek se pokoušel získat zpátky nikoli restitucí, nýbrž určovací žalobou a Benešovy dekrety tím postupem neproblematizoval.

Je pozoruhodné, jak odporné a zároveň směšné důsledky mají ještě dnes nelidská opatření (v tomto případě majetkové konfiskace) z doby před pětašedesáti lety. Přijde zřízenec, odemkne dveře, právní zástupce, vybavený plnou mocí, uloží do hrobky urnu s nebožtíkovým popelem. Pak oba odejdou, zřízenec zamkne, a do národní památky, obohacené a jeden movitý předmět, bude mít opět přístup pouze všechen lid, zastoupený v tomto případě vandaly a zloději. Není to tak trochu symbolické?

lidovky.cz 8, dubna 2009